Do Plzně na výstavu Jiřího Koptíka

Pradědeček dle rčení nomen omen byl kamnář. Koptíkovou genealogií se line kamnářské řemeslo po staletí. Jak už bylo řečeno, začalo to v osmdesátkách 18. století a řemeslo se táhlo až k pradědovi - plzeňskému měšťanovi Emanuelovu Koptíkovi. Ten byl poslední. Po něm živnost provozovala prababička Barbora, ale jejich syn už byl poštmistr.

V jeho genealogii není příliš stop po předcích, kteří podlehli múzám. Otec byl nedostudovaný architekt a obklopoval se jinými architekty, ale hlavně malíři a dalšími bohémy tehdejší plzeňské umělecké krajiny. Snad jen jeden z dědečků hrával na baskřídlovku v kapele.

Jiří chodil od dětství do Lidové školy umění v Plzni na výtvarku k Lumíru Topinkovi a k Ladislavu Fládrovi. A do hudebky na piáno k paní Durasové. Pak už byla jenom kytara. Po gymnáziu vedla jeho cesta na plzeňskou konzervatoř.

Po jejím absolutoriu už hrál jako muzikant. Doprovázel šansoniérku Věru Wajsarovou a jejího manžela. Posléze přešel do černodivadelního souboru Imaginativ v Praze, v němž legendární Jiří Srnec spojil prvky černého divadla se živou hudbou, na níž se Jiří Koptík podílel autorsky i interpretačně (inscenace "Imaginativ" a "Causa Franz Kafka"). Souběžně také působil v plzeňských jazzových kapelách jako Bigband Radio Plzeň a P Jazz Combo. Později Jazz kvintet Plzeň. V té době už také skládal muziku. Pohyboval se hlavně v divadelním prostředí a spolupracoval s režiséry při tvorbě rozhlasových her a pohádek.

Kromě své bohaté hudební existence působil také dlouhé roky jako ředitel Divadla ALFA v Plzni. Jakýmsi prologem k tomuto kroku byla skutečnost, že ho v roce 1994 přizval ke spolupráci její tehdejší režisér Tomáš Dvořák. Tam se etabloval a v roce 1998 se stal na devět let jejím ředitelem.

Byla to pro něj úžasná a zajímavá etapa. V divadelním prostředí se setkal mimo jiné se zajímavými výtvarníky a řezbáři, kteří ho inspirovali v jeho výtvarném vývoji. Irena Marečková, Ivan Nesveda, Jaroslav Milfajt i Jiří Srnec mu při společné přípravě inscenací, umožnili nahlédnout do své výtvarné představivosti a tvorby.

Po devíti letech však usoudil, že je čas na změnu a své ředitelské angažmá opustil.

Po odchodu z divadla se více pohyboval mimo Plzeň. Pobýval často na Šumavě i v zahraničí. Důležité pro něj bylo setkání s malířem, grafikem, ilustrátorem a tvůrcem poštovních známek Zdeňkem Netopilem, který pro něj objevil kouzlo akvarelu. Cenná doporučení mu poskytl i neméně proslulý Oldřich Jelínek, známý neznámý karikaturista a mistr dalších výtvarných technik. Oba tito autoři se představili i plzeňské veřejnosti ve výstavní dramaturgii v galeriích X CENTRA.

Velkou část života ovlivňoval Koptíka Jiří Kovařík. Hodně se jím inspiroval při návštěvách v jeho ateliéru a měl tak možnost s ním věci konzultovat. Kovaříkova tvorba ho vždy velmi oslovovala.

Ve své vlastní tvorbě se většinou inspiruje prostředím, ve kterém se zrovna nachází. Prvotně je to Šumava, kde nyní pobývá. Dále pak jižní Čechy. Také moře. Hlavně přímořská krajina. Ať už Středomoří nebo Karibic. Náměty jsou velice různorodé, nevyhýbá se ani jiným formám. Obrazy vystavené v prostoru plzeňské radnice jsou průřezem tvorby posledních zhruba šesti let. Většinou a akvarely a olejomalby.

Jiří Koptík příliš neplánuje svůj tvůrčí život. Témata a inspirace k sobě nechává připlouvat. On vlastně nehledá, neplánuje, avšak jako jazzový improvizátor se neustále snaží nalézat nové podněty.

Helena Fenclová, kokurátorka výstavy