<p>BENÁTKY NAD JIZEROU: Zdejší zámek, jehož nejstarší část pochází z roku 1525, se vyznačuje velkou kuriozitou. Kromě městského úřadu v něm totiž sídlí hned dvě muzea.</p> <p>Muzeum Benátky – pobočka muzea Mladoboleslavska – a v přízemí soukromé Muzeum hraček Benátky nad Jizerou. Zatímco první jmenované (pro malé i velké nabízí prohlídku vystavených expozic spojenou s interaktivním programem) se opět otevře až v květnu, muzeum hraček v přízemí, které provozuje Jiří Fiala, ještě stihnete letos navštívit. Má totiž otevřeno do konce listopadu, a sice v sobotu a v neděli od 9 do 12 a od 13 do 16.30 h.<br />
Naleznete zde rozsáhlou sbírku hraček, vyrobených zhruba od roku 1860 do roku 1945, a v České republice zcela ojedinělou. Hodné obdivu jsou například parní strojky, plechová i dřevěná autíčka, koňská spřežení, velký model železnice typu HO, panenky i jejich perfektně vybavené pokojíčky, malé šicí strojky nebo historické náměstíčko s přibližně 50 pohyblivými figurkami. Zajímavostí je 1,5 metru vysoké točící se ruské kolo. Co se počtu a rozmanitosti exponátů týče, je zde kromě Evropy a USA snad nejvíce zastoupeno Japonsko. Díky kontaktu navázanému v roce 2010 s japonským muzeem hraček v Tokiu, které překvapivě část své sbírky rozprodávalo, mohou návštěvníci obdivovat hračky, se kterými si hrály japonské děti kolem roku 1920. Například historické panenky v kimonech, dřevěné panenky Kokeši, kuchyňky a pokojíčky, které dnes jsou i v samotném Japonsku vzácné.<br />
To vše mohou malí i velcí návštěvníci obdivovat díky nadšenému sběrateli a neúnavnému „panu doktorovi“ Jiřímu Fialovi, který mnoha hračkám opět vdechl život. Již od mala nadšeně sbíral všechno možné – obaly od čokolády, poštovní známky – a k velkému překvapení rodičů začal později nosit domů také první panenky.<br />
Ke vzniku muzea hraček, které se „v těžkých bolestech“ nakonec zrodilo v roce 1999 za pomoci zdejšího městského úřadu, však vedla dlouhá cesta, která ani dnes ještě zdaleka nekončí. S rostoucím počtem návštěvníků současně přibývají také sbírkové předměty a vyvstává problém, kam je umístit. Naštěstí se J. Fialovi podařilo v roce 2004 – opět za pomoci města – výstavní prostory alespoň částečně rozšířit.</p> <p>Pro zajímavost a třeba i jako inspiraci jsem pana Fialu trochu vyzpovídala. </p> <p>Nejprve se zeptám na to, o čem již dlouho přemýšlím. Je mezi vámi muži – „sběrači“ také nějaká žena?</p> <p>Sběratelky mezi námi skutečně jsou a řekl bych, že dokonce převažují. Sbírají samozřejmě nejvíce panenky, avšak dnes spíše jen plastové, protože ty vzácné porcelánové jsou už dávno v cizině a ty, co zde snad nedopatřením zůstaly, jsou drahé, anebo jde dokonce o šikovně umazané repliky vydávané za originály. </p> <p>Říká se o Vás, že hračky opravujete sám. Je to vůbec v silách jednoho člověka?</p> <p>Ano, hračky, které jsou většinou ve špatném stavu, si opravuji nejraději sám. Myslím, že jsem dosti trpělivý (prožitá doba mě tomu naučila), a tak je restauruji, aby zásah byl co nejmenší. To platí také o barvě. Měla by odpovídat té původní. Někdy to zabere hodně času, protože odstín je jiný za mokra než za sucha. </p> <p>Jak vypadá spolupráce s místním úřadem? </p> <p>Z městského úřadu jsou na mě hodní, nemohu si stěžovat. Ale jinak jsem „samofinančník“ bez jediného sponzora. </p> <p>Kdo zajišťuje dozor, prodej vstupenek atd.?</p> <p>V muzeu mně pomáhají střídavě dvě ženy, které samozřejmě dostávají odškodné za to, že jim již několik let kazím soboty a neděle. </p> <p>S jakými subjekty spolupracujete?</p> <p>Spolupracuji nejraději s naším městským muzeem (pozn. red.: Muzeum Benátky – pobočka Muzea Mladoboleslavska) a zdá se, že v rámci možností velice dobře. Jak již říkal náš „velký učitel“ Lenin: V jednotě je síla! A tak se snažím.</p> <p>Kolik návštěvníků k vám za rok přibližně zavítá?</p> <p>Od roku 1999 si expozice prohlédly tisíce návštěvníků z naší republiky a stále více k nám nacházejí cestu turisté ze zahraničí, a to i z těch nejvzdálenějších koutů světa. Počítám, že dětí a dospělých k nám za rok v průměru zavítá tak 9000. Určitě k tomu přispívá, že zámek je krásně zdobený sgrafity a že zde svého času působil slavný dánský astronom Tycho de Brahe, také Bedřich Smetana a další hudebníci. </p> <p>Co považujete za hlavní problém vašeho muzea?</p> <p>Hlavní, největší a přímo katastrofální problém je ten, že nemám prostory, kde další exponáty vystavit. O to víc mě mrzí, že jsme měli možnost zakoupit další historické hračky přímo z tokijského muzea. Na co jsem v katalogu ukázal, to jsem mohl mít. A navíc – všechna okolní muzea mám projetá a nikde jsem nic podobného neviděl. Také u nás nedávno byl jeden sběratel z Japonska a nabízel panenky i stará kimona… Ale kam s tím? </p> <p>Děkuji za rozhovor a přeji hodně sběratelských úspěchů, velkou návštěvnost, ale hlavně co nejvíce nových metrů čtverečních!</p>
OLOMOUC: Moravská filharmonie Olomouc připravila k příležitosti státního svátku sérii pěti koncertů, kterými potěšila publikum ve městech Prostějov, Jeseník, Olomouc, Šumperk a Přerov. U příležitosti letošního Roku české hudby bylo hlavní programovým leitmotivem celého turné hudba výhradně českých autorů. Diváci se mohli těšit z mimořádných výkonů talentovaného rumunského violoncellisty Andreie Ionițy, který je nositelem prestižní ceny z mezinárodní soutěže Petra Iljiče Čajkovského a pravidelně vystupuje s předními orchestry po celém světě.
ČR: Česká republika patří mezi jeden z dvaceti šesti států, které mají polární základnu na Antarktidě. Vědci z Masarykovy univerzity v Brně zde už patnáct let provádějí unikátní výzkumy. Zaměřují se na dopad klimatických změn na Antarktidě a na to, jak tyto změny působí na území naší republiky. Film Petra Horkého Čeští vědci v Antarktidě představuje práci tuzemských výzkumníků a jejich způsob přemýšlení o globálních změnách, které čím dál tím více ovlivňují životy nás všech. To vše v nádherných a dechberoucích scenériích drsné antarktické krajiny. Dokument odvysílal program ČT2 dnes, 29. října, dostupný je i v iVysílání.
ČR: Byl to ten nejveselejší “dušičkový“ rozhovor, jaký jsem kdy vedla. Mým hostem v rozhlasovém studiu byl sochař, malíř, spisovatel a pedagog Vladimír Preclík. Vyprávěl o slavnosti v Den mrtvých v Mexiku, o tradici plné barev, hudby, zábavy a radosti. O pár let později – už o poznání vážněji – jsme se k tématu vrátili v knižním dialogu Sochařům se netleská. Tehdy jsem si uvědomila, jak důležité je připomínat si své blízké, a dokonce klást jim i dosud nezodpovězené otázky. Tak jako Vladimír Preclík svému otci Aloisovi v následujícím textu.
ČR: Tajný řád, jehož posláním je udržet rovnováhu mezi dobrem a zlem. S tím mu pomáhá lovec, který zasahuje tam, kde je odhalení a dopadení pachatele nad možnosti běžných postupů policejního vyšetřování. Osm případů s prvky thrilleru řeší v koprodukčním televizním seriálu Lovec herci Pavel Kříž a Jana Kolesárová. Nový projekt režiséra Jiřího Stracha tematicky navazuje na jeho divácky úspěšné minisérie Ďáblova lest, Ztracená brána či seriál Labyrint. Premiéru prvního dílu Lovce uvedla ČT1 ve středu 30. října.