čtvrtek
28. března 2024
svátek slaví Soňa



Zámek a šlechtická velkorysost

Zámek KunínKUNÍN: Místní zámek vybudoval pro hrabata z Harrachu  v letech 1726 - 1734 věhlasný rakouský stavitel Johann Lucas von Hildebrandt. Největšího rozkvětu se dočkal na přelomu 18. a 19. století za osvícené majitelky Marie Walburgy hraběnky z Truchsess-Waldburg-Zeilu, rozené z Harrach-Hohenemsu, která zde vybudovala jeden z nejmodernějších vzdělávacích ústavů tehdejší střední Evropy (níže o ní bude řeč). Nejznámějším žákem ústavu byl pozdější Otec národa a velký český historik František Palacký.

Tyto a další informace najdete snadno na webových stránkách zámku.

Co však letmým pohledem na webu nezjistíte, je idylická spolupráce mezi vedením zámku a bývalými vlastníky založená nejen na slušnosti a velkorysosti, ale také na respektu k předkům a hodnotám které vytvořili. 

Zámek Kunín má pohnutou historii, jako řada našich nemovitých kulturních památek, ale na rozdíl od některých z nich šťastnou přítomnost. Díky vzorné péči nynějšího vlastníka (obec Kunín) a bývalých zámeckých pánů jej čeká zřejmě i dobrá budoucnost. O vtazích tohoto druhu se dozvídáte zpravidla prostřednictvím vleklých sporů a soudů. Že je to v Kuníně jinak, nám přibližuje kastelán Jaroslav Zezulčík. Čtení je to sice dlouhé, ale velmi zajímavé, místy až napínavé. A v dnešní době také povzbudivé.    

Mohl byste v kostce popsat osud zámku těsně před a po roce 1948?

Budu stručný. Zámek na konci války vyplenili sovětští vojáci. Nicméně se dlouhodobě nacházel ve špatném stavu; zřítily se zde stropy, které zavalily zbytky mobiliáře. Ten musel být nakonec ze zámku odvezen a zámek sloužil jako ubytovna, vývařovna, sklad léčiv. Od 70. let minulého století začaly na zámku stavební práce, směřující k jeho přebudování na ubytovnu pro studenty. Od této doby zde ale stál chátrající dům zbavený parket, obložek, dveří, mnohdy omítek s nastavěnými moderními příčkami. Stavba nebyla nikdy dokončena a na počátku 90. let vypadal objekt jako barabizna, odsouzená k zániku. Od roku 1999 je zámek v majetku obce Kunín, která započala s jeho rekonstrukcí s cílem navrátit zámku historickou podobu a získat zpět jeho sbírky.

Na úvod jsem měl asi uvést, že zámek byl v roce 1945 majitelům rytířům Bauerům konfiskován.

 

Vznesl některý z bývalých vlastníků nárok na vrácení památky?

Ne, potomci rodiny Bauerů žádné nároky na vrácení zámku v Kuníně nevznesli. Celá záležitost kolem konfiskace jejich majetku byla přitom jistě velmi bolestná. Bratr posledního majitele zámku Dr. Moriz Chlumecký-Bauer, který byl do roku 1919 spolumajitelem zámku v Kuníně, se svou rodinou uprchnul v roce 1938 za pomoci rodinné přítelkyně baronky Sidonie Nádherné jako antifašista do emigrace a v době války spolu se svým synem působili v australské armádě. Další ze synů bojoval v britské armádě. Do Evropy se však již nevrátil, zemřel na podzim roku 1945 v Austrálii. Jeho zámek v nedalekém Spálově mu byl vyvlastněn jako kolaborantu a zrádci... Když jsem se poprvé v roce 2001 setkal s jeho synem Nicholasem, bylo na něm znát dojetí, ale o příkořích spáchaných na jeho rodině nemluvil. Své pocity mi vylíčil až po svém návratu do USA v osobním dopise. Přiznal se, že nechtěl o křivdách veřejně hovořit, vždyť lidé, se kterými se zde setkal, byli v době války děti nebo vůbec ještě nebyli na světě. Podrobně mi vylíčil osudy rodiny a napsal, že mu konečně spadl kámen ze srdce. Ano, jeho rodina, která žije v USA a jeho starší bratr Anton v Kanadě, se zabývali myšlenkou navrácení zámku ve Spálově nebo spíše získáním jakéhosi odškodnění, od toho však záhy upustili. Nicholas byl rád, že zámek dnes slouží jako škola pro místní děti, a především že sem mohl přivézt také své dospělé děti z USA, které o Spálovu a Kuníně neměly ani potuchy....

Dr. Victor BauerJinak se vyvíjely osudy příbuzných zde na kunínském zámku. Poslední zámecký pán Dr. Victor Bauer zde zemřel v roce 1939 a také o něm se vědělo, že byl cokoliv jiného než nacista. Řadu let před svou smrtí se zabýval myšlenkami sjednocené Evropy, humanismu a na tato témata aktivně publikoval a přednášel. Je jasné, že jeho knihy byly nacisty ničeny a zakazovány. Jeho děti po válce zůstaly v Rakousku, vdova Margaretha však získala osvědčení národní spolehlivosti a dlouhou dobu zůstávala zde v republice. V nuzných podmínkách žila v Brně a pokoušela se získat nazpět konfiskovaný rodinný majetek. Jednalo se především o rodinné sídlo v Brně a spoustu vzácných sbírek, z nichž mnohé pocházely z kunínského zámku.

Dopisem se obrátila dokonce na tehdejšího prezidenta Gottwalda a zmínila se o skrýši, ukrývající cennosti v brněnském domě. Jak to s ukrytými věcmi dopadlo, není třeba domýšlet... Děti nakonec matku přesvědčily, že boj je marný a přestěhovaly starou ženu do Vídně, kde v roce 1963 zemřela. Také v tomto případě jistě zůstal pocit hořkosti, žijící potomci však o myšlence navrácení zámku nikdy veřejně nehovořili.

 

Můžete tedy popsat, jaký vztah mají k památce potomci těch, kteří ji v minulosti vlastnili, případně jak s vámi spolupracují?

Myslím si, že ten vztah je velice specifický, nazval bych jej respektem. Vždyť osudy tohoto domu jsou velice úzce spojeny s osudy rodin, které jej obývaly a vytvářely dějiny celé této oblasti.

Spolupracujeme a jsme v kontaktu v podstatě se všemi rodinami, které v minulosti zámek vlastnily. Mezi nejvzácnější náleží pan hrabě Franz-Joseph Waldburg-Zeil, pravnuk rakouského císaře Františka Josefa I. a příbuzný naší dobré hraběnky Marie Walburgy.

S úžasem vždy sleduji noblesu tohoto aristokrata, který k nám přijíždí ze svého rodového paláce Hohenems na březích Bodamského jezera. Pokaždé s sebou vezme některé ze svých dospělých dětí, aby zde získaly představu o svých kořenech, předcích a povědomí o slavné ženě žijící zde někdy před dvěma staletími, jejíž portrét visí v pokojích paláce. Ta výchova aristokratů se vůbec nemění, po generace udržují povědomí rodinných dějin, to je pro mne naprosto fascinující.

Netřeba dodávat, že příjezd přímého potomka císaře je vždy u nás v Kuníně velkou událostí a přitahuje pozornost širokého okolí. V roce 2002 jsem v Korutanech navštívil také poslední ženskou členku rodu Schindlerů z Kunewaldu, která je pravnučkou Emila Schindlera, adoptivního vnuka dobré hraběnky Walburgy. Ty kontakty s rodinou Schindlerů byly přerušeny již záhy po roce 1870, kdy odprodali zámek v Kuníně a odstěhovali se za novým životem do Korutan. Stopa do Korutan byla objevena náhodně, ale zase taková náhoda to nebyla, spíše osud. Upozornil mě na ni totiž kurátor galerie Belvedere ve Vídni, s nímž mě seznámila zase vnučka posledního majitele zámku, se kterou jsem se měl možnost setkat o rok dříve....

Ta cesta do Korutan byla naprosto dobrodružná, zakončená automobilovou nehodou a operací mé ženy. Dostal jsem se však do rodového sídla ženy, která letos oslaví 90 let. Ve svém domě uchovává neskutečné poklady a také drahocenný rodinný archiv. Jak jsem se později dozvěděl, dostalo se nám od ní privilegia, protože dáma do svého domu návštěvy nepouští. Po dva večery obklopen obrazy lidí, které důvěrně znám, jsem s ní rozmlouval o Kuníně, podle kterého dáma nese své jméno, ale na kterém nikdy nebyla... Živě se o zámek zajímala, líčila, že někdy, když sedává na lavičku před svým domem s výhledem na úžasné jezero Wörthersee, zavře oči a představuje si, jak to asi v Kuníně vypadá...

S ohledem na svůj vysoký věk rezolutně zamítla cestu k nám, ale domů jsem si vezl celý písemný archiv rodiny Schindlerů a příslib, že v poslední vůli bude dáma pamatovat také na rodinný zámek svých předků....

Na celý příběh vydá nalezení pozůstalosti dalších majitelů zámku landkrabat z Fürstenberga u občanských příbuzných manželky majitele zámku. Získali jsme stovky předmětů, povědomí o ztracené generaci rodu. Na půdě jednoho domu se skrýval prostě poklad, ale to je vyprávění na celý román.

Celoživotním zážitkem byla pro mne možnost setkání s rodinou posledních majitelů zámku, rytíři Bauery. Za touto rodinou se zavřela po válce doslova voda, pátrali jsem po celém světě, až v roce 2001 byla objevena stopa, vedoucí do USA. Na konci září po atentátech v New Yorku, kdy byla uvolněna letecká doprava, přiletěl do Vídně Nicholas Chlumecký-Bauer se svými dospělými dětmi a do Kunína přivezl také svou vídeňskou neteř a vnučku našeho posledního zámeckého pána Verenu Ender. Dva společně strávené dny byly zážitkem, na který nikdy nezapomenu. S Nicholasem jsme uzavřeli přátelství, psali jsme si, také jsem od něj získal spoustu jedinečných informací. Pozval mě na návštěvu do USA, tam jsem se ale nedostal a nyní přišla smutná zpráva, že přítel Nicholas zemřel vloni na podzim ve věku nedožitých 90 let. Verena Ender se na zámek vrátila s dalšími příbuznými, tentokráte z daleké Chille a také s dalším svým bratracem, panem Dr. Ronaldem Riedlem z rakouského Salzburgu. Oba zde byli přítomni spolu s dalšími aristokraty na slavnostním otevření zámku v roce 2004.

 

Za jakou cenu se vám podařilo získat předměty z rodinné sbírky rytířského rodu Bauerů a další exponáty?

Myslím si, že bylo velmi důležité, že rodina Bauerů nabyla k zámku znovu blízký vztah, řekněme respekt. Ti lidé museli nepochybně překonat jistý pocit křivdy a nespravedlnosti. Hovořili jsme vždy otevřeně, naslouchali si. Ta rychlá obnova zámku z ruiny do dnešního neskutečného stavu, je také dílem rodiny Bauerů.

Poskytli fotografie, zobrazující zámek, všechny jeho pokoje, zámecký park, nyní zcela jedinečné inventáře, sepisující vybavení pokojů, další dokumenty (stále znovu nacházíme další sbírky a identifikujeme po celé Moravě roztroušené předměty). Pan Dr. Riedel byl u nás na zámku poprvé v roce 2004 při jeho slavnostním otevření. Přijel pozdě večer, povečeřel u mě, přespal v pohostinských pokojích zámku svého dědečka a ráno u snídaně mi vyprávěl o zvláštních pocitech, které měl předtím než usnul.

Začal hovořit o tom, že zámku poskytne část svých rodinných sbírek po dědečkovi. Náhle v roce 2007 mi telefonoval, že zemřela jeho maminka ve věku 90 let, a abych přijel do Salzburgu, nejlépe s nákladním autem. Do Kunína jsme přivezli poklad, v podstatě celé zařízení bytu jeho maminky, která tam žila, vázaná na dávné vzpomínky z mládí. Mezi předměty nechybí dokumenty, fotografie, nábytek, textilie, stolní náčiní, obrazy. Zámek je díky tomu vybaven tak, jako by rodina Bauerů ze zámku nikdy neodešla. O této rodiny zde hovoříme s respektem.

 

Exponáty od vnuka posledního majitele máte půjčené do roku 2012. Je zápůjčka Kastelán J. Zezulčík (uprostřed) s Dr. R. Riedlem (vnukem Dr. Victora Bauera) a jeho manželkou Ulrikou v Kuníně (2008)zdarma?

Ano, veškeré předměty jsou zámku zapůjčeny zcela bezplatně, další předměty přivezl na zámek pan Dr. Ronald Riedel vloni, když zde strávil krátkou dovolenou se svou manželkou Ulrikou. Byly to krásné tři dny, myslím pro nás všechny.

 

I když se zdá, že je to zadlouho, máte nějakou vizi o tom, co bude po uplynutí doby zápůjčky? 

Jsem pevně přesvědčen, že zápůjčka bude prodloužena, v tomto duchu jsem také s panem Dr. Riedlem hovořil. Navíc řada věcí bude postupně bezplatně převedena do majetku zámku, u dalších předmětů hovoříme o vykoupení. Pokoušíme se získat podporu moravskoslezského kraje i státu, abychom na zaplacení nejcennějších předmětů měli dostatek finančních prostřeků.

 

Děkuji za odpovědi

Ludmila Kučerová

 

P.S. Zámek Kunín je jednou z jedenácti poboček Muzea Novojičínska,p.o. www.muzeum.novy-jicin.cz

 

Mohlo by vás také zajímat...