Stavět klavír je jako stavět loď nebo katedrálu

Zatímco Ivana Petrofová v současnosti řídí muzeum továrny PETROF – v němž návštěvníci obdivují unikátní klavíry, pianina, harmonia a další historické a moderní skvosty klavírnického řemesla, – Zuzana Ceralová-Petrofová stojí na kapitánském můstku a určuje strategii a směr plavby rodinné firmy. Ačkoli jsou obě sestry v mnohém rozdílné, to podstatné je spojuje: zodpovědnost k práci, kterou si nevybraly, ale která si vybrala je, smysl pro tradici, úctu k předkům a sounáležitost s rodinou, která je tou největší oporou. V těžkých chvílích čerpají sílu ze zkušenosti předávané z generace na generaci: „Klid, to už tady přece bylo!“ V těch optimističtějších promýšlejí, jak prospět rodnému městu a investovat něco z „rodinného stříbra“ zpět do české kultury a umění.

Přečtěte si rozhovor se Zuzanou Ceralovou–Petrofovou: 

Za první republiky patřili podnikatelé k významným mecenášům, filantropům a donátorům – mnozí z nich systematicky a štědře podporovali kulturu, památky a umění. Uvažujete o obdobné roli ve veřejném prostoru?

Myslím, že to by mělo být v podnikatelské sféře samozřejmostí. Je to právě šest let, co jsme se vzpamatovali z globální hospodářské krize a znovu se cítíme být stabilní. V takové situaci můžeme něco z našich zisků oddělit na dobré věci. Ať je to podpora mladých talentů, hudebních soutěží nebo koncertů, jejichž výtěžky jdou na charitativní účely anebo aktuálně vybudování multifunkčního centra. Snažíme se prospět české společnosti, kultivovat ji. Letos na jaře začneme budovat showroom a hudebně zábavné kulturní centrum, jaké Hradci Králové dosud chybí. Rádi bychom vytvořili místo k příjemnému setkávání nejen pro dospělé, ale i pro děti, nabídli neobvyklé prostory a alternativní projekty, které chceme přenést z Prahy a dalších světových měst do Hradce Králové.  

Vaše nabídka se zřejmě týká především oblasti klasické hudby…

Samozřejmě, ta je na prvním místě, ale máme v úmyslu pohybovat se i napříč uměleckými žánry jako je jazz, pop či alternativní divadlo. Podmínkou je, aby lidé měli radost z toho, co pro ně připravíme, a aby naše menu“ bylo jiné, než jaké obvykle přinášejí zdejší kulturní centra.

Ke slovu se dostane i architektura – budoucí centrum najde „střechu nad hlavou“ v nekonvenčním prostoru tovární haly…

Ano, chceme přiznat původní architekturu – prosklený prostor s vysokými stropy a krásnými světlíky. Sázíme na to, že mladí, talentovaní architekti ještě umocní a zvelebí industriální ráz haly, která bude lákat svým vzhledem, a kde se lidé budou cítit opravdu příjemně.

Počítáte ve vaší dramaturgii také s výstavami výtvarného umění či designu? 

Určitě – také z toho důvodu nebudeme prostor nijak modifikovat, zůstane variabilní, abychom ho mohli využít pro pestrou škálu projektů. 

Kdy hodláte hudebně zábavné centrum představit veřejnosti?  

Vzhledem k tomu, že jde o velké sousto, celá stavba přijde na 8 - 9 miliónů, budeme postupovat po etapách. Ta první – otevření showroomu a hudební kavárny, kde se budou konat koncerty a také workshopy na nejrůznější témata – by měla být hotova na podzim roku 2017. Vlastní multifunkční halu plánujeme otevřít rok poté. 

Už máte jasno, jak ji pojmenujete? Nebo i tentokrát vyzvete veřejnost, aby vám pomohla? Tak jako v případě, kdy jste hledali označení pro klavíry nové generace? Tehdy jste se inspirovali počasím a hned první název byl šťastnou volbou: Mistral.

Ano, usilovně o tom přemýšlíme. Zatím pracovně používáme Petrof Gallery, což je takové všeobjímající. Ale nevylučuji, že znovu požádáme o radu veřejnost a vyhlásíme soutěž o nejlepší název.

Už v minulosti jste přicházeli s nápady, jak prospět kultuře a vzdělávání - například originálním projektem pro mateřské školy Malý muzikant. Co bylo vaší motivací?

Děti v mateřské školce jsou velmi tvárné, rády poznávají svět. Co jim vštípíte do pěti let – doma i v kolektivu – odnášejí si dál do života. Před deseti lety nás napadlo, že jim budeme hravě a s muzikou vyprávět o tom, že existuje piano. Navrhli jsme omalovánky Malý muzikant s vyobrazením jednotlivých hudebních nástrojů a ke každému z nich jsme na CD přidali písničku – o bubínku, o piánu, o flétničce… Některé jsou všeobecně známé, lidové, jiné vznikly právě pro tuto příležitost.
Když jsme v mateřských školách rozhlásili, že naše omalovánky jsou k dostání za výrobní cenu, během tří měsíců byl celý náklad v počtu 5000 kusů rozebrán. Ti, na které se nedostalo, byli nešťastní. Řekli jsme si, že takhle se to dělat nedá, že to chce systém. Společně s jednou agenturou jsme měli připravené i další hudebně výchovné projekty, jaké jsou v západní Evropě běžné – muzicírování na školách a encyklopedii hudebních nástrojů. A tak jsem zašla za tehdejší ministryní školství, abych se poradila, jak na to.„Víte, to je strašně hezké, ale my hudební výchovu neřešíme,“ reagovala paní Buzková. „My teď hlavně potřebujeme, aby děti znaly jazyky, uměly matematiku a naučily se na počítačích!“ – A co mám tedy dělat? Zeptala jsem se. „Běžte na kraje, protože my dnes centrálně školství neřídíme, všechno je decentralizované na obce a města.“ Jenže na to, abych chodila za každým hejtmanem a každým starostou, jsem energii neměla, a tak jsme to celé stopli. A co se nestalo! Dnes mám pětiletého syna a vidím, že se toho stále nikdo nezhostil a mateřské školy postrádají pomůcky tohoto typu. Do školky, kam chodí můj syn Toník, jsme přivezli plný kufr rytmických hudebních nástrojů. Děti na ně s nadšením hrají, zpívají, umí spoustu písniček – jsou opravdu šikovné. Dokonce jim přijela zahrát i kapela Petrof Gang, sestavená z našich zaměstnanců, a náš táta si sedl za piano. Když jsem viděla spontánní reakce dětí, řekla jsem si, že to přece jen má smysl.  Projekt jsme obnovili a máme připraveno 10 000 kusů nádherných omalovánek včetně CD. Do každé třídy zhruba 25 omalovánek na jedno CD. Začínáme v našem kraji a budeme „expandovat“ i do dalších. Jsme ochotni omalovánky i nadále produkovat, ale nutně potřebujeme distributora. Před časem nám přislíbila paní poslankyně Martina Berdychová, že nám pomůže najít způsob, jak projekt koncepčně uchopit a dostat do školek. Věřím, že se to tentokrát podaří.

Na vašich webových stránkách uvádíte, že „stavíte klavíry“. V té formulaci vnímám étos. Něco jako stavět dům, loď či katedrálu …

Kdybych řekla, že vyrábíme klavíry, řada našich klavírních mistrů by se urazila. „Vyrábět“ – to je synonymum průmyslové výroby, kde člověk už nehraje takovou roli. Ale když uvedu, že stavíme nástroje, tak se v tom každý, kdo se na tak obtížném procesu podílí, najde. Musíte si uvědomit, že piano se skládá ze sedmi tisíc součástek a vyrábí se šest až devět měsíců, některé unikáty dokonce dvanáct až dvacet čtyři měsíců. Lidé se na výrobě nástroje podílejí svýma rukama a po každé operaci, která proběhne, se podepíší a uvedou, kdy ji dokončili. Pokud je něco nekvalitně provedeno, lze dohledat dotyčného řemeslníka, a pak se to řeší. Ale stane se to zcela výjimečně, protože naši klavírníci jsou skutečnými mistry a váží si, že tuto práci spolu s námi mohou dělat.

Znamená to, že každý nástroj je originál?

Přesně tak, ale je to dvousečné. Například japonské firmy fungují na zcela opačném principu. Ctí zásady: přesnost a dokonalost. V tamních továrnách pracují převážně roboti, člověka tam téměř nezahlédnete. Nechápala jsem, jak mohou na výrobních linkách dělat piana. Ale jde to! Technologicky zaměřený zákazník samozřejmě dá přednost nástroji, který má jeden tón jako druhý.  Kdežto naše nástroje tvoří lidé, darují do nich kousek sebe, a proto je každý kus jiný. Nedávno nás navštívil jeden z našich klientů, světově známý pianista Antonio Formaro, profesor argentinské univerzity v Buenos Aires. Zastavil se u nás během koncertního turné po Evropě, aby na vlastní oči viděl, jak stavíme piana. Složil nám úžasný kompliment – když mluvil o tom, jak naše koncertní nástroje mají srdce a duši a jak je důležité vybrat si ten pravý, s nímž hudebník může splynout.
My jsme se touto cestou vydali před 150 lety a zakládáme si na tom, že naše piana jsou výsledkem poctivé ruční práce. Kdybychom přešli na současné technologie, ztratili bychom se v davu. Proto dál stavíme originální nástroje, které mají duši a romantický zvuk.

Nedávno jste oslavili 150. výročí založení rodinné firmy TOP klavírem k poctě zakladatele Antonína Petrofa.  Bylo to jistě náročné a drahé. Stálo vám to za to?  

Měli jsme k tomu dva důvody. Především jsme si přáli oslavit toto výročí s úctou a respektem k zakladateli. Chtěli jsme zdůraznit, že to byl právě on, kdo založil tak skvělou tradici. Pod značkou Antonín PETROF dnes ve světě existuje opravdu hodně nástrojů. My jsme jen zmodernizovali a zaktualizovali logo a vrátili se k něčemu, co už tady dávno bylo. Druhý důvod byl strategický. Pokud  respektujeme veškerá pravidla Evropské unie, je pro nás výroba velice drahá. Aby to celé dávalo smysl, je třeba produkovat nástroje s vyšší přidanou hodnotou, tedy nikoli levnější, ale dražší. To znamená, že musíme přijít na trh s něčím opravdu brilantním. Proto jsme se rozhodli pro prémiovou značku Ant. PETROF. Začali jsme největším modelem (275 cm) – naší vlajkovou lodí.  Zároveň jsme dostavěli další nástroj (225 cm) a na tento rok chystáme koncertní pianino (136 cm), což bude vůbec jedno z nejvyšších v Evropě. S touto rodinkou „Ant. PETROF“ budeme konkurovat nejdražším značkám na světě. Samozřejmě, že jdeme do rizika a samozřejmě si klademe spoustu otázek. Dopadne to dobře? Prodáme to? Jak budou reagovat zákazníci?
Vývoj tak jedinečného nástroje je nesmírně drahý, v řádech milionů. Šéf projektu ho nosil v hlavě deset let, při jeho stavbě uplatnil padesát vylepšení a dva patenty, na které dosud nikdo nepřišel. Ale jak bude nástroj znít, bylo jasné až ve finále. Můžu říct, že výsledek byl nad naše očekávání. Pravidlem je, že současně stavíme dva modely a je na pianistech, kteří je testují, aby rozhodli, který je ten pravý. A skutečně většina z nich zvolila tentýž nástroj. Už jsme prodali pět kusů, nedávno jsem prémiový model představila v Petrohradu, a ozval se také zájemce z České republiky. Ale je to velmi obtížné, protože prodáváte „diamant“ – a ne každý si ho může dovolit.  

Co pro vás znamená rodová značka a její převzetí? Hrdost nebo úděl? Nebo obojí?

V první řadě cítím zodpovědnost. Když už jsem musela změnit profesi – původně jsem si přála pracovat v lékárně – předsevzala jsem si, že pokud mám pokračovat v rodinné tradici, udělám pro to maximum. Nezáleží na tom, jestli tento rok vyděláme, nebo ne, podstatné je, aby firma byla dlouhodobě udržitelná a prosperovala. Abych ji jednou mohla předat dalším generacím. Pod značkou PETROF dnes ve světě existuje už 626 000 pian, což je opravdu hodně. Lidé, kteří vlastní naše nástroje (každý kus je zaznamenán v naší opusové knize pod svým číslem), se na nás obracejí s dotazy na nejrůznější témata. Týdně jich přijde kolem stovky. To je ohromná důvěra, kterou nesmíme zklamat. Slíbila jsem, že udělám všechno pro to, abych rodinnou značku udržela. Pokud se mi to ale nepodaří, alespoň si řeknu, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách.

Existuje krédo, že člověk si nemá klást otázku, co by chtěl od života, ale naopak  - měl by se ptát, co život očekává od něho.

Přesně tak, to je moje poslání! Když nám bylo před pár lety hodně těžko, radila jsem se s řadou krizových manažerů, ale ukázalo se, že mají naprosto jiný pohled na věc. Hledali jsme investora do firmy, ale nenašli jsme nikoho. Ti lidé totiž přemýšleli takhle: My vám dáme peníze a za tři roky chceme vidět trojnásobek zpátky! A my na to: Neuvidíte, na shledanou! Nakonec jsme si museli pomoci sami – s těžkým srdcem propustit spoustu lidí, změnit trhy, udělat bolestivá opatření. Šli jsme na dřeň, ale zvládli jsme to. Není možné, aby se mnou někdo podnikal, a přitom si myslel, že na tom nějak extra zbohatne. Tak to prostě nefunguje. Piana jsou sice drahá, ale drahá je především výroba, zvedají se energie, v průběhu času jde všechno nahoru včetně platů zaměstnanců. Takže nemáte prostor získat velikou marži. Ti krizoví manažeři to nechápali a dívali se na mne jako na blázna. Žasli, proč v těžkých dobách pro firmu chodím domů se 60 procenty platu, a proč se nechci a nemohu vyplatit z hypotéky na náš dům.

Co je vaší kotvou?

Určitě rodina. Jsem moc ráda, že mám dvě děti, skvělého manžela, rodiče a sestru Ivanu. Vždycky si vzájemně pomůžeme. Když jsem se rozhodla, že ještě budu mít druhé dítě – moc jsme si ho s manželem přáli, ale neměli jsme jaksi čas, a najednou už mohlo být pozdě – tak můj muž řekl: Teď, nebo nikdy! Pak se nám narodil Toník a já jsem po dvou měsících začala chodit do práce na část úvazku a kojit jsem jezdila k mámě na Nový Hradec. Kdybych neměla podporu rodiny, tak by to nešlo. Neumím si představit, že bych dala dítě nějaké cizí chůvě. Když už jsem se rozhodla, že ho chci, tak chci být s ním a moje rodina mi to umožnila. Místo, aby Ivana trávila čas ve firmě, hlídala osm hodin denně Toníčka! (smích)  
Ale tak to v životě chodí, člověk vždycky něco ztratí a něco získá. Například v mém případě – kdybych se věnovala původně vysněné profesi lékárnice, možná by se naše rodina tak dokonale nepropojila.

Vizitka firmy PETROF
Antonín Petrof, zakladatel firmy, se ve Vídni vyučil a stal stavitelem klavírů. Po návratu domů v roce 1864 začal s výrobou vlastních nástrojů. Kromě precizní práce věnoval pozornost i technickým zlepšením. Jako jeden z prvních používal anglickou mechaniku, plnopancéřové litinové rámy apod. Brzy se tyto mistrovské nástroje vyvážely do ciziny i mimo evropský kontinent.
PETROF je rodinnou firmou, v jejímž čele stojí Mgr. Zuzana Ceralová Petrofová, představitelka 5. generace (v roce 2014 získala ocenění Manažerka roku). Piana značky PETROF firma vyrábí stále na stejném místě, v továrně v Hradci Králové - v České republice. Odtud nástroje s nezaměnitelně romantickým zvukem vyváží do více než 60 zemí světa.
Od loňského roku firma zpřístupnila Muzeum Petrof, které řídí Ivana Petrofová.