Pro potěchu oka i k užitku

OSVĚTIMANY: Jedním z přírodních materiálů, používaným našimi předky, bylo kukuřičné šustí. Vyráběly se z něho věci především denní potřeby – tašky, prostírky, dokonce i sandály. U nás se jako jediná touto starou technikou zpracování zabývá Rozálie Blažková z Osvětiman (811 obyv., okres Uherské Hradiště). Její práci ocenil v minulém roce ministr kultury udělením titulu Nositel tradic lidových řemesel v oboru pletiva – výrobky pletené z kukuřičného šustí.

 Na jižní Moravě, především na Uherskohradišťsku, Hodonínsku a Břeclavsku, kde jsou vhodné podmínky pro pěstování kukuřice, se po roce 1945 o zachování tradičního způsobu zpracování kukuřičného šustí zasloužila zejména družstva, a to Moravská ústředna a Ústředí lidové umělecké výroby. Z jejich sortimentu se však časem předměty s užitnou hodnotou vytratily a zůstalo jen u výroby známých panenek. Ale jejich prostřednictvím můžeme objevit řadu lidských, dnes téměř zapomenutých činností. Vždyť kdo například potká skutečnou bosou pasačku nebo pilnou přadlenu?

Vzkříšení téměř zapomenuté technologie

Paní Rozálie Blažková pochází z jižního Slovenska, z rodiny, která se pletením z kukuřičného šustí přímo zabývala. „Pletení ze šustí se věnovali zejména obyvatelé na jižním Slovensku, kde se pěstovala kvalitní kukuřice. Moje sestra Etela se naučila «šúlání – motání ze šúšťa» od své tchýně z Maďarska a vyráběla pro slovenskou Ĺudovou umeleckou tvorbu. Její opravdovou specialitou byla zejména sada tří košíčků různých velikostí. Já jsem se jí dívala na ruce a hodně jsem od ní odkoukala. V roce 1960 jsem se přivdala do Osvětiman, přišly děti a já bych do práce musela dojíždět. Raději jsem se začala zdokonalovat v této neobvyklé technologii stáčení trhaných proužků kukuřičného šustí z ruky. Od sestry jsem získala formy, vzory a také potřebné rady. Dál už jsem se musela učit sama – třeba tak, že jsem zvolna párala starou tašku a postupně tak vnikala do tajů pletení. Přestože jsem pak mnoho let pracovala i v zahradnictví, pletení ze šustí jsem nikdy nezanechala,“ říká nositelka prestižního ocenění, jejíž šikovné ruce dávají vzniknout stolním podložkám, rohožím, miskám, ošatkám, ubrouskovníkům, nákupním taškám a dalším předmětům každodenního využití.

Na počátku je kukuřice

„Jakmile je kukuřice zralá, začíná se sklízet i šustí. Rozložím ho na půdu, aby k němu mohl vzduch a průběžně ho přehazuji. Sušení trvá podle počasí a kvality šustí 1 až 2 měsíce. Pak listy spařím vřelou vodou, aby změkly, «vykrůtím je», natrhám na proužky, které ukončím špičkou. Při vlastním pletení pak právě touto špičkou na sebe navazuji jednotlivé proužky,“ vypráví i po letech s nadšením R. Blažková, která takto ročně zpracuje kolem patnácti pytlů šustí. Podle charakteru jednotlivých výrobků pak používá formy nejrůznějších tvarů, na kterých jsou nepravidelně rozmístěny hřebíčky. Na nich pak vznikají dvoj i trojrozměrné předměty. Práce vyžaduje kromě potřebných znalostí i trpělivost a dostatek času – např. stojánek na ubrousky spatří světlo světa za 4 až 5 hodin.

Staré techniky začínají lákat

Řadu let můžeme ve společnosti sledovat zvyšující se zájem o lidová řemesla a jejich výrobky. Proto nemálo našich muzeí, skanzenů a dalších kulturních zařízení nabízí jejich výuku formou kurzů. Paní Rozálie Blažková předávala své znalosti v roli lektorky ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, předvádí zpracování kukuřičného šustí na slavnostních trzích a dalších folklorních akcích ve Strážnici, Hodoníně, Kyjově a jiných místech Slovácka. „Synové jsou automechanici, se zajištěním materiálu – kukuřičného šustí mně sice pomohou, ale dál už je to neláká. Zájem zatím neprojevila ani vnoučata,“ doplňuje posmutněle nositelka titulu.

Eva Veselá