úterý
9. srpna 2022
svátek slaví Roman
Vysokomýtský půlmaraton (2022)
© Archiv Pavla Karala



SRDCAŘI / Malé velké příběhy lidí kolem nás / Pavel Karal

LUŽE: Mezi námi žijí ti, kteří svůj volný čas i finanční prostředky bez mrknutí oka a bez nároků na potlesk dlouhé roky věnují činnosti prospěšné okolí. Žijí mezi námi, jen o nich možná nevíme. Lidé se srdcem na dlani. Ochotní pomáhat tam, kde je to právě zapotřebí. V novém cyklu Srdcaři přinášíme jejich příběhy, které mohou být inspirací. Tentokrát vám Soňa Krátká představí Srdcaře Pavla Karala.

Autor článku: 
Soňa Krátká

Nejsem si jistá, zda bychom se my dva za normálních okolností vůbec měli šanci potkat blíže. Pavel Karal – sportovec. Soňa Krátká – absolutní nesportovní talent. Ale Pavel a jeho přátelé organizovali charitativní akci pro mého těžce postiženého a životem zkoušeného spolužáka ze školy. Od té doby stále odolávám a říkám si, že jednoho dne chůzi změním v běh, pokud za mnou poběží medvěd. Ale kdo ví….

 

Dětství, mládí, rodina

Pavel Karal se narodil ve Vysokém Mýtě v roce 1970. Takže silný ročník ´70, Husákovo dítě. Většinu života tráví v malebném východočeském městečku Luže, má to tu rád a k místu má velmi pevný vztah. Základní školu vychodil právě tady a se zdravým jádrem spolužáků se pravidelně potkává každý rok. Rozhodnutím rodičů zkusil rok na střední škole stavební ve Vysokém Mýtě, ale studium se ukázalo být dosti náročným. A tak přestoupil na učiliště v Chrudimi a vyučil se zámečníkem. S láskou vzpomíná na nezapomenutelné dětství u babičky v tatínkově rodné vísce Doubravice.

 

Rok 1989 – pro někoho demonstrace v Praze, pro Pavla rok nástupu na vojnu

Na jaře 1989 Pavel dostal povolávací rozkaz – cílová stanice Michalovce. Ani pořádně nevěděl, kde to místo je. A tak nastoupil v podivné zlomové době pádu starého režimu a příchodu toho nového demokratického na vojnu. Jaké to vůbec bylo? Narukoval na dva roky, ale během služby došlo ke krácení. Nakonec z toho bylo dvacet měsíců. Ze Slovenska putoval na opačný konec Československa – do Stříbra.

Být na vojně v roce 1989 bylo zvláštní, nic jsme nevěděli. Jediné, na co jsme se mohli dívat, byly zprávy, ale i ty v krizové listopadové době přestaly. Pro mě to byla navíc smutná doba. Na začátku listopadu mi zemřela maminka a já jel vlakem přes Prahu na pohřeb. A tam bylo divné rušno, ale já neměl náladu zjišťovat, o co jde. Po návratu už televize vůbec v kasárnách nevysílala, jen nám velitelé řekli, že možná budeme muset být jako armáda nasazeni, spali jsme v maskáčích a nevěděli jsme proč. Na vojně bylo všechno zpožděné, ani ne v řádech týdnů, spíš měsíců jsme se dozvídali, co se venku děje. Byla to zvláštní a pro vojáky ne zrovna příjemná doba.“

Po vojně se Pavel oženil. Manželka Renata pochází z nedaleké vesnice. Společně vychovali tři děti a těší se ze dvou vnoučat. Letos oslaví třicet let společné cesty životem. Životem, který nebyl vždy zalitý sluncem, a proto je Pavel za tu třicet let trvající oporu skutečně hodně vděčný.

 

Sportovec na dně

Pavel od útlého dětství hodně sportoval, fotbal byl jeho vášní. A kolem něho bylo hodně lidí, kteří byli přesvědčeni, že před sebou má slibnou kariéru. Ale on si moc nevěřil. Sám říká, že asi nedokázal talentu plně využít. Ve sportu je hodně důležité si věřit, vést správnou životosprávu. Ale Pavlův život nebyl zrovna urovnaný a jeho nedílnou součástí se stal alkohol. Na tuhle těžkou životní etapu Pavel není zrovna pyšný, ale je to dodnes kus jeho příběhu, který nelze vymazat ani obejít. Jedinou možností je, jej přijmout. A tím se se vším vyrovnat. Velkou oporou byla tehdy Pavlovi rodina. A podle jeho vyprávění bylo také moc zajímavé sledovat chování okolí. Přesně se ukázalo, kdo je skutečný kamarád, a kdo ne. Kdo se vysmívá, a kdo se snaží skutečně pomoct odrazit se topícímu se zoufalci od dna. Zlomovým okamžikem byla chvíle, kdy samotnému Pavlovi došlo, že musí něco udělat, pokud se nechce utopit. Sám začal chtít, a ode dna se odrazil plnou silou. Došlo mu, že za jeho trable nemůže svět a lidi kolem, že náprava je v jeho rukách. Uvědomil si, že hodně lidí na světě je na tom hůř než on a že nemohou najít správnou cestu. Pavel se přestal litovat. Bylo mu něco přes čtyřicet a jeho život nabral nový směr. Ze dne na den přestal pít, aniž podstoupil léčení, a vše zkusil zvládnout sám.

„Jak říkám, je super, když má za sebou člověk lidi, co za ním stojí, ale nejde to bez toho, aby sis to sám uvědomil. Každý tu šanci má a vše je v jeho rukách.“

Pavel měl nadváhu. Bývalý sportovec začal běhat. V zimě. Ve tmě, aby ho nikdo neviděl. A na několik pokusů, protože je těžké začít. Vydržel vždy dny, týdny, měsíc… až najednou překonal tu zrádnou začáteční fázi, kdy se člověk často trápí, a našel si své tempo. Pochopil, že při běhu se člověk může kochat. Najednou překvapeně objevoval známé město ze zcela nových úhlů. A běh se stal pro něho závislostí. Dlouho běhal sám a vyhovovalo mu to. Byl rád sám se sebou.

„I kdybych měl najít jednoho člověka, kterého běh těší, tak je to fajn. A to byl začátek skupiny Rozběháme Luži.“

Když Pavel tehdy sám na sobě zjistil, že běh je prima, rozhodl se, že zkusí najít podobné šílence. Psal se rok 2019 a Pavel na Facebooku založil skupinu Rozběháme Luži. Čekal, co se bude dít. Začali se ozývat zájemci o společné běhání. A postupně se nabalovali další a další, lidé, kteří se časem poznávali. Jejich společnou vášní nebylo nečinné sledování televize z kanape, ale pohyb. A pak se jednou skupina nadšenců rozhodla vše posunout dál. Slovo „rozběhat“ dostalo nový rozměr. Tedy rozpohybovat se nejen pohybem, ale také kulturně historicky.

 

Charitativní běhy, kulturně společenské akce

Mezi městem Luže a hradem Košumberk vyrostla na počátku 20. století léčebna doktora Františka Hamzy. Léčebna pro děti s tuberkulózou. Později se přeměnila na léčebnu růstových poruch páteře. Dnes se v Hamzově ústavu léčí dospělí a děti po těžkých úrazech a chorobách. A zde hledali členové skupiny fanoušků běhu osoby vhodné pro charitativní běh. První akcí byl Běh pro Patrika. Tehdy nikdo neměl zkušenost, jen odhodlání pomáhat během. Ze skupiny nadšenců se stal oficiálně zapsaný spolek Rozběháme Luži. Od té doby se snaží nejen rozpohybovat stojaté vody malého městečka.

Velkých charitativních akcí bylo šest a podařilo se vybrat skoro milion korun. Velké akce mají velké finále, s koncertem a bohatým kulturním programem pro každého. Výrazným počinem byl den věnovaný připomínce pilota RAF a místní osobnosti – plukovníka Josefa Koukala. Den do poslední minuty pečlivě rozplánovaný začínal mší v kostele, pokračoval pietním ceremoniálem na náměstí v Luži a během do Jenišovic. Tam také probíhal program a pak hlavně celodenní program s přednáškami v budově sokolovny. O téhle události se skutečně hodně mluvilo.

Další aktivitou spolku jsou menší akce pro děti a dospělé, např. Strašidýlkový běh, Valentýnský běh, Výzoběh. Členové věnují čas a energii přípravám, neváhají si přehodit směnu nebo vzít si dovolenou. Odměnou všem je pak spokojenost a radost účastníků.

Dnes to už to není skupina nadšenců kolem Pavla Karala. Z původní komunity se stal rovnocenný tým, který společně probírá nápady, na pravidelných schůzích hledá cestu k řešení, jak a komu efektivně pomoci. Jedinec je tady dílek skládačky – skupiny. Zdravé jádro tvoří 20 osob. Skupina má na sociálních sítích téměř 900 sledujících. A to byla původní Pavlova myšlenka – nakopnout kohokoli k aktivitě. Pavel má očividně běhání rád, ale chápe, že ne každému je tato aktivita souzena. Věří ale, že mnoho lidí on a jeho přátelé dokázali inspirovat.

A proto jsem vděčná za to, že zakladatel skupiny Rozběháme Luži, Srdcař Pavel Karal, byl ochotný se o svůj příběh podělit. Zároveň ale nechtěl, aby tohle vyprávění bylo jen o něm. A tak bude závěr trochu netradiční. Klobouk dolů Pavle, Renato, Karle, Míro, Romane, druhý Pavle, druhá Renčo, obě Moniky, Terezo, Sabino, Petře, Jano. A taky Matěji, Pavlíno a Liduško. Vy všichni moc dobře víte, že nelze pomoci každému. Ale na vlastní kůži si při přípravě akcí stále uvědomujete, že každý může pomoci někomu. Stačí jen chtít. A pro vás, které text inspiroval k běhání, mám od Pavla Karala vzkaz: Nejtěžší je naučit se běhat pomalu.

 

Mohlo by vás také zajímat...

HOLEŠOV: Kdo by nechtěl mít na léto krásné nové tenisky? Vybíráte v běžných obchodech s obuví, nebo dáváte přednost originalitě? Pokud patříte k těm, kteří navíc o původu věcí, jež kupují, přemýšlejí a podle svých možností upřednostňují lokální výrobce a udržitelný způsob produkce, seznamte se se značkou tenisek Kave. Z odpadních a zbytkových materiálů je ve zlínské továrně na původních baťovských strojích vyrábí obuvní návrhářka MgA. Eva Klabalová. Její tenisky jsou nepřehlédnutelné, hýří barvami a navíc díky speciálnímu způsobu výroby podešve mají větší trvanlivost, jen tak je neprošlapete. Každý pár lze vnímat jako jedinečný designový kousek, vytvářený v limitovaných kolekcích také ve spolupráci s umělci jako Eliška Podzimková nebo tatér Ondrash. Než tedy vyrazíte na prázdninový výlet, podívejte se s námi do zákulisí jednoho obuvnického malopodnikání.

Zlínský kraj
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Výtvarné umění, Ostatní, Vzdělávání
Články a komentáře
27.07.2022

ČR–VELKÁ BRITÁNIE–ITÁLIE: Léto – a vůbec prázdniny – jsou jedinečnou příležitostí prožít nečekané zážitky, vnímat rozmanitost krajin, jiných kultur, společenských zvyklostí a dokonce i zvláštnosti konverzačních stylů v té či oné zemi. Máte-li, tak jako spisovatel a humorista Benjamin Kuras, dobrou jazykovou výbavu, můžete si komunikační zvyklosti "domorodců" opravdu vychutnat.    

Celá ČR, zahraničí
Knihy, literatura, média, Hudba, Ostatní
Články a komentáře
20.07.2022

VYSOKÉ MÝTO: Náhody. Všechno jsou to jen náhody. Před lety jsem začala pracovat v muzeu, myslím, že to tehdy byla šťastná náhoda. A před pár lety jsem další šťastnou náhodou začala hledat informace o vysokomýtských židovských rodinách. Každý objev je pro mě fascinující. Vždyť ožívají příběhy lidí odsouzených nenávistí jednoho tyrana k zavraždění v koncentračních táborech. Každá taková objevená drobná zpráva, předmět nebo fotografie a zmizelé tváře jakoby kouzlem ožívají. Podělím se s vámi o poslední silný příběh, jež se mi stal. Psal se rok 1899 a Max Vohryzek se oženil s krásnou Hermínou z rodu Weinerů. Postupně přivítali na svět dvě děti, Otu a Annu. Ve Vysokém Mýtě společně sedlačili a provozovali obchod s železem.  Max zemřel v roce 1941 a prosinec následujícího roku znamenal katastrofu pro ostatní. Majetek, který rodině zůstal, ukryla Hermína u dobrých sousedů. Takhle Hermína ukryla i sadu alpakových příborů.

Celá ČR, Pardubický kraj
Památky
Co se děje
18.07.2022

ZAHRANIČÍ: Před časem se nám divadelní, filmová herečka a dabérka Kristýna Janáčková, rodačka ze Vsetína, v rozhovoru svěřila, že je také nadšenou cestovatelkou a že absolvovala třeba poutní cestu do Santiaga de Compostela nebo putovala s manželem napříč Himálajemi. Ze svých výprav si odnáší spoustu zážitků, které se otiskují v jejích autentických denících, a tak jsme ji požádali v čase prázdnin a dovolených o malou inspiraci a ukázky záznamů. Nahlédneme také do zatím nevydaného cestovatelského deníku Z mámy poutníkem, v němž popisuje, jak se s krosnou na zádech vydala po mateřské dovolené na očistnou pouť Španělskem za hledáním sebe sama. Vyznává tzv. intuitivní cestování, kdy nic nemáte naplánováno, jen určité body a necháte se vést intuicí, která přináší neskutečná poznání a nezapomenutelné zážitky. Kristýna k tomu říká: „Putování mi pomohlo se paradoxně zastavit a nalézt zpět svou cestu.“

zahraničí
Cestovní ruch, Knihy, literatura, média
Články a komentáře
13.07.2022