Ani den bez čárky. Pro Josefa Kejvala je tou největší vášní malování

V Dobrušce jste v závěru loňského roku  vystavil soubor zvaný Outkovky. O co se jedná?

Outkovky jsou houby, které se vyskytují na pařezech listnatých stromů.

 

Proč právě toto téma?

Jednou jsem zahlédl v novinách fotku outkovky. Požádal jsem kamaráda – mykologa Petra Pokorného, který učí na gymnáziu v Dobrušce, aby mi je ukázal v přírodě. Outkovky se staly inspirací k obrazům, na které se lze dívat jako na obrazy abstraktní.

 

Většinou výtvarně zachycujete krajinu. Vystavoval jste obrazy s náměty z Francie, Mexika, Maďarska. Kde všude jste maloval?

Moje první obrazy byly krajiny. Zvlášť mě přitahovala městská krajina. Měl jsem rád Opočno, nejvíc Švamberk. V cizích zemích mě lákalo pobřeží Středozemního moře. Obrazy mám z Chorvatska, Itálie, Řecka, Tuniska, Maďarska, Floridy, Mexika, Německa, Švýcarska, Rumunska. V Rusku jsem neudělal nic. Jel jsem tenkrát do Čity - města až za Bajkalem. Cesta z Moskvy tam trvá čtyři dny. Čtyři dny zpátky. Kdo nejel v Rusku vlakem, neví, co je Rusko. Deset dní jsem strávil ve vlaku. Vzpomínám ale na tu cestu rád.  

 

Jak si vybíráte země, kam jedete?

Země si nevybírám, využívám příležitosti. První cizinou bylo Německo, přesněji NDR. Dvakrát na Rujáně, dvakrát ve Wismaru. Tam jsem se dostal se Sdružením pedagogů – výtvarníků, které se utvořilo v Brně. S touhle partou jsem maloval o prázdninách v moravských městech, nakonec hlavně v Mikulově. To bylo ještě za socialismu. Tahle prázdninová aktivita učitelů se jmenovala Exod.

Několikrát se mi podařilo vycestovat s výtvarným oborem PF UHK, jindy jsem byl na pozvání.Na stará kolena asi pojedu s cestovní kanceláří. Rád bych se podíval do středu Provence. Byl jsem v Saint Tropez, na druhé straně nad Nice, ale levandulová pole mě zatím minula.

 

Malujete v plenéru přímo na plátno?

Do Německa jsem se ještě tahal s malováním. To se ukázalo jako nepraktické. Zvlášť olej schne pomalu. Rozumnější se ukázalo kreslit, udělat za den aspoň čtyři kresby, ve Francii šest. Když jsem začínal malovat, musel jsem všechno dělat v plenéru, potom dodělávat doma. Teď se ven moc nedostanu. 

 

Jsou obrazy také jakýmsi deníkem z vašich cest? Nepořizujete si k nim i písemné vzpomínky? 

Mohlo by se to tak říct. Jsou to záznamy míst, která mě nějak zaujala. A při malování na ně vzpomínám. Většinou si píšu jakýsi deník. Při čtení po letech zjišťuji, jak je paměť krátká.

 

Kde se vám nejvíc líbilo a kam byste se rád podíval?

Líbilo se mně všude. Ale třeba ne hned od počátku. Tak tomu bylo na Rujáně. Dokonce jsme chtěli po prvním dnu s kamarádem odjet domů, ale pak jsme se zakoukali a byli rádi, že jsme se neunáhlili. Nejvíc nadšený jsem byl z jihu Francie. To je pro malíře zaslíbený kraj. 

 

Portréty vás nikdy nelákaly?

Ani ne. Kdysi jsem nakreslil pár kamarádů a namaloval poštmistra Michla z Dobrého, ale zdálo se mi, že ti portrétovaní chtějí dílo vidět, a proto nejsem schopen jejich obličeje deformovat. A realisticky zpodobnit umí výborně fotografie.

 

Vytvořil jste některé obrazy také na objednávku?

Občas ano. Nejvíc, když jsem se nechtěl s obrázkem rozloučit, tak jsem udělal repliku a ztrátu tohoto dvojčete jsem lehce oželel. Někdy chtěli lidé namalovat svůj barák, jedna paní v Německu loď. Pro paní doktorku jsem maloval jednu vysokomýtskou ulici. Měla to jako dárek pro pana prezidenta. Byla členka jeho strany. Nakonec ten námět chtěla čtyřikrát. Zaplatila dobře.  

 

Vystavujete poměrně často a je patrné, že obrazů máte velké množství. Prodáváte je?

Občas je prodávám. Jsem člověk skromný, a tak mám peněz pro sebe dost. I na barvy a plátna. To mě prodávat nenutí. Malováním bych se neuživil. To se daří nemnohým lidem. Potkal jsem jednoho člověka, který se mi svěřil, že maluje jen to, co prodá. Kýče se prodávají celkem snadno, ale nic proti nim. Vždycky si vzpomenu na slova Marcela Prousta, který chválí špatnou hudbu, protože i ona je schopna vzbudit v duši člověka krásný pocit. V dobách mládí jsem ohrnoval nos nad obrázky s břízkami a srnkami, dnes se spíš obdivuji lidem, kteří si po práci a často po těžké práci našli čas, aby si namalovali, co se jim líbilo, co měli rádi. 

 

Jste povoláním pedagog, vystudoval jste obor čeština-dějepis. Jak jste se dostal k výtvarnému umění?

Těžko. Nebyl jsem zázračně talentované dítě, jednou jsem dostal na vysvědčení dvojku z kreslení a to mě položilo. Jiné známky mě nechávaly v klidu, tahle znamenalo odsouzení k výtvarné abstinenci. S tou paní učitelkou jsem se potkával víc jak padesát let, aniž by věděla… Až jednou. Sedl jsem do autobusu do Náchoda a v Dobrušce přistoupila tahle, pořád svižná dáma, a protože nikde jinde nebylo sedadlo volné, byla nucena přisednout ke mně. Nenadála se, že jí žák – penzista předhodí zranění více jak půlstoletí staré. Jen se chabě bránila: „Já jsem tam jen suplovala.“ No, jen suplovala, ale známkovat to ti šlo, babo – pomyslel jsem si. Ulevilo se mi, špína byla vylita. K Náchodu sjížděli dva vysloužilí pedagogové, v pohodě vzpomínající na prošlá léta.

Se známkováním dětí jsem po těchto zkušenostech měl problém. Pomohla mně ho vyřešit jedna paní učitelka z Petrského náměstí v Praze. Její řešení se mi zamlouvalo, vytvořila si stupně – malá jednička, velká jednička, jednička s hvězdičkou. S vděčností jsem vzpomínal na p. Roeslovou, přední výtvarnou pedagožku. Ale to už jsme v závěru mého učitelování. První krok k malování a jakási rehabilitace proběhla na gymnáziu. Hlavní úlohu sehrál náš třídní profesor Miloslav Güttner. Měl rád malířství a taky mohl výtvarnou výchovu učit. V té době ale nebyla v osnovách ani jako předmět volitelný, a proto náš oblíbený kantor založil výtvarný kroužek. Existoval jenom jeden rok, ale pro mě byl důležitý. Poprvé jsem slyšel jména Gogh, Gauguin, Cézanne. A taky Klee, Miró atd. A jednou. Kreslili jsme uhlem spolužáka Kořínka a pan profesor se zahleděl na mou kresbičku a řekl: „To není špatné. Něco to má do sebe.“ Nejsladší pochvala za celou školní docházku. Jak je důležité, koho v životě potkáme. Později, to už jsem učil, jsme se se Slávkem skamarádili nejvíc, když jsme jezdili s jeho modrou oktávkou do Prahy pro krásné malířské reprodukce, kterým pan profesor říkal „lahody“. V té době jsem poznal dalšího pro mě důležitého člověka. Poštmistra Františka Michla. To už jsem měl za sebou hradeckou fakultu, rok vyučování v Rychnově a rok vojny. Do Dobrého jsem se hlásil v srpnu 68, letadla zlověstně hučela nad námi. Doba přelomová. Pro mě v osobě poštmistra Michla. Ředitel školy Pilc mě vybídl: „Pepo, běž se podívat k nám do kuchyně, poštmistr maluje hory.“

 

Bavila vás práce za katedrou – jak dlouho jste učil?

Učit děti – to byla práce, ke které jsem se asi hodil. V Rychnově jsem prošel prvním rokem. Byl to rok nejtěžší, ředitel Holec chtěl mít vzornou školu. Měl jsem češtinu po jeho matematice, děti byly vyždímané a soustřeďovaly se těžce. Byl jsem tak zdevastován, že jsem se jednou po návratu z Rychnova opřel o hrušeň a zvracel jsem z nervového vyčerpání. Po vojně šest let v Dobrém. V únoru 1969 karneval – Plíživá kontrarevoluce. Všechny zúčastněné (24) vyšetřovali, mě ne. Nikoho nepotrestali, jen mě. A kolegyni. Tu poslali učit do Solnice. A mě po čase do Olešnice. Tam jsem prožil osm krásných let. Díky „výtvarně zatíženému“ řediteli Frintovi. To byl zapadlý vlastenec ve 20. století. Vzpomínám, že na jedné besídce děti předváděly kantory. V té době se chodilo na bramborové brigády. A tak dva žáci předváděli ředitele a učitele a hádalo se, koho představují. Žáci měli košíky v ruce a jeden ustal ve sbírání brambor a povídá: „Tak jsem byl v neděli v Praze na výstavě francouzského malířství.“ Tu povstal ten druhý, představitel ředitele, a namítl: „Pepo, ale Aleš to není, to není.“

Normalizace trochu  povolila a po osmi letech jsem se vrátil do Dobrého. Na třináct let. V té době jsem vystudoval výtvarný obor na PF v Praze. To věděla Dáďa, moje žákyně z Dobrého, jinak ředitelka Drahomíra Dachsová,a pozvala mě učit do své ZUŠ v Dobrušce. Jedenáct let jsem si působil ve škole, která mně vyhovovala. Už v důchodu jsem odučil ještě jeden rok, takže 40 let jsem si povídal s dětmi.

 

Pracoval jste jako pedagog na krajanských kurzech, které probíhaly na Studijním středisku UK v Dobrušce, a zúčastnili se jich lidé z celého světa. To byla určitě zajímavá zkušenost.

V těchto kurzech se setkávali lidé z celého světa. A každým rokem přijížděla osmdesátka nových tváří. Jen s Margaretou z USA a Ednou z Mexika jsme se vídali jako staří známí. První den rozpačité seznamování, poslední den objímání a slzy. A byla i pozvání k návštěvě jejich zemí. Tak jsem se dostal do Mexika a za Bajkal. Taky do českých vesnic v Rumunsku a do Itálie. Víc pozvání jsem nevyužil. Dnes lituju, že jsem nebyl v Izraeli, na Krymu v jižním Rusku, v chorvatském Daruvaru atd. 

 

Čeština je těžký jazyk. Zpestřoval jste nějak hodiny, aby se studenti naši mateřštinu snáze naučili?  

Já jsem v kurzu nefungoval jako učitel češtiny. Mě tam vzali jako učitele estetické výchovy, to znamená, že jsem se studenty zpíval české písničky a nechal je namalovat obrázek, ve kterém  představili, odkud přišli. Vznikala dílka různé úrovně. Nejvíc si pamatuji obrázek jednoho ukrajinského truhláře. Namaloval žlutomodrou vlajku Ukrajiny, udělal kolem černý rám a připsal:! Sakra, to je Ukrajina.

Se zpěvem se spojují city. Jiří Krecl odešel z rodného Červeného Kostelce jako kluk po roce 1948. Do té doby tam jeho rodiče vlastnili jakousi továrničku. Jejich novou vlastí se stala Uruguay a Montevideo. Překvapil mě, když jsem začal zpívat Ta naše písnička česká: „Pepo, nezpívej to, nebo začnu brečet.“ Slzy v očích byly také u krajanů v Tunisu. Sezvala je kamarádka muslimka Soňa.

V kurzu působilo šest učitelů českého jazyka. Každý učil svou třídu (na různé úrovni). Mou výhodou bylo, že jsem obcházel všechny třídy, a tak jsem poznal všechny účastníky.

 

Jste znám jako vášnivý včelař. Co vás přivedlo ke včelám?

Ke včelám jsem přišel jako patnáctiletý kluk. V těsném sousedství zemřel včelař. Jeho dcera mě požádala, abych se o včely postaral. Mladší brácha chtěl taky včelařit, a tak jsme se o včely starali oba. Víc než deset včelstev jsme neměli. Včelařilo se snadněji, nebyla varrováza.

 

Kolik času vám včely zaberou?

V zimním období tolik ne, jen se musí vybírat měl, což je rozmělněný vosk ze dna úlů, aby se zjistil zdravotnístav. To před 50 lety nebylo. V tomhle bezledovém období je hlavně nutné postarat se o vosk, připravit rámky, zatavit mezistěny apod. Nejvíc práce je v období tepla, to je v měsících květen, červen, červenec, srpen. A to je taky doba, kdybych se rád toulal s náčrtníkem po krajině domácí nebo cizí. Nejhorší na čas je červnové medování. Bez pomoci kamarádů bych měl problémy. I s oddělky mívám skoro sedmdesát včelstev. To je práce dost.Ale je odměněna nějakou korunou. Mám pak na nákup obilí pro 50 holubů a několik slepiček. Taky na barvy a plátna.

Důchodová doba je pro mě dobou největší svobody.

 

Máte rád vlastní med?

Byly doby, kdy jsem za rok spotřeboval sám asi 20 kg medu. Od té doby, co mně paní doktorka zjistila náběh na cukrovku, šlápl jsem spotřebě medu na brzdu.

 

Dostaly se včely i na vaše obrazy?

Pokud si pamatuju jen třikrát. Kdysi jsem zobrazil rojení včel. Byl to olej na papíře. Nevím, kam se poděl. Pokusím se ho jednou napodobit. Pak jsem taky jednou namaloval obraz Lovy u medových rybníků. Byl trochu erotický, líbil se jednomu Němci, udělal jsem mu zdařilou repliku. Někdy replika trvá delší čas než první dílo. V minulém roce jsem vystavoval cyklus Žebříky a na jednom žebříku stál včelař s rojáčkem v ruce.

 

Dáváte si na začátku roku nějaká předsevzetí?

Někdy si dávám předsevzetí. Teď třeba, že budu jíst za den jen dvakrát, což jsem už dělal. Co je nadto, je pro mě obžerství. Žádné předsevzetí ale nevážu na začátek roku. Jednou jsem byl u jednoho včelaře v Přelouči. Obdivoval jsem, že ve svých devadesáti letech je schopen pečovat o víc než sto včelstev. Ptal jsem se ho, jak si uchoval takovou svěžest. Odpověděl jedním slovem: střídmost. Sokrates říkal „uměřenost“. Střídmost u dvouletého je jiná než u osmdesátiletého. Teď, když nechodím pravidelně ke včelám, měl bych si dát předsevzetí, že každý den vyrazím na krátkou procházku. Jedno předsevzetí trvá stále: Od Nového roku po Silvestra – zní: Ani den bez čárky. Každý den malovat nebo něco málo nakreslit.

 

Co plánujete na letošní rok?

Mám za sebou výstavu s názvem Lodě, loďky, lodičky, vernisáž se uskutečnila 12. března v zámku v Kvasinách. Tam v posledních letech vystavuji pravidelně díky Soně Klímové, která zámek zprivatizovala nejen pro sebe. Pryč je čas, kdy fungovala Kupkova síň v Letohrádku v Opočně. Na vernisáži jsem se setkal s kamarády a přáteli. Vždyť, jak říká Martin Buber, všechen opravdový život je setkání.

V Dobrušce bych měl vystavovat opět na konci roku. Nevím ještě, co. Asi něco z výstavy Žebříky, mosty a klece nebo obrazy ze Švýcarska.     

Malování dělá život bohatším. Naučí člověka dívat se. „Dívat se je už samo o sobě umění,“ říká fotograf František Drtikol. Ale díky malování jsem poznal hodně zajímavých lidí, hodně kamarádů. Ty mám také díky včelaření a holubům. Nesmím zapomenout na muziku, až do pandemie jsem chodil hrát. Také ochotnické divadlo mně přivedlo do cesty řadu lidí. Teď ale zvítězilo malování. To je dost osamělá práce. Tak se rád setkávám s lidmi na vernisážích.

 

VIZITKA

Josef Kejval (* 16. března 1945)

Studoval obory tělesná výchova – čeština a dějepis – čeština na PF. Pracoval nejprve jako učitel na základních školách v Rychnově nad Kněžnou, Dobrém, Olešnici v Orlických horách, později vyučoval výtvarný obor na ZUŠ v Dobrušce a působil v krajanských kurzech pořádaných SS UK v Dobrušce.

Malovat začal v Dobrém díky impulzu malíře Františka Michla. V 70. a 80. letech se zúčastnil letních kurzů malby a stal se členem Svazu učitelů – výtvarníků. Ve svých padesáti letech vystudoval výtvarný obor na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.