„Dárek“ k Mezinárodnímu dni muzeí / Reakce AMG na mediální smršť posledních dnů

Robert Břešťan na serveru https://hlidacipes.org například napsal, že při kontrole 3,3 milionu evidenčních čísel sbírkových předmětů se nepodařilo dohledat 2 869 z nich. „Procentuálně sice nevychází poměr nedohledaných předmětů ke zkontrolovaným nijak dramaticky, v absolutních číslech by se ale při tomto poměru mohlo celkově jednat o více než půl milionu zmizelých předmětů – součásti českého kulturního dědictví.“ Protože se mi půl milionu zdálo hodně, zkusil jsem si autorův výpočet překontrolovat. O několik řádků výše uvádí, že státem zřizovaná muzea a galerie spravují 24 milionů evidenčních čísel, což představuje odhadem 65 milionů kusů sbírkových předmětů. A ejhle, ať počítám, jak počítám, vychází mi, že při mechanickém přenesení údaje na celkový počet evidenčních čísel by jich chybělo 21 504, což by představovalo 58 240 kusů. Autor se tedy zmýlil o jednu nulu. Zda z neznalosti matematiky, nebo záměrně si netroufám rozhodnout. Vzhledem k tomu, že tento web má v podtitulku Žurnalistika ve veřejném zájmu, je třeba se ptát, čí „veřejný zájem“ na zkreslování informací tento web reprezentuje. Ostatně už ve starém Římě byla v právním řádu zakotvena zásada Cui bono či Cui prodest, tedy kdo z kauzy má prospěch.

Unisono pak byla jako příčina, která rozkrádání sbírek umožňuje, označena inventarizace, která probíhá jedenkrát za 10 či 15 let. Novináře ani nenapadlo, aby se podívali do zprávy NKÚ, kde byla výhrada vůči inventarizacím formulována jinak. V souladu s právními předpisy totiž musí být každý rok zinventarizováno minimálně 5 procent fondu tak, aby podle počtu sbírkových předmětů byla celá inventarizace dokončena za 10, 15 či 20 let. Kontrolní závěr, že každý rok má být zinventarizováno
5–10 procent každé části sbírky (v dikci právního předpisu oborové sbírky) a nenalezené sbírkové předměty poté dohledány, ukazuje na malou znalost praxe i u kontrolního orgánu. Dohledání chybějícího předmětu, či konstatování jeho ztráty totiž umožňuje až kompletní inventarizace celé sbírky.

Marek Hudema na Lidovky.cz navrhl řešení tohoto problému. „Muzea mají v expozicích a hlavně depozitářích statisíce a miliony věcí, z nichž většinu návštěvníci nikdy neuvidí, muzejníci či badatelé se o ně příliš nezajímají a na jejich kontrolu nejsou síly. Řešení je jednoduché. Muzea i galerie by se měly „nepotřebných“ či „nadbytečných“ věcí zbavit. Prodat je a získat tak peníze na údržbu sbírek, zapůjčit je či darovat. Spousta uměleckých i dalších děl by udělala radost někomu doma, ozdobila veřejné prostory nebo dala vzniknout malým vesnickým muzeím.“ Zcela ovšem opomněl fakt, že zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a změně dalších zákonů, vznikl právě proto, aby nemohly být muzejní sbírky rozprodány a rozchváceny. Není pochyb, že zájem o některé sbírkové předměty by byl obrovský. Autor ale pomíjí jeden z důležitých aspektů vzniku muzejních sbírek. Samozřejmě do nich přicházely předměty, které měly uměleckou či jinou hodnotu, právě jen kvůli této hodnotě. Dnešním trendem je ale sbírání dokladů o vývoji společnosti a přírody s příběhem (záměrně jsem nenapsal předmětů, protože – byť to zákon č. 122/2000 Sb. neumožňuje – tyto doklady nemusejí mít materiální podstatu, jak to ukazují např. památky nehmotného dědictví UNESCO). Tedy takových dokladů, které kromě materiální hodnoty mají jako přidanou hodnotu příběh, který se váže k danému místu či osobě.

Citovanými ukázkami „práce“ novinářů jsem chtěl doložit, že si v souladu s trendy soudobé žurnalistiky ze zprávy NKÚ vybrali jen to, co vrhá špatné světlo na dobrou práci stovek a tisíců muzejníků v mnohdy nelehkých podmínkách nejisté finanční i lidské situace. Vůbec nemluví o tom, kterých státem zřizovaných muzeí se kontrola týkala a že některá z nich vyšla z této akce bez problémů, nebo jen s konstatováním, že jim chybí nějaký interní předpis.

Zpráva NKÚ přitom poukazuje na kořeny těchto problémů, které se netýkají jen muzeí zřizovaných státem. Jejich základem je nedostatek finančních prostředků. Jestliže NKÚ konstatuje, že některé instituce mají sbírky uloženy v nevhodných podmínkách bez klimatizace, je to samozřejmě pravda. Nové klimatizované depozitáře mají většinou jen velká či větší muzea. U muzeí zřizovaných ÚSC to je spíše výjimka. Souvisí to bohužel i s obecnějším trendem, kdy někteří zřizovatelé nechápou správu a ochranu sbírek dle zákona č. 122/2000 Sb. jako hlavní povinnost v činnosti muzeí a galerií, ale snaží se tyto organizace přeměnit v kulturní centra, která poskytují nejrůznější druhy zábavy.

Hlavní výhradou NKÚ vůči MK ČR, které spravuje Centrální evidenci sbírek (CES), je nedostatečná kontrolní činnost plnění zákonem stanovených povinností muzeí a galerií. Údaje o tom, že za rok proběhne jen necelá desítka kontrol, přičemž muzejních institucí je několik stovek, je alarmující. Nicméně je tato situace mj. dána personálním stavem někdejšího odboru muzeí, dnes dvou samostatných oddělení MK ČR. Kontrolní činnost a zároveň i CES má na starosti jeden člověk! Pokud tedy NKÚ konstatuje, že není plněna třicetidenní lhůta pro aktualizaci zápisu do evidence a že tyto aktualizace od jednotlivých institucí neprobíhají vícekrát do roka, pak je nutno opět vzít do ruky kalkulačku a spočítat si, kolik pracovních dní je do roka (cca 230) a kolik by bylo aktualizací zasílaných 4 x ročně (cca 1 200). Pak by ovšem dotyčný pracovník musel zpracovat denně nejméně 5 aktualizací. A čas na kontroly? Na personální poddimenzovanost obou oddělení ostatně upozornila v reakci na zveřejněné informace i tisková mluvčí MK ČR Michaela Lagronová.

Další výtkou NKÚ je, že CES většinou neobsahuje jiné informace o sbírkových předmětech než jejich evidenční čísla. To je samozřejmě neoddiskutovatelný fakt. Při tvorbě CES ale jiné zadání nebylo. Proto také pracovníci MK ČR kontrolují stav sbírkové evidence. Ta je primárně vedena v papírové podobě, přičemž elektronická je jen pomocná. Někomu to asi v  době digitalizace připadá jako nonsens, ale musíme si uvědomit, že tyto záznamy mají být uchovány „navždy“. Při neustálém zrychlování inovací softwaru však elektronická evidence velmi rychle zastarává a je nutno ji neustále „překlápět“ do nových a samozřejmě drahých programů. Na rozdíl od toho k přečtení papírové karty nepotřebujete žádnou složitou techniku. A že neexistuje jednotný program pro evidenci sbírek? My, kdo se v muzejnictví pohybujeme delší dobu, víme, jak byly s velkou slávou představovány projekty na nové programy i na centrální datová úložiště, které skončily škrtnutím potřebných výdajů ze strany
MF ČR. Ministerstvo kultury připravilo strategii digitalizace, jejíž podmínkou, aby prošla parlamentem, ovšem bylo, že nebude klást nároky na státní rozpočet. Každý, kdo se někdy v oblasti informatiky a digitalizace pohyboval, ví, že bez finančních prostředků žádná taková strategie fungovat nemůže. A tímto způsobem by bylo možné komentovat i další zjištění NKÚ.

Místo toho, aby se stránky novin a sdělovací prostředky plnily informacemi o tom, jak za obtížných podmínek koronavirové krize fungují muzea a galerie, jak se jejich pracovníci zapojili do pomoci zdravotnickým zařízením a složkám záchranného systému, jak prezentovali svou činnosti prostřednictvím virtuálních výstav, nebo pomáhali zajímavými projekty domácímu vzdělávání, dočkali se muzejníci označení zlodějů, kteří dostatečně nechrání muzejní sbírky, ale naopak je rozkrádají. Stejně jako v jiných institucích i to se dít samozřejmě může. Jde ale především o selhání jednotlivců, kteří v období rozvolněné morálky, která do západoevropských jazyků přenesla z češtiny slovo „tunelování“, podlehli touze po penězích a luxusu.

Házet v této situaci všechny pracovníky muzeí a galerií do jednoho pytle je mírně řečeno nefair. Naopak všechny, kteří navzdory nelehkým podmínkám odvádějí skvělou práci, je třeba pochválit. A že jich není málo, dokládá např. i každoroční oceňování jejich činnosti v Národní soutěži muzeí Gloria musaealis. Nenechme se tedy zdeptat zlovolnou slinou, která byla na naši práci plivnuta právě na mezinárodní muzejní svátek. Všichni si totiž zasloužíme poděkování!