úterý
4. srpna 2020
svátek slaví Dominik
Bernard Šafařík (vlevo) při natáčení
© Archiv Bernarda Šafaříka



Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Bernardem Šafaříkem

ČR-ŠVÝCARSKO: Podíváte-li se ve Wikipedii na poměrně stručné heslo režiséra Bernarda Šafaříka, zjistíte, že několik krátkých odstavečků o něm silně kontrastuje s dlouhatánským seznamem filmové i jiné tvorby. Početní převahu nad hranými filmy tvoří jeho filmové dokumenty. V Šafaříkově tvorbě je ukryto mnoho z toho, co rušný život, prožitý od roku 1968 ve Švýcarsku a po roce 1990 znovu doma, přinesl. V čase, kdy se zamýšlíme nad změnami, které u nás odstartoval 17. listopad 1989, je jeho příběh doslova esencí všeho, co se v naší zemi od roku 1948 až po dnes událo. Rok 1948 je totiž jeho rokem narození.

Autor článku: 
Martina Fialková

Mluvil jste o vašich předcích, jste z velmi zajímavé české rodiny zakořeněné v Praze. Kde jste se narodil vy?

Maminčina rodina, Schebkové, pocházela ze Šťáhlav u Plzně. Její dědeček Jan Schebek byl významným stavitelem železnic. Stavěl po celé Evropě, například železnici mezi Krakovem a Lvovem, v Praze spojku mezi Smíchovským a Hlavním nádražím. Spolupracoval a také se přátelil se známým podnikatelem Vojtěchem Lannou. Odmítl nabídku k povýšení do šlechtického stavu za své zásluhy v tehdejší monarchii, jeho syn však už ji přijal. Schebkové se tedy stali tzv. „nižší šlechtou“. Tady v Praze postavila rodina palác, stojí v ulici Politických vězňů č. p. 7. Žila také na zámku ve Zruči nad Sázavou, který Schebkové koupili a přestavěli, a na zámku v Hodkově, který byl původně tvrzí. A tam jsem se narodil já. 

 

Původ ze zámku a rok 1948 – tuším, co asi následovalo….

Asi rok a půl po mém narození nás všechny odtud vyhodili, zámek a veškerý majetek propadl státu. Žil jsem pak s rodiči a babičkou z otcovy strany až do emigrace do Švýcarska ve dvoupokojovém bytě v Praze. Nemohl jsem na střední školu, na kterou mne už přijali, ale pak přišel na udání příkaz z ministerstva vnitra a komise zrušila rozhodnutí a doporučila mne do výroby. Šel jsem tedy pracovat do pivovaru, vstával v pět, koulel sudy, čistil kádě. Později jsem se ale díky náhodám přece jen na střední školu dostal – na průmyslovku, a z ní na gymnázium.

 

Jak to bylo z otcovy strany?

To byla typická staropražská rodina, kameníci. Proslavil se Josef Víšek, který založil firmu, podílející se pak na všech velkých stavbách v Praze – kamenické práce na Národním muzeu, podstavec pod sv. Václavem, most Legií a mnoho dalšího. Už jeho otec opravoval Karlův most, syn Jiří Víšek pokračoval. Víškové ale nebyli jen kameníky, jeden se také stal starostou Královských Vinohrad a byl při založení Divadla na Vinohradech. A když mne otec vodil do Národního muzea, hrdě mi tam ukazoval velrybu, na jejíž vystavení také rodina přispěla.

 

Vy se tedy můžete dívat všude v Praze, kudy chodíte, na práci vašich předků. To musí být zvláštní pocit. Stále to vnímáte?

Určitě ano. A je tu ještě jeden předek, pradědeček František Pštross, první český purkmistr v Praze, který zavedl v roce 1861 češtinu jako úřední jazyk na pražském magistrátu, ale také ve školách. Z toho kroku vzešly různé počáteční potíže, protože neměl dost česky mluvících úředníků (tehdy v Praze mluvili téměř všichni vzdělanější lidé německy). Takže přivážel nové zaměstnance, kteří mluvili česky, z venkova, a koupil pro ně za vlastní peníze dům, aby měli kde bydlet, a bylo to blízko k úřadu.  Také založil v Praze „vyšší dívčí“, tedy školu, která vzdělávala dívky, ještě před vznikem prvního dívčího gymnázia Minerva. Všichni mí předci vlastně byli nějak politicky činní. Navíc dědeček jezdil po Evropě a měl přednášky, ve kterých varoval před komunismem. Bylo to málo platné.

 

Když jste s rodiči v roce 1968 opouštěli republiku, kde vaše předkové zanechali tolik stop, jak vám bylo? Přemýšlel jste o tom?

Tehdy, když jsme odcházeli, věděl jsem, že se svým temperamentem a kritickým zaměřením bych tu nemohl vůbec existovat. A s minulostí mých rodičů. Vděk národa za vše, co tu naši předci vybudovali, byl příšerný. Po roce 1948 přišli o všechno, i o zdraví. Snad proto se o minulosti a o majetku u nás v rodině nikdy moc nemluvilo.

Emigrovali jsme na jaře – ještě před srpnovou okupací. Hranice byly tehdy krátce otevřené, a když jsme dostali pozvání, mohli jsme odejít. S rodiči jsme se ale rozdělili, odjeli jsme několik týdnů po sobě. Oni do Bernu a já do Ženevy a pak do Lausanne.  A už jsme se ve stejném městě nikdy nesetkali. Já jsem byl totiž od svých 15 let samostatný.

 

Jaké byly první dny a měsíce?

Tehdy, před srpnem, ve Švýcarsku ještě žádní uprchlíci nebyli, vůbec jsme nevěděli, kde žádat o azyl. Já jsem se dostal v Lausanne na kolej, kde mi pak pomohl farář. Pozval mne na víno a ptal se, co chci dál dělat. Chtěl jsem od mládí psát, měl jsem rád literaturu. Řekl jsem mu, že tady je to na mne moc klidné a on mi poradil: „Pro tebe jedině Basilej, zkus se dostat na univerzitu.“ Ale já neuměl moc německy, jen trochu anglicky. A měl jsem dělat zkoušku v němčině! Čekal jsem asi hodinu na nějakého váženého profesora, který na mne zapomněl… Když pak vyšel z kanceláře, začal se mi omlouvat: A co chcete vlastně studovat? Říkám, že sociologii a politickou filozofii… A on: „Aha? Ano, to je dobré – zkouška udělaná.“

 

Takže jste studoval, ale musel jste se i nějak živit. Čím?

V Basileji je zajímavá kulturní atmosféra, kterou vytváří složení společnosti.  V té době to bylo prakticky nejbohatší město světa, protože se tam rozvinul farmaceutický průmysl, vyrostly ohromné a bohaté firmy, a také banky. A ty podporují a určují kulturní dění, dávaly (a stále dávají) prostředky na kulturu a tím ji ovlivňují. A oni mají opravdu tu filosofii, že je třeba do kultury hodně investovat a podporovat ji. To oni staví muzea, podporují divadla… Samozřejmě existuje také celkem intenzivní kantonální podpora kultury. Takže v tom oboru nebyl problém se uživit.   

Ale nepřišel jsem do Basileje, abych jen nějak ekonomicky prosperoval, chtěl jsem se angažovat. A to se mi podařilo, protože jsem už při studiu dostal možnost psát pro místní noviny, Basler Zeitung, National Zeitung,  evropsky významné Neue Zürcher Zeitung, později i další, z Německa  Frankfurter Rundschau, Stuttagrter Zeitung, Die Zeit a jiné tituly.

 

Byl jste ale v nové zemi, nemohl jste tehdy znát švýcarský život a jeho témata. O čem jste psal?

Zajímala mne literatura jako taková a zejména poezie. A dostal jsem možnost pracovat i pro rozhlas, kde vznikaly moje komponované pořady, básně nebo povídky prokládané hudbou. 

 

Ale to jste se musel orientovat a vyhledávat v různých žánrech literatury i hudby, co je zajímavé, co je mainstream, co je novátorské…

Mohl jsem zpočátku čerpat z toho, co jsem znal. Víte, v druhé polovině šedesátých let  byla v Praze kultura, speciálně literatura, ale třeba i divadlo, velice zajímavá a v mnoha ohledech více inovativní než ta švýcarská. A měl jsem výhodu v tom, že atmosféra nebyla vůči uprchlíkům z Východu nijak nepřátelská. Naopak. Všichni obdivovali odpor části obyvatelstva vůči sovětské okupaci Československa v srpnu 1968. Nikdo se tudíž neptal, proč zrovna já pracuju pro švýcarské rádio.

 

Co jste využil z českého prostředí?

Například poezii Vladimíra Holana. Měl jsem ji velice rád, sbíral jsem ji a měl jsem od něj téměř všechno. V Basileji jsem s herci a s baletkou zinscenoval jeho Noc s Hamletem jako scénické čtení.

 

Tehdy v Československu už probíhala „nová vlna“ ve filmu, ale vy jste právě odešel. A přitom film je již dlouho vaše stěžejní parketa.

To je, ale nestudoval jsem ho ani v Československu, ani ve Švýcarsku. Vždy jsem se utěšoval tím, že můžu jít dělat pivovarníka, když neuspěju (směje se). K filmu jsem dospěl přes psaní a rádio, protože později už mi to bylo málo. Chtěl jsem mít ke slovu a zvuku ještě i ten obraz. Médium, které mělo tehdy největší zásah diváků, byla státní televize. Nebyly ještě ani soukromé stanice, které by těm státním odebíraly diváky. Točil jsem tedy dokumenty pro švýcarskou, později i pro německou televizi (ARD, ZDF), mohl jsem dělat prakticky, co jsem chtěl a mohla to vidět spousta lidí v dobrém vysílacím čase. A nemusel jsem se nikoho ptát, o čem můžu nebo nemůžu točit. Zpracovával jsem v dokumentech švýcarská a německá témata, často i velice kritická, společenská, sociální, ale i politická.

 

Zatímco tady v Československu by to v té době absolutně nešlo. Ale co hraný film?

První, satirickou komedii ze života českých emigrantů Psí dostihy, jsem natočil v roce 1983. I ve Švýcarsku existovala „ nová vlna“, výborní režiséři, jejich filmy měly evropský formát (Tanner, Goretta). Nikdo se ale nezabýval tématem uprchlíků. I můj další hraný film Chladný ráj (1986) byl na toto téma.  Využil jsem v tom příběhu zkušenosti československých emigrantů v polovině osmdesátých let minulého století, ale zobecnil je, stejné situace prožívali i lidé z jiných zemí. Před pár lety běžel i v ČT, kde ho charakterizovali jako příběh o emigraci, lásce a ztracených iluzích na pozadí studeného blahobytu.  Další komedie Zlatá panna o producentech bez peněz pak následovala v roce 1989.

 

Samostatnou kapitolu tvoří ale vaše „Atelierbesuche“, tedy Návštěvy v ateliérech. Dokumenty, které jste dělal pro německou televizi.

To byla velice dobrá fáze, trvala sedm let. Dojížděl jsem z Basileje do Frankfurtu nad Mohanem, kde mne tehdy požádali, abych natočil něco nového o umění. Začal jsem přemýšlet. Tehdy bylo přelomové období, kdy do výtvarného umění přišel tzv. koncept. To je něco, co je v hlavě umělce, ale člověk, když to uvidí, tak tomu často hned nerozumí nebo nechce rozumět a přestává ho to zajímat. Lidé se proto začali odklánět od umění. Tak jsem si řekl, že ve svém filmu musím jít do hlav a do mozků těch malířů a sochařů. Podívat se, co vlastně je tou inspirací a jak oni myslí. Ale to nepůjde s textem. Tehdy byly ve filmu běžné i dlouhé komentáře nebo rozhovory s kunsthistoriky i umělci, ale já jsem se rozhodl dát to všechno pryč a dělat to jinak. Nějak zajímavě filmově podchytit. Čím víc jsem točil a uvolňoval se, tím jsem byl odvážnější a tím víc se to dařilo, takže se z  Atelierbesuche stal docela fenomén.  I když třeba různé pořady se rušily, ty moje zůstávaly a mohly běžet do aleluja, staly se institucí.

 

Nepřišel pak někdy moment, kdy se na stejné téma – návštěva v ateliéru – vytvoří stereotypy a je obtížné se pokaždé podívat jinýma očima, aby film neopakoval stejné postupy?

To je dobrá otázka. Tehdy jsem nepřetržitě buď točil, nebo jsem byl u zpracování filmu. Byl to adrenalin a nebyl čas se něčeho obávat. Zajímavé bylo, že ani v Německu nikdo nezpochybňoval, že to točím já, kdo nemá německý nebo švýcarský pas, ale pouze uprchlický. Spousta jejich vlastních lidí by bývala chtěla mít takové skvělé podmínky a vlastní pořad, ale nikdo mi to nedal najevo. Byl jsem prostě úspěšnou institucí. Ale po těch sedmi letech jsem se opravdu vyčerpal. A chtěl jsem taky dělat hraný film.

 

Proč myslíte, že byly vaše dokumenty o umění tak úspěšné?  

Podařilo se mi vymyslet a zrealizovat novou dokumentární formu, která byla pro diváky srozumitelná a zajímavá. Najednou začali současnému umění rozumět. Přesně ve smyslu úlohy veřejnoprávní televize.

 

Pak ale přišel listopad 1989 a vy jste spěchal do Prahy. Co byl hlavní důvod, když se vám ve Švýcarsku i Německu tak dařilo a navíc vaše manželka je Švýcarka?

Chtěl jsem se angažovat v procesu obnovy společnosti, který po pádu komunistické nadvlády začal. Zřejmě to zavinily geny, zděděné po předcích. Angažovat se, být veřejně činný, mělo pro ně velkou prioritu. Na první svobodný Silvestr v Praze v roce 1989 nikdy nezapomenu. 

 

Brzy jste začas spolupracovat s Českou televizí, zapojil jste se do cyklu dokumentů GEN Fera Feniče nebo do cyklu Jak se žije…

Ano, vznikla tam řada dokumentů, Genů i Ok, později jsme se ale rozešli. Začala další etapa mé spolupráce, a to s producentem ČT Karlem Hynie, ve které jsem se posunul dál při práci na velkých dokumentech celospolečenského významu, jak byly definované. Vzešel z ní například portrét Pavla Landovského Lanďák nebo dokumenty, které mapují české fenomény: taneční, chalupaření a chataření. Nebo trilogie Cenzurované sny o naší socialistické minulosti. V archivu ČT lze najít také hodinový dokument o největším basilejském veletrhu, Art Basel -  Olympiáda umění a komerce nebo zatím můj poslední film, portrét Národní galerie v Praze, objednaný bývalým generálním ředitelem, který však vznikal za poměrně zvláštních podmínek. Ještě dnes se z toho vzpamatovávám. Dal jsem si proto trochu pauzu, ale už přemýšlím, co bych dělal dalšího.

 

Když jsem s kolegy natáčela náš dokument České kořeny ve Švýcarsku, ještě jsem vás neznala. Tehdy nám ale jedna z respondentek pustila váš dokument My a Matterhorn, Matterhorn a my. Na rozdíl od našeho filmu, jehož záměrem bylo představit jednotlivé zajímavé osobnosti a jejich příběhy, ten váš pojednává o té obrovské emigrační vlně do Švýcarska v roce 1968 celkově. A přináší množství velmi zajímavých archivních materiálů. To jsem oceňovala a bylo mi záhadou, jak jste to vše nashromáždil.

Ten film vznikl z popudu švýcarského velvyslanectví v Praze. V roce 2007 mne požádali, abych natočil dokument k blížícímu se 40. výročí srpnových událostí a následné emigrační vlny roku 1968. (Ve Švýcarsku se tehdy ocitlo na 13 000 Čechoslováků, pozn. MF). Na velvyslanectví ale měli jen vágní představu. Věděl jsem, že potřebujeme mít partnera, a tím musí být Česká televize, která má infrastrukturu. A že budou potřeba archivy, bez nichž to nemá smysl. Můj nápad byl, natočit film ze švýcarského pohledu. Tedy jak nás Čechoslováky vnímali Švýcaři. Jaké byly jejich názory. Doposud se tyto dokumenty dělaly vždy z našeho pohledu, našich prožitků.

 

Jak jste získal ty archivní materiály? Jsou tam opravdu působivé. Silný byl třeba archivní záznam ze setkání význačných švýcarských a německých spisovatelů v čele se slavným dramatikem Friedrichem Dürennmattem, ve velkém basilejském divadle, kde všichni tito intelektuálové veřejně československé emigranty podpořili a apelovali na státní instituce i na celou společnost, aby jim pomáhala. A tato pomoc se velmi rychle na všech frontách skutečně i realizovala.

Měl jsem tu výhodu, že jsem pro švýcarskou televizi roky pracoval. Získat materiály z televizních archivů je vždy hrozně drahé, to by nezaplatila ani Česká televize. Zkoušel jsem něco vyjednat a na ředitelství v Bernu mi odpovědný člověk řekl: Podívejte se, my máme možnost jednou do roka udělat gesto a poskytnout archivy zdarma. A ukázalo se, že tento dokument může být tou příležitostí. Velmi drahé jsou i tzv. přepisy dokumentů z archivu, ale tady jsme získali jednu nadaci ve Švýcarsku, která je zaplatila. A pak jsem musel sehnat ty správné Švýcary, kteří tu dobu zažili a mohli by o tom vypovídat.

Velmi dobře přitom zafungovalo švýcarské velvyslanectví v Praze. Úplně náhodou jsem se dozvěděl, že jeden švýcarský ministr před lety (kdy jím ještě nebyl), pašoval českého uprchlíka ve svém autě přes hranice. Tu zajímavou informaci jsem chtěl využít. Dostal jsem kontakt, ale obával jsem se, že bude velmi obtížné dohodnout s ním schůzku přesně na konkrétní den, kdy jsme byli s Českou televizí natáčet ve Švýcarsku. Díky velvyslanectví se to podařilo a pan ministr o té historce velice pěkně vyprávěl.

 

Vzhledem k délce a množství archivních materiálů to muselo být ohromné množství času a práce. Jak dlouho jste film dělal?

Myslím, že tak tři čtvrtě roku. Jenom než jsem všechno prohlédl…. Než jsem vše zkopíroval… Největší práci samozřejmě dal konečný výběr a komponování toho všeho dohromady. Film šel pak v České televizi a dosud běhá po republice při různých příležitostech. 

 

Pojďme ale teď k nám, do Čech, kde se už od devadesátých let hodně zdržujete, a s vámi i vaše švýcarská paní. Co tu má ráda a co ji v Čechách inspiruje?

Moje žena Bertha je malířka. Absolvovala akademii v Basileji. Mnoho lidí ji už dávno nabádalo, aby vystavovala, ale ona se stále bránila, že její věci nejsou dost dobré. A tak se stalo, že první velkou výstavu měla moje žena v Česku. Dnes vystavuje samozřejmě i ve Švýcarsku. Česko má velmi ráda, přestože stále zápasí s češtinou. Je Retorománka, takže jí jdou hlavně všechny románské jazyky. Ale samozřejmě rozumí i mluví česky, jen třeba u lékaře, aby rozuměla opravdu přesně, potřebuje moji pomoc. Přestože žijeme mimo Prahu, na společenský život si rozhodně nestěžuje, máme tu přátele. Do Prahy často jezdíme a ona si velice oblíbila Národní galerii, o které jsem natáčel už zmíněný dokument.  Stala se vlastně jakýmsi jejím neplaceným propagátorem mezi Švýcary, vodí sem své návštěvy.

 

Co vaše paní nejčastěji maluje?

Má velmi ráda Kutnohorsko, kde pobýváme, ta krajina ji inspirovala. Jejím častým tématem jsou přírodní kalamity, což zní zvláštně. Vichřice, bouře, polámané stromy. Nezobrazuje je ale negativně, vidí to jako nový začátek, optimisticky, v jasných barvách. Dokonce se dá říct, že teprve v Čechách potkala své pravé téma.

 

Mimochodem – když už znovu mluvíme o té Národní galerii. Zmínil jste, že vás mrzí, že nemá stále to postavení, jaké by jí náleželo. Že jsou tam poklady, o nichž se neví. Můžete díky svým zkušenostem hodně srovnávat. Má pražská Národní galerie skutečně ten potenciál přitáhnout více domácích, ale i zahraničních návštěvníků, například ve srovnání s Vídní?

Podle mne ano. Bohužel jsem během natáčení viděl poloprázdné a prázdné sály, ale ten potenciál tam je. Chce to ovšem dlouhodobou práci a ředitele, který se bude galerii věnovat naprosto oddaně – nejen napůl, jak tomu v době našeho natáčení bylo. Chce to stabilitu a hledat nové vedení galerie i mezinárodně.   

Co bych ale velice pochválil, to je právě skončená výstava Alberta Giacomettiho, a pak nová koncepce Schwarzenberského paláce. Tam jsou nově vystaveni Staří mistři. Vřele doporučuji k návštěvě. Zúčastnil jsem se znovuotevření expozice, dělal ji Švýcar Marius Winzeler, (architektem výstavních prostor je Josef Pleskot, pozn. MF) a je to znamenité, krok správným směrem.

 

Před nedávnem jsme oslavili 30 let svobody, významné výročí společensko-politických změn v roce 1989, od pádu komunismu. Jaký ve vás to slavení zanechalo dojem?

Rozpačitý. Samozřejmě si vzpomínám na to, co se dělo ještě před listopadem 1989 a na pocity, které jsem tenkrát měl. Ty byly neopakovatelné, protože bylo jasné, že se k politické změně schyluje – ale ne tady. Strůjci byli jinde. Potkával jsem dost lidí z Maďarska nebo Polska a byl jsem informovaný. Jednou jsem natáčel o časopisu Kontinent, který vycházel v Paříži. Vydávalo ho ale německé nakladatelství a redakci tvořili ruští emigranti. V časopise se řešily otázky politického vývoje a bavili jsme se o tom, zda komunistický systém skončí. Já jsem byl skeptický, oni tvrdili, že ano, a že to bude v Polsku. Měli ty správné informace, nakonec to byla pravda.

My jsme v Československu dříve platili za velké aktéry hledání nové cesty, bohužel k tomu nedošlo. Rozdíl před rokem 1989 byl vidět i v tom, jak na různých festivalech v zahraničí se mi čeští tvůrci vyhýbali nebo se chtěli scházet tajně. Kdežto Poláci se hlásili, pozvali mne do Varšavy na festival a představili publiku jako českého emigranta točícího ve Švýcarsku. V Maďarsku jsem točil někdy v roce 1985 pro ZDF téma o tristní bytové situaci. Natáčeli jsme na ministerstvech a byl jsem překvapený, jak tam lidé otevřeně mluvili, byli kritičtí a nepokoušeli se nic skrývat. Co se dělo v Polsku i Maďarsku, jsme mohli na Západě vidět v přímém přenosu. Československo bylo jako předposlední a proto dnes nevím, ty oslavy…

 

Ano, Polsko a Maďarsko byly tehdy před námi, dnes je tam ale demokracie více podkopávaná než u nás. Osobně u nás vidím velkou naději v mladé generaci, která i těmi oslavami, ale i značnou angažovaností dává najevo, že jí další vývoj není lhostejný. Jak to vnímáte vy?

Já se stále potkávám s mladými lidmi. Teď mne například pozvali do Chomutova, kde se bude diskutovat právě o těchto otázkách. Jedu tam, protože to považuji za důležité. Na vývoji tady mi velmi záleží. Celý smysl mé existence, proč dělám filmy tady a ne někde jinde je, aby to tady šlo dopředu, byla možnost jiného názoru, jiného pohledu.

Mám radost z té možnosti, žít střídavě mezi oběma zeměmi. Radost, že člověk mohl být svědkem a také účastníkem změny celého systému. Jsem nadšen, že se tu žije normálním životem. Ale je mi smutno z toho, že se schováváme za Visegrádskou čtyřku, což není pro západ nic moc zajímavého. Nejsme schopni se samostatně prezentovat a jsme stále plni komplexů.

 

Co nám podle vás chybí?

Ssebekritický pohled na sebe sama, na naši minulost. To tady ještě neproběhlo. Sousední země si to absolvovaly například i přes své spisovatele či dramatiky. Němci, Rakušani i Švýcaři – to byli lidé jako Dürrenmatt nebo Frisch, kteří byli neustále v opozici, a kteří se pořád ptali. A člověk se má ptát: Jaká byla naše historie? Je to tak, jak nám to bylo řečeno? Byli ti husité opravdu hrdiny, nebo ne? Proč jsme se stali protektorátem? A tak dál. A dokud toto nezačne, nebude to dobré.

Myslím, že česká kultura a my všichni bychom mohli být mnohem dál. Tím, že zmizel vnitřní a vnější nepřítel, vytváříme si jiné nepřátele sami ve společnosti, která je vlastně ale čím dál normálnější, což je zase pozitivní. Měli bychom se proto nově orientovat a jít dopředu.

Myslím, že největší kulturní kvas tady byl na přelomu 19. a 20. století, kdy většina lidí mluvila plynně česky i německy. Obě kultury se prolínaly, konkurovaly si. Cena za poválečné „očištění“ národa je veliká.

 

Je zajímavé, že vy jako potomek vašeho pradědečka, který tu prosadil češtinu, mluvíte vlastně opačně…

Moji vlastenečtí předci vůbec se asi obracejí v hrobě. Já v té jazykové izolaci ale vidím velký problém, protože lidi tu jsou odkázáni pouze na česká média. Kdežto Švýcaři si běžně pustí německé zprávy, to samé Rakušani, v Lichtenštejnsku, Lucembursku také. Ve Švýcarsku mnozí zároveň mluví francouzsky, italsky. I dnešní Praha by mohla být velice zajímavým, multikulturním městem, i když to slovo se mnohým asi nebude líbit. Problémem je ale čeština, pro cizince většinou těžce zvládnutelný jazyk.

 

I přesto tady už spousta cizinců žije, a jsou tu rádi.

Měli bychom však z Prahy udělat moderní metropoli, přitažlivou i pro opakované, a nejen jednorázové návštěvy. Místo abychom ji rozvíjeli, vytváříme z Prahy skansen. Basilej je také starobylé město, ale moderní architektura tam hraje velmi významnou roli. Je stále velice významným kulturním centrem Evropy a 36% obyvatelstva Basileje jsou dnes cizinci. My v Praze prodáváme stále to, co vybudovali naši předci včetně těch mých, ale bojíme se k tomu přidat něco nového. Z nové architektury je tu pořád strach. A to se přenáší i na tu kulturu obecně. Ale už se to hodně zlepšilo. Kultura udělala velký pokrok, ale je třeba intenzivněji hledat vlastní cestu. Stát se znova evropskou avantgardou.

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Nejlepší jazzovou skladbou roku 2020 autora do 35 let se stala píseň Czereśnie trumpetistky, skladatelky a dirigentky Štěpánky Balcarové. Kromě ocenění si odnesla i šek v hodnotě 40 000 Kč, který daroval Ochranný svaz autorský v rámci grantového programu Partnerství OSA.

Celá ČR
Hudba, Soutěže a festivaly
Co se děje
04.08.2020

ČR: Zprávami opět rezonují negativní vyhlídky do budoucna a opět se polemizuje, zda se bude hrát, pro kolik lidí, s jakými hygienickými opatřeními a tak podobně , ale my v Kašparu si myslíme, že lepší než spekulovat nad nejasnou budoucností je lepší se podívat, co vše se od 25. května, kdy se znovu otevřela divadla, povedlo a odehrálo. A co chystáme do konce prázdnin?

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec
Co se děje
30.07.2020

ČR-ZAHRANIČÍ: Šestý ročník mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth (CSR) organizované Českými centry (ČC) a Českým literárním centrem (ČLC) zná své vítěze. Více než stovka účastníků se v 16 zemích z Evropy a Asie utkala o nejlepší překlady úryvku knihy Veroniky Bendové Vytěženej kraj do místních jazyků. Nejsilnější zastoupení co do počtu přihlášených již tradičně vykázalo Polsko.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
03.08.2020

ČR: Základní umělecké školy v celé republice každým rokem chystají pestrý program pro happening ve veřejném prostoru ZUŠ Open, který pořádá Nadační fond Magdaleny Kožené a je vždy oslavou radosti z umění. Letošní květnové plány přerušila pandemie, velké společné projekty se tak přesouvají na podzim. Vrcholem letošního ročníku bude společný listopadový koncert mladých umělců v katedrále sv. Víta ve prospěch Arcidiecézní charity, na jehož dramaturgii a interpretaci se podílejí žáci a pedagogové ze ZUŠ napříč celou republikou.

Celá ČR
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Vzdělávání
Co se děje
29.07.2020