neděle
19. května 2024
svátek slaví Ivo



Nestárnoucí půvab horňácké výšivky

Eva Minksová, jíž titul "Nositel tradice" udělil ministr v loňském roce VELKÉ NAD VELIČKOU: Výšivka představovala ve středověku výtvarnou hodnotu a doklad hledání krásy. Zprvu byla výsadou u dvora, v klášterech či měšťanských domech. Dnes se s prací vyšívaček můžeme setkat zejména na krojích a bytových doplňcích. Výšivka od dávných dob dotvářela oděv a dávala mu vždy punc jedinečnosti.

Od 12. století se touto prací zabývaly vyšívačky i vyšívači zvaní krumpléři, kteří byli součástí malířského cechu, ale zálibu ve vyšívání našly ženy různých společenských vrstev. Jako vyšívací materiál sloužilo barevné hedvábí, stříbrné či zlaté nitě, perly i drahé kamení. Záleželo na movitosti objednavatele a poslání zdobeného předmětu. Například počátkem 14. století si královna Eliška sama vyšívala svatební šaty. Výšivky zdobily liturgické oděvy, ale i závěsy, deky na postele, obřadní plachty zvané úvodnice a další předměty. Kromě námětů církevních byly zobrazovány i světské záležitosti – např. výjevy z bitev, zvířecí nebo rostlinné motivy. Výšivka se stala neodmyslitelnou součástí oblečení venkovského lidu.

Pro českou a moravskou výšivku jsou typické zejména tři techniky – výšivka na počítané nitě (geometrická), malovaná (předkreslovaná) a nejmladší, bílá výšivka.

Eva Minksová z Velké nad Veličkou (Jihomoravský kraj), které v minulém roce udělil ministr kultury titul Nositel tradic lidových řemesel v oboru horňácká výšivka, nám o svém umění povyprávěla.  

 

Rodinná tradice

Vyšívání se v rodině paní Minksové traduje již od její prababičky, po níž do dneška uchovává překrásný vzorník. Maminčin vzorník zase měří téměř jeden metr. Od mládí obdivovala um a práci předků a sama se začala ohánět jehlou už v sedmi letech. Svůj první vzorník si připravila, když jí bylo osm. I když se na začátku padesátých let ještě vyšívání vyučovalo ve škole, s jeho taji ji seznamovala především maminka. Tenkrát všechny ženy na vesnici zdobily krásnými ornamenty oblečení pro děti, a to pro děvčata i chlapce, aby měly na jarní svátky nové věci. „Nás obšívala moje maminka. Už v listopadu přicházely odpoledne tetiny a sousedky, sedly si pod stahovací lampu a začaly vyšívat. Přitom poslouchaly rádio, co je nového. Mně se to strašně zalíbilo, ty večery krásně prožité i to vyšívání,“  vzpomíná na své dětství Eva Minksová. Sama se pak snažila naučit ještě další a nové techniky.

Jedním z jejích prvních zdařilých výrobků byla košile, kterou jako čtrnáctiletá pro svého tatínka nejen sama vyšila, ale i ušila. „Šití košile je tak, že se šije kromě manžety celá ručně, nejen vyšívá. Šije se na vrapíř – navrapjá se rukáv, dá se do manžety a sešije. Navrchu na ramenách se použije stínek (pozn. red.: steh, který spojuje konce tkanin). Stínky jsou různé, jednoduché i moc složité. Já se ten komplikovaný učila teprve nedávno na ubruse půjčeném od sousedky. Vypárala jsem asi půl metru, než jsem došla na to, jak je to šité," potvrzuje nutnost celoživotního vzdělávání nositelka tradic lidových řemesel.

 

Když je práce koníčkem

Eva Minksová se nejprve vyšívání věnovala vedle svého zaměstnání, později pracovala pro Ústředí lidové umělecké výroby, kde získala titul Mistr umělecké výroby. Nyní šije a vyšívá pro radost a podle nálady. „Udělám toho, jak su šikovná, jak mám klid. Když svítí slunko, tak to jde rychle. Dojde banda, prohodíte pár slov a je za chvíli hotovo. Vyšívám ráda a říkám si, že po mně bude památka,"  svěřuje se. Jejím prvním výrobkem byla košile a košile šije i vyšívá dodnes a nejraději. Avšak součástí mužského kroje jsou také plátěné kalhoty, tzv. třaslavice, které chlapci nosí už od jednoho roku. „Traslavičky vyšívám pro mé kluky a tak, jak rostou, musím vyšívat stále větší a větší. Jsou z bílého plátna, ve spodu je ozdobná hrachovinka, k tomu mají vyšívaný šáteček, moc jim to sluší..."

O omladinu kolem sebe nemá šikovná vyšívačka nikdy nouzi. A navíc ještě šije a vyšívá pro členy folklorních souborů. „Všecky chtějí košilu na fašank, malí i velcí, ale nejvíce ti kolem dvaceti, s těmi je spousta práce. Košile jsou jim za chvíli malé a povídají, že se platno správa. Ale mám radost, když vidím, že se ty kroje stále nosí," pochvaluje si.

V minulosti se na vesnicích pěstovalo konopí, ručně se zpracovávalo na kolovrátku na nitě a ty pak sloužily k vlastnímu tkaní plátna. Pánské košile s jednoduchou výšivkou na „podělaném plátně“, které výborně sálo pot, se nosily téměř denně. Dnes se používá zejména materiál, při jehož výrobě se kombinuje konopí s bavlnou, lněné plátno, ale i panama nebo perlička. Nejtěžší práce je se lněným plátnem, protože je nejsilnější a jehla se těžko vpichuje. Zpracovává se materiál vyráběný strojově i ručně na tkalcovských stavech a plátno se před vyšíváním nikdy nepere. Paní Minksová má nejraději „hedvábnou vébu“, protože je jemná a výborně se hodí na horňácké košile.

 

Ješterka, na sekáček, na ružu, na makový vršek, formičky

Pod těmito půvabnými názvy se skrývá označení jednotlivých vzorů. Horácká výšivka, která patří na Moravě k nejznámějším, je založena na technice počítané nitě a určující je zde struktura plátna, ale i představivost vyšívačky. „Používám spíše výšivku na počítanou niť a křížovou výšivku. Ke každému materiálu je potřeba určitou sílu vyšívací nitě a k tomu jehlu. Výšivka se provádí většinou bílými nebo žlutými bavlnkami, na krojových součástkách se používají i další barvy, hlavně černá. Ženské kroje doplňuje ještě šatka nebo čepec a jejich výšivky jsou v několika barvách. Ženy kroj nosí podle biblického roku, jiný je na advent, na svátky vánoční nebo velikonoční. Ta výšivka pro ně dříve byla něco jako šperk, byla výrazem jejich estetického cítění,"  vzpomíná nositelka titulu.

 

Své „výrobní tajemství“ si nenechává pro sebe

S horňáckou výšivkou se již před lety mohli seznámit třeba návštěvníci společné výstavy ve Velké nad Veličkou, na níž ji paní Minksová předvedla ještě jako pracovnice ÚLUVu. Dlouhá léta pak spolupracovala se skanzeny v přírodě, především s Valašským muzeem v Rožnově pod Radhostěm. Zde předváděla vlastní pracovní postup a také svou zručnost a trpělivost. Dokonce se účastnila speciálních seminářů o vyšívání určených dětem. Své výrobky jako košile, dívčí a chlapecké kroje a kroje pro děti od jednoho roku, kordulky, rukávce, prostírky či ubrusy vystavovala na tolika místech, že by jejich výčet zabral spoustu místa. Zatím nejaktuálnější je putovní výstava po francouzských městech. Na rodinnou tradici dnes navazuje její dcera, která se již ledasčemu přiučila, ale zatím si vyšívá – tak jako její maminka – jen tak pro radost.

 

Nejen vyšíváním je člověk živ...

Paní Minksová se naučila ještě dašlí tradiční dovednosti – výrobě „perníku na výslužku“. Tu dostávaly před svatbou dívky od své kmotry. „Perníková výslužka z lásky byla metr veliká a byly to srdíčka, koníčky, vše malované, u nás z tradice bílé, a na to se lepily ozdůbky z papíru. Celé se to pak skládalo a připevňovalo drátem a nití na takový železný mustr. Byl to krásný zvyk, když kmotra dávala té děvčici takový dárek od srdce. Škoda, že to na dědinách zaniká a že dnes už tuto krásnou tradici jen málokdo zná," posteskne si Eva Minksová.

 

Eva Veselá

Mohlo by vás také zajímat...

PRAHA: Ministr kultury Martin Baxa dne 16. května v Nostickém paláci předal Ceny Ministerstva kultury v oborech zájmových aktivit.

Na začátku slavnostního zahájení poděkoval všem oceněným za jejich dlouholetou neúnavnou práci na poli neprofesionálního umění a za jejich celoživotní přínos v daném oboru: „Bylo mi ctí dnes předat ceny Ministerstva kultury za neprofesionální umění, které má v České republice dlouholetou tradici a pro společnost zcela nezastupitelný význam. Všichni laureáti jsou mnohostranně talentovaní umělci a pedagogové, kteří svým dílem zanechávají hlubokou stopu ve společnosti i kultuře. Děkuji všem oceněným za jejich přínos v oblasti neprofesionálního umění, za jejich celoživotní uměleckou i pedagogickou práci a přeji jim do dalších let hodně zdraví, radosti a inspirace do další práce,“ řekl ministr Baxa.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec, Hudba, Výtvarné umění, Lidová kultura, Ostatní, Památky
Co se děje
17.05.2024

ČR: Historik Jan Hrubecký se spolu se svým kolegou Ing. Jiřím Vaněčkem rozhodli k půlkulatému výročí vzniku i zániku první československé republiky napsat knihu, která v české historiografii dosud chybí. Knihu o obráncích československého stálého těžkého opevnění, největšího stavebního projektu státu i jeho právních nástupců do dnešních dob. K rozhovoru o mužích s hraničářskými psi na límcích, kteří v roce 1938 stáli na hranicích Československa připraveni bránit republiku, demokracii a jejich vlastní domov, jsme přizvali jednoho z autorů – Jana Hrubeckého.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Památky
Články a komentáře
15.05.2024

ČR-ZAHRANIČÍ: Sympatický Američan z Ohia žije už 30 let ve Všenorech za Prahou. Nejdéle ze všech míst, kde zatím bydlel. Do Česka ho přivedla vášeň badatele – muzikologa, který svou dráhu zasvětil Antonínu Dvořákovi. Proto se také naučil skvěle česky. Hned v předsíni doma u něj narazíte na police plné knih o hudbě a o Dvořákovi zejména, knihovnu s dalšími tituly najdete i v kuchyni a tak dále…. On sám je autorem několika knih o Dvořákovi (Rethinking Dvořák, Dvořákovská místa, Manželské páry Dvořákovi a Hlávkovi) a na další knize pracuje. Do naprostých detailů zná nejen dílo, ale i obdivuhodnou životní cestu tohoto českého a zároveň světového skladatele. Zajímavý je ale i osobní příběh Davida Beveridge.

Celá ČR, zahraničí
Knihy, literatura, média, Hudba, Památky, Vzdělávání
Články a komentáře
08.05.2024

HRADEC KRÁLOVÉ: V čele dětského pěveckého sboru Jitro stojí už od roku 1977 sbormistr Jiří Skopal, který své svěřence dovedl k mnoha domácím i mezinárodním oceněním. V podcastu Místní kultury vypravuje o práci sboru a jeho přípravných oddělení, o zážitcích ze zájezdů po Evropě, Americe a Asii i o zkušenostech s publikem, které jsou někdy opravdu překvapivé. Zatímco  návštěvníci koncertů ve Francii nebo v USA neskrývají nadšení, mnohokrát sbor odmění potleskem ve stoje a vyžadují přídavky, v Dánsku není zvykem moc tleskat. Ani Japonci si nepotrpí na přehnané ovace, ale o vystoupení projevují až nezvykle hluboký zájem, dokonce přicházejí do sálu o hodinu dřív a pečlivě studují program. Jak se děti učí zpívat v japonštině nebo v mandarínské čínštině, s jakým repertoárem vystupují a kdo je kmenovým skladatelem sboru, to všechno se dozvíte z rozhovoru s profesorem Jiřím Skopalem. A co je základem toho, aby byl sbor úspěšný? "Hlavní je to, že jsme dobrá parta, že se ve sboru všichni cítíme dobře. A pak máme takové krédo: zazpívat v domově důchodců anebo vyhrát na světové soutěži je stejně důležité."

Celá ČR, Královéhradecký kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Hudba, Soutěže a festivaly
Články a komentáře
01.05.2024