pátek
29. března 2024
svátek slaví Taťána
Rosénka Praha na piazzettě Národního divadla
© Foto: Hana Major Sládková



Kde domov můj – NIPOS a Česká obec sokolská společně oslavily sté výročí založení republiky

ČR-PRAHA: Jednou z největších sportovních a společenských událostí letošního roku u nás byl XVI. všesokolský slet. Na začátku července přivedl do hlavního města tisíce cvičenců a návštěvníků a spolu s nimi mimořádnou atmosféru, strhující sokolské nadšení a energii, a to nejen ve sportovní části programu, ale také té kulturní, jejíž součástí byl i projekt Kde domov můj. V jeho rámci se na obou scénách Národního divadla představily hudební, divadelní a taneční soubory jak sokolské, tak i další tělesa z oblasti neprofesionálního umění. O zpětné ohlédnutí za mimořádnou akcí konanou u příležitosti stého výročí založení republiky jsme požádali zástupce obou spolupracujících organizací, za Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS) své hodnocení připojili Mgr. Lenka Lázňovská, Ing. Pavlína Čermáková, MgA. Kateřina Černíčková a Zuzana Kacafírková, za Českou obec sokolskou Bohumil Gondík. O programu Kde domov můj jsme podrobně informovali také zde

Autor článku: 
Irena Koušková

Složité dějiny novodobé české státnosti (ještě na počátku minulého století byly české země součástí Rakousko-uherské monarchie, pak dvacet let první Československé republiky, nacistická okupace, čtyřicet let v područí Sovětského svazu) nepřinášejí mnoho subjektů, které naši současnost spojují s minulostí. Sokol (dnešní Česká obec sokolská) je onou nezpochybnitelnou výjimkou. Od svého založení v roce 1862 plnil ve společnosti významnou funkci podněcovatele ducha i těla. Kulturní aktivity byly vždy nedílnou součástí činnosti jednotlivých jednot a žup. Stovky ochotnických divadel, loutkářských souborů, pěveckých sborů i tanečních skupin jsou toho důkazem.

Zejména divadlu se pod Sokolem opravdu dařilo, stačí si otevřít místopis českého divadla a podívat se, kde všude působily divadelní odbory. Právě díky Sokolu, kde se všechny aktivity potkávaly, se např. Prodaná nevěsta stala českou národní operou, neboť k jejímu provedení se spojovaly síly různých uměleckých souborů. Zlatým věkem se pak pro Sokol stalo období první republiky. Každý patnáctý občan byl jeho členem, takže celkový počet členů se vyšplhal téměř k jednomu miliónu (včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi). Jestliže Evropa s obdivem vzhlížela na rozvoj loutkářství v zemi (ve 30. letech bylo zaznamenáno tři tisíce souborů), vděčíme za to právě sokolům.

Sokol vlastně nikdy nebyl formálně zrušen, jeho činnost byla rozpuštěna do nových organizací a aktivit. V roce 1968 byl učiněn pokus Sokol obnovit, sovětská okupace jej však zmařila. Obnoven byl až po r. 1989. Zejména v malých obcích do tří tisíc obyvatel, které v ČR převažují, jsou dnes sokolské jednoty nositelem společenského života. Vzdělavatelský odbor pečuje o rozvoj uměleckých souborů (nabízí vzdělávání, pořádá pro ně přehlídky). Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se po sametové revoluci stará sokolská garda vzchopila a postarala se o obnovení řady souborů. Mnozí říkali, že musí Sokolu vrátit to, co pro ně znamenal v jejich dětství a mládí.

Spojení Všesokolského sletu s kulturním programem složeným výhradně z amatérských umělců jako jedna z akcí zařazených do vládního plánu oslav 100 let české státnosti bylo holdem Sokolu, připomenutím jeho historického významu. Symbolicky se tak stalo v Národním divadle rovněž spojeném s českým národem.

                                                                                                                                                            Mgr. Lenka Lázňovská

 

Na otázky Místní kultury k organizaci kulturního programu XVI. Všesokolského sletu v ND v Praze odpovídá Ing. Pavlína Čermáková, vedoucí útvaru ARTAMA:

Sokol spolupracuje s NIPOS na kulturním programu všesokolských sletů pravidelně. V čem spolupráce spočívá a v čem byla letos mimořádná? Co bylo na přípravě letošního programu nejtěžší?

Naše spolupráce se datuje rokem 2000, kdy útvar ARTAMA poprvé s Českou obcí sokolskou připravoval doprovodné kulturní programy k XIII. Všesokolskému sletu (pořady Co jsme zachovali a co jsme vytvořili v Divadle Bez zábradlí v Praze a U muziky v Letním kině na Výstavišti v Praze). V roce 2006 jsme se dokonce pustili do kompletní přípravy a organizace folklorní sletové skladby na XIV. všesokolském sletu (skladbu s názvem Tance domova jsme připravovali od roku 2004 a zúčastnilo se jí 416 tanečníků ze třiceti folklorních souborů z Čech, Moravy a Slezska).

Pro XVI. všesokolský slet jsme byli opět vyzváni ke spolupráci na folklorní skladbě, ale po nečekaném úmrtí autora skladby, pana Miloše Vršeckého, jsme celý projekt přepracovali do podoby kulturního doprovodného programu. Nabízela se ojedinělá možnost propojení s oslavami stého výročí založení republiky a Česká obec sokolská projednala pro tuto příležitost nejdůstojnější místo, jaké jsme si mohli přát – prostory Národního divadla.

Do letošního roku jsme tedy spolupracovali vždy na pořadech tanečního folkloru, ale pro tento výroční projekt, který jsme nazvali Kde domov můj, jsme vybrali oborů víc – pěvecké sbory, divadelní představení a folklor. Proto bylo velmi náročné zkoordinovat ve třech dnech za sebou tři velká představení na Nové scéně, odpolední program na piazzettě Národního divadla a večerní Setkání s muzikanty v kavárně Nové scény.

 

Jak na průběh příprav vzpomínáte? Jaká část programu byla Vaší srdeční záležitostí?

Celkem jsme s kolegy připravili šest pořadů, z nichž tři stěžejní se postupně odehrály na Nové scéně. Jak vzpomínám? Díky tomu, že mám skvělé kolegy a kolegyně, tak práce na takových mimořádných projektech je vždy velkou radostí, i když si člověk někdy trochu sáhne až na dno… Srdeční záležitostí je pak pro mě samozřejmě folklor - jako bývalá tanečnice a dlouholetá členka folklorního souboru Vycpálkovci ani nemůžu jinak.

 

Největší pozornost médií byla upřena k slavnostnímu zahájení sletu v Národním divadle. Stalo se totiž v historii naší první scény vůbec poprvé, že celé představení na prknech „Zlaté kapličky“ odehrál ochotnický soubor. Režie hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti se chopil Bohumil Gondík.

 

Už podruhé jste se ujal přípravy a režie klasického divadelního představení se sokolskými soubory pro Všesokolský slet… Jak tuto příležitost jako sokol vnímáte?

Já dělám sokolské divadlo více než patnáct let, i když moje herecká a režisérská kariéra je mnohem delší. Hned po prvních inscenacích se sokolským divadlem jsem uvažoval o tom, jak zahajovat všesokolské slety s použitím vlastních sokolských souborů.

Tato myšlenka se setkala se stejným názorem vzdělavatelského odboru ČOS.  XIV. všesokolský slet v roce 2006 tak zahajovalo představení sokolského divadla z Pyšel. Tehdy to byla hudební komedie Malované na skle. Hrálo se v Divadle Komedie.

Ukázalo se, že je to cesta, kterou by se ČOS mohla ubírat, a tak se zrodil nápad nastudovat pro zahájení XV. všesokolského sletu nějakou “větší” divadelní inscenaci.

Rok jubilejního XV. všesokolského sletu 2012 byl zároveň rokem 150. výročí založení sokola. A protože sokolové ve své dlouhé historii většinou zahajovali svůj slet zhlédnutím některé inscenace Národního divadla, nejčastěji to byla Prodaná nevěsta, padla volba na stejný titul. Oslovil jsem čtyři sokolské soubory a sokolská Prodaná nevěsta byla na světě.

Otevírala XV. všesokolský slet v Divadle ABC a po pětileté cestě republikou měla ve stejném divadle svoji derniéru. V té době už bylo jasné, že příští zahájení bude muset být v podobném duchu. 

 

Proč jste letos zvolili k nastudování Stroupežnického Naše furianty? Jak obtížný byl výběr mezi sokolskými divadelními spolky?

Do sokolské veřejnosti prosákla zpráva, že by se snad příští zahájení mělo konat v ND, a tak najít titul, který by se na naši první scénu hodil, znamenalo hledat v české klasice. Musel to být titul, kde se zpívá a kde by na jevišti měla být “živá” muzika. Ve výběru z několika divadelních předloh vyhráli Naši furianti právě proto, že se hra odehrává o pouti a o pouťově tancovačce. Najít soubory, které by se tohoto projektu zúčastnily, nebylo těžké. Příprava Prodané nevěsty dala vzniknout velkému ansámblu, který může být základem pro každý takový projekt. Sdružuje v sobě na 65 herců, zpěváků a tanečníků, takže je koho oslovit. Pro každý ze souborů, které jsem v minulosti přizval ke spolupráci, byla účast na sletovém projektu prestižní záležitostí. Podřídili tomu svůj pravidelný a většinou velmi náročný režim. Jak folklorní soubory, tak i pěvecké sbory mají mnoho práce, mnoho vystoupení v průběhu celého roku.

 

Naše furianty na prknech ND sehrály tři vybrané soubory - Divadlo pod Petřínem, DS Lázně Toušeň a lidová muzika Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka. Všechny tři soubory jsou sokolské? V čem spočívají jejich kvality?

Divadlo z Lázní Toušeň patří k nejlepším v sokolské obci divadelníků.  Mají za sebou řadu úspěšných inscenací předvedených na přehlídkách v České republice, ale také v zahraničí, asi největším jejich oceněním bylo pozvání do Číny. Jejich zájezd se uskutečnil jen několik týdnů před premiérou Prodané nevěsty v roce 2010. V této inscenaci měli velmi důležitou roli. Představovali komedianty a jejich výstup předčil všechna dosavadní inscenační ztvárnění.

Vycpálkovci jsou opravdová špička ve svém oboru a nejen v sokolské rovině. V letošním roce oslavili 70 let nepřetržité činnosti a jejich souborem prošla celá řada špičkových muzikantů, skladatelů, tanečníků, choreografů a zpěváků. 

Divadlo pod Petřínem bych asi neměl hodnotit, protože jsem jeho členem a spoluzakladatelem, ale je to soubor složený z vyzrálých a zkušených herců. Jeho velkou devízou je pravidelná činnost. Soubor nastuduje za jednu divadelní sezónu dvě premiéry a reprízuje své inscenace po dobu několika let. 

Všechny tři soubory mají stoprocentní členství v Sokole a dá se říci, že patří k tomu nejlepšímu ze sokolských souborů ve svých oborech.

 

Vraťme se ale ještě k té mimořádné příležitosti pro prezentaci sokolského a ochotnického divadlo, vystoupit s vlastní inscenací české klasiky na historické scéně Národního divadla… To musela být velká výzva pro všechny zúčastněné amatérské divadelníky… Nebojovali jste s trémou?

Ladislav Stroupežnický jako první dramaturg ND napsal Naše furianty pro ansámbl Národního divadla. Aniž bychom tomu chtěli, naskytla se příležitost zahrát Naše furianty na historické scéně právě v období 130. výročí jejich prvního uvedení, ale v nastudování pouze sokolskými herci a muzikanty a ne profesionálním souborem ND. Ano, bylo to poprvé v dějinách, kdy na jevišti historické scény hrál výhradně neprofesionální soubor.

Hrát v Národním divadle na naší první scéně je pro všechny opravdové divadelníky veliká čest. Já bych slovo výzva nepoužil. Není to výstižné. Kdo koho vyzývá? Jeviště a hlediště jsou doslova magické prostory. Tady tréma a odhodlání nemají své místo. Jediným a všudypřítomným pocitem mají být úcta a pokora. Jen z těchto pocitů se může zrodit velké divadlo. 

Tady si dovolím nezapomenout na takový malý, i když ve svém důsledku velmi podstatný moment v přípravě na večerní představení. Soubor sokolských Našich furiantů měl k dispozici nejen prostor divadla, jeho jeviště a zákulisí, ale také divadelní personál. Od prvních kontaktů už někdy v březnu až do té důležité neděle 1. července nám všichni dávali najevo, že jsme pro ně jejich kolegové a partneři a pracovali s námi tak, jako by to bylo jejich vlastní představení, a to je také ukázka úcty a pokory k naší první scéně.

 

Bude se inscenace uvádět dál? Kde lze získat informace o dalších reprízách?

Sokolská inscenace Naši furianti měla premiéru v prosinci 2017. Na jevišti ND to byla devátá repríza a plán představení je naplněný až do prosince letošního roku. Zájem ale nekončí. Máme zamluvené termíny do června roku 2019 a v současné době se dojednávají podrobnosti. Bližší informace jsou na stránkách www.divadlopodpetrinem.cz.

 

Viděl jste i druhé divadelní představení připravené v rámci kulturního programu Kde domov můj – Přes přísný zákaz dotýká se sněhu souboru Podiva při TJ Sokol Podivín?

V dalších dnech týdne sokolské kultury jsem toto představení viděl. Inscenace byla divákům předvedena na Nové scéně a musím říci, že se s tímto náročným prostorem soubor vypořádal se ctí. Jejich výkon po celou dobu představení gradoval, přesně podle toho, jak je předloha napsaná, a dlouhý potlesk diváků vestoje odpověděl na otázku, zda je možné, aby ochotnický soubor zahrál dobré představení v tak náročném prostoru, jakým Nová scéna ND je. 

 

Bohumil Gondík (1943) svůj profesní život spojil s amatérským divadlem. Začínal na Sokolovsku v Divadle za oponou, od šedesátých let se věnuje režii. Od r. 2003 byl členem sokolského divadla v Pyšelích na Benešovsku. Po úspěšné inscenaci Prodané nevěsty, která byla nastudována čtyřmi sokolskými uměleckými tělesy, začal dělat divadlo v pražském Divadle pod Petřínem, kde působí dosud. Je členem kulturní komise vzdělavatelského sboru České obce sokolské a otcem Dalibora a Adély Gondíkových, sourozeneckého dua známého z televizních pořadů.

 

Druhý den po úspěšném zahájení programu Našimi furianty se na Nové scéně ND konal koncert pěveckých sborů pod názvem Česká píseň, který pro Místní kulturu představuje garantka programu Zuzana Kacafírková:

 „Píseň česká slavně znívá, píseň česká srdce jímá…“ zpívá se ve Smetanově kantátě Česká píseň z roku 1860, která propůjčila název sborovému koncertu v rámci XVI. všesokolského sletu. Nejen sokolské pěvecké sbory z celé republiky vzdaly 2. července hold českým a slovenským písním i skladatelům. Na Nové scéně Národního divadla v Praze zazněly sborové skladby B. Smetany, J. Suka, Z. Lukáše, J. B. Foerstera, E. Suchoně a dalších. Na pódiu se vystřídalo pět sbormistrů a pět sborů s více než 150 zpěváky, které se představily jak samostatně, tak ve společném programu.

 

Můžete zúčastněné sbory představit?

Pražské sokolské sbory reprezentoval na koncertě Smíšený pěvecký sbor Gaudium, který působí při Sokole Královské Vinohrady pod vedením sbormistrů Zdeny a Vladislava Součkových. Se svými téměř šedesáti členy bylo Gaudium rozhodně nejpočetnějším tělesem koncertu. Z Jihlavy přijel Smíšený pěvecký sbor Foerster se sbormistrem Pavlem Bradou. Foerster působí při Sokole Jihlava a je součástí místní kulturní scény již více než devadesát let. Ženské pěvecké sbory reprezentovaly na koncertě Marijánky z Vacenovic se sbormistryní Marií Šimečkovou, komorní seskupení, které se věnuje hlavně interpretaci lidových písní ze svého regionu, a také Ženský pěvecký sbor Píseň ze Sokola Jedovnice. Pod vedením sbormistryně Magdaleny Javorské koncertuje Píseň u nás i v zahraničí. Sokolské sbory doplnil na koncertě pražský akademický sbor, a to Vysokoškolský umělecký soubor pod vedením sbormistra Jakuba Zichy. Sbor se věnuje nejen koncertní činnosti, ale i spolupráci s činohrou Národního divadla.

 

Jaká byla dramaturgie koncertu a jaké jsou Vaše dojmy organizátora?

Program koncertu byl sestaven z několika částí. Byla to jednak samostatná vystoupení vybraných sborů, poté společný zpěv všech sokolských těles a pomyslným vrcholem koncertu byla Česká píseň Bedřicha Smetany. Sborová slavnostní kantáta na text Jana z Hvězdy je dílem apelujícím na lásku k vlasti, probouzející v národu novou energii a sílu k boji za vlastní samostatnost.

Trochu jsme se obávali, jestli se nám podaří zaplnit hlediště Nové scény, přece jenom se jednalo o prázdninový termín a sokolský slet nabízel každý večer zajímavé kulturní akce. Nicméně sál byl nakonec úplně plný a diváci pomohli vytvořit na koncertě skvělou atmosféru, na kterou budou jistě všichni zúčastnění dlouho vzpomínat. Bylo nám také ctí přivítat v publiku jednoho z nejvýznamnějších žijících sborových skladatelů, pana Jiřího Laburdu, jehož díla na koncertě také zazněla.

Příprava koncertu trvala téměř rok a výsledek stál podle mého názoru určitě za to. Byla jsem naprosto pohlcena energií, kterou sokolové na koncertě jak z pódia, tak z hlediště vysílali a jejich nadšením. Zažili jsme opravdový svátek sokolského sborového zpěvu, který doufám podpořil všechna tělesa v jejich činnosti a zprostředkoval jim jedinečný zážitek zpívání v Národním divadle.

 

K folklorní části programu jsme položili několik otázek také MgA. Kateřině Černíčkové, která má právě tuto uměleckou oblast na starosti:

Velká pozornost médií byla věnována divadelnímu programu – sokolští ochotníci poprvé na prknech Národního divadla… Není to škoda, že tím byl trochu zastíněn program folklorní a hudební? Předpokládám, že také nabídl to nejlepší z těchto uměleckých oblastí…

Divadelní program si pozornost médií stejně jako nekončící ovace a gratulace nepochybně zasloužil. S nízkým zájmem médií o oblast tance se potýkáme dlouhodobě, což je určitě velká škoda. Nás potěší už jen to, když si tohoto nepoměru někdo všimne. Ale zpátky k Vaší otázce. Konkrétně hudební a taneční folklor se v rámci doprovodného kulturního programu představil ve třech programových celcích, které obsáhly všechny dnes běžně užívané formy prezentace folkloru – odpoledne na Piazzetě bylo otevřenou scénou, kde se střídala vystoupení vybraných souborů s výukou českých a moravských lidových tanců, večer na Nové scéně ND byl ukázkou umělecké tvorby a konečně setkání s lidovými muzikami mělo sice neformální charakter, nicméně k životu folklorních souborů společné zpívání a tancování neoddělitelně patří.    

 

Proč a podle čeho jste vybrali právě tato umělecká tělesa?

Výběr souborů samozřejmě nebyl náhodný. Tam, kde se způsob práce sokolských folklorních souborů dobře prolnul s naším záměrem, byly tyto soubory pozvány k účinkování. Náš hlavní cíl však tentokrát spočíval v něčem jiném. Nešlo o to přivézt do Prahy co možná největší počet účinkujících, jak tomu bylo dříve v případě folklorní skladby, ale více jsme se soustředili na málo známou, a přitom zcela zásadní roli Sokola v naší taneční historii. Na jedné straně to byla jeho neopominutelná podpora tzv. krúžkařského hnutí a všelijakých aktivit souvisejících s poznáváním hodnot naší tradiční lidové kultury a na straně druhé se v rámci Sokola psala jedna z nejdůležitějších kapitol českého novodobého (výrazového) tance. Následné setkání a vzájemné prolnutí lidového a výrazového tance je v českém scénickém umění unikátem, jehož dědictví jsme právě večerem na Nové scéně chtěli připomenout. Rozhodujícím měřítkem tedy byla schopnost daných těles převést hudebně taneční folklor do polohy osobitého scénického vyjádření. /Pozn. redakce: Vybraná umělecká tělesa představujeme přiloženými fotografiemi z jejich vystoupení./

 

Je Vám osobně sokolská myšlenka blízká a jak jste všesokolský slet prožívala, případně jaké jsou Vaše dojmy organizátora?

Ano, filozofie Sokola je mi velmi blízká. Péče nejen o fyzickou kondici, ale také o kulturní a duchovní hodnoty včetně pěstování zdravého sebevědomí, národní hrdosti a vyznávání pevného morálního kodexu zůstává – chci tomu věřit – ideálem i dnes.  Ráda bych poděkovala všem, kteří se s námi vydali na cestu za právě touto myšlenkou. Vedoucí souborů, jejich členové, choreografové, kolegové, pravidelní i noví spolupracovníci, přátelé, rodina, ti všichni jsou pro takové projekty nepostradatelní a patří jim velký dík.                                

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Digitalizace je jednou z oblastí, na kterou je možno využít dotaci ministerstva kultury z Národního plánu obnovy. Nedávno bylo rozhodnuto o výsledcích dvou výzev – digitalizace kulturních statků a národních kulturních památek II. a výzvy na podporu rozvoje digitalizace, dokumentační a informační činnosti v oblasti vizuálního umění a architektury pro menší projekty nezřizovaných neziskových organizací.  

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Co se děje
27.03.2024

HRADEC KRÁLOVÉ: O víkendu 22. - 24. března patřilo Divadlo Drak souborům mladého, poetického a experimentujícího divadla. Postupová přehlídka AUDIMAFOR i v letošním ročníku vydala to nejzajímavější, co se urodilo mezi divadelními soubory napříč Královéhradeckým krajem, ale i kousek za jeho hranicemi. Kvalitu zúčastněných inscenací potvrdila odborná porota – doporučení k postupu si odneslo hned několik souborů ve třech kategoriích, rozdávaly se ale i další ocenění.

Královéhradecký kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Co se děje
27.03.2024

VAMBERK, ČR: Něžná krása krajky se jemně snoubí s křehkostí nastupujícího jara i symboly velikonočního období… Zasnívám se v kuchyni nad chystanými dekoracemi k největším křesťanským svátkům v roce a automaticky si vzpomenu na Vamberk, město krajky. Snad by souhlasila i místní rodačka a etnoložka muzea krajky Mgr. Martina Rejzlová, která nás jejím příběhem i muzejními expozicemi provede. Zároveň v rámci redakčního cyklu Cestou na Seznam přiblížíme, jak se na listinu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR dostala i Tradice krajkářství na Vamberecku“ a zda má nakročeno také na zápis na seznam nehmotného dědictví UNESCO.

Celá ČR, Královéhradecký kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Výtvarné umění, Lidová kultura, Památky, Vzdělávání
Články a komentáře
27.03.2024

ZLÍN: V Krajské knihovně Františka Bartoše ve Zlíně opět od března 2024 probíhají vzdělávací kurzy pro pracovníky kulturního a kreativního sektoru Zlínského kraje v oblasti manažerských, komunikačních a digitálních dovedností. Knihovna tak navázala na úspěšný projekt z minulého roku, kdy se v celkem 18 vzdělávacích kurzech proškolilo téměř 400 účastníků.

Zlínský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Vzdělávání
Co se děje
25.03.2024