úterý
18. června 2024
svátek slaví Milan
Foto archiv Alasdaira Bouche



Busking oživuje město

Autor článku: 
mav

<p>PRAHA: Ještě donedávna bylo provozování pouličního umění bez licence v Praze zakázáno, ale situace se nyní změnila. V současnosti mohou buskeři bavit Pražany v ulicích bez obav, že za to budou nějak potrestáni. Jeden z nich, anglický zpěvák a textař dlouho žijící v Praze Alasdair Bouch, se mi v rozhovoru svěřil se svými zkušenostmi s buskingem u nás a ve světě.</p> <p>V České republice žijete již pět let. Co bylo hlavním důvodem, že jste se přestěhoval právě do Česka?</p> <p>Vyrostl jsem na předměstí, tak blízko Londýna, že jsem jej mohl i vnímat. Atmosféra zde byla prosycena nezdravou soutěživostí, jako kdyby plat byl tou nejdůležitější věcí, kterou musíte nabídnout. Proto, když jsem se stal dospělým, sbalil jsem svůj „stan“ a zamířil jsem do Severního Walesu. Miloval jsem život mezi horami a mořem. Toto prostředí má v sobě živost, která vás nutí zkoumat je jak geograficky, tak i duchovně. Získal jsem špičkové vzdělání v oblasti hudby díky místnímu obchodu s deskami, a zaplatil jsem tím, že jsem v dané lokalitě koncertoval. Když jsem se vrátil do Londýna, věci se dostaly mimo moji kontrolu, ponořil jsem se do práce, a také jsem se účastnil příliš mnoha večírků. Takže jsem brzy „vyhořel“ a musel jsem udělat změnu. Našetřil jsem peníze, koupil jízdenku na cestu kolem světa a nikdy jsem se už neohlédl zpět.<br />
Tak začal můj život „na cestě“. Velmi mě překvapilo, že se mohu cítit jako doma na mnoha různorodých místech a zároveň mohu přežít z toho, co vydělám díky mé hudbě. Když mi došly peníze během plavby kolem Austrálie, hrál jsem každou noc v baru na Novém Zélandu, dokud jsem neměl dost peněz, abych se mohl stěhovat dál. Po návštěvě řady dalších zemí o mnoho let později jsem šťastnou náhodou navštívil Prahu a okamžitě jsem se do ní zamiloval. </p> <p>Jste zpěvák, textař, pouliční hudebník. Ve své biografii se nazýváte hudebním chameleónem. Jak byste popsal váš hudební žánr? </p> <p>Moje hudba kolísá mezi žánry. Mnoho lidí neposlouchá pouze jeden hudební styl a mé kompozice to odráží. Debutové album ‚First Person Singular‘ je propojením folku a blues, následující deska ‚Second-hand Lullabies‘ je oduševnělým power-popem, třetí bude směsicí hard rocku a jazzového blues. Potom přijde čas na moje alternativní country album. Jednodušší by bylo pouze říci: jsem zpěvák-textař! Moje hudba v Česku byla skvěle přijata, ale je otázka, zda většina českých posluchačů dokáže pochopit odlišné významové roviny mých textů. Když se snažím porozumět Nohavicovi nebo Mišíkovi, určitě mi něco z jejich poezie a významů uniká, ale i přesto tím jejich písně neztrácejí na síle. Mám sklon psát přímé a složité texty, adresné a přesto univerzální, takže si lidé z nich mohou odnést odlišné podněty. </p> <p>Vyrostl jste ve Velké Británii, jaké jsou zde podmínky pro busking?</p> <p>Zkušenosti s buskingem jsou rozdílné na celém světě a místní autority v tom hrají velkou roli. Liší se od města k městu. Některá vítají umělecký projev na ulicích, jiná méně. Program londýnského pouličního uměleckého undergroundu je velmi oblíbený jak mezi profesionálními hudebníky, tak i mezi chodci. Často lákají na slavná jména a omezený počet jejich licencí je nutné získat v náročné soutěži. Většina evropských měst zavedla kódy chování pro buskery. Tím se buskeři stali „stavební“ součástí měst. Donedávna byl pražským buskerům vymezen prostor Karlova mostu, drakonická opatření vyžadovala licenci za přemrštěnou cenu, což bylo extrémně nepříjemné. Myslím si, že iniciativa BuskerVille, která lobuje pražské autority za reálnější práva pouličních performerů, ukazuje, že buskeři veřejnost neobtěžují.<br />
Nyní tady mají buskeři velkou volnost a záleží na jejich odpovědnosti, zda zůstanou na správné straně práva. Místo, kde je busking povolen, musí poskytovat dobré ozvučení a má mít přístup k velkému počtu procházejících chodců. Podle místních autorit busker nesmí zablokovat ulice, musí udržovat zvuk na zvládnutelné úrovni a neobtěžovat obchodníky v okolí. Místo pro buskery musí respektovat zájmy místních usedlíků, práva města a finanční potřeby buskera. Nemělo by být dovoleno hrát na pomníku Mistra Jana Husa, ale ani by neměl být busker odsunut do „krabice“ ve středu Hájí. </p> <p>Co si myslíte, že je výhodou buskingu pro obyvatele Prahy?</p> <p>Je důležité rozlišovat mezi buskingem a žebráním. Buskeři poskytují zábavu, mnoho z nich je profesionálními hudebníky a přináší do ulic život a barvy. Měli by skutečně přidávat něco pozitivního do prostředí. Pro města, která je přijímají, jsou buskeři takovou zkouškou ohněm uměleckých výrazů. Povzbuzují účast na umění a ulice jsou díky nim plné energie a vitality. Busking je pro turismus bonusem, ale také vyjadřuje obecně blahobyt města. A ještě lépe, busking je zdarma!</p> <p>Vaše hudba je inspirována ulicí. Co vás inspiruje během buskingu na ulici?</p> <p>Cestoval jsem hodně po Evropě, stopoval jsem z koncertu na koncert, často jsem spal na pohovkách díky webovému projektu Couchsurfing, který umožňuje komunitním členům přespání zdarma. Koncertoval jsem pouze na základě osobního pozvání v soukromých bytech. Necestoval jsem žádným tryskovým letadlem, žádnou limuzínou! Busking mi pomohl zaplatit za cestu a musím říci, že je to velmi přímý a vstřícný způsob, jak se spojit s lidmi. Je to také zkušenost s pokorou. Nikdo není nucen dát vám peníze, a proto jsem vždy vděčný, když někdo dokáže, že si mé hudby cení. Je také skvělé, když kolemjdoucí, pohroužený do svých každodenních starostí a obav, se začne usmívat nebo tancovat štěstím, když slyší hudbu. Hudba je komunitní záležitost. Má sílu propojit navzájem neznámé lidi. Busking také vede k neočekávaným výhodám; majitelé barů, kteří procházeli okolo, mi nabídli možnost koncertovat v jejich prostorech a v chladném počasí mi lidé dávali kávu a bonbony proti kašli. </p> <p>Jaká jsou vaše nejoblíbenější místa pro busking v České republice? Měl jste někdy problém kvůli tomu, že jste busker? </p> <p>Vlastně jsem začal provozovat busking v Praze, když byla přijata nová opatření. Slyšel jsem, že předtím, například pražská policie vzala buskerovi kytaru, ale nyní jsou jasné instrukce pro obě strany, takže k takovým střetům by nemělo dojít. Pokud jsem někdy měl problémy s policií v jiných zemích, bylo to proto, že jsem špatně porozuměl místním předpisům nebo našel chybné informace na internetu vztahující se k právním aspektům provozování buskingu v daném místě. Ale policie ke mně byla vždy zdvořilá, možná že jsem jeden ze šťastlivců! Vyplácí se být slušný a respektující, protože oni pouze dělají svoji práci. </p> <p>Na www.reverbnation.com/alasdairbouch najdete další informace.</p>

Mohlo by vás také zajímat...

ZAHRANIČÍ: Ve dnech 9. až 15. června se ve francouzském Annecy uskutečnil největší festival animovaných filmů na světě. Výrazné české zastoupení měla producentská společnost Maurfilm s pěti snímky, která si odnáší ocenění hned tří krátkometrážních snímků: Cena publika pro krátký film – Hurikán; Cena mladého publika – Ahoj léto; a Cena za nejlepší původní hudbu pro krátký film – Joko.

Celá ČR, zahraničí
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly, Menšiny a cizinci
Co se děje
18.06.2024

HRADEC KRÁLOVÉ: Festival Rock for People uzavřel své brány po čtyřech dnech nabitého programu, který vidělo v hradeckém Parku 360 přes 40 tisíc návštěvníků. Prvnímu večeru vévodili The Prodigy, kteří svou smrští laserů zasypali roztančený dav. Druhý den patřil punkovým legendám The Offspring, kteří již 40 let baví fanoušky po celém světě.

Královéhradecký kraj, zahraničí
Hudba, Ostatní, Soutěže a festivaly
Co se děje
17.06.2024

ČR: S Jiřím Šotolou se znám od května 1989. Tento měsíc vymezil příchodem i odchodem na svět jeho život, a tak teď, víc než jindy, vzpomínám. A kdo ví, možná nejsem sama.  Narodil se v květnu 1924 ve Smidarech nedaleko Hradce Králové a zemřel v Praze. Také v květnu, v květnu 1989. Jiřího Šotolu jsem poznala až na jeho pohřbu. Vím, zní to divně. Tehdy jako dítě základní školou povinné jsem byla jednou z žaček, jež paní učitelka kroužku českého jazyka vzala z Luže k nedalekému kostelu Zvěstování Panně Marii v Janovičkách u Dolů na rozloučení se spisovatelem. A já se od té doby k jeho dílu hodně často vracím. Nezapomněla jsem, stejně jako nezapomínají další spolužáci.

Jiří Šotola, ač zemřel v Praze, se tu cítil doma. Měl tu chalupu, příbuzné, přátele, má tu i hrob. Poznáte jej snadno, zdobí ho otevřená kniha s podpisem. Jaká je to kniha? Kdo ví. Možná sbírka básní, možná román a možná i divadelní scénář. To vše dokázal. Být hercem, autorem scénářů, básní, novinových článků, ale hlavně autorem románů.  

Zemřel těžce nemocný, pár měsíců před sametovou revolucí, a já si říkám, jaká je to škoda. Stihl by možná napsat víc děl, ale hlavně by mohl poskytnout rozhovory. Z toho, co o jeho životě a díle vím, skládám následující řádky tak, jako kdybych si s mistrem povídala já osobně. Taková hra na rozhovor.

Celá ČR, Pardubický kraj
Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec, Památky
Články a komentáře
12.06.2024

PRAHA-ČR: Inscenace textu Autorka skotské dramatičky Elly Hickson uváděná v Jihočeském divadle v režii Adama Svozila získala Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší českou divadelní inscenaci nového textu za rok 2023. Cenu v podobě „kožichu Marka Ravenhilla“ pro letošní ročník navrhla česká designérka Maria Nina Václavková.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Co se děje
07.06.2024