pondělí
27. září 2021
svátek slaví Jonáš



"Kdysi a nedávno" navazuje na tradici Zpravodaje města Hranic

Autor článku: 
Magdalena Gladišová

<p>Sborník regionální historie Kdysi a nedávno, jehož druhý svazek vydal v Hranicích Jiří J. K. Nebeský, historik a ve volném čase vydavatel, se právě objevuje v prodeji v knihkupectvích v Hranicích. Na to, co člověka vede k tomu, aby svůj volný čas věnoval „textům o dějinách Hranicka“, jak zní podtitul časopisu, jsme se vydavatele a redaktora v jedné osobě zeptali:</p> <p>Kdy a proč vás napadlo dát dohromady takový typ sborníku jako je Kdysi a nedávno, kterého jste teď vydal 2. díl?</p> <p>Má to hned tři důvody. Zaprvé: při práci na projektu Hranické historické knihovny (www.historie.hranet.cz), která pomocí internetu zpřístupňuje texty o historii Hranic a okolí, jsem si uvědomil, jak mnoho zajímavých textů o Hranicích vychází v časopisech a sbornících, které jsou pro většinu Hraničanů neznámé a nedostupné, i když článek by si třeba rádi přečetli. Zadruhé: jako badatel se setkávám se spoustou témat, kterým bych rád věnoval jen pár stránek a spíš jen na něco upozornil, než to zgruntu zpracoval. Pro noviny je to moc složité a nikdo by to v nich nečetl, a za pár týdnů ani nenašel, pro odborné časopisy jako je u nás třeba Časopis Matice moravské nebo Vlastivědný věstník moravský, je to zase příliš drobné a regionální. Zatřetí: v Hranicích po zániku Zpravodaje města Hranic, k němuž došlo v roce 1990, chybí nějaký „orgán“, který by nejen tiskl dodané texty, ale také místní bádání nějak kultivoval a podněcoval. Platí to i o vzpomínkách pamětníků. Nelze čekat, že vám někdo něco dodá, ale je potřeba oslovovat a navrhovat těm, kteří zažili zajímavé věci, aby je „hodili na papír“. S úsměvem říkávám, že i jen to, že běžný čtenář, který nikdy v ruce neměl text s poznámkami pod čarou, se setká s něčím takovým, má svůj hluboký smysl.</p> <p>Byla vám inspirací Záhorská kronika nebo jiné sborníky, jako třeba ten, který vydává SOkA Přerov?<br /> Jaký je mezi těmito publikacemi a vaším sborníkem hlavní rozdíl?</p> <p>V zásadě jsou to obdobné projekty. Záhorská kronika vycházela v letech 1891 – 1950 a byl to vlastivědný čtvrtletník, později dokonce dvouměsíčník. Kdysi a nedávno je maličko odbornější a zaměřený výhradně na historii. Obnovit Záhorskou kroniku by bylo krásné, ale doba se změnila natolik, že v původní podobě už to dnes není možné. Bylo by to na delší povídání, především o změnách zájmu čtenářů a o ekonomických podmínkách, za nichž se dnes vytvářejí a distribuují texty. Sborník SOkA Přerov vychází od roku 1993 a je naopak trochu odbornější než Kdysi a nedávno a má samozřejmě širší geografický záběr. Na druhou stranu zase nemá prostor pro žánry jako jsou recenze, osobní vzpomínky, rozhovory, které mají blíž k popularizaci historie. Je celkem běžné, že město velikosti Hranic má nějaký obdobný typ pravidelně vycházející publikace o historii, většinou se o to starají archivy a muzea, ale dělají to i občanská sdružení a jednotlivci.</p> <p>S jakými představami jste vydával 1. sešit a jak se vám daří sborník financovat?</p> <p>No já se snadno nadchnu a pak spřádám plány typu „kdyby se to rozjelo, tak by to mohlo vycházet dvakrát ročně a k tomu ještě přidáme speciální knižní edici“. To samozřejmě dlouho nevydrží. Projekt při daném nastavení nejenže nemůže být ziskový nebo neprodělečný, on vždycky bude výrazně prodělečný. A pokud to nechcete platit z rodinného rozpočtu, tak musíte sehnat dotace. Poprvé přispělo město Hranice dvaceti tisíci a vyšel svazek o šedesáti stranách, podruhé byla dotace jen deset tisíc, takže nevzniklo nic, protože za deset tisíc se to opravdu udělat nedá a jiné zdroje financování selhaly, potřetí jsme dostali dvacetpět tisíc a na světě je sborník o sto stranách. Jenže všechny peníze schramstne jen tisk. Prodejem se vydělá tak na poštovné, protože ze zákona máte povinnost poslat asi dvacet povinných výtisků, pak musíte obeslat autory a potřebujete rozesílat recenzní výtisky, aby se o časopise vědělo i jinde než v Hranicích. Nehledě k tomu, že bych rád pár výtisků poslal do každé školy na Hranicku, ale nejsou na to peníze a zřejmě ani zájem. A pak samozřejmě nezbývají také žádné peníze pro autory. To obecně nevadí, ale jsou některá témata z hranické historie, která by si zasloužila zpracování, jehož je ale schopen jen profesionální historik, a toho bych potřeboval nějak motivovat, aby se problému věnoval.</p> <p>Věnujete se nejen dávné historii, ale i historii relativně nedávné, s jakými se setkáváte reakcemi na tu novodobou?</p> <p>Zatím si nevybavuji nic podstatného, lidé jsou většinou rádi, že si mohou přečíst o něčem, na co pamatují. To je mimochodem pro mě překvapivý závěr, který jsem si udělal z ohlasů na knížku Hranice na starých fotograficích (2010). Ač mě to jako historika mrzí, pro většinu čtenářů je zajímavější hranické náměstí v době jejich mládí, než pohled na stejná místa před sto lety.</p> <p>Je těžké sborník sestavit? Jsou autoři ochotni spolupracovat nebo je musíte přemlouvat?</p> <p>Nepřemlouvám, spíš jen navrhuji. Dneska odbornou historii nepěstují středoškolští učitelé, kteří dříve opravdu bývali odborníky na různá speciální témata, takže se nemůžu opřít o to, co tvořilo základ přispěvatelů Záhorské kroniky. Na druhou stranu existují vysokoškolští asistenti, doktorandi a doktoři, kteří publikační činnost nutně potřebují k dalšímu profesnímu postupu, takže tím se to trošku vyrovnává. Vysokoškolští asistenti jsou pro mě ideální autoři, protože ctí zákonitosti odborného psaní. Horší je to s místními historiky, kteří mají úžasné vědomosti podložené archivním nebo terénním výzkumem, ale dodají vám text, na kterém se musí ještě dlouho pracovat, než je publikovatelný. Další skupina textů je ta, která má své autory, ale ti jsou již dlouho po smrti a jejich texty pocházejí buď z dnes nedostupných prastarých časopisů, nebo z pozůstalosti.</p> <p>Kdysi a nedávno není váš jediný vydavatelský počin, připomeňte prosím i ty ostatní. </p> <p>Už pár let vydávám knížky o Hranicích, ať už je napíšu sám, jako třeba Příběh lágru (2003), Hranická scéna 90. let (2005) a Hranice na starých fotografiích (2010), nebo jim jen „pomůžu na svět“ – teď například připravuji k vydání vzpomínkové texty hranického rybáře a myslivce Ladislava Jandy. Ale Kdysi a nedávno mě momentálně baví nejvíc.</p> <p>Přemýšlíte o nějakých změnách ve směřování Kdysi a nedávno, nebo jste s ním momentálně spokojený?</p> <p>Musím respektovat to, k čemu dochází obecně a sám to také zažívám – textů je kolem nás příliš mnoho a článek, který překračuje rozsah pěti šesti stran už je často únavný. Větší prostor bych rád věnoval fotografiím a reprodukcím. Takhle řečeno to zní jako ukázkový program bulvarizace, ale doufám, že tohle nenastane. V té „stopáži“ je často velký problém. Někdy dostanu na stůl text, který by si dle mého názoru zasloužil půlstránkovou poznámku, ale ono je toho pět stran. Je pak složité, a ne vždy to jde, autora přesvědčit, že bych to chtěl silně přepracovat. A ideální by bylo vytvořit kolem sborníku jakýsi redakční kruh. Třeba k tomu jednou také dojde.</p> <p>Děkuji za rozhovor</p> <p>Magdalena Gladišová</p>

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: V roce 2018 „debutoval“ Pavel Taussig ve svých téměř pětaosmdesáti letech v češtině se svými vzpomínkami na to, co prožil jako jedenáctiletý chlapec v Osvětimi, Mauthausenu a dalších koncentračních táborech. Jeho kniha Chlapec, který přežil pochod smrti s podtitulem … a natruc jsem neumřel! se stala bestsellerem a vysloužila si dokonce nominaci na cenu Kniha roku. Nyní v nakladatelství Cosmopolis, součásti Nakladatelského domu GRADA, vychází jeho román V kolektivu oblíbená. Ten vyšel původně ve slovenštině v roce 2012 a byl nominován na cenu Anasoft Litera, slovenskou obdobu Magnesie Litery.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
21.09.2021

ČR-BELGIE: Její jméno vůbec nenapovídá, že by šlo o Češku. Jen koncovka – ová, kterou celoživotně používá, prozrazuje, že má jeho nositelka s Českem nějaké vazby. Křestním jménem by dobře zapadla do ruského prostředí, které měla možnost poznat v dobách studia ruštiny a angličtiny ve Volgogradu. Německy znějící příjmení vyvdala od manžela George, Američana, s nímž ale žije – další překvapení – v Belgii. Jenže Olga je jednou z nejryzejších Češek, jaké znám. Křestní jméno zdědila po mamince, která je dostala po Masarykově dceři. Česko a češtinu miluje nade vše, a také češtinu cizince v Belgii učí. Kromě toho se už pěkných pár let s veškerou energií věnuje vedení Českého krajanského spolku Beseda. Všechno její konání prozrazuje, že se jí povolání učitelky stalo posláním. Umí to s dětmi i s dospělými, ostatně s mužem vychovali čtyři potomky.

Známe se už od roku 2004, když jsem na pozvání Besedy – a tedy Olžino – přijela do Bruselu na oslavu 100. výročí založení spolku. Od té doby jsme ve stálém kontaktu přátelském i pracovním, a tak celkem logicky došlo i k Olžině účasti v dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, který jsme s kolegy natáčeli v roce 2017. A už tehdy svou pestrou životní cestu popisovala jako jednu velkou náhodu, a také lingvisticky a kulturně velmi zajímavou pouť. Vydejme se na ni společně.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Menšiny a cizinci
Články a komentáře
15.09.2021

ČR-FRANCIE: Před 150 lety (23. 9. 1871) se narodil v Opočně František Kupka, český malíř, který dobyl svět. Byl by ale František Kupka zasáhl do dějin výtvarného umění, kdyby jeho cesta nevedla do Paříže? Do města světla a vytoužené mekky všech malířů? A stal by se jedním ze zakladatelů abstraktního umění, kdyby své první kroky neudělal na východě Čech – v kraji blouznivců, spiritistů a mystiků? Podivuhodný příběh talentovaného studenta z konce světa, jehož obrazy jsou dnes ozdobou moderních galerií, je dosud nevyčerpaným námětem na román. A stejně jako v abstraktním umění záleží především na harmonii celku, tak i pro pochopení Kupkova myšlení a cítění je třeba putovat krajinami jeho mládí a inspirace. Na cestě z Opočna, Dobrušky a Jaroměře – až do Paříže a Puteaux. Publicistka Lenka Jaklová se v roce 2008 vydala po jeho stopách. V Puteaux se setkala s René Pradezem, posledním žijícím představitelem tzv. Malířské školy Puteaux, k níž patřil i František Kupka. Jeho pozoruhodné svědectví přinášíme v další části našeho cyklu Stopy v písku. 

Celá ČR, zahraničí
Výtvarné umění, Památky
Články a komentáře
22.09.2021

JAVOŘÍČKO: Budova bývalé školy v Javoříčku hostí netradiční výstavu zaměřenou na významné téma z naší historie. Expozice Československý odboj 1939-1945 připomíná 80. výročí paradesantního výsadku, jehož účastníci mimo jiné v květnu 1942 zlikvidovali zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Výstava navazuje na úspěšný projekt z minulého roku Českoslovenští legionáři mezi námi. Loňská expozice se věnovala 100. výročí návratu legionářů do vlasti přes Sibiř.

Olomoucký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Vzdělávání
Co se děje
10.09.2021