Každý mrak má svůj stříbrný okraj

O čem především je vaše kniha, která přichází na pulty knihkupectví?

Publikace původně vznikala jako učebnice pro studenty na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě, kde jsem mnoho let přednášel předmět s názvem Barevná skladba obrazu. Uvědomil jsem si, že odborná literatura, z níž vycházím, je příliš obecná a zdaleka nepostihuje hloubku tématu. Určitou výjimku tvoří kniha prof. Jána Šmoka, mého profesora na Filmové akademii múzických umění. Napsal ji s dalšími autory v sedmdesátých letech minulého století, obsahuje mnohá moudra, ale zdaleka nevyčerpala všechny možnosti tématu, které i vzhledem k digitalizaci obrazu doznalo mnohé změny. Jako by problematika barevnosti byla odsouvanou Popelkou, zúženou jen na technickou stránku věci. Samozřejmě, že pro tvůrce je nesmírně důležité zpracovat barvy tak, aby co nejlépe vyšly na monitoru počítače a poté v tisku. Ale kromě toho je tu ještě psychologický a symbolický aspekt. Jak skrze barvu působit na diváka, na příjemce fotografií…? Lidské vědomí totiž reaguje na barvy zcela jinak než fotoaparát. Řekl jsem si, že tu přece musí existovat zákonitosti, které stojí za to prostudovat. Musím předeslat, že jsem už před čtyřmi lety vydal publikaci, v níž se zabývám světlem ve fotografii. A také stínem, který světlo přirozeně doprovází. Bez těchto kontrastů fotografie pozbývá smyslu. Sám název fotografie (z řeckých slov fós („světlo“) a grafis („štětec“, „psací hrot“) v překladu znamená světlospis, tedy kreslení světlem.

 

Platí, že nejlépe se člověk něco naučí, když někoho učí – když dané téma zformuluje a současně předává svým studentům?

S tím naprosto souhlasím. Mohu říci, že fotografuji právě pro to, abych poznal sebe sama, a tím se zároveň učím. Tři roky jsem studoval spoustu materiálů – především z malířské oblasti –, kde je tato problematika zpracována nejdůkladněji. Chtěl jsem pochopit, co je za barvami, proč a jakým způsobem nás jejich kombinace ovlivňují. Samozřejmě řadu věcí děláme intuitivně, ale má-li tvůrce vyjádřit svoje poselství, měl by vědět, proč dělá právě to, co dělá, a jaké jsou v něm skryté významy.

 

Dopovězme, proč vaše kniha vychází právě v nakladatelství Zoner Press.

Knihu, stejně jako mou první publikaci, vydává brněnské nakl. Zoner Press, zabývající se především naučnou literaturou pro fotografy-amatéry nebo studenty fotografie. Vzhledem k tomu, že velký segment fotografické literatury tvoří překlady zahraničních titulů, doufám, že zásadním způsobem přispěji k rozšíření české autorské obce.

 

Barva – světlo… Pokud jde o malířství, vybavím si termín „město světla – Paříž“. I to je jeden z důvodů, proč se svého času stalo „město nad Seinou“ malířskou mekou. Existuje tu údajně zvláštní, měkké světlo. Vybíráte si z tohoto hlediska určité krajiny, kde máte jako fotograf vhodnější podmínky?

Myslím, že specifika konkrétních míst a světla skutečně existuje. Pro mne je typické, že do prostoru přidávám „svoje“ světlo. Právě kvůli kombinaci určitého druhu světla a atmosféry, kterou světlo ještě umocňuje, rád pracuji ve Skandinávii. Například v Norsku, kde jsou časté těžké, šedavé nálady, kde se brzy stmívá. Právě tady jsem našel ideální prostor, do něhož přidávám umělý prvek (například obyčejný oheň). Zní to tak trochu pejorativně, ale umění je přece od slova umělý. Pokud jde o slunné země, překvapilo mne Španělsko. Jak jasné je tu světlo, které u nás neznáme! Tamní svit slunce je skutečně odlišný, a přitom je těžké jej zachytit. Nicméně mně je bližší spíše ta melancholičtější, ponurá nálada severu – třeba ve Finsku, kde jsem žil skoro celý rok. Snáze se mi tam přidává „světelná malba“, kterou se vyjadřuji.

 

V katalogu k vaší výstavě „Hledání světla“ (Národní muzeum fotografie, 2008) mne zaujalo konstatování finské kurátorky, která si cení toho, že finskou krajinu nefotíte, jak je v kraji zvykem. Totiž podle vžitého úzu – především s typickými finskými jezery, pláněmi a vyvýšeninami. Jinými slovy - a pak si přijde Pohribný a fotí si, jak chce! A vlastně je to kvitováno s povděkem – „on vidí jinak než my“.

To myslím platí obecně, že cizinec vždycky vnímá dané místo jinak. Nejde ani tak o určitý úzus, ale spíš o styl skandinávské, specielně finské fotografie, která je z té severské tvorby vůbec nejzajímavější. Skandinávci mají vyhraněný přístup – podobně jako u nás, kdy mnoho českých fotografů vědomě či nevědomě následuje některé klasiky české fotografie např. Josefa Sudka. A možná, že i já si v sobě nesu ten sudkovský pohled, který mne ve Skandinávii tak odlišuje.

 

Když mluvíme o světle, existuje ještě jiné - vnitřní světlo? To, které jste hledal a nacházel u posvátných kamenů…

Pro mne jsou návraty do prehistorie hledáním vlastních kořenů. Proč lidé vytvářeli tyto kamenné skulptury? Jaký mají smysl? Proč tady vůbec jsme? Jako bych v kontaktu s nimi odhaloval i něco pro sebe a o sobě. Ostatně já nemohu mluvit za druhé lidi. Proto hledám vnitřní světlo, abych skrze ně mohl sdělit vlastní pravdu.

 

Opravdu jsou mytické kameny na tom správném místě? Mají auru? 

Sjezdil jsem hodně megalitických staveb v Evropě – obsáhnout všechny v jednom lidském životě nelze. Navštívil jsem mnoho posvátných míst, a ačkoli nejsem senzibil, někde jsem měl mimořádný zážitek nebo spíš pocit, že tam je něco, co člověka přesahuje.

 

Jak se cítíte v roli, kterou vám přisoudili kunsthistorici: fotograf – krajinář?

Je to přirozené, i když ne zcela vyčerpávající označení. Krajinář je ten, kdo výhradně fotografuje krajinu, její krásu, jejího genia loci – a dokonce i její destruovanou, poškozenou tvář. Pro mne je typické, že do krajiny intervenuji, dělám instalace a světelné zásahy. Fotograf nemusí být pouze tím, kdo situaci pozoruje a zachytává zpoza fotoaparátu, ale může vstoupit do hry jako režisér, scénograf, aranžér nebo dokonce jako její aktér. V tomto smyslu nejsem pravý krajinář, ale nijak mě to neuráží. Jen jsem se prostě do jiné škatulky nevešel. Potíž je v tom, že pokud se autor věnuje instalacím, automaticky je vnímám tak, že do fotografie vlastně nepatří.

 

Bylo by tedy přesnější říci, že se věnujete land artu?

Ano – land art je asi nejblíž tomu, co jsem dělal. Mluvím v minulém čase, protože dnes už jdu zase trochu jiným směrem. Ale rozhodně je to nejpřesnější označení. Land art je ovšem víc spojen se sochařstvím nebo s instalací v krajině. Pro umělce je nejdůležitější samotná akce, fotografický záznam slouží už jen v rovině dokumentu. Zatímco v mém případě je fotografie finálním produktem. Pointou celého tvůrčího procesu. Divákovi by měla zprostředkovat náladu, emoce i energii, kterou v jeho průběhu vytvářím a které – jak věřím – se do výsledného obrazu otisknou.

 

Lze dnes už mluvit o vašem autorském stylu, který má následovníky?

Nevím, snad. Samozřejmě jsem ovlivnil mnoho studentů. Pořádám workshopy, kde odhaluji taje své tvorby, a taky o nich píšu knížky. Nic neskrývám. Kolegové se často diví, s jakou otevřeností předávám to, k čemu jsem sám těžce došel. Já ale tvrdím, že je-li student pozorný, přijde na to taky. Mluvím z vlastní zkušenosti. Tak dlouho jsem se díval na cizí fotografie, až jsem postupně dokázal odhadnout, jakým způsobem autor pracoval.

 

Přiznám se, že u některých vašich fotografií si nejsem jista, zda jsou ještě zachyceny v reálném světě nebo zda už jsou produktem počítače… 

Nejste sama. Ale já nemůžu lidem říkat, jak to je, když pověsím fotografii v galerii, že opravdu nic není vytvořeno počítačem. Bohužel taková je dnešní doba – všechno je možné dosáhnout umělou inteligencí! Nechci, aby to znělo sobecky, ale pro mě je důležité prožít si ten proces, věřit tomu, co dělám. Počítač samozřejmě také používám, pokud dělám reklamní věci nebo architekturu, ale vždy jen minimálně, protože věřím na otisk energie místa, tak i energie vlastní. Prožitek z tvoření je opravdu úžasný, zvlášť když člověk dělá křehkou věc. Pak i nezdary jsou jednou z cest….

 

I chyby mohou člověka posunout?

Samozřejmě. Kolik fotografií se nepodařilo?! Ale člověk se tím učí. A někdy zjišťuji, že právě drobná chyba posune vyznění fotografie. A někdy překvapivě. Aha, tady jsem něco zvoral a ono to je vlastně lepší než původní, byť dokonale vymyšlená představa! U klasické techniky byla tvorba spojena s prožitkem čekání. Co se vlastně stane, až se vyvolá film? Dnes jsme okamžitě konfrontováni s výsledkem, ale tím také předčasně uspokojeni. Škoda, tajemství zmizelo.

 

Proč nejčastěji tvoříte v cyklech?

 Protože mám rád neuzavřená témata. Jsou období, kdy se věnuji určitým věcem, pak od nich odcházím, abych se po čase zase vrátil. Takže ta témata se kolem mě tak nějak vinou… Například cyklus JanČin, který jste začal koncem 80. let minulého století a skončil o dvacet let později? Tenhle cyklus je vlastně výjimkou. Název JanČin je složeninou jména mého letitého přítele a spolužáka z grafické školy Jana Činčery. Je jedním z nejvýraznějších a nejoriginálnějších autorů obalového designu u nás, ale protože má své studio a zaměstnance, nezbývá mu už čas na vlastní tvorbu. Jeho objekty z ručního papíru byly úžasné. Instaloval jsem je a fotil na mnoha místech – doma i ve světě.

 

Ve vašem životě spolu věci a události souvisejí. Jste spoluzakladatelem spolku pro obnovu únětické kultury. A jistě nejen proto, že se vám Únětice staly domovem.

 Asi to tak mělo být, že jsme se nastěhovali do Únětic, kde je od listopadu 89 starostou můj kamarád Vladimír Výtiska, bývalý člen kapely Nerez. Když jsme hledali bydlení mimo Prahu, zmínil se přede mnou o domu na prodej a nakonec to dopadlo. Oba jsme kulturně založení lidé, a tak jsme brzy začali vymýšlet, jakým způsobem vzkřísit kulturní život v porevolučních Úněticích. A protože v archeologické terminologii je únětická kultura doby bronzové významným pojmem, napadlo nás, že ji budeme nově propagovat. V sousedství našeho domu jsme si pronajali tereziánský špejchar a otevřeli v něm výstavní síň. Propojili jsme děti ze základní umělecké školy s profesionálními výtvarníky, a tak vznikla první akce: výstava na téma „Nové objevy únětické kultury“. Měla veliký úspěch. V průběhu patnácti let jsme „objevy“ z doby bronzové přesunuli do doby papírové, pak do doby plastů, zvuků a nakonec i do doby světla. Každý rok jsme kromě dětí ze „zušky“ přizvali i někoho z profesionální oblasti a postupně se nabalovali další a další zajímaví lidé a přibývalo aktivit. Únětická kultura funguje i v jiných než výtvarných intencích. Pravidelně pořádáme hudební koncerty, dokonce máme svůj Ukulelefest, do obce se znovu vrátilo amatérské divadlo a před čtyřmi lety obnovil provoz pivovar, v němž se vařilo pivo už od roku 1750 – s přestávkou v minulém režimu, kdy ho zavřeli komunisté. Dnes únětický pivovar dodává nepasterované – v Praze velmi populární – pivo. Myslím, že není náhoda, že jsme se s mou ženou Magdalenou odstěhovali právě tam a že to místo má svého génia loci. Nezvyklé skalnaté výběžky, kde kdysi zasahovalo rameno Vltavy, a kde se lidé usadili už někdy před 50 000 lety, jak prozrazují nejstarší nálezy z těchto míst. Je zvláštní, že historie, aniž bych ji vyhledával, si mne našla sama.

 

Určují nás lidé, které potkáváme na křižovatkách našich cest? Jakou roli například ve vašem životě sehrálo přátelství se sochařem Vladimírem Preclíkem? 

Vladimír Preclík byl pro mne bezesporu velmi důležitou osobností. Mnoho let jsem pro něj fotografoval. Poznal jsem ho už jako student střední školy. Nezapomenutelným zážitkem byly jeho padesátiny, na kterých byl přítomen také Jan Werich, kterého jsem při té příležitosti mohl také fotit. Vladimír byl člověk mimořádně renesančního typu, rozkročený jak v oblasti vizuální – v sochařství, malbě –, tak i v oblasti verbální. Měl velice široký rozhled, byl schopen slova a jako pedagog skvěle formuloval. Často jsme spolu jezdili na jeho výstavy, střídali jsme se za volantem a povídali si. Během těch cest jsem se od něho mnohé dozvěděl. Jednak o výtvarném umění, jednak o místech, kde pobýval, hlavně o Francii. V polovině šedesátých let minulého století dostal jedinečnou možnost půl roku tvořit v Provence díky nadaci hraběnky Károlyi. Mimochodem – nedávno jsem byl velice blízko odtud, na návrší v horách, kterému se říká Col de Vence, kde vyplavené usazeniny moře vytvořily nádherné skulptury. Pochopil jsem, že asi právě tady jsou kořeny Preclíkových provensálských plastik. A možná nejen jeho. Myslím i na sochaře Jana Koblasu, nebo na malíře Frantu, který žije kousek odtud.

 

Vladimír Preclík byl nezvykle„barevný sochař“. Mluvili jste spolu také o barvách? 

Párkrát jsme na ně narazili, ale daleko víc jsme se bavili o symbolice, o podprahových vzkazech, které měl ve svých sochách a v jejich názvech. To pro něho tehdy bylo důležité. Zpětně mě to trochu mrzí, i když ve své knize „Kreativní barva ve fotografii“ ho samozřejmě zmiňuji jako svého učitele. O barvách jsem se pak dočítal až v jeho knihách.

 

Mohu potvrdit, že vás Vladimír Preclík považoval za výjimečného fotografa, který umí fotografovat sochy. To je specifická disciplína, v níž právě světlo má velký význam. 

Bezesporu. Sochu bez světla nelze vůbec zprostředkovat. Základní rozdíl mezi fotografií a sochou je v tom, že socha má tři dimenze a fotografie jen dvě. Třetí dimenze je iluze, kterou světlo vytváří. Pokud chce fotograf vyjádřit prostor, neobejde se bez světla. Ale nezapomeňme ani na stín. Bez stínu bychom nevnímali objem. Světlo a stín – to jsou věčné protiklady. Tak jako v životě vůbec. Potřebujeme kontradikce. Bez tepla bychom nevnímali zimu a obráceně. Dokonce bychom mohli říci, že bez zla bychom nevnímali dobro.

 

Pokud jde o tvorbu, co si přejete v novém roce? 

To je těžká otázka. Určitě bych rád udělal monografii, knížku o své práci, a s tím související větší výstavu. Také chci pokračovat v novém cyklu Pittura intima, ke kterému mne dovedla práce na již zmíněné knize o barvě a zkoumání malířských aspektů barev. Stavím ho na odlišném vnímání krajiny skrze malbu, kterou vytvářím na sklo. Především si ale přeji, abych se přiměl k tomu pracovat systematicky, protože obvykle pracuji na mnoha polích. Takže nejvíc ze všeho si asi přeji možnost soustředění na tvorbu.

 

Věříte, že každý mrak má svůj stříbrný okraj?

To je dobrá myšlenka. Často pozoruji právě mraky, když zapadá slunce, a spektrum barev, který jej doprovází. Ano, věřím.

 

 

Vizitka Jan Pohribný (narozen 8. 2. 1961), český fotograf, umělec a pedagog.

Věnuje se zejména krajinářské fotografii a land-artu. Ve své fotografické tvorbě využívá jako tvůrčí postupy vícenásobnou expozici v kombinaci s pohybovou neostrostí. Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která „zviditelňuje“ energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Od roku 1990 je členem Asociace profesionálních fotografů a Pražského domu fotografie. V letech 1992-1997 lektor a hlavním koordinátor Letních dílen PHP. Od roku 1995 zakládající člen a prezident Spolku pro obnovu únětické kultury. V letech 1998 - 2013 pedagog na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě. V letech 2011-15 externí pedagog na VOŠ Michael. Od r. 1997 působí jako lektor workshopů doma i v zahraničí, zejména ve Finsku a Norsku, v letech 2003 – 2012 přednášel na Prague Summer Program pro Western Michigan University. V roce 2006 absolvoval roční residenční umělecký pobyt v okrese Etelä - Savo ve Finsku. Je držitelem titulu QEP (Qualified European Photographer