EDITORIAL

<p>Festivaly jsou v plném proudu, jejich sezona vrcholí. Jsou slyšet hlasy, že se jedná o český a moravský fenomén, že tolik festivalových akcí v jiné zemi nenajdete. Je ale těžké dobrat se pravdy, vždyť jejich počet neznáme u nás, ani jinde. Tak jen snad pro zajímavost uvádím, že na webových stránkách Místní kultury je letos zmínka cca o 600 festivalech.</p> <p>Z tohoto čísla není možné vůbec nic vyvozovat. Nejde o žádný statistický údaj, náš web má daleko širší záběr a na propagaci festivalů se nezaměřuje, a také minimalizované personální obsazení naší redakce limituje obsah webu.<br />
Nicméně myslím si, že neuvedu národ v omyl, když řeknu, že během roku proběhne v ČR velmi mnoho nejrůznějších festivalů. Z některých se staly kultovní záležitosti s masovou účastí a ještě masivnější podporou sponzorů a zájmem médií, jiné si drží jistý standard. Ale stále je dost těch, které si každoročně teprve stoupnou na startovní čáru, přičemž nejistá je nejen budoucnost festivalu samotného, ale i prvního ročníku.<br />
Začátky jsou vždy a u všeho těžké, s pořádáním festivalů to není jinak. Málokdo zřejmě přemýšlí o tom, jak náročné je pro pořadatele období předtím, než si prázdninově naladění diváci v očekávání silných zážitků sednou do hlediště. Jak festivalový managment trne, vyjde-li počasí, zda dorazí všechny slíbené peníze a zbude na úhradu všech závazků, zda vůbec někdo přijde, a když, tak budou-li návštěvníci spokojeni s programem, zázemím, občerstvením atd.<br />
Z organizátorů se postupně stávají odborníci v mnoha oblastech včetně PR a marketingu, které ve světě profesionálů skýtají velmi slušné živobytí. Ovšem festivaloví manažeři, zejména v začátcích, ale nejen, provází naopak strach o návratnost vložených investic. Přičemž o nic jiného jim zpravidla nejde – jen aby neprodělali a nezadlužili se, což se mimochodem občas stává. Slyšela jsem také, že si na přípravy festivalu vzali půjčku, a pak spláceli…<br />
Zamyslíte-li se jen na okamžik nad úsilím pořadatelů festivalů, kteří v místech, kde působí dělají velký kus dobrovolnické práce ve prospěch místního kulturního dění a nesou přitom osobně veškerá rizika s tím spojená, vzdáte jim spolu se mnou hold.</p>

<p>Koncem června se po několikaleté rekonstrukci otevřelo Muzeum města Ústí nad Labem. Byla to velká sláva a pro instituci samotnou je to významný krok v její historii. Místní kultura se na muzeum zaměří trochu později, až všichni kompetentní vydechnou.</p> <p>Zatím monitorujeme ostatní media a další informační zdroje, abychom se neopakovali. Ovšem o jednu skutečnost se chci s vámi podělit už dnes. Týká se vztahu s médii. </p> <p>„Muzeum města Ústí nad Labem vyznává systém otevřené komunikace s médii, potažmo s veřejností obecně. Každý odborný pracovník má možnost o své práci informovat novináře přímo bez prostřednictví tiskového mluvčího. Kontakty na jednotlivé odborníky s uvedením jejich specializace najdete v adresáři," je uvedeno na muzejním webu.<br />
Pokud se vám tato věta nezdá ničím výjimečná, tak vězte, že mě nadchla. Při práci se občas setkávám s neochotou odpovídat na otázky, někdy s odkazem na tiskového mluvčího. Vrtalo mně hlavou: proč nemůže odpovědět odborný pracovník, který zná problematiku mnohem lépe, než tiskový mluvčí, který se vyjadřuje ke všemu a odpovědi si musí stejně vyžádat od zasvěcených.<br />
Odpověď už znám: je to věc důvěry. A jak se zdá vedení ústeckého muzea ji ve vlastní zaměstnance má. Je to dobrý základ a jedna z cest, jak naplňovat předsevzetí managmentu co nejvíc otevřít instituci veřejnosti.</p>

<p>Praha dotáhla grantový systém k dokonalosti. Soudím tak podle toho, že je ticho po pěšině, nikdo se neozývá, nikdo nic nekomentuje, nikdo neprotestuje. Zatímco v dobách minulých vyvolávalo rozdělování pražských grantů v kultuře petice a protesty v ulicích, nyní, zdá se, vládne spokojenost.</p> <p>V pražském grantovém systému je nově zaveden bodový systém hodnocení, který propojuje odborné, ekonomické a společenské posouzení.<br />
Minulý týden notifikovala Evropská komise Grantový systém hlavního města Prahy v oblasti kultury a umění na léta 2010 – 2016, čímž byl završen více než tříletý proces tvorby a vyjednávání o způsobu poskytování kulturních grantů v hlavním městě. Praha se tak stala druhým městem v Evropě, které v tomto ohledu uspělo.<br />
Novinkou takřka revoluční je fakt, že se žadatelé mohou odvolat. Ač není na grant právní nárok, přeci jen se jedná o veřejné peníze rozdělované na základě subjektivního rozhodnutí několika jedinců. V minulosti byl proces ve výsledku anonymní, v současném systému porotci vyplňují hodnotící list a doplňují jej slovním zdůvodněním. Ani tak nebude možné docílit absolutní objektivity a spravedlnosti, ale možnost odvolání alespoň donutí ty, kteří rozhodují, k vypracování pádných argumentů. Pro žadatele to zase znamená, že se v případě odvolání dozvědí, proč jejich žádost neuspěla, a mohou se podle toho zařídit pro příště.<br />
Je to dobrá zpráva nejen pro Pražany, ale i pro zastupitele ostatních obcí, kteří se jistě mohou inspirovat.<br />
Jak jednoduché, chtělo by se říci nakonec. Ale i jednoduché věci se někdy rodí těžce.</p>

<p>ČR: 21. květen vyhlásilo UNESCO Světovým dnem kulturní rozmanitosti a v mém mailu se právě v tento den objevila zpráva s názvem Zánik kultury. Obsahovala odkaz na: http://www.youtube.com/watch?…, na němž je možné zhlédnout video upozorňující na problém vymírání západních civilizací (kultur) a islamizaci světa.</p> <p>Nejde o žádnou novinku. Lidstvo to tuší nebo ví už řádku let a průběžným signálem je stárnutí populací. Nefungují nám jako zvířatům pudy pro zachování celku, a jen málo jedinců bude tak uvědomělých, že zplodí děti, jen proto, aby jeho národ nevymřel.<br />
Osoby odpovědné za celé státy dělají mrtvého brouka, ty naše myslí v horizontu, k jehož definování často používají slova „v tuto chvíli“, aniž by přemýšleli o chvíli následné. Řešení skutečně osudových záležitostí nás všech odkládají.<br />
Nutno přiznat, že něco vymyslet na povzbuzení potenciálních rodičů k tomu, aby se jimi opravdu stali a měli více jak dvě děti, je v dnešní době těžké. Ale to neznamená, že by proto měl být problém zametán pod koberec.<br />
Hrozba je to vážná, podle zprávy na YouTube velmi vážná. Když nic jiného, mělo by se o ní mluvit, popularizovat ji, aby si ji stačilo uvědomit co nejvíce lidí, a měli možnost zamyslet se, jestli to tak chtějí. Zda vážně nemohou udělat nic, aby od našich potomků (vlastních i nevlastních) odvrátili neradostné vyhlídky ma zánik národa.<br /> Jedna z věcí, která s hrozbou souvisí je také zánik kulturních projevů, protože budou chybět nositelé, nejen tradic, ale i současných kulturních projevů. Kultura zanikne s námi, a to nezvratně. </p> <p>Nakonec se ještě vrátím k tomu tematickému dni, který se Místní kultury bytostně týká. Rozmanitost na našem webu je něco, čím se pyšníme, na čem nám záleží a o co vědomě usilujeme. Už kdysi jsem naší práci přirovnala k tvorbě kulturní mozaiky, kterou každý den doplňujeme a snažíme se, aby postihla tu nekonečnou pestrost kulturních aktivit v ČR. Byla by škoda, kdyby se tohle všechno rozplynulo v kultuře jiné.</p>

<p>Žen v politice přibývá. Alespoň tak tomu je podle tiskové zprávy v komunální politice v Královéhradeckém kraji. Po loňských říjnových volbách slouží svým městům a obcím na postech starostek 99 žen, což je o 14 více než v předchozím volebním období a o téměř čtyři desítky více než před pěti lety. Doufejme, že je tomu v jiných krajích podobně, a že se jedná o trend. Žen je v politice stále málo.</p> <p>Nechci analyzovat, proč v zastupitelstvech mají většinou záležitosti finanční, rozvojové a sport na starosti muži, a ženy, pokud v politickém boji uspěly, se obvykle věnují oblasti sociální, školské a kulturní. Myslím si, že je to zčásti následkem společenského stereotypu stejně jako rozdělní úloh v rodině.<br />
Nicméně jsem přesvědčena, že více žen ve veřejné správě prospěje mimo jiné kultuře.</p> <p>Dlouhou dobu byl na všech úrovních veřejné správy v České republice finančně zvýhodňován SPORT vůči KULTUŘE. Může to být tím, co je výše řečeno, a sice, že ve správě věcí veřejných převládají muži.<br />
Jenže teď to vypadá tak, že silný tok peněz sportu neprospívá nebo mu dokonce škodí. Na podporu vyřčeného použiji jen několik aktuálních zpráv ze sportovních kruhů. Např.: V kuauze Bohemians je pravá „Bohemka“ nepravá nebo je to obráceně – zatím to nerozlousknul ani soud, a nejde o nic méně podstatného, než o peníze. Klub Slávie je beznadějně zadlužen. Sazka, která měla český sport podporovat, krachuje, sportovní hala, kterou vybudovala je nad její finanční možnosti. A Strahov – největší sportovní stadion, podle některý údajů největší na světě, chátrá. Pokud by se těch X miliard korun, které spolkla nová hala, použilo na záchranu Strahova, dostal by šanci na přežití. Nejenže by pak opět sloužil svému původnímu účelu, ale mohl se stát národní chloubou. Nyní na serveru Akce.cz najdete u stadionu hlášku: „Nevíme o žádných akcích v tomto místě“, a to je tam k dispozici asi šest regulérních fotbalových hřišť. V 90. letech se na Strahově konalo několik akcí kulturních, v současnosti už o něm není slyšet vůbec, takže zřejmě spěje ke svému konci v tichosti a bez veřejného zájmu.<br />
Kultura, do které nejde ani jedno procento z ročních státních výdajů, a už proti tomu ani nikdo neprotestuje, kvete. Alespoň já to tak vnímám. Musí sice zápasit o každou korunu, a tu pak třikrát v dlani otočit, umí ale něco, co se dnes objevuje v málokteré oblasti, a co vyjadřuje pěkné české přísloví – Hondě muziky za málo peněz. </p> <p>Pozn. autorky: Našim hokejistům na MS 2011 fandím a držím palce.</p>

<p>ČR: Na webových stránkách Místní kultury dobré zprávy převažují, nicméně ty špatné se také vyskytují. Zpravidla se týkají zanedbaných, polorozpadlých či zdevastovaných památek. Nejhorší na nich je lítost a beznaděj, které u člověka vyvolají, když si uvědomí, o jak cenné a nenahraditelné dědictví jde, jak poměrně málo stačilo ještě nedávno, a když na obzoru není nikdo, komu by to vadilo natolik, že by něco podnikl.</p> <p>Ovšem tím „nikdo“ nemám na mysli jedince ale instituce. I když není dobré podceňovat schopnosti a možnosti řadových občanů, z nichž mnozí už dokázali nemožné, přeci jen se nejedná o systemtický přístup.V takových případech jde o výjimečné, statečné a velmi zapálené osoby, které nelitují čas a mnohdy ani vlastní peníze na záchranu té které kulturní památky.<br />
Jenže často dávno před tím, než se do boje s časem a lhostejností tito jedinci pustili, selhaly státní i veřejná správa, kontrolní orgány a vlastník.<br />
Paradoxní je, že pokud je majitelelm fyzická osoba, dost často potíže nenastanou. Je-li jím ovšem právnická osoba, tedy firma, jsou památky ve větším ohrožení. Zejména pak, když se v přístupu k památce objeví kalkul, bez vztahu k ní samotné. Pak má ale nastoupit stát a naše společné kulturní dědictví chránit.<br />
Zdá se, že tomu tak nyní je v kauze Lázní Kyselka, které se podobně jako mnoho jiných kulturních památek ocitly laxností vlastníků na hraně přežití. Jako balzám působí zpráva, že Ministerstvo kultury ČR chce k záchraně tohoto lázeňského komplexu pomoci, a že se u jednoho stolu sešli všichni zainteresovaní a kompetentní. Dne 6. května 2011 proběhne další jednání k zahájení přípravy prvního záchranného kroku, kterým je statické zajištění areálu kulturní památky.<br />
Jestliže k tomuto posunu pomohl mediální tlak a petice za záchranu lázní, kterou podepsaly stovky tisíc nespokojenců na webových stránkách www.zachrante-lazne-kyselka.cz, znamená to mimo jiné, že občanská společnost se učí a dělá pokroky.</p>

<p>V těchto dnech se od doby spuštění internetové verze Místní kultury na začátku roku 2008 blíží počet návštěv k číslu 300 tisíc. Tomu, kdo se stane jubilejním třistatisícím návštěvníkem nemůžeme nic slíbit. Ale všem, kteří naše stránky navštíví, nabízíme průběžně aktualizované široké zpravodajství zacílené na kulturní dění v celé České republice.</p> <p>Za dobu naší existence jste mohli zjistit, že „nepaseme“ po skandálech ani po mediálních atraktivitách. Zajímá nás vše, co se v regionech a místech děje. Naším krédem je, nenechat žádnou informaci z kultury zapadnout, a jedině skládáním těchto kulturních střípků, můžeme sestavit mozaiku, která dokládá bohatost a rozmanitost kulturního dění v celé ČR. A také inspiruje.<br />
Na to, jaké máme ambice je nás ale málo a od dubna 2011 ještě méně. Proto znovu připomínám, že obsah Místní kultury můžete vytvářet s námi. Každý má možnost prezentovat na našich stránkách své kulturní akce, vložit pozvánku, ale i podělit se s ostatními o své zkušenosti a názory. Jedinou podmínkou je, že se musí týkat kultury.<br />
Tak tedy děkujeme všem, kteří si cestu na náš web už „vyšlapali“, a těšíme se na další společné úsilí při propagaci místní kultury.</p>

Existují morální, etické, protikorupční a další kodexy. Mají je k dispozici politické strany, zastupitelstva, novináři, lékaři a další profesní skupiny či firmy. Nějakou formou etických a mravních pravidel se snad řídí i právníci a soudci. Jde ale o módní záležitost a mnohdy jsou sestaveny jen pro formu, často je ti, kterým jsou určeny, neberou vážně, a většinou nikdo není za jejich porušení sankcionován. Málokdy se s nimi operuje. V lepším případě bývají vyvěšeny na příslušných webových stránkách, čímž v podstatě jejich život skončí. Lidé slušní a mravní je v podstatě nepotřebují a o prospěšnosti většiny kodexů je proto možné pochybovat. Přesto se jich v obecné rovině zastávám. Zejména těch, které stanovují, že ač některé chování není v rozporu s právem, je přesto nemorální. Napadlo mě nedávno, že svůj kodex by měli mít i kronikáři. Jejich práce je velmi odpovědná a do značné míry subjektivní. Na výsledný záznam mají vliv místní političtí funkcionáři, kteří s konečnou platností schvalují zápis, a jejich úhel pohledu např. na politické dění v obci se může od názoru kronikáře lišit . Zápisy pro další generace by ale měly být co nejobjektivnější a tím se nabízí otázka, zda by posuzování záznamu nemělo být svěřeno v místě respektovaným osobnostem, jestli by se k nim neměli přiřadit také (respektovaní) opoziční politici. Ostatně zákon z roku 1920 "O pamětních knihách obecních" předpokládál, že se toho ujmou letopisecké komise, jejichž složení zákon předjímal. Přivést na svět kronikářský soubor pravidel není jistě jednoduchá záležitost. Sloužil by pouze jako inspirativní či doporučující, přesto by se mohl stát významným doplňkem platného zákona, který má řadu nedostatků. Myslím, že by se stal po(vy)užívaným dokumentem, který by navíc mohl posloužit jako podklad pro eventuální vytvoření novely zákona o kronikách. Ludmila Kučerová

<p>PRAHA: Tak jsme se v těchto dnech dozvěděli, že pokuta za chybnou a necitlivou rekonstrukci Karlova mostu je promlčena. Samotný depresivní fakt, že se to může stát tak snadno a v poměrně krátkém čase, nechám stranou.</p> <p>Nakonec se k tomu velice fundovaně vyjádřil minstr kultury slovy: „Z pohledu ministra, dlouholetého starosty i z pohledu běžného občana je samozřejmě těžko přijatelné, že se něco takového táhne bez výsledku rok až do promlčení. Celé to přehazování z Prahy do Plzně a zpátky považuji za nefunkční. Jeden článek v řetězci udělá dvakrát chybu a jste prakticky bezbranní. Možná by stálo za to, zamyslet se celkově nad pravidly správního řízení, protože tady je evidentně něco špatně.“<br />
Neodpustím si pouze zmínku o tom, kolik práce, peněz a papíru stála to roční tahanice, která skončila patem. </p> <p>Pozastavme se ale nad jiným aspektem celého problému. Pokud jste případ Karlova mostu, tedy kulturní památky jedné z nejcennějších, která je součástí komplexu historického jádra zapsaného na Seznamu UNESCO, sledovali, tak po celou dobu jste mohli vnímat dvě oponentní skupiny, s názorem na jedné straně, že oprava Karlova mostu je naprosto v pořádku a na druhé straně skupiny s přesvědčením, že památka je rekonstrukcí poškozována.<br />
Vznikly občanské aktivity za záchranu Karlova mostu a v prosinci roku 2009 z důvodu nečinnosti Magistrátu hl. m. Prahy, předalo ministerstvo kultury věc Krajskému úřadu Plzeňského kraje, odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu. Ten shledal, že k pochybení došlo a pokutu vyměřil. Od té doby se Praha úspěšně odvolávala.<br />
Teď si ale můžeme položit otázku, zda byli představitelé hlavního města přesvědčeni, že mají pravdu a rekonstrukce Karlova mostu je podle nich úplně v pořádku, nebo jenom hráli o čas.<br />
Promlčením se totiž vytratila podstata věci. Je tedy Karlův most necitlivými zásahy poškozen, nebo není? A pakliže ano, tak kterými?<br />
Myslím, že by se v tomto směru mělo docílit respektovaného závěru už proto, že rekonstrukce bude pokračovat.</p>

<p>Místní kultura se stala mediálním parnerem soutěže Jak chutná Praha, a to mimo jiné proto, že jsme se v roce 2003 věnovali obdobnému tématu, když jsme mapovali české tradiční lidové recepty po celé ČR.</p> <p>Položili jsme si tehdy stejnou otázku jako nyní Pražská informační služba, která soutěž vyhlásila, a sice, zda se podaří uchovat kulinářské umění zděděné po předcích.<br />
Zajímalo nás, jaký postoj má k této problematice UNESCO, považuje-li tradiční národní recepty za nemateriální kulturní dědictví, a ptali jsem se na to JUDr. Ireny Moozové, tedhejší představitelky ČR při UNESCO.<br />
Z její odpovědi vyplynulo, že Úmluva o ochraně nemateriálního kulturního dědictví, pod kterou by tradiční recepty patřily, nezahrnuje vyčerpávají seznam všech oblastí hodných ochrany, dokonce může jít o proces nekonečný, když projevů, které posilují pocit identity a kontinuity společenství, bude přibývat.<br />
Dozvěděli jsem se také, že z Úmluvy vyplývá, že to, co se stane předmětem ochrany, je v kompetenci jednotlivých států.<br />
A tak si myslím, že by Česko mělo tradiční lidové recepty začít schraňovat, sepisovat a ukládat. A také zkoumat; i my jsem se v naší brožuře pokusili dát do souvislosti to, co lidé jedli, s místem, kde žili.<br /> Osob, které podle tradičních receptů připravují pokrmy, stále ubývá, a těch kteří vaří hezky česky podomácku je také méně. </p> <p> Mimořádnou přílohu, kterou jsme vydali s názvem „Chuťový místopis regionů“, najdete ve spodní části titulní webové stránky Místní kultury.</p>