úterý
28. září 2021
svátek slaví Václav, Den české státnosti
Barbora Bartecká
© Foto: archiv Barbory Bartecké



Podnikavky na mateřské: s Barborou Barteckou

JESENICKO: Pokud fandíte regionálním značkám, řemeslným výrobkům a původním technologiím a fascinuje vás, jak lidé dokážou nápaditě zpracovat tradiční produkty v současných trendech, tak už jste sami objevili skvělý způsob, jak dodat osobitou, originální a přitom důvěrně známou atmosféru svátkům, kterým říkáme nejkrásnější v roce. My vám k tomu přinášíme příjemné čtení, vánočně laděný rozhovor s Barborou Barteckou, která provozuje na Osoblažsku voňavou živnost, bylinkový ranč Majoránek.

Autor článku: 
Irena Koušková

Barbora má svůj eshop s bioprodukty, malý obchod na ranči a nabízí také gastroslužby. Letos své podnikatelské aktivity pozvedla ještě o úroveň výš, když získala certifikaci Jeseníky, originální produkt. Maminka roční holčičky už odmala tíhla k bylinkám a vaření z nich, a protože léčivé rostliny a potažmo jídlo souvisí s tělem, pohybem, pak až tolik nepřekvapí, že další profesní oblastí jejího zájmu je terapeutický tanec. Vystudovala ovšem technický obor, stavební statiku, která, jak přiznává, ji stále hlavně živí. Zkrátka energická a zdravě cílevědomá žena, jež v sobě propojuje do značné míry protichůdné oblasti, se našla i v obchodě a všem, co s tím souvisí.

 

Máte bylinkový ranč na Osoblažsku v Horních Povelicích, v turistické oblasti Jeseníky v Českém Slezsku, v okrese Bruntál. Jak byste tento kraj charakterizovala? Jste rodačka? Čím vás přesvědčil, že jste se tu usadila, a neopustila jej jako řada mladých vzdělaných lidí při cestě za obživou?

Nenarodila jsem se v Jeseníkách, jsem rozená Ostravačka. Ale jezdili jsme sem s rodinou celé dětství, převážně do Rychlebských hor a okolí. Hranici od Bílé Vody po Jeseník máme prošlapanou a sudetská atmosféra mi od dětství není cizí. I proto mi nedělalo problém se tady usadit. Lidé se vracejí často tam, kde jim jako dětem bylo dobře. Kraj Osoblažska je ale hodně specifický. Charakter a povahu lidí tady není možné změnit, existuje zde pomyslná neviditelná hranice, která dělí toto místo od okolního světa jak sociálně, tak mentálně. Místní lidi částečně chápu. I přesto, že s mnohým nesouhlasím, respektuji je. Možná i proto jsme zde tak nějak „zapadli“ a berou nás neutrálně. Odsouzení čehokoliv nového či jiného je tady totiž mnohdy hodně rychlé.

 

Vystudovala jste technický obor a pracovala jako statik ve stavebnictví, působila jste i v uměleckém světě jako lektorka terapeutického tance… Co vás nakonec přivedlo k bylinkám, půdě, přírodě?

Ano, stavebnictví a statika mne živí dosud. Stále aktivně pracuji a je to hlavní zdroj naší obživy. Umělecký svět je už mnoho let mým únikem, kde nejsem sama v kanceláři, ale naopak s lidmi. Poslední dva roky jsou ale hodně mírné, jelikož se mi vloni narodila dcerka a některé pohybové činnosti šly do útlumu. Letos pro změnu zasáhl covid a nerozběhly se žádné kurzy. Bohužel vývoj nevypadá pro lektory dobře ani dále. Každopádně bylinářství, příroda, to jde se mnou také od dětství. Kuchyně a kulinářství s mámou mě bavilo už jako malou holku. Sbírala jsem si recepty, vystříhávala z časopisů a zakládala vše, co se mi líbilo. Jídlo a byliny souvisí s tělem, pohybem. Ono to všechno do sebe zapadá a jedno podporuje druhé. V kulinářství jsem ale vymýšlela pořád nové a další věci, z nichž se pak vyklubal zárodek našeho dnešního obchodu. Chtěla jsem praktické věci, ale pěkné a velmi chutné, které by nepřipomínaly nic z toho, co se dá běžně koupit. 

 

Jaké věci nikde jinde nemají?

Většina našeho zboží jsou takové dobrůtky, které bez problémů můžete někomu věnovat. Myslím, že máme i několik specialit, jež jsem zatím u nikoho jiného neviděla. Lidé hodně kupují medové pochoutky. Kombinace bylin, ořechů a ovoce v medu je opravdu delikatesa. Stoupá ale zájem i o bylinné maceráty k vaření. Prodej kořenicích směsí je jako dárek pak klasika, která neomrzí.

 

Zítra máme Štědrý den. Voní u vás doma Vánoce bylinkami?

Samozřejmě. Začíná to na plotně purpurou, bylinným čajem, mlékem se skořicí a badyánem a končí rybou na bylinách. Samozřejmě si připravuju i pár kousků vlastního cukroví, do kterého si přidávám šalvěj, černý bez nebo levanduli.

 

Nedáte na bylinky dopustit nejen v kuchyni, ale i při léčbě těla a duše?

Samozřejmě. Jdu ale na to jiným způsobem. Když si někdo požádá o bylinnou léčbu, povídáme si. Chci znát, co je to za člověka, jak žije, jak jí, jaký má režim a psychický stav. Hlavně si musíme i vzájemně sedět, důvěra je zásadní.

 

Na webu píšete, že nabízíte netradiční catering a specializované kulinářství. Co si pod tím představit? Jsou tyto služby žádané i v předvánočním čase?

No, to je zvláštní otázka. Mně to připadá normální, ale když přinesu lidem svůj klasický catering, tak se jim většinou rozzáří obličej úsměvem i překvapením. Půjčuji vlastní keramiku, dřevěné nádobí, servíruji v kusech dlabaných dýní nebo na listech. Do jídla běžně přidávám jedlé rostliny i květy, k tomu peču vlastní pecny chleba. Když vařím, používám své kulinářské produkty. Ještě obvykle přidávám deserty a mlsky nakonec, třeba celozrnné vafle podle vlastního receptu doplněné místní marmeládkou či pampeliškovým medem. Samozřejmostí je ručně psaný jídelní lístek, který lidem píšu, a výjimka není pohoštění o sedmi až deseti chodech. Prostě pestrý a pěkný stůl.

 

Zdá se, že opravdu dokážete pečlivě připravit nevšední hostinu krásnou i na pohled. Vycházíte také z receptů našich předků?

Částečně ano. Spíš se inspiruji a přetvářím si to po svém. Jsou ale věci, kterých se držím pevně. To se týká třeba řemeslného zpracování chleba, o ten je poslední dobou u nás velký zájem. Také se mi líbí některé klasické kombinace masa a omáček, které používaly naše babičky. Našla jsem omáčky z šípků, jeřabin i černého bezu jako klasicky používané.

 

Najde se u vás nějaká tradiční krajová specialita?

Tady bylo několik krajových specialit, pocházely především z tradic německé kuchyně. Bohužel se mi zdá, že s financemi zmizela z Osoblažska občas i ochota pestrého vaření a vynalézavosti v kuchyni. Lidé hledí na nejlevnější suroviny. Na české straně se tady ale s kvalitou většinou v běžném obchodě neshledáte.

 

Vraťme se ještě k začátkům. Kde se ve vás vzal podnikavý duch? Dodělávala jste si nějaké vzdělání? Jak se vaše drobné podnikání vyvíjelo? Na co jste pyšná? Byly krizové momenty?

Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. Jsem jediný podnikatel v rodině a zřejmě i za všechny vzhledem k počtu aktivit. (smích) Ryze podnikatelské a manažerské vzdělání jsem si nedoplňovala, snažila jsem se jen sledovat některé lidi, kteří mne inspirují, jak pracují. Informace sbírám všude, kde je možno. Díkybohu mám (snad) i vrozeno to, že ráda komunikuji s lidmi. Vlastně všeobecně mám lidi v oblibě, ráda se s nimi bavím, zajímám se, co kdo dělá. Pořád mám pocit, že toho vím a umím málo a hledám, co se ještě můžu naučit.

Vývoj mého podnikání byl postupný, jelikož v rodině máme zakořeněno, že podnikatelé jsou … no… (smích) Než jsem se osvobodila od přesvědčení, že všichni kradou, trvalo mi to nějakou dobu. Ale ten pocit, že chci něco dělat, byl prostě silnější. Začala jsem pomalu a postupně přidávat další a další věci. Čekala jsem, jak budou lidi reagovat a jak se v tom cítím já.

Krizových momentů bylo mnoho. Chodí to ve vlnách, jednou se daří a pak s tím chcete praštit. A byly úplně ve všech odvětvích. Sedíte vyčerpaná po mnoha měsících, kdy pořád něco vymýšlíte, kdy skoro nespíte, a přemýšlíte, jestli vám to fakt za to stojí. Nikdo vám nerozumí, protože si všichni myslí, že vám to jde přece úplně samo. Navenek se vše tváří, že to prostě frčí, a nikdo nevidí to, že jste stále jako hnací motor, který je občas totálně unavený, sám a smutný. Kolikrát jsem si řekla, jestli by nebylo lepší se nechat někde zaměstnat a mít klid. Podnikání je zkouška trpělivosti, no, hlavně teď s miminkem. Vždycky se ale v takové té největší krizi objevil někdo zásadní, kdo byl jako znamení, že to má pokračovat dále.  

 

Začala jste s podnikáním až na mateřské dovolené nebo už předtím? Je mateřská dovolená při podnikání spíše omezující nebo inspirující? Co jste se musela naučit?

Podnikala jsem několik let při zaměstnání, kdy se mi to pomalu rozbíhalo. S přechodem na mateřskou jsem ale opustila definitivně i stálé zaměstnání a od té doby podnikám naplno. S malým miminkem je to omezující a inspirující zároveň, protože člověk se musí naučit fungovat ve značném omezení. Už tak maminky málo spí. No a když dítě usne, tak přemýšlíte, jestli padnete únavou, nebo si rovnou sednete k práci, a kdy vlastně pak opečujete tu domácnost (smích) Mám naštěstí opravdu chápavého muže. Naučit jsem se musela snad ještě větší trpělivosti, než jsem měla, abych z toho občas nezešílela. To asi ale všechny mámy znají dobře. Někdy je ale velmi náročné, když zrovna má dítě svou chvilku a vy musíte zvednout pracovní hovor a deset minut odborně hovořit. Mezitím dítě převrací naruby půl pokoje a při obědě plánujete objednávky a děláte inventury. Na pracovní cesty jezdím i s dítětem, lidé reagují naprosto bez problémů. Díkybohu už je to běžná věc, že mámy na mateřské pracují. Malá je součást mne, jezdí se mnou v 95 % případů a hlídat ji nechávám opravdu jen výjimečně. Babičku máme daleko, tak se prostě zúčastňuje veškerého našeho pracovního života. Evidentně jí to vůbec nevadí a nás to všechny spojuje.

 

Nedávno jste získala certifikaci Jeseníky, originální produkt. Tato značka garantuje zejména místní původ výrobku a vazbu na region Jeseníků, ale také jeho kvalitu a šetrnost k životnímu prostředí. Co pro vás šetrnost k životnímu prostředí znamená? Vracíte se k tradičním technikám výroby? Co to konkrétně obnáší a co jste při certifikaci musela předložit?

Certifikace a hlavně odezva, které se mi při ní dostalo, je tak trochu odměnou za mnoholetou práci, která kolem toho byla. Šla jsem to prostě zkusit, protože jsem si řekla, že na Osoblažsku není nikdo, kdo by dělal takové věci se záměrem vysoké kvality a specializace v gastronomii. Bylinné kulinářství je velmi zaujalo nejen produkty, ale i tím, co jsem kolem toho vytvořila. Celkově se hodnotí produkt, jeho záměr, originalita, zdroje, kvalita, vazby na region a další věci. Nikdy mě nelákalo mít velkovýrobu, ztrácí se v tom moje osobní přítomnost být za vším, co vyrábím. Vzhledem k šetrnosti a přírodě je třeba myslet na to, že není nutné vyrábět na sklady a můžeme používat více ruce místo strojů.

 

Kdo jsou vaši zákazníci? Slyší na Osoblažsku, které patří v rámci republiky spíše k chudším lokalitám, na nabídku bioproduktů, které nabízíte? Co pro vás znamená být bio? Máte konkurenci? A naopak s kým spolupracujete?

Ze začátku jsme měli minimum místních zákazníků. Většina zájemců byli turisté nebo nakupující přes eshop. Postupem času se ale před námi pomalu otevřela komunita místních, kteří jsou tu sice ve značné menšině, ale fungují podobně jako lidi ve větších městech. Ryze místní na naši nabídku neslyší vůbec. Ze začátku jsme uvažovali o distribuci do obchůdků zdravých výživ apod., dokonce jsme některé už oslovili a navázala se komunikace. Ale nakonec jsem od toho upustila. Něco mi našeptávalo, ať to nedělám. Ukázalo se to jako správné rozhodnutí, protože jsme vázáni na toto místo, lidé si jezdí sem a hlavně oceňují osobní kontakt přímo s výrobcem.

Spolupracuji s místními lokálními výrobci a využívám regionální produkty z Jesenicka. Teď už jsme se dostali do fáze, kdy si můžeme vybírat, s kým budeme v součinnosti. S obchodníky a partnery si musíme sednout především po stránce osobní. Vytváří to dobrý obchodní prostor. Co se týče konkurence, tak nevnímám, že by tu nějaká byla. Jsou tu lidé, kteří dělají podobné věci, ale jinak. S většinou z nich nějakou formou také obchoduji a vím, že každý zákazník slyší na něco jiného. Proto jsem i ráda, že je tu větší výběr a lidé se rozhodnou, ke komu půjdou. Pro občerstvení a rauty využívám z velké části i biopotraviny včetně ovoce a zeleniny. Pro mne žít „bio“ znamená větší rozsah než jen na talíři. Souvisí to také s šetrným nakupováním, ekologickým hospodařením v domácnosti i na zahradě, tříděním odpadu, recyklací oblečení.

 

Jste občansky aktivní v oblasti udržitelného způsobu života?

Dalo by se říct, že ano. Snažím se sdílet nějakou osvětu, jak to děláme u nás a inspirovat lidi, aby to zkusili. Když k nám někdo dojede, provedu ho po zahradě a seznámím ho s místem, historií, prací a tím, jak to tu funguje. Hned jim dojde, že se o jistou udržitelnost a ekologii snažíme, co to jde.

 

Co pro vás znamená odpovědný marketing?

To je zajímavá otázka. Snažím se, aby Majoránek zvenčí vypadal takový, jaký je uvnitř. Přirozenost, průhlednost a lidský přístup, především osobní. Nechci, abychom byli konzumní, raději malí a jedineční. Propagace je jedna věc, ale ne vždy to u některých firem odpovídá realitě. Dávám do éteru reálné fotografie, jaké to u nás je a píšu vše sama. Pokud se pár lidí zamyslí nad tím, že není nutné být jen konzumní, že je fajn být přátelský a smát se, myslet i trochu ekologicky a vrátit se zpět k přirozenému životu, tak to považuji za úspěch části svého odpovědného marketingu.

 

Osoblažsko je alespoň mezi výletníky známo parní osoblažskou úzkokolejkou. I tady ve vlaku se dají nakoupit vaše produkty… To je celkem vynalézavý způsob, jak se dostat k návštěvníkům kraje. Jak se vůbec propagujete?

Parní vlak na úzkorozchodné dráze je podle mne největší turistická atrakce Osoblažska. Dostali jsme se ke gastrovozu poměrně velkou náhodou. Ředitel hledal někoho, kdo by se o vůz postaral, protože se za celou dobu jeho historie nepodařilo najít provozovatele, který by tam vydržel. Přes doporučení nás oslovil a ihned po první sezóně bylo jasné, že není poslední. Udělali jsme radikální změny, vyměnili úplně všechno počínaje pivem, kávou přes občerstvení a přidali i produkty z Osoblažska jako suvenýry. Přímo na vláčku obsluhuji často osobně a hosté někdy dojedou až k nám na ranč. Je to úžasné setkávání přímo s turisty, s koncovým zákazníkem a jejich názor a odezva je pro mě zásadní. Dostaly se k nám ale informace i zvenčí a byly velmi pozitivní. Ke konci sezóny jsme zkusili otevřít i Bistro na kolejích, páteční podvečery k nám jezdili hosté na otočku i 100 km jen kvůli zážitku a jídle ve stylovém místě. Tam jsem byla vždy osobně a byly to krásné pracovní dny. Ta příprava za to vždy stojí. Informace proudí o našich akcích převážně na Facebooku, jelikož jsem v rámci své práce přikovaná k počítači. Mezi výpočty obsluhuju weby a facebook, píšu si s lidmi a tvořím pozvánky.

 

Určitě za svým podnikáním nestojíte sama. Pomáhá vám manžel? Jak máte v podnikání rozdělené role?

Za svým podnikáním stojím převážně sama. Teď už ale některé věci musím delegovat. Do party nám přibyla jedna paní, která u nás začíná pracovat. Muž samozřejmě pomáhá, především s fyzickou prací a péčí o dítě. Spolu také jezdíme na festivaly, obsluhujeme, prodáváme. Organizační záležitosti, komunikaci, výrobu, weby, prodeje a vše, co souvisí s obchodem, jsou jen na mně. Práce statika je ovšem vyloženě moje záležitost. Muž je nezastupitelný v péči o dům a zvířata. To je jeho velmi důležitá role, do té já téměř nezasahuji a jsem tam jen plánovač.

 

Dá se uspokojivě skloubit podnikání, domácnost, rodina a další aktivity? Jak dobíjíte baterky?

Někdy to moc uspokojivé není, ale skloubit se to dá. Napětí doma je občas velmi silné, ale vždycky si musíme říct, proč to vlastně děláme. Snažím se udržovat si vztah s blízkou rodinou – s rodiči a sourozenci. Hledám vždy čas na návštěvu k nim. Jinak odpočíváme fyzickou prací na zahradě a s koňmi. Pokud se nám podaří i vycházka nebo vyjížďka, je to zázrak. Ale i cvičit s nimi je už svým způsobem relax. Já samozřejmě dobíjím uměním, tancem a občas i malováním.

 

Jak funguje bylinkový ranč mimo sezónu?

Ano, funguje. Máme tu malý obchůdek, lidé mohou přijít normálně nakoupit. Kromě vlastních produktů tu najdou také už poměrně široké zastoupení ostatních kolegů z regionálních značek. Zastavují se tu i na kávičku, teplou čokoládu a ke zvířátkům. Na příští rok chystáme nové zookoutky, které i rozšíříme. Také nějaké zajímavosti do bylinkové zahrady a tak.

 

Jak váš život ovlivnila letošní vlna pandemie?

Letos jsme se na jaře připravovali na vstup na farmářské trhy a velké jarmarky. V době, kdy jsme v únoru začínali investovat do zboží, sklenic, bylin a dalších surovin k výrobě, se začala přibližovat informační vlna o pandemii. Zastavila se pak celá výroba, prodeje, také na nějakou dobu nejezdil parní vlak. Okamžitě jsme síly přetransformovali jinam a vrhli se na budování. Práce se nesměla zastavit. Přes léto se to nějakým způsobem rozběhlo, ale zase se to mění. Kdoví, jak vše bude dále.

 

Jaké jsou vaše další plány?

Plány nosím v hlavě už několik let a přesto, že se všem zdály naprosto šílené, tak je postupně realizuju. Sice ne v takové podobě, jaké měly být, ale lidé si vždy řeknou, jak to vlastně chtějí. Z těch nejbližších se jedná určitě o dokončení zahrady a její celkové otevření. Také jsou na spadnutí mini farmářské trhy – prodej ze dvora, na nichž spolupracuji s některými místními obchodníky. Rozvoz začíná být časově náročný a někteří si rádi udělají výlet s nákupem k nám. Obchůdek u nás je maličký, ale naprosto dostačující. No a ty větší plány si ještě nechám pro sebe (úsměv), určitě to ale bude pro některé pecka!

 

www.majoranek.cz

Mohlo by vás také zajímat...

PRAHA: S velkým zármutkem a lítostí oznamujeme, že ve věku 69 let zemřel mecenáš a milovník kultury, majitel, podporovatel a zachránce Pražského komorního baletu, JUDr. Ivan Dunovský.

Celá ČR
Divadlo a tanec, Ostatní
Co se děje
20.09.2021

ČR: Po čtyřleté pauze se na hudební scénu vrací anketa Český slavík 21, jejíž počátky sahají až do šedesátých let minulého století, a to pod patronátem matematika a sociálního reformátora Karla Janečka. Galavečer, jenž býval pravidelně jedním z nejúspěšnějších televizních pořadů celého roku a v listopadu jej živě odvysílá televize Nova, připravuje režisér Pepe Majeský.

Celá ČR, Hl. m. Praha, zahraničí
Hudba, Ostatní, Soutěže a festivaly
Co se děje
21.09.2021

ČR-BELGIE: Její jméno vůbec nenapovídá, že by šlo o Češku. Jen koncovka – ová, kterou celoživotně používá, prozrazuje, že má jeho nositelka s Českem nějaké vazby. Křestním jménem by dobře zapadla do ruského prostředí, které měla možnost poznat v dobách studia ruštiny a angličtiny ve Volgogradu. Německy znějící příjmení vyvdala od manžela George, Američana, s nímž ale žije – další překvapení – v Belgii. Jenže Olga je jednou z nejryzejších Češek, jaké znám. Křestní jméno zdědila po mamince, která je dostala po Masarykově dceři. Česko a češtinu miluje nade vše, a také češtinu cizince v Belgii učí. Kromě toho se už pěkných pár let s veškerou energií věnuje vedení Českého krajanského spolku Beseda. Všechno její konání prozrazuje, že se jí povolání učitelky stalo posláním. Umí to s dětmi i s dospělými, ostatně s mužem vychovali čtyři potomky.

Známe se už od roku 2004, když jsem na pozvání Besedy – a tedy Olžino – přijela do Bruselu na oslavu 100. výročí založení spolku. Od té doby jsme ve stálém kontaktu přátelském i pracovním, a tak celkem logicky došlo i k Olžině účasti v dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, který jsme s kolegy natáčeli v roce 2017. A už tehdy svou pestrou životní cestu popisovala jako jednu velkou náhodu, a také lingvisticky a kulturně velmi zajímavou pouť. Vydejme se na ni společně.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Menšiny a cizinci
Články a komentáře
15.09.2021

ČR-FRANCIE: Před 150 lety (23. 9. 1871) se narodil v Opočně František Kupka, český malíř, který dobyl svět. Byl by ale František Kupka zasáhl do dějin výtvarného umění, kdyby jeho cesta nevedla do Paříže? Do města světla a vytoužené mekky všech malířů? A stal by se jedním ze zakladatelů abstraktního umění, kdyby své první kroky neudělal na východě Čech – v kraji blouznivců, spiritistů a mystiků? Podivuhodný příběh talentovaného studenta z konce světa, jehož obrazy jsou dnes ozdobou moderních galerií, je dosud nevyčerpaným námětem na román. A stejně jako v abstraktním umění záleží především na harmonii celku, tak i pro pochopení Kupkova myšlení a cítění je třeba putovat krajinami jeho mládí a inspirace. Na cestě z Opočna, Dobrušky a Jaroměře – až do Paříže a Puteaux. Publicistka Lenka Jaklová se v roce 2008 vydala po jeho stopách. V Puteaux se setkala s René Pradezem, posledním žijícím představitelem tzv. Malířské školy Puteaux, k níž patřil i František Kupka. Jeho pozoruhodné svědectví přinášíme v další části našeho cyklu Stopy v písku. 

Celá ČR, zahraničí
Výtvarné umění, Památky
Články a komentáře
22.09.2021