pátek
23. srpna 2019
Svátek slaví: Sandra
Jana Dražďáková (ještě jako ředitelka Divadla Drak) slaví 60té narozeniny
© Archiv Jany Dražďákové



Loutkáři pod laskavou ochranou Jany Dražďákové

HRADEC KRÁLOVÉ: Do Východočeského loutkového divadla (později Drak) v Hradci Králové nastoupila krátce po maturitě, v roce 1960. Začínala od píky. Z lásky k divadlu dělala, co bylo právě třeba, a ohromně ji to bavilo. K jejím přednostem vedle organizačních schopností patřila obdivuhodná vstřícnost a otevřenost vůči kolegům. Když si ji v atmosféře sametové revoluce soubor vybral za ředitelku, souhlasila pod podmínkou, že půjde jen o „záskok“, než se najde ten správný člověk. Nakonec zůstala dalších 20 let. Jana Dražďáková je v Divadle Drak dodnes vítaná a respektovaná.    

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Divadelní prostředí je ze své podstaty nabité emocemi. Proměnlivé, výbušné, dynamické. Ne každý zvládne tak divokou plavbu. Co je klíčem k úspěchu divadelního manažera?

Vztah. Vztah, založený na důvěře a lásce k divadlu, kdy si lidé vzájemně naslouchají. Pocházím z divadelní rodiny, takže jsem si vlastně splnila své velké přání. Možnost pracovat v divadle bylo to nejlepší, co jsem v životě mohla poznat. Se všemi těmi úžasnými lidmi, kteří tam přicházeli… V Draku jsem prožila neuvěřitelných 50 let.

 

Měla jsi během svých učednických let štěstí na dobré šéfy?

A jaké! Když jsem se dozvěděla od své tety, že Vladimír Matoušek, tehdejší zakladatel Východočeského loutkového divadla (zal. 1958, pozn. redakce) hledá sekretářku, neváhala jsem ani minutu a přihlásila se do konkurzu. To on mi dovolil asistovat při výběru herců a ostatních profesí souboru. Vladimír Matoušek uměl získat správné lidi, angažoval skvělé režiséry – Jiřího Středu a Miroslava Vildmana a divadlo začalo mít úspěchy. Režiséři mne zasvěcovali do svých záměrů, texty divadelních her mi diktovali rovnou do psacího stroje.

V roce 1964 Vladimír Matoušek z divadla odešel a na jeho místo hradečtí radní vybrali Jana Dvořáka, který v té době působil v Divadle Spejbla a Hurvínka. Dvořák byl velkorysý člověk, věřil mladým lidem a dal jim prostor. Do Draku přivedl Josefa Kroftu, Jiřího Vyšohlída a spoustu vynikajících herců, které učil na loutkářské katedře DAMU. Ve mně rozpoznal organizační talent a svěřoval mi stále víc úkolů. Jako umělecká tajemnice jsem postupně převzala organizaci celého divadelního provozu. Dodnes říkám, že jestli jsem něco uměla, naučil mě to Dvořák!

 

Co podstatného sis z této spolupráce odnesla?

Nepřekážet a vytvářet podmínky, aby lidé měli kde bydlet, aby měli přijatelné prostředí a v Draku se cítili jako v rodině. Učila jsem se zametat cestičky, zajišťovat finanční prostředky, aby se herci mohli soustředit na práci a aby k té práci měli svobodu.

 

Hradec Králové svého času neblaze proslul jako „ rudé město“. Jak se vám podařilo přesvědčit místní komunisty, aby vás nechali na pokoji a dopřáli vám tvůrčí svobodu?

V Draku byl jeden jediný komunista, ekonom, který chodil do tehdejšího Divadla Vítězného února (dnes Klicperova divadla, pozn. redakce) na schůze, ale jinak neobtěžoval. A že nás nechali na pokoji, taky dost dobře nechápu, ale pravděpodobně to bylo tím, že Drak měl mezinárodní úspěchy a ještě přivážel valuty, takže nebylo dobré jít proti němu. A pak – Honza Dvořák byl úžasný diplomat, který nás dokázal dostat z každého průšvihu, od těch velkých až po maličkosti. Například jeden funkcionář si stěžoval, že v představení zaznělo „moskevský chléb“. Ve skutečnost Jan Pilař řekl „komisárek“ a funkcionář si to vysvětlil jako moskevský chléb. Ale Honza Dvořák to s těmi potentáty dokázal vyřídit. Jindy jsme třeba rok nesměli s divadlem vycestovat ven, ale nakonec nám pomohli pracovníci zahraničních ambasád.  Když se dozvěděli o zákazu od tamních pořadatelů, docílili přes naše ministerstvo jeho zrušení. V Hradci nakonec pochopili, že tlaku z vyšších míst nemohou zabránit.  

 

V loňském roce Divadlo Drak oslavilo 60 let od svého založení. Jaké období považuješ jako svědek jeho příběhu za nejzajímavější? 

Určitě léta 1973–1982, kdy se Drak proslavil ve světě a získal prestižní ocenění na nejrůznějších festivalech doma i v zahraničí. To byla šťastná éra, která začala v roce 1971 příchodem režiséra Josefa Krofty. Vybavuji si, že mi v té době přibyla spousta práce a mnoho administrativních povinností. Od žádostí o výjezdní doložky, víza až po povolení výjezdu autobusu a nákladních aut, v cizině pak inkasování honorářů a vyplácení diet. Do Francie, kde naše divadlo dokonce mělo svého manažera, soubor jezdil pravidelně.

Časem jsme ale začali být slavní i v Čechách. Na premiéry do Prahy jsme vypravovali autobus a počet zájemců jsme nemohli uspokojit. V Praze jsme pořádali sérii představení a fronty na vstupenky stály v mnohametrových řadách. Ta představení jsem viděla všechna a nejkrásnější zážitek býval závěrečný potlesk. Tekly mi slzy štěstím. A byla jsem součástí… Jaká hrdost!

 

Co se vlastně v Draku událo, že se dostal na špici tuzemských i zahraničních profesionálních loutkových souborů?

Drak přinesl zcela jiné pojetí loutkového divadla. Do té doby se hrálo s klasickými marionetami nebo maňásky, živý herec se na jevišti v podstatě  neukázal. I na vysoké škole se učilo herectví s loutkou jen klasicky. Josef Krofta pochopil – a řídil se tím od začátku – že síla loutky je především tam, kde je člověkem nezastupitelná. Uvedu to na příkladu Pinokia. V představení byla loutka Pinokia, protože ho vyřezal řezbář, a pak taky různé masky, ale ostatní herci byli živí. Nebo Píseň života – přenádherné představení, kdy celá vesnice na scéně je loutková, doslova manipulovaná, ale všichni ostatní jsou přiznaní herci na jevišti. A to bylo opravdu něco nového!

Josef Krofta (ve spolupráci s Petrem Matáskem a Jiřím Vyšohlídem) byl neuvěřitelný režisér. Takový se rodí jednou za sto let. Pro něj divadlo bylo především pohyb, žádné statické scény…

 

Jakou roli v drakovském týmu hrál dramaturg?

Velmi důležitou. Nejdříve dramaturgovala Marie Tůmová, pak Honza Dvořák a později, během spolupráce v hradecké Besedě na cyklu činoherních představení, si Josef Krofta přivedl do Draku Milana Klímu. Ten do Draku vnesl vážnější, takovou univerzálnější tvář. Vznikla úžasná představení i první projekty pro zahraničí, např. Královna Dagmar ve spolupráci s dánskými tvůrci. Skutečný příběh o tom, jak si česká princezna Dagmar vzala za muže dánského prince Waldemara. Milovali se velmi, takže po dobu dvou let se věnovali sami sobě a neválčilo se, proto je Dagmar tak slavná a dánský národ ji miluje. Vtip  představení spočíval v tom, že česká družina, doprovázející královnu, byli čeští herci a jejich protějškem naopak herci dánští. S tím nápadem přišli společně Klíma a Krofta.  

 

Mezinárodní loutkářské projekty se časem staly specifickým rysem Draku…

Je třeba říci, že když se Krofta později stal tak slavným, zahraniční divadla mu sama nabízela spolupráci. Ale on byl natolik moudrý, že nabídky přijímal jen ve spojení s Drakem. Nakonec ho napadlo, že nejlépe bude, když přestane jezdit ven a partneři budou jezdit do Hradce Králové. Proto vznikl v roce 1993 Mezinárodní institut figurálního loutkářství jako součást Divadla Drak.

 

Vraťme se ještě k propojení loutkového divadla s činohrou. Dnes už téměř samozřejmost, loutkáři režírují nejen činohru, dokonce i operu. Ale tenkrát...?

To zas bylo tím, že Krofta byl tak žádaný. Pozvali ho do hradecké Besedy a hned první představení bylo fantastické – Pastýřka putující k dubnu, první spolupráce s Milanem Klímou. Podle mého názoru by Krofta byl schopen režírovat i operu. Jen k tomu nikdy nedošlo.

 

Okamžikem zlomu se pro Drak stal rok 1989. Brzy poté režisér Josef Krofta razantně obměnil herecký tým. Jak se na to díváš dnes? Bylo to skutečně nevyhnutelné?   

Myslím, že to bylo nanejvýš nutné, protože soubor strašně stárnul - pochopitelně jako všichni - a lidi začali ztrácet schopnost vzájemně si věřit. Josef to asi vycítil a pochopil, že je potřeba soubor omladit. Jinak by časem v Draku hráli už jen samí penzisté. Divadlo se neobejde bez mladých lidí. Jistěže to v mnoha případech bolelo, ale určitě se rozhodl správně.

 

Jednou ses zmínila, že tolik úžasných tvůrčích osobností, které se v Draku setkaly, je na zápis do knihy rekordů. Podivuhodné je i to, kolik z nich působilo na loutkářské katedře DAMU v roli pedagogů…

Já o nikom jiném nevím kromě Dvořáka, Krofty a Matáska. Lepší než oni v republice nebyli. Tak proč by neměli předávat svoje zkušenosti dál?

 

Jan Dvořák si kdysi posteskl, že to byl on, kdo si v loutkovém divadle začal s alternativou, když zkusil posunout hranice možného. A jestli vlastně není té alternativy už příliš! Ta diskuse je stále aktuální.

Když se dneska dívám na loutkové představení, tak tam nejsou vůbec žádné loutky, což je ale extrém! Nejsem si úplně jistá, jestli mi to vyhovuje. Nicméně doba někam pokročila, všechno je samozřejmě jinde – a taky to dělají jiní lidi. Podstatné je, jestli představení funguje, jestli se líbí, jestli je navštěvované a publikum zajímá. Jeho životaschopnost nakonec prověří čas.

 

V roce 2010 jsi s příslovečnou laskavostí podpořila myšlenku pokusit se nominovat nejprve fenomén východočeského, později i českého loutkářství do Seznamu UNESCO. Od prosince roku 2016 jsou české loutky a loutkáři pod ochranou této světové organizace. Může mít tato skutečnost pozitivní vliv na návrat loutky a zvýšení zájmu o loutkové – ať už amatérské nebo profesionální – divadlo?

Určitě to má velký význam, a proto jsme to také dělali. A pokud jde o turistický ruch - když lidé pojedou do Hradce Králové a někde si o tom přečtou, tak se půjdou podívat do Labyrintu loutek. A ten je opravdu nádherný!  K vidění je  spousta krásných výtvarných věcí od výtvarníků, řezbářů a scénografů Draku.

 

Labyrint loutek byl do určité míry vyvrcholením tvého manažerského působení. Jak to vlastně začalo?  

Úplnou náhodou. V bývalém Tereziánském dvoře, se kterým Drak sousedí, jsme měli malý sklad. Když se začalo mluvit o tom, že se kasárna budou přestavovat, požádala jsem tehdejšího primátora pana Divíška, jestli bychom pro něj mohli získat větší prostor. A on mi na to řekl, proč ne, ale vezmete si celou budovu! Tak jsme dali hlavy dohromady a výtvarník Marek Zákostelecký přišel s nápadem, že by tam mohlo vzniknout muzeum loutek. Za pár dní přinesl črty nejen k muzeu, ale také k interaktivní Laboratoři a Studiu, kde je dnes variabilní sál pro sto diváků Na magistrátu projevili nadšení, budovu opravili a v roce 2010 předali do našich rukou. Takhle to zní jednoduše, ale byly to tři roky tvrdé práce.

 

Dá se říci,  že s loutkovým divadlem se pomaleji stárne?

To není loutkovým divadlem – ale mladými lidmi, a platí to v kterékoli profesi.  Když pracuješ s mladými lidmi, částečně přebíráš jejich názory, necháš se jimi ovlivnit – a pak nemáš čas stárnout. (smích)

 

Není už mnoho lidí, kteří by tak jako ty mohli říci, že poznali všechny klíčové osobnosti Draku, z nichž některé - žel  - už jsou „na pravdě boží“. V loňském roce odešel i Petr Matásek, výtvarník a scénograf. Jako člověk byl spíš introvert. I k němu se ti podařilo najít blízký vztah?

My jsme se znali už dávno před tím, než přišel do Draku. V té době jsme jezdili na všechny divadelní přehlídky a nejen na jediný den, ale zůstávali jsme po celou dobu trvání festivalu. Měli jsme tak možnost srovnání s jinými soubory a v podstatě radost, že to děláme líp. Dokonce jsme s sebou brali i lidi z administrativy, aby měli představu o tom, co se v divadelním loutkářství děje. Samozřejmě nejvíc se jezdilo na Skupovu Plzeň a tam jsme potkávali Petra Matáska, tehdy výtvarníka v tamním divadle Alfa. Znali jsme jeho práce a znali jsme ho osobně, i jeho rodinu. Po odchodu výtvarníka Pavla Kalfuse z Draku, Kroftu napadlo, že přivede Matáska, kterého zná ze školy. A to byl ten nejlepší přínos pro Drak. Petr Matásek byl ojedinělý, výjimečný výtvarník. Všichni jsme si dělali legraci, že dělá všechno pro to, aby jehlan postavil na špičku. Samé neuvěřitelné věci. Samozřejmě, že té magii vzadu za jevištěm pomáhali technici, ale na počátku všeho byla jeho představivost… Vybavuji si třeba Prodanou nevěstu - na jevišti není skoro nic, jen jeden sloup a tři prkna, která se točí dokolečka. Petr vykouzlil nádhernou scénu a přesvědčivou iluzi prostředí. Spojení Krofty s Matáskem bylo prostě geniální.

 

Je možné, že Matáskovy loutky v sobě nesou rysy jeho ženy?

To je nepřehlédnutelné. Matáskovy loutky mají oči Nanynky. Sama jsem na to  při prohlídce Labyrintu párkrát upozornila návštěvníky. „Podívejte se na ty loutky, je v nich podoba jeho ženy!“

 

Obdaroval tě někdy někdo loutkou?

Představ si, že nemám ani jednu jedinou…

 

Naopak ty jsi obdarovala svého kolegu Ladislava Zemana, dlouholetého ředitele Klicperova divadla.

Ano, výjimečným osobnostem jsme loutku z našeho archivu rádi darovali.

 

Mladší generace Draku – to jsou tak trochu tvoje děti. Udržuješ s nimi kontakt i poté, co odešly do světa? Jako např. režisér Jakub Krofta nebo výtvarník Marek Zákostelecký?

Samozřejmě, nedávno jsem byla ve Wroclavi na premiéře Shakespearovy Bouře, kterou režíroval Marek Zákostelecký. Po představení jsme se sešli na obědě v jedné restauraci s Jakubem Kroftou, Markem a Vratislavem Šrámkem a jejich rodinami. Vratislav Šrámek jako muzikant s Jakubem spolupracoval už v Hradci. Vlastně jde o poslední generaci před mým odchodem z Draku. Těšilo mě, že vím, co ta děcka dělají, že mě rádi vidí a že se můžu pyšnit tím, co umí. A bylo mi strašně hezky.

 

Takže Drak dnes zanechává stopy v polské divadelní kultuře… 

Ano, Jakub je ve Wroclavi uměleckým šéfem velkého loutkového divadla a organizuje divadelní život. Marek Zákostelecký tam působí téměř jako stálý režisér. Minimálně jednou ročně ve Wroclavi režíruje a samozřejmě dělá i výpravu. A Vratislav Šrámek je jejich dvorním muzikantem. Svým způsobem je to jejich další domovská scéna. A myslím, že tam jsou nesmírně spokojení.

 

A hrají s loutkami?

Samozřejmě. I když v Bouři jsou i masky. Vůbec jde o velmi pestré a originální představení. Neodehrává se na ostrově, jak jsme zvyklí, ale v kosmu, takže jsou tam kosmonauti a létající hvězdy a meteority a děti to moc baví.  

 

Zajímají se tvoje "velké děti“ o tvůj názor na jejich představení? A mluvíš s nimi otevřeně, nebo spíš jako matka, která jim nakonec všechno odpustí?

Oni by určitě nechtěli žádnou faleš, to rozhodně ne, ale budu je vždycky chránit.

 

Vizitka

Jana Dražďáková, v letech 1991-2009 ředitelka Divadla Drak v Hradci Králové.

V Draku (původně Východočeském loutkovém divadle v Hradci Králové) prožila celé půl století. Spolupracovala se všemi výraznými osobnostmi, které prošly divadlem.

V dubnu roku 2005 jí město Hradec Králové udělilo cenu Primus inter pares mj. za vynikající lidské postoje, odbornou erudici a smysl pro řízení umělecké instituce.

 

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Královéhradecký kraj připravil pro oblast kultury a památkové péče na příští rok sedm dotačních programů. Jejich prostřednictvím podpoří kulturní aktivity, obnovu historických varhan, činnost muzeí a galerií a obnovu památkového fondu. Novinkou jsou tři samostatné programy na podporu mobility, rezidence a na zachování nemateriálního kulturního dědictví.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Lidová kultura, Živé umění
Co se děje
21.08.2019

ČR: Knižní novinka Poslední deník Květy Fialové se vymyká obvyklým knížkám o slavných herečkách. Autor Josef Kubáník, herec a blízký přítel Květy Fialové, v ní zachytil jeden výjimečný ženský osud i jedinečnou podobu jejich přátelství, které jim oběma změnilo život. Jedna z nejoblíbenějších českých hereček tu poprvé a naprosto otevřeně odvypráví celý svůj život, který by sám o sobě vydal na román. V den hereččiných nedožitých 90. narozenin, 1. září, vydává knihu Nakladatelství ZEĎ.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
22.08.2019

KYJOV: Více než 30 000 lidí dorazilo o víkendu na jubilejní dvacátý ročník folklorních slavností Slovácký rok do jihomoravského Kyjova. Neopakovatelná atmosféra, skvělý program i organizace, takové byly bezprostřední reakce návštěvníků na místě i na sociálních sítích.

Jihomoravský kraj
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Lidová kultura, Soutěže a festivaly
Co se děje
20.08.2019

ČR: Co se vám vybaví, když se řekne „okrašlovací spolek“? Nejprve se možná usmějeme nad přežitým romantickým patosem historického názvu, ale hlavní myšlenka okrašlování, tedy důraz na čistotu a upravené prostředí sídel a jejich vylepšení zelení či zvelebování a ochrana domoviny, je aktuální i dnes. Neboť aktivní zájem o to, jak udělat místa, kde žijeme, hezčí a příjemnější zůstává, pokud máme k těmto místům vztah a uvědomujeme si jejich krásu.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Články a komentáře
21.08.2019