čtvrtek
2. května 2024
svátek slaví Zikmund



O vorařích v kronikách i na výstavě

Autor článku: 
Jaromír Košťák

<p>JÍLOVÉ U PRAHY: V minulosti umožňovala dopravu převážně stavebního dřeva do Prahy vlastně jen řeka Vltava se svými přítoky, z nichž nejznámější je Sázava, a o té bude také řeč. Po vodě se plavilo od nepaměti a zřejmě nejstarším písemným dokladem je Kosmova kronika. Za Karla IV. došlo k nebývalému nárůstu, a proto také k vymezování péče o dopravní cestu, jež byla přenesena na mlynáře. V roce 1872 regulovalo už 40 jezů voroplavební trasu v délce 142 kilometrů ze Světlé nad Sázavou k soutoku obou řek u Davle</p> <p>Dva kronikáři – oba byli z Kamenného Přívozu. </p> <p>Antonín Kubíček psal obecní kroniku ještě na začátku současného století. Doma, rukou a téměř do posledních dnů života. Ač jsem ho navštívil málokrát, nedalo se nikdy přehlédnout, že jeho dům sloužil vlastně kronikářskému poslání, a tak trochu připomínal televizní seriál Dva chlapi v chalupě. Místa, kam obvykle ukládají vše potřebné pro domácnost ženy, sloužila k shromažďování fotografií, úředních písemností, plakátů, pozvánek, denního tisku a nejrůznějších výpisků. Systematicky byly vkládány také do krabic od bot, a já žasl nad přehledem kronikáře. Bezpečně věděl, kde má co uloženo. Jiným jeho koníčkem byly dějiny vorařství. Ty dokončoval podle data u fotografie nejstaršího voraře Vlastimila Papírníka kolem roku 1999. Sám navíc opravil pár tradovaných nepřesností. Týkaly se jmen faktorů, vorařů, jejich přezdívek, místních názvů či letopočtu posledního plavení.<br />
Kubíčkův dvacetistránkový přehled o voroplavbě hlavně na Sázavě připomíná Morávkovy knižní tituly samotným názvem. Jmenuje se Plavci na Sázavě a je tvořen 12 kapitolami a fotografickou přílohou voraření převážně na dolním toku Sázavy. Zájemci a znalci tady objeví kopii Patentu plaveckého pro Josefa Hroníka (narozen 1897), který platil pro úsek z Poříčí nad Sázavou do Prahy.<br />
Kubíčkovi Plavci na Sázavě vznikali nejspíš svépomocně. Chybí některé knižní náležitosti, jako třeba výše nákladu, byť byl zřejmě nepatrný. Zato prameny jsou obsáhlé. Velikým přínosem jsou ale také zapomenuté vorařské pojmy a souvislosti.</p> <p>Jan Morávek ve své knize Plavci na Sázavě (nejde o omyl v názvu) sepsal vlastně vorařskou kroniku. Úspěšnou a oblíbenou. Vždyť už v roce 1974 vyšlo šesté vydání v nákladu 55 000 kusů. Autor J. Morávek se narodil ve staré zájezdní hospodě zvané Hostinec na domě. Z vypravování si zapamatoval a poutavě přiblížil nejen život vorařů. Dělil je na chlupáče, kteří vlastnili pole, a strupy. Románově se život točil kolem rodu Loučilů a Dolejšů. (Na rozdíl od Ant. Kubíčka, který dokládal víc nejen „vládnoucích“ rodů.) Ti řídili vory, stáli v čele party dobré desítky vorařů a ústně sjednávali práci. Nad nimi byl faktor.<br />
Za celoroční dřinu dostávali voraři nejdříve zálohu, kterou podle malé výše posměšně nazývali „na boty a kazajku“. Rozdělování zlatek a později korun probíhalo v hospodě. Stávalo se očekávanou událostí, která se neobešla bez vydatného jídla v podobě tučných opečených jaternic, kopce brambor, zelí a dostatku piva.<br /> Jedlo se na společný řád. Za všechny platil faktor jedné nebo druhé party. Sám byl odměňován vejškou, která činila za ročních splavených asi dvou set pramenů sumu na zakoupení třeba několika krav nebo kusu pole. Peníze přivážel do Závozu ve fiakru účetní z Prahy. O veselou pohodu se při jídle postarali hastrmani Mančinčák, Pepinďák, potrhlý Ježišmant, starý Cinkal Červená kazajka, starý Však. Podobně se voraři posilňovali při přebírání vorů v Čerčanech od Horňáků, což byly party, které nesměly na dolní tok, jenž patřil Dolňákům. Před vyplutím je důkladně nakrmil hospodský Korbel, a to prorostlým vepřovým připravovaným v pivě.<br />
Slávu i dřinu vorařů začala však likvidovat železnice dobudovaná kolem roku 1900. Byla levnější, rychlejší a nezávislá na proměnlivém toku řeky. Nadbytek dřeva v horním Posázaví brzy pominul a varoplavba proto skončila před 2. světovou válkou.</p> <p>O vorařská mluvě</p> <p>Byla jednoduchá, vyjadřovala většinou stručné pokyny, někdy kvůli srozumitelnosti na vzdálenost mezi voraři a lidmi na břehu byly tvořeny uskupením několika libozvučných samohlásek. Třeba v pozdravech, jako houuu, hahouu, ahóóój.<br />
Kmeny stromů zbavené obvykle jen vrcholů až po využitelný průměr a větví se nazývaly kladina. Ta byla koňskými potahy dopravována na vaziště, kde se většinou roztřídily na plavučinu. Pak samospádem po splazech nebo smycích přes šikmo položené kmeny, se po mírném svahu dostávaly na plac. Drouhy čili upravenými sochory se navalily na připravené podpěry zvané kozy. Už stejně dlouhé a silné. Na slabších koncích se ručně nebozezy provrtaly otvory a jimi se protáhla vožděj, což byl přírodní materiál získaný z mladých stromků. Většinou už ve vodě vznikal konečně vor. Na něj přibyly příčné klády důmyslně navlečené a zaklínované stlučkami, aby podle sázavské míry 12 klád drželo pěkně pohromadě. První vor zvaný předák byl opatřen osm metrů dlouhým veslem, jímž vrátný ovládal směr. V případě klidné plavby si mohl sednout na jednoduchou lavičku. Za ní se nacházela ve vorařské hantýrce stojka s dvěma firmami. Na červeném plátně jméno plavecké společnosti a na černém vrátného, dnešními slovy vedoucího voroplavby. Druhý vor z deseti se nazýval pacholčí, protože na něm stál pomocník zvaný staročesky pachole.<br /> Zbývá připomenout snad ještě hastrmany, mladé úhoře, brzdu zvanou šrek, otčenáš a třeba grošovky. První přezdívky byly závislé na stáří vorařů. Šrek se umisťoval na osmý vor v prameni a modlitbu Plavecký otčenáš museli ovládat všichni, ale hlavně se jím řídit v nejnebezpečnějších místech za jezem na Žampachu. Když se podařilo proplutí, a to bylo většinou, pak v Haberně u Pikovic se spojovaly dva prameny vorů vedle sebe do šipy. Také posádka se znásobila. A grošovky? Tak se říkalo otepím vorařského odpadu na topení, za kterou se v Praze úspěšně prodávaly.</p> <p>Co dodat?</p> <p>Regionální muzeum v Jílovém u Prahy připomíná vorařství od 2. února výstavou.<br />
Spojení sem je Posázavským Pacifikem, který nabízí sice romantické výhledy, ale obvykle nemá návaznou autobusovou dopravu, což znamená pěšky dva kilometry. Naopak linka 332 ze stanice metra Budějovická má nejvýše hodinový interval. Tradiční vorařské menu se tady sice nenabízí, ale na přiměřeně útulné posezení je kam zajít, a to včetně vyhlášené cukrárny.</p> <p> Prameny:<br />
Antonín Kubíček: Plavci na Sázavě<br />
Jan Morávek: Plavci na Sázavě<br />
Jaromír Košťák</p>

Mohlo by vás také zajímat...

LIBEREC: Pro Liberec je Botanická zahrada nejen turistickou atrakcí, ale významným vědeckým botanickým centrem. Známost zahrady zvyšuje schopnost vědecká aktivita mezinárodních botanických konferencí, výměna teoretických znalostí přírody a také významná přednášková tvorba.

Liberecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Co se děje
25.04.2024

RAKOVNÍK: Celkem dvanáct zlatých keltských mincí neboli statérů pocházejících z 3. až 2. století před naším letopočtem. Tak vypadá další zlatý poklad nevyčíslitelné hodnoty objevený na Rakovnicku – oblasti, která před čtyřmi lety proslula unikátním nálezem zlatých šperků z doby stěhování národů. Zatímco mince čeká odborné posouzení a veřejnosti tak zatím zůstávají nepřístupné, šperky vykládané drahokamy je možné vidět na výstavě Záhada zlatých šperků v Muzeu T. G. M. Rakovník: prodloužena je do 30. června.

Středočeský kraj
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Vzdělávání
Co se děje
29.04.2024

HRADEC KRÁLOVÉ: V čele dětského pěveckého sboru Jitro stojí už od roku 1977 sbormistr Jiří Skopal, který své svěřence dovedl k mnoha domácím i mezinárodním oceněním. V podcastu Místní kultury vypravuje o práci sboru a jeho přípravných oddělení, o zážitcích ze zájezdů po Evropě, Americe a Asii i o zkušenostech s publikem, které jsou někdy opravdu překvapivé. Zatímco  návštěvníci koncertů ve Francii nebo v USA neskrývají nadšení, mnohokrát sbor odmění potleskem ve stoje a vyžadují přídavky, v Dánsku není zvykem moc tleskat. Ani Japonci si nepotrpí na přehnané ovace, ale o vystoupení projevují až nezvykle hluboký zájem, dokonce přicházejí do sálu o hodinu dřív a pečlivě studují program. Jak se děti učí zpívat v japonštině nebo v mandarínské čínštině, s jakým repertoárem vystupují a kdo je kmenovým skladatelem sboru, to všechno se dozvíte z rozhovoru s profesorem Jiřím Skopalem. A co je základem toho, aby byl sbor úspěšný? "Hlavní je to, že jsme dobrá parta, že se ve sboru všichni cítíme dobře. A pak máme takové krédo: zazpívat v domově důchodců anebo vyhrát na světové soutěži je stejně důležité."

Celá ČR, Královéhradecký kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Hudba, Soutěže a festivaly
Články a komentáře
01.05.2024

ČR: Všechny v kulturním sektoru zajímá, jak se účinněji propagovat, ale někde to umějí lépe… Koncem loňského roku se na Ministerstvu kultury konal seminář věnovaný novým trendům v marketingu a propagaci kulturních zařízení a paměťových institucí. Ukázalo se, že sdílení zkušeností a úspěšných praxí je pro všechny, kteří mají oblast marketingu a propagace na starosti, velmi cenné. Proto jsme v Místní kultuře připravili anketu, která nabízí možnost „podívat se“, jak to dělají jinde. Chceme přinést konkrétní příklady vynalézavé, nápadité, ale hlavně fungující sebepropagace a dobře zvolené komunikační strategie vybraných projektů z oblasti kultury. Jaký je váš příběh? Co pomohlo ke zvýšení návštěvnosti, prodejnosti, sledovanosti? Čím můžete inspirovat ostatní? Zeptali jsme se Kateřiny Hubertové za Geisslers Hofcomoedianten.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Hudba
Články a komentáře
24.04.2024