Nekončící debata na téma veřejnoprávnost

<p>Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR pořádala v listopadu seminář na téma Veřejná služba v médiích s podtitulem Víme, co to je? Nad seminářem určeným poslancům a senátorům, odborné veřejnosti členům mediálních rad nejrůznějších odborných komisí, studentům žurnalistiky či masové komunikace a každému, koho zajímala tato problematika, převzali záštitu poslanci Vítězslav Jandák a Lubomír Zaorálek.</p> <p>Nutno poznamenat, že návštěvnost byla nad očekávání velká.<br />
Pro základní orientaci stručná poučka: Veřejnoprávní média existují vedle komerčních (soukromých) médií v tzv. duálním systému. Jejich zřizovatelem je stát a jejich úkolem je zajistit vyváženost vysílání a zprostředkovávat a sdělovat informace, data a fakta. Kromě toho by měla veřejnoprávní média plnit i funkci kulturní, sociální a politickou.<br />
Semináře se zúčastnili a kvalitu debaty významně ovlivnili panelisté: zejména pak Ivo Mathé, rektor Akademie múzických umění a bývalý ředitel TV, a ve věci se orientující nezávislý novinář Karel Hvížďala.<br />
Z podstaty problematiky, a sice, že chápání veřejnoprávní služby se mění s vývojem společnosti a z velké části je plněna na základě subjektivních přístupů, lze jen ztěží vpravit do zákona přesné a dlouhodobě platné návody. Vyjadřuje to titulek tohoto sloupku, a řekl to také prozatímní ředitel Českého rozhlasu, Petr Duhan: „Veřejnoprávnost není konstanta pouček, ale vyvíjející se proces.“<br />
Česká společnost si přesto v posledních letech vytvořila definice, které jsou zakotveny nejen v legislativě, ale i v kodexech veřejnoprávních institucí (ČT, ČRo a ČTK). Je to základ, na kterém je nutné se společensky dohodnout, a pak se může odvíjet „nekonečná debata“ nad dalším vývojem a zkvalitňováním této služby.<br />
Pokud někomu z přítomných nebyl jasný význam termín veřejnoprávní, uvedl jej do obrazu K. Hvížďala: vznikl překladem z němčiny, a vyjadřuje fakt, že společnost si určitou službu stanovila zákonem a přímou daní si ji platí. Novinář Hvížďala také objasnil historické konsekvence a uvedl příklady praktického uplatnění této právní normy v zahraničí, pro české prostředí některé velmi podnětné. Např. že ředitel média není nikde nadřízen šéfredaktorovi, a nemůže rozhodovat o obsahu ani personálním obsazení redakce, nebo že personální obsazení mediálních rad by mělo být ryze odborné a zvolení radní by měli oplývat společenským respektem.<br />
O čem se na semináři téměř vůbec nemluvilo je financování veřejnoprávní služby. Nikoli však, že by to nebyl problém, ale pro danou debatu se to jevilo jako druhořadé. Panovala shoda např. na základních principech a na tom, že pro veřejnoprávní média nemůže být významným kriteriem kvality sledovanost (posluchovost).<br />
Kromě toho se ale objevila řada provokujících dotazů, které nastolil zejména generální ředitel Rádia Impuls J. Hrabák. Vznesl např. řečnickou otázku kdo je vlastně veřejnost a zda se jí někdo ptal, jak by měla veřejnoprávní služba vypadat? Nebo jestli veřejnoprávní službu může poskytovat soukromé médium, na což si sám odpověděl: proč ne, a dokonce vyjádřil přesvědčení, že veřejnou službu naplňuje 50 % komerčních médií. Další jeho úvaha se týkala toho, zda média musí poskytovat tuto službu v celém rozsahu – zda by nebylo prospěšné, kdyby se některá specializovala na některou z oblastí? (Mezi taková už dnes jistě patří Místní kultura.) A proč neexistují další média s tímto zadáním např. tištěná nebo internetová. </p> <p>Závěrem se ještě jednou vrátím k vystoupení novináře Karla Hvížďaly, který upozornil na nepříliš zmiňované a u nás často opomíjené aspekty veřejnoprávní služby: zajištění vysoké úrovně vyjadřovaní a převedení informací do srozumitelné formy tak, aby jim rozumělo široké spektrum veřejnosti. Často to znamená zjednodušit nepřirozené vyjádření politiků, některých pracovníků PR nebo dalších odborníků.</p>