Broumovsko je bolavé tělo se zřídly naděje /rozhovor s Milošem Doležalem

V březnu jste pobýval na literární rezidenci v broumovském klášteře. Jak na vás tamní prostor zapůsobil? A byl jste v broumovském klášteře poprvé?

Bylo to silné setkání. Nebyl jsem zde poprvé, ale dosud vždy jen na pár dní. Tentokrát to byl měsíc, intenzivní čas soustředění, psaní, nádechů, potulek a výprav po okolí. Navíc v čase přízračného lockdownového vylidnění, málem jak po válce. Jenže to vše jako by nahrávalo tématům, kvůli kterým jsem tady pobýval. Znovu se mi potvrdilo, že Broumovsko je surová hmota i spirituální síla; velké tělo, bolavé, raněné, ale s místy útěchy a zřídly naděje: kamenná Hvězda jitřní bezpečně svítí nad krajinou, vlající svatá Markéta nad Šonovem, příkrá Kalvárie nad Adršpachem.

Na čem jste během rezidence pracoval?

Jednak jsem tu dopisoval nové básně a pak pracoval na rozměrnějším textu, přesněji dvoudílné dokumentární povídce o Broumovsku v létě 1945. Pracovně jsem tu povídku zatím nazval Zkurvená katovská práce (což je doslovný citát jednoho z vrahů). Pár měsíců před svým broumovským pobytem jsem bádal po různých českých i německých archivech právě k tématu poválečného Broumovska. Našel jsem k tomu řadu dosud neznámých nebo méně známých dokumentů, různých situačních zpráv, hlášení, výpovědí, udání, trestních řízení atp., týkajících se nejen odsunu německého obyvatelstva, ale i řádění Rudé armády, novodobých kolonizátorů a počínání místních komunistických funkcionářů. A pak jsem se v březnu ocitl v Broumově v reálných konturách. Osu té mé povídky tvoří vražda dvou benediktinů v lese nad Šonovem, v srpnu 45.  Přesněji rekonstrukce toho mordu, která vychází z dohledaných výpovědí vrahů (mimochodem – usvědčených, ale nikdy nepotrestaných) a svědků. Pochopitelně jsem sledoval i atmosféru v samotném klášteře té doby a pokusil jsem se dovyprávět také životní osudy šonovských vrahů a iniciátorů, z nichž někteří dožívali v Broumově a někteří udělali strmou stranickou kariéru. A druhá část mého povídkového textu je věnovaná příběhu faráře Celestina Baiera ze Zdoňova, který byl zavražděn také v létě 1945 i s několika svými farníky a dosud nebyl nalezen jejich hrob. Domnívám se, že se mi za pomoci některých místních odborníků a pamětníků podařilo to místo blížeji identifikovat. Ale to bude předmětem dalšího bádání.

A tvořilo se vám snadněji než doma, nebo raději píšete ve známém, tedy domácím prostředí?

Rád přiznávám, že se mi v „kuchařském“ domečku psalo výborně, neboť jsem nebyl ničím a nikým rušen. Zažil jsem zde sníh i jarní slunce a první lupání pupenů na vzrostlém kaštanu. A docházelo při psaní k až magorickým situacím – například popisoval jsem Šonov a viděl jsem ho oknem na obzoru. Nebo psal jsem o jednom ze zmíněných vrahů, který bydlel dole v Husově ulici, a já se od psacího stolu díval na střechu jeho domu. To se vám stane jen párkrát v životě! Navíc poloha domku je tuze zajímavá, ocitl se „sevřený“ mezi zahradou, klášterem a bývalým pivovarem. Velká konkurence, která vás občas polapí. Do oken mi tu tak z jedné strany vstupovalo klášterní baroko, z druhé industriál. Dientzenhoferovské baroko je vypjaté, členěné, světlo se o něj lomí do různých stran. A opuštěný pivovar s velkým temným nitrem se podobá ponorce s vytaženým periskopem komínu. Nejlépe se zde psalo v noci, kdy se ponorka ponoří a klášter ve tmě zmizí.

Literární domek obvykle obývají dva autoři najednou. Kdo byl vaším březnovým společníkem? Našli jste společnou řeč?

Sešel jsem se tu s Noemi Smolik, česko-německou historičkou umění, esejistkou, kritičkou a báječnou ženou, která tu pracovala na své nové knížce o ruském umění. Byly to pěkné debaty u večeří, které Noemi báječně připravila, i několik společných potulek po městě.

Stihl jste si prohlédnout i okolí, nebo jste věnoval čas spíše práci a psaní?

Jak jsem naznačil, kombinoval jsem psaní a potulky. Chodil a jezdil jsem na osudová místa, o kterých jsem psal, a nebo se vydával do volné krajiny, která je zde velkorysá. Pochopitelně jsem nemohl nenavštívit a na nit jak korálky navléci všechny kostelíky broumovského výběžku. A také uskutečnil pár výstupů – třeba na pohanskou Ostaš. 

Objevil jste při toulkách Broumovskem něco zajímavého? Nečekaného?

Vedle několika míst, která pro mne byla objevem a do kterých jsem se vracel pravidelně (goticko-renesanční zdoňovský kostel, nádraží v Meziměstí aj.), to byli především konkrétní lidé, kteří v této krajině žijí a tvoří, vzdorují zmaru, nesou lampičku lidské naděje. Třeba broumovský pan farář Martin Lanži, muzejník pan Franze, archivářka paní Moravcová, germanista a spoluautor skvělé knihy o Adršpachu Tomáš Dimter, cínař a vydavatel Petr Rýgr a mnozí další.  A zpovzdálí (kvůli pandemii) jsem sledoval viditelné i duchovní plody Vzdělávacího a kulturního centra Klášter Broumov. To je nadčasový projekt, vize, jejíž důležitost v budoucnu ještě poroste.

Narodil jste se v Ledči nad Sázavou… Vracíte se sem někdy? Máte Posázaví rád?

Po dvaceti letech práce v pražském Českém rozhlase jsem se na Vysočinu, tedy domů, vrátil. Do míst svého rodu. A mimo cest na Broumovsko a do Toskány už na Vysočině patrně zůstanu.

Vystudoval jste obor Nakladatelství na Univerzitě Karlově – věnujete se nakladatelské činnosti?

Ano, na Vysočině vydáváme v našem sdružení Nezávislý podmelechovský spolek knížky, které se váží k historii a současnosti našeho domovského regionu. Reflektovat nedávnou minulost, nebát se bolestných otázek, posilovat vazby na skutečné osobnosti naší minulosti, které nám dnes chybí – to jsou jen některé z důležitých motivů, proč to děláme.

Pracoval jste v Českém rozhlase a jste autorem mnoha pořadů o druhé světové válce. Čím vás toto období zaujalo? Je na něm pro vás něco fascinujícího?

Jednoduše řečeno – zajímá mě nejen existence zla v člověku, ale také chování lidí v mezních situacích. A protektorát či padesátá léta jsou takovým obdobím, kdy se vše vyhrotilo do krajností. Dnes sice žijeme v relativně bezpečné době, ale současně jsme svědky toho, jak se vše může rychlostí větru změnit – od politické situace po celosvětovou pandemickou krizi. Nikdo si nejsme ničím jisti. Odolávají jen ryzí hodnoty.

Vaše kniha „Jako bychom dnes zemřít měli“ o životě a smrti číhošťského faráře Josefa Toufara vyhrála v anketě Lidových novin ocenění Kniha roku 2012. Jak jste si k tomuto tématu našel cestu?

Důvod je prostý – pocházím z Vysočiny a moji předci byli farníky Josefa Toufara. Zastřeně se o tom tématu doma mluvilo, to bylo v sedmdesátých letech, kdy jsem vyrůstal. Později, na sklonku komunismu, ještě jako student gymnázia, jsem se do Číhoště vypravil. Mnozí se báli o minulosti bavit, ne tak Marie Pospíšilová, Toufarova neteř, prostá venkovská žena, ale nebojácná a přímočará. Tehdy mě to silně zasáhlo. Osudově.

Věděl jste od začátku, že chcete napsat knihu na toto téma, nebo to nějak postupně „vykrystalizovalo“?

Rostlo to pomalu a postupně, což se ukázalo jako velká výhoda. Vlastně se časem vyjevilo, že koncepcí je postupné odkrývání. Nebyl to kalkul, ale přirozený postup. Když za pár let po té mé první návštěvě Číhoště padl komunismus, do celého tématu jsem se ponořil. Objížděl jsem pamětníky a svědky, sháněl fotografie. Nejdříve to v roce 1992 vyústilo v diplomovou práci. A později, když se otevřely archivy, jsem mohl text podstatně doplnit a mnohé konfrontovat a dopsat do více celostního portrétu. Portrétu nejen Josefa Toufara a celé kauzy číhošťského zázraku, ale také jako příběh českého venkova 20. století.

Pracujete aktuálně na nějaké nové knize?

Ano, bude o létě a podzimu 1945. A její součástí by měly být i zmíněné texty o Broumovsku.

Jak jste prožíval poslední rok, nelehký pro celou společnost? Přinesl vám něco dobrého? A máte nějaký recept proti „trudnomyslnosti“, které spousta lidí nyní propadá?