<p>PLZEŇSKÝ KRAJ: Kroj se na Chodsku dědí z generace na generaci, ale působí zde i švadleny, které kroje šijí. Existuje dost početné množství variant chodského kroje. Na začátku článku musím říct, že v živé formě se zde zachoval pouze ženský kroj, mužský zanikl na konci 19. století a dnes je k vidění jen díky místním národopisným souborům.</p> <p>Chodský kroj se rozlišuje na kroj dolního Chodska, tzv. dolský, a kroj horního Chodska, tzv.<br /> postřekovský. Toto rozlišení vzniklo jako důsledek dřívějších geografických a z nich vyplývajících<br /> ekonomicko-sociologických rozdílů. Podoba dodnes zachovalého nejarchaičtějšího kroje se ustálila v poslední třetině 19. století, ale dál se měnil např. materiál, výšivka, drobné doplňky, apod.<br />
Další typy kroje se ale během 20. století stále vyvíjely a dalo by říct, že jejich vývoj pokračuje dodnes. Podléhaly módě a také byly ovlivněny dostupností materiálu. Nejmladší typ kroje vznikl ve 20. letech 20. století a dodnes v bálové sezoně supluje roli společenských šatů.<br />
V současné době chodské kroje šijí dvě švadleny z Postřekova. Jsou to Marie Langová a Anna Burešová.<br />
Zatímco ještě před pěti lety pokrývalo šití krojů jednu třetinu jejich práce a zbytek tvořily zakázky šití „civilního” oblečení, poslední tři roky se šití krojů věnují na sto procent, vše ostatní je již nad rámec.<br />
Švadleny šijí a vyšívají ručně, ale zároveň mají k dipozici průmyslový šicí stroj, stroj k začišťování, stroj na děrování dírek na knoflíky a průmyslovou žehličku žehlící pouze na principu páry.<br />
Používají tradiční materiály – brokát, plátno, žalín, sukno, kanafas, dále různé stuhy, portičky a prýmky, potýkají se ovšem se značnými problémy ohledně dostupnosti potřebných látek. V regionu nejsou k sehnání vůbec nebo ve špatné kvalitě, ale za cenu I. jakosti. Proto se většinou musí obracet na výrobce a dealery z Moravy. Tím však problémy nekončí. Neřeší jen dostupnost dané látky, ale obtíže mají i s dodáním požadované barvy. Často se stává, že švadlena objedná odpovídající látku v odpovídající barvě, při další objednávce však dorazí látka ve stejné barvě jiného odstínu, a ta už vůbec nemusí být pro kroj vhodná a použitelná.<br />
Švadleny také opravují starobylé polovlněné sukně „šerky” a jiné archaické součásti kroje, které lze<br /> dnes v podstatě sehnat a zakoupit jen v antikvách. Dodržují staré postupy podle předloh, zejména podle práce Blaženy Šotkové „Naše lidové kroje, jejich vzory, střihy a zpracování” (vydáno r. 1952), dále podle po generace předávaných mustrů – předloh po maminkách, které je zdědily opět po svých maminkách, atd. Vyšívat se se naučily také doma.<br />
Pomáhá jim např. „Chodská čítanka”, společné dílo J. Š. Baara, J. F. Hrušky a Fr. Teplého (vydáno r. 1927), která obsahuje množství cenných informací praktických pro švadleny. Čerpají také z děl regionálních malířů, která jsou etnology označována za dokumenty své doby. Jedná se o díla J. Špillara, V. Malého, J. Douby, M. Alše a dalších.<br />
Zmiňované švadleny mají o práci postaráno, nejen, že kroj dnes nosí nejstarší generace žen i ve všední den, ale značně se oživila tradice oblékání kroje na bály, o masopustu, k nejrůznějším slavnostním příležitostem, o poutích a jiných církevních svátcích atd. Zejména v bálové a masopustní sezóně mají švadleny plné ruce práce. Každá postřekovská slečna si po tanečních nechává ušít kroj – tzv. rukávce, ve kterých se chodí na bály. Ženy, které doma kroj nemají, ale muži, si mohou chodský kroj vypůjčit v půjčovně, kterou švadleny provozují.<br />
Šijí také pro Národopisný soubor Postřekov, přičemž zde mohou uplatnit svoji znalost v šití mužského kroje.<br />
Pro ty, kteří se o krojích chtějí dozvědět víc, a mají touhu si je prohlédnout, otevřela Marie Langová společně s Annou Burešovou Muzeum krojů v Postřekově. Dnes je v něm k vidění už přes třicet krojovaných figurín. Tak obrovská je paleta chodských krojů.</p>
ČR: Všechny v kulturním sektoru zajímá, jak se účinněji propagovat, ale někde to umějí lépe… Koncem loňského roku se na Ministerstvu kultury konal seminář věnovaný novým trendům v marketingu a propagaci kulturních zařízení a paměťových institucí. Ukázalo se, že sdílení zkušeností a úspěšných praxí je pro všechny, kteří mají oblast marketingu a propagace na starosti, velmi cenné. Proto jsme v Místní kultuře připravili anketu, která nabízí možnost „podívat se“, jak to dělají jinde. Chceme přinést konkrétní příklady vynalézavé, nápadité, ale hlavně fungující sebepropagace a dobře zvolené komunikační strategie vybraných projektů z oblasti kultury. Jaký je váš příběh? Co pomohlo ke zvýšení návštěvnosti, prodejnosti, sledovanosti? Čím můžete inspirovat ostatní? Zeptali jsme se Kateřiny Hubertové za Geisslers Hofcomoedianten.
DOMAŽLICE, LITOMYŠL: Ústředním místem oslav dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany bude letos Festival Smetanova Litomyšl, který se uskuteční v termínu od 8. 6. do 7. 7. V hlavním programu tohoto významného hudebního svátku vystoupí pouze jeden jediný amatérský soubor. Jmenuje se Čerchovan a jedná se o pěvecký sbor působící v Domažlicích nepřetržitě od svého založení v roce 1901. V současné době ho tvoří přibližně 45 amatérských zpěváků a od roku 1997 stojí v jeho čele sbormistr MgA. Marek Vorlíček. Právě jeho jsme při příležitosti mimořádného festivalového vystoupení požádali o rozhovor.
ČR: Spisovatel, dramatik, esejista, novinář, překladatel. Ve své tvorbě se řídí přístupem čtyř P – pobavit, poučit a přimět k přemýšlení. Je autorem 19 her, čtyřiceti knížek a více než 3 000 článků. Benjamin Kuras ví hodně o sexu a nebojí se o něm psát. Znáte jeho knihy Tao sexu, Ciao sexu, Mao sexu, K.O. sexu, Sex nás všechny přežije? Sloupky na toto téma několik let publikoval v časopise Playboy, o světové problematice píše do Neviditelného psa, dříve také do Reflexu, Respektu, Xantypy, Lidových novin, Mladé fronty Dnes, Eura, nejnověji do papírového měsíčníku i internetového deníku TO. V dubnu se dožil osmdesátky, ale na oslavy – jak říká – se vybodl.
S autorkou rozhovoru jsou dlouholetí přátelé, a proto zůstávají u tykání.
ČR: Z aktuálního čísla se např. dozvíte, jak to vypadalo na jižní Moravě v roce 1866, kdy tudy táhlo pruské vojsko, a co se tenkrát přihodilo šestnáctiletému Tomáši Masarykovi, pozdějšímu čsl. prezidentovi. Následuje milostný příběh, který toho má hodně společného s Poštornou a který by mohl posloužit coby předloha pro málo uvěřitelnou telenovelu. Také o jedné dezinformaci (termínu dnes tolik „populárnímu“) z počátku minulého století se dočtete v tomto vydání – týká se kopce Komínky v Chřibech.