Z cestovního deníku spisovatele a humoristy Benjamina Kurase aneb Kdyby s námi tehdy Janáček večeřel

Před nějakými dvacet lety jsem trávil kousek léta posedáváním na pláži Forte dei Marmi u toskánského městečka Pietrasanta, kam se sjíždívá hodně sochařů, protože tam jsou nejlepší kameníci a slévači na světě, staré řemeslnické rody už od starého Říma. Jedním z takových sochařů je můj někdejší spolužák, moravský rodák, francouzský občan a milovník Itálie Ivan Theimer. Při jednom posedávání nad rybí večeří v baru přímo na pláži se odehrává scéna, při níž si uvědomím rozdíl mezi stylem konverzace italské, anglické a české. Anglický konverzační styl a úzus spočívá v tom, že někdo položí otázku a nechá druhého domluvit do konce, vyslechne ho, pokusí se pochopit, co řekl, a pak v námětu pokračuje nebo přejde na další. Italové a Češi si skáčou do řeči, ale dělají to každý jinak. Češi se hádají a překřikují, Italové se doplňují a dělají jeden druhému nápovědu, i když na první poslech, a hlavně nerozumíte-li italsky, vám i italská konverzace může připadat jako hádka.

Naše italské sezení u večeře na pláži probíhá tak, že někdo nakousne nějaký námět a začne vyprávět, druzí mu neustále skáčou do řeči krátkými větičkami. Abychom si to ilustrovali, vymysleme si jako příklad stručnou příhodu, jak by ji odvyprávěl Angličan:

„Tak vám tuhle jdu po náměstí, v tlačenici, jak se lidi vracejí z práce, a najednou zakopnu o něcí nohu. Otočím se, abych se omluvil, případně někomu vynadal, a ona to jedna moje spolužačka, s kterou jsem se na studiích párkrát pomazlil a patnáct let jsem ji pak neviděl. Sedí u stolku na chodníku kavárny, sundá si sluneční brýle a chechtá se. Nebudu vás nudit dalšími podrobnostmi, ale domů jsem se dostal až druhý den ráno.“

Soustolovníci by pár vteřin mlčeli, aby si ověřili, že skončil, pak by chvilku přemýšleli, zda se ho mají ptát na podrobnosti oné noci, nakonec by si řekli, že jim do toho nic není, do Angličanova soukromí se neleze. A pak by někdo řekl:

„Zajímavé.“

A pak by si možná rozebrali filozofické, politické a morální aspekty příběhu a udělali by si z toho srandu. Proto má angličtina tak málo oper a tolik muzikálů.

V italštině by totéž proběhlo velmi svižně takto (a hlavního řečníka si napišme kurzivou, abychom si ho odlišili od ostatních spolusedících, jimi jsou muži i ženy):

„Tak vám tuhle předevčírem jdu…“

„Kde?“

„Piazza del Campo.“

„Dopoledne nebo odpoledne?“

„K večeru.“

„Svítí slunce nebo prší?“

„Neprší, ale je pod mrakem.“

„K večeru jako na konci pracovního dne?“

„Jo.“

„To už musí být na ulici velká tlačenice.“

„Davy.“

„To znám, já to mám každý den na cestě z práce.“

„A hlavně okolo Piazza del Campo, tam to nebývá k hnutí.“

„Ty to tam znáš?“

„Jistě, mám kancelář hned za rohem.“

„A navíc se to tam hemží turisty.“

„No, skoro tam nezaslechneš italské slovo.“

„A kavárny jsou tam předražené.“

„Ty už jsou dnes předražené všude.“

„Samí zloději.“

„Za to může to euro, všecko nám zdražilo.“

„Že.“

„Staré dobré liry.“

„Právě, každý z nás byl tehdy milionářem.“

„A tak ty ses, Giancarlo, tou tlačenicí protlačoval směrem, kterým to, vlastně?“

„Z ulice dei Fiori…“

„Tam máš kancelář?“

„Jo.“

„Šel jsi sám nebo s tou svou krásnou sekretářkou, co jsem tě s ní nedávno přistihl na večeři v Drago Verde?“

„Sám.“

„Škoda.“

„Chudáček, úplně sám.“

„Tu jsem ti záviděl, měl bys mě s ní seznámit.“

„Na tu si dávej pozor, ona jde jen po boháčích.“

„Jako ty?“

„Já nejsem žádný boháč.“

„Podle toho, s kým se srovnáváš.“

„Neblbni, jen se slušně živím.“

„To dnes bohatě stačí.“

„Kdo se dneska slušně uživí.“

„Že, s těmi horentními cenami.“

„Šels po té straně, jak je pojišťovna, nebo kino?“

„Kino.“

„Co dávali?“

„Nevšiml jsem si, dost jsem spěchal

„Toho posledního Antonioniho dávají.“

„Tys to už viděla?“

„Ne, jen jsem četla kritiku v Corriere della Sera.“

„Ty čteš Corriere della Sera, takový pravicový plátek?“

„Nepatří Berlusconimu?“

„Dobrá kritika?“

„Taková trochu rozpačitá.“

„Ale že Corriere patří Berlusconimu?“

„Nepatří.“

„Určitě?“

„Na beton. Hergot, tohle je dobrá ryba.“

„Co to je?“

„Zubatec.“

„Jo, zubatec, to je naše nejlepší ryba.“

„A nejlíp takhle jednoduše na grilu.“

„Skvělá.“

„A kam jsi to vlastně spěchal?“

„Domů, měl jsem hodně práce k dodělání. A jak tak spěchám, najednou vám…“

„Do někoho vrazíš.“

„Zakopnu…“

„Nepovídej, o co?“

„To budou ty špatně udržované chodníky, člověk o ně zakopává pořád.“

„O nohu. Takhle jednoduše politá dobrým olivovým olejem, skvělá.“

„Noha?“

„Ryba.“

„Že, žádné komplikované omáčky jako Francouzi.“

„Nebo obalovaná jako Angličani.“

„Někdo ti nastavil nohu?“

„To snad ne, to musela být nehoda.“

„Nebyla to nehoda.“

„Bylo to schválně?“

„Jo.“

„Dals mu hned facku?“

„Ne.“

„Ale alespoň jsi mu vynadal?“

„Ne, byla to ženská.“

„Ženě bys přece nevynadal.“

„Na to nespoléhej.“

„Krásná?“

„Ne úplně na první pohled, ale jo, ještě docela hezká.“

„Hergot, mně hezká ženská podrazit nohu, tak ji hned obejmu.“

„Taky jsem ji hned objal.“

„Jen tak, cizí ženskou?“

„Copak neznáš našeho Giancarla, ten nenechá žádnou ženskou na pokoji.“

„Nebyla cizí.“

„Tys ji znal?“

„No, byli jsme spolu na univerzitě.“

„A byli jste spolu taky jako, víš, co myslím?“

„No, byli, no, párkrát.“

„Jenom tak párkrát?“

„No, nevím, šestkrát.“

„Takže žádná velká láska?“

„Sedmkrát vlastně.“

„Takže velká láska přece jen.“

„A že si to tak přesně pamatuješ?“

„Včera jsme si na to vzpomínali.“

„Včera? Neříkals předevčírem?“

„Předevčírem jsme se potkali. Včera ráno jsme na to vzpomínali.“

„Jo vy jste jako hned tohle?“

„Přece znáš Giancarla.“

„Jo tak proto mně včera u tebe v kanceláři řekli, že jsi nemocný, když jsem ti volal.“

„Hergot, ta ryba je dobrá.“

 

V tomhle stylu nějak podobně útržkovitě probíhala naše konverzace na žádné konkrétní téma při večeři na pláži Forte dei Marmi. Kdyby takhle někdo skákal do řeči Angličanovi, naštval by se a už by s ním nikdy nemluvil. Kdybyste naopak nechali Itala doříct celou větu, chraňpánbůh dovyprávět celý příběh bez přerušování, urazil by se, že ho neposloucháte. V angličtině je přerušování nezdvořilost, v italštině spoluúčast.

Tu a tam se mezi hovorem něco zeptali Ivana i mě, aby nás udržovali v partě. Ivan odpovídal stručně několika slovy, já jsem se sice dost dobře, ale anglickým konverzačním stylem, snažil skutečně odpovědět, na co se mě ptali. Nejpozději na začátku druhé věty mě pokaždé usekli a přeskakovali na něco jiného. Když se mně to stalo popáté, obrátil jsem se na Ivana s otázkou:

„Proč se mě na něco ptají, když mě nenechají odpovědět?“

„Ale vždyť oni se nás na nic neptají. To oni si jen tak zpívají.“

„Jak zpívají?“

„My umíme oba dobře italsky mluvit, ale neumíme to po italsku zazpívat. Italské společenské konverzace nejsou o tom, že by se někdo od někoho chtěl něco dozvědět nebo někomu něco sdělit. Nikdo neposlouchá přesně, co říkáš, a nikdo si nebude pamatovat, cos řekl. Tak se neobtěžuj jim něco vysvětlovat.“

„Tak o čem to je?“

„O pospolitosti. O harmonii kamarádství. O společné veselosti a dobré náladě. Vykašli se na to, co říkají, nic to neznamená, poslouchej radši tu jejich muziku.“

Mlčím a poslouchám. Po chvíli se mě Ivan ptá, co slyším.

„Rossiniho.“

„No vidíš. A ty jim do toho zpíváš Janáčka.“

 

Kdyby s námi tehdy Leoš Janáček večeřel, zapisoval by jako blázen. A pak by z toho napsal operu. Klasickou italskou. Jako jeho téměř přesný vrstevník Puccini. Ale protože místo toho celý život poslouchal a zapisoval kdejaký plk na Moravě, my dnes musíme poslouchat Jenůfu.

----------------------------------

Pozn. redakce: Aby nedošlo k omylu, nutno dodat, že Benjamin Kuras je velkým ctitelem Leoše Janáčka. Vždyť mu také věnoval knížku nazvanou Klestění zarostlého chodníčku aneb Janáček pro samouky.

 

Vizitka

Benjamin Kuras - "humorista, jehož berou vážně" (The Prague Post)

Spisovatel, dramatik, novinář, esejista, překladatel. Ve své tvorbě se řídí přístupem 4P– pobavit, poučit, a přimět k přemýšlení.

Je autorem 19 her, 40 knížek a více než 3000 článků.

Narozením (1944) Zlíňan, od tří let Olomoučan (absolvent tamní anglistiky), od podzimu 1968 po většinu života Londýňan (řadu let v BBC, anglicky psané hry uváděné v 5 zemích), dnes Pražan.

Od roku 1990 pravidelně okořeňuje českou žurnalistiku a publicistiku v periodicích Respekt, Český deník, Bajt, Xantypa, Reflex, Playboy, na internetu Neviditelný pes.