Krvácející severská obloha a duchové všedních dní. Do kin vstupuje dokumentární portrét malíře Edvarda Muncha

Za snímkem Munch – láska, duchové a upíří ženy stojí Michele Mally, zkušený dokumentarista a režisér četných televizních pořadů o kultuře. Dlouholetí příznivci cyklu Umění v kině poznají jeho autorský rukopis z titulů, které Aerofilms uvádělo do kin v uplynulých letech – jako například Klimt & Schiele – Erós a Psyché z roku 2018, o dva roky mladší Ermitáž – síla umění nebo Benátky – nekonečně avantgardní, které měly českou premiéru letos na jaře. Mallyho dokument ovšem není jen obyčejnou poctou umělce s neobyčejným šarmem, skutečného génia severu, nýbrž i výpravou po Munchově Norsku, nad jehož metropolí se od října 2021 tyčí monumentální mrakodrap s muzeem. Divákům na společné cestě dělá průvodkyni norská herečka Ingrid Bolsø Berdal, známá například ze seriálu Westworld.

Trailer k filmu Munch – láska, duchové a upíří ženy ke zhlédnutí zde.

Příběh Edvarda Muncha měl od svého počátku všechny správné kvality gotického románu. Jeho matka zemřela na Vánoce, když chlapci bylo pouhých pět let. Otec zůstal na výchovu pěti dětí sám – tehdy propadl depresím a obsesi luteránstvím. Doma předčítal texty o zločinu a nejtvrdším trestu od Poa a Dostojevského a děti varoval před věčným zatracením. Bylo to, jako by rodina byla prokletá – pronásledována nekončící sérií tragédií a nemocí, které se stejnou pravidelností postihovaly mysl i fyzické zdraví.

Sue Prideaux, autorka Munchovy biografie, uvádí, že osmdesát let svého života strávil bloumáním mezi psychickými problémy, alkoholismem a izolací před světem. Byly to roky, které připomínaly ty nejmrazivější z norských bájných vyprávění.

Jako autor byl ovšem neskonale plodný: zaplnil stohy sešitů svými myšlenkami a náčrty, sbírka jeho maleb a výtisků čítala stovky kusů. Inspirovala ho díla Henrika Ibsena a Augusta Strindberga, rozvoj fotografické a filmové technologie, věčný rozpor mezi touhou a trápením v jeho vztahu k ženám, charakteristické barvy severské oblohy i mrtvolné tváře buržoazie, která denně korzovala po širokém bulváru tehdejší Christiánie. „Nemaluji, co vidím, ale co jsem viděl,“ říkával Munch s odkazem na to, že se v jeho obrazech opakovaly postavy i celé výjevy. Získávaly tak schopnost překlenout čas i prostor a nabídnout spojení s nadpřirozenem.

Platilo také, že co Munch prodal, to si také namaloval znovu a ponechal. Díky této praxi dnes existují čtyři verze jeho ikonického pastelu s názvem Výkřik – dvě patří Munchově muzeu v Oslu, ta nejvýznamnější je vystavena v norské Národní galerii.

Jediná z nich je držena v soukromém vlastnictví. Vznikla v roce 1895, dva roky po svém originálu, a jako jedinou ji doprovází autorův rukopis na rámu obrazu: „Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – začalo zapadat slunce – obloha náhle krvavě zrudla – zastavil jsem se, opřel jsem se o plot, k smrti unaven – obloha nad modročerným fjordem plála šarlatem krve. Moji přátelé šli dál a já tam zůstal stát chvějící se úzkostí – a cítil jsem, jak přírodu prostupuje silný, nekonečný výkřik.“

Munch – láska, duchové a upíří ženy • režie: Michele Mally • IT • 2022 • 93 minut • výtvarné umění