Ještě jsem tady

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: Přežil zdravotní kolaps a také „odcházení“ – po 25 letech v čele Klicperova divadla nečekaně hořké. Dnes už opět stojí „na startovní čáře“. Před pár týdny zpřístupnil soukromou galerii, právě vydal autobiografickou knížku a začátkem příštího léta nabídne divákům i komorní divadelní scénu. Ladislav Zeman, jeden z nejúspěšnějších polistopadových ředitelů českého divadla, si už zase plní své sny.</p> <p>Více v následujícím rozhovoru. </p> <p>Otevřel jste si na hradeckém Malém náměstí malou a útulnou galerii. To jsou ty „ohromné maličkosti“, které koření život?</p> <p>Co je to maličkost? A ještě ohromná? Já myslím, že galerie je vždycky tak veliká, aby odpovídala svému významu. Něco jiného je Prado, něco jiného Louvre a něco jiného galerie jednoho člověka, který obhospodařuje svou soukromou sbírku, tak jako v mém případě přes více než čtyři desítky let. </p> <p>Chcete říci, že jste začínal jako galerista už jako kluk?</p> <p>Vlastně ano. Ještě v tuhých komunistických dobách mě táta pravidelně brával na výstavy do hradecké galerie Dílo. Vždycky se mě ptal, kolik mám v kasičce. Když jsem řekl, že asi tak 80 korun, doporučil mi, abych si je vzal s sebou. Strašně se mi tam líbilo. Poslouchal jsem ty moudré pány – malíře, grafiky i sochaře, a díval se na obrazy na stěnách. Po vernisáži mi táta řekl, ať si koupím jednu nebo dvě grafiky. Je-li autor dobrý, rozhodně prý neklesnou na ceně, naopak časem se výrazně zhodnotí. Tak jsem si dvě koupil – tenkrát stál grafický list třeba třicet, čtyřicet korun, a táta mi vzápětí koupil ještě dvě. Cestou domů mě zavedl do papírnictví, protože – jak říkal – nikdy nesmíš mít grafiky dlouho srolované, a pořídil mi moje první tuhé desky formátu A1, nahoře i dole opatřené šňůrkami. Vypadaly strašidelně, byly křiklavě modré, ale mám je dodneška. Časem k nim přibyly další, rovných dvanáct, úplně narvaných grafikami z nejrůznějších výstav, kam jsem pak už chodil sám. Tady visí grafiky od Vladimíra Komárka, které jsem podědil po tátovi. A řadu jiných mám samozřejmě doma a nikdy je neprodám. Tak to byl počátek mé cesty k výtvarnému umění. </p> <p>Čím to, že váš otec měl k výtvarnému umění tak vřelý vztah?</p> <p>Táta byl zahradní architekt, v hradeckém Stavoprojektu měl na starosti zeleň. Když projektoval park, bylo třeba použít různé valéry zelené barvy pro jehličnany nebo listnaté stromy. Jako kluk jsem hodně maloval, dostal jsem první anilínové barvy a směl jsem kolorovat technické výkresy. Moc mě to bavilo. Měl jsem dost trpělivosti a hrál jsem si s tím třeba několik dnů a týdnů. Později na gymnáziu jsem se začal zajímat o interiéry a divadelní scénografii. Shodou okolností jsem se přátelil s lidmi z královéhradeckého divadla a ti mi dovolili natírat kulisy. Tak jsem si poprvé začal uvědomovat kouzlo divadla. Když se schylovalo k maturitě, chtěl jsem jít do Prahy na UMPRUM studovat interiéry a zároveň scénografii. Jenomže přišel osmašedesátý rok a táta, který „zlobil“, měl problémy a já také, protože tehdy ještě děti mohly za své rodiče. Na vysokou jsem šel k přijímačkám bez doporučení, talentové zkoušky jsem sice udělal, ale do druhého kola už nemělo smysl jít. Tak jsem nastoupil do práce, ale naštěstí – a tady věřím na osud – jsem skončil v reklamní agentuře. Naučil jsem se řadu věcí, které se mi později hodily. To byly na mé životní cestě křižovatky snů a reality, která pak byla diametrálně odlišná. </p> <p>Přesto vás výtvarné umění stále provází – v éře Klicperova divadla (nepřetržitě od roku 1990) jste inicioval pravidelné výstavy špičkových výtvarných umělců. Princip, že každý z autorů daruje divadlu jeden obraz či plastiku, vás přivedl k nápadu založit divadelní Galerii U Klicperů. Ve své knize „Letem světem a nejen za divadlem“ uvádíte, že po vašem odchodu zůstalo v majetku Klicperova divadla asi 170 obrazů, grafik, reliéfů a soch… </p> <p>Od počátku jsem měl v hlavě, že nestačí mít jen divadlo, kde herci zahrají to, co si vymyslíme a připravíme, aby na to lidi chodili. Ukázalo se, že divadlo je vlastně průsečíkem všeho – tedy i výtvarného umění. A najednou mi bylo jasné, že bych chtěl dělat festivaly – a slavné a mezinárodní! Několikrát jsem také zajel za Václavem Havlem a seznámil ho se záměrem Divadla evropských regionů. Když se blížil první festival, poslal nám stručné a jasné provolání, proč mít v Hradci takový festival. Až donedávna jsme ho používali. Přeložili jsme ho do několika jazyků, aby všichni rozuměli tomu, že divadlo je šance pro každého, že je to často příběh, který trvá celý život, ale přitom se odehraje za dvě hodiny. A taky, že v divadle je důležité nejen mluvené slovo a samozřejmě hudba, ale i výtvarné umění, a že se tam taky tančí… Neboli na tom průsečíku jsme začali všechno koncipovat. I vlastní rekonstrukci celého divadelního areálu: bylo třeba opravit hlavní divadelní budovu, zbořit kolem všechny boudy, zabránit průjezdu automobilů, dopřát lidem svobodu – zahrát jim občas koncert, občas pouliční divadlo, nabídnout výstavu, nechat je posedět, číst, pít víno, líbat se, prostě cokoli. </p> <p>Kromě toho, že jste celoživotním sběratelem výtvarného umění, jste také náruživým sběratelem vzpomínek…</p> <p>Nejenom vzpomínek, jde také o autentické zážitky s návštěvníky, kteří sem přicházejí. Nejsou tu jen obrazy a grafiky, ale i kombinované techniky – spektrum je úmyslně široké, aby si každý našel to svoje. A stejně jako kdysi v divadle i tady jsem chtěl propojit víc věcí. Přál jsem si, aby se tu lidé mohli posadit, dát si sklenku dobrého vína nebo šálek kafe, přečíst si chytrou knížku, kterou třeba doma nemají. Soustředil jsem tu jednak publikace, které se týkají historie divadla, a pak také ty, které charakterizují éru Václava Havla. V současnosti jednám s Knihovnou Václava Havla a dalšími subjekty, které se starají o jeho odkaz, a všichni přislíbili, že mi vyjdou vstříc. Takže to bude nejen galerie a příjemný bar, ale zároveň i knihovna Václava Havla a jemu blízkých autorů. </p> <p>Proč jste pojmenoval galerii právě po Václavu Havlovi?</p> <p>Protože Václav Havel ať dělal, co dělal, ať psal, nebo dělal politiku, vždy se choval slušně. Dával lidi dohromady a snažil se vydat ze sebe to nejlepší a zároveň očekával, že v atmosféře, kterou vytvoří, vydají ze sebe to nejlepší i všichni ostatní. A to se mu maximálně dařilo. Samozřejmě, že jako každý z nás měl i fůru normálních lidských vlastností a chyb, o kterých ale mluvil, nikdy je neskrýval, netajil. Stačí si otevřít jeho knížky. Název galerie, o který jsem požádal Nadaci Václava a Dagmar Havlových Vize 97, mi přišel jako vhodné memento, které nabízí všechno, o čem jsme mluvili. Žádné praktiky typu: tady máte obraz, dejte mi 5000 korun a ahoj.</p> <p>Stojí za připomenutí, že Hradec Králové má nejen Havlovu galerii, lavičku, ale také vaší zásluhou už od roku 2000 „dvoreček“. V témže roce se tu za přítomnosti autora uskutečnila legendární premiéra inscenace happeningové koláže z rané poezie Václava Havla „Zpěvy šílence“ v režii Radovana Lipuse.</p> <p>To bylo v éře Vladimíra Morávka, který v Klicperově divadle působil jedenáct let jako režisér a zároveň umělecký šéf. A musím říci, že si vedl úžasně. V rámci svého úvazku ročně režíroval dvě velké inscenace: jednu na hlavní scéně, druhou v Besedě, a protože byl tak nabitý energií, připravoval i představení takzvaně „na jedno použití“. Do hlavních rolí obsadil divadelní kritiky, jindy pozval muzikanty a herce, aby zahráli a zazpívali směs z jeho divadelních představení či her jiných autorů. Protože mu časem nestačila hlavní scéna, studio Beseda, a dokonce ani letní scéna Klicperova divadla, vznikl pro komornější věci Dvoreček. Brzy se stal nesmírně populární. Vladimír tam uvedl i Havlovy miniatury. Chtěl jsem, aby se po čase znovu ocitly na repertoáru, aby je viděly i další generace diváků. Rád bych se k tomu nápadu vrátil v komorním divadelním prostoru. Na jaře příštího roku plánuji přístavbu ve dvoře, kde vznikne letní scéna. A také mám v úmyslu postavit na Malém náměstí šapitó. Na úvod zahraje Laco Deczi se svou newyorskou kapelou a Andrej Krob postupně přiveze jednoaktovky Václava Havla. Nedám si pokoj, dokud se tenhle sen neuskuteční!</p> <p>Celý svůj profesní život kultivujete hradecký veřejný prostor. Má to vůbec smysl? Zhodnotí se to v čase?</p> <p>Já na to moc věřím. A někdy stačí maličkosti. Například první, co uděláme každý den – ať jsme v galerii kdokoli – zameteme, uklidíme, a nejen uvnitř, ale i chodník a schodiště, vedoucí ke galerii. Za dvacet minut je hotovo a máme dobrý pocit. Myslím, že si toho už sousedé začínají všímat a třeba se časem přidají.<br /> Teď se těším, že se konečně podaří citlivě rekonstruovat historické Velké náměstí, a tak se otevřou další prostory, které by mělo ovládnout umění. Nedávno jsem navštívil v Praze za Tylovým divadlem nádhernou expozici Olbrama Zoubka – 150 soch pod širým nebem! Proč by se něco podobného nemohlo dít také v Hradci Králové? </p> <p>Stane se vám někdy, že se spletete a místo do galerie podvědomě zamíříte ke Klicperovu divadlu? Svého času jste si život bez divadla nedokázal představit. </p> <p>Ne, to se mi skutečně nestává. Mám za sebou komplikovaný zdravotní příběh a vyměřený životní čas, kdy jsem si přál za každou cenu dotáhnout do konce rekonstrukci celého divadla. Kdybych to neudělal, propadlo by asi 13 milionů korun. To jsem nemohl připustit. Jsem rád, že všechno, co jsem si předsevzal, jsem také dokončil, včetně závěrečné zprávy a dokumentace divadla s velikým apelem na pravidelnou údržbu. To je totiž nesmírně důležité. V době, kdy jsem byl ředitelem Klicperova divadla, jsme před každým festivalem oživovali fasády divadelních domů a také plastiky – například sluníčkem vyšisovaný klobouk Václava Klimenta Klicpery. O to sochař Vladimír Preclík vždycky naléhavě prosil. Bohužel, letos se nestalo nic. Snad abych si šel koupit barvu a Klicperův cylindr natřel sám!?</p> <p>Ve vyspělých demokraciích bývá zvykem, že úspěšný manažer úspěšné instituce předává svoje „žezlo“. Má tedy právo vyhlédnout si svého nástupce. Hodně vás mrzelo, že vám toto právo bylo upřeno?</p> <p>Vůbec jsem tomu nerozuměl a nerozumím dodnes. Hledal jsem pečlivě a našel svého nástupce – Petra Michálka, současného ředitele zlínského divadla. Přihlásil se, ale zřizovatel celé výběrové řízení anuloval. Beru to tak, že tohle všechno je jakýsi provizorní stav, status quo, a že je nejvyšší čas, aby se už někdo zamyslel, co dál. Samozřejmě mi neuniklo, kolik lidí z Klicperova divadla odešlo, kolik herců zbytečně hraje v pardubickém divadle, třeba jenom proto, že z osobních důvodů nemůžou hrát v Hradci. I někteří z technického provozu museli odejít, ale okamžitě po nich sáhlo pardubické divadlo, protože jde o skvělé profesionály. A to jsou veliké hříchy! Pokud to nechápe tato garnitura na radnici, tak až nastoupí jiná, bude se do toho muset pustit a dát věci do pořádku. </p> <p>V nejzářivějších časech Klicperovo divadlo získalo skvělé renomé nejen doma, ale i v zahraničí. Jaký máte recept na to, jak zůstat hradeckým patriotem, a přitom nemít lokální myšlení?</p> <p>Ve chvílích volna jsem se vždycky snažil hodně cestovat. Jezdil jsem do galerií za Picassem, Goyou a dalšími velikány. Země s obrovskou kulturní tradicí – to jsou úžasné inspirační zdroje. A to byl také od počátku jeden z mých hlavních cílů – netrčet pořád v Hradci Králové a hrát divadlo jen doma. Sotva jsme se v Klicperově divadle trochu rozkoukali a zotavili z prvních nárazů, kdy jsme sami o sobě začali rozhodovat – a bylo jen na nás, zda budeme umět dělat divadlo s tou největší odpovědností – už jsme se snažili někam vyrazit a zároveň postupně k nám přivézt to nejlepší. A pak přišly doby, kdy nás hodně zvali ven. V Paříži jsme hráli dvakrát za sebou, pokaždé s obrovským ohlasem. Zažili jsme narvané divadlo, kam vedle Francouzů přišla celá elita české emigrace. To byly neskutečné chvíle – ten tlak reprezentace a zároveň hrdost na naši zemi i na Hradec Králové. Úžasně nás to semklo. Herci, technika i celý servis zkoušeli s Vladimírem Morávkem jako o život. Byli v Paříži týden a neviděli ani Seinu, ani Eifelovku. Nakonec jsme pro všechny uspořádali aspoň noční projížďku autobusem a při druhém zájezdu se už projeli i po Seině a podívali se zblízka na Notre Dame. Dnes tam leckteří jezdí jen tak – na víkend.</p> <p>Mnohé z toho, co jste prožil, vyprávíte ve své právě vydané vzpomínkové knize. Plánoval jste, že jednou budete psát paměti? </p> <p>Já myslím, že si málokdo přeje psát paměti, ale přesto je nakonec kdekdo napíše. Ono vůbec to slovo paměti je zvláštní… Ale jde o to, pokud někdo má co říct, ať to řekne. Byla by škoda, abychom od určitých lidí neslyšeli jejich zkušenosti a pocity, které jsou samozřejmě vždy ukotvené v konkrétní době. Když je pak čtou další generace o 10, 20, 30 let později, tak říkají no, no… Jenže on je za tím prožitý život a někdy nádherně!</p> <p>Umíte si představit, že byste natočil svůj život jako hudbu na CD? Jaká muzika by na něm byla? A dalo by se na ni tančit?</p> <p>Určitě by byla lehce melancholická, trochu romantická, rozhodně žádné jednoduché tóny a už vůbec ne kravál. Občas by zazněly i písničky sarkastické, ironické, ale vždycky laskavé… A také šansony od Jarka Nohavici, Hany Hegerové nebo třeba Jacquese Brela, kteří zpívají o životě tak, že se s nimi dá letět planetou. Pamatuji si, jak jsme tenkrát v devadesátých letech neuměli jazyky, ale atmosféra podobných koncertů byla naprosto úžasná. Když jsme si pak dohledali ve slovníku, o čem se zpívá, bylo to přesně ono, co jsme všichni cítili. Takže je vlastně jedno, zda ten či onen zpívá anglicky, francouzsky, rusky nebo švédsky – člověk podstatu příběhu dokáže mimosmyslově vnímat. A tuto schopnost otevírá právě umění. </p> <p>Místo vizitky</p> <p>„S odchodem Ladislava Zemana neskončila jen kapitola hradeckého divadla, a skvělá!, ale vůbec českého divadla. Jednou provždy to bude Zemanova éra.“ </p> <p>Lucie Němečková, spoluautorka knihy Letem světem a nejen za divadlem a někdejší dramaturgyně Klicperova divadla</p> <p> "A to je mi líto, že v Čechách pořád dokola se to děje – že kdo se zasloužil – na chvíli všem vytřel zrak, trochu teskně na lavičce pro legendy vede si pak svou – přitom tahle země, tahle divadelní obec potřebovala by každodenní kontakt s ním jak pes drbání.“</p> <p>Vladimír Morávek, režisér, v letech 1995 – 2004 režisér a umělecký šéf Klicperova divadla</p> <p> „A při pohledu na divadelnictví v Hradci Králové, kde je vše kolem Klicperova divadla vzorně opravené, funkční, zabezpečené a na nejvyšší umělecké úrovni, jak je tomu zásluhou Ladislava Zemana, si jen říkáme: Takhle to mít v celém našem divadelnictví a v celé naší kultuře! Takového mít někdy ministra kultury! Takové lidi bychom měli vyznamenávat a upřednostňovat nad partajní pletichy! Minimálně je prosit a vyzývat k šíření zkušeností – třeba jako profesora managementu divadla a umění.“ </p> <p>Jan Dvořák, teatrolog a editor</p> <p>Pozn.: Citace V. Morávka a J. Dvořáka jsou z knihy Letem světem a nejen za divadlem (Garamon 2015).</p>