středa
14. dubna 2021
svátek slaví Vincenc
Alberto Vojtěch Frič, 1908
© Rodinný archiv A. V. Friče, 2021



Stopy v písku / Fričovi, část druhá

ČR-ZAHRANIČÍ: „Všech devět Fričovic dětí se nějakým způsobem zapsalo do českého veřejného života, též mnozí jejich potomci. Různí Fričové totiž u mnohého byli první, kdeco vymysleli, založili, vynikli v tom a dosáhli věhlasu," uvedla v předchozí části cyklu Stopy písku, věnované rodu Fričů, nakladatelka Yvonna Fričová, která se před půl stoletím do této proslulé rodiny provdala. V dnešní části autorka věnuje pozornost A. V. Fričovi, českému etnografovi, cestovateli, botaniku, fotografovi a spisovateli, který si získal srdce jihoamerických indiánů.

Autor článku: 
Yvonna Fričová

Příjezd cestovatele A. V. Friče z třetí cesty po Jižní Americe do Prahy v září 1908 byl událostí nejen pro jeho rodinu, přátele a fanoušky, kteří už se těšili na nové fotografie a přednášky o indiánech, ale také pro novináře. Frič jim nikterak nezazlíval, když „lovili sólokapry z jeho rybníčku“, také se sám často živil psaním, doma i v cizině, když mu došly prostředky. Pokud slídili v jeho soukromí, spíš se tím bavil, ale nesnášel, aby se otírali o jeho práci a zásady – ať už z nedostatku informací, škodolibosti nebo přímo zlého úmyslu. Tentokrát měl hodně příležitosti, aby byl znechucený a hrozil žalobami.

Začalo to krátce předtím na amerikanistickém kongresu ve Vídni, kde Fričův příspěvek o novodobé podobě conquisty v Brazílii vyvolal poprask. Popisoval masakry původního obyvatelstva, jimiž imigrační agentura na jihu Brazílie nechává „vyčistit“ půdu pro evropské přistěhovalce, a navrhoval zřízení jakýchsi chráněných území, pro oboustranné bezpečí a alespoň částečné zachování přírodního rázu krajiny, v níž indiáni tradičně žijí. Ale protože většina nových osadníků přicházela z Německa, byla Fričova odhodlaná snaha zamezit dalšímu bezpráví označena za nacionalistický útok. Například ředitel německého etnografického muzea (pro které Frič shromažďoval sbírky) ho označil za šovinistu pocházejícího z národně fanatické rodiny, o čemž mj. svědčí, že si zkomolili německé jméno Fritsch na české Frič. AVF ironicky souhlasil: „Je to pravda. Jsem Čech a vždy jsem se ke svému původu hlásil. Německá muzea to věděla, když mě angažovala. Ovšem pravdou je také to, že kdybych v Brazílii narazil místo německých spekulantů s půdou, kteří organizovali a platili hromadné vraždy, na Čechy, nečekal bych na zdlouhavou tamější spravedlnost a zakročil bych rázněji a přímo. Nesnesl bych, aby moji krajané dělali ostudu mému národu.“ (T. G. Masaryk to v České otázce řekl takto: „Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti...“)

Pověst skandalisty Friče provázela i do Prahy. České noviny ochotně a zlomyslně přebíraly vídeňské zprávy, jejichž trumfem bylo, že Friče provází paraguayský indián: nepřizpůsobivý divoch s dlouhými vlasy a naprosto nevyzpytatelným chováním. Friče srovnávali (a někteří s tím v duchu konjunkturální politické korektnosti dnes znovu vyrukovali) s americkým Barnumem, který pro peníze a slávu zneužívá lidské jinakosti. Nic nemohlo být vzdálenější jeho pohnutkám.

Podivuhodný příběh indiána Čerwuiše, který jsem vydala knižně s podtitulem Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu, se začal psát v polovině roku 1908. Pacheco byl název pohraniční pevnosti na trojmezí Paraguaye, Brazílie a Bolívie, kde v ohromných pustinách Gran Chaka odedávna žili Čamakokové nomádským stylem pravěkých lovců a sběračů. Ale stále více je zajímali vojáci, misionáři a další běloši, kteří se tu tam usazovali podél horního toku řeky Paraguye, aby tam káceli dřevo a obchodovali s kůžemi šelem či krokodýlů. Indiáni byli vítanou pracovní silou, protože pracovali ze zvědavosti, za kořalku nebo malou almužnu. Frič se s Čamakoky spřátelil už někdy v roce 1903, postupně se naučil jejich jazyk, putoval s nimi vnitrozemím a shromáždil velké množství předmětů i poznatků o jejich způsobu života a myšlení. I tentokrát se při návratu do Evropy v oblasti zastavil a zjistil, že kmen je vážně ohrožen neznámou infekcí. Rozhodl se vzít s sebou jednoho nemocného dobrovolníka (byl to právě Čerwuiš, kdo se přihlásil) a předat ho, jakmile dorazí do civilizované oblasti, do lékařské péče ke zjištění původu nemoci a možnosti léčby. Shodou náhod se to však nepodařilo ani v jednom městě, kterými proplouval po řece až k oceánu, kde měl zarezervovanou zpáteční platbu – spěchal do Evropy na amerikanistický kongres. Aby zabránil Čerwuišovu nucenému dlouhodobému pobytu v karanténě či zpátečnímu transportu v kleci (v oněch dobách se s domorodci zacházelo téměř jako se zvířaty), rozhodl se, že ho prohlásí za svého sluhu, aby se s ním mohl nalodit na parník, a vezme ho zpátky domů přes Prahu (kde se pak našla příčina nemoci i lék).

Cestu provázel řetězec událostí, zábavných i trapných momentů, ke kterým zákonitě muselo dojít při setkávání dvou tak odlišných kultur a které Fričovi od prvních chvil komplikovaly život. Čerwuišovy přirozené reakce na různé situace, bezelstný způsob, kterým se snažil vysvětlit si neznámé věci, jeho přímočará logika a myšlení nezatížené předsudky, společenskými ohledy či pokryteckou konverzací, se staly pro Friče a jeho blízké přátele zajímavou životní lekcí, možností uvědomit si  vlastní postoje a způsob existence v prostředí, které nás odmalička určitým způsobem formuje a často také deformuje. Čerwuiš svým bezděčným chováním Fričovi nastavoval zrcadlo jeho pobytů mezi indiány, které odráželo nezbytnost pokory a vzájemného respektu, empatie a úsilí pochopit alespoň z části nepochopitelné.

Tak jako Frič mezi indiány, i Čerwuiš se v Čechách choval jako „etnograf“, aby mohl zaznamenat a doložit svému lidu, s čím se setkal, a nastolit otázky. Zkoumal naše zvyky, kulturní projevy a rituály (nakupoval, byl v Národním divadle i ve varieté, ve veřejných lázních i na tancovačce v hospodě, sáňkoval v Krkonoších a plaval ve Vltavě, obdarovával žebráky a zúčastnil se vídeňského plesu...), cíleně sbíral „etnografika“ (získával směnou nebo lstí knoflíky, chtěl na ukázku dovézt svým krajanům led nebo svítící žárovku), zajímala ho lingvistika (hledal pravý význam českých slov, často pronášených ironicky) atd. Nedorozumění vzešlá z těchto situací u nás i po Čerwuišově návratu domů jsou z našeho pohledu směšná a smutná zároveň, ale ukazují nám, jak prospěšná je různost lidí a kultur a jak nás vnímání rozdílů může obohatit, pokud si to připustíme. „Po celou dobu s Čerwuišem v Evropě mě trápily pochybnosti,“ poznamenal si Frič při vzpomínání na ten náročný rok, „jak si po návratu domů poradí. Jak bude přijat, až se vrátí obtížen novými poznatky mezi své naivní a nevědomé krajany a bude jim vyprávět o svých zážitcích? Bude bojovat proti předsudkům? Narazí na nepřátelství a intriky, budou ho kamenovat, ukřižují ho, nebo se stane spasitelem? Přizpůsobí se lépe než já svému bývalému prostředí?“  Frič věděl o čem mluví: jeho vlastní zkušenost mezi indiány ho poznamenala natrvalo. Pro někoho se tím stal nepřijatelným divochem, pro jiné (hlavně pro generace dospívajících čtenářů jeho knih) vzorem.

Jeden z nejsilnějších dojmů na Čerwuiše udělala zima. Mráz a sníh fascinuje jeho krajany z tropů dodnes, ale před sto lety to byl opravdu nečekaný šok... Frič vzpomínal:

Čím víc klesala teplota, tím víc Čerwuiš tloustl. Začali jsme pravidelně topit v kamnech. Nejraději by byl nechal celý den otevřená dvířka, aby mohl pozorovat plamen. Stýskalo se mu po ohníčku. Kamna sálala a brikety byly drahé. Nechával tedy vyhasnout, jen aby mohl mít radost z rozdělávání ohně. Když poprvé sám zatopil, rozplakal se steskem po divočině a já bych byl nejraději náš společný smutek zpíval s ním. I když seděl u samých kamen, stále se třásl zimou. Měl jsem o něj obavy, jen jsem byl rád, že tak rychle ztloustl.

 „To ještě není, Čerwuiši, žádná zima. Počkej za měsíc.“

 „To není možné! Už teď tu zimu nemůžu vydržet, a to už mám na sobě sedm košil!“

To tedy bylo příčinou jeho náhlého ztloustnutí!

 „Bude ještě větší zima. Taková zima, že voda v řece nepoteče a že přes ni budeme chodit na druhý břeh.“

  „Os kušía, lžeš,“ řekl opovržlivě a přestal se mnou mluvit.

O pár dní později mě časně ráno vyburcoval z nejlepšího spánku.

 „Alberto, kde je pytel, co do něho dáváme špinavé prádlo?“

 „Asi ho odnesla pradlena, co já vím.“

 „Ten nemyslím, ten jsem jí sám dával. Hledám náš zásobní pytel.“

  „Je ve stanové bedně. Nač ho potřebuješ? Bude se nám hodit, až se vrátíme.“

  „Proč by měl takový pevný pytel zahálet a zabírat místo v bedně? Můžeme do něj dát něco potřebného. Třeba sůl. Alberto, představ si, že na ulici někdo rozsypal sůl. Mnoho krásné bílé soli. Půjdu, smetu ji a přivezeme ji mým lidem.“ „Tak jo. Ale já teď s dovolením budu ještě spát.“

Na spánek však nebylo ani pomyšlení. Čerwuiš byl zpátky natotata. Nemohl odemknout a zvonil jako pominutý. Když jsem mu přišel otevřít, našel jsem ho zděšeného, ruce vodorovně od těla, prsty roztažené a řval.

 „Alberto, já umřu!“

 „No, vždyť já také. Všichni lidi umřou, jenže nevíme kdy…

„Ale já jsem se popálil. Ruce mám mrtvé a v nohou oheň. Ta sůl je žhavá!“

 „Nasbíral jsi nějakou?“

Jen ukázal očima na poloprázdný pytel.

 „Tak pojď dovnitř. Naučím tě nové kouzlo, které ještě neznáš.“

Musel jsem ho strkat, aby se dobelhal k posteli. Zalezlo mu za nehty. Čekal jsem to, ale přece jen jsem nepředpokládal, že by to otužilý člověk mohl tak prožívat. Zapůsobil na něj strach z neznámého. Byl to Čerwuišův první sníh. Bál se, že umře. Nabral jsem z pytle trochu sněhu, protřel mu důkladně ruce i nohy a nevšímal si jeho kvílení, že mu chci nadělat další popáleniny. Kouzlo začalo působit.

   „To byl tedy nápad chodit ven bos za takové zimy. Teď zůstaneš ležet a já ti uvařím medicínu. Víckrát ať mi nelítáš po ulici bez bot.“

Uvařil jsem mu čaj a přidal do něj trochu chininu, jen tak na potvoru, aby si dal propříště pozor. Vypil ho statečně, vypotil se, a když vstal, oblékl si o jednu košili víc. Nosil jich už osm. Hůř než cibule.  

S pravým mrazem se pak Čerwuiš prvně setkal na Vysočině, v Žirovnici, kam se společně s promítačem „světelných obrazů“ vydali na přednášku. Z nádraží je vezla drožka kolem zamrzlého rybníka. „Požádal jsem kočího, aby zastavil,“ vypravuje Frič.

   „Led byl hladký a lesklý, jen u břehů jím prorůstaly sítiny a rákosí. Zeptal jsem se Čerwuiše: „Co to támhle je?“

   „Co by to bylo? Laguna přece.“

   „Nemýlíš se?“

   „Ne! Vždyť tam rostou u břehu úplně stejná cigára jako u nás.“

    „Tak pojď, naučím tě chodit přes vodu.“

    „Ua totitha – šílíš? V takové zimě se zmáčet?“

   „Nezmáčíš se!“

Šel jsem napřed. Čerwuiš nechápavě pozoroval, jak jsem vstoupil na led a šel přes rybník. Pak opatrně našlápl, ale hned při prvním kroku se rozjel po ledě a rozplácl se jako žába.

   „Wadanthú!“ vykřikl jsem a zatremoloval dlaní na ústa. „Dostaneš nové jméno. Volská žába, která leze po břiše a je tak nacpaná,že se ani nemůže potopit. Uhna wadanthú – tlustá volská žába!“

Čerwuiš se sebral z ledu, několikrát sklouzl a zase zůstal sedět. Pozoroval, jak našlapuji já. Pak se to pokusil napodobit, a se zdarem. Procházel se po ledě, přišel až k rákosí a zkusil ho vytrhnout.

   „Je to ze skla?“

   „Sáhni si.“

Svlékl rukavice a ohmatával led. Zpočátku nic necítil, ale pak prohlásil: „Dell pa – je to žhavé.“

  „Není, horká voda se přece promění v páru. Je to memtikúss, studené. Studená voda ztvrdne jako kámen. Brzo bude takhle tvrdá i v Praze a půjdeme se projít pod nábřeží.“

Čerwuiš si sedl na led, vyndal nůž a začal led škrábat. Dal si kousek na ruku a pozoroval, jak se mění na vodu. Už se nebál, že umře, vzdoroval bolesti, chtěl se přesvědčit, jestli je to horké, nebo opravdu studené, jako sníh. Zamyšleně se vracel ke kočáru. Sotva se koně pohnuli, začal zpívat svůj smutek. Na mou tichou otázku, proč pláče, odpověděl:

   „Ua nioči kušía, protože jsi mi nelhal.“

Nepředpokládal jsem, že by ho tak dojalo zjištění, že mi křivdil. Za tím muselo být něco jiného.

  „Nebudu to moci vyprávět, až se vrátím do Pacheka. Vysmáli by se mi a nikdo by mi nevěřil, že jsem chodil přes vodu.“

Když jsme se po dvou dnech loučili s našimi novými přáteli z Žirovnice, poprosil Čerwuiš nečekaně o dárek. Chtěl sekyru. Dali mu ji a já jim na oplátku slíbil, že jim vzkážu, na co ji bude potřebovat.

Dozvěděli jsem se to, jakmile jsme dorazili k rybníku za městem. Čerwuiš kázal zastavit a šel si vysekat pěkný kus ledu: „Vezmu si ho s sebou domů, jinak mi neuvěří.“

Měl starost, kam led dát. V rukou ho pálil i skrz rukavice. Pak na to přišel: v Žirovnici mu někdo také daroval šosatý kabát a potěšený Čerwuiš si ho navlékl přes všechny své košile i kabát. V šosech byly veliké kapsy a do jedné z nich si teď dal svůj led, který hodlal dovézt do Paraguaye na ukázku.

Ve vlaku byla zlá zima, ve vagónu, kam jsme nastoupili, se netopilo. Pustili jsme parní topení naplno a brzo jsme měli teploučko jako v pokojíčku. Čerwuiš byl velice hovorný, ustavičně vzpomínal na pohostinné Žirovničany a představoval si, jaký asi udělá dojem, až se vrátí, až svolá pod palmy k ohňům radu starců a bojovníků a bude jim vyprávět, jak chodil po laguně a ani trochu se nezmáčel…

Najednou začal poposedávat. Na jeho poslední nápad s ledem jsem dočista zapomněl, a tak jsem zkoumal, odkud by mohlo do vagónu zatékat. Utřel jsem sedadlo a Čerwuiš si přesedl. Za chvíli ovšem poposedával znovu. Led se rozpouštěl a ze šosu mu kapalo jako hastrmanovi. S promítačem jsme se tomu srdečně zasmáli, ale Čerwuiš se zasmušil. Začal potichoučku zpívat svůj smutek a slzy mu kapaly do louže u jeho nohou. Důkaz jeho pravdomluvnosti se mu rozplýval před očima stejně jako naděje, že si získá slávu a vážnost u svého kmene...

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: České amatérské divadlo je světový unikát s dlouhou tradicí a tuhým kořínkem. Momentálně jej ale bohužel stejně jako jiné aktivity zastavila pandemie. Amatérské divadelní soubory (s malou pauzou) více než rok nehrají, ani nezkoušejí nové inscenace. To kromě nehmotných kulturních škod, způsobilo i škody finanční. O své příjmy přišly nejen samotné soubory, ale i stát. Kulturní průmysl (i ten neprofesionální) má svůj podíl na HDP.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec, Ostatní
Co se děje
14.04.2021

ČR-ZAHRANIČÍ: Dagmar Straková a Marta McCabe. Dvě energií a nápady překypující ženy sice vedou v zahraničí české školy, ale poznaly se (zatím jen virtuálně) díky jinému společnému cíli. Tím je podpora korespondenční volby pro Čechy v zahraničí. Dagmar a Marta spolupracují úzce v rámci mezinárodní iniciativy Chceme volit distančně, která už dokázala spojit obrovské množství Čechů po celém světě. Všech těch, kteří mají zájem snadněji volit v českých volbách. O obou dámách se dá říct s trochou nadsázky, že se jim podařilo pohnout českým světem napříč světadíly, ale částečně už i českým parlamentem:

Celá ČR, zahraničí
Články a komentáře
14.04.2021
JIHLAVA: Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava udělí Cenu za nejlepší dokumentární knihu, napsanou v českém jazyce nebo českým autorem/kou. Vnímání knihy jako dokumentární určuje její vztah k realitě. Svět jejího textu se musí vztahovat k žité skutečnosti. Kniha smí být vytvořena písmem, fotografiemi a dalšími výtvarnými technikami. Fakta mohou být zachycena různými autorskými způsoby. Hranice mezi žánry jsou volné. Tematická pestrost i osobní a politické postoje autorů jsou svědectvím doby.
Kraj Vysočina
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly
Co se děje
13.04.2021

NOVÝ BOR: V Městském divadle v Novém Boru uspořádala Kultura Nový Bor, s.r.o. vernisáž výstavy dokumentárního fotografa Jindřicha Štreita s názvem Vztahy.

Liberecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Výtvarné umění
Co se děje
12.04.2021