středa
16. srpna 2017
Svátek slaví: Jáchym
Jan Josef Kopecký, pedagog Divadla Jesličky Josefa Tejkla
© Foto: archiv autora



„Zuška“ jako český fenomén (6)

ČR:  Unikátní, jedinečný, ve světě zcela ojedinělý. Tak se o systému uměleckého vzdělávání v naší anketě, kterou už od jara přinášíme v Místní kultuře, vyjádřily téměř tři desítky osobností z kulturního života. A zdaleka nejde jen o výkonné umělce. I v tomto díle vám nabídneme zajímavé názory těch, kterým „liduška“ či „zuška“ zasáhla do života. Máte-li podobné zkušenosti a chuť podělit se o své zážitky, napište nám. Na facebookových stránkách Místní kultury je anketa otevřená pro všechny naše čtenáře - stačí jen doplnit do formuláře své odpovědi.

Autor článku: 
jal

„Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Josef Jan Kopecký, pedagog Divadla Jesličky Josefa Tejkla při ZUŠ Střezina v Hradci Králové

1/ Já do „lidušky“ nechodil. Přestože jsem v ní skončil. Na základní škole jsem byl dítě spíše introvertní, hodně jsem četl, ale vlastně nechodil do žádného kroužku. Krom Sokola. Po páté třídě jsem šel na gymnázium, kde jsem se poprvé dostal k divadlu. To bylo někdy kolem roku 1995. A propadl jsem mu. Teprve dnes, když se ohlížím zpět, tak si říkám, že jsme museli mít ohromnou drzost, že jsme tehdy před ty lidi vůbec vylezli. Nedávno jsem s mým kolegou a kamarádem Alešem Dvořákem hráli v Náchodě Audienci – a trochu se nám v průběhu zašmodrchala, nicméně jsme ze zavrávorání rychle stanuli opět nohama pevně na zemi. A když jsme dohráli (je třeba říci, že Audienci spolu hrajeme 9 let a že má přes 250 repríz), jen jsme se na sebe podívali a řekli si: A jak bychom z toho vybruslili před lety? Tím chci říct, že naše drzost vystupovat před publikem v našich (nejen) počátcích mě vlastně fascinuje. Nevěděli jsme o řemesle vlastně skoro nic a všechno se museli naučit za pochodu. Což neříkám, že je špatná cesta, ale ne nejjednodušší. Kdybych chodil do „lidušky“, mohl jsem to mít snazší. Ne lehké, protože i „zuška“ je o vůli, výdrži, práci, nasazení, ale snazší. A dnes se přesně toto, tedy usnadnit cestu, snažím v „zušce“ jako pedagog svým studentům.

2/ Jednoznačně ano. Posledních několik let na ní pracuju jako pedagog – a to mi dává neuvěřitelně hodně. Jednak mě ovlivňují, inspirují a popohání vpřed moji studenti, kteří mou práci hodnotí a před kterými bych nerad „rupnul“, ale rozvíjí mě také samotný „výkon“ tohoto zaměstnání, na který je nutné se stále připravovat a studovat. A nejde pouze o teorii, ale také o řemeslo. A to včetně uvažování o divadle, o jeho souvislostech. Se studenty pojmenováváme své zážitky, uvažujeme nad tím, jak nás k nim inscenátoři dovedli, argumentujeme, někdy se shodujeme, jindy rozcházíme. Ale rozhodně nás to všechny rozvíjí.

3/ Nejsem odborník, nevím přesně, jak tento systém funguje v jiných zemích, ale nebojím se tvrdit, že u nás funguje. A funguje skvěle. Skutečně si nevybavím jinou zemi (snad Slovensko?), která by rozvíjela umělecký talent u dětí takhle komplexním způsobem. A samozřejmě nejenom u dětí. Nevím ani, jestli za „lidušky“ vděčíme bolševikovi, pokud však ano, je to možná jediná věc, která se jim povedla. A kterou jsme zatím ještě nezničili. Važme si toho! A jako divadelník zakončím, dovolíte-li, jednou replikou. Yasmina Reza ve hře Bůh masakru napsala: „Věříme v kultivující sílu kultury.“ A já také.

 

Martina Fialková, publicistka

1/ Začátky v tehdejší LŠU pro mne byly spojené s koncem. A to s koncem vyučovací hodiny, kdy na mne čekával tatínek, který mne vyzvedl po cestě z práce a šli jsme spolu do mléčného baru na chlebíček nebo koktejl nebo obojí. Stejné to měla moje spolužačka, která mívala hodinu v jiné třídě a na jiný nástroj, ale ve stejnou dobu, a tak jsme si užívaly občas chlebíčky i naše tatínky, kteří s námi do mlíčňáku chodili oba, tak jsme hudebku navštěvovaly rády.

Učila jsem se hře klavírní, bavilo mne to, dokonce mi nebyla protivná ani hudební nauka. Hrála jsem si na piano i jiné věci, když už jsem uměla víc, než jen ty, co byly k naučení do hudebky. Měli jsme doma písničky z Osvobozeného divadla pro klavír, nebo taky Růžovou krinolínu, na školní besídce jsem zaválela nějaký hit. Zvládala jsem s babičkou i čtyřruční hru asi dvou ze Slovanských tanců. Ale postrádala jsem pak větší iniciativu, motivaci a vůbec víc zájmu ze strany své pedagožky. Asi viděla, že virtuos ze mne nebude, ale i tak, nevybočila nikdy z osnov, nepobídla mne, zahraj mi něco, co hraješ doma... Pak se mi jednou nepovedlo závěrečné vystoupení před publikem a na klavír jsem zanevřela, po osmi letech jsem úplně přestala hrát. Ale od hudby se mi nechtělo, protože ji od dětství miluji ve všech podobách včetně opery, a protože v naší hudebce působil i dívčí sbor, hned jsem se přihlásila tam. A to bylo něco jiného. Motivace od energické a charismatické pedagožky, podobně naladěná děvčata jako já, pár sborových soutěží a vystoupení. Zpívala jsem jako divá, stala se ze mne opora druhého hlasu a začala jsem chodit i na zpěv sólový. A tam jsem, ve svých šestnácti, objevila hudbu Bohuslava Martinů a ta mne, lze říct, provází dodnes. 

Ani se sólovým zpěvem jsem neudělala žádnou kariéru, ale zpívání mne těšilo. A díky sboru jsem se dostala jako jeho vybraná zástupkyně do úžasného, snad třísetčlenného sboru, vytvořeného pro jedinečnou příležitost, kdy se na Pražském jaru 1988 zpívala Česká píseń v tomto mohutném provedení. Tím moje sborová kariéra vyvrcholila a také skončila, neb se mi brzy narodil potomek. Dodnes lituji, že kvůli dalším a dalším a dalším povinnostem se mi ke sborovému zpěvu už nepovedlo vrátit. Obloukem jsem se však k hudbě vrátila jiným způsobem a to mne moc těší. 

2) To se v mém případě nedá říct, Ale rozhodně mi LŠU dala dobrý teoretický i praktický hudební základ. Zájem o hudbu mi dala spíš rodina, hudbu u nás doma milovali všichni a my tři děti jsme přirozeně ten zájem přebíraly od rodičů, babiček i dědečků. Díky odborné průpravě z "hudebky", kterou jsem celoživotně doplňovala vlastním poslechem a četbou literatury o hudbě, jsem mohla po mnoha letech, kdy jsem dělala něco úplně jiného, navázat jak ve své práci kulturní žurnalistky, tak i v samotné organizaci koncertů, kterou se nyní také zabývám. 

3) Dnešní ZUŠ mohou určitě s dětmi pracovat určitě mnohem svobodněji a tím také lépe, než tomu bylo dříve, využívat víc možností, být snad i víc v kontaktu s veřejností. Také pedagogové, kteří už většinou byli ovlivněni novými možnostmi, mají asi více zkušeností z vlastního pestřejšího života, obohaceného cestováním a kuturními zvyklostmi z jiných zemí atd., mohou zřejmě dětem poskytnout víc. Systém, který u nás máme, nám v zahraničí často závidí. Na svých cestách o tom slýchám. Je důležité jej udržet a rozvíjet, měl by být vydatně podporován. Vždycky ale kvalita stojí na jedinci, zda pan učitel či paní učitelka žáčka dokážou pro daný druh umění motivovat, ideálně doslova strhnout a také, zda oni sami opravdu něco umějí. 

 

Jaroslava Komárková, ředitelka ZUŠ v Jičíně a tamní radní pro školství a kulturu

1/ Jen v dobrém. Navštěvovala jsem Lidovou školu umění Františka Kmocha v Kolíně. Do „lidušky“ mě přivedla moje maminka a já se od druhé třídy základní školy začala učit hře na klavír. Zprvu mě hraní velmi bavilo, pak s technickými cvičeními to bylo horší, a když jsem začala preludovat skladby z Knížky Anny Magdaleny Bachové, moje nadšení klesalo. Ale pak přišly skladby romantické i klasické a já dostala chuť zase radostně cvičit a hrát.

Asi v šesté třídě jsem si přibrala ke klavíru hru na lesní roh. Po počátečních ne zrovna libozvučných tónech nastala ta správná euforie. A to, když jsme ještě s ostatními dětmi byly začleněny do hornového oktet. Tam teprve se užila kromě hraní i společná legrace, a vzpomínám si na jednu zkoušku, kde jsme se jako puberťáci prosmáli celou hodinou a pan učitel Svatoš se nakonec s námi smál taky (ono se na hornu opravdu špatně hraje, když dostáváte záchvaty smíchu). I dětmi tak neoblíbené hodiny hudební nauky jsme si vždy náležitě užili a "solmizovali" jsme nahoru dolů jako na povel.
Na své začátky vzpomínám skutečně ráda. Našla jsem mezi svými hudebními spolužáky krásná přátelství, první lásky, a to nakonec vedlo k tomu, že jsem pokračovala ve studiu na Pražské konzervatoři hrou na lesní roh, a na klavír dodnes doprovázím své žáky.

2/ Ano, a to velmi. Zpočátku každý začínající pedagog učí své žáky způsobem, jakým byl sám vyučován. I já jsem tak vedla své svěřence. A díky zkušenostem z komorního a souborového hraní na své kolínské "lidušce" vedly mé kroky po absolutoriu konzervatoře ke hře na lesní roh v Jihočeské filharmonii v Českých Budějovicích, kde jsem zažila mnoho krásných koncertů. Na základě všech těchto mých zkušeností dnes vedu jičínskou Základní uměleckou školu tak, že děti mají možnost se nejen hudebně vyřádit v nejrůznějších komorních seskupeních, orchestrech, sborech, souborech a já si to s nimi užívám, mládnu a tiše tetelím, jak nenásilnou formou se vzájemně učí mít zodpovědnost nejen za sebe, ale i za celek. Umí spolupracovat, vážit si jeden druhého, fandit si a společně se všemi i nehudebními obory spolupracovat na úžasných projektech.

3/Jako rodinné stříbro, kde se dítě nejen vzdělává v daném oboru, ale učí se pracovat systematicky, být hrdý na to, co dokáže, umí ocenit práci druhého, učí se být zodpovědný i sociálně začleněný a také dokáže komunikovat nejen uměleckými prostředky. Jinými slovy - je obohaceno o kultivaci své duše. No, není to dostačující?

 

Jolana Součková, divadelní dramaturgyně

1/ Do "lidušky" jsem chodila jen krátce na základní škole, pak už soukromě. Později jsem však na ZUŠ sama rok učila Literární výchovu. Většina žáků, kteří byli ve věku 14 - 18 let, se později vydala na uměleckou či novinářskou dráhu. Do pražské ZUŠ dnes chodí obě mé děti, syn na klarinet, dcera na housle. Jsou muzikální a obě začaly s hudbou už před základní školou, chodily do přípravky a absolvovaly všechny stupně. Hudbu milují a zvláště u syna vím, že se jí bude věnovat i nadále, byť ne profesionálně. Pomoc a skvělé vedení oddaných pedagogů jim pomohly nasměrovat se, získat k hudbě vztah.

2/ V mém případě ovlivnilo kroky více rodinné prostředí a přátele v době dospívání. Ale protože prostředí "zušek" dobře znám i z druhé strany, velmi ctím všechny pedagogy a jejich invenci. Jsou obdivuhodní, když si uvědomíte, že celý život začínají znovu a znovu s těmi nejmenšími, rok co rok poslouchají první neohrabané "vrzání", než dovedou své svěřence až k absolventským koncertům, často vysoké úrovně. A to nemluvím o tom, že se děti naučí v orchestrech, dramatických kroužcích, sborech komunikovat, naslouchat ostatním, společně sdílet. A je jedno, zda je to hudba, divadlo či výtvarka. Vznikají přátelství na celý život. I když se nebudou věnovat "umění" profesionálně,  naučí se mu rozumět, ctít krásu. To je obrovský vklad do života.  

3/ Považuji ho za naprosto zásadní. A vím, že i moji přátelé a jejich děti. Myslím, že máme dobrý a rozvinutý systém uměleckého vzdělávání, výtečné a kvalifikované pedagogy s profesionálním vzděláním, kteří vedle své vlastní kariéry dokážou předat zkušenosti, učit děti řemeslu, nadchnout je a k tomu jsou jim i lidským příkladem.

 

Kamil Remeš, pedagog hudebního oboru ZUŠ v Opočně a interpret staré hudby

1) Mé hudební začátky jsou spojené s improvizací a vymýšlením vlastní hudby pro klavír, na který hrály mé dvě sestry. Já se „zušce“ v dětství vyhýbal až do svých 14 roků, kdy jsem si uvědomil, že by bylo vhodné dát hudbě též nějakou strukturu a disciplínu. Tehdy jsem se ocitl v ZUŠ Náchod jako žák kytary u pana Špráchala. Později jsem objevil, že v Pardubicích existuje hudební konzervatoř, kde učí Stanislav Juřica. Sehnal jsme si na něho číslo a na prvním setkání mu zahrál pár svých skladeb, o kterých říkal "že už něco takového někde slyšel". Právě tento učitel mě zásadně přivedl ke staré hudbě a loutně a příbuzným nástrojům.

2) Základní umělecká škola mě ovlivnila podstatně - řadu let učím jako učitel ZUŠ v Opočně a Novém Městě nad Metují. Kromě toho velmi rád hudbu tvořím i interpretuji. Zabývám se velmi širokým hudebním světem od hudby etnické, tzv. early music (středověk, renesance, baroko) až po jazz, blues a alternativní hudbu. Možná toto vše ilustruje situace, kdy např. tuto středu hraji s ansamblem barokní koncert francouzské hudby z doby Ludvíka XIV, v pátek hned odjíždím s jiným souborem doprovázet skupinu renesančních tanečníků do Uherského Hradiště, abych následující týden jel do Iránu na měsíc studovat perskou tradiční hudbu a hru na nástroj TAR. Kromě toho spolupracuji s polskou alternativní zpěvačkou, herečkou, hlasovou performerkou, též antropoložkou Ewou Žurakowskou na přeshraničním projektu s pracovním názvem Český koutek. Do mého portfolia ale patří i festival RENESANCE Opočno, který již pátý rok organizuji.

3) Základní umělecké školství je vskutku unikátním projektem, který se zásadně podílí na formování duše mladého člověka. Rovin zde vidím více. Rozhodující je nejspíše první kontakt se skutečnou estetikou a kulturou obecně. Podobný význam má u nás dle mého např. skaut, ovšem bez výraznější kulturní a estetické nadstavby (jde bezpochyby o určité charakterové, volní, morální vlastnosti člověka, které jsou důležité pro zajímavý a kvalitní budoucí život v moderní společnosti). Dále též práce v týmu, schopnost tolerance apod. Důležitý je také aspekt, řekněme terapeutický, v dnešní době velmi aktuální a možná i přehlížený. Nedostal jsem se prozatím ještě k jádru uměleckého vzdělávání, čímž myslím samotnou výuku uměleckých oborů a přípravu dětí ke studiu na vyšších uměleckých školách. V oblasti uměleckého školství je situace silně individuální (toto ovšem nalezneme ve všech typech běžných škol - i na univerzitách) a záleží, s jakými učiteli se během dětských a mladých let setkáte. Takže stejně jako ve všech oborech někteří učitelé jsou zajímaví, inspirativní, jiní by to dělat neměli. Na druhou stranu mezi žáky bývají i silně vyhranění jedinci, kteří mají problém vtěsnat se do systému. Často z nich vyrostly skutečně kreativní osobnosti (myšleno nejen v hudbě, ale např. i v běžném životě či profesi). Pokud jde o muziku a konkrétní nástroj, je to rovněž velmi individuální. Každý instrument má již od historických epoch jiné sociální zázemí, vábí rozdílné typy osobností a též rodiče (na toto téma existují i různé současné studie z oblasti neurologie ...).
Z obecného pohledu „zušky“, stejně jako školy obecně, by si zasloužily více kreativity v hlavách pedagogů, která se může dobře doplňovat s potřebnou disciplínou a řádem. A pak je zde tolik diskutovaná problematika vkusu. Která hudba je esteticky hodnotná a která ne?
Vhodná by byla i výraznější diverzita uměleckých žánrů a typů směrem k nekomerční oblasti (možná vypadá, komicky, když Brahmsův houslový koncert považuji za komerční...). Důležitým momentem je též, do jaké míry má být hudba v rámci hudebního vzdělávání pouze reprodukovaným "produktem" a do jaké míry tvůrčím počinem, jako např. ve výtvarných a tanečních oborech.
V praxi se často setkávám se skvělými muzikanty, kteří se bez notového zápisu nejsou schopni hudebně vyjádřit, což je velká škoda, a pak se ti přirozeně nadaní nenotaři "zuškařům" s oblibou vysmívají... Rovněž nelze opomenout inspirace v zahraničí, a to nemyslím pouze západní Evropu. Např. balkánská hudba je obecně považovaná za to nejzajímavější, s čím se v Evropě můžeme setkat. Základnímu uměleckému školství přeji mnoho spokojených a šťastných dětí i dospělých.

 

 

 

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

PRAHA: Open House Praha, z. ú. je nepolitická nezisková organizace, která uspořádala v roce 2015 první ročník festivalu otevřených budov. Praha se tak připojila ke světovým metropolím, které zdarma jednou za rok otevírají své architektonicky významné, běžně nepřístupné budovy a prostory široké veřejnosti. Koncept Open House oslovil i Pražany a už během prvního ročníku zájem veřejnosti předčil naše očekávání a s dalšími dvěma ročníky narůstá. 

Hl. m. Praha
Soutěže a festivaly, Vzdělávání
Co se děje
16.08.2017

KARLOVY VARY: Historie a příroda Karlovarska – zcela nová, multimediální podoba stálé expozice připravená ke 150. výročí existence muzea přibližuje v šesti sálech v prvním patře historii města. Cesta začíná u Vřídla, unikátního přírodního fenoménu, a pokračuje přes založení lázní a vývoj lázeňské léčby až k proměnám architektury Karlových Varů, společenskému a kulturnímu životu lázeňského města a historii mezinárodního filmového festivalu. 

Karlovarský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Co se děje
16.08.2017

ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Město Rožnov vydalo při příležitosti oslav svého 750. výročí novou reprezentativní publikaci. Na 150 stranách knihy s podtitulem "Brána Beskyd, srdce Valašska" Rožnov ve třech jazykových mutacích představuje svou historii i současnost.

Moravskoslezský kraj
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
15.08.2017

PRAHA: Napadlo vás někdy, že by bylo zajímavé umět nějaký lidový tanec kromě polky? Chcete mít možnost si občas zatancovat na zábavě s cimbálovou či hudeckou muzikou? Jste zvědaví, jak vypadají naše tradiční lidové tance? Přihlaste se na lekce tanců s Národopisným muzeem – sezóna 2017/2018.

Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Lidová kultura, Vzdělávání, Živé umění
Co se děje
14.08.2017