150 let od narození Winstona Churchilla

Dwight D. Eisenhower, prezident USA (1951 – 1961)

Poznal jsem větší charaktery, moudřejší filosofy, ohleduplnější osobnosti, ale ani jednoho velikána, jakým byl Churchill.                                                     

Alexander Tomský, politolog

Jeho životní příběh je nejen drama plné nečekaných zvratů, jaké by nevymyslel žádný romanopisec, je výsledkem téměř nadlidské energie, vždyť narukoval do pěti válek, utekl ze zajetí, dvakrát změnil politickou stranu, dvakrát se stal premiérem, namaloval 550 obrazů, napsal tisíce článků i projevů a za svých 37 dějepisných knih získal literární Nobelovu cenu. Můžeme se také pozastavit nad tím, že během svého bouřlivého života vypil hektolitry vína a koňaku, ale nebuďme malicherní – on na to prostě tělesnou konstituci měl. Za Velké války svým druhům z praporu řekl na rozloučenou: „Ať už o mé vojenské službě řeknou cokoli, nikdo nezpochybní, že bych někdy nedocenil přednost pití. Z alkoholu jsem vyždímal daleko víc, než vyssál on ze mne.“

Jeden z jeho mnoha životopisců, Robert Rhodes James, charakterizoval Churchilla jako „politika, sportovce, umělce, řečníka, historika, poslance, novináře, esejistu, hazardního hráče, vojáka, válečného korespondenta, dobrodruha, vlastence, internacionalistu, snílka, pragmatika, stratéga, sionistu, imperialistu, monarchistu, demokrata, sobce, požitkáře a romantika“. Byl prostě nenasytným mužem mnoha zájmů a dlouhý život mu dopřál, aby si svá přání uskutečňoval.

Co mě však na jeho osobnosti fascinuje, je ona podivná předtucha, s níž se svěřil v 16 letech svému kamarádovi: „Věřím, že jednou zachráním Londýn a britské impérium.” Tato nezlomná víra v osudové poslání mu po celý jeho bouřlivý život pomáhala překonávat všechny politické porážky a zrady přátel, a co je neméně důležité, mírnila i jeho pocity triumfu, o nichž tušil, že jsou dočasné. Ve svých pamětech přiznal, že celý jeho život byl vlastně přípravou na jeho státnickou roli ve válce s Hitlerem.

Karel Oliva, jazykovědec

Z jazykovědného hlediska nás Čechy pak může potěšit, že Winston Churchill zanechal – byť dnes již pozapomenutou – stopu i v naší mateřštině. Za německé okupace byl zakázán poslech zahraničního rozhlasového vysílání, prodávané přijímače neměly krátkovlnný rozsah a ze starších musel být povinně odstraněn, což se namátkově kontrolovalo (za poslech byl až trest smrti). U těchto starších přijímačů však bylo možné demontáž nahrazovat operativním způsobením zkratu na ladicí cívce improvizovaným kovovým vodičem – kusem drátu, nebo prvorepublikovou stříbrnou desetikorunou. A protože se nejčastěji poslouchalo vysílání z Londýna, říkalo se takovému vodiči láskyplnou zdrobnělinou „čerčílek“ (příp. v lidovější variantě „čurčílek“).