Hledání kořenů, zvyků a tradic v Ostašově
<p>LIBEREC: Ostašov je čtvrt Liberce na samém okraji, odkud se už jen zvedají stráně Ještědského hřebene. První zmínka o Ostašovu pochází z poloviny 13. století, původní obyvatelstvo však zhruba po deseti letech díky válkám obec opustilo. V polovině 15. století byla obec založena znovu a to pány z Bieberštejna. K Liberci byla obec připojena 1. ledna 1963, dnes zde žije přes pět set obyvatel.</p> <p>Původní charakter lokality a především sousedský způsob života s vlastní kulturou a bohatým společenským životem se snaží obnovit Spolek přátel Ostašova.<br />
Lidé zde pod Ještědem žili už před sedmi sty léty, sídlo však nebylo nijak významné a ožilo teprve až v 15. století. Středem kulturního života obce se stala kaple, postavená v roce 1770, když místní občané získali finanční odškodnění za útrapy v sedmileté válce a rozhodli se tyto prostředky investovat do výstavby dřevěné kaple v centru obce a o rok později byla zasvěcena svatému Vojtěchovi. Sloužila svému účelu do roku 1827. V letech 1832 – 1833 byla přestavěna na zděný kostel využívaný přibližně do poloviny minulého století. Pak zde utichl život, budova chátrala a stávala se terčem vandalů.<br />
Současnost – to je nadšená činnost členů Spolku přátel Ostašova, kterým byl kostel v srpnu roku 2011 pronajat k užívání. Po více než padesáti letech, kdy byla velká většina sakrálních památek odsouzena k zániku, kostel znovu ožívá – konají se zde benefiční koncerty, výstavy, divadelní představení a probíhají zde také drobné i větší opravy. Postupně jsou restaurovány i jednotlivé části interiéru. Kostel sv. Vojtěcha v Ostašově se díky činnosti občanského sdružení SPOLEK PŘÁTEL OSTAŠOVA stává centrem místního dění a k radosti všech jeho členů i místních občanů znovu začíná sloužit svému účelu.<br />
Jedním z významných projektů členů jsou Toulky minulostí. Jeho cílem je prostřednictvím odborníků a nadšenců najít kořeny obce, zvyky a tradice, prostě vytvořit vztah obyvatel k místu, kde žijí a vychovávají své děti.<br />
Řadu kulturních akcí, přednášky, koncerty, výstavy a dokonce i ukázku bitvy prusko-rakouské z roku 1757, která proběhla v rámci rozsáhlé sedmileté války i na území Liberecka, právě v místech, kde je dnešní Ostašov, připravují nadšení obyvatelé této městské čtvrti, která připomíná spíše venkovské sídlo. Spolek se zaměřuje na aktivity občanů a snaží se o účast především mládeže. Zdejší škola má třídy ve dvou budovách, a děti se významně podílejí na kulturním dění. Letošní advent zahájil koncertem výstavou betlémů, z nichž jeden společně vytvořily děti. Má mnoho figurek a nejrůznější postavičky, a je v něm dokonce zpodobněn místní kostel. V podvečerním koncertě návštěvníci ocenili vystoupení žáků, ale především zpěváčků z mateřské školky Pastelka.<br />
Společným dílem obyvatelé Ostašova dokazují, že kulturní život může být bohatý i mimo centrum velkého města. Okolní příroda Ostašova nabízí překrásné výhledy na Jizerské hory a Ještědský hřbet. Vedle koňských stezek je zde také golfové hřiště a oblíbená je cyklostezka Odra-Nisa, vedoucí až k Baltskému moři. Pro turisty postavili ostrovští naučnou stezku a nedaleká žlutá značka vede do Kryštofova údolí nebo ke zříceninám hradu Hamrštejnu.</p>
Mohlo by vás také zajímat...
PRAHA: S velkým zármutkem a lítostí oznamujeme, že ve věku 69 let zemřel mecenáš a milovník kultury, majitel, podporovatel a zachránce Pražského komorního baletu, JUDr. Ivan Dunovský.
ČR: Po čtyřleté pauze se na hudební scénu vrací anketa Český slavík 21, jejíž počátky sahají až do šedesátých let minulého století, a to pod patronátem matematika a sociálního reformátora Karla Janečka. Galavečer, jenž býval pravidelně jedním z nejúspěšnějších televizních pořadů celého roku a v listopadu jej živě odvysílá televize Nova, připravuje režisér Pepe Majeský.
ČR-BELGIE: Její jméno vůbec nenapovídá, že by šlo o Češku. Jen koncovka – ová, kterou celoživotně používá, prozrazuje, že má jeho nositelka s Českem nějaké vazby. Křestním jménem by dobře zapadla do ruského prostředí, které měla možnost poznat v dobách studia ruštiny a angličtiny ve Volgogradu. Německy znějící příjmení vyvdala od manžela George, Američana, s nímž ale žije – další překvapení – v Belgii. Jenže Olga je jednou z nejryzejších Češek, jaké znám. Křestní jméno zdědila po mamince, která je dostala po Masarykově dceři. Česko a češtinu miluje nade vše, a také češtinu cizince v Belgii učí. Kromě toho se už pěkných pár let s veškerou energií věnuje vedení Českého krajanského spolku Beseda. Všechno její konání prozrazuje, že se jí povolání učitelky stalo posláním. Umí to s dětmi i s dospělými, ostatně s mužem vychovali čtyři potomky.
Známe se už od roku 2004, když jsem na pozvání Besedy – a tedy Olžino – přijela do Bruselu na oslavu 100. výročí založení spolku. Od té doby jsme ve stálém kontaktu přátelském i pracovním, a tak celkem logicky došlo i k Olžině účasti v dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, který jsme s kolegy natáčeli v roce 2017. A už tehdy svou pestrou životní cestu popisovala jako jednu velkou náhodu, a také lingvisticky a kulturně velmi zajímavou pouť. Vydejme se na ni společně.
ČR-FRANCIE: Před 150 lety (23. 9. 1871) se narodil v Opočně František Kupka, český malíř, který dobyl svět. Byl by ale František Kupka zasáhl do dějin výtvarného umění, kdyby jeho cesta nevedla do Paříže? Do města světla a vytoužené mekky všech malířů? A stal by se jedním ze zakladatelů abstraktního umění, kdyby své první kroky neudělal na východě Čech – v kraji blouznivců, spiritistů a mystiků? Podivuhodný příběh talentovaného studenta z konce světa, jehož obrazy jsou dnes ozdobou moderních galerií, je dosud nevyčerpaným námětem na román. A stejně jako v abstraktním umění záleží především na harmonii celku, tak i pro pochopení Kupkova myšlení a cítění je třeba putovat krajinami jeho mládí a inspirace. Na cestě z Opočna, Dobrušky a Jaroměře – až do Paříže a Puteaux. Publicistka Lenka Jaklová se v roce 2008 vydala po jeho stopách. V Puteaux se setkala s René Pradezem, posledním žijícím představitelem tzv. Malířské školy Puteaux, k níž patřil i František Kupka. Jeho pozoruhodné svědectví přinášíme v další části našeho cyklu Stopy v písku.
Místní kulturu vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu - NIPOS
ISSN 1803–2818