Archiv textů

ČR: Česká republika má nového prezidenta. Spolu s ním přichází na Pražský hrad i nová  kancléřka Jana Vohralíková, kterou vám představíme v našem dnešním podcastu. Připomeneme si s ní těžký osud jejího otce, který byl 11 let vězněn za špionáž, i dědečka, marně vzdorujícího v malé východočeské obci Budislav na Litomyšlsku násilné kolektivizaci. Špatný kádrový posudek pak znemožnil Janě Vohralíkové studovat medicínu, po které toužila, a musela vzít zavděk stavební fakultou. I když ji vystudovala, rozhodně to nebyla škola jejího srdce a stavařské profesi se věnovala jen krátce.

ČR: Knižní vydání "kroniky" násilného budování socialistické vesnice na Litomyšlsku – Mladočovské Jericho od Jana Boštíka (vydalo nakl. Kodudek – Regionální muzeum v Litomyšli, Praha – Litomyšl 2021) – se u čtenářů setkalo s mimořádným ohlasem. Proč se kniha, týkající se chmurného období 50. let minulého století, stala téměř hned po vydání bestsellerem a v čem spočívá její unikátnost, hovoříme s Martinem Boštíkem, historikem Regionálního muzea v Litomyšli a vnukem autora, Jana Boštíka. Ne náhodou jsme si k publikování rozhovoru zvolili únorové dny, kdy si připomínáme 75. výročí od komunistického puče, který jeho aktéři nazvali "vítězným únorem".

ČR: „Scénický tanec je ryze české hnutí. Nemá ve světě obdobu. Zejména jeho dětská část je ojedinělá a unikátní. Svou koncepcí, svou tradicí, počtem lidí, kteří se jí věnují. Měli bychom ji tedy chránit, pečovat o ni jako o rodinné stříbro,“ citujeme úvodní část z webu Dítě v tanci, který vzniká pod hlavičkou Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu, NIPOS. Jak říká Doc. Jiří Lössl, který je iniciátorem a garantem projektu, cílem je shromáždit zdařilé kompozice dětských souborů scénického tance a nabídnout je všem, kteří se této činnosti věnují nebo se o ni zajímají. A protože má web také anglickou verzi, chce být inspirací i v širším zahraničním měřítku. V následujícím rozhovoru jsme si tuto menšinovou taneční disciplínu, které se ale na amatérské úrovni u nás věnují stovky dětí, představili podrobněji.

RAKOVNÍK: Text, jehož první část zde vyšla 28. 12. 2022, jsem v duchu začala psát už dávno. Loni měl totiž můj dědeček Karel Mejstřík, spisovatel, novinář, kulturní činovník a původně učitel, 120. výročí narození (28. 10. 1902 v Berouně). Berounsko, ale hlavně pak město Rakovník, kde žil od svých 25 let až do konce života, a nádherný kraj Křivoklátských lesů kolem Berounky, byly jeho stálou inspirací. Mezi obyvateli vesnic a vísek na stráních nad řekou, i v ulicích kdysi královského města Rakovníka, s velkým korzem na krásném Husově náměstí, byl děda dobře znám. Vždyť o nich o všech psal – nejen do novin. Mnohé spoluobčany zvěčnil i ve svých povídkách a novelách. Často se poznali, i když pod změněným jménem. Často pak asi následoval poprask na vsi nebo ve městě, protože Karel Mejstřík psal o zdejším životě bez příkras a šťavnatě. Možná někdy až hodně otevřeně, říkám si, když pročítám tenkou brožurku rakovnických příběhů z období protektorátu – Vzpomeňme a nezapomeňme, jednu z jeho posledních prací. Líčí v ní příběhy kolaborantů s Němci, zrádců národa, ale v kontrastu s nimi i činy těch na druhé straně, kteří se nepoddali a naopak pomáhali.