středa
14. dubna 2021
svátek slaví Vincenc
Geraldine Mucha
© Eva Molnár



Stopy v písku / Geraldine Mucha

ČR: Hudební skladatelka Geraldine Thomsen Mucha se narodila v Londýně 5. července 1917, zemřela 12. října 2012 v Praze. Byla pozoruhodným příkladem člověka, který si prošel dějinami 20. století jaksi „obráceně“, když v roce 1945 se svým mužem Jiřím Muchou, novinářem a spisovatelem, synem Alfonse Muchy, odešla z Británie do Československa. V roce 2009, když jí bylo 92 let, vznikl tento náš rozhovor, k němuž se po letech vracím se současným dovětkem.

Autor článku: 
Martina Fialková

Strážkyně pevnosti

Obklopená vzpomínkami, přitom však stále žije současností. Droboučká, ale krásná žena, která jako by vystoupila z historického obrazu. Obrazy a také množstvím dalších památek na Alfonse Muchu a jeho dobu, je zaplněn celý obrovský byt na Hradčanském náměstí. V něm Geraldine Thomsen Mucha, druhá manželka spisovatele a novináře Jiřího Muchy, jeho syna, již léta žije. Říká o sobě, že je strážkyně pevnosti.

S Jiřím přišla z Británie do Prahy v roce 1945. Ač je jí už dvaadevadesát let, je stále obdivuhodně tělesně i duševně svěží. Sama si denně vaří, stále hraje na klavír, účastní se společenského života, chodí na koncerty. Je totiž také hudební skladatelkou. I když se narodila ve Skotsku a studovala v Londýně, miluje Prahu a její hudební život. A ovšem také si váží odkazu Alfonse Muchy, kterého sice osobně již nezažila, ale jehož umění obdivuje. Spolu se synem Johnem a jeho rodinou nyní opatruje bohatou Muchovu pozůstalost. Mluví krásnou češtinou bez přízvuku, jen občas hledá některé slovíčko. Potkala jsem ji a byla jí představena na koncertě v kapli Sv. Vavřince na Malé Straně. Docela mne uhranula vším, co ve své bytosti zosobňuje, a tak mne její souhlas k rozhovoru více než nadchl...

 

Paní Geraldino, stále ještě skládáte? Dočetla jsem se, že na vašich 90. narozeninách předloni hráli vaše skladby složené v letech 2006 a 2007.

Ano, musím skládat, aby ten mozek fungoval. Když mám nápad, nedá se nic dělat, musím (směje se). Studovala jsem skladbu, ale to už je hrozně dávno. Jenomže jsem potkala Jirku – to bylo za války – a dostala jsem se s ním pak do toho všeho kolem Alfonse Muchy... Ale já jsem stejně komponovala i pak, někdy spíš proto, abych se z toho všeho nezbláznila. Protože kdykoli mi bylo nejhůř, vždycky mi to pomohlo soustředit myšlenky.

 

Co je v hudbě vaší největší inspirací? Jsou nebo byly to třeba i obrazy Alfonse Muchy?

To snad ani ne...i když jsem samozřejmě jeho velká obdivovatelka. Ale velice mne ovlivnila česká i slovenská lidová hudba, když jsem s ní pak tady přišla do styku. České lidové písně. Znala jsem předtím hudbu Dvořáka a Smetany, ale ne český folklor. Zaměřila jsem se spíš na komorní hudbu. Psát pro menší obsazení je mnohem zajímavější. Mám moc ráda dechy, hoboj, fagot, flétny, ty mají pestré barvy. Pro klavír a flétnu byly právě ty moje skladby, které mi hráli k narozeninám. 

 

Když jste se seznámila s manželem, znala jste i tvorbu Bohuslava Martinů? Ta byla přeci velice ovlivněna českým folklórem. A potkala jste někdy Martinů osobně?

Znala jsem ho, protože se s Jiřím v Paříži stýkali, ale ne jeho hudbu. On pak odešel z Paříže. Jeho hudbu jsem poznala až později. A těšila jsem se pak po válce, že až se vrátí do Československa, jak si přál, že budu u něj dál studovat. K jeho návratu ale pak už nedošlo, doba se moc změnila.

 

Jiří Mucha sám musel být velmi zajímavým člověkem – co vás na něm upoutalo? Asi jste musela tušit, že život s ním nebude jednoduchý. Za války byl válečným zpravodajem a po válce, když přišli komunisté, nechtěl odejít z Československa kvůli zodpovědnosti za dílo svého otce, které zůstalo tady, přestože byl pak jako západní letec vězněn. 

(Zamyslí se a ptá se: „Zajímá vás to?“ Odpovídám, že jistě, a tak paní Geraldina pokračuje ve vzpomínání:)

.To bylo v roce 1941. Já jsem studovala v Londýně a Británie se obávala Hitlerovy invaze. Všichni, kdo žili na jižním pobřeží Británie, byli evakuovaní. Měla jsem dvě příbuzné, které se přesunuly do takového malého lázeňského města dále ve vnitrozemí. Nedaleko byl velký statek, útočiště mnoha mladých lidí, kteří uprchli před Hitlerem z Evropy do Británie. Také se scházeli ve městě večer k zábavě a debatám, ale protože se kvůli náletům nesmělo svítit, nemohly jsme s mou sestřenicí to místo nejdřív najít. Pak jsme ale podle hluku ten dům našly. A venku před domem jsem narazila na takového pěkného mladíka ve francouzské uniformě. Byl tam taky pozvaný. A to byl Jirka...

 

Když jste ho potkala, asi jste zpočátku ani nevěděla, kdo jeho otec? 

Kdepak. Jiří byl letec francouzské armády, také působil jako válečný reprotér. Nic jiného jsem nevěděla. Tenkrát ale nešlo jen tak žít s někým bez svatby, tak jsme se brzy vzali. Moji rodiče si možná mysleli, že tu válku stejně nepřežije... Že byl jeho otec tak slavný, to jsem zjistila až v Paříži, ale i tam byl Alfons Mucha po válce hodně zapomenut. A v Británii nebylo jeho dílo ani předtím moc známé. To, že je Alfons Mucha nyní v zahraničí tak ceněn, je vlastně především zásluhou mého muže Jiřího.

 

Dílo Alfonse Muchy bylo u nás po válce komunisty považováno za typicky buržoazní umění, ačkoliv Mucha vlastně na počátku 20. století velmi propagoval filosofii tzv. Art Nouveau, které mělo být přístupné i obyčejným lidem. Proto ty plakáty, které si mohl koupit i nebohatý člověk. A ještě v 70. letech se u nás Muchovi nevěnovalo moc pozornosti – vlastně až poté, co vyšla kniha Kankán se svatozáří, kterou o svém otci napsal váš muž Jiří.

Ano, ale první kniha o něm, kterou Jiří napsal, musela být vydána v zahraničí. - Začalo to až v roce 1960, kdy potkal Jiří jednoho člověka z londýnského muzea. Prý by tam rádi udělali výstavu Muchových plakátů. My jsme žili tady v Československu, byl tu komunismus, a ten nešťastník pořád nemohl pochopit, proč je to všecko s výstavou tak složité – to bylo tolik povolení a potíží, že to trvalo mnoho měsíců. Výstava byla zahájená až v roce 1962 a měla obrovský úspěch. Oni tam také ovšem pochopili, že když je majitel práv za železnou oponou, mohou na tom velice dobře vydělat. My jsme neviděli ani halíř, ale Jirka říkal: „To nevadí, hlavně když se otcovo dílo připomene.“ Když se pak díla vrátila domů, nebyl tady paradoxně vůbec zájem, udělat podobnou výstavu. Zato ve světě byl zájem veliký! Nakonec Jirku nechali s radostí se o ty výstavy starat, protože režim z toho dostal valuty. Spoustu valut! Až teprve, když jsme náhodou našli bohatého japonského sponzora pro výstavu v Japonsku, která měla taky obrovský úspěch, začali projevovat zájem i tady.

 

Teď v manželově péči o dokaz Alfonse Muchy pokračuje váš syn John s rodinou?

Ano, ale víte, co je zajímavé? On je úplně jiný, než byl jeho otec. John odtud emigroval, když mu bylo 18, žije v Londýně a stal se bankéřem. S otcem si moc nerozuměli. Pro nás to bylo zpočátku zklamání, že neměl žádné umělecké sklony. Teď je to ale vlastně dobře. Víte, on ale zpočátku ani můj muž Jiří nebyl z toho opatrování Muchova dědictví moc nadšený. Ale nechtěl nechat ladem obrovský úspěch těch prvních velkých výstav v 60. letech.   

 

A vaše vnoučata? Věnují se nějakému umění?

Mám tři. Ano, jeden vnuk píše scénáře. Ale taky už pomáhá se vším, co se týká Alfonse Muchy, i snacha pomáhá. Víte, s tím je hrozné práce. Takže my jsme vlastně takový rodinný podnik (směje se).

 

Teď se nejvíce mluví o Slovanské epopeji. Jsou obavy, že Praha už nestihne dostát závěti Alfonse Muchy a nebude tu nalezeno důstojné místo pro ni ani 70 let po jeho smrti. Co si o tom myslíte?

Víte, jak to bylo zezačátku? To mi vyprávěla Maruška, Alfonsova žena. Dluho jsme spolu bydlely v tomhle domě, přežila Alfonse o 20 let. Všecko, co vím, mám od ní. Ona všechny jeho kresby, malby, fotografie, všechno shromažďovala a nic nedala pryč. Jedině díky ní zůstaly pozdější Muchovy práce v Praze. Teď je ale všecko to důležité zapůjčeno na ty velké výstavy, které letos probíhají.

Tehdy za první republiky se někteří malíři Epopeji dokonce posmívali, dělali na ni směšné písničky. Že prý chce Mucha dokázat, že umí malovat... Mnoha lidem se zdál totiž jeho styl historizující malby přežilý. Proto ani tehdy v Praze nebyl moc zájem Epopej honem vystavit. Muchovi to prý nevadilo, byl tak silně přesvědčený o své pravdě. A tak byla Epopej během války schovaná a my, když jsme sem v roce 1945 přišli, vůbec jsme nevěděli, kde je. Když pak se obrazy dostaly na zámek v Moravském Krumlově, byla to halda srolovaných pláten. Představte si, že za války ležely ve skladu koksu, který tam tehdy měly Československé dráhy. Chtěli jsme aspoň to jedno plátno rozvinout, abychom viděli, v jakém je to stavu. Byla u toho, kromě nás s Jiřím, i jeho sestra Jarča a její muž a někdo od těch drah.

Dodnes si pamatuju, jak ten človíček, co tam s námi šel, na to koukal! V životě nic tak krásného a vznešeného neviděl, bylo vidět, jak byl ohromený.

Jenže, i když Moravskému Krumlovu mnoho vděčíme za to, že tam Epopej je od roku 1963 vystavena, není to ideální místo – na ta plátna musí být opravdu dobře vidět! Když to pak spatříte v takovém vídeňském Belvederu, kde je teď největší plátno vystavené a krásně nasvícené, vypadá to úplně jinak.

Víte, teď na to není správná doba. Kdekoli to celé dílo budete chtít pořádně umístit, bude na to potřeba hrozně moc peněz. Ale ta doba přijde, není žádný spěch.

 

Jste možná příkladem toho, jak hodně se cizinec může ztotožnit s kulturou a národem země, do které přišel, a která se mu stala druhým domovem.  Přesto ale, co v Čechách postrádáte a za čím se vracíte do rodného Skotska?

Já jsem tady šťastná. Zvykla jsem si tady, mám ráda zdejší hudební život, jeho úroveň je vysoká. Ale do Skotska se vždycky těším, jezdím tam vždy v létě. A co mi tady chybí? Čerstvé ryby – za těmi tam jezdím (smích).

 

Na tento rozhovor z roku 2009 často vzpomínám. Dnešní ohlédnutí po 12 letech dalo vzniknout jeho doplnění: 

Geraldine Muchová v komunistickém Československu prožila dvacet let. Pracovala tu v hudebním nakladatelství, překládala. V sedmdesátých letech se vrátila do Anglie, aby její muž mohl volně cestovat. Po roce 1989 žila opět v Praze.

Po smrti manžela Jiřího se jí podařilo se synem Johnem založit Nadaci Alfonse Muchy (respektive pak Mucha Trust) a posléze se dočkali i otevření Muchova muzea v Praze. Jak je to se Slovanskou epopejí po 12 letech od našeho rozhovoru můžeme sledovat v aktuálních médiích. Po dočasném vystavení v Praze a v zahraničí se opět – na několik let – vrací do opraveného zámku v Moravském Krumlově. A spor Johna Muchy s Prahou, která dodnes nebyla schopna postavit adekvátní pavilon pro její vystavení, pokračuje…

S paní Geraldine jsem se setkala po našem rozhovoru ještě několikrát. Ať již na některém koncertu, tak u ní doma na Hradčanech, kde jsem měla možnost vstřebat do sebe atmosféru pozoruhodného příbytku plného památek na Alfonse i Jiřího Muchu, starožitností a Muchových obrazů. Vnímala jsem přitom její obdivuhodný optimismus a nadhled, kterým si dovedla získat uznání. Její život byl plný zvratů, od válečného sňatku s cizincem po přestěhování se do Československa, pochopení zdejších politických převratů v roce 1948 a znovu 1968, soužití s manželovou matkou, manželkou Alfonse Muchy Marii, přes období věznění manžela Jiřího, neustálou pozornost tehdejší Státní tajné bezpečnosti (Stb).

Na moji opatrnou otázku, kterou jsem jí jednou také položila, zda je to pravda, že Jiří, zřejmě pod nátlakem v době, když byl komunisty vězněn, opravdu podepsal spolupráci a co z toho vyplývalo, s nadhledem odvětila něco v tomto smyslu: „On nikdy nikomu neublížil. Byl spisovatel, tak vždycky, když jim měl něco říct, tak si to dobře vymyslel…“ Ve svém audiozáznamu však tato slova nemám, proto cituji jen jejich smysl a vzpomínku na naši tehdejší rozmluvu. 

Geraldine se musela vyrovnávat i s Jiřího velmi volným přístupem k manželství včetně narození jeho nemanželské dcery (Jarmila Mucha Plocková, architektka a výtvarnice, která se o tom, kdo je jejím otcem, dozvěděla až ve svých 18 letech). Kromě několika let, kdy se Geraldine se synem přesunula zpět do Británie, aby tak umožnila Jiřímu Muchovi legálně cestovat do zahraničí (za rodinnými příslušníky to komunistický režim jakž takž umožňoval), přišla úleva až po roce 1989, se změnou režimu u nás. Již v roce 1991 však Jiří Mucha zemřel. Geraldine ale přesto zůstala v Praze, jako strážkyně odkazu Alfonse Muchy. Zjevně s Prahou srostla, tak jako s českou kulturou. Nebylo jí zatěžko zde trávit i ve vysokém věku svůj čas, přestože syn a jeho rodina zde nežili a stále jen zajíždějí z Británie. Byla dokonce členkou Klubu Za starou Prahu, členství „zdědila“ po svém manželovi Jiřím. Zároveň však měla vždy dobrý kontakt s britským velvyslanectvím a pěstovala kontakty i s řadou cizinců, žijících v Praze. O její oblíbenosti v uměleckých kruzích, kterých byla součástí, svědčí, že pro ni byl k příležitosti 90. narozenin zorganizován koncert z jejích skladeb, a to v Thunovském paláci. K její cti slouží dnes i to, že se dokázala přenést přes vleklé soudní spory ohledně dědického řízení a uznala práva Jarmily Mucha Plockové.

 

Poslední návštěva

Příležitost k mým návštěvám u paní Geraldiny na Hradčanech vyvolala, kromě našeho rozhovoru, i její návštěva pražského koncertu Jaroslava Šonského, českého houslisty, žijícího ve Švédsku, se kterým spolupracuji. Paní Geraldina mu totiž později věnovala notový, ručně psaný part jedné své skladby pro klavír a housle. Aby bylo možné skladbu provozovat, Jaroslav Šonský ji doma ve Švédsku převedl do notového programu Sibelius, noty vytiskl, skladbu také nahrál (z počítače) na CD a obojí mi poslal zpět do Prahy. Paní Geraldina nepracovala s počítačem, mým úkolem tedy bylo doručit jí vytištěné noty a CD, vyslechnout si její poznámky a předat je zpět k závěrečné úpravě Jaroslavu Šonskému. S takovým úkolem a s květinou jsem tedy za ní znovu přišla – a tento poslední rozhovor ve mně zanechal hluboký dojem:

 

4. června 2012

Stará paní, už pomaličku se pohybující po rozlehlém bytě, do kterého od vchodu vždy musela vystoupat po řadě schodů, jevila známky únavy, když jsem k ní přišla. Sotva jsem ale vytáhla z obálky její skladbu, úhledně vytištěnou, rozzářily se jí oči. S viditelnou dychtivostí po ní natáhla ruce a prohlížela si rychle svoje notičky. Pozorovala jsem s úžasem náhlou proměnu. V duchu noty hned slyšela, a hned přemýšlela, počítačový převod srovnávala se svým rukopisem. Paní Geraldine byla najednou rychlá v pohybech, ve výrazu omládla o spoustu let. Krátkou skladbu studovala potichu několik minut, pak si začala broukat a mávat rukou a ukazovat mi: Já jsem si hned zapisovala: „Tady prodloužit crescendo…Tady opravit pomlku, má být čtvrťová… Aha, tady jsem já měla chybu…“   

Pak si pustila skladbu nahranou počítačem z programu Sibelius na CD. Pro mne umělé zvuky obou partů, houslí i klavíru, vyluzované technikou, okamžitě rozklíčovala a se zaujetím poslouchala. Vzala papír a v angličtině psala. Radost ze své hudby, kterou viděla takto profesionálně zpracovanou a připravenou pro vydání, způsobila obrovskou proměnu, náhle měla oči děvčete. Radost jsem měla i já.

Dostala jsem papír s poznámkami, kde stálo, dvakrát podtrženo: Velmi dobré!

Jen prosím taneční rytmy ještě více taneční (scottish snapp – vždy více akcentovaný…), a několik dalších připomínek. Ty jsem s komentářem o průběhu návštěvy poslala mailem zpět do Švédska. Při příležitosti této návštěvy, o které jsem netušila, že bude poslední, mi zůstal v novinářském rekordéru i malý kousek mého povídání s paní Geraldinou, které až dosud nebylo publikováno. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co já dělám?... Skládám, pořád skládám, pomáhalo mi to, když mi bylo těžko, a teď tím pořád cvičím hlavu…. Vždyť´ já patřím do doby před válkou! Tehdy nebylo zvykem, aby dívka vydělávala. Kdepak! Když vyrostla, vdala se a měla rodinu…Ale řeknu vám, když já jsem nastoupila na Royal Academy of Music, to bylo ve 30. letech minulého století, bylo potřeba jen platit… Pár dívek tam bylo talentovaných, hrstka. Ale ty ostatní (si studium) platily a byly to často dívky, které tam čekaly na manželství.

 

Bylo to tak, že aby ty dívky z bohatších rodin naplnily čas něčím příjemným, tak zkrátka studovaly hudbu?

Ano, a po škole, copak dívky šly na univerzitu? Některé, ale bylo to výjimečné. Ale já ne. Já jsem takhle nemyslela. Lidi nechápali, proč mne tedy nenapadlo svoje skladby vydávat a dělat nějakou kariéru. Jenže pak jsem potkala Jirku a hned jsem nastoupila do té „Muchovy věci“. Ale skládat jsem nikdy nepřestala, já jsem to potřebovala.

 

V každém případě, když už je tato skladba v počítači, tak je to dobré pro vydavatele.

To jistě. Já ale nevím, jaké jsou plány. Přišli někteří, co říkali, že by bylo dobré udělat nějaké CD z mojí muziky. Vezměte si, že mně bude za chvíli 100 let. A ono se občas ode mne něco hraje. Hudebníci se ale často taky chtějí ukázat, jak virtuózně hrají, ale moje hudba – tam není co ukázat, (takhle já nepíšu) to je prostě hudba…

 

Paní Geraldine zemřela 12. října 2012, pět měsíců po mé návštěvě.

V roce 100. výročí narození paní Geraldiny, v listopadu 2017, se na její počest konal koncert v Praze, v Lichtenštejnském paláci, v sále Martinů. Uspořádala jej Muchova nadace. V podání předních hudebníků i pěvců na něm zazněl výběr z jejích překvapivě krásných, posluchačsky přístupných, ale zároveň moderních, místy lehce impresionisticky laděných skladeb. Některé ve světové, jiné ve své české premiéře. Dojem na mne udělala zvláště předehra Bouře v podání Pardubické komorní filharmonie.

Přemýšlela jsem vždy, jakou vnitřní sílu tato drobná žena musela mít, co všechno v sobě musela potlačit. Hodně z toho je obsaženo v její hudbě, která není na domácích pódiích často slyšet, ale neměla by být zapomenuta.

 

Pozn. redakce

Pro lepší orientaci a další rozšíření „muchovského“ tématu autorka zve zároveň k rozhovoru s výtvarnicí Jarmilou Mucha Plockovou, dcerou Jiřího Muchy a Vlasty Plockové, který budeme publikovat 12. května v rubrice Česká kultura před Sametem a po Sametu.


 

   

 

 

 

 

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: České amatérské divadlo je světový unikát s dlouhou tradicí a tuhým kořínkem. Momentálně jej ale bohužel stejně jako jiné aktivity zastavila pandemie. Amatérské divadelní soubory (s malou pauzou) více než rok nehrají, ani nezkoušejí nové inscenace. To kromě nehmotných kulturních škod, způsobilo i škody finanční. O své příjmy přišly nejen samotné soubory, ale i stát. Kulturní průmysl (i ten neprofesionální) má svůj podíl na HDP.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec, Ostatní
Co se děje
14.04.2021

ČR-ZAHRANIČÍ: Dagmar Straková a Marta McCabe. Dvě energií a nápady překypující ženy sice vedou v zahraničí české školy, ale poznaly se (zatím jen virtuálně) díky jinému společnému cíli. Tím je podpora korespondenční volby pro Čechy v zahraničí. Dagmar a Marta spolupracují úzce v rámci mezinárodní iniciativy Chceme volit distančně, která už dokázala spojit obrovské množství Čechů po celém světě. Všech těch, kteří mají zájem snadněji volit v českých volbách. O obou dámách se dá říct s trochou nadsázky, že se jim podařilo pohnout českým světem napříč světadíly, ale částečně už i českým parlamentem:

Celá ČR, zahraničí
Články a komentáře
14.04.2021
JIHLAVA: Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava udělí Cenu za nejlepší dokumentární knihu, napsanou v českém jazyce nebo českým autorem/kou. Vnímání knihy jako dokumentární určuje její vztah k realitě. Svět jejího textu se musí vztahovat k žité skutečnosti. Kniha smí být vytvořena písmem, fotografiemi a dalšími výtvarnými technikami. Fakta mohou být zachycena různými autorskými způsoby. Hranice mezi žánry jsou volné. Tematická pestrost i osobní a politické postoje autorů jsou svědectvím doby.
Kraj Vysočina
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly
Co se děje
13.04.2021

NOVÝ BOR: V Městském divadle v Novém Boru uspořádala Kultura Nový Bor, s.r.o. vernisáž výstavy dokumentárního fotografa Jindřicha Štreita s názvem Vztahy.

Liberecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Výtvarné umění
Co se děje
12.04.2021