pondělí
27. září 2021
svátek slaví Jonáš
Prof. Jan Tomský, vzdělanec, jemuž nejlepší léta vědeckého bádání zničil totalitní režim.
© Rodinný archiv



Stopy v písku / Jan Tomský

ČR: V červnu letošního roku byl v Dobrušce před domem č. p. 186 v Novoměstské ulici zasazen do dlažby „kámen zmizelých“ věnovaný památce Arnošta Tausika Tomského. Textilní inženýr a podnikatel s židovskými kořeny byl 20. června 1942 deportován do Terezína a odsud do Malého Trostince, kde jej nacisté zavraždili. Typickému židovskému osudu jen o vlásek unikl jeho syn Jan (Tausik) Tomský, výjimečný vzdělanec (nar. 5. června 1920 v Dobrušce, zemřel 2. ledna 1994 v Berchtesgadenu). Jeho příběh tvoří paralelní linii knižních memoárů známého nakladatele a politologa Alexandera Tomského, které pod názvem Věčná vzpoura v srdci konzervativce (S Alexandrem Tomským o životě, literatuře a politice...) vydá začátkem září pražské nakladatelství LEDA. Z knihy přinášíme následující rozhovor.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Váš otec se původně jmenoval Jan Tausik. Narodil se v Dobrušce a z vašeho vyprávění vím, že pocházel z rozvětveného židovského rodu Taussigů, později Tausiků, kterých v Čechách a na Moravě kdysi bývalo mnoho. Proč je jich dnes jako šafránu? 

Vedle známé dvojice Kohna a Roubíčka šlo o běžné jméno, které se občas také vyskytuje v židovských anekdotách. Roubíček a Kohn byli zkrátka k smíchu, ale ani pan Taussig k nim neměl daleko. Židé se za první republiky masivně přejmenovávali, protože v novém národním státě nechtěli být považováni za cizince, a samozřejmě i kvůli antisemitismu. Po holokaustu je pochopitelně i těch Taussigů velice málo. Ve východních Čechách si někteří Taussigové koncem devatenáctého století v českojazyčném prostředí škrtali německé “s” a “g” na konci příjmení a psali se s “k”. To byl i případ otcovy rodiny z dědovy strany. Děda Arnošt, původně Ernst Tausik, pocházel ze staré židovské rodiny z Přestavlk na Vysočině, kam se jeho předci uchýlili po vyhnání Židů z Prahy za vlády Marie Terezie. Od prvního sčítání lidu za Rakousko-Uherska v roce 1869 rodina uvádí, že jejím rodným jazykem je čeština. Otec později pátral po rodokmenu a vyhledal ho až někam do patnáctého století, stopa se ztrácí v husitských válkách.

 

Vybavíte si nějaký vtip s Taussigem v hlavní roli? 

Co třeba tenhle?

"Taussig, pučej mi stovku."
"Nemám u sebe peníze."
"A co doma?"
"Děkuji, všichni zdrávi."

 

Po celá ta léta, kdy se spolu setkáváme, se náš rozhovor téměř vždy stočí na vašeho otce Jana. Čím byl tak jedinečný a v čem vás ovlivnil? 

Otec měl intenzivní zájem o svět, vědu, filosofii i umění, prostě veškerou vzdělanost. Chtěl přijít na kloub smyslu naší civilizace, tu považoval za výjimečnou, ale zajímal se i o přírodní vědy, kybernetiku, matematiku a logiku, protože vesmír má řád. Jako výborný řečník fascinoval své okolí. Z nedostatku možností působit na univerzitě vzal zavděk i posluchačstvem u rodinného stolu a já jako nejstarší ze čtyř sourozenců jsem byl první na ráně.

Především mě ale ovlivnil zásadním postojem k realitě. K té objektivní, na našem vědomí nezávislé skutečnosti. V nadšení, jak se věci mají, jak to tam venku funguje. Ne, co si myslím já. "Názory? Názory může mít každý, ty mě nezajímají, často jde jen o subjektivní dojmy.“ Podstatou poznání není hloubání ve vlastním vědomí a nedej bože v pocitech, ale zkušenost vnější reality. Strašně mu vadilo, jak lhostejně lidé chodí po ulicích, jako slepci, nevšimnou si nového obchodu, nevědí, jak se jmenuje ulice za rohem nebo nedaleká hospoda. Občas mě zkoušel, aby zbystřil moji pozornost: „Všiml sis, že zrušili ten mandl od vedle, nebo to byla čistírna?

Aristotelés objevil, že podstatou filosofie je úžas nad tím, jak se věci mají, jakým způsobem existují a jaký mají účel. Vždy je přítomno nějaké tajemství nebo paradox. Podobně i anglický básník, novinář a hluboký myslitel G. K. Chesterton: „Podíváme-li se na svět, vidíme, že v sobě skrývá záhady. Máme dvě oči, dvě uši, dvě ruce, dvě nohy, dvě polokoule mozku, ale jenom jedno srdce na levé straně. Měli bychom mít ještě jedno na pravé straně.“ Úžas nad světem se objevuje ve všech jeho knihách, jedna z nejznámějších nese název Ohromné maličkosti, protože ty nejobyčejnější věci jsou podivuhodné. Otec nám dětem vštěpoval tento realismus a údiv nad paradoxem pravdy v tradici Aristotela a Akvinského.   

 

Kde se v něm vzala ta nevšední touha po vzdělání? Pocházel přece z malého města a malých poměrů z východočeského podhůří Orlických hor. Žili tu převážně drobní zemědělci, tkalci a řemeslníci a jeho otec provozoval malé faktorství. 

Nevím, je to opravdu zvláštní, snad židovská ambice porozumět smyslu světa. Otec nabyl výjimečného vzdělání, tak univerzálního, jaké měl ve své době třeba J. W. Goethe nebo encyklopedisté osmnáctého století. Už v jedenácti letech se rozhodl, že se stane univerzitním profesorem, v patnácti jako samouk četl anglicky. Měl ohromnou znalost evropské hudby, literatury a filosofie včetně antiky, sbíral literaturu pozdního Říma. Jeho milovanými tvůrci byli Karl Kraus a Gustav Mahler. Vykázal se obdivuhodnou pílí i houževnatostí a navzdory pronásledování komunistickým režimem v padesátých letech se nikdy nevzdal. Když nesměl pracovat jako archeolog, vystudoval při zaměstnání geologii a přednášel alespoň kroužku vlastivědných zájemců v hradeckém muzeu.

Myslím, že důvodem jeho posedlosti vzděláním byla také tradice rakouského gymnaziálního školství a všichni ti milovaní profesoři, o nichž žertovně píše Jaroslav Žák. To oni ovládali ducha naší řecko-římsko-židovské civilizace a po staletí jej propagovali. Právě oni dokázali nadchnout mladé lidi i z intelektuálně velmi skromných, venkovských poměrů a podchytit jejich talent.

 

Váš otec měl i mimořádné jazykové nadání… 

Ano. Hovořil plynně čtyřmi jazyky – česky, německy, francouzsky a latinsky, což bylo až na tu latinu ve vzdělaných židovských rodinách za Rakouska dost běžné. On ale dokázal číst téměř ve všech indoevropských jazycích. Ve třinácti letech někde splašil starou německou učebnici angličtiny tištěnou švabachem (Langenscheidt). Našel jsem ji proškrtanou a s poznámkami u babičky na půdě. Zřejmě dospěl k názoru, že se angličtina stane světovým jazykem. A jako osamělý jedináček v nešťastném manželství trávil nad ní dlouhý čas a naučil se všechna slova od A do Z. Na jazyky byl opravdu talent, měl fenomenální paměť. Jako patnáctiletý už četl Agathu Christie a později i další anglické autory detektivek. Tenhle žánr miloval, bavilo ho uhodnout vraha, dnešní thrillery by se mu nelíbily. Nikdy se ale nenaučil té strašidelně složité anglické výslovnosti a pohyblivému přízvuku, takže se na veřejnosti neodvážil mluvit. Litoval, že se světovým jazykem nestala italština. Ta má jednoduchou gramatiku, snadnou pravidelnou výslovnost a díky latině jsme ji mívali v povědomí.

 

Byl tedy na gymnáziu takzvaně premiantem?

Skutečně inteligentnímu a zvídavému člověku nezáleží na samých jedničkách. Otec pohrdal lidmi, kteří měli dva doktoráty. Říkával dupl doktor, dupl vůl. Dnešní diplománie, zejména u studentů žvanivých humanistických oborů, by ho vyděsila. Angličané nepovažují bakalářský diplom za nedokončené vzdělání. Když jsem procházel jeho gymnazijní vysvědčení, všiml jsem si, že každý rok obvykle míval pár dvojek, tu a tam nějakou trojku a najednou šok – obě vysvědčení z oktávy na gymnáziu ve Vysokém Mýtě s vyznamenáním. To maturitní vysvědčení z června roku 1939 zřejmě prozrazuje jeho obavy z nejisté budoucnosti. V roce 1937 se celá rodina přejmenovala na Tomské (po ruském hraběti z Puškinovy Pikové dámy) a po mnichovské kapitulaci otec konvertoval ke katolictví.  

 

Na vašeho otce se vztahovaly rasové norimberské zákony? 

Ano i ne. Oficiálně se na něj nevztahovaly a sám naštěstí nevěděl o židovském původu své matky. Zatímco děda měl židovské kořeny, babička byla pravděpodobně pouze poloviční Židovkou. Její otec, podomní obchodník Redlich z Frankfurtu nad Odrou, si to dítě „uhnal” někde na statku v Domažlicích. Babiččina matka, rozená Marie Kunešová, zemřela v sedmačtyřiceti letech, když její dceři bylo deset, a nic o ní nevíme. Maďarské řádové sestry ze sirotčince v Budapešti, kde vyrůstala, jejího židovského nemanželského otce poctivě zalhaly, takže otec ani netušil, že je na tom se svým původem tak bídně. Zkušenost pronásledování a téměř totální ztráta rozsáhlého příbuzenstva ale způsobily, že se ze stínu šoa po celý život nevymanil. 

 

V jakém jazykovém prostředí otec vyrůstal? 

Ačkoli byla Dobruška ryze česká a on chodil do české národní školy, od dětství poslouchal horalskou němčinu tkalců v otcově dílně, kam přiváželi zadané výrobky, a něco z ní pochytil. V Orlických horách se mluvilo němčinou říšským Němcům naprosto nesrozumitelnou. S vyhnáním sudetských Němců se tento svérázný dialekt rozplynul. Na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou a později ve Vysokém Mýtě se vyučovala němčina jako cizí jazyk. Jeho česká učitelka v Rychnově ovládala jen školní němčinu, takže mu pořádně nerozuměla, když do ní pletl nářečí. Přestože z gramatiky Hochdeutsch zpočátku neprospíval, naučil se německy dobře. České země byly za první republiky dvojjazyčné a pro studovaného člověka znalost němčiny patřila k běžnému vzdělání.

 

Považoval se tedy spíše za Čecha, nebo za Němce?  

Na to se nedá jednoduše odpovědět. Žil v českém prostředí a po příkladu rodičů tíhl nejdříve k českému nacionalismu, k jeho oblíbeným básníkům patřili Svatopluk Machar a Viktor Dyk. Ale v posledních ročnících gymnázia pro něj začala být němčina důležitá, a dokonce si předplatil Prager Tagblatt, což na českém venkově možná vzbuzovalo jistou nelibost. Po válce nevraživě snášel otázku, kam patří, byl bez národnosti, prostě liberál klasického střihu. Inspirovala ho zemská aristokracie, kterou nesvazoval národní jazyk. Četl rakouské básníky a literáty Karl Krause, Hugo von Hofmannsthala, Josepha Rotha, a tak se zejména po roce 1938 začal stylizovat jako Rakušan. Být “Sudetendeutsche” bylo pro něj naprosto nemyslitelné. Německý nacionální socialismus ho ohrožoval na životě a český konzervativní nacionalismus ho zřejmě zklamal. 

 

Jak se mu podařilo přežít druhou světovou válku?  

Jak už jsem se zmínil, v lednu roku 1939 se nechal pokřtít. Bydlel tehdy už léta jen s otcem u svého strýce ve Vysokém Mýtě. Po maturitě vstoupil do biskupského semináře v Hradci Králové s několika dalšími kvazi-seminaristy, jak je nazval kardinál Dominik Duka. Můj neemotivní otec, často se špatně skrývaným dojetím, vzpomínal na charismatického spirituála, jezuitu P. Františka Vlka, který možná přesvědčil místního biskupa, aby přijal do semináře několik židovských studentů. Díky němu také během studia poznal antitotalitární encykliky papeže Pia XI. z roku 1937 o komunismu a nacismu (Mit brennender Sorge a Divini Redemptoris). Po válce jej inspirovaly k aktivní účasti v předvolební kampani proti komunistům a mně během studia politických ideologií také pomohly pochopit, jak oba budovatelské režimy v celé své praxi a propagandě byly totožné, až na jeden rozdíl každá ospravedlňovala svou touhu po moci odlišnou pseudovědeckou teorií vývoje světa. Komunismus vycházel z principu třídního zápasu, nacismus z boje ras. Obě ideologie jsou svého druhu politickým náboženstvím a kultem.  

Koncem roku 1942 někdo snad zahradník semináře ukryté židovské studenty udal a místní Němci ve vedení magistrátu je bleskurychle vybavili pasy a odveleli na nucené práce do Breslau (Vratislav). Je možné, že tato záchranná akce později přispěla k otcově nekompromisnímu odmítnutí kolektivní viny českých Němců a jejich poválečného vyhnání. Ve Vratislavi (dnes Wroclaw) ho přidělili k říšské poště jako tlumočníka „totálně nasazených”. Měl ohromné štěstí. Při jednom z prvních náletů byl raněn do nohy a mohl být převezen ještě nerozbombardovanou železnicí do nemocnice ve Vídni. O „pevnost” Breslau se krátce nato strhl zničující boj, který ustal až po dobytí Berlína, a město se tak jako Drážďany nebo Kolín nad Rýnem proměnilo v rozvaliny. Po návratu z války otec navštívil v Praze jezuity a dozvěděl se, že nacisté pátera Vlka v březnu roku 1945 umučili v Terezíně. 

Dodnes nevím, zda otec opravdu konvertoval ke katolicismu, zda upřímně a z přesvědčení, nebo z obavy o život. Jeho žádost o přijetí do semináře je formální a o víře příliš nesvědčí. Po únoru 1948 možná ze strachu z dalšího pronásledování přestal chodit do kostela – buď chtěl chránit rodinu, nebo opravdovou víru nikdy neměl. K církvi choval ohromné sympatie a náboženství považoval za důležité, tím to ale končilo. Tak či onak rodiče v padesátých letech v době perzekuce církve na katolickou výchovu svých čtyř potomků rezignovali a do kostela chodili jen velmi sporadicky na křtiny nebo na pohřeb známých. Jakou psychickou rozpolceností trpěli Židé v době násilných politických ideologií!

Jednoho otcova kamaráda ze semináře, herce a ředitele pražského Realistického (dnes Švandova) divadla Václava Lohniského, si z dětství dobře pamatuji. Jednou se totiž otec rozčílil nad jeho členstvím v komunistické straně a přítel z mládí jej utěšoval, „Jendo, copak nevíš, že jsem ředkvička? Rudej jen na povrchu”. Ovšem kariérismus otec bytostně nesnášel.

 

Trpěl otec syndromem přeživších? Jaké vysvětlení máte pro nečekaný závěr jeho života?

Nepochybně. Mimo jeho nedávné vdovství je to jediné vysvětlení jeho fingované přirozené smrti. Přestal brát prášky na snížení tlaku a nečekaně odjel do alpského hotelu, kde snad po dva dny od rána do večera pil koňak. Číšníci říkali, že byl docela veselý. A víte, kde to bylo? U Hitlerova skalního sídla v Berchtesgadenu. Pocit viny, trýznivá otázka, zda byl právě on hoden přežít, dostihla i největšího ze spisovatelů holokaustu Primo Leviho, právě tak jako Rudolfa Glazera, jednoho ze dvou Čechů, kterým se podařilo uniknout z vyhlazovacího tábora v Treblince. Ke stáru vyskočil z osmého patra jednoho pražského hotelu.

Po letech se vracejí vzpomínky z dětství, otec vyrůstal jako jedináček, ale v rozvětvené rodině bylo mnoho bratranců a sestřenic. Jeho otec Arnošt pocházel z devíti sourozenců a ti všichni měli děti a téměř všechny nacisté zavraždili. Pamatuji se, jak jednou, když jsem přijel k rodičům s několika svými malými dětmi a otec uviděl mého devítiletého syna, svého jmenovce, najednou se prudce otočil a rychle odešel z pokoje. Stihl jsem si všimnout, že zaslzel, a později mi řekl: „Ten tvůj Honza je celej Bondy, v tomhle věku šel do transportu.“ Otec zažil také deportaci svého strýce a tety z Rychnova nad Kněžnou, u nichž jako gymnazista nějaký čas bydlel, bylo jim tehdy už přes osmdesát. Mimochodem, rychnovský strýc špeditér je postavou Obecního města Karla Poláčka. Na jednu otcovu sestřenici, o níž se „ucházel” důstojník SS a která spáchala sebevraždu, vzpomíná jiná jeho sestřenice Hana Demetzová v životopisné novele Dům v Čechách. Byla to hrůzná doba a pro Židy dvojnásob. Otec za války tajně jezdil za svým tátou do Prahy. Předtím, než ho v červnu 1942 zařadili do jednoho z prvních transportů do Terezína, pracoval z donucení v pražských ulicích jako metař. To, co oba zažili, na to lidská představivost nestačí. I mne na stará kolena pronásledují tyhle útržky vzpomínek z druhé ruky.

 

Byl váš otec spíš skeptik, pokud jde o vymýcení antisemitismu po holokaustu? A byl by dnes zděšen, jak tento "démon zahnaný do podsvětí" znovu zvedá hlavu?

O současném antisemitismu jsme spolu nehovořili, protože v osmdesátých letech se ještě nijak významně a zejména v Německu neprojevil. Samozřejmě, že by ho vyděsil. O holokaustu (šoa) vyšly na světě statisíce knih, ale dnes už žije třetí, čtvrtá poválečná generace a nezbytně se vytrácí historická paměť, proto máme povinnost tyhle hrůzy připomínat. Otce by návrat antisemitismu překvapil ani mně se nechce věřit, že bylo něco takového v naší civilizaci, která se pyšnila morálkou a tolerancí, vůbec možné. Rok po válce nepřekonatelný pozorovatel společnosti George Orwell vydal esej o antisemitismu, v němž předvídal návrat této prastaré nenávisti vůči jedinému národu na světě. Podle jeho mínění Hitlerova válka vůči Židům vlastně zvítězila. Předválečné vtipy o Židech jsou sice nepřijatelné, slušná společnost se za svůj nepřiznaný postoj stydí a nehodlá o něm mluvit. Tradiční antisemitismus se podle něj skryl do podzemí, kde se ale výrazně rozšířil. Židé jsou věčným obětním beránkem za nějaké zlo. Za jaké? Za každé. Svým způsobem jsem rád, že se otec té dnešní vlny celosvětové nenávisti vůči Židům nedožil.                                                           

 

Dětství jste prožil v Hradci Králové v rodině s vyhraněnými antikomunistickými názory

Otec tvrdil, že je jediný Žid, jenž zůstal v Československu a nevstoupil do komunistické strany. Negativní pohled na komunistický režim jsem zdědil z domova, oba rodiče se považovali za antikomunisty, a přestože jsme jako děti nevyrůstaly v náboženském prostředí, židovsko-křesťanský pohled na svět doma přetrvával a poskytoval zásadní důvody k odporu. Po únorovém puči a pronásledování církve, když většina jeho kolegů z biskupského semináře zmizela v pracovních lágrech, se obával, že dojde i na něj. 

Po promoci na pražské filosofické fakultě, kde studoval prehistorii u profesorů Jana Filipa (keltská kultura) a Jana Eisnera (slovanská kultura), získal místo v hradeckém muzeu a díky tomu také byt ve městě. Dostal za úkol pořídit inventář archeologických sbírek východočeských muzeí, což byla pro malého kluka důležitá práce. Třídil jsem papírky s nálezy podle abecedních názvů obcí: Jaroměř, Smiřice, Všestary. Později se otec dostal i k vysněnému archeologickému výzkumu keltského osídlení – přesněji pohřebiště „lidu popelnicových polí”. Během vykopávek v Lochenicích v roce 1954 si pro něj přijela Státní bezpečnost, tzv. estébáci, byl zatčen a vyslýchán na základě podezření z protistátní činnosti. Nevím, kolik dnů nebo týdnů zůstal ve vazbě, bylo mi šest let, ale pro matku to muselo být velmi zlé. Pamatuji si, že jsme byli zcela bez peněz a možná i nějaký čas o hladu.

 

Jaký vliv na vás měla otcova svérázná výchova?

Samozřejmě, že vedla k jisté schizofrenii. Jinak se mluvilo doma a jinak ve škole. Otec komunistickou školu nenáviděl, všecko bylo špatně. Na tehdejší zlou dobu, v rámci možností, dával najevo svůj odpor – na prvního máje nevylepoval na okna vlaječky, nechodil na brigády, nesoudruhoval. Za komunismu se z jednoho platu uživit nedalo, a přesto vědomě volil bídu, matce nedovolil „chodit do zaměstnání”, aby děti nemusely do školky a do družiny. Vstoupit do pionýra nebo svazu mládeže (ČSM), to vůbec nepřicházelo v úvahu. Po přestěhování do Pardubic se rozhodl, že doma potlačí komunistický rozhlas a naladil si rakouskou stanici Österreich Zwei. Dodnes mi zní v uších její sobotní znělka pořadu „Autofahrer unterwegs” a tenor zpěváka, který používal mé jméno jako příjmení, Peter Alexander. Otec potřeboval na střední vlnu rádia velkou anténu a natáhl ji na protější dům přes celé náměstí, z čehož měl po čase opletačky s policií (Veřejnou bezpečností).

Oba moji rodiče vyrůstali dvojjazyčně a tuto duševní výbavu považovali za dobrý trénink do života. Nejvíc se to podepsalo na mně, byl jsem nejstarší, polsky jsem se naučil, ale z němčiny pochytil dost málo. Když už jsem měl dva sourozence, otce nesoustavné pokusy o výuku mé němčiny omrzely. Jeho jazykový experiment jsem ocenil až mnohem později, kdy jsem s pomocí slovníku přece jen dokázal přelouskat jednodušší německé knížky. Doma jsme měli úžasnou sbírku knih vyřazených z veřejných knihoven. Otec neustále brousil po antikvariátech a hledal předválečnou literaturu, kterou antikváři zřejmě prodávali potají tzv. pod pultem.

 

Vy jste na prahu dospívání asi neměl důvod generačně se bouřit proti rodičům?

Pochopitelně, že ne, ale to bylo v konzervativních a antikomunistických rodinách běžné. Rodiče jsem obdivoval, protože se vymezovali vůči odpornému režimu, který pronásledoval nevinné občany, uzavřel národ do klece, nutil do falešného optimismu prvomájových oslav a průvodů, režimu, jaký si dnes nikdo  nedovede představit. Měli jsme být „uvědomělí”, milovat socialistickou vlast a nenávidět západní kapitalismus. Zásluhou svých nekonformních rodičů jsem tuto absurditu začal vnímat už jako malé dítě, vždyť jsem nesměl chodit ani do školky, a vyrůstal jsem v odporu ke kolektivismu. Jedinec měl být pohlcen jakýmsi duchem vyšší smyšlené reality. Dnes tíhneme k opačnému extrému, vzniká pocit, jako by společnost neexistovala; ztratila se z ní přirozená národní oddanost. Stále se potácíme ode zdi ke zdi.

 

Nechce se mi věřit, že se váš otec na jaře roku 1968 rozhodl pro emigraci do západního Německa právě v době, kdy v Československu vládla největší míra svobody za celou dobu komunismu.

Chápu. A také ho všichni považovali za blázna. Do 21. srpna bylo ještě daleko. On ale bedlivě sledoval evropské dění, poslouchal francouzský i rakouský rozhlas a jako správný realista vnímal, co se děje. Po kubánské krizi, kdy prestiž sovětské moci utrpěla porážku a režim musel stáhnout své rakety z „ostrova svobody”, nový vládce Ruska Leonid Brežnev v roce 1964 sesadil Chruščova. Od té doby tam přituhovalo, kdežto u nás se uvolňovalo. Naivní komunisti chtěli zdiskreditovanému režimu dát „lidskou tvář”, více svobody, „glasnost” jako jejich pozdější dědic Michail Gorbačov. Z dnešního pohledu víme, že sovětské impérium stálo ekonomicky na vratkých nohách, ale tenkrát to tak nevypadalo. Západní média hlasitě varovala, ale v Praze vypukla euforie. Naivitu obyvatel měla na svědomí dvě desetiletí trvající izolace, o situaci v Rusku se staral málokdo. Můj otec však iluzemi netrpěl. 

 

Vídali jste se spolu v době, kdy jste žil v londýnském exilu?

Už jako student jsem si pořídil starou kraksnu a jednou ročně jezdil za rodiči do Německa, časem i s několika svými dětmi. Později jako ředitel Kirche in Not jsem pak jezdil služebně třikrát ročně do hlavního stanu organizace v Königstein im Taunus, a tak jsem si mohl odskočit za rodiči do Tübingenu. Otec až do důchodu přednášel v tamním Institutu für Ur-und Frühgeschichte Archäaologie na univerzitě. Jednou jsem je vzal na výlet do jihotyrolského Brixenu, kam jsem jel na pozvání exilové Křesťanské akademie působící z římského semináře Nepomucena. Byl zářivý den. Vyšli jsme si do polí, všude kolem vinice, ovocné sady – především broskvoně – v údolí válo svěží povětří! U nás bývá léto unavené horkem, v podalpí vládne jarní svěžest! Úžasná kombinace. Dodnes si říkám, že jsem se špatně rozhodl a místo do deštivé a sychravé Anglie, jsem měl raději emigrovat do slunné severní Itálie. Na polní cestě jsme přišli k místu, kam z jednoho pylonu dálkového vedení spadly dráty. „Vidíš nápis na té ceduli?zeptal se otec, „něco ti předvedu.“ On byl schopen číst italsky stejně dobře jako latinsky. Přečetl jsem si to, ale nechápal jsem, o co se jedná. „Kdyby to tady bylo napsáno německy, a divím se, že není, protože jsme v Brixenu, kde se ještě pořád německy mluví, tak by tu stálo: ´Pozor! Vysoké napětí. Nebezpečí života. Dotýkat se, je striktně zakázáno!´ A vida, Italům stačí tři slova: ´Dotkneš-li se, zemřeš!´

 

To je poezie!

To je Dante!

 

Vracel se váš otec v závěru svého života ke své židovské identitě?

Pokud myslíte náboženství, tak ne, svou národní židovskou identitu si uvědomil zásluhou nacistů až během války. Sdílel osud židovských spisovatelů a umělců, za mého mládí často poslouchal zneklidňující hudbu Gustava Mahlera, sbíral články a knihy o Franzi Kafkovi. Znal veškerou moderní německou a rakouskou literaturu sekularizovaných Židů. Na rozdíl ode mne z náboženství uznával jen racionální filosofické jádro. Jako mnohým i jemu Hitler připomněl jeho potlačený židovský původ. Ostatně, o židovském traumatu svědčí i otcův odchod ze světa v Berchtesgadenu, kdy se symbolicky připojil ke stínům svého zavražděného otce a příbuzných. 

 

Vytváříme portrét vašeho otce a zdá se mi, že jste se ve vztahu k němu zcela odosobnil. Proč mluvíme pouze o jeho racionalitě, a nikoli o tom, co pro vás znamenal jako blízký člověk? Těžko se vám vybavují takové chvíle?

On nebyl ani citlivý, ani laskavý, naštěstí měl velký smysl pro humor. Jeho vliv byl čistě intelektuální. Učil mne dívat se na svět s hravým úžasem, hledat smysl života. Na to ovšem sama filosofie nestačí... Nastavil mi do života zásadní otázky, na něž usiluji odpovědět.

 

Měl někdy pocit, že v životě dosáhl toho, co si přál?

Kdepak. Nemohl být spokojen, protože neporozuměl všemu, čemu porozumět chtěl. A se svou vědeckou kariérou také ne. Stal se jen v pozdním věku univerzitním profesorem. Osud mu zničil vědecký elán mládí. Svá nejlepší léta prožil v otevřeně nepřátelském světě. Nevím, kolik toho musel dohánět, když se ve svých osmačtyřiceti letech konečně osvobodil. A politický stav Německa jej také nijak nenadchl. Pro klid svého ducha raději odebíral švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung. Život mu přinášel samé frustrace!

 

Byl přece za svou vědeckou práci mimo jiné poctěn čestným doktorátem univerzity v Bernu, kde také nějaký čas přednášel.

Ano, to ocenění jej pochopitelně potěšilo a výzkum v Izraeli, kde pracoval dva roky z pověření svého institutu, završil rozsáhlým dvousvazkovým dílem o starší a mladší době kamenné na Blízkém východě (Das Altpaläolithikum im Vorderen Orient a Das Mittelpaläolithikum im Vorde-ren Orient, Wiesbaden 1982 a 1991). Co naplat, tu jeho životní mezeru ani ty dva svazky vyplnit nemohly.

 

Mluvili jsme o tom, co jste převzal od svého otce. Ale vy jste určitě šel dál… Dosáhl jste něčeho, co on už nestihl?

Nemyslím. Otec byl vzdělanější, inteligentnější, řekl bych napůl geniální. Na rozdíl od něho jsem polovzdělanec. On skutečně znal nejen celou evropskou filosofii, ale i literaturu a umění, a to v naprosto nedostižném rozsahu.

U něho se projevovala zvláštní neskromnost a nepokora daná vysokou inteligencí. Chtěl toho vědět příliš mnoho, všemu rozumět a něco z té touhy mi nepochybně předal. Já, když objevím nějakou malou pravdu, hned ji chci poslat dál, proto se věnuji té „pěně dní“. Radost z poznání chci okamžitě sdílet, jenomže, jak se většinou ukáže, je jen částečná. Ale zápas s ideology a politruky není pouhé moralizování, někdy je to i ohromná zábava.

Jsem o dost starší, než moji bratři, na mou výchovu měl otec více času a větší vliv, zvláštní, že mě tak uhranul svým židovským osudem, který s ním teď v druhé generaci – snad v pozitivním významu – na stará kolena sdílím. Životní osud mých rodičů tak jako naší kultury symbolizuje prázdný náhrobek na hřbitově v Tübingenu – bez kříže i bez Davidovy hvězdy.

 

Co myslíte, že je ve vás skutečně židovské?

Stále přemýšlím o smyslu světa a účelu lidského života.                                                

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

HRADEC KRÁLOVÉ-ZAHRANIČÍ: Maňásková inscenace Divadla Drak Šípková Růženka se v druhé polovině září představí dětskému publiku na dvou mezinárodních festivalech.  První zastávkou bude The International Puppet Theatre Festival – PIF v Chorvatské Záhřebu. Zde inscenaci diváci uvidí 22. 9. 2021. Ze Záhřebu se vydá Divadlo Drak do Srbské Subotice, kde uvede Šípkovou Růženku 24. 9. v rámci 28th International Children´s Theater Festival in Subotica.

Královéhradecký kraj, zahraničí
Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Co se děje
20.09.2021

PRAHA: S velkým zármutkem a lítostí oznamujeme, že ve věku 69 let zemřel mecenáš a milovník kultury, majitel, podporovatel a zachránce Pražského komorního baletu, JUDr. Ivan Dunovský.

Celá ČR
Divadlo a tanec, Ostatní
Co se děje
20.09.2021

ČR: Po čtyřleté pauze se na hudební scénu vrací anketa Český slavík 21, jejíž počátky sahají až do šedesátých let minulého století, a to pod patronátem matematika a sociálního reformátora Karla Janečka. Galavečer, jenž býval pravidelně jedním z nejúspěšnějších televizních pořadů celého roku a v listopadu jej živě odvysílá televize Nova, připravuje režisér Pepe Majeský.

Celá ČR, Hl. m. Praha, zahraničí
Hudba, Ostatní, Soutěže a festivaly
Co se děje
21.09.2021

ČR-PRAHA: Pětaosmdesátý ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha otevře ve středu 22. září svým koncertem houslista Václav Hudeček. Mezi hosty slavnostního večera na Nové scéně Národního divadla budou Hudečkovi mladší kolegové Jan Mráček a Josef Špaček, mezzosopranistka Štěpánka Pučálková a hornista a dirigent Radek Baborák. V průběhu festivalu uvidí návštěvníci v premiéře dokumenty Štace Miloně Čepelky, My tancujem swing, Můj život s Bohuslavem Martinů a taneční film Nehoda.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení
Co se děje
20.09.2021