neděle
16. června 2024
svátek slaví Zbyněk

Lidová kultura

Lidová kultura

V kulturním kalendáři Živého Zlína přibudou nové akce

ZLÍN: Velký třídenní festival Zlín žije i malé komunitní kino. Na zlínském zámku loni vzniklo pod hlavičkou kulturní příspěvkové organizace Živý Zlín přes 150 akcí, komorními koncerty počínaje a náročnými několikadenními projekty konče. Oživily nejen sály a okolí nejstarší historické budovy v krajském městě, ale i náměstí Míru, ulice a parky.

Autor článku: 
Anežka Gavendová

Mezi novinky, kterými Živý Zlín loni obohatil kulturní a společenský život ve městě, patří komunitní kino ko.Kino s odborným úvodem, v němž filmy vybírají sami diváci, projekt Neznámí virtuosové, který pravidelně dává prostor vyniknout špičkovým hudebníkům z regionu nebo například jazzové koncerty výjimečných kapel z celého světa. Velký úspěch měl i první Zámecký ryneček, folklorní festival a slavnosti vína, a převážně rodiny s dětmi si na podzim poprvé užily Strašidelný zámek.  

Jednou z největších akcí Živého Zlína byl multižánrový festival Zlín Žije. „Jedná se o největší komunitní akci ve Zlíně. Ve veřejném prostoru se na pozadí atraktivního mainstreamového programu představilo více než 40 komunit, škol, dobročinných projektů, tvůrců a kreativců. Byla to zároveň největší přehlídka nových i legendárních zlínských hudebních formací a také prorodinných aktivit. Letos bude festival v termínu od 28. do 30. června. Radost jsme měli také ze Dnů otevřených sportovišť, kterých se zapojilo rekordních dvacet,“ připomněla ředitelka Živého Zlína Jana Kubáčová. 

Nové projekty chystá mladá dynamická organizace i pro tento rok. „Zájem o akce loni ukázal, že jdeme dobrou cestou. Proto budeme dosavadní úspěšné projekty dál rozvíjet, především uměleckými prvky a kvalitou programu. Do kalendáře přidáme pár dalších akcí,“ prozradila Jana Kubáčová. Přibydou například Slavnosti jara, Slavnosti podzimu nebo festival pouličního umění. „Z nejbližších akcí se moc těšíme například na interaktivní výstavu Elišky Podzimkové SOPKA LES PRALES s krásným doprovodným programem v jejím průběhu,“ vyjmenovala Jana Kubáčová. 

Kompletní přehled kulturních akcí najdou návštěvníci na webu Živého Zlína www.kulturazlin.cz, a to nejen akcí živozlínských. Kalendář je pro vkládání pozvánek zdarma k dispozici všem pořadatelům ve Zlíně.

 

Jarní Tradinář – od ledna do června

ČR: Nová kniha nakladatelství Smart Press vás provede nadějeplným obdobím předjaří a veselým jarem od počátku masopustního období hned po Třech králích přes Hromnice a postní neděle po Velikonoce a dále čarodějnice a májové oslavy na přelomu dubna a května a letnice, pohyblivé svátky na počátku léta. V Jarním Tradináři najdete nejen zvyky a tradice starobylé i současné, ale také návody na tvoření a celou řadu tradičních receptů na polévky, kaše, svačiny, hlavní jídla i dezerty. Stejně jako ve Vánočním Tradináři se o výklad křesťanských svátků, a především velikonočního příběhu postarala farářka Martina Viktorie Kopecká.

Autor článku: 
ika

V Jarním Tradináři najdete:

  • výklad křesťanských svátků, především velikonočního příběhu od farářky Martiny Viktorie Kopecké
  • zvyky, lidové obyčeje, starobylé rituály i současné obřady
  • téměř 40 návodů na tvoření (masky, dekorace, kraslice…).
  • 80 receptů na tradiční i moderní jarní dobroty, například masopustní koblihy a boží milosti, postní jídla a polévky, božíhodové menu, kynuté jidáše či mazance
  • přírodní koloběh a s ním související svátky
  • inspiraci k vytváření rodinných i komunitních tradic

Kniha navazuje na čtenářsky úspěšné tituly Tradinář – Rodinný a tvořivý rok plný oslav a rituálů a Vánoční Tradinář – od Dušiček po Hromnice a pokračuje masopustem a postním obdobím do Velikonoc a následně až do letnic.

Oslavujte s námi nové jaro! Po temném a klidném období zimního odpočinku se příroda začíná probouzet. Můžeme si všímat přibývajícího světla, prvních jarních kvítků i ptáčků. Hned po Třech králích začíná veselé masopustní období a už v únoru na Hromnice se pod povrchem chystá semínko k rozpuku. V přírodě se začínají dít věci – něco se musí stát, aby za pár měsíců bylo jaro viditelné a v plné síle.

Jarní svátky spojené s novým počátkem a nadějí, že zase bude lépe, provázejí lidstvo od nepaměti a jsou plné veselých zvyků, radosti a pospolitosti. Vždyť právě teď vznikají zárodky nové úrody a ty je potřeba náležitě posílit – třeba při masopustu. Obnovu a znovuzrození připomínají i nejdůležitější křesťanské svátky, Velikonoce. Proto je v této knize věnováno více pozornosti křesťanskému příběhu Velikonoc od farářky Martiny Viktorie Kopecké.  

Dochovaly se nám zvyky a obyčeje, které opakujeme každý rok zas a znovu. Pečeme koblihy, vynášíme Moranu, nosíme si domů zelené větvičky, pleteme pomlázky, malujeme vajíčka, pečeme jidášky a mazance.  Víme ale proč? A kdy začíná a končí masopust, jak je to s tím masem? Proč a jak se drží půst? Co si uvařit a upéct na Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu a na Hod Boží velikonoční? Má smysl chodit na koledu?

Starobylé svátky jsou často propojené s těmi křesťanskými i novodobými, ale všechny nás nakonec vedou zpět k přírodě a obživě i k lidské sounáležitosti. Objevujte společně s námi, co jsme pozapomněli. 

Kromě popisu a hledání smyslu tradic najdete v knize mnoho inspirace, jak jarní svátky v období ledna až června slavit, co si na ně připravit, uvařit a napéct, jak si ozdobit svůj příbytek i zahradu, co pro sebe a své blízké vytvořit. Ale také jak nový začátek a jarní energii využít pro sebe osobně.

Krása uchovaná v tradicích a v lidové kultuře nás bude vždy inspirovat. S moudrostí našich předků můžeme vnést do našeho života řád a tvořit a žít v souladu s přírodou. Jarní svátky nás vedou k pospolitosti – k trávení důležitého času, s rodinou, přáteli a sousedy, užijte si je společně!

 

Jarní Tradinář – od ledna do června

Martina Viktorie Kopecká, Martina Boledovičová

Masopust, postní období, Velikonoce, čarodějnice, letnice

V knize najdete: Zvyky a obyčeje – Tvoření a zahrada – Pečení a vaření – Rodina a pospolitost – Rituály a tradice

15. 1. 2024 vydává nakladatelství Smart Press, více na www.smartpress.cz: https://smartpress.cz/obchod/jarni-tradinar-od-ledna-do-cervna/

210x210 mm, pevná vazba, 288 stran, DMOC: 599 Kč

Za tradiční rukodělnou výrobou

PŘÍBOR: Tkadleny a tkalci představí různé podoby současného rukodělného tkalcovství. Ruční tkaní je tradiční metoda výroby látek a oblečení, kde se nitě ručně překřižují, vytvářejí vzory a textury. Tkadlec pracuje s tkalcovským stavem či jinými nástroji, kde přes osnovu přesně prokládá nitě podle vzoru. Tímto způsobem se  vytváří různé druhy látek od jednoduchých pláten po složitější vzory. Ruční tkaní má dlouhou historii a dodává výsledným produktům osobní dotek a unikátnost, individuální styl a design. Pro současné tkadleny a tkalce je tento způsob vytváření látek buď řemeslo, kterému se profesionálně věnují nebo část z nich má ruční tkaní textilií jako svůj koníček a specifické trávení volného času.

27.01.2024
09:00 - 13:00
Autor článku: 
Monika Chromečková

Za tradiční rukodělnou výrobou

Veronika Ficová z tkalcovské dílny Fénix je ze Studénky. Přiveze sebou stolní stav, na kterém tká plédy a šátky.

Veronika Gadulová z Ostravy tká více jak deset let a je známá pod značkou Tkanee. Vyrábí hlavně tkané šátky. Přiveze sebou dva tkalcovské stavy. Jeden dvoulistý na jednoduchou plátnovou vazbu a druhý čtyřlistý, který nabízí další typy složitějších vazeb.

Tkaní na stužkovém rámu a karetkách (stará technika výroby tkaných ozdobných pásků) představí Michaela Křivonožková „tkadlena Michaela“ z Fulneku. Vybrané techniky tkaní si bude možné u ní i vyzkoušet.

Senioři z Domova v Příboře pod vedením Pavly Kavanové a jejích kolegů vyrábějí jednoduché tkané textilie v rámci aktivizace seniorů a pracovní terapie. Prezentovat budou výrobu koberců z textilních proužků tzv. hadřáky a práci na kolíkovém stavu.

Některé výrobky tkadlen a tkalců si budete moci zakoupit.

Po celý den bude hrát Potaš – muzika z Těšínského Slezska

Pořad je vhodný nejen pro dospělé, ale také pro rodiny s dětmi.

Vstupné: 40,-

Zároveň se v tento den uskuteční slavnostní předání ocenění „Mistr tradiční rukodělné výroby Moravskoslezského kraje“ za rok 2023. Zveme Vás na 10. hodinu do refektáře piaristického kláštera v Příboře.

Ocenění předá náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro kulturu a památkovou péči Mgr. et Mgr. Lukáš Curylo, za účasti PhDr. Václava Michaličky, Ph.D. z Centra tradičních technologií Příbor- Muzeum Novojičínska.

sobota 27. ledna 2024; 9:00–13:00

Centrum tradičních technologií Příbor –Muzeum Novojičínska

 

Tříkrálový průvod v Mladé Boleslavi

MLADÁ BOLESLAV: Městský palác Templ zve v sobotu 6. ledna 2024 na tradiční Tříkrálový průvod.

06.01.2024
Autor článku: 
Alena Nastoupilová/ika

Program:

od 14 do 17 hodin se v Templu konají výtvarné dílny, ve kterých děti vyrobí dárek pro Ježíška. Seznámí také s historií svátku Tří králů.

V 17 hodin vyjde ze Staroměstského náměstí průvod Tří králů, který půjde okolo Templu, dále ulicí Krajířovou, Vodkovou, Na Karmeli až dorazí do Sboru českých bratří k živému betlému, kde proběhne závěrečný program, včetně předání dárků Ježíškovi, které děti v Templu vyrobily.

www.kulturamb.cz

Třebechovické muzeum betlémů představuje betlémy z celého světa

TŘEBECHOVICE POD OREBEM: V letošním roce si připomínáme významné výročí – 800 let od postavení prvního betlému. Stalo se tak v roce 1223 nedaleko italské obce Greccio. Sv. František z Assisi nechal přinést do jeskyně jesle vystlané senem, k nim postavil oslíka a volka, tak jak to bylo v městě Betlémě. O vánoční noci byl v jeskyni připraven malý oltář, u kterého kněz sloužil mši a František vysvětloval evangelium. Atmosféra silně zapůsobila na přítomné venkovany a událost byla opakována i po smrti sv. Františka z Assisi. Zvyk se brzy začal šířit za hranice Toskánska, dále do celého světa. Při této příležitosti připravilo muzeum výstavu, která představuje betlémy ze tří kontinentů.

od 16.11.2023 do 03.11.2024
Autor článku: 
Renata Pazderová

Vedle tradičních evropských jesliček jsou k vidění např. betlémy z Latinské Ameriky – Mexika, Peru, Ekvádoru, Bolívie, které jsou ovlivněny uměním jihoamerických indiánských kultur. Tyto betlémy jsou velice pestře malované a umělečtí řemeslníci je zhotovují z různých materiálů – keramiky, dřeva, kamene, tkaniny atd. Figurky mají typické oblečení a znázorňují místní zvyky.

Africké betlémy jsou vyráběny z keramiky nebo vyřezávány ze dřeva. Ebenové a mahagonové dřevo je tradičním materiálem, ze kterého vznikají štíhlé tmavé figurky. V těchto betlémech se často objevují i divoká zvířata typická pro tento kontinent – lvi, antilopy, zebry atd.

Výstava potrvá od 16. listopadu 2023 až do 3. listopadu 2024.

Otevřeno každý den kromě pondělí od 9,00 do 16,30 s polední pauzou 12,00 – 12,30.

 

 

SRDCAŘI / Malé velké příběhy lidí kolem nás / Věra Jarošová

VYSKYTNÁ: Žijí mezi námi, jen o nich možná nevíme. Lidé se srdcem na dlani. Ochotní pomáhat tam, kde je to právě zapotřebí. V redakčním cyklu Srdcaři přinášíme jejich příběhy, které mohou být inspirací. Tentokrát vám představíme Srdcařku Věru Jarošovou, knihovnici a kronikářku obce Vyskytná u Pelhřimova.

Autor článku: 
Irena Koušková

Není větší radosti pro jakoukoli redakci a samozřejmě i tu naši, když nás čtenáři sami osloví a přijdou s vlastním příběhem, který by chtěli s ostatními sdílet. V poště nám tedy přistál mail, jehož autorce tímto velmi děkujeme: „Chtěla bych Vám navrhnout téma do sekce Srdcaři. Ve Vyskytné u Pelhřimova dělá knihovnici paní Věra Jarošová. Ve svém volném čase dala dohromady Vyskytenskou kuchařku aneb vzpomínky na staré časy (2021), předtím také knihu pověstí z Vyskytné a okolí a další. Pořádá výstavy, např. ve prospěch místní neziskovky Lada. Vystavuje zdejší malířky, tvůrčí typy všeho druhu, sběratele... Myslím, že někoho z malé obce s velkým vlivem na kvalitu života všech kolem jste ještě neměli.“ Přání naší čtenářky v tomto předvánočním čase rádi plníme a paní Věru Jarošovou a aktivity knihovny ve Vyskytné zde představíme. 

 

Obecní knihovna Vyskytná: okres Pelhřimov, Kraj Vysočina, 728 obyvatel

 

Knihovnu v obci máte již od roku 1904. Sama ji vedete od r. 2010 a za tu dobu se v ní toho odehrálo opravdu hodně: pořady, besedy, výstavy… Které akce se vám vybaví jako první a proč?

Nejvíce vzpomínám na svoji první vánoční prodejní výstavu v knihovně, která byla tehdy umístěna ve dvou malých úzkých místnostech majících dohromady 18 m². Dnes nemůžu uvěřit, že se mi tam podařilo soustředit a prodat tolik výrobků od místních lidí. Další velikonoční výstavu jsem již se dvěma kamarádkami Marií a Evou uspořádala ve větší zasedací síni obecního úřadu a v letech 2017–19 jsme to společně dopracovaly až k velkým Vánočním a Velikonočním jarmarkům v sále místní restaurace. Tam se sešlo 30 prodejců z obce a blízkého okolí. Pro děti jsme připravili dětský koutek, aby se rodiče mohli v klidu porozhlédnout po stáncích nebo si v klidu vychutnat vánoční svařáček se zákuskem od místní cukrářky. Ale pak přišel covid…

 

Návštěvnost knihovny se podle informací na webu https://knihovnavyskytna.webk.cz/pages/o-knihovne.html od roku 2010 zvýšila cca o 40 %. Čím to?

Myslím, že za tím stojí fakt, že se lidi naučili chodit do knihovny na menší výstavy, které jsem každý měsíc obměňovala a dělám to tak dodnes. Začala jsem vystavovat práce dětí z místní mateřské a základní školy, a to se přece museli rodiče a prarodiče přijít podívat. Při té příležitosti se také rozhlédli po knihovně a zjistili, že tam jsou zajímavé a nové knihy. Někteří řekli: „Jé, to jsem četla jako mladá, to si musím znovu přečíst.“, a hned jsem měla nového čtenáře! Pokračovala jsem výstavami starých dokumentů, fotek, výběru z historie obce a pak ukázkami ručních prací místních žen, i když některé říkaly: „Já se nechci chlubit, to je jen můj koníček“. Když však viděly práce těch, co se „nestyděly“, měla jsem vyhráno. Pak následovaly výstavy od různých místních sběratelů/sběratelek a malířů/malířek. Zkrátka jsem se snažila ukázat ostatním, jak šikovné ruce mají jejich sousedé, co všechno dokážou a čím se zabývají ve svém volném čase. A pak se stalo, že ke mně přicházeli sami a hlásili mi: „Víš to, že Mirek plete košíky z proutí? Že naše Verča krásně kreslí? Že Lucka napsala knihu?“. Takže bylo a je stále co ukazovat.

 

V roce 2016 byla Obecní knihovna Vyskytná vyhlášena "Knihovnou roku". Loni v říjnu vám byl předán titul "Knihovník Vysočiny roku 2022", který uděluje Krajská knihovna Vysočiny v Havlíčkově Brodě nejlépe pracujícím neprofesionální knihovnicím a knihovníkům v kraji. Mimo jiné se ve zdůvodnění k vaší nominaci nejčastěji opakují tato slova: „organizuje“, „pořádá“, „spolupracuje“… a zmiňuje se energie, radost a bohatá činnost… Co vám potřebnou vervu k širším aktivitám dodává?

Když jsem v roce 2010 odcházela do důchodu, říkala jsem si: „Co budu celé dny doma dělat?“ Byla jsem zvyklá pracovat s lidmi a neustále s nimi být. Mám je prostě ráda. A také musím říct, že jsem snad celý život měla štěstí jen na dobré jedince, už od střední školy až do posledního zaměstnání. A když mi starosta obce nabídl práci v knihovně, ráda jsem přijala. Mohla jsem být zase mezi lidmi. Navíc jsem měla i velký vzor, bývalou knihovnici, „paní učitelku“ Veseckou, která přede mnou vedla knihovnu neuvěřitelných 40 let, tedy nejen vedla, ale také založila Klub čtenářů s dětmi v místní základní škole. Do roku 1988 byli osmkrát vyhlášeni mezi nejlepšími knihovnami v republice. Po roce 1989 vše skončilo, protože málokdo do knihovny zašel.

Když jsem pak v r. 2010 začala půjčovat knihy, nechtěla jsem si to jen odsedět. Paní Vesecká mi na začátku hodně pomáhala, do všeho mě pomalu zasvěcovala, a nakonec mi předala i psaní kroniky. Teď se jí blíží devadesátka, má stále plno nápadů, o vše zájem, a hlavně si vše pamatuje. Často si říkám, že bych potřebovala její hlavu.

 

Vaše knihovna má cca 100 čtenářů, z toho 40 do 15 let… Převažuje nejstarší generace? Jak se lákají do knihovny děti? Jakou roli má podle vás v současném světě malá knihovna v malé obci?

Mám to štěstí, že je v naší obci škola do 5. třídy a mateřinka. Snažím se děti nalákat do knihovny pomocí různých akcí. Pořádám je skoro každý měsíc. Těším se, že se jednou ze školáků a předškoláků stanou třeba i naši budoucí čtenáři.

 V „Březnu – měsíci knihy“ už je zvykem pozvat spisovatele píšícího dětské knihy.  Měli jsme zde Z. Pospíšilovou, Kl. Smolíkovou, D. Šárkovou, M. Špačkovou aj. Děti to ohromně baví. V knihovně probíhají také zábavná soutěžní dopoledne či odpoledne. Nyní budeme péct vánoční cukroví, připravovat dárky pro sourozence. Podařilo se mi zajistit ušité polštářky s různými motivy, které pak budou děti vybarvovat fixami na látky podle své fantazie.

Asi největší úspěch měla v minulém školním roce akce „Čaj o páté“, kdy se vždy jedenkrát v měsíci chodily děti z 2. a 3. třídy učit o 5. vyučovací hodině do knihovny. Samozřejmě nesměl nikdy chybět ten čaj a něco dobrého k zakousnutí.

Akce knihovny ale navštěvují převážně senioři. Potřebovala bych do ní nalákat více střední generace.  Sice mám několik rodin, z nichž chodí pro knihy rodiče i děti, ale je jich málo. Například v letošním roce jsme zajistili besedu na téma „Péče o osobu blízkou v domácím prostředí“, kdy jsem čekala vysokou návštěvnost, ale lidí přišlo opravdu málo. Je to škoda. Myslím, že šlo o zajímavé téma. Pracovnice Hospicové péče IRIS a Charity Pelhřimov vyprávěly příběhy z jejich praxe a nebyly jen smutné. Naopak jiná, zdravotní přednáška na téma: „Jak se zbavit skrytých zánětů v těle a jak podpořit vrozenou imunitu“ se vydařila.

Knihovna v obci, ať už je malá nebo velká, by měla nejen půjčovat knihy, ale měla by se také snažit dávat lidi dohromady. Já vím, že je dnes jiná doba, vše jde rychle kupředu, ale mrzí mě, alespoň mi to tak připadá, že se z lidí stávají sobci. Dříve se všichni sešli na lavičce na návsi a povídali si. Neříkám, že bylo tehdy vše ideální. Jen mi přijde, že dnes se každý zavře doma, vše si najde na internetu či v mobilu a ostatní ho nezajímá.

 

V období 2020−2022 prošla budova úřadu, v němž knihovna sídlí, rekonstrukcí, a díky tomu získala krásné moderní prostředí společně s ním. Místní architektka navrhla interiér knihovny, truhláři z Vyskytné vyrobili do knihovny nábytek. Dopadla rekonstrukce podle vašich představ? Měla jste možnost ji ovlivnit? Usilovala jste o podobu komunitní knihovny, která v malých obcích často supluje kulturní, kreativní a vzdělávací centrum? Zaujalo mě, že zde vznikla kromě dětského koutku, prostoru pro práci s kronikami a na výstavy či místa pro velký stůl pro setkávání, také kuchyňka? Ve vaší knihovně se může i vařit?

Ano, díky bývalému starostovi Tomáši Kochovi, který zde „starostoval“ čtyři volební období,  máme novou krásnou knihovnu. Myslím, že prosadit tak velkou rekonstrukci knihovny v zastupitelstvu, bylo pro něj hodně těžké, ale povedlo se. Spolupráce s ním byla skvělá. On vždy zadával práci v obci domácím živnostníkům. Máme zde mladou nadanou architektku, která přináší skvělé nápady a pro obec dělá mnoho věcí zdarma. Také je zde několik šikovných truhlářů, kteří se spravedlivě o výrobu vnitřního vybavení knihovny rozdělili. Samozřejmě jsem byla vždy k návrhům knihovny pozvána a doplňovala jsem, co by tam mělo být. Avšak jak to bývá, dnes bych už zase něco pozměnila, ale tak to je vždy, když se něco nového vytváří. Velký stůl jsem si moc přála, protože když byla nějaká početnější akce, tak jsme museli chodit do zasedací síně na obecním úřadu. Do knihovny se nyní ke stolu vejde až 20 lidí a dětí ještě víc. V současné době přicházejí hodně senioři jen tak si popovídat, já uvařím kávu nebo čaj, někdo také přinese něco dobrého, nebo upeču já. Jeden si půjčí knihu, jiný zavzpomíná na své mládí a já ráda poslouchám, občas se vyptám na určitou událost v obci a sepíšu to do kroniky. Děti ze základní školy se také už naučily přicházet pohrát si v dětském koutku, i když si nic nepůjčí, alespoň si nějakou knihu prohlédnou.

Když se dělaly plány na knihovnu, pan starosta slíbil, že tam bude také minikuchyňka, což jsem vítala. Překvapilo mě, že v ní byla rovněž trouba na pečení. V duchu jsem si říkala, že to ani nemuselo být, ale když už tam byla, tak jsme ji hned na Vánoce s dětmi vyzkoušeli. Upekli jsme perníčky i slepované cukroví, a to se dětem hodně líbilo a musíme stále pokračovat.  

 

Bez spolupráce s obcí by to nešlo… Stále pokračují tzv. středečníky?

Ano, hlavně s panem starostou a děvčaty na obci, bez nich by to vážně nešlo. Občas se směju, že máme takovou tichou dohodu o chodu knihovny. Já to vymyslím a co jde, sama zajistím, co nejde, zařídí Radka s Martinou, a nakonec to předložíme panu starostovi k proplacení.

Středečníky stále pokračují, snažíme se o různorodost, protože každého zajímá něco jiného. I když v poslední době máme hodně přednášek z české historie. Získali jsme jednu paní, která je sice nevidomá, ale ví tak úžasné věci z historie, že jen žasneme, jak to vše mohla nastudovat, když nevidí. Na její přednášky chodí nejvíce lidí. Středečníky mají u nás dlouhou tradici, myslím, že už 40 let. Nejdříve se tyto přednášky konaly nepravidelně, teprve od roku 2010 jsou pravidelně poslední středu v měsíci od října do dubna, v květnu to vše zakončíme nějakým zájezdem a přes léto už běží jiné akce.

 

Jak je to u vás s dobrovolníky? Podporuje vás zpětně místní komunita, pro kterou vše děláte?

Dobrovolníků je dost. Já jako seniorka mám svůj generační okruh přátel, na které se mohu kdykoli obrátit, ale i mladší mi pomáhají. U nás v obci to máme trochu rozdělené na jednotlivé složky. To znamená, že akce pro veřejnost nedělá jen knihovna. Hodně akcí pořádá TJ Sokol, Sbor dobrovolných hasičů a Myslivecký spolek. Poslední čtyři roky je nejoblíbenější a největší akcí u nás „Vyskytenské préé“, kdy se všechny tyto složky spojí, plus obecní úřad a na místním novém fotbalovém hřišti se koná velká akce. Každá složka zajistí nějakou atrakci a je z toho krásné zábavné odpoledne pro malé i velké zakončené taneční zábavou večer. V naší obci se něco koná každý měsíc.

 

Jste také nadšenou badatelkou a milovnicí historie, která zaznamenává vzpomínky místních pamětníků, a autorkou několika brožur: Pověsti z Vyskytné, brožury o legionářích a padlých v 1. sv. válce, Vyskytenské kuchařky aneb Vzpomínek na staré časy. Jak vznikala Vyskytenská kuchařka?

Po předchozí knihovnici jsem našla v knihovně mnoho pověstí o Vyskytné, které s dětmi sesbírala od jejich rodičů a prarodičů. Řekla jsem si, že by to byla škoda, aby to někde zapadlo. Nejdříve jsem tedy sepsala „Vyskytenské pověsti“, dala je vytisknout na vlastní náklad. Když je starosta viděl, nabídl, že je ode mě obec odkoupí a já souhlasila. Protože mám ráda historii, začala jsem jezdit do Okresního archivu v Pelhřimově a tam jsem našla mnoho pokladů. Vyšla z toho další brožura „Vzpomínky na události před 100 lety“. Ta již spatřila světlo světa za podpory obce a sepsala jsem ji ke stému výročí vzniku samostatné republiky. Jsou v ní informace o všech legionářích a padlých v 1. sv. válce z Vyskytné a dvou dalších obcí Branišova a Sedlišť, které pod naši obec spadají. Paní Vesecká sebrala a zachránila mnoho starých fotografií, které mi věnovala, a já je doplnila několika starými osobními dokumenty,  korespondencí vojáků z války, ze zajetí, a vzpomínky jejich rodin. Některé byly velmi smutné.

„Vyskytenská kuchařka aneb Vzpomínky na staré časy“ vznikla v době covidu. Většina z nás si pamatuje tu zvláštní dobu, kdy se celá republika zavřela, nesmělo se nikam chodit, všichni jsme se báli nakažení. Přemýšlela jsem, co bych mohla dělat, abych vše přestála. V té době se začalo všude, v televizi, rozhlase, časopisech, vařit. Kam se člověk podíval, narážel na plno nových receptů, a tak mě napadlo, co kdybychom vyzkoušeli i ty staré osvědčené recepty, které si pamatujeme ze svého dětství a které nám tehdy tak chutnaly nebo také nechutnaly. Abychom našim potomkům zanechali kousek toho dávného a dobrého i nedobrého, aby si uvědomili, že ne vždy bylo tak dobře, jako je nyní. Nechtěla jsem však jen opsat nějaké „staré“ recepty, a tak jsem oslovila několik žen. Poprosila jsem je, aby zavzpomínaly na to, co nesmělo chybět na stole ve Vyskytné o Vánocích, o Velikonocích, o masopustu nebo o pouti. Některé mi to napsaly samy, jiné jsem si nahrála a pak to vše přepsala, a tak vznikla tato kuchařka. První část je věnována historii a vzpomínkám pamětníků se starými recepty. Druhou část tvoří recepty současné, které jsou oblíbené v naší obci v jednotlivých rodinách.

Když mi starosta obce řekl, že dali vytisknout 500 kusů kuchařky, tak jsem z toho měla hrůzu, že se to nemůže prodat, co s tím bude obec dělat? A ona se vyprodala během tří měsíců, a není ani jedna. V těchto dnech se dokonce nové zastupitelstvo obce rozhodlo vydat dotisk kuchařky, tak mám velkou radost. 

 

Jaký vánoční program jste vymyslela tentokrát?

Bohužel to bude o něco slabší, neboť mě letos zradilo trochu zdraví, a tak jsem nucená všeho krapet ubrat. Ale určitě bude, jak už jsem řekla, pečení s dětmi a povídání si s nimi, proč se slaví Vánoce. Vyzkoušíme některé vánoční zvyky. Mám už připravenu vánoční prodejní výstavu a samozřejmě k Vánocům patří i výstava betlémů.

 

https://knihovnavyskytna.webk.cz/

Vánoční pohádkové poklady české kinematografie vedou do středních Čech

STŘEDOČESKÝ KRAJ: Vánoční svátky jsou neodmyslitelně spjaté s pohádkami. Televizní stanice i streamovací služby každoročně odvysílají dlouhý seznam pohádek a filmů, které patří k Vánocům stejně jako kapr k bramborovému salátu. Prostor dostanou novinky i staré klasiky, mající výrazné místo v české kinematografii i v srdcích diváků. Řada z nich se natáčela ve středních Čechách, neboť zdejší lokalita dokonale ladí s atmosférou pohádkových příběhů. Které to jsou a kam se můžete vydat za filmovými i vlastními příběhy? 

Autor článku: 
Lucie Vurbsová/ika

Mezi nejoblíbenější vánoční pohádku patří Anděl Páně režiséra Jiřího Stracha, kterému učarovaly interiéry hradu Český Šternberk. V pohádce tak můžeme vidět kuchyni, pavlače i komůrku služebné Dorotky, která si tajně myslí na knížete. Napříč celým příběhem se objevuje i další středočeský hrad, Křivoklát. Jeho nádvoří se v pohádce promění v tržiště a vstup do sklepení v šatlavu, ve kterém se ocitne Dorotka i kníže sám. 

Málokdo o vánočních svátcích vynechá pohádku S čerty nejsou žerty. V hlavní roli se objevil vodní mlýn Střehom v Českém ráji. Chalupu Petra Máchala, která vůbec neztratila na svém půvabu, najdete v této středočeské obci. Jako kulisa příběhu Petra a čerta Vraníka posloužil také zámek a park v Průhonicích.  

Po generace oblíbená pohádka Princezna se zlatou hvězdou nebude chybět vtelevizním programu ani letos. Přestože byla většina scén natočena ve filmových ateliérech, pro venkovní záběry si filmaři vybrali středníČechy. Nádvoří zámku Průhonice tvůrci přeměnili na zámek, na který přijíždí král Kazisvět VI. Princezna Lada převlečená v myším kožíšku raději uprchne na zámek prince Radovana, který v pohádce ztvárnil hrad Kokořín,” upřesňuje Martina Kuncová ze Střední Čechy filmová kancelář, která pomáhá filmovým štábům například s komunikací se samosprávou nebo s vyhledáváním vhodných filmových lokalit.  

 

Hrady a zámky v hlavní roli 

Mezi hrady a zámky středních Čech, které se nejčastěji objevují v pohádkách, patří hrad Točník, Křivoklát, zámek Žleby, Kačina nebo Dobříš. Právě na zámku Dobříš a v přilehlém anglickém parku se odehrála část děje další známé pohádky – Princezna ze mlejna. O princezny nemá nouzi ani hrad Točník, který poznáte v pohádkách Princezna zakletá v čase nebo Korunní princ.  

Jedna z novějších pohádek z roku 2020 – O vánoční hvězdě, zavede diváky na zámky Kačina a Žleby. Druhý jmenovaný je velkolepým romantickým sídlem, který obklopuje anglický park a obora a natáčely se tu i další pohádky jako Nejkrásnější hádanka nebo Tři bratři. Zámek Konopiště nedaleko Benešova se zas objevil v pohádce Jak se budí princezny.  

 

Lidová architektura v pohádce 

„Pohádkám propůjčují kulisy také středočeské skanzeny. Lidová architektura, která odkazuje na historii osídlení našeho venkova, přilákala i režiséra Ivo Macharáčka pro natáčení pohádky plné písniček –Tajemství staré bambitky. Chalupu hrnčíře a loupežníka Karaby najdete ve skanzenu v Kouřimi. Naopak skanzen Přerov nad Labem propůjčil prostor tržišti, kam jde jeho dcera hrnce prodávat,” dodává Martina Kuncová další příklady pohádkových lokalit. Ostatně do středních Čech se filmaři vrátili i při natáčení pokračování Tajemství staré bambitky 2, kdy vedle skanzenu Kouřim využili také interiéry i okolí zámku Mníšek pod Brdy.  

Ve filmových záběrech poznáte přerovský skanzen také v pohádkové komedii Zakleté pírko nebo v pohádce Z pekla štěstí. Mezi další vánoční pohádky, které se natáčely ve středních Čechách, zařaďte letos i nezapomenutelnou Nesmrtelnou tetu, pohádku Jak si nevzít princeznu nebo Čertí brko.  

„Střední Čechy lákají filmaře celá desetiletí. Je to právě jejich rozmanitost, která je do regionu tolik přitahuje. Starobylé hrady, zámky i tvrze, historická centra měst nebo krásná příroda vytvořily kulisy pro více jak dvě stovky filmů a seriálů. Nejenom filmoví nadšenci, ale i běžní návštěvníci vyhledávají místa, která se objevila na plátně. Filmy a pohádky letošních Vánoc tak mohou inspirovat diváky knávštěvě míst, která jsou spojená sjejich oblíbenými příběhy,“ uzavírá Martina Kuncová. 

Více o aktivitách Střední Čechy filmová kancelář a dalších snímcích, natáčených v destinaci najdete zde

www.sccr.cz

www.strednicechy.cz

 

Loutky oslavují: Sedm desetiletí v sedmi divadelních cestách do minulosti!

OSTRAVA: Divadlo loutek Ostrava slaví své 70. narozeniny. Slavnostní večer k jejich oslavám proběhne v pátek 15. prosince. Diváky čeká výstava dosud nepublikovaných fotografií z 50. let, netradiční inscenovaná prohlídka divadla a také křest knihy, která mapuje posledních 10 let divadla.

15.12.2023
Autor článku: 
Lucie Blažek Mičková

V 16:30 začne ve foyer vernisáž výstavy Loutková padesátá!!!. Od 17:00 pak proběhne netradiční Cesta kolem Loutek za 70 minut, během níž se diváci budou moci ponořit do jeho historie. Na sedmi různých místech se přenesou do jiného desetiletí historie. Připraven bude živý jukebox písní, připomenutí slavných inscenací i rekonstrukce a přesun divadla z Masarykova náměstí do současné budovy.

"Nezastírám, že vytvořit koncepci slavnostního večera k sedmdesátému výročí divadla byla pro mě – úplného nováčka, který do divadla nastoupil teprve před měsícem – docela výzva. Naštěstí jsem se však měl o koho a oč opřít. V archivu divadla a v paměti jeho současných i bývalých zaměstnanců se totiž ukrývá nejeden poklad. Takže to, co na začátku vypadalo jako nesplnitelný úkol, se postupně začalo přetavovat v nevšední tvůrčí zkušenost a svérázný způsob, jak se s divadlem seznámit. Velice doufám, že si mé pomalu se rozkoukávající oči všimly i nějakých detailů, které navyklé oči už nevidí," hodnotí přípravy slavnostního večera nový umělecký šéf divadla Jakub Maksymov.

Na závěr večera proběhne křest knihy, která mapuje posledních deset let DLO. Na obsáhlý almanach, který Divadlo loutek vydalo ke svému 60. výročí, navazuje zmapováním posledního desetiletí divadelní kritička a kulturní publicistka Pavla Bergmannová v publikaci Divadlo loutek v letech 2013–2023. Graficky knihu zpracoval výtvarník Tomáš Volkmer.

Historie a současnost

Divadlo loutek Ostrava vzniklo jako Krajské divadlo loutek a poprvé se ostravskému publiku představilo s inscenací Děda Mráz 12. 12. 1953. Do roku 1999 sídlilo na Masarykově náměstí. V roce 1999 se přestěhovalo do nové budovy na Černé louce, k níž v roce 2011 přibyla přístavba s alternativní scénou, amfiteátrem a galerií loutek s cukrárnou. Díky alternativní scéně se mohly začít realizovat i umělecko-vzdělávací programy a komornější inscenace. Venkovní amfiteátr je zase hlavní scénou již tradiční prázdninové akce s názvem Pimprléto. Každé dva roky probíhá mezinárodní loutkářský festival Spectaculo Interesse, příští ročník proběhne v říjnu 2025. Za dobu své existence mělo v divadle premiéru bezmála 300 inscenací a vystřídalo se v něm přes 100 herců.

Po více než 30 letech divadlo letos v červenci opustila dosavadní ředitelka Jarmila Hájková a ve funkci ji nahradila Alena Punčochářová. "Rádi bychom dělali kvalitní divadlo pro děti a mládež od batolecího věku až po maturanty. Naším cílem je uvádět jak klasické tituly, tak také dramatizace současné dětské literatury, nebo autorské projekty týkající se aktuálních témat. Budeme si pohrávat s formou inscenací a naši diváci se mohou v budoucnu těšit na interaktivní loutková představení, pohybové a hudební inscenace či site-specific pro náctileté," nastiňuje svou vizi ředitelka divadla Alena Punčochářová.

www.divadloloutek.cz

Šperkařka a kulturní organizátorka Marie Poláčková: „Jsem pořád duší hospodská z rodiny, kde se sny odmakají a plní.“

Marie Poláčková (1985) má kulturu ve své DNA. S trochou nadsázky by se dalo říci, že ať už dosud žila kdekoli, a to i v zahraničí (Polsko, JAR), vždy se zapojila do místního kulturního dění. Rodačka z Prachatic působí už druhým rokem jako produkční regionálního literárního festivalu Šumava Litera, který před pár dny skončil ve Vimperku. V nedaleké Čkyni zase tato absolventka židovských studií na Husitské teologické fakultě v Praze spoluorganizuje festival židovské kultury a malých míst. Dva roky vedla Portmoneum – Museum Josefa Váchala a produkčně stála u zrodu kulturního festivalu Litomyšl – lázně ducha. Aktuálně žije maminka dvou dcer s rodinou v jižních Brdech, živí se autorským šperkem pod značkou ko-ra-le a provozuje s kamarádkou v Praze na Letné obchod Tvorba Store s výrobky českých designérů.

Autor článku: 
Irena Koušková

Marie, vedla jste muzeum, penzion, organizovala litomyšlské Lázně ducha, mezinárodní setkání mládeže, tvořila šperky, založila obchod, čepovala pivo a dokonce uklízela v pivovaru. Jako by vám žádná práce propojující lidi nebyla cizí… Odkud se bere váš zápal pro lokální kulturu, tvořivost, manuální zručnost, organizační talent a podnikavý duch? Máte v tomto smyslu co dědit po rodičích? Ti hodně zakládali a rekonstruovali… Odkud vaše rodina pochází?

Táta je z Prahy a kořeny z máminy strany sahají do Pošumaví. Narodila jsem se v Prachaticích, kde jsme strávili prvních pár let mého života. Celý život jsme pak “na jih” jezdili, nejprve za babičkou a později na chalupu. Už když mi byly asi tři, vedli rodiče o pátcích a o sobotách v Číčenicích hospodu. Myslím, že mají oba lásku k lidem v krvi. Neskutečně se vypracovali, provozovali restauraci, kavárnu, v Litomyšli pension, opravili nejednu památku a táta si splnil sen v podobě poctivé české hospody U parlamentu na Starém Městě v Praze. No, a protože jsou neskutečně činorodí, vždycky si (hlavně táta) vymyslí jistý kulturní doplněk v podobě koncertu nebo festivalu, který pak organizuje. Tuhle vrtuli u zadku a lásku k lidem a jejich setkávání mám asi po nich. Někdy z legrace říkám, že jsem pořád duší hospodská. Když vás někdo vychovává v duchu Šroubkova hesla: „My hostu, host nám“, tak se to pak odráží i v dalších sférách života. (Pozn. red.: Karel Šroubek byl český podnikatel, restauratér a hoteliér vlastnící a provozující Restaurant Šroubek na pražském Václavském náměstí, posléze pak nedaleký Hotel Šroubek, který ve své době dosáhl mimořádného ubytovacího i kulinářského věhlasu v tehdejším Československu i v zahraničí.)

 

Dlouhodobě se zajímáte o židovskou kulturu. Ve Čkyni pomáháte organizovat festival, proč právě zde? Také v Polsku jste provázela v synagoze…

Je to tak, fascinace judaismem se mě drží od střední školy. Má to co do činění s mojí láskou ke slovu a písmu. Od malička hodně a ráda čtu a vždycky mě fascinovalo, jak se v židovské kultuře mění slovo ve hmotu – například v podobě tradic a zvyků, založených na konkrétních verších z bible. Vystudovala jsem židovská studia v kombinaci s husitskou teologií a přesto, že se tomu oboru profesně nevěnuji, studium jsem milovala. Při škole jsem v rámci Evropské dobrovolné služby odjela na půl roku právě do zmíněného Polska, které mimochodem milovníkům židovských památek srdečně doporučuji, zvláště pak jeho východní část. Judaismus se kolem mě občas nachomýtne, a tak jsem před lety připravovala výstavu Židé v Litomyšli nebo se letos podílela na festivalu ve Čkyni. Tam jsem spíše fungovala jako takový propojovací element; procházku a přednášku na místním židovském hřbitově vedla moje kamarádka a kolegyně ze studií, která se tématem překladu náhrobků profesně zabývá.

 

Rozhovor vedeme u příležitosti festivalu Šumava Litera, který je jiný, než literární festivaly obvykle bývají. K hlavním bodům programu patří přednášky, talk show, promítání filmů atd., při nichž se setkávají všichni ti, které Šumava opravdu zajímá. Jaký byl letošní ročník Šumavy Litery vaším pohledem produkční? Zdá se neuvěřitelné, že v roce 2022 vyšlo téměř 100 publikací o Šumavě. Poprvé jste tentokrát nabídli dvojjazyčný program. Kolik akcí obsáhl, když se musel vejít do šesti dnů 13. až 18. listopadu? Jaká z nich se těšila největšímu zájmu návštěvníků a kolik jich do Vimperka, potažmo Stach, Vodňan a Volyně dorazilo?

Letošní ročník Šumavy Litery se, myslím, opravdu povedl. V rámci hlavního festivalového týdne proběhlo na třicet akcí včetně přednášek a projekcí pro vimperské školy. Sály na přednáškách se zaplnily, knihkupci a nakladatelé odjížděli z knižního trhu spokojeni, ceny byly předány a zpětná vazba, která se k nám po festivalu dostává, je převážně pozitivní. Největší ohlas jsme zaznamenali na páteční talkshow se skvělou sestrou Angelikou Pintířovou. Co se organizace týče, tak potřebujeme doladit pár much na galavečeru a lépe si v týmu rozdělit práci, abychom předcházeli menším zádrhelům, ale musím říct, že mám z letošního ročníku opravdu radost. Poprvé jsme získali podporu z Česko-německého fondu budoucnosti a mohli si díky tomu dovolit tlumočení pro německé a rakouské hosty. To mě těší moc, protože ta jazyková bariéra u našeho festivalu pořád existuje.

 

Máte opravdu široký záběr aktivit. Kdybyste měla vybrat jeden z projektů kromě Šumavy Litery, který byste chtěla více představit, jaký by to byl a proč?

Moje velká srdcovka je kromě vlastní značky ko-ra-le náš obchod Tvorba Store. Před pěti lety jsme začali na Letné provozovat sdílený showroom českých tvůrců. Dnes nechápu jak, ale ustáli jsme covidové období a teď nabízíme původní autorské výrobky více než stovky malých lokálních značek. Dost mě naplňuje, že umožňujeme skvělým českým tvůrcům dostávat své výrobky do světa a baví mě permanentně „čmuchat“, co je na poli české tvorby nového. Tady bych si přála, aby se nakupovací návyky postupně více obrátily směrem k původní autorské tvorbě, která sice nemůže s velkovýrobou soutěžit na poli ceny, ale všichni malí tvůrci vkládají do své práce nesmírné množství energie, pečlivosti a lásky, jež jinde nenajdete.

 

Dokážete se uživit svým koníčkem? To se každému nepoštěstí. Sdílený designový showroom Tvorba Store jste zakládali v r. 2018 a přežili i covid. Zaujalo mě, že nabízíte kurátorovaný výběr téměř 100 českých značek regionálních výrobků. Podle čeho zboží vybíráte? Jaký je dnes o něj zájem? Jak se vyvíjí poptávka, co nejvíce "frčí"?

Vždycky to tak nebylo, ale musím říct, že posledních pár let už ko-ra-le přinášejí do rodinného rozpočtu dost na to, abych nemusela řešit, jestli se nemám nechat spíš někde zaměstnat. Navíc mi dávají dostatek prostoru pro to, abych mohla trávit část dne s dětmi, za což jsem nesmírně vděčná. S Tvorbou se to má tak, že diktátorkami vkusu jsme tam já a kamarádka Tereza, se kterou obchod provozujeme. Když se něco líbí nám, tušíme, že se s pozitivním ohlasem setkáme i u našich zákaznic. Chceme a potřebujeme prodávat výrobky, za nimiž budeme stát a z nichž budeme nadšené. Takže kvalita bez kompromisu. Často oblečení samy nosíme a dárky dostávají naši blízcí, tudíž doopravdy „vyzkoušeno za vás“. Přála bych si říct, že zájem roste, ale pravda je, že poslední rok to nebylo jednoduché. Třeba u oblečení vidíme, že zákaznice více promýšlejí, za co peníze utratí. Často jde o kvalitní a nadčasové materiály a střihy. Lépe jsou na tom malé radosti a dárky. Teď aktuálně nejvíc “frčí” svíčky, mýdla, keramika…, tam pozorujeme veliký boom. A máme radost, že v Čechách stále máme tolik skvělých malých značek, které můžeme v Tvorbě sdružovat a prezentovat.

 

Úcta k řemeslům, tradicím, dědictví předků, tuším, pro vás nejsou prázdné pojmy, což dokazují i vaše ruční práce pod značkou ko-ra-le… Také pobyt v Jihoafrické republice vás musel ovlivnit jako řemeslnici čistotou přírodních materiálů a výrobků z nich. Načerpala jste zde inspiraci pro své šperky? Jaké si vaše zákaznice nejvíce oblíbily?

V Jihoafrické republice jsem dozajista načerpala inspirace dost. Odjela jsem tam za svým (teď již bývalým) prvním manželem a s ním se mi do života dostalo sklo. Pracoval tam totiž na jedné farmě jako sklář a díky němu jsem měla možnost nakoukat hodiny a hodiny práce s tímhle fascinujícím materiálem. Dnes si říkám, že jsem si už tehdy měla sednout za kahan, ale nakonec jsem tam čepovala pivo, což byla taky zábava. Po návratu do Čech jsem si tu pak našla sklárnu, která pro mě začala skleněné perle vyrábět – a jsou to právě mé skleněné šperky těšící se u zákaznic největší oblibě. Kromě skla poslední dobou pracuji se surovým dřevem. Před rokem a půl mě oslovila Česká filharmonie, pro niž teď vyrábím kolekce šperků ze dřeva demontovaného pódia Rudolfina, a dál ve volné tvorbě objevuji možnosti tohoto nádherného materiálu, jenž zvlášť v kombinaci s foukaným sklem vypadá naprosto božsky.

 

Pobývala jste v mnoha koutech země i světa. Nesete si v sobě vědomě otisk těchto krajin?

Pro mě byly pobyty mimo – hlavně v daleké jižní Africe – především potvrzením toho, jak moc to miluju tady doma. Máme tu tak neskutečné bohatství. Krajinu, kulturu, dějiny, paměť. Prostě věci, které si málokdy člověk uvědomuje, ale když strávíte delší čas někde, kde zmíněné kvality nejsou ani zdaleka samozřejmé, naučíte se je po návratu vidět. Krásu toho, jak se střídají roční období. Možnost zakopnout o zámek, hrad nebo galerii na každých pár kilometrech. A navíc je tu bezpečno. Prostě takové ty nesamozřejmé samozřejmosti.

 

V Litomyšli to musela pro vás být krásná pracovní výzva. Co máte společného s Miroslavem Brýdlem, Jaroslavem Venclem a Ladislavem Horáčkem, kteří stáli u zrodu Litomyšle, lázní ducha?

Jaroslav Vencl je můj táta, jemuž před lety prodal Láďa Horáček, majitel nakladatelství Paseka a velký litomyšlský patriot, který k nám chodil na pivo, pension Paseka. To je ten barevný dům se sgrafity v Litomyšli, o němž se polovina národa domnívá, že to je Portmoneum (není!). Táta když začal jezdit do Litomyšle a pension opravovat, tak sedával na dvorku a říkal si, že si tam připadá jako v lázních. A protože má podnikavého ducha, povídal si o tom u piva s Láďou a Mirkem (emeritní starosta) a vymysleli spolu, že bychom mohli Litomyšl jako lázeňské město vyhlásit. Že tam z každého šutru stříká kultura a historie a pivo a víno že jsou taky fajn prameny. Koneckonců jako o městě kulturním a lázeňském o Litomyšli psal už Josef Váchal ve svém Krvavém románu. Takhle nějak vše vzniklo a já, protože jsem tou dobou měla na starosti Portmoneum, jsem jim od prvního ročníku dělala produkční oporu. Bylo to krásný, takový živelný a autentický, vymýšleli jsme s restaurátory různé skopičiny jako umělecké lavičky, půlnoční koupání v máchadle a podobně. Litomyšl miluju a každoročně se tam nadšeně vracím na dnes již tradiční Otevírání lázeňské sezony – akci, již si pod sebe vzalo město a kde se pokaždé setkám se spoustou z těch, kteří s námi dělali ještě první ročníky.

 

Portmoneum, které se veřejnosti otevřelo právě před třiceti lety, a svět Josefa Váchala plný duchů, skřetů a ďáblů, si prošlo také zajímavým vývojem. Měla jste možnost v jeho vedení ovlivnit rozvoj muzea? Povedlo se vám něco výjimečného?

Já v Portmoneu strávila krásné dva roky. Po letech jsem otevřela návštěvníkům dvorek a s kamarádem restaurátorem Alešem Hvízdalem jsme do zahradního domku instalovali CO –Camera Obcura – která funguje dodnes. Obnovila jsem spolupráci s restaurátorskou školou, pořádala restaurátorům výstavy, začala spolupracovat s místní tiskárnou, otevřela tam takový čtecí obývák, získala grant na otisk některých Váchalových štočků.. Nebylo toho mnoho, spíše malé symbolické kroky, které měly vést k větší otevřenosti instituce směrem k veřejnosti. Šlo o subjekt, jenž byl tehdy spravovaný nakladatelstvím a bylo hlavně třeba, aby byl soběstačným. Neměla jsem tedy logicky k dispozici žádné velké rozpočty. Dnes Portmoneum úžasně spravuje Regionální muzeum v Litomyšli a jeho pracovníci se tomu kouzelnému malému domku věnují s veškerou láskou a péčí, kterou si tolik zaslouží. Sleduji je s velkou radostí.

 

Máte podporu v rodině? Váš manžel je divadelník a autor. Těžíte nějak z této synergie?

Manžel je teď již třetím rokem ředitelem Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě. Svojí prací žije a dýchá pro ni, a někdy tohle dvoukariérové manželství není snadné. Oba svoji práci milujeme a chceme jí dávat maximum. A pak je tu dům. A děti. Ale snad se nám to nějak daří žonglovat. Podporu určitě mám, hodně si vzájemně časově vycházíme vstříc a snažíme se chápat pracovní nasazení toho druhého. Jsem zvědavá, jak se tohle „podepíše“ na našich ratolestech. Zatím všechny dostávají do kolen znalostí „pana Dvořáka“ a milují hudbu a výtvarno, tak snad se nám daří jim kromě workoholismu předávat i ten náš společný kulturní zájem.

 

Hodně jste střídala místa a projekty, do kterých jste se zapojila, co vás žene vpřed? Našla jste už svoji kotvu, nebo cítíte touhu zkusit opět něco jiného? Máte nějaký zatím nesplněný sen?

Myslím, že kotvou je mi teď rodina. Už to není jen o mně, ale i o tom, jak vše sladit se školkou, kroužky, koncerty na Památníku a podobně. Dopředu mě asi žene fakt, že mě to všechno tak moc baví. Ať už sedám k výrobě šperků, výběru značek do Tvorby nebo produkčním úkolům kolem Šumavy Litery, jsem šťastná, že se můžu věnovat věcem, které mě naplňují a dávají mi smysl. 

A jestli mám sen? Mám. Jmenuje se kafe-knihy-korale a je to multifunkční prostor, ideálně vesnická jednota, kde bych mohla propojit všechny své vášně. Místo pro práci na špercích, showroom, kavárna, galerie a knihkupectví. Místo pro setkávání lidí u kávy a prodej knih, o nichž bych návštěvníkům nadšeně vyprávěla. A zvala si tam autory na debaty, výtvarníky na výstavy a malé kapely v létě na předzahrádce na koncerty. Tak uvidíme, kam mě vítr dál zavane a zda se mi to, nebo nějakou variaci na to, podaří někdy uskutečnit. Duší ale asi zůstávám hospodská, jen s kulturním přesahem.

 

ko-ra-le.cz

tvorbastore.cz

www.sumava-litera.cz

PROJEKT VYUŽITÍ KULTURNÍ PAMÁTKY - Bývalá fara Sudslava

SUDSLAVA: Spolek Genius loci Sudslava z.s. zpřístupňuje areál kulturní památky – bývalé fary v obci Sudslava veřejnosti a přispívá k jejímu novému využití pro účely divadelní expozice. V areálu se nachází ojedinělá sbírka historických divadelních kulis, pocházejících z činnosti ochotnických spolků působících v obci Sudslava od roku 1868. Nová expozice představuje obnovu kulturní památky a historii ochotnického divadla za přispění originálních artefaktů, divadelních dekorací a instalací dřevěných interaktivních prvků navozujících atmosféru kočovného divadla. Návštěvník má možnost seznámit se s písemnými a obrazovými podklady, archivními materiály a fotografiemi spojenými s historií obce i sudslavského ochotnického spolku.

Autor článku: 
Tomáš Zaplatílek

Projekt nevšedním způsobem prezentuje sudslavskou ochotnickou minulost jako fenomén neprofesionální divadelní činnosti na českém venkově v oblasti Podorlicka. Realizace projektu se ujali zkušený řezbář Roman Marek a výtvarnice Martina Marková. Současné využití kulturní památky dává možnost citlivé záchraně cenného kulturního dědictví pro další generaci. Související doprovodné aktivity v oblasti ochrany kulturních hodnot, tradic a osvětové činnosti přispívají k dalšímu rozvoji smysluplného trávení volnočasových aktivit veřejnosti v regionu.

Projekt je spolufinancován Ministerstvem kultury ČR a Pardubickým krajem.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Lidová kultura