<p>PRAHA: Ještě donedávna bylo provozování pouličního umění bez licence v Praze zakázáno, ale situace se nyní změnila. V současnosti mohou buskeři bavit Pražany v ulicích bez obav, že za to budou nějak potrestáni. Jeden z nich, anglický zpěvák a textař dlouho žijící v Praze Alasdair Bouch, se mi v rozhovoru svěřil se svými zkušenostmi s buskingem u nás a ve světě.</p> <p>V České republice žijete již pět let. Co bylo hlavním důvodem, že jste se přestěhoval právě do Česka?</p> <p>Vyrostl jsem na předměstí, tak blízko Londýna, že jsem jej mohl i vnímat. Atmosféra zde byla prosycena nezdravou soutěživostí, jako kdyby plat byl tou nejdůležitější věcí, kterou musíte nabídnout. Proto, když jsem se stal dospělým, sbalil jsem svůj „stan“ a zamířil jsem do Severního Walesu. Miloval jsem život mezi horami a mořem. Toto prostředí má v sobě živost, která vás nutí zkoumat je jak geograficky, tak i duchovně. Získal jsem špičkové vzdělání v oblasti hudby díky místnímu obchodu s deskami, a zaplatil jsem tím, že jsem v dané lokalitě koncertoval. Když jsem se vrátil do Londýna, věci se dostaly mimo moji kontrolu, ponořil jsem se do práce, a také jsem se účastnil příliš mnoha večírků. Takže jsem brzy „vyhořel“ a musel jsem udělat změnu. Našetřil jsem peníze, koupil jízdenku na cestu kolem světa a nikdy jsem se už neohlédl zpět.<br />
Tak začal můj život „na cestě“. Velmi mě překvapilo, že se mohu cítit jako doma na mnoha různorodých místech a zároveň mohu přežít z toho, co vydělám díky mé hudbě. Když mi došly peníze během plavby kolem Austrálie, hrál jsem každou noc v baru na Novém Zélandu, dokud jsem neměl dost peněz, abych se mohl stěhovat dál. Po návštěvě řady dalších zemí o mnoho let později jsem šťastnou náhodou navštívil Prahu a okamžitě jsem se do ní zamiloval. </p> <p>Jste zpěvák, textař, pouliční hudebník. Ve své biografii se nazýváte hudebním chameleónem. Jak byste popsal váš hudební žánr? </p> <p>Moje hudba kolísá mezi žánry. Mnoho lidí neposlouchá pouze jeden hudební styl a mé kompozice to odráží. Debutové album ‚First Person Singular‘ je propojením folku a blues, následující deska ‚Second-hand Lullabies‘ je oduševnělým power-popem, třetí bude směsicí hard rocku a jazzového blues. Potom přijde čas na moje alternativní country album. Jednodušší by bylo pouze říci: jsem zpěvák-textař! Moje hudba v Česku byla skvěle přijata, ale je otázka, zda většina českých posluchačů dokáže pochopit odlišné významové roviny mých textů. Když se snažím porozumět Nohavicovi nebo Mišíkovi, určitě mi něco z jejich poezie a významů uniká, ale i přesto tím jejich písně neztrácejí na síle. Mám sklon psát přímé a složité texty, adresné a přesto univerzální, takže si lidé z nich mohou odnést odlišné podněty. </p> <p>Vyrostl jste ve Velké Británii, jaké jsou zde podmínky pro busking?</p> <p>Zkušenosti s buskingem jsou rozdílné na celém světě a místní autority v tom hrají velkou roli. Liší se od města k městu. Některá vítají umělecký projev na ulicích, jiná méně. Program londýnského pouličního uměleckého undergroundu je velmi oblíbený jak mezi profesionálními hudebníky, tak i mezi chodci. Často lákají na slavná jména a omezený počet jejich licencí je nutné získat v náročné soutěži. Většina evropských měst zavedla kódy chování pro buskery. Tím se buskeři stali „stavební“ součástí měst. Donedávna byl pražským buskerům vymezen prostor Karlova mostu, drakonická opatření vyžadovala licenci za přemrštěnou cenu, což bylo extrémně nepříjemné. Myslím si, že iniciativa BuskerVille, která lobuje pražské autority za reálnější práva pouličních performerů, ukazuje, že buskeři veřejnost neobtěžují.<br />
Nyní tady mají buskeři velkou volnost a záleží na jejich odpovědnosti, zda zůstanou na správné straně práva. Místo, kde je busking povolen, musí poskytovat dobré ozvučení a má mít přístup k velkému počtu procházejících chodců. Podle místních autorit busker nesmí zablokovat ulice, musí udržovat zvuk na zvládnutelné úrovni a neobtěžovat obchodníky v okolí. Místo pro buskery musí respektovat zájmy místních usedlíků, práva města a finanční potřeby buskera. Nemělo by být dovoleno hrát na pomníku Mistra Jana Husa, ale ani by neměl být busker odsunut do „krabice“ ve středu Hájí. </p> <p>Co si myslíte, že je výhodou buskingu pro obyvatele Prahy?</p> <p>Je důležité rozlišovat mezi buskingem a žebráním. Buskeři poskytují zábavu, mnoho z nich je profesionálními hudebníky a přináší do ulic život a barvy. Měli by skutečně přidávat něco pozitivního do prostředí. Pro města, která je přijímají, jsou buskeři takovou zkouškou ohněm uměleckých výrazů. Povzbuzují účast na umění a ulice jsou díky nim plné energie a vitality. Busking je pro turismus bonusem, ale také vyjadřuje obecně blahobyt města. A ještě lépe, busking je zdarma!</p> <p>Vaše hudba je inspirována ulicí. Co vás inspiruje během buskingu na ulici?</p> <p>Cestoval jsem hodně po Evropě, stopoval jsem z koncertu na koncert, často jsem spal na pohovkách díky webovému projektu Couchsurfing, který umožňuje komunitním členům přespání zdarma. Koncertoval jsem pouze na základě osobního pozvání v soukromých bytech. Necestoval jsem žádným tryskovým letadlem, žádnou limuzínou! Busking mi pomohl zaplatit za cestu a musím říci, že je to velmi přímý a vstřícný způsob, jak se spojit s lidmi. Je to také zkušenost s pokorou. Nikdo není nucen dát vám peníze, a proto jsem vždy vděčný, když někdo dokáže, že si mé hudby cení. Je také skvělé, když kolemjdoucí, pohroužený do svých každodenních starostí a obav, se začne usmívat nebo tancovat štěstím, když slyší hudbu. Hudba je komunitní záležitost. Má sílu propojit navzájem neznámé lidi. Busking také vede k neočekávaným výhodám; majitelé barů, kteří procházeli okolo, mi nabídli možnost koncertovat v jejich prostorech a v chladném počasí mi lidé dávali kávu a bonbony proti kašli. </p> <p>Jaká jsou vaše nejoblíbenější místa pro busking v České republice? Měl jste někdy problém kvůli tomu, že jste busker? </p> <p>Vlastně jsem začal provozovat busking v Praze, když byla přijata nová opatření. Slyšel jsem, že předtím, například pražská policie vzala buskerovi kytaru, ale nyní jsou jasné instrukce pro obě strany, takže k takovým střetům by nemělo dojít. Pokud jsem někdy měl problémy s policií v jiných zemích, bylo to proto, že jsem špatně porozuměl místním předpisům nebo našel chybné informace na internetu vztahující se k právním aspektům provozování buskingu v daném místě. Ale policie ke mně byla vždy zdvořilá, možná že jsem jeden ze šťastlivců! Vyplácí se být slušný a respektující, protože oni pouze dělají svoji práci. </p> <p>Na www.reverbnation.com/alasdairbouch najdete další informace.</p>
ČR: Aktuálním technologickým fenoménem dneška je bezesporu umělá inteligence (AI) a její integrace do každodenního života. Neustále se objevují nové a nové nástroje, služby a aplikace postavené na této technologii, které slibují zásadní změny v našich každodenních činnostech a pracovních procesech. Nicméně, otázkou zůstává, zda je AI skutečně revolučním posunem, nebo jen další technologickou bublinou, která nakonec praskne, podobně jako tomu bylo s Webem 2.0 před více než dvaceti lety. V tomto kontextu se objevuje otázka: může umělá inteligence skutečně transformovat fungování knihoven? A pokud ano, v jakých konkrétních oblastech? V tomto článku se pokusím odpovědět na tyto otázky a prozkoumat potenciál AI v modernizaci knihovních služeb.
PRAHA: V závěru loňského roku uspořádal Český rozhlas v Obecním domě v Praze velkolepý sborový koncert ke končícímu Roku české hudby a 200. výročí narození Bedřicha Smetany. Jeho hlavními aktéry byly amatérské pěvecké sbory z celé republiky, které spolu s rozhlasovými symfoniky a čtyřmi sólisty připomněly nejvýznamnější sborové skladby nejen české hudby a zároveň i adventní čas. Tradice sborového zpěvu je v České republice mimořádně silná, přesto organizátory překvapilo, že zájem o akci byl tak obrovský. Celkem vystoupilo v Obecním domě na 1000 účinkujících. Tento jedinečný počin, na němž se organizačně podílel také NIPOS, vysílala v přímém přenosu Česká televize a přenášel Český rozhlas na stanicích D-dur a Vltava. I nyní si jej můžete připomenout třeba na iVysílání ČT. Program pro tento speciální večer sestavil dramaturg a šéfredaktor Českého rozhlasu D-dur Lukáš Hurník, jehož jsme požádali o rozhovor.
OSTRAVA: Spolek Fiducia zveřejnil další ze série dokumentů z cyklu Ostravské kulturní stopy. Tentokrát jsme se věnovali vítkovickému nádraží, které je podle historika umění Rostislava Šváchy jedním z nejcennějších příkladů bruselského stylu v české architektuře 60. let 20. století. Výpravní budova, která vznikla na tzv. Polanecké spojce v letech 1963–1967 podle návrhu architekta Josefa Dandy, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu. O památkovou ochranu nádraží se bojovalo řadu let a přestože se chystá rekonstrukce v režii Správy železnic, není zatím zcela jasné, jak bude jeho příběh pokračovat.
Podívejte se na náš nový dokument, kde se dozvíte více od historika umění Martina Strakoše z ostravského Národního památkového ústavu.
Dokument najdete ZDE.