neděle
22. dubna 2018
Svátek slaví: Evženie
S úsměvem jde všechno líp - karlovarští knihovníci a knihovnice
© Archiv Krajské knihovny Karlovy Vary



Fenomén českých knihoven v osmičkovém roce – Karlovarský kraj

ČESKÁ REPUBLIKA: V letošním roce oslavíme stoleté výročí vzniku první Československé republiky. Jen o jeden rok méně bude řadě českých knihoven. Datují se totiž rokem 1919, kdy jeden z Masarykových tzv. osvětových zákonů uložil zakládání obecních knihoven. Tento zákon vyvolal doslova revoluci. Podle statistik Eurostatu je v zemích EU 63 tisíc knihoven, z toho 10 % funguje v ČR. I když současný zákon už povinnost zřizovat obecní knihovnu obcím neukládá, představují knihovny největší položku české kulturní infrastruktury (veřejných knihoven je více než 5 tisíc, muzeí je necelá pětistovka, divadel o něco méně než dvě stě). Nedivte se, že New York Times napsaly v roce 2016, že Česko je rájem knihoven.

Autor článku: 
Vratislav Emler a Michaela Němcová/jal

Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

KNIHOVNICKÉ PUTOVÁNÍ PO KARLOVARSKÉM KRAJI

V roce 2015 oslavila Krajská knihovna Karlovy Vary 10. výročí v nové moderní budově výstavou mapující počátky knihovnictví v karlovarském regionu s názvem „200 let knihovnictví v Karlových Varech“. Díky tomu si návštěvníci mohli prohlédnout například první knihovní řád, první instrukci k vykonávání funkce knihovníka nebo žádosti radě města o tuto funkci z 2. poloviny 19. století a také další unikátní písemnosti vztahující se k začátkům činnosti karlovarské městské knihovny. V době, o které hovoříme, existovala v Karlových Varech krom městské knihovny také jakási alternativa, a sice veřejná knihovna karlovarských knihkupců a nakladatelů bratří Fraňků. Městská knihovna v té době měla ve svém fondu zejména odbornou balneologickou, vlastivědnou, lékařskou či historickou literaturu a byla určena spíše odborné veřejnosti, kdežto bratři Fraňkové ve své knihovně půjčovali zábavné kratochvilné čtení, kalendáře a romány pro nejširší veřejnost.

Ano, až tak daleko sahají počátky knihovnictví v našem regionu. Ovšem je nutné dodat, že díky příhraniční poloze našeho kraje, bývalo zde obyvatelstvo převážně německé národnosti a český živel se až do konce 2. světové války příliš nerozvíjel. Úplné počátky knihovnictví v našem regionu jsou tak spojeny se jmény významných mužů německého původu, jako byli dr. Karl Ludwig, významný karlovarský historik a středoškolský učitel a také městský knihovník, dr. Rudolf Mannl, karlovarský lékař a radní, významná osobnost počátků karlovarského knihovnictví a autor prvního katalogu knihovního fondu a prvních stanov činnosti knihovny v Karlových Varech či A. L. Stöhr, křížovnický kněz a vůbec první karlovarský knihovník.

A kdy tedy začal vývoj českého knihovnictví v našem regionu?

Vznik a rozvoj české veřejné knihovny po roce 1945 byl úzce spjat s přílivem českého obyvatelstva do pohraničí. Počet česky hovořícího obyvatelstva se v prvních dvou poválečných letech zdvojnásobil a byl rovněž jedním z důvodů ke vzniku státní české veřejné knihovny v Karlových Varech. Počátky její činnosti byly spojeny s mnoha problémy a potížemi. Knihovny ve vnitrozemí mohly navázat na svou dřívější činnost, využívat osvědčených postupů při budování knihovních fondů, práci se čtenářem. Karlovarské knihovně tato tradice a historické zázemí velmi chyběly. Knihovna převzala německé knihovní fondy původní  veřejné Stadtbibliothek. Česká veřejná knihovna se rozvíjela díky knižním darům českých občanů, darům ministerstva kultury ČSR a  začala budovat sbírku knih v českém jazyce.

Postupně se z Městské lidové knihovny, zřízené v historické budově na nynější ulici I. P. Pavlova, stala Krajská lidová knihovna (1953), později pak Okresní lidová knihovna (1960), Okresní knihovna v Karlových Varech (1969), Okresní knihovna Karlovy Vary (2001) a nakonec po vzniku samostatného územního správního celku Karlovarský kraj se proměnila v Krajskou knihovnu Karlovy Vary, jíž je dodnes. Od roku 2005 sídlí v nové budově v areálu Krajského úřadu Karlovarského kraje ve Dvorech.

V současnosti má téměř 8 tisíc čtenářů, každý rok je to více než 250 tisíc návštěvníků a její fond čítá na 400 tisíc svazků. Kromě běžných položek je čtenářům k dispozici také specializovaný fond balneologické literatury, historický archivní fond či knihovna regionální. Knihovna poskytuje široké spektrum služeb. Kromě klasických knihovnických, informačních a referenčních služeb i množství kulturních, vzdělávacích a společenských akcí pro širokou veřejnost či speciální služby pro čtenáře a návštěvníky ze znevýhodněných skupin, ať jsou to zdravotně či mentálně handicapovaní, senioři, rodiče na mateřské či rodičovské dovolené, nezaměstnaní, národnostní menšiny apod.

Nejnovějším úkolem, který stojí před karlovarskou knihovnou a jejími zaměstnanci, je vybudování nové budovy depozitního skladu. Již od počátku existence se Krajská knihovna Karlovy Vary potýká s nedostatkem skladovacích prostor. V roce 2013 byl problém částečně vyřešen adaptací stávajících prostor v zázemí knihovny. Klimatizovaný depozitní sklad je však již zcela zaplněn. Nová budova se skladovací kapacitou na příštích 20 let by na základě rozhodnutí Rady kraje z prosince roku 2016 měla vyrůst v těsné blízkosti knihovny. Kromě skladů bude obsahovat například datové uložiště, serverovnu, badatelnu, digitalizační pracoviště a restaurátorskou dílnu.

Krajská knihovna Karlovy Vary poskytuje služby (metodické, výměnné soubory atd.) knihovnám v Karlovarském kraji v rámci výkonu regionálních funkcí v souladu s knihovním zákonem. První zmínky o poskytování knihovnických služeb malým obcím regionu jsou datovány roky 1953 – 1955, kdy byly součástí Krajské lidové knihovny v Karlových Varech dva Bibliobusy, určené pro půjčování knih obcím okresu Toužim, Cheb a částečně i okresu Mariánské Lázně. Celkem zajížděly do 87 obcí v kraji. V 60. letech se předchůdkyně dnešní Krajské knihovny Karlovy Vary stala řídícím a metodickým centrem pro všechny lidové knihovny okresu Karlovy Vary s péčí o 140 lidových knihoven. V současné době je v Karlovarském kraji 120 základních knihoven. Z toho je 34 profesionálních a 86 neprofesionálních knihoven obsluhovaných dobrovolným knihovníkem.

Výkon regionálních funkcí proto pro okres Cheb přenáší krajská knihovna na Městskou knihovnu v Chebu a pro okres Sokolov na Městskou knihovnu Sokolov, které jsou tak zvanými pověřenými knihovnami.

Pojďme si tyto dva skvělé pomocníky v naší práci na poli výkonu regionálních funkcí a také skvělé kolegy a přátele představit. Vydáváme se tedy na cestu k hranicím s Německou spolkovou republikou a její spolkovou zemí Bavorsko po silnici R6 a přijíždíme do slavného města s kouzelným a malebným historickým centrem. Přijíždíme do Chebu. Na okraji historického centra města zastavíme před nádhernou historickou secesní budovou.

 

Hovoří ředitelka Městské knihovny Cheb PhDr. Martina Kuželová

"Naše hlavní budova, původně Volksbücherei Dominik Kreuzinger, byla postavena v letech 1909-1910 z odkazu chebského továrníka Kreuzingera, a to jako druhá veřejná knihovna na našem území (první, z roku 1892, měli Svitavští, ale tamní knihovna již dávno působí jinde). Českou veřejnou knihovnou se stala 28. října 1946. V té době se zde nacházelo 75 tisíc německých knih. Tento knihovní fond byl složen také z různých svozů a konfiskátů, které se po konci 2. světové války vytřiďovaly. Jen 341 knih bylo českých. Prvními poválečnými profesionálními knihovníky v Chebu byli manželé Karel a Clotilda Douchovi. Jako čerství absolventi pomaturitní Státní knihovnické školy v Praze reagovali na výzvu zemské osvětové rady zaměřenou zejména na obsazení míst v pohraničí. Zasloužili se o promyšlený rozvoj chebské knihovny, její dobré jméno šířili i za hranicemi regionu. V roce 2004 obdrželi Cenu českých knihovníků. Panu Douchovi, který naši knihovnu řídil do roku 1974, kdy byl z politických důvodů odvolán, byla udělena In memoriam. - Budova knihovny je postavena v secesním slohu a v roce 2010 byla zapsána do seznamu kulturních památek ČR."

A jaké jsou plány chebské knihovny do budoucna?

"Velice se snažíme o rozvoji čtenářství zejména mezi dětmi a mládeží a věříme, že k tomu přispěje i připravovaná realizace projektu rekonstrukce a přístavby knihovny. Dětské oddělení by mělo vzniknout nově v kouzelném prostředí půdy hlavní budovy a prostor pro náctileté o patro níž.

Město Cheb připravuje projekt podle návrhu ateliéru A69 - architekti. Ten, s ohledem na památkově chráněné území, řeší jednak vybudování unikátní „neviditelné“ přístavby knihovny v bývalém hradebním příkopu, tak rekonstrukci vnitřku stávající hlavní budovy. Knihovna dnes totiž působí ve dvou objektech, není bezbariérová, má malý volný výběr knih pro dospělé se třemi patry skladů, nedisponuje vyhovujícím sálem pro větší akce atd.

Již úvodní koncept rekonstrukce a přístavby knihovny si v soutěži Stavby Karlovarského kraje 2015 vysloužil 1. místo u odborné poroty i veřejnosti. Proběhly průzkumy - archeologický, hydrogeologický a stavebně-historický - a k projektu se vyjadřují památkáři.

V podpisové akci pro rozšíření chebské knihovny, k podpoře stavby prospěšné široké veřejnosti, se v roce 2017 vyslovilo během dvou měsíců 7.793 občanů.“

Podpisování petiční akce pro rozšíření chebské knihovny probíhala také v Krajské knihovně Karlovy Vary a my zdejší knihovníci i naši čtenáři přejeme chebským knihovníkům, aby tento záměr vyšel, a to co nejdříve."

A jak si u vás vedou ti nejmladší čtenáři?

"U nás knihovnu rozhodně znají. A nepřijdou-li s rodiči nebo prarodiči, sourozenci, později kamarády, určitě k nám zavítají s paní učitelkou z místních MŠ či ZŠ, včetně těch nestátních. Seznamují se s knihovnou, knihami nejrůznějšími zajímavými způsoby. Všechny nováčky v ZŠ (na 400 dětí) čeká v závěru prvního školního roku Pasování prvňáčků na čtenáře knihovny. Programy připravuje dětské oddělení také pro školní družiny, příměstské tábory Muzea a Domu dětí a mládeže atd. Velkou konkurencí nám dnes jsou dobře vybavené školní knihovny. Děti, které čtou jen doporučenou literaturu, nás už tolik nepotřebují. Městská knihovna tedy musí být pro ně atraktivní a my s kolegy děláme vše pro to, aby byla."

Poslední otázka pro paní ředitelku Kuželovou se týká novodobé historie chebské knihovny po tzv. Sametové revoluci: Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě?

"Ano, ale šlo spíš jen o pomoc při řešení smutných povinností - otázek pozůstalých, jak naložit s osobními knihovnami, které si krajané za hranicemi hýčkali a rozšiřovali. Rádi jsme také v poslední době vyhověli žádosti mladého nadšence, někdejšího Chebana, který rozvíjí krajanskou knihovnu na Novém Zélandu. Knihy včetně dětských, vyřazené či nezařazené z těch, které nám lidé přinášejí, tam pluly lodí a již slouží všem, kteří se zajímají o naši kulturu."

 

Opouštíme Cheb a vydáváme se zpět po silnici D6 do Karlových Varů. Cestou se, ale těšíme na zastávku v dalším příjemném místě spjatém s knihami a místní historií. V růžově budově, kde sídlí Městská knihovna Sokolov, nás vítá paní ředitelka Mgr. Daniela Drobečková. Připomeňme, že jde o knihovnu pověřenou Krajskou knihovnou v Karlových Varech výkonem regionálních funkcí pro veřejné knihovny na území bývalého okresu Sokolov. To znamená, že pro obecní knihovny s neprofesionálním knihovníkem zajišťuje s finanční podporou Karlovarského kraje nákup, zpracování a distribuci knih. Všem veřejným knihovnám také poskytuje metodickou podporu.

 

Samozřejmě i v Sokolově nás zajímá historie knihovny a paní ředitelka nás do ní zasvěcuje:

"Knihovna vznikla po roce 1945 z darů různých institucí a příznivců. Z městské knihovny, která sloužila jen občanům města Sokolova, se stala v roce 1951 knihovnou s okresní působností. V roce 1961 pak byla přestěhována do sokolovského zámku, který se však v té době opravoval, a tak byly služby čtenářům zajišťovány pouze v rámci omezených možností. Od roku 1970 začala Okresní knihovna Sokolov pracovat jako středisková knihovna pro veřejné knihovny okresu. Koncem roku 1993 byly zakoupeny první moduly automatizovaného knihovního systému LANius. Půjčování jeho prostřednictvím bylo zahájeno 22. 6. 1995. Od 1. 1. 2003, kdy došlo k zániku okresů, přešla knihovna pod město Sokolov a stala se Městskou knihovnou Sokolov."

Vzhledem k působnosti knihovny v blízkosti německých hranic nás zajímalo i to, zda knihovna spolupracuje s německými kolegy a zda se tedy dnes tak populární přeshraniční spolupráce daří i v knihovnickém světě. Daniela Drobečková se usmívá a naši domněnku potvrzuje:

"Ano, dlouhodobě spolupracujeme s knihovnou v německém Schwandorfu, který je partnerským městem města Sokolov. Vydali jsme společně česko-německou publikaci „Jak vidím své město za 1.000 let“, kterou napsali účastníci literární a výtvarné soutěže konané v obou knihovnách. Vítězné práce byly přeloženy vždy do opačného jazyka. Druhou knihou byl sborník povídek „Za horizontem“, práce účastníků semináře tvůrčího psaní pod vedením spisovatelky Ivony Březinové, a ilustrovali je účastníci výtvarného semináře vedeného ilustrátorem Adolfem Dudkem. Povídky německých autorů doplnili fotografiemi členové schwandorského fotoklubu. Opět byly vždy provedeny překlady do němčiny a češtiny. Další společnou akcí byla např. i výstava kompenzačních pomůcek pro nevidomé a slabozraké, která se konala jak v Sokolově, tak ve Schwandorfu.“

A stejná otázka jako v Chebu: Jaké je to u vás s nejmenšími čtenáři? Je pro ně knihovna neznámé místo?

„Samozřejmě, že se snažíme, aby tomu tak nebylo. Právě proto jsme se např. letos rádi připojili k nově vzniklému celostátnímu projektu „S knížkou do života“, který má za úkol popularizovat předčítání rodičů dětem a nabídnout prostory knihoven ke společnému setkávání rodičů s dětmi. Organizuje ho Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR a připojuje se tím k mezinárodnímu projektu Bookstart, který úspěšně probíhá již řadu let v cca 20 zemích po celém světě.“

 

Cestou zpět do Karlových Varů přemýšlíme, že by bylo pěkné představit nejen profesionální knihovny našeho regionu, ale také ty menší, obsluhované neprofesionálním knihovníkem. Vždyť právě díky nim mají přístup k literatuře obyvatelé 86 obcí našeho kraje, včetně těch nejmenších. Nevjedeme tedy za Sokolovem zpět na D6 směr Karlovy Vary, ale vydáme se opačným směrem do dalšího koutu Karlovarského kraje.

Krajská knihovna Karlovy za laskavé podpory a spolupráce svého zřizovatele Karlovarského kraje pořádá již od roku 2012 profesní anketu „Nejlepší dobrovolný knihovník a Nejlepší profesionální knihovna Karlovarského kraje.“ V prvním ročníku této prestižní profesní ankety získal ocenění „Nejlepší dobrovolný knihovník Karlovarského kraje“ pan Petr Kreuz z Obecní knihovny Velká Hleďsebe. Pan Kreuz je v roli knihovníka mezi občany obce velmi oblíbený a jeho neotřelý přístup může být inspirací mnoha dalším kolegům a kolegyním. Legendární je jeho přístup k dětským čtenářům ze sociálně slabších rodin.

Petr Kreuz k tomu říká: „Dlužné částky, které jsou v těchto chudých rodinách prokazatelně nevymahatelné, si mohou dlužníci odpracovat - zametou dvůr, přerovnají knihy v regálu atd.  Na cestu domů dostanou bonbon a ujištění, že je vše urovnáno a mohou se do knihovny zase kdykoliv vrátit. A oni se beze strachu vracejí.“

Petr Kreuz pracuje v knihovně již od roku 2006 a velice živě se zajímá o dění v obci a celém regionu. Důkazem toho je i jeho v dobrém slova smyslu nakažlivé nadšení z Pamětní knihy školy obce Velká Hleďsebe, která byla před několika roky náhodně nalezena a nálezcem darována obci. Pan Kreuz nám ji ukazuje a společně listujeme zažloutlými listy popsanými krasopisným písmem zástupce správce školy Karlem Březinou z roku 1924 a jeho následovníky, správci školy a učiteli. Zápisky z jednotlivých školních roků až po rok 1938, kdy byla česká škola uzavřena a většina českého obyvatelstva byla z obce v Sudetech vyhnána, jsou doplněny pohledy na skupinky usmívajících se žáčků na třídních fotografiích, historickými fotografiemi obce či nejrůznějších akcí a setkání. Nechybí ani fotografie učitelů, články z dobového tisku o významných událostech v republice, či různé programy a pozvánky. 

Nás ovšem zajímá především období první republiky.

Čteme tak svědectví o obci Velká Hleďsebe, která je tvořena třemi bývalými samostatnými obcemi Velká Hleďsebe, Klimentov a Malá Hleďsebe, a která se nachází v těsné blízkosti Mariánských Lázní, což odedávna významně ovlivňovalo její společenský a kulturní život. Statistický lexikon obcí, obsahující výsledky sčítání lidu z 1. prosince 1930, předkládá výsledky obce Velká Hleďsebe: celkový počet obyvatel 2054, z toho 1968 německé národnosti, 58 české a 28 cizozemců.

Hleďsebský knihovník vypráví: „Prvorepublikový německý spolkový a kulturní život obce byl velice bohatý: Mužský pěvecký spolek, Školský spolek, Sportovní klub, Dělnický tělovýchovný a pěvecký spolek, Svaz Němců v Čechách, Křesťansko-německý tělocvičný spolek, Stolní společnost  Egerländer Gmoi, Citerový klub, Spolek válečných veteránů a Sbor dobrovolných hasičů. Německá škola byla založena v roce 1829. V roce 1898 byla postavena nová škola. Nejprve jako šestitřídka, později osmitřídka. Tato škola, respektive její budova, slouží dodnes.

Celý politický okres Mariánské Lázně po první světové válce těžce zasáhla hospodářská krize v lázeňství. Odliv lázeňských hostů z Mariánských Lázní se dotkl i příjmů hleďsebeských obyvatel a naděje na ekonomická zlepšení mizely v nedohlednu. Přišla krize, po ní válka.“

 

Spolu s panem Kreuzem nahlížíme do Pamětní knihy obce a čteme si autentické úryvky zapsané dobovými „kronikáři.“

V Pamětní knize se například píše: „Zdejší česká škola byla založena v roce 1924/25 a umístěna v Metternichově dvoře. Učebnou se stala bývalá kavárenská místnost. Stav učebny byl velmi žalostný, místnost málo osvětlená, shnilá podlaha. Později byly zřízeny záchody, dříve žádných nebylo a žáci museli přes celý dvůr za stodolu vykonávati svoji potřebu…“„Školní rok začal 1. září 1924 po skončeném zápisu, při kterém bylo zapsáno 27 dětí….“„7. března 1925 proběhly oslavy narozenin T. G. M. Řeč k dítkám byla poučná, výchovná a nepolitická. Školní rok 1925 začal se stejným počtem žáků, tak jako rok předchozí…“

„V roce 1926 byl jmenován nový správce školy učitel Ludvík Vaňek. Českou školu převzal za velice nepříznivých podmínek. Bojkotem a agitací místních Němců bylo zrazeno mnoho lidí, kteří by byli rádi poslali svoje děti do české školy. Školní rok byl zahájen pouze s 16 žáky. Ani jedno z dětí, přestože chodilo do české školy po dva roky, neumělo ani tolik, aby odpovědělo na otázku „jak se jmenuješ“ celou větou. Zásoba českých slov byla nepatrná. Spojování ve věty nebylo ani ponětí, žádné z 16 dětí neznalo celé abecedy, proto žádné neumělo samostatně číst a ještě méně psát. Kázeň byla tak uvolněná, že si žáci dovolili vyhrožovati učiteli otcem nebo bratrem. Chyba v nedostatku svědomitosti bývalého správce školy i v malé inteligenci žáků, jež se zdá, jest těžkým následkem nezřízeného života periferie světového lázeňského města…“„Školní rok 1927/8 se vyznačuje úporným bojem správce školy o byt v místní obci. Starosta obce Wilfling prohlásil: „Das sag´ ich euch, meine Herrn, der tschechische Lehrer darf in Sichdichfür keine Wohnung bekommen.“ Po mnoha bezvýsledných rekursech po půl roce obec kapitulovala…“

„V roce 1928 byla otevřena mateřská škola. Učitelkou se stala Anna Slunéčková. Nedostatečná znalost němčiny ji zprvopočátku neumožnila navázat kontakt s malými dětmi, neboť české děti hovořily dobře německy, ale znalost češtiny byla velmi malá. Památný den byl opětně důstojně oslaven školní slavnostní a vyvěšením státní vlajky. Všechny tyto oslavy se setkaly s odporem a nenávistí německého obyvatelstva…“

„Ve školním roce 1928 – 1929 bylo zapsáno do obecné školy 27 žáků a do školky 26 dětí. V témže roce bylo povoleno vyučování v německém jazyce po dvou hodinách týdně...“

„Ve školním roce 1930 – 1931 bylo zapsáno 25 žáků a do mateřské školky 23 dětí. Opět se konala vánoční nadílka za přítomnosti rodičů. V témže roce přichází nový správce školy Jaroslav Špelina. Budova školy byla v havarijním stavu…“

„Školní rok 1936 – 1937 byl zahájen 1. září. Zapsáno bylo 20 žáků a 21 dětí do mateřské školky. Oslava 28. října se konala pouze ve škole. Letošní lázeňská sezona byla opět horší než loni a v letech předcházejících, nezaměstnanost ve zdejších obcích ještě vzrostla a podpory v nezaměstnanosti byly sníženy. Proto v obci bída větší než kdy jindy. Děti trpí podvýživou a zimou. Vánoční nadílka byla velmi chudá. Některé děti dostaly boty a prádlo, jiné šaty a prádlo...“

„14. září 1937 zemřel president – osvoboditel T. G. Masaryk. Ve škole byla uspořádána smuteční slavnost. 28. říjen byl slaven ve škole. Vánoční nadílka byla bohatá. Děti z mateřské školy dostaly boty a prádlo a žáci dostali boty a šaty. Připojení Rakouska k Německu mělo velkou odezvu i mezi našimi Němci. Strana Henleinova neobyčejně zesílila a troufalost Němců den ode dne vzrůstá. Nejhorší však je, že naše vláda nepodniká nic proti této protistátní činnosti našich Němců. Tím ovšem neobyčejně trpí český člověk v pohraničí, vůči němuž německá drzost nezná hranic. Každý jednotlivý Němec má víc práv, než všichni Češi dohromady. Je to smutný úkaz, ale bohužel, je to pravda. Tak daleko jsme dospěli za 20 let naší demokracie. Události politické měly také vliv na počet žactva, které se do zdejší školy na příští rok přihlásilo. Mnozí rodiče, poštváni činovníky SdP, odhlásili své děti ze zdejší školy…“

Tolik citace z unikátní Pamětní knihy školy a obce Velká Hleďsebe, která velmi jasně dokládá problematický rozvoj české kultury a vzdělanosti v našem příhraničním regionu v dobách po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 vzhledem k velmi nízkým počtům obyvatel české národnosti na tomto území. Na lepší časy svítalo pro Čechy, češtinu i českou kulturu a s ní také české knihovnictví až po skončení 2. světové války.

Petr Kreuz situaci dokumentuje na příkladu Velké Hleďsebi:

„První čeští osídlenci přicházejí v červenci 1945. Dne 11. února 1946 začal odsun Němců. Ke správě obce byli nápomocni němečtí antifašisté. Odsunem Němců začal nový kulturní a společenský život obce. Například divadelní spolek Klicpera byl v obci založen již 12. října 1945. Stal se nositelem kultury v obci v dobách, kdy nebylo ani známo slovo televize, v obci nebyl biograf. Divadelní spolek se zúčastnil několika divadelních přehlídek. Vždy s velkým ohlasem. Po roce 1977 zprávy o souboru utichají.

Velkým kulturním počinem bylo otevření Kulturního domu, proběhlo 25. února 1967. Do jeho prostor byla přenesena obecní knihovna a 1. 6. 1967 otevřena pro veřejnost. V té době disponovala fondem 4.850 knih. Od 1. dubna 1976 byla obec Velká Hleďsebe přiřazena pod Městský národní výbor Mariánské Lázně. Toto rozhodnutí mělo velice negativní dopad na spolkový a kulturní život v obci.

V roce 1991 na základě referenda v obci bylo rozhodnuto o obnově samostatného řízení obecním úřadem ve Velké Hleďsebi. Došlo k volbám, z kterého vzešlo devítičlenné zastupitelstvo. Obnova kulturního a společenského života v obci stálo a stojí mnoho úsilí i práce. Výsledkem jsou mnohá ocenění a vyznamenání.

Do doby obnovené samostatnosti obce Velká Hleďsebe patřila knihovna, která se nacházela ve 2. poschodí budovy č. p. 321 v Plzeňské ulici, pod vedením městské knihovny v Mariánských Lázních. Veškerý knižní fond byl majetkem Okresní knihovny v Chebu. Jako knihovnice zde působila paní Hustáková.

Jak již bylo řečeno, v lednu 1991 započalo svou práci nově zvolené zastupitelstvo obce. V zápětí byl obci převeden majetek knihovny a obec ze svých prostředků hradila mzdu knihovnice, nákup novin a časopisů. Knižní fond byl nadále majetkem Okresní knihovny a ta prováděla pravidelnou výměnu knihovního fondu. Umístění knihovny pro obyvatele ale bylo nevyhovující, hlavně pro starší byl výstup do druhého poschodí únavný a také byla potřeba provést rekonstrukci celé budovy a tak zastupitelé uvažovali o její přemístění do jiných, lépe vyhovujících, prostor. - V roce 1992 se stala knihovnicí paní Šárka Boháčková. V témže roce byla knihovna přemístěna do nevyužívaných prostor v panelovém domě. V roce 1996 se stal knihovníkem pan Kršek. 

Přestavbou radnice byla v roce 2004 knihovna přemístěna do přízemí budovy s bočním vchodem a získala tak moderní a účelné prostory, které jsou neustále zlepšovány. Novým knihovníkem se stal pan René Uxa. Od roku 2006 jsem nastoupil na jeho místo.“

O skvělé práci hleďsebské knihovny a její dobré duše pana Kreuze hovoří nejlépe získaná ocenění: „Nejlepší knihovník Karlovarského kraje“, ocenění v celostátní soutěži Knihovna roku 2012 v kategorii základní knihovna za „rozmanité knihovnické a komunitní aktivity poskytované v nových prostorách knihovny, které jsou umocněny nepřehlédnutelnou osobností knihovníka“.

Obec Velká Hleďsebe byla v roce 2017 oceněna Karlovarským krajem diplomem za moderní knihovnické služby a finančním darem 30.000 Kč.  V témže roce vyhlášena nejlepší knihovnou Karlovarského kraje a  od Ministerstva kultury České republiky získala také zvláštní ocenění a diplom v kategorii „Základní knihovna“ v soutěži Knihovna roku 2017 za vynikající práci se seniory, mimořádnou rozmanitostí pořádaných aktivit a efektivní naplňování funkce komunitního centra obce.

Je toho zkrátka mnoho, co ve Velké Hleďsebi dělají pro rozvoj obce i jejího kulturního života, ten knihovní nevyjímaje. A nezapomínají ani na letošní výročí vzniku Československa. Významné výroční oslaví ZŠ ve Velké Hleďsebi besedami v hodinách dějepisu a občanské výchovy a návštěvou Legiovlaku v Mariánských Lázní. Na podzim se v obci uskuteční projekt „ Po stopách vzniku Československa“, který bude zahrnovat nejrůznější besedy a také výstavu unikátních dobových materiálů a artefaktů v budově ZŠ.

„K vidění budou pohledy a fotografie legionářů z mé vlastní sbírky, dále uniformy, plakáty… V říjnu či listopadu se pak uskuteční slavnostní sázení lípy ke stému výročí vzniku republiky. Bude odhalen  pomník „Památce padlých a nezvěstných 1914 - 1918", vydány pamětní mince Hleďsebský groš ke 100. výročí vzniku republiky. Součástí oslav bude i slavnostní průvod s hudbou a taneční zábavou. Hlavním iniciátorem těchto akcí je starostka  paní ing. Brožová a místní historik pan Zdeněk Buchtele,“ ukončil výčet plánovaných akcí Petr Kreuz.

Tím se s ním i malebnou Velkou Hleďsebí loučíme a vracíme se domů do Krajské knihovny Karlovy Vary.

Po cestě nás napadá ještě jedna možnost, jak představit náš region a naši práci, a to prostřednictvím zajímavých osobností našeho města a jejich pohledu na knihovnu a její místo v jejich životě. Z karlovarských osobností jsme o názor požádali naše milé čtenáře, ale také poradce a spolupracovníky při nejrůznějších akcích - ředitele Státního okresního archivu Mgr. Milana Augustina a manžele Vlasákovi, kteří se starají o historické sbírky hradu Loket.

Milan Augustin:Knihovna pro mne znamená celý svět. A je tomu tak odjakživa. Může za to moje maminka. Dodnes spolu vedeme dlouhé rozhovory o knížkách a jejich autorech, o tom, co prožili, jestli to umějí napsat a zda mají skutečně co říci, když už jim někdo vydal knihu.

Jako děcko jsem zbožňoval Říhovu Dětskou encyklopedii, geniální dílo a mé první vědecké kukátko do pestrosti jevů tohoto světa, a samozřejmě Toma Sawyera, uličníka, který ukázal, že být hodným hošánkem není v životě všechno. A pan Verne vždy přenesl mne věrně přes hanebné ostnáče Východního bloku do exotických končin.

Vždycky mě na knihovně fascinovala jedna věc – zvláště když jsem z ní táhl nákupní tašky narvané knihami – a sice kolik bych asi za celá léta musel zaplatit, kdybych si všechny ty knížky koupil. Být čtenářem je tudíž nanejvýš lukrativní záležitost. A těch pořadů, přednášek, autorských čtení a výstav co se v knihovně uspořádá! Kdyby měl člověk čas, mohl by v ní strávit celý den. Už jen oběd kdyby mu uvařili…

V knihovně člověk natrefí nejen na krásné knihy, ale mnohdy i na krásné knihovnice. Co se mne týče, bývají navíc milé, chytré, sečtělé a vstřícné, dokáží celému prostředí vdechnout teplo a pohodu až domácí, klid a vůni. V knihovně spatříme ruční práce, obrazy, květiny a spoustu jiných drobností, jež strohý veřejný prostor povyšují na něco osobního až vlastního. Listovat zajímavou knihou, čmuchat neodolatelnou vůni tiskařské černi a zároveň pokukovat po těchto milých bytostech dělá člověku dobře na srdci.

V knihovně a jejích knihách nalezne člověk snad všechno – poučení i potěchu, radost i bolest, pravdu i lež, jak libo. Jen jedno se tam najít nedá, řekl bych – odpovědi na palčivé otázky o smyslu života, o cestách z vlastního labyrintu, o nemocích rozervaného srdce a scvrklé duše. Takové otázky dokáže zodpovědět jen čas a život sám. Avšak v knihovně si o nich mohu pěkně popřemýšlet a poklábosit se slovutnými autory od antiky po dnešek. Proto je pro mne knihovna odjakživa chrámem ducha, kde odbornou literaturou nakrmím hlad po poznání a tou krásnou provětrám své city. A takto posílen pak opět vydám se do světa vstříc další romantice a karambolům života.“
 

Eva Vlasáková: „Knihovna jako veřejná instituce je místo, které vyhledávám, ať jsem kdekoliv od doby, kdy jsem se samostatně naučila číst. Rodiče mne ke čtení knih, které se mi stalo životní nutností, vedli. Později již kvůli školním i jiným povinnostem mne často od něj odháněli, ale v jejich zaměstnáních, kde existovaly knihovny pro zaměstnance s poměrně zajímavými knihami, jsem na ně mnohdy směla čekat.

Prostředí knihoven znám nejen jako jejich návštěvnice a čtenářka, ale také jako bývalá knihovnice jedné z obecních knihoven v Karlovarském kraji, kterou jsem ve svém volném čase po práci archivářky vedla dvacet pět let. Knihovny se dnes stále více přibližují široké veřejnosti rozmanitou a příjemnou nabídkou služeb, kterou využívám ponejvíce v městské a krajské knihovně.  Přesto mne však nejvíce těší možnost objevovat nové a neznámé knihy a mít je kolem sebe, aniž bych se trápila jejich výběrem kvůli problému, kam s nimi.“

A její manžel PhDr. Vladimír Vlasák doplnil svůj pohled na knihovny:
„Můj pozitivní vztah ke knize a k četbě vůbec podmínil i brzký zájem o knihovny, jež jak knihy, tak ostatní tiskoviny, a v současnosti i další moderní informační technologie a služby, poskytují.  Zábavu a poučení jsem zpočátku nacházel v domácích soukromých knihovnách rodičů a prarodičů a půjčoval si knihy z knihoven svých přátel. Posléze jsem pomalu začal budovat také knihovnu vlastní, což společně se ženou v omezené míře činím vlastně dodnes. Především snaha o poznání některých speciálních oborů mě přivedla k využívání bohatších fondů veřejných knihoven. Zprvu to byla jen místní knihovna, avšak za středoškolských a vysokoškolských studií přibyly zejména pražská městská a klementinská státní knihovna. Od té doby mi poskytovaly nejčastěji při zpracování odborných témat služby rovněž institucionální školní a muzejní knihovny.

Při studiu a profesním uplatnění archiváře jsem se sám podílel na správě knihoven institucí, kterými jsem tehdy prošel. Jako pomocná vědecká síla jsem přišel do kontaktu s knihovnickou prací v knihovně jedné z kateder filosofické fakulty University Karlovy v Praze a jako ředitel okresního archivu jsem po skoro čtyřicet let spravoval a řídil činnost knihovny tohoto archivního pracoviště. Se skončením archivní práce se mi naskytla příležitost spolupráce s Městskou knihovnou v Lokti, kde kromě aktivního podílu na jejích výstavních a přednáškových aktivitách jsem také jedním ze čtenářů. Zároveň jako čtenář využívám služeb Krajské knihovny v Karlových Varech, s níž v poslední době navíc spolupracuji na přípravě některých společenských akcí.

Shrnu-li tedy mé stručně načrtnuté životní kontakty s knihou a knihovnami, mohu říci, že knihovna, zejména ta veřejná, pro mě znamenala a znamená mnoho a můj život značně ovlivňovala a nadále ovlivňuje.“

 

Prošli jsme se historií, projeli jsme se křížem krážem krajem, a tak je možná na čase podívat se do budoucnosti. Jak vidí poslání knihoven naše kolegyně? Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí? Obejdeme se v budoucnosti bez nich? 

 

Jitka Svobodová, zástupkyně ředitele Krajské knihovny Karlovy Vary a vedoucí Oddělení služeb knihovnám

„Knihovny, jak je známe z 80. a 90. let se hodně změnily a mění, ačkoli je dodnes lidé ještě mnohdy vnímají pouze jako půjčovny knih. Nutno podotknout, že některé knihovny bohužel ještě stále jsou „jen“ těmi půjčovnami a je otázkou, zda mají šanci obstát v silné konkurenci ostatních nabídek ať už ze světa virtuálního nebo skutečného. A tím nechci zpochybnit roli knihovny jako místa, které nabízí literaturu, věnuje se rozvoji čtenářství, poskytuje informace z ověřených zdrojů apod., v tom je role knihovny nezastupitelná.

Co považuji za nejdůležitější, nikoli však nejlehčí, je vytvoření takové atmosféry a podmínek v knihovně, aby byla lákavá pro co nejširší a zároveň různorodý okruh uživatelů resp. obyvatel obce. Neobejde se to bez znalostí místních poměrů, bez komunikace s obyvateli, zájmovými skupinami a organizacemi. Jde o to, nenabízet jen to, co si myslíme, že bude tu kterou cílovou skupinu zajímat, ale především se ptát, co se jim líbí, co je zajímá a co opravdu reálně chtějí. Otevřít knihovnu aktivitám zvenku, umožnit uživatelům podílet se na rozvoji knihovny, dotvářet její program, společně budovat svoji knihovnu. Dnes už neplatí: kdo nás bude potřebovat, ten si nás najde.

Na otázku, zda bychom se obešli bez knihoven, odpovídám, že mnoho lidí zcela jistě, ale obrovské množství dalších znovu objevuje knihovny jako příjemná a přátelská místa, která se mohou zajímavým a zábavným způsobem stát součástí jejich života. Je na knihovnách, jestli se tato skupina bude zvětšovat, a já jsem optimista, takže věřím, že ano.“

 

Tatiana Pačísková, vedoucí pobočky Krajské knihovny Karlovy Vary na Lidické ulici

„Jasná odpověď: 1. Jaký význam? - Nezaměnitelný. 2. Obešli? - Neobešli. Přece nemůžu říct, že je knihovna nanic, když v ní pracuji… Kam bychom si pak chodili půjčovat knihy? Kde bychom se scházeli na besedu o nich? A na setkání se spisovateli? Kam bychom chodili na čtení? Proto tu přece knihovna je. Abychom se sešli. Nad knihou, pro knihu, s knihou. Se stejně naladěnými (potrefenými) lidmi.

Pracuji na pobočce krajské knihovny v karlovarské čtvrti Drahovice. Knihovna je v hezkých, prosluněných prostorách, v sousedství dvou středních škol a internátu. Takže k nám chodí i mladí čtenáři (sice, přiznejme si, trochu z povinnosti, ale chodí). Ale často tu chvíli pobudou, něco studují, povídají si, čtou.

K pravidelným schůzkám se u nás schází Literární klub seniorů, který je velmi aktivní. Kde jinde by byla jeho existence logičtější – než v knihovně. A k půjčení knih využívají knihovnu především lidé, kteří ve čtvrti bydlí. Jsou to již „staří známí“ – známe se jménem, víme, co čteme, na jaké knihy se těšíme…

Ano, to vše je také možné i s pomocí elektronických médií – knihu si stáhnu do čtečky, přečtu a na facebooku se podělím se svými přáteli o dojmy – ale! Kde je pak osobní setkání? A vůně (vůně, jo?) knih v knihovně? A poklid ospalého odpoledne mezi knihami?

Byli bychom ochuzeni: o ten pocit, že se při návštěvě knihovny, byť jen na malý okamžik, zastavil náš uspěchaný život. A že je nám v knihovně dobře.“

 

Jako poslední se nad budoucností knihoven zamyslela kolegyně Gerda Lorenzová, která má v krajské knihovně na starosti fond regionální literatury:

„Myslím si, že knihovny právě v dnešní době mají zodpovědnou a nezastupitelnou odpovědnost kulturně-vzdělávajícího komunitního centra. Právě knihovny jsou institucemi, které se rychle mění a podchycují potřebu společnosti. Do knihovny si najdou cestu všichni, od dětí přes dospělé po seniory.

Knihovna pomáhá všem skupinám veřejnosti orientovat se ve světě informací. Poskytuje vzdělávání, kulturu i zábavu. Již nejde jen o to, aby se četlo a získávaly vědomosti. Knihovna učí, jak využívat a co hledat v elektronických médiích i na sociálních sítích. Knihovna pomáhá, aby elektronická média i sociální sítě byly prospěšné, ne aby ubližovaly.

Uvedu příklad seniora, kterému bylo 60 let v době, kdy knihovny začaly nabízet veřejnosti služby počítače a přístup na internet. Do té doby hlavně četl noviny a časopisy. Sem tam si půjčil knihu. Začal navštěvovat knihovnické počítačové kurzy. Těší mě, když dnes vidím, jak si dovede napsat na počítači dopis, jak využívá email, jak si dovede zajistit jízdenky či vstupenky na kulturní akce, které si vyhledává nejen v regionu, ale i jinde. Zkrátka umí si vyhledat informace, kterého zajímají a umí se o ně i podělit. Přitom ale stále čte periodika i knihy. Navštěvuje naše akce, v knihovně je jako doma.“

 

Jaké je tedy rezumé? Knihovny tu byly, jsou a budou. Máme je rádi a jsou naší srdeční záležitostí. A ne jen nás knihovníků, ale i našich čtenářů – občanů našich měst a obcí. Všech těch, kterým jsme my, knihovníci, připraveni sloužit a poskytovat jim tolik potřebnou potravu pro jejich duše.

Na cestě po Karlovarském kraji vás doprovázeli PaedDr. Vratislav Emler, ředitel Krajské knihovny Karlovy Vary a Bc. Michaela Němcová, oddělení PR.

 

 

 

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: O titul ve 3. ročníku České ceny za architekturu (ČCA) se uchází 145 děl. Mezinárodní odborná porota z nich nyní vybere užší okruh nominovaných. Jaké realizace postoupily mezi nominované, se veřejnost dozví 31. května na nominačním večeru v Divadle Archa. Jména Finalistů ČCA a držitele hlavní ceny pak budou vyhlášena na slavnostním galavečeru 19. listopadu. Uděleny budou také Ceny za výjimečný počin, jejichž výběr provádí Akademie a Grémium ČCA, a Ceny partnerů.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Soutěže a festivaly
Co se děje
20.04.2018

JIHOMORAVSKÝ KRAJ-ČR: Na konci roku 2017 byl do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Jihomoravského kraje zapsán statek Tkaní vzorovaných tkanin – činovati na Horňácku. Nominaci podal Národní ústav lidové kultury. Na počátku roku 2018 NÚLK podal návrh na zapsání statku Technologie tkaní činovati na Horňácku do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky.

Celá ČR, Jihomoravský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Lidová kultura
Co se děje
19.04.2018

LIBEREC: Krajská vědecká knihovna slouží veřejnosti v nové budově již 18 let. Během této doby prošly knihovnou statisíce návštěvníků. Vedení knihovny  prostory pravidelně udržuje a opravuje, avšak vzhledem k tomu, že budovu v průběhu roku navštíví cca 350 000 lidí (1500 denně) a ročně se zde koná více než 1000 akcí (pravidelné koncerty, přednášky, výstavy a další aktivity pro veřejnost), je zařízení knihovny mnohde velmi opotřebované.

Liberecký kraj
Granty, Instituce a kulturní zařízení
Co se děje
19.04.2018

LIBERECKÝ KRAJ: Rada kraje odsouhlasila na svém jednání dne 17. 4. 2018 poskytnutí dotace ze státního rozpočtu k projektu „Škola a sklo – inkubátor na cestě do života“. Cílem programu je podpora přeshraniční spolupráce středních škol, které se zaměřují na zachování tradičních uměleckých řemesel.

Liberecký kraj, zahraničí
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení
Co se děje
19.04.2018