středa
7. prosince 2022
svátek slaví Ambrož, Benjamín
Jidáš v celé své kráse i s koledníky v průvodu, Vinary
© Soňa Krátká



Velikonoční zvyk klapání a obchůzek s maskou jidáše na Vysokomýtsku

VYSOKOMÝTSKO: Původně jsem Velikonoce nesnášela, říká - s upřímností sobě vlastní - Soňa Krátká. Teď jsem naopak názornou ukázkou toho, jak vzpomínky z dětství ovlivní lidský život. Soňa Krátká je kurátorkou sbírek v Regionální muzeu ve Vysokém Mýtě, kde se specializuje na tradiční lidovou kulturu. Podílela se mj. na úspěšném zápisu Vodění jidáše na krajský i republikový seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Tento obyčej se dosud vyskytuje na území Pardubického kraje ve 29 vesnicích v prostoru mezi Holicemi v Čechách, Vysokým Mýtem, Luží, Chrastí a Hrochovým Týncem. Obchůzka s jidášem se koná jeden den v roce – na Bílou sobotu, navazuje na obchůzky s řehtačkami a klapačkami, konané v předcházející dny (Zelený čtvrtek a Velký pátek). Autorčinou vzpomínkou zároveň zveme k novému redakčnímu cyklu Cestou na Seznam, v němž od letošního května představíme další unikátní nemateriální statky tradiční lidové kultury ČR.

Autor článku: 
Soňa Krátká, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě

Narodila jsem se na konci 70. let 20. století v jedné malé vísce Pustina nedaleko Vysokého Mýta, na samotném začátku měsíce dubna a tou dobou bývají často Velikonoce. Jako děvče jsem skutečně neměla tyto svátky v oblibě, koledník mi nařezal na zadek pomlázkou, aby mě omladil v rámci rituálu, a obratem mi popřál všeho nejlepšího k narozeninám. Jako by to nestačilo – o pár dní dřív mám ještě svátek. Jako dítě si ale pamatuju z tohoto období ještě jeden zážitek. Ráno, ještě za tmy prochází kluci v zástupu kolem našeho domu a hlasitě klapají dřevěnými klapačkami v pravidelném rytmu. Vždy od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty, ráno – poledne a večer. Na bílou sobotu jsem pak chodila otvírat průvodu kluků, v jejich čele stála děsivá postava, celá zahalená do ustrojení z rákosí a slámy, s vysokou čepicí na hlavě a zamaskovaným obličejem. V sobotu totiž za klapání, kterým kluci nahrazují utichlé zvony, jež podle pověry odlétají do Říma, vyžadují koledu – sladkosti, peníze. Dodnes si vybavuju zvláštní mrazení, snad podobné tomu, když přicházel Mikuláš s čerty. Pamatuju si také babičku bydlící v sousední vesnici, která u nich, ale ani ve své rodné vísce nikdy nic podobného neviděla.

Pár dní po maturitě jsem pak nastoupila do Okresního (dnes regionálního) muzea ve Vysokém Mýtě, zprvu jako průvodce a záhy jako kurátorka sbírek textilu a dalších; vysokoškolské studium následovalo dálkově. A najednou od kolegy etnografa slyším, jak je velikonoční klapání s obchůzkou s jidášem zajímavé a hlavně unikátní. V 19. století ještě hojně dodržovaný zvyk se ve druhé půlce století následujícího udržel velmi sporadicky, hojně kupodivu ale právě v oblasti širšího Vysokomýtska. A o pár let později, ještě na mateřské rodičovské s dětmi, se vlastně sama vracím do dětství - jezdím po vesnicích a zvyk dokumentuji v terénu. Maska jidáše má být podle tradice zhotovena z přírodních surovin a představitel nesmí být na první pohled poznat, tedy pokud obličej nekryje čepec ze slámy nebo rákosí tak je alespoň důkladně zamalován. Stejně jako od čtvrtka chodí kluci s klapačkami jakýsi okruh vesnici, tak i sobotní trasa tento okruh dodržuje. Zvuk klapaček odhání zlé síly v době, kdy místo nechrání hlas zvonů. V sobotu se také podle tradice musí alespoň část masky spálit. Za vsí, v polích, tak oheň rituálně očistí vesnici od zlých sil a konečně může přijít jaro. Tyto prvky zakořeněné v dětské jarní obchůzce jasně ukazují, že jsme zde svědky projevů rituálu ještě z pohanských dob. Stáří zvyku samotného lze jen těžko odhadnout. V rámci opakovaných návštěv vesnic v tomto období bývám svědkem nejen oblékání nejstaršího z hochů do leckdy dost náročné masky. Alespoň část trasy se snažím jít s průvodem, a tak mám možnost sledovat reakce okol. Průvod u každého domu zastav a chlapci recitují popěvek. Jeho obsahem je postesknutí nad zradou Jidáše, který zradil Ježíše za třicet stříbrných, a také žádost o koledu za dobré klapání. Ve většině případů jsou děti štědře obdarovány sladkostmi, penězi a také syrovými vajíčky. Koledu odkládají do vozíků nebo košů a putují dům od domu.

Mohlo by se zdát, že je to jednotvárný zvyk, ale chyba lávky! Stejně jako se mezi vesnicemi odlišuje podoba masky, tak se liší i text a jeho délka, někde vychází podle tradice průvod dopoledne a do oběda musí maska hořet. V sousední vsi ale průvod vychází až odpoledne. Veškeré odlišnosti se snažím už několik let sledovat a zaznamenávat. A také sbírám staré fotografie obchůzek, velmi důležitá jsou místa, v nichž již obchůzky zanikly. Tak tomu bylo i ve vesnici mého dětství – chlapci, jako hlavní aktéři odrostli, a další děti se již nenarodily. To ale neznamená, že je zvyk mrtvý. Důkazem může být například Zámrsk, kde podle vyprávění místních zanikl zvyk v 50. letech 20. století. Tehdy prý paní učitelka ve škole, dříve vychovatelka v nápravném zařízení pro mladistvé na místním zámku, všem dětem do žákovských knížek zapsala, že se zakazuje dětem chodit s jidášem, protože se jedná o žebrání. A tak se stalo. Teprve před pár lety se podařilo nadšencům zvyk znovuobnovit a obchůzka zatím vykazuje dobrou životaschopnost. Další oblastí, na kterou jsem zaměřila pozornost, byly návštěvy na školách, kde v rámci výukové hodiny děti zjistily, že takový zvyk existuje. Zcela záměrně jsem ale také chodila do škol, kde zvyk děti velmi dobře znají – zajímal mě dojem, jaký mají z obchůzky. Chlapci byli vždy hrdí, že smí chodit od malička klapat a tím si vyslouží postup v hierarchii a později i šanci být jednou za život jidášem. Tato šance se neopakuje – jidášem smí být chlapec jen jednou za život. Děvčata se účastní jen zřídka.

Zvukotvorné klapací nebo hrkací strojky mimoděk propojí dětskou kolední obchůzku s církevním prostředím. Na Zelený čtvrtek, když v kostelích utichnou zvony, i tam při mši používají jednou za rok stejné klapačky jako kluci venku. I kostelní klapače začínáme v rámci Pardubického kraje sledovat.

Zvyk jako takový je zapsán na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje a také seznam republikový. Zasluhuje naši pozornost a ochranu. Pokud by čtenáři chtěli vidět obchůzku, poradím, že mnoho vesnic naleznou mezi Vysokým Mýtem, Luží a Chroustovicemi, pak také u Pardubic.

Jako malá jsem skutečně velikonoční svátky neměla ráda, s údivem ale zjišťuji, jak mohou vzpomínky z dětství ovlivnit profesní zaměření v dospělosti. Teď je ze mě vlastně velikonoční nadšenec. A tak přeji hezké Velikonoce i vám všem.

Mohlo by vás také zajímat...

VYSOKÉ MÝTO: Na počátku roku 1901, přesně 22. ledna, se narodil ve Vysokém Mýtě Ota Vohryzek. Tatínek Max byl vysoké a mohutné postavy, maminka Hermína drobná, okatá a velmi půvabná. Na kraji města společnou silou provozovali obchod s železem a sedlačili. O dva roky později se narodila ještě mladší Anna. A celá rodina spokojeně žila v přízemním domě s průjezdem do dvora, na který navazovala dlouhá zahrada s ovocnými stromy.

Pardubický kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Památky
Co se děje
07.12.2022

MAROKO-ČR: Česká republika slaví úspěch! Unikátní program Nositelé tradice lidových řemesel, kterým Ministerstvo kultury spolu s Národním ústavem lidové kultury ve Strážnici dlouhodobě uchovává tradiční lidová řemesla pro budoucí generace, byl včera zapsán do prestižního mezinárodního Registru osvědčených postupů pro zachování nemateriálního kulturního dědictví lidstva. Nominaci programu schválil 1.12. 2022 mezivládní Výbor pro ochranu nemateriálního kulturního dědictví na svém 17. zasedání v Maroku. Registr stejně jako Reprezentativní seznam UNESCO je spravován Úmluvou o zachování nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Lidová kultura, Ostatní, Památky
Co se děje
02.12.2022

MAROKO-ČR: Starobylá tradice spojená se stavbou vorů a jejich plavením po řekách byla dne 1.12.2022 zapsána na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Lidová kultura, Ostatní, Památky
Co se děje
02.12.2022

ČR: Jeho londýnské exilové nakladatelství Rozmluvy (založeno 1981), pašující do komunistického Československa knihy zakázaných autorů, se stalo pojmem. Značka dvou k sobě obrácených R ještě dlouho provázela také knižní tituly vydávané doma v Čechách, kam se vrátil hned při první možné příležitosti – už v prosinci roku 1989. S Alexadrem Tomským, který 13. prosince letošního roku oslaví své 75. narozeniny, se ohlížíme za jeho bohatou a dobrodružnou nakladatelskou érou.  

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Ostatní
Články a komentáře
07.12.2022