středa
7. prosince 2022
svátek slaví Ambrož, Benjamín
Radka Stará s kočárem na Sametovém posvícení
© Foto: Jan Hromádko



Podnikavky na mateřské: s Radkou Starou

PRAHA: S Radkou, tehdy ještě Faltínovou, jsme se poznaly na pražské filozofické fakultě, kde vystudovala kromě bohemistiky také obor Čeština v komunikaci neslyšících. Profesně se pak etablovala jako tlumočnice českého znakového jazyka, vídat ji v této roli můžete i na obrazovkách České televize. Nejen v komunitě neslyšících je ale také známá jako příležitostná výtvarnice. V projektu Čáromat nabízí spoustu obrázků pro potěšení, inspiraci pro malování s dětmi, upcyklované výtvory, ale také pomůcky pro organizování času s nejmenšími. Má totiž doma hned tři malé ratolesti. Patří k aktivním maminkám, které náročnou roli ženy vnímají jako současný palčivý celospolečenský problém a neváhají na něj s nadsázkou upozornit, např. na Sametovém posvícení, průvodu masek, který prochází Prahou 17. listopadu. Z akce vznikly nádherné fotky, jež se staly impulsem k následujícímu rozhovoru.

Autor článku: 
Irena Koušková

Radko, v roce 2015 jsi na Facebooku založila skupinu Jedna, dvě, matka jde… Proč vznikla? Sociální izolaci zažila asi každá maminka na mateřské dovolené. Ne každá ji ale dokáže tvůrčím způsobem využít. Jak jsi s ní bojovala ty? Co všechno díky ní přišlo?

Nejdřív bych asi měla říct, jak ty pocity sociální izolace začaly. První syn se mi narodil, když mi bylo 34 let a nějaký čas předtím už jsem se smiřovala s tím, že děti asi mít už nebudu – nemohla jsem totiž najít vhodného tatínka. (úsměv) Narození syna byl tedy velký dar a první půlrok s ním jsem byla v takové šťastné bublině, úplně mi stačilo ho pozorovat a být s ním. Připadala jsem si ale občas trochu osamělá, měla jsem výčitky, že mi to nestačí. Abych si zachovala vnitřní klid, začala jsem jeden den v týdnu zase pracovat. To mi pomohlo. Chodili jsme také do různých herniček, na procházky po Praze… Ale byla zima a tehdy začal ten jev, kterému říkám „zimní temný tunel bacilů“. Syn byl pořád nemocný, já také, když mu byl rok, tak jsem byla zase už těhotná podruhé, bylo mi špatně, rodinu mám daleko, kamarádky měly děti většinou dříve než já – cítila jsem se stále víc sama. Z toho pocitu vznikla facebooková skupina Jedna dvě matka jde. Dnes je to šest let, prvnímu synovi je sedm a mám kromě něj ještě dvě holčičky.

Skupina mi byla v tom procesu vrůstání do mateřství velkou oporou. Mohla jsem tam probrat víceméně všechno, co jsem potřebovala. Samozřejmě člověk si musí dávat trochu pozor, přece jen nejde o osobní kontakt. Ale mám pocit, že se nám tam podařilo vytvořit celkem chápavé a respektující prostředí s kultivovanou komunikací. K názorovým střetům dochází, jen málokdy jsou však ostřejší. V době, která moc nenahrává reálným kontaktům, kdy o děti se stará víceméně jen úzká rodina – rodiče, ve velkoměstě, kde jsou známí daleko a sousedi reagují zdrženlivě, je virtuální komunikace občas opravdovou záchranou. A nejde jen o to virtuální. Díky skupině se podařilo podniknout a zařídit už docela dost věcí a vznikly tam i reálné vztahy, pracovní či přátelské. Sbírali jsme například věci či peníze pro moje sousedy v nouzi, měli sérii online přednášek v době hlubokého covidu, zorganizovali mateřskou kliku na průvod Sametové posvícení. Jsou mezi námi i ženy pracující v médiích, třeba pro časopis Heroine, které díky skupině sbírají názory na nějakou záležitost, nebo tam dramaturgyně České televize Kateřina Krobová lovila zajímavé ženy pro svůj projekt Protivný sprostý matky. Radíme se ve věcech důležitých, jako je výběr školy, ale pokecáme i na téma školních brašen. Filozofujeme třeba na téma výchova, fyzické tresty, pocit osamění v rodině apod. Probíráme prostě vše, co potřebujeme. Já jsem hodně otevřená a často sdílím své pocity a zážitky až příliš, ale ostatní si mohou vybrat míru toho, jak a co budou sdílet. V tom je skupina skvělá, že každý se může připojit tak, jak mu to vyhovuje.

 

Komunikuješ zde s maminkami o jejich prožitcích, názorech, starostech, úspěších a nesnázích každodenního rodinného života… Jak podle tebe zvládají nároky covidové doby?

Záleží na každé té jednotlivé ženě a podmínkách, které má v rodině a širším okolí. To dělá hodně. Ve skupině samozřejmě zazněla za ty dva roky s covidem spousta stesků a zoufalých výkřiků, v nichž si spolumatky, jak je oslovuju já, vylévaly srdce. Nebylo lehké najet na tu nonstop péči a dělat zároveň několik věcí najednou, i když by člověk řekl, že v tom právě matky jsou kované. Pro mne jako mámu předškolních dětí, která měla doma sedm let neustále nějaké batole či batolata a nechodila ještě naplno do práce, to zas taková změna k horšímu nebyla. Povedlo se mi naopak pracovně posunout: začala jsem tlumočit zprávy na obrazovce České televize, kde jsem předtím spoustu let pracovala v zázemí Zpráv v českém znakovém jazyce (tam jsou na obrazovce neslyšící moderátoři a tlumočník jim jen pomáhá s přípravou). Covid způsobil, že bylo potřeba hodně tlumočníků na živé tlumočení aktuálního dění, tak nás ze zázemí šoupli před kameru. Velká změna a pro mne rozhodně pozitivní – profesní výzva a radost.

Pamatuji si ale, jak v naší matkoskupině zněly stesky maminek starších dětí, kterým se změnil již stabilizovaný strukturovaný svět, ve kterém ony chodily do práce, jejich děti do školy a byly samostatné. Najednou tyhle ženy seděly opět doma, vlastní práce jim často jela dál, jen online, u dalších počítačů v různých koutech bytu seděly děti, které potřebovaly asistenci s online výukou, bylo potřeba zároveň uvařit a nakrmit celou rodinu, udržovat v tom chaosu nějaký pořádek v bytě a taky zajistit v ideálním případě dobrou náladu rodiny, v horším případě, aby se všichni nepovraždili. Pak samozřejmě i ta nemoc sama o sobě byla strašák: úmrtí v rodině, strach, psychické problémy dětí i dospělých. Děti to odnesly maximálně, spíš ty starší. Mají psychické problémy, úzkosti, těžko si zvykají zpátky ve škole apod. To jsou výzvy, které člověk – matka – fakt nečeká. Klobouk dolů před námi všemi, že jsme to zvládly. Společnost to na nás prostě hodila a očekávala, že to nějak dáme. A daly jsme to. Jen nevím, jestli to na nás nenechalo nějaké trvalé následky. (úsměv) V Německu je už od padesátých let tradice, že matky mají jednou za čtyři roky nárok na pobyt v lázních, samy či s dětmi, o které se tam starají, aby matky mohly relaxovat. To bychom taky potřebovaly! Celá společnost by rozkvetla, kdyby matky byly odpočaté, spokojené a radostné.

 

Radko, jak ses vůbec dostala ke světu neslyšících? Neuvažovala jsi nikdy o nějaké výtvarné škole?

Já jsem odmalička milovala dvě věci: čtení a kreslení. Co si pamatuju, četla jsem pořád, nebo jsem něco kreslila, vychodila jsem také ZUŠ v Kutné Hoře, kde jsem vyrůstala. Po gymnáziu jsem chtěla jít buď na výtvarnou školu, nebo na češtinu. Nakonec jsem si vybrala bohemistiku na FF UK v Praze a k ní jsem si jako druhý obor přibrala tehdy čerstvě otevřený obor Čeština v komunikaci neslyšících, ač jsem v životě neviděla neslyšící osobu. A tenhle druhý obor, který jsem si vybrala náhodou, mě pak směroval do budoucna. Nejenže to bylo hrozně zajímavé, třeba znakový jazyk z lingvistického hlediska a neslyšící jako kulturní menšina, ale měla jsem příležitost docela brzy působit na různých pracovních pozicích v komunitě neslyšících. Tehdy byl totiž v komunitě nedostatek profesionálů, kteří by uměli znakovat, ale zároveň se konečně začínal znakový jazyk oceňovat a používat při výuce, začalo se víc tlumočit při různých příležitostech. Tak nás zaškolila praxe: hned po pár letech školy jsem tlumočila, učila češtinu jako cizí jazyk pro neslyšící, vedla oddíl neslyšících skautů. A už jsem u znakového jazyka zůstala. Moc mě to totiž bavilo, ten jazyk i komunita neslyšících. Znakovka mi ale ze začátku vůbec nešla, byla jsem nejhorší ve třídě a nikdo si nemyslel, že bych se někdy mohla stát tlumočnicí, já už vůbec ne. Hlavně jsem měla problém s mimikou a pohyby těla, které jsou důležitou součástí gramatiky znakového jazyka. Byla jsem velmi stydlivá a vadilo mi „předvádět se“ fyzicky na veřejnosti. Jsem tedy živým důkazem toho, že když má člověk něco rád a věnuje se tomu prostě ze zájmu a s chutí, že se to časem poddá.

 

Pojďme od čtení ke kreslení. Výtvarné nadání rozvíjíš i u svých dětí. Dokladem toho je Čáromat. Netvoříš ale jenom s dětmi a pro děti. Jaké realizace z poslední doby jsi poslala do světa? Na „Čaromatím e-shopu“ nabízíš magnetický kalendář pro děti a diář pro matky. Kalendářů i diářů je na trhu spousta, co přinášíš nového nebo jiného?

Výtvarné věci s dětmi jsem začala dělat proto, že jsem byla na mateřské bezradná a občas i otrávená. Co celé ty dlouhé dny s batolaty podnikat, když jsou třeba nemocné a nejde jít ven? Kromě úmorných prací v domácnosti, samozřejmě. Začala jsem s nimi tedy dělat to, co jsem měla sama ráda: hodně číst a kreslit. Vyráběli jsme všechno možné z různých materiálů a věcí, co se tak doma najdou, třeba z krabice, kartonu, plata na vajíčka. Mám ráda, když mám za sebou viditelnou stopu – hlavně kvůli sobě, abych měla důkaz, že jsem nějak dobře strávila ty uplynulé dny. Taky mi některé známé maminky říkaly, že ony s dětmi nic netvoří, že nemají nápady. Založila jsem si tedy nejdřív na FB stránku Čáromat, ten název ke mně přišel asi před třemi lety. A pak i skupinu pro lidi, co se chtějí bavit o čase s dětmi, hlavně o tom tvoření. Nevnímám to jako nějaké takové to zprofanované „tvořeníčko“ z mimibazaru. Je to prostě kvalitní čas, kdy děláme s dětmi něco, co nás baví.

V současnosti máme ty možnosti zábavy s dětmi už širší, jak jsou starší, dá se s nimi třeba koukat na film, hrát deskové hry, jít do muzea, a hlavně si můžeme pořádně povídat. Když byly maličké, nebavilo mne si s nimi pořád jen dokola stavět koleje nebo věže z kostek. Společné tvoření bylo skvělý nápad, mně to dalo pocit dobře stráveného času, kdy jsem s nimi vědomě byla a zároveň dělala něco, co mám ráda. A oni se naučili, že se dá cokoli vyrobit, nakreslit. Mám radost, když teď vidím, že sami ráno zasednou ke stolu a kreslí, vyrábí, stříhají, lepí. U nás se lepidla a papíry spotřebovávají po tunách. Fascinuje mě tenhle důkaz, že děti opravdu dělají to, co rodiče. Možná je tam nějaká dávka dědičných sklonů, ale spíš jsem jim otevřela k tomu tvoření cestu a to je jeden z mála výchovných úspěchů, za které si já sama připisuji kredit.

Jak z toho vyplývá, sama ráda kreslím, vyšívám, píšu, něco vymýšlím. Pro děti jsem nakreslila a vyrobila už pěkných pár věcí, třeba namalovala svítící knížku, ušila panenku apod. Asi před dvěma lety jsem sháněla magnetický kalendář, abych je naučila plánovat si den a týden. To bylo v době, kdy jsem pochopila, že organizace rodiny se třemi dětmi bude asi dost náročná. Nakonec se mi nic na trhu tak nelíbilo, proto jsem nakreslila a dala vyrobit svůj vlastní magnetický kalendář. Teď ho dokonce prodávám, což jsem nebyla do té doby schopná si představit. Ze stejných důvodů, totiž že na trhu nebylo nic, co by mi vyhovovalo, jsem vloni udělala diář pro matky. Zatím ho nazývám takto genderově nekorektně - je to odrazem skutečnosti, že jsou to v současnosti zejména matky, které nesou na svých bedrech tíhu oné zmíněné rodinné organizace, nikdy nekončícího kolotoče povinností i rodinné zábavy. Taky jsou matky často i kronikářky rodiny, schovávají fotky, zapisují si hlášky dětí, důležité milníky atd. Připojila se ke mně kamarádka, která má dva autistické syny a slabost pro diáře.

Náš diář se od ostatních diářů liší autorskou sazbou i obrázky, ale zejména velkorysým prostorem. Zaznamenávat se tam dají organizační věci, ale také vzpomínkové záležitosti, může to být i takový deník. Jinak si kreslím pro radost, drobné obrázky, komiksy, dětem jsem pokreslila zeď v pokojíčku, maluju na nábytek, dělám ze starého nové. Také mám radost ze zakázek pro jiné, například teď před Vánocemi jsem kreslila minikomiks na kelímky na kafe pro skvělou litoměřickou pražírnu Zoban. To mi udělalo velkou radost, výsledek se mi líbí a hlavně jsem si nechala zaplatit v pravidelných zásilkách jejich výborné kávy, to je na tom nejlepší.

 

Jak Ti to jde při práci ještě s podnikáním na rodičovské dovolené? Objevila jsi v sobě podnikavého ducha? Co ses musela za pochodu naučit?

Tak to je pro mne otázka na tělo, podnikání je pro mne španělská vesnice. Všechno se učím za pochodu a nejradši bych vůbec neřešila ekonomické a provozní záležitosti a jen kreslila a vymýšlela, psala na web a hýčkala si své fejsbukové skupiny. To mě baví, ostatní je pro mne ztráta času, takže ekonomicky jsem pořád tak nějak na nule, Čáromat je spíš pro radost, vydělává jen na další projekty, někdy i prodělá. Takže třeba letos mám asi nejdražší diář na světě, protože jsem se nepoučila z prvního pokusu, kdy to vyšlo jen tak tak, že jsme stihly diář před Vánoci prodat, a začala jsem i loni na diáři pracovat pozdě. Když pak nabrala zpoždění i tiskárna a přidaly se problémy v knihárně, nestihli jsme vyhodit prodej před Vánoci včas a neprodali jsme celý náklad. Je to pořád spousta drobností, které musí sedět.

Co jsem se musela naučit? Třeba jak to chodí v tiskárně. Z nadšení jsem si vymyslela magnetický kalendář a pak jen zírala, jak obtížné je tisknout na magnetickou fólii, najít spolehlivou tiskárnu schopnou magnety dobře nařezat apod. S diářem se zase učím, jak dlouho věci trvají, jaké jsou druhy vazeb, papíru, tisku, kdy začít pracovat na diáři, aby byl včas apod. Taky mě dost trápila grafika − sama neumím takové ty začisťovací grafické práce a pořád s tím někoho otravuju a jsou to výdaje navíc. Totéž s webem − teď jsme s kamarádem předělávali web, aby se tam mohl dát e-shop. Když se podnikání věnuje matka tří dětí, která má k tomu ještě jinou práci a navíc nemá kapitál do začátku ani v okolí žádné zkušené podnikatele, ke kterým by se mohla obrátit pro radu, je to vždycky trochu… jak to říct… živelné. (úsměv) Tedy ducha podnikavého mám, ale nějaké praktické záležitosti bych se ještě potřebovala naučit, případně jimi někoho pověřit.

 

Loni v listopadu se konal už desátý ročník Sametového posvícení, satirického průvodu masek, který se vyjadřuje k současným společenským problémům. Průvodu se účastní nejrůznější občanské iniciativy a spolky, které pomocí masek v nadživotní velikosti zhmotňují palčivá témata, kterými se dlouhodobě zabývají, nebo která se jich momentálně dotýkají. Jak se stalo, že jsi se se svou „matkoklikou“ stala jeho aktivní účastnicí? Jak vznikaly ty nádherné masky?

Sametové posvícení a naše „matkoklika“ byl pro mne loni na podzim vlastně hodně osobní zážitek, i když jsem se držela zpočátku trochu v pozadí. Vazbu na Sametové posvícení mám přes svého manžela Jiřího, který od samých začátků posvícení hraje se svou kutálkou v průvodu. Jeho dlouholetá kamarádka Olga Cieslarová, zakladatelka Sametového posvícení a vědkyně věnující se jevům typu karneval či masopust, si vzala za vzor svůj oblíbený švýcarský Fasnacht v Basileji a založila před deseti lety průvod Sametové posvícení v Praze. Jednotlivé „kliky“ tvoří vždy skupiny z nějaké organizace či jinak zájmově spjaté. A právě Olga, sama matka dvou kluků, začala na podzim lobovat za vznik kliky matek vycházející z té naší mateřské skupiny na FB „Jedna dvě, matka jde“. Myslím, že ji to napadlo i vzhledem k současné společenské diskuzi o roli matek během covidu, jejich vytíženosti, podílu otců na práci kolem dětí a v domácnosti apod. Byla to dobrá příležitost na tohle všechno poukázat. Já sama jsem na podzim nejprve nebyla moc aktivní, spíš virtuálně. Koordinace výroby masek se ujala Johanka Bratinka Burghoff, která má tři děti. Ta svým jemným přístupem nakonec přitáhla docela velkou skupinu matek a dětí, které se výrobě masek ve svých volných chvílích věnovaly. Setkávaly se v centru Prahy v prostorách Campus Hybernská a společně tvořily. Je s podivem, že si stále uštvané a uspěchané matky našly čas, ale opravdu našly! A ještě si to užily, jak samy říkaly. Nakonec jsem se přidala i já, byla to skvělá relaxace. Masky se tvoří tzv. kašírováním, lepením malých kousků papíru do předem připravené sádrové formy. Pak se musí natřít barvou a na závěr se jim udělá obličej, vlasy, vyříznou se otvory pro oči. Masky jsou veliké, drží na člověku pomocí helmy či čepice, na kterou se přidrátují či přilepí. Stejně je ale dost náročné je mít delší dobu na obličeji.

Pamfletu (přiložen jako PDF - pozn. red.) se věnovala zejména Marie Štastná, básnířka a majitelka Pokojíčku, obchodu s krásným autorským oblečením a šperky. Vrchol průvodu, nádhernou kašírovanou sochu šestiruké madony osobitě pojaly dvě skvělé výtvarnice Josefína Jonášová a Michaela Tůmová za pomoci řezbáře a truhláře Josefa Koblice. Svítící sochu zachytil fotograf Jan Hromádko na svých úžasných fotografiích. Spolu se sochou ponocného byla jedním z hlavních vizuálních taháků průvodu.

Ten průvod samotný se konal v rámci oslav 17. listopadu a byl pro nás úžasnou příležitostí ukázat s humorem, co matky běžně tíží a zlobí. Měly jsme na sobě přes oblečení stejné modré zástěry, které ušila také Marie Šťastná. Na obličejích ty naše masky. Měly jsme také hudebníky a nahrávky typických unavených a otravných matkohlášek, které se neustále linuly z repráku: „Nechte toho! Už nemůžu. Nelez tam! Vezmi si už ty boty! Nesahej na to! Jestli hned nepřestanete, tak…“ S sebou jsme měly samozřejmě naše děti a občerstvení. Dominantu naší kliky tvořil můj legendární dvojkočár, který odvozil něčí dvoje dvojčata a po nich ještě moje tři děti (úsměv), teď byl plný dobrot a taky konfet, které děti s radostí rozhazovaly po Praze za našich provinilých pohledů. Matky měly i prachovky a obří kapesníky a cestou náhodným přihlížejícím oprašovaly kabáty a utíraly nosy.

Pro mne ten průvod byl jedna velká euforie, jakési symbolické završení těch sedmi let na mateřské a rodičovské. Moje děti totiž tou dobou všechny zrovna nastoupily do institucí – můj sedmiletý syn do první třídy a moje nejmladší tříletá do školky spolu s pětiletou sestřičkou. Najednou jsem cítila tu chuť se radovat, že jsem to zvládla, přežila, a že můžu veřejně ukázat, že mateřství není jen o líbivých fotkách z Instagramu a dojemných momentech. Ale že je to kromě velké radosti a lásky taky práce a práce, neutuchající kolotoč povinností, který se nikdy nezastaví a často je v něm matka sama. Proto také ta šestiruká madona – jako symbol toho, co musíme na denní bázi zvládnout, a zároveň se u toho snažíme plnit představy společnosti – totiž nikdy si nestěžovat, nerouhat se, být vlídné, krásné a šířící kolem sebe měkké světlo něžného mateřství.

 

A jak to vidí doc. Mgr. Radek Chlup, Ph.D., z Ústavu filosofie a religionistiky FFUK, který Sametové posvícení sleduje bedlivě celých deset let jako málokdo: „Oproti jiným skupinám byly matky silné v tom, že nejen upozorňovaly na těžký úděl covidových matek, ale zároveň si sebereflexivně dělaly srandu samy ze sebe. Nejpůsobivější byla ta nahrávka s mateřskými výroky. Byla satirická, ale přitom naprosto realistická a vlastně vážná. Satira je nejúčinnější, když se při ní člověk nemusí pitvořit a může být plně realistický, jen tu realitu prezentuje trochu koncentrovaněji a zarámovaněji. Jedna z nejlepších skupin, jakou jsem kdy na Sametovém posvícení viděl.“

 

Tvrdíš, že být matkou není v současné společnosti žádným faktorem. Co tím myslíš? Vnímáš nějaký vývoj ve veřejném mínění ve vztahu k rodičovství, matkám, fungování rodin?

Měla jsem na mysli, že to není polehčující okolností. (úsměv) Vnímám to zejména v souvislosti s prací. Příklad: Na spoustě pracovišť není ani kojicí koutek, odkojila jsem tři děti v bufetu jedné velké firmy, která má přitom rozlehlé prostory. Proč tam nevznikne malá místnost pro matky s dětmi? Je to tak nepřijatelné, chodit do práce, když kojím? Někteří kolegové či šéfové či náhodní spolupracovníci mi připadají trochu lhostejní vůči tomu, co musí matky, potažmo rodiče zvládnout ve svém každodenním životě. Vím, že je to nezajímá a chtějí prostě, abych o tom nemluvila, nezatěžovala je tím. Já o tom však chci mluvit.  Nemyslím tím asi, že chci dostávat nějaké úlevy, svou práci vždycky vykonám. Ale ráda bych cítila třeba pochopení, když nezvládnu deadline, nebo si na něco nevzpomenu, protože je toho tolik… Chtěla bych, aby ke mně nepřistupovali jen s vlídnou shovívavostí a nenálepkovali mne jako věčného chaotika. Ale aby pochopili, že se můj život změnil a vypadá často jako běh křečka v kolečku křížený s žonglováním, a že je hrozně těžké během žonglování a běhání ještě odpovídat na maily, řešit telefonáty a dělat věci včas. Že děti jsou faktor, a jaký! Těžko si něco plánovat. Snažím se, snažím – a občas to nevyjde. V klidu, udělám to, až usnou! Nebo prostě za pár dní. Nevím, možná je to jen mé specifikum, že chci, aby společnost vnímala, že jsem matkou, ve smyslu mírného pracovního handicapu.

Hodně mých známých, které mají děti, naopak ani nechce, aby jejich pracovní kontakty vůbec vnímaly, že jde o matky. To byla zajímavá diskuze například kolem mého diáře, kdy ženy říkaly, že nemůžou a nechtějí na pracovní schůzce vytáhnout diář s nápisem „diář pro matky“. Za mne, proč ne? Status matky je prostě něco, co nás potkalo, nebo co jsme si vybraly, a kým jsme se staly. Ty organizační starosti a stresy kolem dětí jsou něco, s čím se denně potýkáme. Nejde o vytahování se, nejde o fňukání. Jako matky jsme na tom prostě jinak než dřív. Lidé by si měli uvědomit, že každodenní život matek je opravdu šílená hromada povinností. Já jsem šťastná, že jsem oficiálně ještě na rodičovské a moje práce je navíc velmi flexibilní. Moje zkušenost se zaměstnavateli je zřejmě velmi netypická, všichni jsou víceméně vstřícní, jsem OSVČ, jako tlumočník si mohu zakázky vybírat, v Čáromatu i třeba při práci na překladech si svou práci rozvrhnu, jak potřebuju, i když právě ty drobné náznaky nepřijetí zmíněné výše vnímám. Ale věřím, že spousta matek zažívá v souvislosti s prací mnohem horší zkušenosti. Z chování zaměstnavatelů, z veřejných diskuzí a mediálního prostoru to často vypadá, že rodiče – a matky zejména – přinášejí do pracovního procesu a do společnosti vůbec spoustu problémů.

A co se týče toho, jestli se ve společnosti něco hnulo ve vztahu k rodičům či matkám, nebo dětem – rodinám obecně, určitě je to jiné, než před dvaceti třiceti lety. Moji mámu by ani nenapadlo při malých dětech pracovat, podnikat, mít nějaké svoje záležitosti a cíle, vydávat se samotná s dětmi někam na cesty, jako my s kamarádkami vlakem do Chorvatska, nebo prostě jen tak něco organizovat, chodit s dětmi do kavárny atd. Byla doma a starala se o děti a domácnost. Tečka. Takže hnulo se něco určitě, ale je dál nutné poukazovat na to, že většinu práce doma nadále dělá žena, k tomu pracuje a často nemá žádnou pomoc ze své širší rodiny, ani svého okolí, či alespoň jejich pochopení a laskavost. Také by bylo milé, kdyby lidé byli víc tolerantní k volbám matek, co se týče způsobu a délky mateřské dovolené. Máme jednu z nejdelších mateřských ve světě, je to skvělé pro dítě a pro ty ženy, které to chtějí využít. Ale proč zbytečně ostrakizovat ty matky, které chtějí pracovat, nebo dokonce musejí. Já jsem ten případ, vždycky jsem aspoň trochu pracovala, a setkala jsem se často s kritikou, že tím svým dětem ubližuju. Jenže pokud budu doma pořád a přitom nešťastná, ublížím jim ještě víc. Matka by měla být spokojená, aby byla spokojenost i v rodině. Navíc je dobré mít „víc vajíček v košíčku“, tj. i jiné zájmy a oblasti, v nichž se realizuju. Mám štěstí, že tuhle teorii mi potvrzuje třeba i moje osmdesátiletá tchyně, vědkyně matematička.

 

Je mateřská dovolená spíše omezující nebo inspirující?

Jak jsem výše psala, já jsem při mateřské vždycky trochu pracovala a nakonec si i založila Čáromat – pro svou i naši zábavu. Takže to omezení jsem tolik necítila, protože jsem si našla skulinky, jak unikat. Můj manžel byl hozen do vody a musel se o děti postarat sám, nejdřív jen na chvíli, pak víc a teď zvládne stejně jako já tři děti klidně na týden, a já můžu pracovat. A já to oceňuju, ale zároveň jsou mi proti srsti dotazy typu „A jak on to bez tebe zvládne?“ Jak by to zvládnul, jako já bez něj přece. To jsem odbočila, ale mířím k tomu, že omezení se snažím minimalizovat, dělat občas věci, které chci dělat. Ano, děti mi změnily život, v mnohém k lepšímu, v něčem přinesly omezení. Ale hlavně spoustu lásky, a ta je vždycky inspirující.

 

https://www.sametoveposviceni.cz/

https://caromat.cz/

Mohlo by vás také zajímat...

BRNO: Vydavatelství Radioservis představuje CD Moravia Brass Band V PŮLNOČNÍ HODINU. Moravia Brass Band je největší žesťové těleso v ČR a rezidenční orchestr Brno Brass Festu. Třicet hudebníků v čele s šéfdirigentem Chuheiem Iwasakim popularizuje hru na žesťové nástroje, představuje jedinečné programy a aranžmá, zve výjimečné hosty, a především vytváří specifické uskupení: žesťový orchestr – brass band.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Hudba
Co se děje
07.12.2022

ČR-BRUSEL: Pod názvem Umění spojuje se včera večer 5. prosince uskutečnil v Bruselu u příležitosti Českého předsednictví v radě EU slavnostní koncert žáků základních uměleckých škol z různých krajů ČR. Koncertu předcházelo slyšení zástupců členských států v Evropském parlamentu na téma uměleckého vzdělávání. Právě systém základního uměleckého školství a rozsáhlá síť základních uměleckých škol patří ke světovým unikátům. V Bruselu jej odprezentuje Irena Pohl Houkalová, ředitelka celostátního festivalu ZUŠ Open, který pořádá Nadační fond Magdaleny Kožené s cílem zviditelnit význam ZUŠ. Na koncertě přímo v Evropském parlamentu vystoupili žáci i pedagogové z pražských ZUŠ Jana Hanuše a ZUŠ Popelka, Ostravské ZUŠ Mariánské hory, ZUŠ J. B. Foerstera v Jičíně, ZUŠ Bystré, ZUŠ Teplice, ZUŠ Liberec, ZUŠ Kroměříž a ZUŠ Havlíčkův Brod. Program akcentoval virtuositu a zapálení nejmladších generace a byl sestaven z ikonických děl mistrů české klasické hudby i světových autorů s přesahem do filmové a populární hudby a soudobé autorské tvorby.

Celá ČR, zahraničí
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Hudba, Soutěže a festivaly
Co se děje
06.12.2022

ČR: Novinkové CD Příští stanice muzikálová má poměrně zajímavou genezi svého vzniku. Jeho sólisty jsou Bára Basiková a Jakub Hübner. Bára se s Jakubem potkala několikrát na koncertech, kde oba vystupovali. Například na koncertě Muzikál expres 30 v Hudebním divadle Karlín. Postupem času mezi oběma vznikl vzájemný respekt i sympatie. První jejich společnou nahrávkou byla skladba Byl den a padla noc, která vyšla loni na Jakubově vánočním CD a je i bonusem toho dnešního. Muzikál expres se tedy rozhodl dát ve své letošní produkci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu prostor právě jim.

Celá ČR
Hudba
Co se děje
06.12.2022

VYSOKÉ MÝTO: Na počátku roku 1901, přesně 22. ledna, se narodil ve Vysokém Mýtě Ota Vohryzek. Tatínek Max byl vysoké a mohutné postavy, maminka Hermína drobná, okatá a velmi půvabná. Na kraji města společnou silou provozovali obchod s železem a sedlačili. O dva roky později se narodila ještě mladší Anna. A celá rodina spokojeně žila v přízemním domě s průjezdem do dvora, na který navazovala dlouhá zahrada s ovocnými stromy.

Pardubický kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Památky
Co se děje
07.12.2022