V Týništi nad Orlicí dělají dobrou muziku

<p>TÝNIŠTĚ NAD ORLICÍ: Město je se swingem a jazzem spjato už více než dvacet. A není jediný koncert, jediná hudební akce, za nimiž by tam nestál Mgr. Pavel Plašil – ředitel místní ZUŠ, dramaturg swingového festivalu, kapelník Mladého týnišťského big bandu, člen Filharmonie Hradec Králové a Koplahobandu. To všechno navíc zvládá na špičkové úrovni a s úsměvem.</p> <p>Začněme krátkým hodnocením Týnišťského swingového festivalu Jardy Marčíka, jehož 20. ročník proběhl na začátku června. Jak jste byl jako dramaturg i hlavní organizátor spokojen?</p> <p> Letošní festival patřil k těm nejlepším, které jsme pořádali a kterého jsme se zúčastnili i aktivně jako muzikanti. Když stojíte o půlnoci před mnoha stovkami natěšených a tancujících diváků, když si „užíváte“ muziku na stejném pódiu s lidmi, kteří „do toho jdou“ se stejnou energií a zápalem jako my (big band), je to ten nejkrásnější pocit pro muzikanta a organizátora zároveň. Před dvaceti lety jsme doslova na koleni uváděli festival v život, nikdo z nás netušil, do jakých rozměrů festival vyroste. První ročníky byly opravdu komorní. Bylo to dáno prostředím, které se za ta léta změnilo. Nejpozitivnější je pro nás fakt, že se festival dostal do podvědomí mnoha příznivců swingu a jazzu nejenom v Týništi – jezdí na něj lidé prakticky z celé republiky. Díky účasti týnišťského big bandu na různých festivalech a přehlídkách po celé republice vím, že naše divácké zázemí, neopakovatelná atmosféra a „vůně“ festivalu nemá nikde konkurenci. To potvrzují jak hostující sólisté, tak kapely, když tvrdí, že se jim u nás krásně hraje a moc se sem těší. </p> <p>Co nejvíce potěšilo vás?</p> <p>Mezi muzikanty mám spoustu přátel. Jsou to veličiny jazzové hudby jako úžasný klavírista Ondra Kabrna nebo baskytarista Pavel Jakub Ryba, kteří, když měli po 45 minutách odejít z pódia, říkali téměř prosebně: „My bychom ještě hráli dál.“ To však z časových důvodů nejde, ale když jsem tuto větu slyšel, velice mě zahřála u srdíčka a strašně si toho vážím. I pro veličiny hudebního života protřelé televizí a VIP akcemi je radost hrát před naším publikem a pro sólisty si s námi zazpívat. </p> <p>Za dvacet let se festivalu zúčastnilo mnoho hvězd – kdo vám osobně utkvěl nejvíce v paměti?</p> <p>Poslední vzpomínky jsou ještě velice čerstvé. Velice si vážím každého hosta, který k nám přijede. Například mladá dvojice Dasha s Janem Smigmatorem, která dělá i zajímavý pořad na rozhlasové stanici Vltava, je úžasná. První večer byl poctou Laďovi Kerndlovi, k němuž máme vzácný vztah, protože to byl první velký host, který s námi natočil naše první CD. Byl jsem opravdu rád, že jsme ho mohli v roce, kdy oslavil sedmdesátiny, mezi námi přivítat. Nemůžu samozřejmě zapomenout na lidi, kteří už jsou bohužel v muzikantském nebi. Určitě ne moc big bandů u nás může říci, že si zamuzicírovaly s paní Vlastičkou Průchovou nebo Karlem Hálou. Spolupráce s nimi byla úžasná a pro mě osobně i pro celou kapelu lidsky i profesně neopakovatelná a povzbuzující. </p> <p>Jste ředitelem ZUŠ v Týništi, dramaturgem festivalu, kapelníkem Mtbb, členem Filharmonie Hradec Králové i Koplahobandu – na co jsem ještě zapomněla? </p> <p>Myslím si, že to stačí (úsměv)… </p> <p>Co z toho vás nejvíc naplňuje?</p> <p> Nejméně mě naplňuje byrokracie, které je i v této době všude plno. Co se týče hudby, každá má svoje kouzlo, ať je to klasika, swing, taneční muzika nebo dechovka. Naprosto se přikláním k názoru, že se muzika nedá škatulkovat – buď je dobrá, nebo špatná. A my se tady snažíme dělat muziku dobrou. </p> <p>Řekněte, jak to všechno stíháte? </p> <p>Vzhledem k tomu, že roky logicky přibývají, tak každým rokem daleko rychleji (úsměv).// </p> <p>Po kom jste zdědil hudební geny – pocházíte z muzikantské rodiny?</p> <p>Já jsem hudebně vyrůstal v LŠU v Opočně. Můj tatínek byl amatérský trumpetista a prakticky už od první třídy mě brával s sebou do dechovky, protože hrál v menší „kutálce“ ve Voděradech. Občas jsem si bouchnul do bubnů, a to byl pro mě neskutečný zážitek. Na LŠU jsem začínal jako houslista, potom přibyla zobcová flétna, ze které vedla cesta ke klarinetu. V r. 1979 jsem udělal zkoušky na konzervatoř do Pardubic. Měl jsem na výběr buď housle, nebo klarinet a asi můžu děkovat Pánu Bohu, že jsem si vybral klarinet. Využití klarinetu a saxofonu je pro muzikanta daleko rozmanitější, tak to aspoň vidím já. Po základní vojenské službě, kterou jsem absolvoval v Posádkové hudbě v Praze, jsem vystudoval Akademii múzických umění. </p> <p>Spojení aktivního hraní s pedagogickou činností bývá časté. Baví vás vychovávat nástupce?</p> <p>Jednou z mnoha vět, kterou často slyšíme a čteme, je fráze o tom, že člověk rád předává to, co má, těm nejmenším. Ale ona to je pravda. Mě na tom asi nejvíc baví pozorovat rozzářené oči, když se dětem povede něco dobře zahrát, a na začátku to může být třeba jenom skladba Šla Nanynka do zelí. To samé platí u ostatních oborů – výtvarného, tanečního nebo literárně dramatického.<br />
Právě zájem a radost dětí je pro nás obrovským impulsem a ony, ač se to nezdá, do nás vlévají energii tím, co do hraní dávají. Je nádherné, když do školy přijdou děti, které nejdou na výuku, ale jen doprovodit kamaráda, protože se jim u nás líbí. Je krásné vidět a vědět, že v uměleckém školství je většina dětí proto, že tyto věci dělat chce a ne, že je dělat musí. </p> <p>Žáci týnišťské ZUŠ se skvěle umisťují v různých soutěžích. Můžete připomenout jejich nejčerstvější úspěchy?</p> <p>Jedná se o tři z mých žáků, kteří vloni ukončili druhý stupeň základního vzdělávání. Letos maturovali na různých školách a díky lásce k hudbě ještě zůstali ve studiu na ZUŠ. I proto se zúčastnili soutěže, kterou každoročně vyhlašuje Ministerstvo školství a kultury ČR. Přes okresní a krajská kola se dostali do ústředního kola, které se konalo v květnu v Liberci. Klarinetista Vojta Hájek ve své věkové kategorii zvítězil, Martina Kumpoštová a Karel Štrégl na saxofon obsadili druhá místa, stejně jako obrovský talent na bicí, kterého tady v Týništi máme, Víťa Skalička (vyučuje Oldřich Ševců). Navíc se naše žačka Eliška Köhlerová (violoncello) zúčastnila koncertu v pražském Rudolfinu. Zasedla tam spolu s dalšími vybranými žáky Základních uměleckých škol z celé ČR za pulty společně se členy České filharmonie v rámci projektu České filharmonie a Asociace Základních uměleckých škol. A kdo z nás může říci, že hrál v orchestru České filharmonie?</p> <p>Dozvěděla jsem se, že sám zasedáte v porotách soutěží. Jste přísný porotce?</p> <p> Nedá se říci, jestli přísný nebo naopak. Vím z vlastní zkušenosti, jak těžká a mravenčí práce je s mladými muzikanty a jak těžké je sestavit například dvacetičlennou kapelu. Děti i mladí lidé mají množství kroužků, ať sportovních nebo kulturních, a je strašně těžké dát dohromady kapelu.<br />
Shodou okolností jsem byl vloni šéfem poroty kategorie estrádních souborů v Litvínově. Vždycky se snažím brát celek tak, že nerozhoduje přísnost, ale jiné věci. Na kapele poznáte, zda skladbu pouze odehraje, nebo zda ji zahraje s nadhledem nebo dokonce s radostí… Myslím si, že právě muzika by měla přinášet především radost. Tak je to i v sólové hře.<br />
Je neskutečné, jak náročnou muziku děti ve svých věkových kategoriích hrají. Kvalita se zvyšuje rok od roku a nedokážu si představit, co uslyšíme v podání mladých umělců na těchto soutěžích za deset let. Současné výkony jsou podle mne až neskutečné. </p> <p>Mladý týnišťský big band vznikl v roce 1992. Jak těžké je udržet ho pohromadě?</p> <p> V Týništi se sešla v určitou dobu generace kluků, kteří vytvořili základ a k nim se snažíme každým rokem vpravovat mladé muzikanty, protože oni v těch zkušenějších muzikantech vidí své vzory. Swingová a jazzová hudba má svá specifika, co se týče frázování a dalších věcí, takže se jich mladí drží a snaží se šplhat za nimi. To by mělo fungovat v každé kapele. Vždycky tam musí být lídr, který určuje, jakým směrem například skupinu trumpet nebo saxofonů táhnout. Máme s tím jen dobré zkušenosti. </p> <p>Co hlavně se žákům snažíte vštěpovat?</p> <p> Pro mě je pozoruhodné, když se občas setkám s bývalým žákem školy, který už hudbu nedělá a řekne mi, že mu bylo úzko, tak si sedl ke klavíru a dvě hodiny hrál. Tyto školy nejsou jen přípravou mladých talentovaných žáků pro jejich další růst – o třech letošních maturantech a absolventech naší školy vím naprosto bezpečně, že to budou slušní lidé, kteří získali obrovský náhled na muziku, mají hudbu rádi a budou ji mít rádi celý život. Vštípili si určité povinnosti, které museli plnit, měli v tom systém a řád, a myslím si, že to je to nejkrásnější. Domnívám se a věřím zároveň, že toto si do dalšího života odnese z naší „zušky“ většina žáků.</p> <p>Kdo vám předal to nejdůležitější do hudebního života?</p> <p> Rád vzpomínám na všechny osobnosti, které jsem během života v souvislosti s hudbou potkal. V Opočně na LŠU na pedagogy v čele s p. ředitelem Kovaříčkem, dál to byl pan Růžička na housle a pan Sedlák na klarinet. V Pardubicích na konzervatoři mě učil velice přísný profesor Posekaný. Mnohokrát jsme jako studenti brblali a nešla nám pod kůži jeho přísnost. S odstupem mnoha let mu ale dávám jen a jen za pravdu. Přísnost a důraz na pregnantnost, které nám do života vštěpoval, se určitě hodí a v životě neztratí. </p> <p>Říkal jste, že muzika je buď špatná, nebo dobrá. Co si vyberete, když jdete sám na koncert?</p> <p> Volného času moc není, ale když byl, tak jsme například před revolucí i po ní hodně jezdili na koncerty big beatových kapel. Úplně čerstvý kulturní zážitek mám ale z jiné oblasti hudby. Od své sestry jsem dostal k narozeninám dárek – tajný výlet. Jeli jsme do Vídně do tamního nádherného Konzerthausu, kde jsme byli posluchači koncertu orchestru Camerata Salzburg. Sólistou a hostem tohoto hudebního tělesa byl jeden z nejlepších současných světových klarinetistů Martin Fröst. Samozřejmě ho známe i tady, pouštíme si interpretace jeho skladeb na internetu, ale když sedíte v sále a najednou se před Vámi „vyloupne“ a hraje jako bůh, tak to je neobyčejný zážitek pro každého. </p> <p>Podílel jste se na vzniku další kapely?</p> <p> Založili jsme v Týništi nejen Koplaho band nebo Zakoplaho dixieland, ale vrhli jsme se i na dechovku – první východočeskou stabilní dechovku. S touto kapelou jsme jezdili často i do ciziny. Dechovku si zahrajeme rádi i v této době, ale moc málo. Já jsem vlastně na ní vyrůstal v LŠU, protože tenkrát nebylo ani ponětí o taneční, natož swingové muzice. Na většině hudebních škol byly právě dechové orchestry. Mám dnes radost, když dechovku hrají mladí, a překvapuje mě, kolik kluků i holek si ji rádo zahraje, ač jsou třeba v pubertálním věku. Pro klarinetistu právě tento žánr patří k základům pro další umělecký růst.</p> <p>Existují ve vašem životě dny bez hudby?</p> <p> Snažím se být bez muziky částečně alespoň o prázdninách. Jsou ale nabídky, které se nedají odmítnout ani v létě. Mezi ty patřilo jistě i pozvání na účinkování dixielandu Black Buřiňos do Třeboně, kde se 13. srpna konal jazzový festival, a kde vystupoval např. i Yvonne Sanchéz. Taková nabídka se neodmítá. </p> <p>Kdykoliv jsem vás viděla na koncertě, tak jste byl v dobré náladě, plný energie. Jak dobíjíte baterky?</p> <p> Snažím se, když to jde a čas a počasí dovolí, jezdit na kole nebo běhat. Je potřeba si udržovat fyzičku, když člověk hodně sedí v kanceláři za počítačem nebo za pultem ve filharmonii. Protože mám času opravdu málo, tak mě nabíjí i fyzická práce. Vyrůstal jsem na vesnici, ale ve 14 letech jsem odešel na studia. Pak jsem se přes Hradec Králové vrátil zase na vesnici, kde dělám kolem baráčku a při fyzické práci si hlavně hlava opravdu odpočine. </p> <p>Máte hudební sny? Kde a s kým byste si chtěl zahrát?**</p> <p>Kdysi jsem míval, a ty se mi, hlavně ve spojení s big bandem, splnily. Navíc, když mi bylo osm nebo devět let, přišly Vánoce a s nimi Ježíšek. Já jsem si vždycky přál magnetofon nebo gramofon. Tehdy Ježíšek odešel a nic…, najednou se ale z vedlejšího pokoje ozvala hudba a já jsem okamžitě poznal Felixe Slováčka. Na skříni tam byl Ježíškem „zapomenutý“ magnetofon. První nahrávky byly opravdu nahraná LP právě s Felixem a hrály stále dokola. Nikdy by mě nenapadlo, že se s ním setkám společně na jednom pódiu i v nahrávacím studiu. Podařilo se mi to, neboť na druhém CD big bandu byl hlavním hostem právě on. Dodnes je mezi námi velice přátelský vztah, několikrát s námi hostoval a je jen škoda, že kvůli zahraniční dovolené nemohl přijet právě na dvacátý ročník swingového festivalu.</p>