úterý
9. srpna 2022
svátek slaví Roman
Portrét Viktora Fischla od Jany Bačové Kroftové
© Archiv JBK



Stopy v písku / spisovatel, básník a diplomat Viktor Fischl

ČR-IZRAEL:„Viktor Fischl je klenot v pokladnici české literatury,“ řekl o něm jeho kolega Arnošt Lustig. „Jako spisovatel se stal ještě za svého života klasikem. Všechno, co napsal, prošlo prověrkou času. Jeho umění vyzrálo v minulém století, přešlo s fanfárami i bez fanfár do nového tisíciletí. Napojeno tím nejlepším, co je ve Starém zákoně, a tím nejlepším, co v sobě má česká země, nám odevzdal dílo, které bude žít stejně dlouho, jako bude žít česká literatura.“ – Český a izraelský básník, spisovatel a diplomat Viktor Fischl se narodil před 110 lety, 30. června 1912, v Hradci Králové (zemřel 28. května 2006 v Jeruzalémě). V cyklu Stopy v písku na setkání s ním vzpomíná rozhlasová dokumentaristka a publicistka Jitka Šestáková.

Autor článku: 
Jitka Šestáková

Teď už ne ve snu, a přece jen / jako by se mi to všechno jenom zdálo – napsal Viktor Fischl po svém návratu do Prahy. Město, v němž kdysi žil a které měl velmi rád, neviděl čtyřicet let. SNY O PRAZE se jmenuje jedna z básní, které vytvořil v letech odloučení.

Někdy hrajeme na čísla pražských čtvrtí

a někdy na to, jak šly za sebou

krámy od Můstku po Národní

anebo po Příkopech dolů k Poříčí.

 

A někdy počítáme kašny a někdy

sochy a morové sloupy

a někdy …někdy stromy v alejích

a někdy lávky v parcích.

 

A někdy, někdy už jen hroby.

 

„Chodil jsem teď tři hodiny po Praze. Nevím, jestli se to slovo ještě užívá, ale my jsme tomu říkali „trhák,“ řekl Viktor Fischl 9. února 1990, když jsme se sešli k rozhovoru. Do Prahy přiletěl předchozího dne jako čestný člen izraelské vládní delegace, vedené Moshe Ahrensem, která měla podepsat obnovení diplomatických styků s Izraelem. Čekala jsem tehdy na letišti. Stihla jsem to taktak. Ráno jsem dostala zprávu, že delegaci doprovází moje spolužačka a kamarádka z fakulty Táňa Štěpánková-Hoffmanová. Žila v Izraeli od roku 1968. Přivítaly jsme se, krátce promluvily, byla tu už podruhé. Poprvé přiletěla na Nový rok 1990. A pak mě to najednou napadlo:   

„Není s vámi Viktor Fischl?“ zeptala jsem se.

„Je,“ přikývla Táňa. “Ten šedovlasý pán.“

Dodala jsem si odvahu, představila se a požádala o rozhovor. Muž se přívětivě usmál a řekl nádhernou, melodickou češtinou: „Já ještě nevím, jaký budeme mít program, ale snad by to šlo zítra dopoledne v jedenáct hodin.“

Jako by nebylo nic jednoduššího. Jako by nebylo nic snazšího než domluvit se na rozhovoru. Jenom pod tím vším zela čtyřicetiletá propast. Zmizeli v ní lidé, knihy, instituce, věci, vztahy…jež nesměly být přítomny v komunistické současnosti. Pro nás, kteří jsme celý život prožili v “táboře socialismu“, to byl svět, který skončil. Neměl pokračování. Jako civilizace, jež se propadla do hlubin. A jenom občas jako bychom po ní zahlédli nějaké stopy. K šedovlasému muži, do chvíle, v níž jsme se potkali, vedly pro mne v té temnotě jenom dvě. Pár zažloutlých stránek v zásuvce psacího stolu. Opis opisu. Někdy na počátku sedmdesátých let jsem si těch několik úryvků z jeho„Hovorů s Janem Masarykem opsala od známého ze stejně zažloutlých stran.

Nesmíte nikdy zapomenout, že komunismus se skládá z 10% z ideologie a z 90% z taktiky. Komunisti a jezuité mají moc společného. Věří na chlup, že všechny prostředky jsou posvěcené, když slouží jejich cíli.“

„Ona v nich není špetka pokory, lítosti a porozumění pro člověka. Co chcete s takovými lidmi dělat. Věřte mi, já dělám, co můžu. A někdy se mi zdá, že se mi podařilo jednoho nebo druhého přesvědčit, že člověk musí být na lidi trpělivý, rozumět jim a mít s nimi slitování. Ale pak všemohoucí partaj vydá rozkaz a přestanou z nich být lidi a stanou se z nich disciplinovaní straníci, a když partaj poručí, pověsí vlastní mámu.“

„Můj táta byl filosof. Byl proti každému materialismu. Můžeš si napást nácka, říkal, ale co pak. Já rozhodně nejsem filosof. Ale jsem proti každému, kdo si myslí, že logika a rozum jsou všechno. Potíž s komunisty je v tom, že věří v psychologii jen potud, pokud to potřebují pro vlastní taktiku. Jinak s lidskou duší nepočítají.“     

„I kdybych mohl spolknout všecko, co kdy Marx a Engels a Lenin a Stalin a všichni ti ostatní papeži a kardinálové dohromady napsali, pořád by mě ještě museli poslat na Sibiř nebo likvidovat při první čistce. Nikdy bych nedokázal spolknout metody, kterých komunisti užívají a asi musí užívat, aby to všechno mohli provádět prakticky. Já bych se vždycky znovu ptal: Stojí to opravdu za tu cenu? Stojí to za všechny ty tisíce a miliony nešťastných lidí? Stojí to za ukradenou svobodu? Mě by museli pověsit. Přesvědčit mě by bylo pro ně moc těžké.“

Opravdu někdy a někde existoval svět, v němž bylo možné tohle říkat, psát a publikovat? říkávala jsem si nad těmi zažloutlými stránkami a se směsí souhlasu, úžasu a bolesti, kterou jsem při tom cítila, jsem si nevěděla rady.        

A pak jsem na počátku osmdesátých let zaslechla v praskajícím vysílání Svobodné Evropy vyprávění kohosi, kdo je izraelským diplomatem a přitom píše česky…Zaujal mě klidný, přívětivý tón jeho hlasu, který nemohlo zrušit ani soptění komunistických rušiček, jež měly zabránit, aby se k nám za dráty nedostaly nějaké nepovolené informace. Kdo to může být? říkala jsem si tehdy.

„Já se vám přiznám, že jsem čtyřicet let sice čekal na tuto chvíli, ale vlastně jsem nevěřil, že se mi splní,“ usmíval se na mne onoho únorového dne roku 1990 osmasedmdesátiletý muž a stejně klidným a přívětivým hlasem vyprávěl o svém životě, o svých knihách, o plánech na jejich vydání.

Jako by nebylo nic jednoduššího než se sejít k rozhovoru. Jenomže žádná z těch knih, o nichž vyprávěl, do té chvíle nemohla být vydána v zemi, jejímž jazykem byla napsána. Ani Píseň o lítosti, za kterou dostal Viktor Fischl v roce l947 cenu Evropského literárního klubu.

„Peníze nemusíš vracet, ale kniha už nevyjde!“ řekli mu po únoru 1948. Zápisy ze svých rozhovorů s Janem Masarykem, v jehož blízkosti pracoval během druhé světové války v Anglii, odvážel Viktor Fischl s sebou do Izraele. Po “vítězném“ únoru se rozhodl odejít z Československa.

„Šel jsem za Clementisem, se kterým jsem se znal z Londýna a mohl mluvit velice otevřeně: ´Vy víte, že nejsem komunista, nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu a nechci být občanem druhého řádu. Vždycky jsem byl sionista a rád bych odešel tam, kde jsem už vlastně měl být.´

Clementis souhlas slíbil, ale žádal nejdříve dokončení práce na přípravě mírové konference s Německem, která se nakonec stejně nekonala. Do Izraele tedy odjížděl Viktor Fischl se svou ženou a dvěma malými syny v listopadu 1949. Rok a půl poté, co bylo roztříštěné tělo Jana Masaryka nalezeno pod okny Černínského paláce.  Rok a půl předtím, než Vladimír Clementis zemřel na šibenici, na kterou ho poslali jeho soudruzi.

„Včera jsem byl znovu v Černínském paláci,“ sklonil hlavu šedovlasý muž přede mnou. Hlas byl ještě tišší a trochu se chvěl. „Bohužel jsem nemohl navštívit Janův byt, prý se opravuje. Snad tedy příště…“

Na chvíli se odmlčel a laskavé modré oči se zarudlými víčky se poprvé dívaly někam mimo přítomnou chvíli únorového dne roku 1990.

„Hovory s Janem Masarykem“ vyšly poprvé v Tel Avivu v roce 1951. U nás musel do jejich vydání uplynout ještě rok. Vydala je Mladá fronta 1991.

„Já osobně nevěřím, že to byla sebevražda. Jan Masaryk nebyl ten typ, který by spáchal sebevraždu. Ale dokázat to nemohu a myslím, že nikdy nebudeme vědět plnou pravdu.“

Ještě o mnohém jsme mluvili toho únorového dne. O Hradci Králové, o Izraeli, o novém jméně, jež Viktor Fischl přijal v Izraeli, o rodině, o literatuře – a také o lásce, jež patřila v životě Viktora Fischla k největším.

„Vy jste mimo Československo vlastně půl století, když započítáme ještě váš pobyt za války v Anglii, proč jste zůstal češtině věrný?“ zeptala jsem se.

„Protože je to jediný jazyk, ve kterém jsem opravdu doma,“ rozjasnily se modré oči se zarudlými víčky. „Jediný jazyk, ve kterém mohu přesně říct všechno, co chci říct!  Já sice ovládám ještě asi půl tuctu jazyků, ale zdaleka ne s takovým bohatstvím. Vždycky se mě lidi ptají, jak je možné, že jsem po tolika letech neztratil schopnost vyjádřit všechno, co chci, v češtině a já jim říkám: Když člověk něco miluje, tak to v něm zůstane. Nemůže se toho zbavit!“

Jakoby každým slovem, které pronesl melodický hlas, povstával ke světlu stále větší díl té pevniny, jež zmizela v hlubinách. Byla bych poslouchala donekonečna, ale čas ubíhal a izraelská delegace měla další program.

„Chtěl bych přijet ještě někdy v květnu, červnu, a hlavně bych rád přivezl s sebou rodinu, protože moji synové – už jsou to velcí klackové a jeden z nich se narodil dokonce v Praze, druhý v Londýně – chtěl bych jim ukázat, a taky snad svým vnukům, co je to ta Praha!“

 

SNY O PRAZE – pojmenovala jsem rozhlasový pořad, který vznikl z našeho prvního rozhovoru. Vysílal se v září 1990 na stanici Vltava.

Viktor Fischl svůj úmysl naplnil. Vrátil se, a nejen v květnu. Vracel se v následujících letech stále a těch, kteří ho osobně poznali, přibývalo. Začaly vycházet jeho knihy, nejprve ty, jež byly už napsány, a potom další, které teprve vznikly v následujícím desetiletí. Především překlady z hebrejštiny. Básnické knihy bible – Píseň písní, Kniha žalmů, Kniha přísloví.

„Bylo pro mne největším štěstím přelévat z hluboké moudrosti hebrejské řeči do krystalicky čistého poháru češtiny,“ řekl básník na slavnostním večeru v Karolinu.

Přišla také ocenění. Udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka, čestného občanství rodného města Hradce Králové, čestného doktorátu Univerzity Karlovy, odhalení desky na rodném domě a mnohá další. Ale hlavně Viktor Fischl poznal obdiv a vděčnost tisíců čtenářů, kteří se konečně mohli seznámit s jeho optimisticky a humanisticky orientovaným dílem, vyznávajícím hodnoty soucitu, věrnosti, slušnosti. A také neúnavného tázání po smyslu našich činů a lidského bytí. Konečně se jeho dílo mohlo stát tím, čím odjakživo bylo – součástí české literatury.

Setkávali jsme se při těch návratech. Jednou jsem ho doprovázela do studia Českého rozhlasu v Karlíně, kde měl natáčet autorské čtení svých veršů. V parčíku před Invalidovnou se zastavil: „Tady jsem měl v březnu 1939 schůzku kvůli obstarání víz do Anglie pro sionistické rodiny, jež byly nejvíc ohroženy.“

A potom se ve studiu poprvé po padesáti letech setkal s režisérem a překladatelem Josefem Schwarzem-Červinkou, s nímž se poznali během války v BBC. Co si říct při takovém setkání? Pánové se pozdravili, prohodili pár vět a potom jeden z nich, už opravdu nevím který, řekl: „Pamatuješ na tu Polku, jak hlásila zprávy? To byla krásná ženská!“ A oběma se rozzářily oči.

Jindy jsme šli po Vltavském nábřeží. Viktor Fischl ukázal rukou na řeku: „Ty labutě tu nebývaly!“

Začala jsem cosi vykládat o stavbě přehrad na Vltavě, která teď už nezamrzá… „Ne ne ne!“ přerušil mne s nezvyklou prudkostí. „Tohle nechci vědět! To je přece tajemství! Ty labutě tu nebývaly…,“ později jsem tu větu našla v jedné z jeho básní. – Kolik podob mají návraty a mosty přes půlstoletou propast?

Během slavností v Karolinu, jež doprovázely udělení čestného doktorátu Univerzity Karlovy, Ceny Jaroslava Seiferta nebo oslavu spisovatelových 90. narozenin, stejně jako při slavnostních událostech v Hradci Králové, jsem vždycky cítila vděčnost a hluboké štěstí.  Konečně. Konečně jsem svědkem toho, že ocenění dostává člověk, jenž je mu práv. Jenž je získává pro své umění, slušnost a věrnost demokratickým hodnotám.  A jakoby z nás všech, kteří jsme té chvíle byli přítomni, někdo smýval ponížení, urážky a bolest těch minulých let a desetiletí. Jakoby nám ten drobný, štíhlý a již opravdu stárnoucí šedovlasý muž podával ruku a ze všech svých sil, které mu ještě zbývaly, se nás snažil převést přes tu temnou a tak strašně hlubokou propast.

Pokaždé, když jdu podél vltavského břehu, zaslechnu najednou ten tichý, přátelský, melodický hlas: „Ty labutě tu nebývaly…“

Zůstane ve mně už navždycky.      

 

----------------------------

Viktor Fischl – Povídky ze starého cylindru  (autorova předmluva k rozhlasové četbě ze stejnojmenné knihy)

Lidé se mne často ptají proč, ač jsem žil po většinu času ve světě velkých – míní tím státníky, umělce, diplomaty a spisovatele, s nimiž jsem se v životě sešel a stýkal – píši většinou o drobných lidech. Odpovídám vždy totéž. Že mne ti malí, prostí lidé víc zajímají, protože se mi vždy zdálo, že malí lidé ve skutečnosti nejsou tak malí, své životy prožívají daleko živelněji, že si tykají s životem i smrtí, jsou nějak hmatatelně bližší svému osudu, a proto je v nich, zdá se mi, nakonec i víc moudrosti.

Píši tedy většinou o drobných, prostých lidech, ale to se ví, toulá-li se člověk po světě tak dlouho jako já, žije-li v tolika zemích a setká se s tolika lidmi, najde i v tom světě takzvaně velkých nejednu zajímavou postavu s osudem, při němž trochu citlivého autora svědí dlaň, protože ty osudy přímo prosí o to, aby byly zaznamenány a přetvořeny a ztvárněny do vhodné literární formy. Tak vznikly Povídky ze starého cylindru.

V době, kdy jsem byl aktivním diplomatem, jsem toho mnoho nenapsal. Nebyl ani čas, ani možnost soustředění a bez těchto dvou předpokladů prostě psát nedokáži. Našel jsem ty povídky jako najdeme jahody v trávě anebo spíš jsem je vydloubl jako hříbky z lesní půdy. Každou jsem jen zaznamenal ve stručném náčrtu. Když jsem však skončil svou kariéru diplomatickou – bylo to v roce 1977 – měl jsem těch námětů, záznamů a poznámek nastřádáno tolik, že jsem se mohl hned dát do psaní a knížek rychle přibývalo.

Byly knihy, které pro mne z různých důvodů byly důležitější. Kuropění, protože tam bylo mé krédo. Dvorní šašci pro svou tematiku. A jiné knihy. A tak Povídky ze starého cylindru přišly na řadu mnohem později a dostaly konečnou formu až v roce 1991, kdy kniha vyšla hebrejsky v nakladatelství „Sifriat Poalim“ v Tel Avivu.

Vyložil jsem v úvodní povídce, že se život velvyslanců neskládá jen z intervencí, protestních nót a koktejlů. Každý má i svůj osobní osud, který měl pro mne hlubší význam než ten společný jmenovatel. Šlo mi jen a jen o vyprávění těch příběhů, které mne každý svým způsobem dojímají. Mohu jen doufat, že něco řeknou i těm, kdož těm příběhům budou naslouchat…  


 

 

Mohlo by vás také zajímat...

ZLÍN: Baťův Památník zve přes letní prázdniny k návštěvám také rodiny s dětmi a příměstské tábory! Vedle stávajících komentovaných prohlídek je totiž novinkou edukační program určený dětem předškolního věku a žákům prvního stupně.

Celá ČR, Jihomoravský kraj, Kraj Vysočina, Moravskoslezský kraj, Olomoucký kraj, Zlínský kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Architektura, Památky, Vzdělávání
Co se děje
08.08.2022

ZAHRANIČÍ: Na plotě českého velvyslanectví ve Francii, které se nachází pod pařížskou Eiffelovou věží, vyrostla v minulém týdnu česká výstava streetartových děl. Umělecký projekt, za nímž stojí kurátor Pavel Šťastný se svým týmem, vznikl k současnému předsednictví České republiky v Radě Evropské unie.

zahraničí
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Výtvarné umění, Menšiny a cizinci
Co se děje
02.08.2022

PRAHA: Filmové pobídky patří mezi priority Vlády ČR. Pro letošní rok na ně v původním návrhu rozpočtu bylo alokováno 800 milionů korun. Novela státního rozpočtu 2022, kterou schválila vláda a pokračuje nyní do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, do systému pro letošní rok nad rámec plánovaných 800 milionů doplní dalších 570 milionů korun. S další podporou se počítá i v letech 2023 a 2024.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
28.07.2022

ČR: Natáčení komediálního seriálu Osada osvědčeného tandemu scenáristy Petra Kolečka a režiséra Radka Bajgara je opět v plném proudu. Poslední klapka druhé řady, čítající deset nových dílů, padne v říjnu. S na první pohled nesourodou komunitou chatařů, které spojuje sousedství a snaha o vytvoření pohody v Záhoří, se diváci České televize setkají v příštím roce.  

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
03.08.2022