Švadleny, které šijí chodské kroje, mají plné ruce práce

PLZEŇSKÝ KRAJ: Kroj se na Chodsku dědí z generace na generaci, ale působí zde i švadleny, které kroje šijí. Existuje dost početné množství variant chodského kroje. Na začátku článku musím říct, že v živé formě se zde zachoval pouze ženský kroj, mužský zanikl na konci 19. století a dnes je k vidění jen díky místním národopisným souborům.

Chodský kroj se rozlišuje na kroj dolního Chodska, tzv. dolský, a kroj horního Chodska, tzv.
postřekovský. Toto rozlišení vzniklo jako důsledek dřívějších geografických a z nich vyplývajících
ekonomicko-sociologických rozdílů. Podoba dodnes zachovalého nejarchaičtějšího kroje se ustálila v poslední třetině 19. století, ale dál se měnil např. materiál, výšivka, drobné doplňky, apod.
Další typy kroje se ale během 20. století stále vyvíjely a dalo by říct, že jejich vývoj pokračuje dodnes. Podléhaly módě a také byly ovlivněny dostupností materiálu. Nejmladší typ kroje vznikl ve 20. letech 20. století a dodnes v bálové sezoně supluje roli společenských šatů.
V současné době chodské kroje šijí dvě švadleny z Postřekova. Jsou to Marie Langová a Anna Burešová.
Zatímco ještě před pěti lety pokrývalo šití krojů jednu třetinu jejich práce a zbytek tvořily zakázky šití „civilního” oblečení, poslední tři roky se šití krojů věnují na sto procent, vše ostatní je již nad rámec.
Švadleny šijí a vyšívají ručně, ale zároveň mají k dipozici průmyslový šicí stroj, stroj k začišťování, stroj na děrování dírek na knoflíky a průmyslovou žehličku žehlící pouze na principu páry.
Používají tradiční materiály – brokát, plátno, žalín, sukno, kanafas, dále různé stuhy, portičky a prýmky, potýkají se ovšem se značnými problémy ohledně dostupnosti potřebných látek. V regionu nejsou k sehnání vůbec nebo ve špatné kvalitě, ale za cenu I. jakosti. Proto se většinou musí obracet na výrobce a dealery z Moravy. Tím však problémy nekončí. Neřeší jen dostupnost dané látky, ale obtíže mají i s dodáním požadované barvy. Často se stává, že švadlena objedná odpovídající látku v odpovídající barvě, při další objednávce však dorazí látka ve stejné barvě jiného odstínu, a ta už vůbec nemusí být pro kroj vhodná a použitelná.
Švadleny také opravují starobylé polovlněné sukně „šerky” a jiné archaické součásti kroje, které lze
dnes v podstatě sehnat a zakoupit jen v antikvách. Dodržují staré postupy podle předloh, zejména podle práce Blaženy Šotkové „Naše lidové kroje, jejich vzory, střihy a zpracování” (vydáno r. 1952), dále podle po generace předávaných mustrů – předloh po maminkách, které je zdědily opět po svých maminkách, atd. Vyšívat se se naučily také doma.
Pomáhá jim např. „Chodská čítanka”, společné dílo J. Š. Baara, J. F. Hrušky a Fr. Teplého (vydáno r. 1927), která obsahuje množství cenných informací praktických pro švadleny. Čerpají také z děl regionálních malířů, která jsou etnology označována za dokumenty své doby. Jedná se o díla J. Špillara, V. Malého, J. Douby, M. Alše a dalších.
Zmiňované švadleny mají o práci postaráno, nejen, že kroj dnes nosí nejstarší generace žen i ve všední den, ale značně se oživila tradice oblékání kroje na bály, o masopustu, k nejrůznějším slavnostním příležitostem, o poutích a jiných církevních svátcích atd. Zejména v bálové a masopustní sezóně mají švadleny plné ruce práce. Každá postřekovská slečna si po tanečních nechává ušít kroj – tzv. rukávce, ve kterých se chodí na bály. Ženy, které doma kroj nemají, ale muži, si mohou chodský kroj vypůjčit v půjčovně, kterou švadleny provozují.
Šijí také pro Národopisný soubor Postřekov, přičemž zde mohou uplatnit svoji znalost v šití mužského kroje.
Pro ty, kteří se o krojích chtějí dozvědět víc, a mají touhu si je prohlédnout, otevřela Marie Langová společně s Annou Burešovou Muzeum krojů v Postřekově. Dnes je v něm k vidění už přes třicet krojovaných figurín. Tak obrovská je paleta chodských krojů.