BUDIŠOV NAD BUDIŠOVKOU: Z internetového nezávislého listu ČAS č. 34 jsme převzali článek, jehož autorem je Petr Andrle. Motto článku je: Nesmíme přetrhnout řetězec dobra.
V nedávných dnech jsme veřejně oznámili, že hodláme postavit u Cesty česko-německého porozumění na Červené Hoře v Budišově nad Budišovkou kapli. K tomuto rozhodnutí nás inspiroval pražský rodák dr. Walter Kotrba z Erlangenu, který navrhl kapli postavit a svůj návrh doprovodil nabídkou velice slušné částky potřebné k její výstavbě. Zdá se mu totiž vhodné, když již několik let je vždy při prodlužování Cesty porozumění sloužena Evropská polní mše k uctění všech padlých na všech evropských bojištích minulých staletích, aby měl tento akt i potřebný stánek.
Panu doktoru Kotrbovi je 86 let a věří, že se dočká slavnostního vysvěcení kaple. A tak jsme se rozhodli, že se tak stane 25. června 2011, při 17. prodlužování Cesty česko-německého porozumění. Pochopitelně, že takový slib nebyl nějakým plácnutím do vody. V současné době zpracovává architekt Kolář z Opavy nejen projekt, ale i potřebné podklady pro územní a stavební rozhodnutí. Souhlas se stavbou kaple vyslovilo i městské zastupitelstvo v Budišově nad Budišovkou, jelikož kaple bude zbudována na pozemku města. Potřebujeme ovšem, aby ušlechtilý dar dr. Kotrby nezůstal osamocen, neboť náklady na výstavbu kaple jsou předběžně vyčísleny na částku blížící se jednomu milionu korun.
Prvním, kdo velice pozitivně reagovali na výzvu k podpoře stavby kaple, byli opavští rotariáni. Členové Clubu Rotary Opava International, pánové Bohumil Křempek z Opavy, Josef Melecký z Kravař a Břetislav Tůma z Opavy věnovali každý značnou částku na výstavbu kaple. Petr Strohalm z Meziny spolu se svým bratrem se rozhodli stavbu podpořit dodávkou střešní krytiny a stavebními pracemi spojenými s výrobou parapetů a dlažby kaple. Máme i další předběžné přísliby stavebního materiálu a stavebních prací potřebných pro výstavbu kaple. Členové „Výboru pro postavení kaple“ jednají s dalšími možnými dárci.
Při této příležitosti není možné nevzpomenout tradice mecenášství a filantropie, které patří k těm lepším stránkám historie našeho národa. Náš svět totiž není zkažen a pln nezodpovědných a za každou cenu ziskuchtivých mužů a žen. Naopak – jsme historicky, kulturně i geneticky pokračovateli díla skvělých osobností, které daly světu naše národy. Mám na mysli podnikatele, lékaře, právníky, umělce a vědce jakými byli architekt Josef Hlávka, MUDr. Jan Evangelista Purkyně, hrabě Kašpar Šternberk, rytíř Ing. Emil Kolben, sochař Albín Polášek, František Antonín hrabě Špork, Richard hrabě Coudenhove, Prof. MUDr. Josef Thomayer, P. Cassián Hallaschka, akademik Otto Wichterle, rytíř Ing. Emil Škoda, Tomáš Baťa, Josef Václav hrabě Radecký, c. k. polní maršál, Karel Čapek, rytíř JUDr. Antonín Randa a tisíce jiných. Ti všichni měli společné to, že se poctivou prací a talentem domohli značného bohatství, kterým konali dobro. Mimo jiné jim pojmy jako mecenášství a filantropie byly velice blízké. Nebylo jejich vinou, že jejich dědicové nemohli pokračovat v započatém díle, nemohli rovněž za to, že jejich odkaz byl a je necitlivě vytěsňován z paměti národa. Univerzitní profesor a pozdější ministr orby Albín Bráf, který byl výborným znalcem života a díla skvělého mecenáše a filantropa architekta Hlávky, ve svých Pamětech napsal, že „Hlávka naopak nad vším usilovně přemýšlel a jedl v potu tváře svůj mecenášský chléb“.
Z dob dětství si jistě pamatujete, jak jsme hrávali na „tichou poštu“. Šeptáním zpráv z ucha do ucha docházelo ke zkomolení původní zprávy, většinou k legrační potěše všech zúčastněných. O potřebě mecenášství a filantropie bychom neměli šeptat, ale nahlas a hrdě hovořit. I o jejich nositelích. Jinak poselství dobra zkomolíme a rozhodně to nebude k naší legrační potěše, nýbrž ke škodě.
Proto veřejně děkujeme těm, kteří se rozhodli konat dobro. I oni jedí v potu tváře svůj mecenášský chléb, neboť mecenášství a filantropie není pouhé rozdávání peněz. Je to velice ušlechtilá a cílevědomá činnost, která charakterizuje celkově činnost lidí, kteří jsou úspěšní nejen ve svém poctivém podnikatelském konání, ale i ve svém myšlení. Neboť především právě proto jsou úspěšní.
Nejen občané Prahy se v různých historických chvílích shromažďovali u sochy sv. Václava na Václavském náměstí. Mnozí si v tu chvíli třeba ani neuvědomili, že tvůrce Myslbek, který ono krásné dílo stvořil, byl finančně podpořen právě filantropem architektem Hlávkou. A takových staveb máme na území naší země mnoho. Jednou z nich bude i kaple na Červené Hoře. Skromnou a drobnou stavbičkou, která bude i za sto let připomínat našim pravnukům, že i v naší oblasti žili lidé, kteří v prvních letech třetího tisíciletí si považovali za čest, když mohli pokračovat v tradici těch opravdových skutečných nejlepších synů a dcer našeho národa. To není fráze. Ono se to ani jinými slovy říci nedá, neboť potřebujeme takovým slovům vrátit jejich původní význam. Naši předkové hovořili o tom, že je třeba „pracovat na roli národa dědičné“. Nejde zdaleka o archaismus. Podpora výstavbě naší budoucí kaple to dokládá. Nesmíme přetrhnout řetězec dobra.
