sobota
18. května 2024
svátek slaví Nataša

Celá ČR

celá ČR

Konference Reshoper tentokrát ukáže e-shopům, jak růst v každé době

ČR-PRAHA: Největší e-commerce událost roku, Reshoper, se uskuteční 15. května v prostorách PVA EXPO v Praze. Hlavní téma 6. ročníku: Na vlně růstu odkazuje na úspěchy e-shopů v uplynulém roce a napoví účastníkům, co bude v tomto roce klíčové pro prosperitu a růst ve světě e-commerce. V rámci veletrhu Reshoper zazní na konferenci příběhy e-shopů, které si úspěšně poradily s nepříznivou ekonomickou situací a navzdory tomu rostly. Ukáží, jak uvést značku k životu, jak se prodrat mezi lídry nebo jak zlepšit výkon digitálních médií a podělí se také o znalosti z oblasti marketingu. 

15.05.2024
08:00 - 18:00
Autor článku: 
Adéla Hansen

Na konferenci promluví experti, kterým se povedlo uspět a často překonat i svá očekávání. Téma konference Na vlně růstu se prolíná celým veletrhem. Devět řečníků seznámí návštěvníky s tím, jak se vypořádali se změnou, uspěli na novém trhu nebo zefektivnili marketingovou komunikaci.

Inspirativní bude přednáška Barbory Votavové o tom, jak se podařilo Knihobotu za dva roky vyrůst ze 70 na 300 miliónů Kč. „Bez průzkumů se neobejdeme, není nic horšího než persony vymyšlené od stolu nebo manažeři, kteří se ´vžívají´ do zákazníků,“ uvádí Barbora Votavová, brand manažerka Knihobotu. Na přednášce také zazní zkušenosti z jejich vstupu na rakouský a německý trh a co je pro tamní zákazníky důležité. Diváci se dozví informace o tom, jak Knihobotu funguje spolupráce s influencery, komunitami, a jaký vliv má greenwashing na zákazníky.

O influencer marketingu promluví Michal Presse, bývalý CMO Skinners a zakladatel Niftyminds.cz. Jako zásadní změnu vidí v posunu influencera do role ambasadora, což přináší větší autenticitu. „Zásadní je uvědomit si, jak k influencerům budu chtít přistupovat v dlouhodobém horizontu – bude to dlouhodobá spolupráce nebo jednorázové aktivace?” popisuje Michal Presse. Od toho se pak odvíjí otázka, jakého influencera bude chtít firma oslovit, s jakým rozpočtem a co očekává za výsledek. „Na přednášce přineseme trochu jiný pohled na to, jak dělat influencer marketing, jak k němu přistupovat a přemýšlet o něm v kontextu marketingového mixu,” dodává Michal Presse.

Know-how o tom, jak se nezaleknout expanze na zahraniční trhy, předá divákům Martin Anderko, Head of Performance GymBeam. Seznámí je s case study, která přinese zajímavé tipy, jak expandovat na zahraniční trhy. Ukáže například marketingové aktivity, promluví o tom, jak klíčový je branding a v čem je specifický italský zákazník. „Italští zákazníci mají velký zájem sdílet svoji zkušenost formou recenzí na platformách jako jsou TrustPilot a Amazon. Cítíme, že právě recenze jsou pro Italy výraznější rozhodovací faktor než v jiných krajinách,“ podotýká Martin Anderko a sám láká návštěvníky na to, že jeho přednáška bude více o praxi a méně o teorii, aby si návštěvníci odnesli co nejvíce akčních kroků, které mohou aplikovat na své projekty.

V rámci veletrhu budou v poradenské zóně k dispozici CEOs úspěšných e-shopů. Návštěvníci se tak mohou  zdarma zastavit pro radu. V této sekci bude možné mimo jiné potkat CEO e-shopu Trenyrkarna.cz, bývalého zakladatele Oveckarna.cz, CEO značky Inspio nebo zakladatele sexshopu Růžový slon.

Reshoper letos přivítá přes 4000 majitelů e-shopů, marketérů a expertů na e-commerce. Přes 130 vystavovatelů si pro majitele e-shopů připravilo zajímavý obsah i výhodné nabídky.  Na konferenci bude mimo jiné představen průzkum mezi českými a slovenskými e-shopy od společnosti Shoptet.

 

Dny evropského filmu znají své vítěze a míří do regionů

ČR: Hlavní část 31. ročníku festivalu Dny evropského filmu probíhala od 4. do 9. dubna v Praze, Brně a Ostravě. Žánrově pestrý program nabídl na tři desítky oceňovaných aktuálních hraných, dokumentárních i animovaných filmů. Na výběr filmů z různých koutů Evropy se mohou těšit od 10. do 14. dubna diváci v kinech v Boskovicích (Panorama), Červeném Kostelci (Kino Luník), Havířově (Kino Centrum), Hradci Králové (Bio Centra), Jablonci nad Nisou (Kino Junior), Šumperku (Kino Oko), Vrchlabí (Kino Střelnice), Vyškově (Kino Sokolský dům) a ve Znojmě (Kino Svět). Všechny filmy jsou uváděny s českými a anglickými titulky.

od 10.04.2024 do 14.04.2024
Autor článku: 
Silvie Marková/ika

Na mezinárodním festivalu Dny evropského filmu (DEF) byly 9. 4. slavnostně předány v pražském kině Přítomnost festivalové ceny. Hlavní cenu BEST FILM DEBUT získala maďarská režisérka Katalin Moldovai za drama Bez dechu (Without Air). Film sleduje příběh učitelky literatury, jež doporučí studentům příběh o vztahu básníků Arthura Rimbauda a Paula Verlaina a vzápětí je rodiči obviněna z homosexuální propagandy. Cenu BEST MUSIC FILM obdržel režisér Mikel Cee Karlsson za snímek Tygr v ráji, který je originálním portrétem indie folkového písničkáře José Gonzáleze na pomezí fikce a dokumentu.

Více informací je k dispozici na www.eurofilmfest.cz.

V porotě hlavní soutěže debutů DEF zasedli herečka a kurátorka projektu Terapie sdílením Ester Geislerová, ředitel a spoluvlastník artové distribuční společnosti Aerofilms a spoluvlastník a provozovatele kin Aero, Světozor, Oko a Bio Central Ivo Andrle a producent Jakub Jíra. O cenu v kategorii evropský debut roku se ucházelo celkem šest snímků. K výběru vítězného filmu Bez dechu (Without Air) Katalin Moldovai uvádí porotce Ivo Andrle: „Přestože režisérka nesahá po velkých okázalých gestech a soustředí se především na konkrétní situaci konfliktu mezi oblíbenou učitelkou a rodiči jejich studentů, dokáže diváka naplno vtáhnout do gradujícího dramatu.  Děj filmu je usazen v aktuální společenské situaci středoevropské země, nicméně morální rovina příběhu zůstává univerzální a nadčasová.“ Cenu v Praze převzala představitelka hlavní role Ágnes Krasznahorkai.

Soutěžní sekce Film & hudba DEF podtrhuje sílu dvou uměleckých disciplín a jejich schopnost oslovit lidské emoce a vášně na celém světě. O ceně BEST MUSIC FILM pro snímek Tygr v ráji rozhodli porotci: finský filmový režisér a scenárista a vítěz loňské soutěže DEF Einari Paakkanen, dále hudebník David Žbirka a slovenská zpěvačka a herečka Alžbeta Ferencová, známá jako Zea. „Tygr v ráji zaujímá poetičtější a místy surrealistický přístup k žánru hudebního dokumentu. Odvážný a unikátní film režiséra Mikel Cee Karlssona poskytuje náhled do psychického stavu umělce, spíše než faktickou časovou osu jeho kariéry a tímto neobvyklým přístupem si získal hlas poroty,” uvádí k vítěznému snímku za porotu David Žbirka.

Festivalové filmy DEF zaplnily kina v Praze, Brně a Ostravě od 4. do 9. dubna. Program, který většinu filmů nabídl v české premiéře, je rozdělen do pěti tematických sekcí: soutěžní sekce Poprvé uvádí silné debutové snímky, druhá soutěžní sekce Film & hudba láka na pestrý výběr filmů, ve kterých prim hraje hudba, a sekce Panoráma přináší snímky filmových matadorů. V sekci Pocta se festival tentokrát zaměřil na tvorbu režisérky a scenáristky Jessicy Hausner a mimo jiné uvádí její nejnovější film Club Zero. Sekce Živá planeta je tradičně věnována ekologii a přírodě. I v letošním roce byl pro návštěvníky festivalu připraven bohatý doprovodný program, který nabídl nejrůznější diskuze, projekce pro seniory a pro školy, semináře pro filmové profesionály i dílny animace pro děti.

 

Trailery k vítězným filmům:

Bez dechu - https://youtu.be/gif0rZyMYrM?si=Guun2Hd3oBTz329g

Tygr v ráji - https://youtu.be/pSPZXUP_GZs?si=DSfZkpudanKx59g_

 

Odkazy:

Web: www.dnyevropskehofilmu.cz

Facebook: www.facebook.com/DnyEvropskehoFilmu/

Instagram: www.instagram.com/dnyevropskehofilmu/

YouTube: www.youtube.com/@dnyevropskehofilmudaysofeu8359/featured

 

DEF SE KONAJÍ POD ZÁŠTITOU:

MINISTRA KULTURY ČR MARTINA BAXY, VEDOUCÍ ZASTOUPENÍ EVROPSKÉ KOMISE V ČESKÉ REPUBLICE MONIKY LADMANOVÉ, PRIMÁTORKY STATUTÁRNÍHO MĚSTA BRNA MARKÉTY VAŇKOVÉ, PRIMÁTORA STATUTÁRNÍHO MĚSTA OSTRAVY JANA DOHNALA, NÁMĚSTKA PRIMÁTORA HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY PRO OBLAST KULTURY, CESTOVNÍHO RUCHU A PAMÁTKOVÉ PÉČE JIŘÍHO POSPÍŠILA, STAROSTKY MČ PRAHA 1 TEREZIE RADOMĚŘSKÉ

ZA FINANČNÍ PODPORY:

VELVYSLANECTVÍ A KULTURNÍCH INSTITUTŮ EVROPSKÝCH ZEMÍ, MINISTERSTVA KULTURY ČR, STÁTNÍHO FONDU KINEMATOGRAFIE, ZASTOUPENÍ EVROPSKÉ KOMISE V ČR, MORAVSKOSLEZSKÉHO KRAJE, JIHOMORAVSKÉHO KRAJE, INFORMAČNÍ KANCELÁŘE EVROPSKÉHO PARLAMENTU, HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY, STATUTÁRNÍHO MĚSTA BRNA, STATUTÁRNÍHO MĚSTA OSTRAVY, MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 1, KANCELÁŘE KREATIVNÍ EVROPA MEDIA

HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER:

RADIO 1

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI: ČSFD.CZ, PROTIŠEDI.CZ, EXPATS.CZ, OSTRAVAN.CZ, INFORMUJI.CZ, VESMÍR

PARTNEŘI: EMBLEM HOTEL PRAGUE A NEWTON MEDIA

PRODUCENT: EUROFILMFEST S.R.O.

Nominace na Cenu Jiřího Ortena 2024: zaujaly básnické sbírky Flavedo Vasiliose Chaleplise, Dům U Orobinců Ondřeje Krystyníka a román Marka Torčíka Rozložíš paměť

ČR: Cena Jiřího Ortena se uděluje mladým talentovaným autorům prozaických či básnických děl napsaných v českém jazyce. Přihlášeným nesmí být v roce zveřejnění díla více než třicet let. Odborná porota ve 37. ročníku vybrala z 29 přihlášených titulů sbírky sbírky Flavedo (Bílý Vigvam) Vasiliose Chaleplise, Dům U Orobinců (edice Mlat, Větrné mlýny) Ondřeje Krystyníka a román Marka Torčíka Rozložíš paměť (Paseka). Slavnostní vyhlášení vítěze proběhne 15. května 2024 od 20 hodin v Zrcadlové kapli Národní knihovny v Praze a bude jej streamovat ČTK. Autorská čtení nominovaných autorů se uskuteční 15. dubna od 19 hodin v Kulturním centru Provoz v Ostravě, 30. dubna od 18:30 v Božské lahvici v Praze a také 2. května od 18:30 v Café Paměti národa v Brně.

15.04.2024
Autor článku: 
Vladana Brouková

O nominacích a laureátovi rozhoduje odborná porota, kterou  v 37. ročníku tvoří: spisovatel, básník, kulturní organizátor a překladatel Ondřej Buddeus, spisovatel, básník a novinář Karel Škrabal, redaktor a básník Jonáš Hájek, básník a literární teoretik Libor Staněk a literární historička a kritička Alena Šidáková Fialová, jež se stala předsedkyní poroty.

Cena Jiřího Ortena, již organizuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů, bude podobně jako v předchozích ročnících spojena s finanční prémií pro vítěze ve výši 50 000 Kč a stejně jako v uplynulých dvou ročnících budou 10 000 Kč odměněni i dva další nominovaní. České literární centrum věnuje vítězi Ceny Jiřího Ortena rezidenční pobyt v Evropě, zároveň všichni tři nominovaní obdrží jako dar překlad ukázky z jejich díla do angličtiny, francouzštiny a němčiny pro účely zahraniční propagace.

Kromě výše zmíněných nominací zaujaly porotu svými kvalitami další čtyři knihy, která jsou zařazeny na tzv. longlist. Jedná se o knihu Hany Ditrichové s názvem Pokojně (Pikador Books), Na cestu zpět si zapínám skryté titulky (Adolescent) Eleny Pecenové, sbírku Marie Jehličkové Hořím v kameni (Větrné mlýny) a knihu Marto Kelbl Ani holka, ani kluk (Paseka).

 

Medailonky nominovaných autorů a jejich děl:

Vasilios Chaleplis: Flavedo (Bílý Vigvam)

Vyjádření poroty: Básnickým textům Vasiliose Chaleplise nelze přiřknout žádnou úhrnnou nálepku, je mimořádně uceleným dialogem různých poetik. V jeho poezii se poznává současnost, jazyk ale není zatížený generačně, ani básnickou tradicí nebo manýrou – je především autonomní. Osobní se setkává s tím, co je nám společné, vytváří obrazy, které připomenou surreálnou imaginaci i digitální glitch, pracuje s absurditou intimity i intimitou absurdity. Hlásí se k místu, kde vzniká. Nezakládá se tu nová básnická ostravština? Možná. Nominaci na Cenu Jiřího Ortena zaslouží i proto, že se mu podařilo najít jasný básnický výraz, který dokáže oscilovat mezi prožitkem a pochopením, mezi emocí a interpretací současnosti. 

Anotace: Vasilios Chaleplis se ve svém básnickém debutu dostává na samou hranici světů – těch intimních, které si neseme v sobě, a těch natolik vzdálených, že je navštěvujeme jen v našich nejdivočejších představách. Básnický subjekt se těmito dálkami nechává unášet, aby se vzápětí vracel zpátky přes pahorky vlastní paměti a toulal se jako flanér krajinou svého dětství i ulicemi přítomnosti. Jednou verše s nadhledem přiznávají životu jeho paradoxní a tragikomickou podobu, jindy zase až v nebezpečném přiblížení ukazují jeho surovou krutost, ale i něhu. Zároveň v nich však zůstává touha zachovat tajemství, jež jsou pro naše putování podstatnější, než se domníváme.

„Flavedo je fantazijní výlet krajinami vlastní paměti i míst, která se skrývají za jejími hranicemi. Knihu jsem věnoval své nedávno zesnulé babičce, která mi od mala vyprávěla úžasné a dechberoucí příběhy ze svého života. Chtěl jsem, aby texty měly všechny odlesky života – od těch tragických a bolestných až po ty veselé, krásné a nadějeplné – a to včetně rozporů, které s sebou přináší,“ uvedl Vasilios Chaleplis.

Vasilios Chaleplis (*1993) patří mezi organizátory a propagátory literárního života v Ostravě. Spoluzaložil kulturní platformu Harakiri Czurakami a mezinárodní literární festival Inverze. Také je jedním z autorů knihy 111 míst v Ostravě, která musíte vidět mapující dynamiku ostravského života. Jeho básnické texty jsou zastoupeny v antologiích i sbornících (Pandezie, Harakiri) a v prvním ostravském poeziomatu. Jako hudební producent vystupuje v elektronických projektech Phil Lemon a chalapeño, se kterým vydal u Korobushka Records album Endless iridescence. V dubnu 2023 mu v jeho domácím nakladatelství Bílý Vigvam vyšel básnický debut Flavedo.

 

Ondřej Krystyník: Dům U Orobinců (Větrné mlýny, edice Mlat)

Vyjádření poroty: Z různých pokusů o navázání na tradici spirituální lyriky vyhodnotila porota Dům U Orobinců Ondřeje Krystyníka jako nejpůvodnější. Krystyníkovo zralé gesto se obejde bez obvyklých rekvizit, jeho básně jsou suverénně tvarované celky, čitelné i tajuplné, srozumitelné i ztřeštěné, lyrický subjekt má masku studenta, který nedopatřením spálil index. Důmyslně volené jazykové rejstříky se navzájem vyvažují. Krystyník hledá Boha mezi božstvy jakoby na zapřenou, o to však poctivěji.

Anotace: Poezie může být kdekoliv, říká se. V anekdotách, pohádkách, vyprávěnkách, hrátkách, zpovědích i modlitbách. Věci jsou humorné, když jsou pravdivé. Krystyník je pravdivý, performativní, hraje si vážně. Vypráví i lyricky zpívá. Vrací se k rétorické tradici antiky, potuluje se jako trubadúr. Kniha jen jako odrazový můstek k setkání. Suvenýr. Vzpomínka, kterou předá při odchodu dál... Nesoudit, ale nechat se unášet. Potkávat detaily. Vystihnout mlčení dokonale. A k čemu to všechno? Abychom se nemohli vrátit.

„V listopadu 2023 jsem vydal svou první sbírku Dům U Orobinců. Píšu v ní o jídle a o Bohu, dovolávám se zvířat a stěžuju si na doktory. To vše v mořeplaveckém rámování. Nemyslím si, že to vyloženo takto za sebou dává kdovíjaký smysl, ale to nakonec dává máloco,“ řekl Ondřej Krystyník.

Ondřej Krystyník (*1993) pochází z Mariánských Lázní, odkud se odstěhoval do Brna za studiem anglistiky a už v něm zůstal. Od roku 2012 se jednou za čas objevují jeho  básně v některých literárních časopisech. Získal cenu publika při Drážďanské ceně lyriky 2020.

 

Marek Torčík: Rozložíš paměť (Paseka)

Vyjádření poroty: Marek Torčík představil ve svém románu Rozložíš paměť silné a literárně přesvědčivé vyprávění mladého muže, jehož jinakost naráží na předsudky a stereotypy nejen jeho nejbližších, ale i na nepochopení maloměstského světa, v němž vyrůstá. Nominována na Cenu Jiřího Ortena je kniha i za z paměti se tu vynořující vzpomínky na dětství, šikanu, bolest z odmítnutí, ponížení i ran, na lásku, strach i přijetí vlastních stínů – které zdařile evokují nejen individuální lidský osud, ale i dosud spíše přehlížené problémy současné společnosti.

Anotace:  Ve 3:37 probudí hrdinu románu telefon a noční hovor s matkou rozčeří hladinu vzpomínek. Vrací ho do období dospívání v moravském Přerově, k zážitkům mladého queer chlapce vyrůstajícího v konzervativním průmyslovém městě, navíc v rodině, kde není peněz nazbyt. Vynořuje se prostředí, které trestá odlišnost. Hrdina doslova rozkládá svou paměť, jako když si prohlížíme staré fotografie a hledáme drobné detaily, které mnohdy prozrazují víc než to, co je zjevné na první pohled. Vypráví o matce, otci a dědečkovi, o šikaně, alkoholismu nebo o vyrovnávání se s odlišnou sexuální orientací. Rozebírá na jednotlivé součástky nejen vlastní vzpomínky, ale i jakousi kolektivní paměť celé rodiny. Křehký debut je unikátním pokusem vnést do českého kontextu témata světové literatury. Také svým stylem by se snadno mohl řadit vedle tvorby autorů, jako jsou Ocean Vuong nebo Édouard Louis.

„Když jsem Rozložíš paměť psal, neustále jsem narážel na nemožnost alespoň na chvíli nahlédnout druhým lidem do hlavy. Ta kniha se pro mě stala pokusem něco takového udělat. Při psaní mě zajímaly mezery mezi ,já‘ a druhými lidmi, mezery ztělesněné traumaty, třídními i společenskými rozdíly, nebo jen zkreslenými vzpomínkami. Chtěl jsem, aby v knize nebyly žádné záporné postavy, jen skuteční lidé, kteří stejně jako já sám dělají chyby,“ doplňuje Marek Torčík.

Marek Torčík (*1993) je básník, spisovatel a publicista. Pochází z Přerova, žije v Praze, kde také vystudoval anglofonní literatury a kultury na FF UK. V roce 2016 mu vyšla básnická sbírka Rhizomy a od té doby publikoval především časopisecky prózu i básně. V roce 2018 a 2020 se stal jedním z desítky finalistů v česko-slovenské soutěži Básne SK/CZ. Rozložíš paměť je jeho románový debut.

 

Longlist: tipy porotců

Marto Kelbl: Ani holka, ani kluk

doporučuje Ondřej Buddeus

Queer psaní je důležitým hlasem v současné literatuře – i proto, že dokáže nově artikulovat situaci člověka, který se ocitá na hranici nepsaných norem společnosti, a to mu zásadně, někdy surově a často zbytečně ztrpčuje obyčejný život. Přináší příběhy, které doposud nezazněly. V dětské literatuře se knihy s queer tematikou objevují sporadicky. I proto, že se s nimi pojí otazníky, na které ani dospělí nedokáží dobře reagovat. A poradit si s nimi jako dítě… to je strašně těžký úkol. Knížka výtvarnice Marto Kelbl je v české literatuře pro děti unikátní nejen tematicky – artikuluje s vypravěčskou i výtvarnou suverenitou teenagerský příběh o hledání identity, která není ani mužská, ani ženská. V čistém, komiksovém provedení nese realistický příběh nacházení nebinárního já i nového jména člověka lapeného mezi genderovými normami dospívání, zároveň do osobního příběhu nenásilně vkládá encyklopedická představení historických i současných queer komunit ve světě – od indiánských Two Spirit přes indické Hidžry až po současné Drag Queen v New Yorku. Knížka se opírá o mnohaletý výzkum i osobní zkušenost a výtvarná složka rozvíjí to, co českou ilustrátorskou školu staví na světovou úroveň. Ani holka, ani kluk je knížka důležitá i krásná.

 

Hana Ditrichová: Pokojně

doporučuje Jonáš Hájek

Moji vděčnost si novela Hany Ditrichové nevysloužila ani tak nevšední kompozicí (vypravěčem je pokoj), ani relativně nejzdařilejší třetí částí knihy, přímo vybízející k rozhlasovému zpracování, ale tím, že pro mne objevila genia loci českobudějovického Pražského předměstí. Periferie prochází proměnou, do staré zástavby vesměs v žalostném stavu se zakusuje zástavba nová a proces vylučuje poezii. Vydejte se po stopách knihy.

 

Elena Pecenová: Na cestu zpět si zapínám skryté titulky

doporučuje Libor Staněk

Básnířka a intermediální umělkyně Elena Pecenová i ve své druhé sbírce dokazuje, že pohyb na hranici médií je pro ni velmi přirozeným a produktivním způsobem, jak pojednávat o digitalitě. Interpretačně dráždivé, těkavé a fragmentární básně nevycházejí z klasické tradice tuzemského básnění, ale přesto dokážou svěže hovořit o tak poeticky zatěžkaných pojmech, jako je láska, intimita nebo tělesnost. Realita a virtuálno v této sbírce splývají do jednoho horizontu, v němž se topíme my všichni. 

 

Marie Jehličková: Hořím v kameni

doporučuje Karel Škrabal

Jako Do morku vykouřenej vajgl po tobě. S rozkoší psa co ti ve snu olíz záda, píše Marie Jehličková básně. Vrací nás zpět nikoli v čase, ale ke sdělení, že literatura je hlavně dobrodružství. Pravdivé, procítěné. Tak jak to dělali beatnici a žili lidé undergroundu. A jak to ještě před nimi sama s motykou v ruce formulovala na kamenitých políčkách Vysočiny Anna Pammrová. Hořím v kameni se jmenuje kniha, ale název na obálce je vytesán tak, že tam skoro není. ...a než déšť dostříká z okapů venkovských, nad námi vyjde dubnová duha. Přibalte si ji do batohu, až půjdete a s vámi hvězdy jako hlavičky zápalek.

 

O Ceně Jiřího Ortena

Cena Jiřího Ortena se uděluje autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, kterému v roce vydání díla není více než třicet let. Vítěze vybírá odborná porota. Prestižní ocenění se uděluje od roku 1987, od roku 2009 jej organizuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN). Mezi laureáty Ceny Jiřího Ortena patří například Michal Viewegh, Tereza Boučková, Petr Borkovec, Jaroslav Rudiš, Radek Malý, Petra Hůlová, Petra Soukupová, Marek Šindelka, Sára Vybíralová, Hana Lehečková, Šimon Leitgeb či Vojtěch Vacek. Laureátem Ceny Jiřího Ortena 2023 se stal se svou básnickou sbírkou Andrstán Filip Klega.

Cena Jiřího Ortena 2024 je udělována s podporou Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury, Magistrátu hl. města Prahy a partnerem je také České literární centrum, které vítězi zprostředkuje tvůrčí pobyt.

Oficiální web: www.cenajirihoortena.cz

Nová výzva ministerstva kultury na podporu audiovizuální tvorby

ČR: Od 2. dubna 2024 je otevřena nová výzva ministerstva kultury na podporu profesionální audiovize v rámci Národního plánu obnovy. Jde o výzvu, která je zaměřena čistě na oblast audiovize – hranou, dokumentární a animovanou tvorbu. Na základě připomínek odborné veřejnosti došlo v průběhu přípravy k aktualizaci výzvy a uskutečnily se také dva webináře. 

Autor článku: 
Tiskový odbor MK

Ministr kultury Martin Baxa: „Jsem velmi rád, že se nám podařilo s administrátory Národního plánu obnovy dojednat podporu audiovize částkou 200 milionů korun. A stejně tak oceňuji intenzivní spolupráci s odbornými asociacemi audiovize v průběhu přípravy a aktualizace výzvy. Díky tomu výzva přinese přesně zacílenou podporu a zároveň bude podanou rukou kreativním profesím audiovize. Skvělí profesionálové v České republice si to jistě zaslouží.“

Jde o novou výzvu, v základu však bude fungovat na stejném principu jako předchozí výzvy podporující malé a střední podniky prostřednictvím kreativních voucherů. Dotace bude poskytnuta na konkrétní projekt a na spolupráci s konkrétní kreativní profesí, která se projektu zúčastní. Žadatelem bude producent, který si danou profesi vybere z galerie kreativců.

Náměstek ministra kultury Michal Šašek: „Na základě připomínek odborných asociací jsme například rozšířili uznatelné profese, snížili hraniční obraty pro vstup žadatelů a do započítávání obratu byla zahrnuta také podpora ze Státního fondu kinematografie. “

Žádost bude možno podat prostřednictvím dotačního portálu ministerstva kultury. Žádost podává producent díla a kreativní voucher/y dostává na spolupráci s kreativci, kteří budou registrovaní v Celostátní galerii kreativců www.kreativnicesko.cz.

Cílovou skupinou jsou malé a střední podniky a samostatní kreativní profesionálové v českém audiovizuálním průmyslu. Vouchery mohou být použity na služby spojené s přípravou, realizací a propagací audiovizuálních děl pro distribuci, vývoj formátu, ale i specifické odborné profese.

Žadatel – producent může v rámci této výzvy podat maximálně 3 žádosti. Stejně tak kreativec může poskytnou maximálně 3 spolupráce. Počet voucherů na jednu žádost není omezen, celková částka pouze nesmí přesáhnout částku alokovanou na danou kategorii podle velikosti podniku.

PARAMETRY VÝZVY:

Doba přijímání žádostí: 2. dubna 2024 až 31. července 2024 do 15 hod., nebo dříve po vyčerpání finanční alokace

Nejzazší dokončení projektů: 30. června 2025

Celková alokace výzvy: 200 milionů Kč

Spoluúčast žadatele: minimálně 15%

Maximální příspěvek z grantu na jeden voucher: 150 000 Kč

 

JSTE PROFESIONÁLKOU ČI PROFESIONÁLEM V NÁSLEDUJICÍ PROFESI? ZAJÍMÁ VÁS VÝZVA? ZAREGISTRUJTE SE DO CELOSTÁTNÍ GALERIE KREATIVCŮ: www.kreativnicesko.cz

Podporované profese: scénárista; dramaturg; kreativní producent, showrunner; režisér; castingový režisér; kameraman; výtvarník, architekt filmu; kostýmní výtvarník; střihač; zvukový mistr / sound designer; hudební skladatel; vizuální obrazové efekty (VFX); marketingové strategie; fotograf; grafik; umělecký maskér; kolorista (grader); výtvarník animovaného filmu (pozadí, postav, rekvizit); režisér animovaného filmu; storyboardista; layout artist animovaného filmu; rigger 3D CGI; výtvarník – modelář animovaného filmu; animátor; grafik, motion grafik; kameraman animovaného filmu

 

Některé podmínky: dodržení Národní kulturní politiky, doložení minulé produkční činnosti, žádný střet zájmů mezi žadatelem a poskytovatelem služeb (všechny podmínky jsou v uvedeny v kompletním znění výzvy).

 

Kompletní výzva zde: https://mk.gov.cz/vyzva-0462-2024-tvorba-hranych-dokumentarnich-a-animovanych-audiovizualnich-del

 

 

Jsem náruživý feminista, říká o sobě Benjamin Kuras

ČR: Spisovatel, dramatik, esejista, novinář, překladatel. Ve své tvorbě se řídí přístupem čtyř P – pobavit, poučit a přimět k přemýšlení. Je autorem 19 her, čtyřiceti knížek a více než 3 000 článků. Benjamin Kuras ví hodně o sexu a nebojí se o něm psát. Znáte jeho knihy Tao sexu, Ciao sexu, Mao sexu, K.O. sexu, Sex nás všechny přežije? Sloupky na toto téma několik let publikoval v časopise Playboy, o světové problematice píše do Neviditelného psa, dříve také do Reflexu, Respektu, Xantypy, Lidových novin, Mladé fronty Dnes, Eura, nejnověji do papírového měsíčníku i internetového deníku TO. V dubnu se dožil osmdesátky, ale na oslavy – jak říká – se vybodl.

S autorkou rozhovoru jsou dlouholetí přátelé, a proto zůstávají u tykání.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Na úvod prozradím, že Benjamina Kurase čtou především ženy. Jak si to vysvětluješ?

Já o ženách píšu rád a mám k nim velice přívětivý vztah. Miluju ženskou společnost, ženskou bystrost, vtipnost a otevřenost, o tvarech, vůních a chutích nemluvě. Jako náruživý feminista s jejich problémy soucítím. Z mužů si spíš dělám srandu, protože vady mužství si nejlépe uvědomuji sám na sobě. Sepsal jsem pro ně trilogii Tao sexu, Ciao sexu a Mao sexu a naposledy Sex nás všechny přežije, což je výběr mých nejsrandovnějších sexy článku z Playboye. Je to pořád, jako bych hrách na stěnu házel, čeští chlapi jsou líní. Čtou mě pořád skoro jen ženy. Můj nakladatel to kdysi odhadl na 80 %.

Nedávno jsem dokončil komedii „Nejsou chlapi“. Je o dvou ženách, které jsou zklamané, v pětačtyřiceti letech opuštěné svými muži, loví na seznamce, ale dělají si z toho srandu. Je tam pět mužských rolí pro jednoho herce, všechny komické.

Když už jsme u toho sexu v pokročilém věku, neodpustím si vtip.

Starší pár zkouší sex a nejde mu to. Ona se naštve a říká: „Za to může Putin!“

A on na to: „Prosím tě, co s tím má Putin společného?“

„Za Brežněva nám to šlo pokaždý!“

 

To je prý pro Angličany typické – začít přednášku, besedu či rozhovor vtipem. Ostatně, žil jsi víc než čtvrt století v Londýně, tak tě to muselo poznamenat. Platí, že spisovatel by neměl nudit své čtenáře?

Ano, to je smrtelný hřích. Může prudit, ale nesmí nudit. To je dokonce jeden z mých oblíbených citátů: Spisovatel, který nedokáže nikoho naštvat, by se vůbec neměl obtěžovat psát. Já mám fanoušky, ale mám i nepřátele. Kdo nemá žádné nepřátele, tak není normální.

 

Jako původem Moravák jsi na Filosofické fakultě v Olomouci studoval obor anglistiku. Už tenkrát ses cítil být feministou?

No jistě. Mě to na studiích hrozně bavilo, tam se to ženami jen hemžilo. Kolem sebe jsem měl třináct hezkých holek. Francouzštináři a němčináři na tom byli obdobně, jen mezi češtináři se sešlo o trochu víc kluků. Na celé fakultě nás mužů bylo v poměru k ženám tak 1:27.

Od studentských let jsem měl možnost nasávat ženskou energii. K některým věcem mám tak trochu ženský přístup v tom smyslu, že se nesnažím za všech okolností být agresivní a nemám potřebu vítězit. Nechávám na sebe působit různé vlivy.

Dospíval jsem ještě v dobách, kdy ve světové politice působily významné ženy jako Margaret Thatcherová, Golda Meirová, v Indii Indira Gándhíová a dokonce na Srí Lance premiérka Bandaranajková. Mocné ženy, které rozhodně nepatřily k feministkám. A pak se něco stalo a dnes jsou na jejich pozicích sice také ženy, ale původní náboj, energie a síla jejich předchůdkyň se kamsi vytratily. Anebo je také možné, že dámy těchto kvalit už do politiky nevstupují.

 

Někde jsi napsal, že ženy nutí své muže, aby se na sex dívali z jiného úhlu. Chybí snad českým mužům fantazie?

Ale ono to tak bylo vždycky. Muži vždycky museli projevovat sílu a museli se před ženami předvádět. Buď nějakým úspěchem, nebo v konkurenci s jinými muži. Téhle mužské kvalitě se dnes hanlivě říká toxická maskulinita, což je škoda, protože bez ní by nevznikla civilizace. A ta by se zas neudržela nebýt uklidňující ženské energie, která udržuje při životě to, co ti chlapi vybudovali, a snaží se jim zabránit, aby to nezničili. Muži v sobě mají kreativní i destruktivní energii. Já znám málo mužů, kteří by byli jenom kreativní. Vidím to často na sobě, že něco vytvořím a pak to z nějaké blbosti zahodím, nebo rozbiju. Byl bych mnohem šťastnější a také profesionálně úspěšnější, kdybych některé věci v životě nechával spíš na ženách.

Zatímco muži jsou častěji kreativní jako spisovatelé a malíři, ženy jsou zase úspěšnější jako literární agentky. Mám tu zkušenost z Anglie. Když nastane nějaká negativní reakce, ženy počkají, až se to uklidní. Muži naopak vybuchnou a zničí to, co mohlo pokračovat. Tomu se říká exploze tvorby. Bohužel, v současnosti se nacházíme v takovém dějinném období, kdy žen jako byla Margaret Thatcherová, je v politice málo, zato destruktivních mužů je strašně moc. Proto taky dnes máme válku mezi destruktivním Putinem a jakž takž ještě konstruktivním Zelenskym.

 

Na rozdíl od autorů, kteří si v exilu uchovávali svůj rodný jazyk, jsi už krátce po příchodu do Anglie, jak vzpomínáš ve své autobiografické knize Malá paměť, vyslyšel spásnou radu – piš anglicky.

Tu radu mi dal básník Ivan Jelínek, který odešel v roce 1939 válčit do Británie, ale už v roce 1947, když si všiml, jak to v Čechách přebírají komunisti, se rychle vrátil zpět. Potkali jsme se v BBC, kam jsem přišel v dubnu 1969 po zimě prožité v Londýně umýváním nádobí. A byli jsme tam tehdy jedinými Moraváky. Od Dericka Vineyho, zástupce šéfredaktora, jsme měli důsledně nařízeno vyslovovat po moravsku zhromáždění a nazhledanou. Přál si totiž, aby na Moravě věděli, že mluvíme také k nim a že je máme rádi. Jelínek, který pocházel z jižní Moravy, ze Slovácka, psal takové krásné, barokní básně. A právě on mi jednou řekl: „Na češtinu se vybodni, jsi ještě dost mladý, začni psát anglicky. Nevadí, že to z počátku bude blbý, necháš si to od někoho opravit.“ A tak se stalo – a tady opět vstupují do mého života ženy, – že jsem si nechával texty opravovat od žen nikoli od mužů. Vzdělaným anglickým a americkým dívkám vděčím za to, že jsem časem mohl sledovat s dojetím, jak britští herci s radostí a smíchem natáčejí mou první anglickou rozhlasovou hru, uvedenou BBC v roce 1976, čili osm let po mém příchodu do emigrace. Mimochodem, tu hru jsem později přepsal na krátkou detektivní novelku do češtiny a ta v roce 2002 získala cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku.

 

Vypadá to tak snadno, že jsi začal psát a publikovat anglicky. Ale pravdou je, že ses nejprve musel naučit odposlouchávat dialogy. Hodně ti prospěla stáž v malém londýnském divadle Young Vic?  

No samozřejmě. Pracoval jsem tam jako provozní, dva roky. Ráno jsem otevíral divadlo, aby herci mohli jít do šatny, pak dělal účetnictví, inzerci, tiskl letáky, večer se staral, aby fungoval bar, abychom měli dostatečný počet uvaděčů, kulisáků, uklízeček, a když se něco rozbilo, musel jsem zajistit řemeslníky. Ale kdykoli jsem měl volno, chodil jsem na divadelní zkoušky. A po večerech, jak jen to šlo, jsem sledoval kousky představení. Některé hry jsem za dva roky takhle po kouscích zhlédl snad 100x.

Jednak jsem odpozoroval dialogy od lidí, s kterými jsem žil, a Čechům jsem se v soukromém životě vyhýbal. A hodně jsem toho zažil s Maďary, což je speciální kapitola. Měl jsem to štěstí, že jsem se seznámil se slavným maďarským spisovatelem, humoristou Georgem Mikesem. Také v češtině mu vyšla kniha Jak být cizincem, a já jsem ještě předtím pořídil a zdramatizoval první překlad pro olomoucký rozhlas, ještě jako študák. To on mi poradil, jak psát – vezmi si něco tragického a udělej z toho srandu. A na to jsem vždycky dbal. Aby tam bylo nejen to poučit, ale na prvním místě pobavit. Takže jsem se toho držel i v dramatu a ta sranda udělala tragédii snesitelnou, takže se na ni dalo dívat až do konce.

 

Píšící autor v emigraci mívá v počátku tendenci popisovat svoje trauma. Jak ses tomu dokázal vyhnout? 

Ale já jsem se tomu nevyhnul. Moje první trauma byly vzpomínky na sovětskou okupaci. A z té jsem udělal srandu s detektivem, cynikem, který honí překupníky soch, do toho mu vleze sovětská okupace a on zůstane ve Francii. To byla moje první hra, v níž jsem se vypořádával s traumatem odchodu z domova. V dalších jsem zpracoval traumata židovská, v té době jsem míval všelijaké vzpomínky možná z minulých životů. A zas jsem tam použil komickou postavu. Jedna postava, tragická, přežila koncentrák, a druhá je srandovní detektiv, anglický sekulární Žid, kterého ti Židi hrozně štvou. A v té hře je dávám dohromady. Pak těch her s tímtéž detektivem bylo šest, rozhlasových, a dávaly se hlavně v Německu.

No a obrovské trauma byly návštěvy našich matek v roce 1982, jimž jsme říkali Husákova pomsta. S kamarády jsme si tehdy opravdu říkali, že se nám Husák chtěl pomstít, když je za námi pustil.  

 

Po kolika letech jste se znovu viděli?

Po čtrnácti. A to bylo něco, jako kdyby přijely ruské tanky. Moje matka se mi tehdy pochlubila, že dokonce ještě nevystoupila z KSČ. A ony nám rozvrtávaly životy, kde mohly. Tak z tohoto zážitku jsem nakonec taky udělal komedii, ale trvalo mi rok, než jsem se přes to přenesl a troufl jsem si vyhodit to do povětří. Ty následky už si nenesu.

 

K tomu milosrdná poznámka dramatika, herce, režiséra a psychoterapeuta Pavla Fischla, bratra slavnějšího Viktora Fischla. Ten kdysi řekl, že mezi umělci je mnohem méně bláznů než ve většinové společnosti, protože dokáží zpracovat své emoce a frustrace v tvorbě.

Vraťme se ještě k ženám a vztahům s nimi. Určitě jsi tu a tam ve svém životě nějaký vztah zbabral...

Já jsem zbabral všechny vztahy, až na ten nynější (pozn. Lenky Jaklové: Benjamina Kurase během našeho rozhovoru doprovázela jeho žena, paní Hana Kurasová).

 

Sexuolog Miloslav Plzák míval ohromné postřehy, škoda, že se na ně zapomnělo. Tvrdil například, za jakých podmínek vytrvá partnerský vztah. A sice, jestliže platí tři S. Kdo se domnívá, že je na prvním místě sex, ten se mýlí. „Starost, stesk a soucit.“ Pokud ve vztahu mezi partnery fungují tato tři S, vztah má šanci na přežití.

Já bych k tomu ještě dodal další podmínku – schopnost udělat si z toho srandu. Což je pravděpodobně nejdůležitější ze všeho, protože pokud se tohle těm dvěma nepodaří, tak jejich konflikty budou narůstat. Když nedokážete zhumornit své problémy, budou bobtnat a mokvat.

O dlouhém milostném soužití se v Americe vypráví tato anekdota:

Přijde stařičký manželský pár k soudu s žádostí:

„Chceme se rozvést.“

„Kolik vám je?“

„Devadesát.“

„Co tak najednou?“

„Žádné najednou. My se padesát let nenávidíme.“

„Nechtěli jsme způsobit trauma našim dětem, tak jsme čekali, až všechny umřou.“

 

No a druhá podmínka fungujícího vztahu je tachles – což v jidiš znamená cíl, účel, smysl, výsledek. V běžné konverzaci se také používá ve významu neodbíhejme od námětu, vraťme se k věci.

V Londýně, když jsem chodil do synagogy, jsem se spřátelil s postarším manželským párem Steinmannových. Výjimečná dvojice. Stále se na sebe usmívali, jeden druhého chválili, říkali si povzbudivé věci, jeden druhého pečlivě vyslechli a nechávali domluvit. Často se spolu hlasitě smáli, dotýkali se, hladili a objímali, občas se i veřejně bez ostychu políbili.

Několikrát jsem se Steinmannovým přiznal, jak jim tu celoživotní lásku závidím a jaké je v životě potkalo štěstí.

„Žádné štěstí,“ odpovídali, „tvrdá práce.“ A pak dodávali se smíchem: „No, teď už nám to běží setrvačností. Ale dlouhá léta to byla makačka.“

A tak jsem si vyslechl recept na milostné soužití na celý život. Paní Steinmannová navrhla – a nedivte se, že to byla ona, muži nic tak jednoduchého a praktického vymyslet nedokážou – jedno jediné malé slovíčko k zažehnání nebezpečného konfliktu. Magické slovíčko tachles. V kontextu jejich milostného soužití to pro ně vyjadřovalo tyto otázky:

O čem se to vlastně hádáme? Co si vyčítáme? Kam tahle hádka směřuje? Jaký má smysl? Jaký chceš, aby měla výsledek? Co chceš, aby se na jejím konci stalo?

Vyslovení tohoto slova zastavilo hádku a rozjelo přemýšlení. Chceme spolu příjemně žít, chceme se rozejít, nebo se chceme celý život trápit v hádkách. A jestliže rozhodneme jedno, druhé, třetí – proč? A co pro to musíme udělat, abychom to vytvářeli?

Steinmanovi, jak můžeme usoudit z toho, že spolu šťastně žili přes osmdesátku a umřeli ve stejném roce, volili pokaždé příjemné soužití. Po každém takovém tachlesu si vyříkali, někdy i napsali, seznam praktických úkonů, které by je posouvali k cíli příjemně spolu žít. Po letech praxe se jim to stalo přirozeností.

 

Pěkné, poučné. A kdo si chce přečíst víc, najde tento recept v autorově knize Sex nás všechny přežije pod titulkem Láska na sto let. Překvapilo mě, že jsi inspiraci na téma vztahů mezi muži a ženami čerpal dokonce i v Talmudu. Co tedy radí moudří rabíni?

Mudrci v Talmudu přikázali mužům, že mají povinnost ženu uspokojit dřív než sebe. Dokonce tehdy vymysleli takový trik na normální hlupáky chlapy: Pokud se muž uspokojí jako první, tak bude mít dceru, a když žena jako první, tak budou mít syna. A protože všichni muži Židé si vždycky přáli mít syna, tak se snažili.

Ale ono tam také bylo uzákoněno právo ženy v případě neuspokojivého sexu, že může od svého muže vymáhat pokutu uplatnitelnou u rabínského soudu a dokonce, že smí žádat o rozvod. To je v dějinách lidské kultury zcela nebývalé.

 

Před lety jsi přijal nabídku Evropského literárního klubu, abys vytipoval prvky z judaismu, které pomáhaly utvářet naši civilizaci. To byla určitě zajímavá výzva, která tě dovedla k dalším knihám… 

Ono to začalo ještě zajímavěji a souvisí to s Hradcem Králové. Královéhradecký kraj ve spolupráci s tamním Rotary clubem pořádal konferenci o dědictví různých pramenů západní civilizace. Mně zadali judaismus. Téma jsem si nastudoval a přednesl. Hostem konference byl také biskup Dominik Duka, pozdější kardinál, který hovořil o křesťanství. Od té doby jsme se spřátelili. A když byli kdesi v arabských zemích persekuováni křesťané, proběhla v Praze demonstrace pořádaná panem kardinálem, které jsem se zúčastnil spolu s dalšími členy Židovské liberální unie. Tehdy nás Dominik Duka uvítal jako starší bratry ve víře, což nás velice dojalo. Od té doby na něho vzpomínám jen v dobrém a nelíbí se mi, když ho někdo pomlouvá.

 

Za co tedy vděčí západní civilizace judaismu?

To hlavní je instituce svobody, vysvobozování z otroctví, o němž je celá kniha Exodus, která se připomíná každý rok o svátku Pesach u večeře, kde se jedí různé pokrmy související s odchodem z Egypta a blouděním pouští a pojídáním nekvašených chlebů – macesů. A tam je důležitá tato věta: „V každé generaci se musíme vidět, jak vycházíme z otroctví.“ To znamená, že nejde jen o historickou událost, nýbrž je to něco, co máme mít v sobě a dávat pozor na všechno, co nás zotročuje, a pořád se z toho otroctví nějakým způsobem osvobozovat. A to tím, že všichni přijmeme tentýž zákon, tatáž pravidla lidského chování – tedy Mojžíšovo Desatero.

Na to zase existuje vtip, jak se vrací Mojžíš z hory Sion celý osvícený a říká svému lidu. „Tak zpráva první – zpráva dobrá. Bůh nám dával padesát přikázání, ale uhádal jsem to na deset. A teď ta špatná. Nesesmilníš tam zůstalo.“

 

Neměli bychom asi zapomenout také na právo...

No samozřejmě. Poprvé byl zásluhou judaismu přijat princip, že právo se vztahuje na všechny stejně včetně králů, proroků, muže a ženy, tedy v tom smyslu, že každý má sice jiný úkol v životě, ale před právem jsou si všichni rovni.

A druhý zásadní princip? Židé měli štěstí v neštěstí, když v roce 73 n. l. podlehli Římanům, ztratili své království a přestali mít sekulární moc. To nejhorší pro náboženství totiž je, když je spojeno s mocí. V případě katolické církve to znamenalo staletí totality, teď to vidíme na totalitě islámské. Pro judaismus bylo dlouhodobě štěstím, že přestal existovat nábožensky inspirovaný stát.

A ještě jedna zvláštnost. Už v roce 70 v judaismu zanikl trest smrti. Nejhorším trestem se tak stalo vykázání z obce.

 

Je možné říci, že v talmudických dobách nebyli za hrdiny považováni válečníci, ale myslitelé?

Myslitelé a debatéři. A stejně tak v Řecku, kde byli velmi ctěni.

Dá-li se židovský příspěvek západní civilizaci shrnout do jedné věty, šlo by to možná takto: Máloco z toho, čeho si na západní civilizaci ceníme a co na ní pokládáme za samozřejmé, nepochází z judaismu: ať už přímo, nebo prostřednictvím křesťanství a osvícenství, které z judaismu pramení. Ale to by mohlo znít jako nějaké židovské vychloubání, za jaké už Židé dostali dostatečně nafackováno.

 

Vím, že vnímáš jako svou povinnost psaní o evropské civilizaci a jejích hodnotách. Mimochodem, pod kůží mi uvízl tvůj citát: "S demokracií je to jako se svalstvem, mozkovými buňkami nebo řemeslem. Když se neprocvičují, krní."

Čím se tedy naše západní civilizace může pyšnit? Proč dosáhla svých úspěchů? A co je v její podstatě tak jedinečného?

Má obrovskou tvořivost, což před ní žádná jiná civilizace neměla, a ta – jak je možné vystopovat – vychází z biblického rčení, hned z první kapitoly: Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ale o Bohu nevíme nic jiného, než to, že tvoří. Tvoří, tvoří, tvoří a nemůže se zastavit. A má-li se člověk podobat Bohu, tak musí tvořit. To je ta hnací síla.   

 

To perpetuum mobile...

Ano, skoro. A ta druhá zvláštnost, která pochází už ze starého Řecka, je smysl pro humor. V jiných civilizacích téměř neexistoval, trochu v Číně u taoistů, ale už ne u konfuciánů. Humor prochází antikou a judaismem. S křesťanstvím na chvilku usnul, ale v renesanci se člověk znovu probudil k obrovskému smíchu – od Shakespeara dál. A to jsou ty úžasné kombinace.

A přidejme třetí – naše civilizace je jedna z mála, která dává prostor ženám, aby tvořily. To říkám já jako feminista.

 

  

  

Brněnské kulturní centrum otevírá dialog o institucionální stigmatizaci rodičovství v kultuře a kreativním průmyslu

BRNO: Ve dnech 17.-18. dubna kulturní centrum CO.LABS organizuje 2. ročník konference w♀men in art věnované podpoře žen v kulturním a kreativním sektoru, tentokrát v kreativním hubu KUMST. Konference je pro CO.LABS jednou z klíčových událostí roku 2024, která navazuje na předešlý rok, zaměřený na podporu žen v oblasti umění. CO.LABS chce prostřednictvím konference tematizovat problematiku mateřství / rodičovství v oblasti kulturního a kreativního sektoru, otevřít otázku inkluze kulturních institucí, potřeb matek / rodičů působících v oblasti KKS a otevřenost kulturních organizací směrem k individuálním potřebám rodičů v kontextu pracovních možností a podmínek.

od 17.04.2024 do 18.04.2024
Autor článku: 
Barbora Feniková

Kulturní centrum CO.LABS navazuje na minulý ročník konference w♀men in art, která se přirozeně rozrostla o kreativní sektor. Letošní ročník vzniká ve spolupráci s několika dalšími významnými partnery – KUMST – kreativní hub Brno, Institut umění – Divadelní ústav, Vize tance a Divadlo BARKA. Rozmanitý program se tentokrát rozdělí do dvou dnů 17. a 18. dubna. Z důvodů rekonstrukce současného sídla CO.LABSu bude hlavní program probíhat v kreativním hubu KUMST.

Konference navazuje na poslání zóny nezávislého umění, která reflektuje současné potřeby umělecké a kreativní sféry. Společným posláním všech spoluorganizátorů zůstává i nadále propojení českých a zahraničních umělkyň*ců, kreativek*ců s odbornicemi*níky či kulturními organizacemi / institucemi. Nabídne svým hostkám*tům prostor pro prezentaci své tvorby, ale také pro sdílení zkušeností a potřeb. Konference je určena jak pro odbornou, tak širokou veřejnost, podmínkou účasti je registrace prostřednictvím registračního formuláře z důvodů omezené kapacity prostoru.

Téma druhého konferenčního ročníku se tentokrát zaměří na mateřství / rodičovství v kulturním a kreativním sektoru. Jednotlivé části programu konference budou pracovat s tématy jako jsou např. inkluze kulturních institucí, přístupnost kultury, mateřství / rodičovství a výkon povolání, věnovat se v rámci vzdělávacích aktivit bude také právnímu poradenství, pay gapu, slaďování práce a péče o rodinu či well-beingu. Tato a jim příbuzná témata budou v hlavní konferenční části představena prostřednictvím dvou panelů – českého a zahraničního. Přičemž každý panel bude tvořen čtyřmi panelovými příspěvky. V rámci českého panelu je to například – slovenská režisérka Marika Smreková, která představí svůj umělecký výzkum s názvem Parent Friendly Culture, realizovaný pod záštitou Studia Alta a projektu ON MOBILISATION, zaměřený na téma inkluze kulturních institucí a přístupnosti kultury. Dalším zúčastněným bude umělecký kolektiv Holektiv, který se zaměří na téma mateřství / rodičovství z pohledu výkonných umělkyň v performing arts ve specifické oblasti nového cirkusu, tance a pohybového divadla. Taktéž otevřou téma inkluze ve vztahu k rodičům ze strany vysokých uměleckých škol. V rámci zahraničního panelu se představí například britská asociace hájící zájmy rodičů a pečujících osob v oblasti performativního umění PiPA - Parents and Carers in Performing Arts.

Součástí programu bude i networková platforma OPEN MIC, prostřednictvím které odprezentuje svoji tvorbu několik rodičů z KKS, či konkrétní instituce / organizace, či kolektivy stojící ve vedení těchto institucí, nebo konkrétních projektů z Česka i zahraničí. Do OPEN MICu se bude také možné přihlásit skrze registrační formulář
konference
nebo skrze otevřenou výzvu uveřejněnou na stránkách Culturenetu.

V rámci off-programu bude probíhat live nahrávání nového dílu podcastu PAY GAP, který připraví duo odborová právnička Šárka Homfray a kariérní poradkyně Lucie
Václavková
. Nový díl podcastu bude věnovaný ženám v umění a dotkne se mimo jiné i tématu mateřství v KKS, po nahrávání se uskuteční diskuse s autorkami podcastu.

Důležitou částí programu jsou vzdělávací aktivity, například seminář advokátek Hany Krajčíkové a Pavly Nečasové z organizace Law4art na téma praktických právních a daňových aspektů práce při mateřské a rodičovské v kulturním a kreativním sektoru, nebo workshop organizace Aperio - Společnost pro zdravé rodičovství vedený lektorkou a ředitelkou organizace Eliškou Kodyšovou, zaměřený na téma slaďování práce a péče o rodinu, time management a plánování.

Divačky*áci se mohou dále v rámci konference těšit na inscenaci pražského A studia Rubín Jen matky vědí, o čem ten život je – divadelní dokument na pomezí grotesky a tragédie, vycházející z téměř tří let časosběrných rozhovorů s matkami, po kterém bude následovat diskuze s tvůrkyněmi inscenace.

Harmonogram konference:

17. 4. 2024

9:30
registrace / KUMST/

10:00 - 13:00
Parenthood in Culture and Creative Sector / Institutions /KUMST/
moderovaný konferenční panel zakončení diskusí s českými hostkami*ty

14:30 - 17:00
Parenthood in Culture and Creative Sector / Institutions /KUMST/
moderovaný konferenční panel zakončení diskusí se zahraničními hostkami*ty

19:00
PAY GAP /KUMST/
live nahrávání nového dílu podcastu Šárky Homfray a Lucie Václavkové

 

18. 4. 2024

10:00 - 12:00
Law4rt - Práce na rodičovské: Daně a pojištění v praxi /KUMST/
seminář právních a daňových aspektů práce při mateřské a rodičovské v KKS

10:30 - 13:30
Aperio – Společnost pro zdravé rodičovství - Zvládnout práci a rodinu je umění /KUMST/
workshop zaměřený na slaďování práce, osobního života a péče o rodinu; time management

16:00
Open Mic /KUMST/
prezentační platforma

19:00
A studio Rubín: Jenom matky vědí, o čem ten život je /Divadlo BARKA/
inscenace pražského A studia Rubín v režii Báry Herz

21:00
Diskuse s tvůrkyněmi inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je /Divadlo BARKA/

CO.LABS – zóna nezávislého umění
Jsme COllaboration, COproduction, COwork
Jsme art LABoratory
Jsme Zóna nezávislého umění
CO.LABS je otevřená, kreativní a nezávislá platforma, jež aktivně zabezpečuje podporu, rozvíjení a růst uměleckého sektoru s důrazem na angažovanost, posouvání úrovně kvality a hranic uměleckých druhů a žánrů. Vznikla v říjnu 2021 jako reakce na uzavřenost systému zřizovaných repertoárových divadel v Brně.

Neváhejte se na nás obrátit s žádostí o další informace.

www.colabs.cz
https://www.facebook.com/colabs.zona
https://www.instagram.com/colabs_zona/
#colabs_zona


#podporyženvuměnínenínikdydost

JANA KLEČKOVÁ: Retrospektiva (1969–2024)

FRÝDEK-MÍSTEK: Autorka představuje široký výběr ze své tvorby – obrazy, kresby, ilustrace, bižuterní šperky, kabelky. Výstava je otevřena od 8. 4. do 8. 5. 2024 v Centru aktivních seniorů.
od 08.04.2002 do 08.05.2024
Autor článku: 
Olga Szymanská

JANA KLEČKOVÁ
malířka – výtvarnice – básnířka

Narozena 18. 1. 1957 ve Frýdku-Místku. Pochází z umělecké rodiny. Matka, herečka Těšínského divadla a po založení Divadla loutek v Ostravě jeho přední loutkoherečka, dala Janě do vínku geny herecké. Násobeny geny otce, též člena Divadla loutek a zároveň čino-herce, ale taktéž básníka, houslisty a zpěváka, od něhož si zamilovala hudbu a literaturu. Jana navštěvovala dramatický kroužek Lidové školy umění ve Frýdku-Místku. Recitovala poezii: v krajské soutěži v přednesu poezie v Olomouci roku 1970 získala 2. místo. Dnes je přední členkou divadelní společnosti, s níž veřejně vystupuje. Přes casting agenturu se zúčastňuje různých natáčení. Není divu, že její vnuk–hudebník, skladatel a hvězda dirigentského nebe Jiří Habart je letos navržen na prestižní Cenu Jantar 2023 v oblasti vážné hudby, kterou uděluje každoročně Moravskoslezský kraj.

Jana studovala umělecký obor rytectví kovů v Praze. Po návratu do rodného kraje pracovala jako přední rytec drahých kovů v podniku Družstvo umělecké výroby v Ostravě. Poté působila v řadě oborů, i v odd. katalogizace dnešní Městské knihovny ve Frýdku-Místku. To završila na dvacet šest let ve známé soukromé zlatnické dílně s prodejnou ve Frýdku-Místku, kde dnes pracuje i její dcera.
Od dětství Jana ráda kreslila a malovala, a těmto oborům se věnuje průběžně dosud. Zamilovala si ruční tvorbu, zejména práci se dřevem. Léta ji pod rukama vznikají tzv. bižuterní šperky, s užitím škály přírodních materiálů. Dále tašky, kabelky, různé doplňky. Vše výlučně bez užití šicího stroje.
A v poslední době také látkové koláže, reliéfy či objekty z různých materiálů.

Podílí se na tvorbě a prezentaci kulturně-literárních pořadů, v nichž spoluúčinkuje. Přednáší vlastní verše, zahrnuté i ve sbornících Dobré básně, dále Můj svět, kde je provázejí i její ilustrace. Zahrnuta je do knihy Abeceda Beskyd o osobnostech regionu, která má vyjít v roce 2024.
O její šperky, kabelky, doplňky k prodeji má zájem řada soukromníků. I galerií: v Památníku Josefa Kaluse v Čeladné ji sezónní prodej jejich děl umožnil vejít do povědomí široké veřejnosti.
A s ohlasem veřejnosti proběhly i její autorské výstavy: Jana Klečková/Malby, kresby, doplňky v Centru aktivních seniorů Frýdek-Místek (2021), Jana Klečková/Obrazy, ručně šité kabelky, šperky z přírodnin v Knihovně Baška (leden-únor 2024).

Nyní na výstavě pod názvem Jana Klečková: Retrospektiva (1969–2024) představuje autorka v širokém záběru tvorby své obrazy, kresby, ilustrace, bižuterní šperky, kabelky. Výstava je otevřena 8. 4.– 8. 5. 2024 v Centru aktivních seniorů Frýdek-Místek–Anenská 2477, Místek / všední dny: pondělí–pátek 8.30–17.00 hodin (vyjma svátků).

Přijdete-li na výstavu, můžete si zamluvit některé z děl. Při jeho předání v poslední den výstavy samotnou autorkou budete mít možnost setkat se s ní také osobně. A stojí to za to!

Co nového u klatovského sochaře Václava Fialy

ČR-ZAHRANIČÍ: 20. dubna ve 14 hodin bude otevřena výstava Čekání na zázrak tvůrčí skupiny P89 v kostele sv. Jiří v malé vesničce Kostelec (u Hromnic na Plzeňsku). Ano, je to ten kostelík nesoucí odkaz Jana Blažeje Santiniho. Kostel se ale netěší dobrému zdravotnímu stavu, ale pro nás se stal inspiračním zdrojem k výstavě, která chce na zapomenutý kostel upozornit.

Autor článku: 
Václav Fiala / jal

Těžko mohu popsat stres, který mě sužuje při pohledu na pozvánky z Austrálie. 

18. dubna v 11 hodin se tam s velkou slávou otevře nový sochařský park Snowy Valley Sculpture Trail. Sněhové údolí je vzdálené 500 km od Sydney a sochařská stezka bude dlouhá 100 km.

Prvních třináct soch je od australských, čínských, českých, anglických a islandských umělců. Píšou mi, že moje socha Univerzum bude odhalena v 16 hodin v arboretu Pilot Hill. Tím začne čtyřdenní party pro návštěvníky dospělé i dětské.

Naprosto nevětší kuriozitou pro mě je „křest“ mé knihy Postel v Austrálii, vydané v anglickém překladu. To se stane v bývalém zlatokopeckém městečku s krásným názvem Tumbarumba. Žije tam 1800 obyvatel a ti už se určitě nemohou dočkat, až se začtou do mých australských příběhů. 

A protože socha Univerzum, složená ze 175 dílů, ještě nestojí, a protože kniha Bed in Australia ještě neexistuje, jsem z těch pozvánek poněkud neklidný.

Začátkem května, jen co vyrovnáme jet lag, vás všechny zveme do Lesního kostela u Neznašov.

Fakt přijeďte! Tentokrát nám Patrick Dewane, vnuk legendárního plukovníka Matta Konopa, který osvobozoval s 2. pěší divizí Západní Čechy, předvede one man show Náhodný hrdina.

Je to pohyblivý pomník věnovaný jeho dědovi, plný neuvěřitelných náhod a plný emocí.

4. května v 21 hodin

 

V květnu napíši, jaké to bylo v Tumbarumbě. 

 

Čeští vizionáři, průkopníci i autoři celosvětově úspěšných počítačových her v unikátním seriálu – iVysílání ČT uvádí GAME STORY

ČR: Deset epizod o vývoji tuzemské herní scény posledních bezmála čtyřiceti let nahlédne do zákulisí tohoto odvětví kreativního průmyslu, a to očima hráčů, programátorů i vývojářů, jejichž kariéra mnohokrát začínala ve studentském pokoji. GAME STORY připomene i společenské změny z konce komunistické totality a začátků návratu demokracie, které měly na rozvoji počítačových her významný podíl. Seriál GAME STORY režíroval Štěpán FOK Vodrážka a Česká televize ho ve svém iVysílání nabídne bezprostředně po premiéře na letošním ročníku festivalu Comic-Con, tedy 6. dubna 2024.

06.04.2024
Autor článku: 
Vendula Krejčová

„Cyklus o nejvýznamnějších tuzemských počítačových hrách a jejich tvůrcích je reprezentativní přehlídkou skutečně nejzásadnějších herních počinů od 80. let do současnosti, které zároveň uspěly i v mezinárodním měřítku,“ popisuje dramaturg série GAME STORY Martin Novosad a dodává: „Diváci nutně nemusí být aktivní hráči počítačových her. Pro ty méně zainteresované je to příležitost poznat hry i z trochu jiného úhlu pohledu – a také mnoho talentovaných osobností z Česka, které se dokázaly prosadit v ohromné mezinárodní konkurenci. Naopak fanoušci v něm objeví spoustu zajímavých souvislostí, které možná nevěděli.“

Seriál připomíná všechny významné technologie od ZX Spectra až k virtuální realitě. Mezi hrami nechybí legendární Tetris 2, Machinarium, světově úspěšný Euro Truck Simulator či Operace Flashpoint, za kterou tvůrci získali herního „Oscara“. „Chtěli jsme nejen odvyprávět příběhy konkrétních her, ale zachytit rozvoj celého herního průmyslu. A to nám umožňuje právě zasazení do širších dobových trendů a souvislostí pomocí archivů. Souběžně s vývojem her tak zachycujeme technologický vývoj a pokrok, který jde ruku v ruce s vývojem průmyslu. Ukazujeme, že český herní průmysl je velké a úspěšné odvětví, na které můžeme být právem hrdí,“ vysvětluje režisér Štěpán FOK Vodrážka, který nejvíce času strávil právě u Operace Flashpoint nebo první Mafie.

„Na začátku byla nostalgie, vzpomínky na ‚paření‘ starých her, hltání herních časopisů a fascinace herními světy, které se neuvěřitelně vyvíjely. Česká herní scéna má ve světě velké jméno a uvědomili jsme si, že její příběhy tady zatím nikdo uceleně nevyprávěl. Proto jsme se rozhodli udělat dokumentární sérii GAME STORY,“ dodávají producenti Jakub Jíra a Marek Novák.

Trailer GAME STORY je ke zhlédnutí zde. Celý rozhovor se Štěpánem FOK Vodrážkou a Františkem Fukou v podcastu Kavky nejen o historii českého herního průmyslu je k poslechu zde.

 

námět: Marek Novák // scénář: Štěpán FOK Vodrážka, Jan Smutný, Jan Vejnar // režie: Štěpán FOK Vodrážka // kamera: Kryštof Hlůže // střih: Tomáš Elšík, Michal Böhm // dramaturg: Martin Novosad // producenti: Marek Novák (Xova Film), Jakub Jíra (Shore Points) // výkonná producentka ČT: Jarmila Hoznauerová // kreativní producentka ČT: Kateřina Ondřejková // účinkují: Marek Španěl, Daniel Vávra, Jakub Dvorský, Slavomír Pavlíček, Pavel Šebor, Ján Ilavský, Michal Kozelek, Tomáš Kovařík, František Fuka a další

 

partner projektu: Česká spořitelna

mediální partner: Xzone

 

LICKLIP – nová tvář české scény se světovými ambicemi

ČR: Nadějný zpěvák a songwriter LICKLIP (vlastním jménem Filip Jedlička) se na hudební scéně uvedl úspěšným debutovým singlem More Than Enough For Me, za který byl nominovaný na Ceny Evropy 2 v kategorii Objev. Mladý talent představuje svůj třetí singl Pusu a Pa, u něhož vsadil na češtinu. Svou tvorbou chce udávat současné trendy a dobýt světová podia. Novinka vychází u vydavatelství RedHead Records a už nyní je k dispozici na všech digitálních platformách.

Autor článku: 
Šárka Chomoutová

LICKLIP je umělec s velkým talentem i ambicemi, který získal plné stipendium na Berklee Collage of Music. Ve své tvorbě si zatím zamýšlí pohrávat s jazykem, v jakém zpívá. První dva songy byly v angličtině, nyní cítil touhu zkusit svou mateřštinu. Píseň Pusu a Pa nabízí trapové beaty a dynamičnost doplněnou kytarovým umem Zdeňka Kaplana, s nímž tvoří tvůrčí hudební tandem. „Hned po nahrání jsem si říkal, že mě song baví, přestože je v češtině, což pro mě obvykle nebývá zvykem. Zároveň text mísí češtinu a angličtinu, čímž vzniká zajímavá fúze,“ uvádí ke vzniku LICKLIP, který stojí zároveň za většinou melodických linek i samotným textem.

Hudebně singl ladil se zmíněným kytaristou a producentem Zdeňkem Kaplanem. O závěrečnou produkci se pak postaral Sam Palan. „Zkoušeli jsme různé druhy mikrofonů, abychom získali, co nejlepší sound,“ uzavírá LICKLIP.

Novinku najdete na všech streamovacích službách a kanále YouTube

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Celá ČR