čtvrtek
9. dubna 2020
svátek slaví Dušan
Portrét Boženy Němcové od J. V. Hellicha byl namalován pro salon doktora Staňka v Praze asi v roce 1845. Originál portrétu se nachází ve sbírkách Pražského hradu.
© Zdroj: Muzeum Boženy Němcové



Třikrát o Boženě Němcové

ČR: Oficiálně se narodila 4. února roku 1820 jako Barbora Novotná. Pokřtěna byla o den později, 5. února 1820, v kostele Nejsvětější trojice ve Vídni. V srpnu téhož roku nabývá po sňatku rodičů příjmení Panklová. Božena Němcová - nejproslulejší česká spisovatelka, nádherná, tajuplná a na svou dobu nezkrotná žena vzbuzuje emoce i 200 let poté. Jak ji vidí zástupci tří českých generací? Dramaturg, dramatik a spisovatel František Pavlíček (1923 -2004), filmová dokumentaristka Olga Sommerová a královéhradecká publicistka Ilona Machová? Přečtěte si více: 

Autor článku: 
Ilona Machová, Olga Sommerová, František Pavlíček /jal

1/ Božena Němcová očima publicistky Ilony Machové

Kdo se bojí Boženy Němcové?

Od 19. století, kdy Němcová tvořila, se náhled na ni proměňoval stejně vášnivě, jako se doba zrychlovala. Žena, jíž bylo mnohokrát vyčítáno její - na tehdejší zvyklosti - příliš odvážné chování, rebelie proti rakousko-uherskému mocnářství i vztahy s muži, se stala během dvou staletí pro současné čtenáře spíše už jen autorkou své nejznámější novely Babička a dost možná už jen tou neškodnou milou babičkou, která tu kdysi seděla nad kalamářem.

Kam se ztratila Božena rebelka? A proč víc než svou Divou Báru připomíná současnému čtenáři Babičku? A jak to, že dnešní maturanty straší víc právě ta Babička?

Božena se narodila  roce 1820, v období, kdy vrcholila nevole vůči Rakousko-Uhersku, spořádaní občané mluvili německy a čeští spisovatelé měli kupu práce s kříšením českého jazyka a vytvářením jeho nové podoby. Rovnocennost českého národa se snažili dokázat mimo jiné “oprašováním“ a “pozlacováním” slovanské mytologie, sbíráním pohádek, pověstí a písní od Litvy po území bývalé Jugoslávie, pořádáním čajů a plesů, na kterých se sestry a bratři Slované setkávali a řešili, co a jak udělat pro svůj nový slovanský stát.

Byli to tenkrát především muži, kteří mohli skutečně něco ovlivnit. Ženy, svázané korzety a tehdejšími normami, byly spíše jen okouzlujícím doplňkem než rovnocennými bojovnicemi a jejich úlohou bylo zajišťovat milou a s lehkostí konverzující obsluhu pánům, kteří psali do proslovanských časopisů panflety, sbírali materiál na velké kroniky dějin českého národa nebo rýmovali bohatýrské písně, v nichž oslavovali odvážné hrdiny. I oni však cítili, že by ke vší spokojenosti potřebovali opravdovou českou spisovatelku, která by všem vytřela zrak. A tu nakonec našli.

Mladičká Božena Němcová se přestěhovala do Prahy v roce 1842. Bylo jí dvaadvacet a byla krásná, temperamentní a zapálená. Ona i její manžel holdovali myšlence slovanské vzájemnosti. On publikoval články, ona psala zpočátku básně, pak pohádky a povídky. Když potom burcovala svou básní Ženám českým v Květech, bylo jasno. Stala se ženskou ikonou tehdejší doby, pilnou autorkou, která se dokázala veřejně vyznat z lásky k Čechám, začala se zajímat o lidovou slovesnost a tradiční zvyky. Kvůli manželovu častému stěhování, ale později už i sama navštěvovala spřízněné duše, aby hledala materiál pro své dílo. Přátelila se s českými elitami, slovenskými faráři i obyčejnými lidmi, a nutně  proto začala být trnem v oku rakouským pánům. Ti ji vnímali jako osobu nanejvýš nebezpečnou. Když byl v roce 1848 Josef Němec obviněn za spiknutí proti státu, stali se Němcovi předmětem sledování.

Asi nejvíce c. a k. policii ležel v žaludku vztah manželů ke Karlu Havlíčkovi Borovskému. S ním Božena vedla korespondenci a oba manželé se netajili, že s jeho názory na zkostnatělé Rakousko-Uhersko souhlasí. Když Havlíček v roce 1856 zemřel, Němcová vystoupila na pohřbu a na jeho hrob položila vavřínový věnec. Takové gesto znamenalo pro státní aparát, který už beztak měl spisovatelku na mušce, poslední kapku. Boženu sledovali policejní komisaři, byla jí zadržována korespondence a v domácnosti měla nastrčenou služebnou, která o ní pravidelně podávala zprávy.

 

Ale čím vlastně byla mladá spisovatelka tak nebezpečná?

Dokud Němcová sbírala pohádky a pověsti nebo psala své povídky, konala sice proti dobovému obyčeji - nebyla pouhou paní v domácnosti, naopak - stala se nezávislou na manželovu rozhodnutí, a i když vydělala svou tvorbou jen minimální obnos, už tím se vymykala dobovým konvencím. Co ji ale činilo nebezpečnou režimu, byla její korespondence. Stovky a stovky dopisů si vyměňovala nejen s rodinou a přáteli, ale její dopisní síť se rozkládala po velkém území a zahrnovala adresáty z řad české a slovenské inteligence.

A byly to právě dopisy, skrze které promlouvala nejen k těmto lidem. Ti dále šířili její dílo, pomáhali obstarat prostředky na její cesty, sdíleli její poznatky o zvycích krajů, které navštívila. Božena Němcová prostřednictvím této sítě šířila myšlenku slovanství a její korespondenční přátelé ji posílali dále - svým přátelům. Tak velké soukolí mohla těžko zastavit policie, která ji sledovala a dopisy zabavovala, i když mnoho dopisů se ztratilo a Němcová sama některé spálila, aby se nedostaly do nesprávných rukou.

To byl nebezpečný nástroj Němcové, dnešními slovy - Němcové - disidentky.

 

A v současnosti? I o téměř dvě stě let později máme na Němcovou “pifku”.

Obraz charismatické spisovatelky, jak ji viděl malíř J. V. Hellich -  s rukou ladně loženou na rameni, v tmavých šatech, vlasy staženými do drdolu - si asi vybaví každý. Ale kdo by za tou tváří hledal stopu rebelství nebo osobní odvahy?

Němcová - autorka Babičky. Jako by léta sfoukla všechno ostatní se stolu a z obsáhlé tvorby si málokdo vybaví další dílo, natož živoucí vášnivou ženu. A když vášnivou - tak příliš.

O Boženě Němcové koluje spousta skazek, které její obraz rozostřují. Jedni ji pokládají za nevěrnici a nymfomanku, jiní na ni nedají dopustit a i svatozář by přidali. Jen ty názvy děl, které o ní vznikly - Božena Němcová, paní našeho času, Naše paní Božena Němcová, atd.

Z obrazu té pravé Němcové zbyla jen podivná neživá ikona, tak málo zajímavá, že pokud ji sami neobjevíte, vidíte jen to, co vám v paměti uvízlo ve škole. A to málo teď straší studenty u maturit.

 

Babička je používána jako neblahý mučící nástroj na nebohé studenty.

Snad je to jazykem, který je pro nás až moc květnatý, snad příliš pozvolným tempem, které - stejně jako život staré ženy - má svůj rytmus a řád, ale na spěch našeho světa se moc loudá. Možná už  prostě nemáme čas zastavit se na Starém bělidle a ovonět všechny jeho roční doby na stránkách otevřené knihy.

Maturanti v kvapu svých osmnácti let chtějí asi spíš číst o fantastických krajích než stařenkách v kroji, i když to nazýváme klasikou…

A přesto je Babička tak nějak v našem podvědomí - jako pohádková postava, co rozdává radost, pohodu a moudrost, jakou nese její věk. A proto se k ní vracíme - tak jako se ke své babičce vrátila sama Němcová, když jí bylo ouvej.

 

Ale vyprávějte něco o Babičce a neřekněte nic o Němcové a o jejím údělu…

Čtete-li o Němcové a od Němcové bez příkras, otevře se vám životní drama, jaké by vydalo na špionážní film, rodinné drama, několikero cestovatelských přednášek, telenovelu o mnoha postavách, a dost možná ještě na další díla.

Božena Němcová má i 200 let od svého narození co říct. Jen ji chtít slyšet.

 

Pozn. redakce: Více o Boženě Němcové od autorky Ilony Machové na webu Kladského pomezí: https://kladskepomezi.cz/bozenanemcova

 

2/ Božena Němcová očima filmové dokumentaristky Olgy Sommerové

Prokletá básnířka, autorka geniální Babičky a fascinující korespondence, oslnivý ženský zjev vábící muže, politická disidentka, první česká moderní žena, přední evropská emancipantka.

Poprvé jsem se s Boženou setkala v dětství. Dostala jsem k Vánocům dva levné svazky pohádek bez ilustrací, každý po devíti korunách. Sedla jsem si nad ně a četla od začátku do konce. Pak jsem objevila Karlu a Divokou Báru. Ty dvě holky mě fascinovaly svou odvahou postavit se prudérní a diskriminující morálce 19. století: že byly obrazem Boženiny i mé touhy a vzdoru, jsem pochopila mnohem později – když jsem se začala emancipovat jako člověk i jako žena.

Učila jsem se od ní statečnosti, s jejím požehnáním jsem se rozhodovala, zda vytrvat či ustoupit. Stala se mi blízkým člověkem, který nás povzbuzuje před vzestupem a zachraňuje po pádu. Když jsem propadala malomyslnosti, zazářil přede mnou její obraz, tak jako na noční obloze vytrvale svítí hvězda jménem Božněmcová, objevená na kleťské hvězdárně.

Božena Němcová je přítelkyní všech českých žen, které nerezignovaly na touhu po osobní i společenské svobodě. Je pro nás výzvou a zárukou, že lze zvednout hlavu navzdory zakořeněným předsudkům. Inspiruje nás k odvaze myslet a konat jinak, než se od nás žen od věků očekávalo. Pro mě osobně ztělesňuje také cosi, co v české společnosti zoufale chybí – a sice solidaritu žen jako hráz proti patriarchálnímu ideologickému dogmatu, proti rivalitě žen podbízejících se mužům. Je to solidarita kolegyň, přítelkyň, solidarita matek, umožňujících svým dcerám neopakovat tisíce let staré vzorce chování, nacházet svou identitu a sebeúctu, nepovažovat sama sebe za „druhé pohlaví“.

Fascinuje nejenom nás ženy, ale i desítky vědoucích skvělých mužů. Pro Bohumila Hrabala byla největší světovou literátkou, prokletou básnířkou, jež hleděla vzhůru, když byla na dně. Pro Jiřího Koláře byla jednou z hvězd, která mu z nekonečné dálky svítila na blátivou cestu plnou výmolů, po níž vlekl svou káru života.

Svou literární genialitou, vzdorným bolestným životem a svobodomyslností vynikala nad dobové horizonty a nepřestala být ani v 21. století největší a dosud nepřekonanou ženou, kterou tato země zrodila. Čím více se vzdalujeme jejímu století, tím více cítíme, že Božena je v našem duchovním prostoru neustále přítomná.  

(Královéhradečtí Evropané, Garamon 2007)

 

3/ Božena Němcová očima dramaturga, dramatika a spisovatele Františka Pavlíčka

V českém divadelnictví existuje fenomén bytové divadlo. Koncem sedmdesátých let jste jej spoluvytvářel, když jste pro Vlastu Chramostovou napsal monodrama „Dávno, dávno již tomu - Zpráva o pohřbívání v Čechách“. Proč jste sáhl právě po námětu ze života Boženy Němcové?

V tom je skryto mnoho podnětů. Především moje láska k Boženě Němcové. Věnoval jsem jí už svůj první divadelní text: pro rozhlas, divadlo a film jsem adaptoval spousty jejích pohádek. Dodnes jsem do Boženy Němcové zamilovaný jako literát i jako muž. Myslím, že je to jedna z největších vladařek českého jazyka poloviny 19. století. Škoda, že čeština, zúžená na malý teritoriální prostor, nedovolila, aby se dostala do světa. Leckteré věci jsou už dnes samozřejmě vyčpělé, zestárlé, ale její čeština je úchvatná, a když si vezmu, že za sebou měla jednu třídu české školy někde v České Skalici…

Byla to opravdu výjimečná spisovatelka a nádherná žena. Bohužel neměla štěstí na muže na její úrovni. Ale také je nutno říci, že z hlediska své doby to s ní ani Josef Němec neměl lehké. Je zvláštní - a v životě to většinou tak funguje -, že muži o něco víc milují ženy, jejichž věrností si nejsou jisti, než ty, na které mohou přísahat.

„Zpráva o pohřbívání v Čechách“ byla moje první hra napsaná pro Vlastu Chramostovou a bytové divadlo, které stvořila. Nápad jsem v sobě nosil dlouho, dělal si náčrtky, ale pořád jsem nějak nevěděl kudy kam. Zlom nastal, až když mě propouštěli z Ruzyně. Bylo to v tentýž den, kdy pohřbívali profesora Jana Patočku. Hřbitov v Břevnově byl střežen policií, lítaly helikoptéry, řvaly motorky, lidé byli zapisováni a fotografováni – a mně najednou naskočil titul „Zpráva o pohřbívání v Čechách“. Kdybych tu bizarní situaci popsal a text poslal do ciziny, nikdo by mi nevěřil. Ta „zpráva o pohřbívání“mě však zavedla zpět k Boženě Němcové. Věděl jsem, že zakázaným pohřbem v jejím životě bylo rozloučení s Karlem Havlíčkem Borovským. Ona mu na rakev položila mučenku a za to byla i se svým mužem pronásledována. Znovu jsem se ponořil do její korespondence a tam se dočetl, jak velice těžce prožívala smrt svého nejstaršího syna, milovaného chlapce, a jak nakonec po všem hoři umírá v bídě a zneuznání. A když už se pro ni samotnou nedá nic napravit, lidé ji aspoň jdou doprovodit. A je to královské pohřbívání.

Tu hru jsem napsal nejen jako monolog, jsou tam i dialogy Boženy Němcové s jejím mužem, Karolinou Světlou a páterem Šolcem. Vlasta Chramostová má velice dramatický rozsah, takže dvojrole dokázala skvěle odstínit. A musím vzpomenout i na Luboše Pistoria, který hru přečetl a dal mi pár důležitých dramaturgických připomínek.

Premiéra měla bouřlivý průběh za asistence StB, policajti vtrhli do bytu, rozvezli mé přátele daleko za Prahu a tam je vyhodili do závějí. – A pak jsme se jednoho dne dočkali ohromné satisfakce. V roce 1983 na počest století českého Národního divadla odvysílala vídeňská televize z iniciativy Pavla Kohouta tajně pořízenou filmovou nahrávku této hry (snímek natočil Stanislav Milota, muž Vlasty Chramostové) a naši kamarádi v Rakousku – emigranti, kteří si film promítli na bílé stěně sokolovny, nám pak telefonovali, jak si při poslechu té čisté mateřštiny krásně poplakali.

 

Františku, dřív než jsem vás poznala osobně, viděla jsem vás v dokumentu Olgy Sommerové o Boženě Němcové. Citoval jste – a velmi sugestivně – větu z autorčiny korespondence: “Moje srdce velmi bažilo po lásce…“

„Moje srdce velmi bažilo být milováno.“ Jsou věty nebo útržky z literatury, které beru do rukou po dvacáté, po třicáté, a třeba když slyším tuhle nádhernou větu, nejenom, že mi vhrknou slzy do očí... Cítím, že v těch vrstvách, kde se ukládají lásky, prohry, ztracené příležitosti, touhy, naděje i zklamání, tam se vždycky ozývá můj citový seismograf, něco, co neustále zní. A tam patří Božena Němcová stejně jako básníci Sova nebo Bezruč. "Jen jedenkrát kolem mě šla láska!“ Anebo: „A já ji miloval, a ona se mi vdala.“

To jsou zdánlivé útržky, ale na sedmdesátileté pouti životem se mi skládají do harmonického „nadhledu“, sám však nakonec vždy kapituluji před láskou bez atributů.

 

Jak má čtenář rozumět větě z vaší autobiograficky laděné kroniky rodného Lukovského kraje „Konec patriarchátu“, kde píšete, že „každá láska se má prožít, vyžít a dožít“. Co myslíte těmi pojmy – že by láska měla vzplanout a také dohasnout?

Ne. Cit – to je, nebo mělo by být – něco jako perpetuum mobile. Když je člověk starší, nalézá v lásce jiné ozvěny, jiné ozvuky, jiné barvy i napětí, a to pro mě znamená „dožít“. Lásku si nesu až do samého konce, ale ve chvíli, kdy už je daleko, kdy život odvál část mé paměti, pořád ještě znamená ono „dožívání“ věrnost lásce. Vančura to řekl krásně v Markétě Lazarové: „Již ani slzu, ani slzičku, a věrnost, věrnost starým časům.“

Potkat lásku – to je úžasný moment, jako když udeří hrom. Žít lásku – to je zázrak. A to, za co jsem lásce nejvíc vděčný, je živobytí pro mé srdce, pro mou duši, pro mého ducha.  

(Lenka Jaklová: Povídání v Podkroví, Garamon 2002)

 

 

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

PRAHA: Městská knihovna v Praze, stejně jako další kulturní instituce, má z důvodu přijatých opatření proti šíření koronaviru zavřeno od pátku 13. 3. 2020. Co knihovna chystá za zavřenými dveřmi a co dělat, když vám dojdou domácí zásoby čtení?

Hl. m. Praha
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Senioři, Vzdělávání
Co se děje
08.04.2020

ČR: Finanční sbírka špičkového hráče na lesní roh a dirigenta Radka Baboráka, kterou vytvořil pro pomoc hudebníkům na volné noze, se setkala s mimořádným zájmem přispěvatelů i žadatelů. Již během prvního týdne byly vybrané finance přerozděleny mezi 40 žadatelů. Doposud překonala celková částka shromážděných finančních prostředků hranici 600 tisíc korun.

Celá ČR
Hudba, Ostatní
Co se děje
08.04.2020

TŘINEC: Téměř 600 přáníček k Velikonocům vytvořili během tří dnů dobrovolníci pro seniory. Chtějí udělat radost především těm, kteří nemohou nadcházející sváteční dny strávit se svými rodinami nebo budou během Velikonoc sami. S nápadem přišli zaměstnanci Knihovny Třinec a Senior Pointu.          

Moravskoslezský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Senioři
Co se děje
08.04.2020

BRIXOVY DVORY: Ivo Stehlík je spisovatel, nakladatel, distributor knih a také někdejší dřevorubec. Se svou ženou žije ve starém statku u Volar na Šumavě. I v tomto zvláštním čase - stejně jako kdykoli předtím - využil velikonoční období nejen k fyzickému úklidu domu a jeho přípravě na svátky Kristova nanebevstoupení, ale především k úklidu své hlavy.

Celá ČR, Jihočeský kraj
Ostatní
Články a komentáře
07.04.2020