pondělí
16. září 2019
Svátek slaví: Ludmila

Články a komentáře

Články a komentáře

Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Václavem Fialou

KLATOVY: Jsou chvíle, události a okamžiky, které zcela změní náš život. Pro Václava Fialu takovým bodem zlomu byla sametová revoluce. Nebýt událostí roku 1989, zřejmě by se nikdy nestal sochařem. Ačkoli se umělec až renesančně všestranný tomuto označení brání, dnes už neodmyslitelně patří do kontextu českého i mezinárodního sochařství 20. a 21. století. Přečtěte si víc v následujícím rozhovoru.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Brzy to bude třicet let od událostí v listopadu 1989. Jak s tou vzpomínkou naložíš?

V australské Sydney na proslavené pláži Bondi Beach se rok co rok vždy na podzim koná úžasná mezinárodní sochařská přehlídka „Sochy kolem moře / Sculptores by the Sea“. Její ředitel přišel s myšlenkou, že letošní ročník připomene třicet let od sametové revoluce v Československu. Spolu s několika dalšími lidmi z Čech pozval k prezentaci i mne. Považuje mě totiž za velmi typického autora. Sametová revoluce pro mne znamenala zásadní změnu v životě, protože jsem se až po roce 1990 začal naplno věnovat tomu, čemu se věnuji…

 

Sochařství?

No, sochařem byl třeba florentský Donatello…. Já se trošku stydím takhle se nazývat. Ale fakt je, že sametová revoluce to byl životní zlom. Kdyby nepřišla, tak bych se do toho asi nikdy nepustil. 

 

To myslíš vážně? 

Ano, žil jsem v Klatovech a neměl zdání, že existuje nějaká jiná umělecká kultura než ta oficiální. Znal jsem jen to, co nám komunisti do veřejného prostoru nacpali. Taková z travertinu vysekaná žena, která měla paže jako stehna - tak to mě absolutně nezajímalo. A pak - někdy v roce 1990 -  jsem jel s přáteli do Amsterodamu na výstavu Vincenta van Gogha. Zašli jsme také do The Stedelijk Museum, tehdy tam právě probíhala výstava “Energieen”. Netušil jsem, co tam může být, ale zašel jsem dovnitř a zažil něco neuvěřitelného. Chodil jsem vyjeveně galerií s otevřenou pusou... Nevěděl jsem, že i takhle mohou vypadat sochy. 

Anselm Keifer tam měl z olova udělané letadlo přes celý sál, Luciáno Fablo na schodišti minimalistické mramory, Frank Stella tam měl úplně bláznivé velkorysé kompozice a nejvíc mě uzemnil  Walter de Maria! Po celém sále v přesném řádu ležely vyleštěné bronzové tyče – něco jako sochařská modlitba. Zíral jsem na to v blaženém úžasu. Tohle všechno nám bolševik neumožnil ani spatřit. Byl to přímý zásah!

Sochařství je báječné dobrodružství a nejen travertinové mávající soudružky. Ty mají se sochou společného pramálo.

 

To už jsi začal tušit, že by ses mohl začít věnovat sochařství?  

Vůbec ne. Tehdy jsme v Klatovech založili Galerii U bílého jednorožce, galerii moderního umění. V domě na náměstí, který soudruzi dokončili krátce před revolucí jako muzeum dělnického hnutí a revolučních tradic na Klatovsku. Samozřejmě v regionu nikdy žádné dělnické hnutí neexistovalo, takže expozici bylo třeba dohnat velkoplošnými fotografiemi, Gottwaldovými citáty a podobnými pitomostmi. Nicméně dům byl krásně opravený, čistý, koberce nesešlapané, protože do něho nikdo nechodil. Řízením osudu tam můj kamarád pracoval jako údržbář. A do toho přišla revoluce. Kamarád měl klíče a já nápad. Najednou jsem byl aktivně zatažen do pořádání výstav. První dva roky, než se z toho stala oficiální galerie – dnes Galerie Klatovy-Klenová –, jsme s kamarádem dělali výstavy na koleně, tak nějak pirátsky. A pak, v roce 1992, jsem najednou prožíval divné prázdno. Už mě nebavilo malovat chmurné obrazy, na kterých jsem vyprávěl svůj životní příběh. Na to se už nedalo koukat. Tak jsem přestal úplně tvořit. Přitom jsem se ale angažoval veřejně, pomáhal se zmíněnou galerií. Živil jsem se jako grafik. Dělal jsem grafické úpravy, např. pro festival Pražské jaro. S historikem umění Jaromírem Zeminou jsem spolupracoval na výstavách a publikacích umělců z jeho okruhu. Díky tomu jsem se seznámil s tou nejlepší uměleckou garniturou – s Adrienou Šimotovou, sestrami Válovými, Věrou Janouškovou, Václavem Boštíkem a mnoha dalšími. V roce 1992, to už mi bylo 37 let, jsem se motal v plzeňské Škodovce, v místní svářecí škole, kolem jednoho tvořivého sympozia. Zpočátku jsem jen povzbuzoval kamarády, ale nakonec mi to nedalo a vyrobil jsem jakýsi výtvarný objekt. Strašně mě to zasáhlo a zcela pohltilo. Organizátoři mě pozvali na další sympozium do rakouského Schwarzenbergu. Jmenovalo se "Překročitelé hranic" a po revoluci obíhalo Rakousko, Německo a Československo. A tam jsem zažil totální přerod. Hned po návratu jsem dal v práci výpověď. Usoudil jsem, že sice nevím, jak to budu dělat, protože jsem neměl žádné znalosti, žádné vzdělání v oboru a netušil jsem, jak se uživím, ale bylo mi jasné, že přesně tohle dělat chci. Kdyby nebylo sametové revoluce, tak bych opravdu chodil dál se svěšenou hlavou kolem těch travertinových postav mezi paneláky... 

 

Myslíš, že máme v sobě cosi předurčeno? Je možné, že jsi jen podvědomě čekal na tuto příležitost?

Já věřím na univerzum. Dokud jsem byl pyšný, zablokovaný svým egem a pořád jsem si myslel, že jednou budu tím největším malířem na světě, tak jsem jen narážel na zdi. Teprve když jsem poslechl vnitřní signál, najednou všechno šlo. Ačkoli jsem neměl žádnou průpravu, žádné sochařské vzdělání -  neuměl jsem ani nalít benzín do motorové pily nebo si koupit správnou brusku -, potkával jsem ty správné lidi a všichni ke mně byli kolegiální a přátelští. Dodnes jsem jim za to vděčný. Mezi sochaři nevládne závistivá rivalita. Naopak, navzájem se respektujeme. Nemusíme souhlasit s uměleckým názorem toho druhého, ale podporujeme se, protože dobře víme, co za tím stojí. Sochařství je pracné, časově a finančně náročné a ekonomicky nevýhodné, protože sochy - až na výjimky - nikdo moc nekupuje. Ale je to zážitek, který nelze popsat nikomu, kdo to nezažil. Najednou jsem se ocitl ve vznešené rodině sochařů a jsem za to univerzu vděčný. Říkám si, jaký to je zázrak a snažím se tomu nezpronevěřit. Pracuji na hranici svých možností, což vzbuzuje dojem, že pracuju moc. Jenže když se pracuje málo, tak se člověk nikam moc neposune...

 

Proč si vlastně vybíráš ty nejtěžší materiály, ten nejtvrdší kámen, jakým je žula? To je přece výzva za výzvou.

Já to takhle nevnímám. Nemám rád měkké materiály, nemodeluju, a když vidím hlínu, dělá se mi skoro špatně. Nemůžu na ni ani sáhnout. (smích) Prostě jen odebírám materiál, a protože dělám s jazykem geometrickým, tedy redukovaným, vyhovuje mi tvrdý kámen. Nedělám barokní sochy, ale spíš ty přísné tvary. 

 

Když si vzpomenu na některé z tvých prezentací, jako by tam nebylo nic navíc. Což jistě podmiňuje také materiál, o kterém mluvíš. 

Ano, protože pokud pracuješ s tvrdým materiálem, jako je kámen nebo železo, tak tě to drží v mantinelech. A dokonce čím je opracování náročnější, tím jsou mantinely přísnější. Mně to takhle vyhovuje. Tam si nemůžu vymýšlet vlající drapérii, ani mi to není blízké. Čím jsem starší, tím víc inklinuji ke kameni a dřevo opouštím. Dřevěných soch jsem udělal velké množství. Dnes jsou už skoro všechny rozpadlé.

 

I to je jeden z důvodů, proč volíš kámen? Rád bys, aby tu tvoje sochy zůstaly navěky? 

Ne, ten důvod je jiný. Mě vzrušuje, když socha komunikuje s okolím. Když si dáš malou sochu do pokoje, komunikuje s tvým klavírem, s tvým parapetem, s tvou skříní – s tebou. Ale když ji umístíš do parku, na náměstí nebo jinam, tak komunikuje s geniem loci toho místa. Se všemi lidmi, i s těmi, kteří tě nemají rádi. A to je obrovská výzva. Pokaždé, když vztyčím velkou sochu ve veřejném prostoru, tak se něco odehraje. Něco, co se dá jen těžko popsat. Je to jen okamžik, ale vždycky závratný.  

 

Není to přece jen příliš riskantní? Znám sochaře, kteří byli za svá díla veřejností málem lynčováni, a jejich socha z veřejného prostoru musela zmizet. 

Samozřejmě, občas jde o obrovské riziko. Každý divák má jiný názor, každému se líbí něco jiného. Dílo ve veřejném prostoru je velmi snadné kritizovat. Já ale dělám z velké míry memoárové věci, tedy pomníky. 

 

Memoárové věci - to je odborný termín?  

No, já jsem si to tak nazval: Memory – Paměť. A jsem přesvědčený, že jsou to závažné úkoly. Někteří moderní sochaři jimi pohrdají. „Pomníky jo? Ty děláš pomníky?“ – „Ano, já dělám pomníky a dělám je strašně rád.“ A ty nemohou být ze dřeva ani z plastu, ty musí být z definitivního materiálu. A protože nemodeluju, neodlévám do bronzu, zbývá mi jenom kámen a ocel a ještě nějaké další drobné možnosti, což samozřejmě ovlivňuje i moji volnou tvorbu.

Musím se přiznat, že mám strašný problém, když vidím výstavu profesionálního výtvarníka, která je z polystyrénu. Takovou sochu bych nikdy nevystavil. Prostě doma si dělej, co chceš, zkoušej si v ateliéru, řezej si polystyrén, kašíruj si, jak chceš, ale pro veřejnou prezentaci ji musíš mít v definitivním materiálu. Ale připouštím, že můj názor se může mnohým jevit jako přežitý.

 

A jiná otázka … socha v barvě, barva v soše. Zdá se, že v Čechách tato myšlenka stále ještě nezdomácněla… 

Sochy se vždycky kolorovaly, polychromovaly. Všechny barokní sochy byly kdysi barevné, stejně tak antické sochy. 

 

Jen jsme na to zapomněli? 

Najednou jsme začali ctít materiál ve své prvotní podstatě a považujeme to za správné. Když dřevo, tak nenatřené, stejně tak kámen. Rád pracuji s českou žulou tady na Klatovsku je spoustu lomů a před pěti lety jsem začal zkoumat, jak by se ten šedý kámen dal přetvořit tak, aby ve mně vyvolával jiný dojem. Když v černém gabrodioritu uděláte hranu, třpytí se a vytvoří ostrý stín, ale když ji uděláte v žule, tu hranu skoro nevidíte. A tak mne napadlo použít barvu. Začal jsem vstupovat do žulových soch pop-artovými pastelovými barvami a teď už mám první dvě realizace. Lidi to zpočátku vnímali jako svatokrádež. „Ty natíráš kámen barvou? A to na něm barva drží?“ ptají se udiveně. – „Ano, já natírám kámen barvou. A používám stejnou barvu, jakou máte vy na vašem autě. Rozdíl je v tom, že vám auto časem zreziví, ale můj kámen ne.“ Lidé mají dojem, že když se kámen natře, tak se zničí. Spolupracuji s profesionálem, který mi barvy připravuje a míchá. Jeho zásluhou jsou barevné vrstvy naprosto dokonalé. 

 

Zažil jsi situaci, kdy se ti v této souvislosti podařilo změnit názor veřejnosti?  

Ano. Loni jsem zjistil, že moje rodné město vypsalo soutěž na pomník padlým v první světové válce. V Klatovech takový pomník kdysi byl. Osmnáct let jsem se snažil, aby se obnovil. K tomu ale nedošlo. Zhotovil ho Vilém Glos, dnes už zapomenutý zdejší sochař. A byl to monumentální pomník. Shromáždil jsem veškerou dokumentaci i to, co se z pomníku zachovalo, ale radní se rozhodli jinak a vypsali soutěž na pomník nový. I to je možná cesta, což nezpochybňuji. Když jsem se o tom dozvěděl, byl jsem ale trochu smutný, že jsem nebyl osloven. Protože se jednalo o anonymní soutěž přes komoru architektů, našel jsem si podklady a na poslední chvíli jsem se zúčastnil. Navrhl jsem monolit skoro sedm a půl metru vysoký na trojúhelníkovém základu, který přechází do barevné vlajky. Použil jsem takový jednoduchý fór – napadlo mne, když ten trojúhelníkový obelisk nahoře seříznu, z čelního pohledu vznikne česká vlajka. Ta samozřejmě musela být pojednaná v barvě. Soutěž jsem vyhrál a byl jsem překvapen, že i odpůrci, kteří nesnášejí, když používám barvu na kámen, hlasovali pro. A teď tady v Klatovech stojí natřený kámen. (smích)

 

Stále platí, že doma není nikdo prorokem…

Samozřejmě, ale pravda je, že působím v nějakém regionu a teď nechci, aby to znělo pyšně, ale těch lidí, kteří jsou schopni dělat do veřejného prostoru velké věci a realizovat nejrůznější typ zadání, zas není tak moc. Já tady žiju, mám to tady rád, jsem nepřetržitě okouzlen touto krajinou, tak holt tady rozsévám... Když někdo přijde, že chce udělat malinký boží muka do vesničky, tak je samozřejmě udělám. Jiný chce originální plot, nebo dlažbu, vrata, cokoli… neošklíbám se nad žádným typem práce. To všechno je sochařská zakázka. 

Takovým nejparadoxnějším zážitkem byl klatovský kruhový objezd, kolem kterého jsi přijížděla. V Klatovech je asi patnáct kruhových křižovatek. Navrhl jsem městu, že by na nich vznikla galerie současného umění. Na každém z nich by dostal prostor jeden významný umělec. Ale nezískal jsem od radních podporu. Místo toho začaly na křižovatkách vznikat různé divnosti, reklamy apod. A pak se objevil nový kruháč na příjezdu z Plzně a starosta mě vybídl, abych se sešel se zástupcem firmy, která ho realizovala. Navrhl jsem řediteli, aby jeho firma udělala velké gesto a vytvořila v prostoru kryptogram města Klatovy na způsob Stonehenge v Anglii. Pětimetrové kameny ve tvaru písmen po obvodu kruhu.  Jemu se to líbilo, udělal výběrové řízení v lomech a nápad zrealizoval. Já jsem ho dozoroval. Pak se to postavilo a vyvolalo to takovou bouři nenávisti, až se Klatováci rozdělili na dvě poloviny. Dostal jsem asi osmdesát anonymů, ve kterých mi lidi hrozně nadávali. Stupidní cedule nebo reklamy jim nevadí, ale tahle žulová písmena dodnes vzbuzují emoce. Zaskočilo mě to. Dokonce jsem s rodinou na pár dní odjel z města, a ještě dodneška to ve mně doznívá. Ale po dvou letech si lidé začínají zvykat a klatovský Stonehenge má dokonce svůj fanklub. Lidi mi píšou, že jezdí několikrát dokola, aby si to užili. Ti méně bystří se mě ptají, proč je to do kruhu, že se to špatně čte. (smích)

Vždycky před Vánoci zdejší ženy pořádají výstavu z vánočních perníčků, které samy napekly. Loni instalovaly vitrínu s nápisem dominanty Klatov a vystavily klatovskou Černou věž, Bílou věž a perníkový kruháč s nápisem Klatovy. (smích)

 

Pomohlo by, kdyby autor veřejnosti předem vysvětlil příběh svého díla? 

Myslíš, že by bylo správné, aby u každého díla byla vysvětlující cedule? Co je, sakra, nepochopitelného na žulových písmenech naskládaných v kruhu do nápisu KLATOVY? 

Já nikdy nevyprávím obsah díla. Jsem přesvědčen, že je to velmi intimní věc. Buď z něj divák má nějakou emoci, nebo nemá.  Ale rád vyprávím, co se dělo kolem sochy. Co předcházelo a co se stalo potom, když dílo vzniklo. A protože se jedná o sochy do veřejného prostoru, pokaždé se něco přihodí. Uragán neuvěřitelných zážitků. Člověk jen žasne, jak do sebe nakonec všechno zapadne. A když už si říkám, že se nic nestane, najednou bum! 

Před mnoha lety jsem přijel do jednoho městečka v americkém New Hampshire - na pozvání Paula Andrise, což je sběratel a fanda do umění. Koupil tam místní horu, jmenuje se Hora velkého medvěda, postavil studio pro sochaře a horu pokrývá sochami. Každý rok pozve pár sochařů já byl jeden z prvních. Strašně jsem tam trpěl, protože jsem odjížděl s tím, že zhotovím dřevěnou sochu. Jenže hned po příjezdu mě uvítal nápis "Stone symposium". A já měl s sebou jenom motorovou pilu. Nakonec jsem velmi komplikovaně vyrobil dílo, které mne napadlo na místě. Nazval jsem ho Slza pro West Fargo. Z ničeho nic se mi vybavil dávný zážitek. Jako malý kluk jsem chodil do kina na černobílé americké kovbojky. Vždycky na konci filmu se opakoval záběr na odjíždějící dostavník s nápisem West Fargo Company. Nevěděl jsem, co to znamená, ale zdálo se mi, že je to moje odjíždějící dětství. Tak jsem udělal kamenné kruhy, takový rozlámaný dostavník, jako by ho vykopal archeolog, a umístil jsem na něj kamennou slzu. Nazval jsem to Slza pro West Fargo. Netušil jsem, že West Fargo byla banka, která rozvážela peníze stavitelům železnice, a že do dneška funguje. A teď si představ, že jsem tu sochu postavil na skalní terasu. Už probíhala vernisáž, všichni popíjeli víno, hrála hudba, a já ještě jezdil s malým bagříkem a bagroval základy pro sochu. Měl jsem zpoždění a byl jsem úplně vyřízený. A najednou ke mně přišel sympatický vousatý chlap, začal mě objímat a zeptal se, jestli vím, že tam v dálce je městečko, kde se vyráběly dostavníky pro West Fargo Company a že je tam muzeum dostavníků a že on je restauruje. Myslel si, že jsem si to všechno nastudoval a s tím také přijel na Horu velkého medvěda. Ale já jsem o tom neměl ani ponětí. To univerzum mi poslalo poselství. A takové se mi dějí věci...

Nebo jiný příběh – památník nazvaný Nakloněný obelisk. Samota Dubeč u Nepomuku, hájovna, kde během války spadlo sestřelené americké letadlo Liberator. Z jedenácti vojáků, kterým bylo kolem dvaceti let, deset z nich na místě zemřelo. Po roce 1989 se najednou objeví Čechoameričan z Oregonu a říká: „Bydlím ve městě, kde žijí ´děti´ toho pilota. Poslali mě, abych se sem jel podívat. A našel jsem jenom tůň, ve které leží kusy plechu, a malý křížek. Neudělal byste tady nějaký pomník?“ Napadlo mě, že udělám nakloněný obelisk. Mezi stromy umístím nerezový, tak osm metrů vysoký hranol, mírně nakloněný do epicentra pádu toho letadla, který se zároveň bude třpytit a symbolizovat cestu někam nahoru. A to se taky podařilo. 

Obec se rozhodla, že udělá slavnostní odhalení. A byla to veliká sláva, lidé byli dojatí. V Americe vypátrali toho jediného letce, který byl tehdy zachráněn Raymond Noury, boční střelec. Už v bezvědomí se mu otevřel padák, byl vyvržen otvorem po ustřeleném křídle a spadl do sněhu, kde ho našel syn hajného. A tenhle americký voják po mnoha letech přišel odhalit obelisk kamarádům, kteří neměli takové štěstí. 

 

To je opravdu silný, emotivní příběh.   

Jak už to při takových příležitostech bývá, zazněla spousta děkovných slov od mnoha lidí, kteří si vzájemně děkovali, jako by to všechno byla jejich zásluha. (smích) Na závěr dostal slovo i Raymond Noury. Na sobě měl starou vojenskou uniformu. Nesmírně milý a šťastný starý pán. Přišel, aby poděkoval člověku, kterého nikdo neznal. Pak se ukázalo, že děkuje tomu, tehdy čtrnáctiletému klukovi, který ho našel ležet v bezvědomí na sněhu u samoty Dubeč. Ti dva se konečně po tolika letech znovu setkali a objali. 

 

Není to jen nadsázka - skutečně mohou sochy člověku změnit život?

Není. V mém případě zásadně. Dokonce jsem se z pesimisty stal mírným optimistou. Změnil se mi životní řád i životní program. Moji kamarádi si mne často dobírají a říkají: „Ty jsi ekonomický zázrak ze Šumavy. Protože kdo by tady potřeboval sochu do veřejného prostoru? (smích) Ty jsi měl dávno umřít hlady!“ A já se tím přesto živím, a když je nejhůř, přihodí se nějaký zázrak a zas to chvíli jde... Samozřejmě už nejsem tak těkavý jako v minulých letech, kdy jsem přijímal všechna pozvání, takže jsem cestoval napříč celým světem – do Severní Karoliny, do Austrálie, Spojených států, kamkoliv. Byla to ale dobrá škola života. Musel jsem dělat díla v improvizovaném prostředí, ve stísněném časovém limitu a tehdy jsem si uvědomil, že stres mi vlastně vyhovuje. Takže když se účastním nějaké soutěže, jdu na doraz. Například v pátek se návrh odevzdává, ve středu se začnu potit, všechno se ve mně se zmobilizuje a dostanu nápad. Doslova prosím zadavatele, dejte mi limit prostě potřebuji adrenalin. 

 

Volná socha – ta se z pohledu laika přece dá postavit kdekoli. Je opravdu konkrétní veřejný prostor pro sochařské dílo tak určující? 

Samozřejmě, že sochu lze postavit kdekoliv, i to je možnost. Ale lepší je udělat konkrétní sochu na konkrétní místo. Uvedu to na příkladu. Jel jsem v roce 2004 do Austrálie vystavovat na "Sculptores by the Sea". Podmínkou výstavy je, že si účastníci dopraví a vystaví sochu na své náklady. Každý rok je jich kolem stovky. Ale já jsem – logicky – odtud nemohl žádnou sochu vézt. Tak jsem ji vyrobil na místě v nedalekém buši z eukalyptu. Tím jsem pochopitelně získal určitou výhodu, protože jsem sochu z místního materiálu „ušil“ přesně na dané místo, na horizont modré hladiny oceánu, do prostoru, který jsem znal. A ti lidé ji najednou vnímali úplně jinak. Získal jsem hlavní cenu Sydney Sculptores Prise. Díky tomu mě pozvali do Sydney další rok opět a mělo to podobný průběh. Jenže už tam o mně věděli, a když jsem zas pracoval v buši obklopen lesem, ovcemi a kravami, přiletěla jednoho dne ze Sydney helikoptéra a různí zájemci o umění se přiletěli podívat, co zas ten Fiala dělá. Když si na tu helikoptéru, která přistává na palouku vedle mé rozdělané sochy, vzpomenu, cítím pokaždé povzbuzení.

Když se mě někdo v Praze soucitně zeptá: „Jo, ty jsi v těch Klatovech, to je daleko, viď?“, pomyslím si své. Z Prahy do Klatov je to jen hodina a půl. Máme to holt v naší zemičce jinak nastavené. Před dvěma lety ta parta, co za mnou letěla do buše, přijela do Klatov. Rektor univerzity, ředitel Národní galerie, ředitel světové sochařské přehlídky a další, kteří mají rádi umění. Stálo jim to za to, aby za mnou jednoho dne do Klatov přiletěli na oběd.  

 

O čem bude tvoje příští knížka?

Právě jsem vydal svou monografii, ale správně tomu říká Jiří Kotalík, že je to bilanční katalog. Moje sochy jsou rozptýlené po světě, často už o nich ani nevím, chtěl jsem je dát dohromady, abych zjistil, jestli mám nějaký názor, proč to vůbec dělám a co je hlavní. Celou zimu jsem pracoval, až vznikla tahle kniha, kde je přes 400 soch. Na konci jsem už měl jasno. Napsal jsem to do úvodu knihy a můžeš to klidně ocitovat. Není pro mě důležité společenské uznání typu, že o mně bude kurátor někde v Mnichově dělat výstavu a že budu zastoupen ve sbírce tam a tam. To je profesně příjemné, ale nepodstatné. Za důležité považuji to, jaký život žiji, koho potkávám, kdo tvoří mé okolí, co prožívám a jak to ovlivňuje celou rodinu. A mnohdy taková činnost ovlivňuje i široké okolí.... To je prostě fascinující. I to, jak naše malé děti vnímají sochu. Všechny sochy dělá tatínek. Takže, když vidí cizí sochu, která pro mě není typická, ošívají se: „Tak tahle se ti moc nepovedla!“ (smích) 

Ale když se ptáš na mou další knihu, tak až budu mít čas na psaní… Jedna se bude jmenovat "Z deníčku zastupitele". Příběhy z časů, kdy jsem byl čtyři roky v komunální politice, což mě úplně vysálo, protože jsem pro tuto činnost zcela nevhodný. Umělec je svobodomyslný, rozhoduje se sám za sebe a nemusí dělat žádné kompromisy. Na můj vkus bylo na radnici těch kompromisů a divných věcí příliš. Ještě to musím nechat trochu uležet, abych byl nad věcí, trochu zábavný a bez hořkosti. Ale už mám asi deset příběhů napsaných. Pak mám rozepsanou knížku - zatím se jmenuje "Dopisy odněkud". Formou imaginárních dopisů vyprávím příběhy svých soch. A rád bych napsal ještě jednu, má název "Básně stavebnímu úřadu", to proto, že jsem se proti své vůli stal básníkem. Jak se to přihodilo? Součástí mých projektů je také volný popis díla. Když jsem například prosazoval úpravu zanedbaného renesančního dvorku v městském domě na náměstí, kde donedávna byly jen popelnice a starý moped, předložil jsem návrh a k němu napsal text - báseň nazvanou „Dosud v Klatovech nebylo místo, kde bych si v klidu přečetl Ovidia“. Tenhle text je mimo jiné součástí klatovského poeziomatu - tedy veřejného automatu na poezii, kde jsou ale jinak zastoupeni opravdoví básníci. 

 

Třicet let od listopadu 1989 a jako by to bylo včera…  O této události se bude ještě hodně mluvit. Myslím ale, že stojí za to připomenout, že to, co dnes vnímáme jako samozřejmost, je ve skutečnosti nesamozřejmé: Svoboda. Bez ní se nedá tvořit ani občansky naplno žít….

Každý povzdech, který slyším od lidí, že je hrozná doba a tak podobně, mě popouzí. Oni už zapomněli, co je to hrozná doba. Vždyť my si teď žijeme skoro v ráji. Samozřejmě různí blbečkové to kazí a otravují vzduch, ale principiálně je to úžasný. A z mého pohledu? Já jsem byl z toho režimu utrápený, bojoval jsem proti němu po svém, snažil jsem se vymezit si tu svobodu. Člověk spaloval tolik energie na něco, co má být samozřejmost. Fakt nechápu, proč to ještě některým nedošlo.

Kdykoli přejíždím za kopcem bavorskou hranici, kam se vydáváme minimálně jednou týdně, pokaždé si vzpomenu – na ty kalašnikovy, na ty ruce na spoušti, na toho vojáka, jak mi prohledává batoh. To fakt nebylo normální, co jsme zažívali. A dnes? Zázrak. Žijeme v neuvěřitelně dobré době. A to mě nikdo nezkazí. 

 

A pokud jde o umění?

Vnímám, jak se společnost kultivuje. Přichází stále mladší a mladší generace, která už je zkušená, má zážitky z cestování po světě, z demokracie, z jiného způsobu myšlení. Ještě v devadesátých letech na mě lidi křičeli, posmívali se, uráželi mě, když jsem někde v parku dělal sochu, teď už to tak není. Přijdou, zeptají se, podají ruku a popřejí mi hodně zdraví, což je obrovský posun za těch třicet let. 

 

Z monografie Václava Fialy SOCHY 

„Dlouho jsem nevěděl, jakou podobu téhle knize dát. Jak sochy členit a jak je vybírat. Nakonec jsem si uvědomil, že kniha by měla vypadat podobně jako můj život: trochu živelná, trochu úsměvná, trochu emotivní. 

Sochy umístěné v jednotlivých kapitolách mohou být klidně zařazené v kapitolách jiných. Rád se podvoluji pocitům, rád reaguji na nové místo či na nečekané zadání. Vše se prolíná. Vybrat jen práce, které odpovídají jednomu názoru, by znamenalo ochudit se o rozmanitost, kterou život nabízí. 

Socha může způsobit mnohé. Dokáže změnit atmosféru místa, umí zasáhnout diváka, ale dokáže také měnit samotného autora. Socha není jen hotové dílo. Socha je i všechno kolem. Vymýšlení a shánění, únavná a mechanická práce, obtíže a objevování. Ale i denní život rodiny, dětské vstupování i nervozita z vyrušování. Socha jsou i příběhy, které se odehrávají, setkání a reakce, zklamání i radosti. Socha pro mě není jen objekt postavený na soklu někde v galerii, je to plynutí časem a závratné štěstí, že po této vlně plout mohu.“

 

Místo vizitky

"To, že Fiala pracuje doslova s živočišnou chutí s obtížnými velkými formáty a hmotami, to bylo zřejmé hned zpočátku. To, že nepustí ze svých rukou materiál, který by nebyl  perfektně řemeslně zpracovaný, to bylo jasné také okamžitě. To, že rád se zpracovávaným materiálem doslova bojuje jako v zápasnickém ringu, se dalo sice předpokládat, ale nedá se to absolutně slovy popsat. Ani nafotografovat. Mnoho let bylo čitelné jeho geometrické tvarosloví, používané jako typický autorský prvek při tvorbě jeho svérázných soch-architektur. Postupně se však vynořoval coby tvůrce až patologicky pracovitý, puzený nejtvrdším způsobem vlastními vnitřními motory. Opravdu poznenáhlu jsem objevoval nejrůznější témata jeho prací, následně jsem si musel připustit, že  převážně jihozápadní Čechy jsou prostorem, stále častěji zaplňovaným Fialovými díly, reagujícími obdivuhodně na konkrétní prostředí.

Fiala (který mimochodem i dobře píše, je znám jako autor nejrůznějších druhů textů, cestopisů, publicistických děl a podobně) se mi představil jako zodpovědný občan, vyjadřující se k tváři současného života, komentující  kriticky bez skrupulí onu podivnou nedokončenou revoluci v našich myslích a často i v našem konání, doplňující mezery v našem vědění, ať již záměrné nebo pečlivě kýmsi budované. Jeho realizace, povětšinou ve veřejném prostoru, to jsou nejenom díla pracující s kouzlem přírodního prostředí a ušlechtilých materiálů. To jsou inteligentně a vtipně promyšlené památníky nejrůznějších důležitých dějů a dějin, ať již jen místa nebo oblasti či celé země, ale také pomníky rozsáhlého charakteru, připomínající zásadní dějinné zlomy i okamžiky našeho dnešního moderního života. To je ale také publikační činnost, kritizující otevřeně doslova hlouposti v organizaci veřejného prostoru (hraničící  se zločinem), občanská čestnost, kdy zastávajíc se lepších řešení probíhajících politických, investorských, památkářských, urbanistických jevů a bojů stává bez ohledu na vlastní prebendy na straně logického a poučeného názoru."

Z textu Josefa Vomáčky k připravované výstavě v Sokolově

 

Podnikavky na mateřské: s Eliškou Kaplicky Fuchsovou

ČR: Filmovou producentku Elišku Kaplicky Fuchsovou poznala veřejnost jako partnerku světoznámého českého architekta Jana Kaplického někdy kolem roku 2004, kdy spolu natočili biografický snímek Profil. Životopisný dokument Oko nad Prahou o projektu Národní knihovny však již společně nedokončili… Manželi byli od roku 2007, o dva roky později Eliška - s právě narozenou dcerou Johankou -  ovdověla. Aktivity spojené s péčí o odkaz slavného architekta ji přivedly k politice. V komunálních volbách v roce 2014 byla zvolena do pražského zastupitelstva jako nestranička za hnutí ANO. Před pár měsíci se začala psát další kapitola jejího životního příběhu, kdy na svět s novým partnerem přivedla druhou dceru. Jako dvojnásobné aktivní mamince s nevšedním osudem jsme jí položili několik otázek v cyklu Podnikavky na mateřské.

Autor článku: 
Irena Koušková

V listopadu 2018 se vám narodila po deseti letech druhá dcera. Užíváte si plně další mateřství nebo už na něčem pracujete? (Vím, že jste nedávno účinkovala např. v seriálu Zkáza Dejvického divadla). Srovnáváte? Děláte něco jinak?

Pracovala jsem až do posledního dne své funkce na magistrátu. Do toho jsme se stěhovali, a tak jsem moc času na sebe neměla. Nebylo tomu jinak ani v prvním případě, kdy jsem jako gravidní zase natáčela v Londýně film Oko nad Prahou. Pracovat a užívat si těhotenství bylo naprosto přirozené.

Ovšem nově jsem začlenila do svého programu jógu pro těhotné a takto jsem relaxovala. Cvičení s dalšími matkami bylo plné energie, radosti a štěstí. Tím, že je to moje druhé dítě, tak jsem rozdávala rady i na pokoji v Podolí, kde jsem rodila. Určitě jsem se posunula a víc důvěřuju sama sobě. Proto i porod byl bez jakékoliv medikace a naprosté důvěry v mého porodníka Vláďu Kroftu i mého muže. Víc důvěřuji osudu a plně se odevzdávám vůli boží.

 

Proč jste se vrátila k rodnému příjmení Fuchsová a začala ho používat v podobě Kaplicky-Fuchsová?

Fuchsová se jmenuji odmalička a také jsem hrdá na svoje předky. Tak proč ztrácet vlastní identitu a historii? Začala jsem svou pracovní kariéru se svým rodným jménem a ve filmovém průmyslu zejména v zahraničí mne znají všichni jako Lízu Fuchsovou. Je pravda, že mnoho lidí to dlouhé příjmení přímo irituje. Někteří mi zase říkají jen Kaplická stejně jako mojí dceři a pro některé zůstanu Fuchsovou nebo Kaplicky. Možnosti tu jsou.

 

Před nástupem na mateřskou „dovolenou“ jste působila jako zastupitelka na pražském magistrátu a nechala jste se slyšet, že do politiky už znovu vstoupit nechcete. Litujete toho kroku?

Určitě toho nelituji jako mnozí další kolegové, kteří chtěli něco změnit a tak do toho šli. Jak řekl Lawrence Ferlinghetti, „jen mrtví se neangažují.“ Dostala jsem se do té nejprohnilejší politiky pražského magistrátu a vydržela bez šrámu celé čtyři roky. Vracet se tam určitě nechci.

 

Předtím jste měla slibně rozjetou kariéru filmové producentky. Netáhne vás to opět na začátek, k filmu?

Ve filmu jsem vyrůstala a žiju jím dosud. Dokonce jsem na pražském magistrátě založila úspěšný nadační fond Praha ve filmu. Vlastně jsem ty čtyři roky své spojení s audiovizí neztratila a dokonce jí pomohla. Mnoho filmů i seriálů dělá tak reklamu Praze a já jsem šťastná, že jsem našla marketingový nástroj pro metropoli, která tímto láká kulturní turisty k návštěvě našeho krásného města. Prahu uvidíme i ve filmu Spiderman: Daleko od domova, který jsme finančně podpořili.

 

Předsedala jste Výboru pro kulturu, památkovou péči, cestovní ruch, výstavnictví a zahraniční vztahy Zastupitelstva hlavního města Prahy – co považujete za největší úspěch během svého působení? Jaká kauza vás stála nejvíce sil?

Jako kauzu vnímám např. bezúplatné otevření pietního místa Národního památníku hrdinů heydrichiády. Prosadit zpřístupnění zdarma byl můj malý hrdinský čin, který se samozřejmě nedá srovnat s heroickým bojem sedmi československých parašutistů, ale když někomu sáhnete na peníze, tak to vždycky rozpoutá mediální zájem. S pravoslavnou církví i ministerstvem obrany jsem za magistrát velmi diplomaticky domluvila spolupráci a tím došlo k dokonalé symbióze. Kdybych se do toho nepustila, tak by se dosud na takto důležitém místě vybíralo vstupné, což se ve vyspělých kulturních zemích děje spíše sporadicky.

Další vyjednávání bylo kolem Koncepce kulturní politiky, která je platná do roku 2021 a je v ní začleněna např. pasáž o výstavbě důležitých kulturních staveb, jako je nová Národní knihovna nebo koncertní sál. Na mojí práci se dá navázat a pokračovat v ní stejně jako s pasportizací uměleckých děl ve veřejném prostoru. Jestli se kultura v Praze posune i za stávající garnitury, to ukáže čas.

 

Začátkem roku pražský magistrát opět zamítl znovu oprášenou myšlenku stavby Kaplického knihovny na Letné… Realizuje se v současné době některý z návrhů Jana Kaplického alespoň ve světě?

Magistrát již před třinácti lety schválil převod pozemků pro Národní knihovnu a neumím si představit, že by se současní představitelé hlavního města Prahy chovali úplně stejně jako tehdejší primátor Bém a zabraňovali by výstavbě Národní stavby. Zamítat je snadné, ale realizovat cokoliv a podporovat kreativitu se zdá pro některé politiky obtížné. V italské Modeně jsme zrealizovali muzeum Enza Ferrariho, které postavil posmrtně Andrea Morgante, dlouholetý kolega Jana Kaplického. Do světa jsme poslali designové objekty, jako je např. nádoba na šampaňské, které zas pomohl dokončit Maxim Velčovský z české společnosti Lasvit, nebo příbory s názvem „Zlín“ ze společnosti Alessi. Příští rok budeme realizovat monografii, kterou si Jan Kaplický sám navrhl. Myslím tím velikost i obal knihy s umístěným šperkem.

 

Kauza kolem památníku letcům RAF na pražském Klárově v podobě okřídleného lva odstartovala debatu na téma odstraňování nevkusných uměleckých děl z centra Prahy. Řešila se samotná zanedbaná inventarizace uměleckých děl ve veřejném prostoru metropole.

Praha má od loňského roku nová pravidla, jejichž cílem je ukázat, jak koncepčně přistupovat k umisťování uměleckých děl ve městě. Jak tento materiál hodnotíte? Co konkrétně pomáhá řešit? Jaký je váš názor na umisťování uměleckých děl na veřejných prostranstvích?

Mým cílem bylo Prahu zkultivovat ve veřejném prostoru, který nás tolik ovlivňuje. Uvedu jeden příklad. Nefunkční kašnu před Tančícím domem, která patří TSK. Město se musí starat nejen o mosty, ale i o kašny, pítka, sochy a další umělecká díla z vlastního majetku. Proto jsem pasportizaci začala a doufám, že bude dokončena právě pro účely oprav. Tzv. plug-in Manuálu tvorby veřejných prostranství existuje již od roku 2018 a navazuje na platnou Koncepci kulturní politiky hl. m. Prahy 2017 – 2021. Bohužel je to pro mnohé pouze inspirativní text a nevymahatelný. Opravy nevymáhá ani finančně nesaturuje z oněch 2 % na umění. Diskuzi jsme otevřeli, vizi napsali a teď tuto teorii jen uvést v praxi a odmakat to. Rozhodně nedoporučuji sklouzávat do debaty, jestli se někomu něco líbí nebo ne. To už jsme zažili s Národní knihovnou, kdy ukázkově tehdejší prezident na požádání Pavla Béma zhatil výstavbu jednoho takového díla. Politici by měli kulturu respektovat a spíše pomáhat realizacím projektů než naopak.

A k tomu okřídlenému lvovi. Z respektu k letcům RAF jsem nikdy neusilovala o odstranění tohoto památníku. Dovolím si pouze citovat ze schváleného materiálu, s nímž se ztotožňuji: „Objekt je příkladem nekoncepční realizace významného památníku s vysokou symbolickou a etickou hodnotou, kterému nepředcházel kvalifikovaný výběr místa ani umělce, v důsledku čehož vzniklo dílo nejednoznačné umělecké hodnoty.“

 

Po smrti svého muže Jana Kaplického jste zdědila značku Future Systems a firmu převedla na nadaci Kaplicky Centre. Jaké je její poslání a jaké jsou aktuální výstupy činnosti?

Podporujeme, rozvíjíme a propagujeme architekturu a moderní umění, zejména v souvislosti s odkazem rodiny Kaplických. Organizujeme výstavy po celém světě a k nim vydáváme katalogy. Pracujeme již několik let na vydání monografie Jana Kaplického a chystáme otevření Studovny Jana Kaplického v Uměleckoprůmyslovém museu. Věřím, že rok 2020 bude plodným a umožní nám pochlubit se nejen na webu. Letos již pátým rokem vybíráme z uchazečů pro Kaplicky Internship. To je program, který poskytuje nadcházejícím a čerstvým absolventům architektonických oborů z českých univerzit možnost strávit tři měsíce na placené stáži v jednom z prestižních londýnských studií. V tomto roce je přivítá slavné studio Heatherwick v Londýně.

 

Letos jsme si připomněli deset let od odchodu Jana Kaplického, neústupného radikálního neofuturistického architekta, který se díky svému odhodlání, píli a talentu dostal mezi nejzásadnější architekty své doby. Jak na něj vzpomínáte vy? Jaký byl jako člověk?

Na vaše poslední otázky odpovídám v právě chystané monografii, a to bych ráda, kdybyste se dočetli až v ní. Teď jen stroze. Po deseti letech od jeho odchodu jsem se rozhodla svěřit českému státu nejdůležitější dílo Jana Kaplického, které chtěl věnovat Praze. Emoce, jež se pojí k nové Národní knihovně, mnohdy zastírají dokonalost a krásu tohoto projektu.

Byl to architekt, který neznal kompromisů. Nevyléčitelný romantik, to ostatně o sobě napsal i ve své knize Album. Milující muž a otec. Designér obdivující krásu. Čech, který získal uznání ve světě, a bohužel výsměch v Praze.

Web: www.simplycinema.cz

Web: http://kaplickycentre.org/

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Petrem Bískem

PRAHA: Znám ho už dlouho, ještě z dob, kdy sem přijížděl z New Yorku jako vážený vydavatel Amerických listů, uznávaných novin pro Čechy v Americe a Kanadě, které se i mně dostávaly občas do rukou zde v Praze. Vysoká atletická postava, šibalský úsměv, bystrý úsudek, zosobněná energie – to všechno Petra Bíska dovedlo nejen k úspěchům trenéra veslování, ale i k aktivní účasti během historických okamžiků naší země po roce 1989. Že je – i v nelehkých situacích – stále optimistou, dosvědčuje i tento rozhovor prokládaný často veselým smíchem. Dnes žije Petr Bísek už pátým rokem znovu trvale v Praze, publikuje originální sloupky v MF Dnes, v nichž se zabývá veřejnými tématy, ale občas také zmíní to, co prožíval v USA. Abychom nezapomínali . . . Petr Bísek je nositelem Medaile Za zásluhy 1. řádu (od Václava Havla), Pamětní medaile Senátu ČR (od Přemysla Sobotky), ocenění Gratias agit (od Cyrila Svobody) a jiných. Za co je dostal? Dočtěte až na konec . . .

Autor článku: 
Martina Fialková

Vyrůstal jste se třemi sourozenci v Praze. Co vás nejvíc směrovalo k tomu, kde jste dnes?

Nepodrobení se režimu, to bylo hlavní. Doma se žádné hrdinství nepěstovalo, ale nebyly ani otázky, co je dobro a co je zlo. To nám bylo jasné. Asi to souvisí s tím, že jsem z tradiční evangelické rodiny. Důležitý byl život mládeže v církvi a prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Branická Dobeška, dole Vltava, nahoře louka na sáňkování, za domem lesík. 

Evangelická církev v té době vyjednávala pro své mladé letní brigády. Lesy nebo družstva neměly pracovníky, a tak jsme jezdili sázet stromky, sušit seno. Oficiálně to byla sice brigáda, ale bylo to vedené mladými studenty teologie, a to ovlivnilo i naše nábožensko-společenské uvědomění. Celý rok jsme se na to těšili, unikali jsme tak od různých tlaků, otázkám proč nejsi v pionýru?, atd. I na rodiče byly ovšem tlaky, které si ale oni nechávali hodně pro sebe. Ale že bychom nějak opravdu trpěli, to ne. Rodina a kruh přátel, to bylo naše bezpečné zázemí.

 

Vím, že vaše sestra se nakonec vdala až do Indie, jeden z bratrů se stal - tak jako váš dědeček - evangelickým farářem a nakonec chartistou se vším, co z toho plynulo. Když jste dospívali, bavili jste se o situaci v Československu?

V určitých věcech jsme byli tak zajedno, že se o politice ani nemluvilo. Jako kdyby to pro nás byla nějaká přechodná věc, něco mimo nás. Život nám vyplňovala četba, kultura, hudba, sport – u mne hlavně basketbal, ale i jiné sporty, například veslování ve VK Blesk na Vltavě – a církev. Musím taky říct, že materiálně jsme nebyli nikdy bohatí, život byl v tomto směru jednoduchý, ale neměli jsme nouzi.

 

Kdy jste začínal tušit, co byste chtěl v životě dělat?

Jako malý jsem chtěl být kuchařem, točil jsem se v kuchyni kolem naší rodinné známé z venkova, která výborně vařila. Pak jsem chtěl studovat chemii, ale nevyšlo to. Otec byl sociální demokrat, kooptován do KSČ a následně vyloučen. Rodiče nikdy nepřestali být činní v církvi. A u mne to dopadlo tak, že soudružka ředitelka branického gymnázia zařídila, abych nebyl přijat na chemii na ČVUT. Ale zpětně jsem za to vděčný, měl jsem díky straně a vládě asi zajímavější život, než někde v chemické laboratoři. Později jsem měl ještě jednu šanci studovat na vysoké škole. Po dvou letech práce jako pomocný dělník v tiskárně a v televizi jsem se vyučil sazečem, ručním i strojním. Dobře mně to šlo, typografii jsem do sebe vstřebal v tiskárně v Holešovicích ve výborném prostředí mezi opravdovými mistry. Přesto jsem si vyjednával studium na grafické škole v Lipsku. Ale zase to nevyšlo. Bylo mně řečeno: Soudruhu Bísku, ty ses osvědčil, my tě potřebujeme tady, na tu školu zapomeň. Řemeslo jsem měl moc rád, výborný plat, ale soudruzi mě začali lákat do strany. A když mi pak oficiálně nabídli členství, řekl jsem soudruhovi Jirouškovi: My chodíme do kostela. Ale tím jsem to jen oddálil. Rozhodnul jsem se, že než přijdou podruhé, uteču jim, a s manželkou Věrou jsme odjeli do Švédska. Jeli jsme autobusem s Čedokem na zájezd.

Nejdřív do východního Německa – to si moc nepamatuju, to byly nervy. Zato když jsme pak nasedali na loď do švédského Trelleborgu, ten skvělý pocit si pamatuju. Naše průvodkyně, jistě estébačka, nám řekla, že Švédové uprchlíky vracejí. Ale nebyla to pravda. Švédi sice nedávali politický azyl, ale podporu, oblečení, zdravotní péči a práci ano. Tu jsme měli hned, já jako pomocný dělník v tiskárně, manželka ve firmě úspěšného krajana Václava Macouna. Vedle komunistického Československa Antonína Novotného bylo Švédsko jak sanatorium - přirozená, čistá země, klidná, napohled až jednoduchá.

 

Hodně lidí, kteří do Švédska emigrovali, po čase zhodnotilo, že přišli z komunismu do socialismu . . .

To mne vůbec nenapadlo. Pracoval jsem pro soukromníka, stejně tak i moje manželka. Já jsem tam byl spokojený, sociální zabezpečení jsem pokládal za samozřejmé, jezdil jsem s kolegy z práce na ryby, navštěvovali jsme se, pili teplé švédské pivo.

 

Co vás táhlo dál do Ameriky?

Amerika! To bylo mé původní rozhodnutí. Měl jsem již korespondenci s krajanskými novinami v Chicagu, tam měli zájem o českého sazeče a typografa.

 

Byl jste připravený na kulturní šok, vstup do jiného světa, na jiný světadíl?

Švédsko mne nijak nezaskočilo, tam mne potěšil ten klid, slušnost a čistota. Ale v Americe to byl opravdu šok. Po příjezdu nákladní lodí, jízdenka jedním směrem, nás v přístavu v docích nikdo nečekal a my jsme tam stáli s dvěma kufry a 180 dolary v kapse. Co teď? Náš sponzor, díky němuž jsme dostali americké vízum, totiž mezitím zbankrotoval. Po několika týdnech jsem šel na švédskou ambasádu, jestli by nás nevzali zpátky. Ale pak jsem v telefonním seznamu našel Frantu Poslušného z Dobešky, který vystudoval tu grafickou školu v Lipsku, pak zůstal v Německu a nakonec se přemístil do New Yorku, a tak hodně díky jeho pomoci jsme zůstali v Americe.  

Kulturní šok to byl veliký, to přiznám. Odhaduji, že mi trvalo několik let, než jsem si zvykl na „newyorskou“ Ameriku. Ze super luxusního bytu na 5. Avenue na východním Manhattanu, kde jsme byli na týden pozvaní jednou spolucestující, jsme se na dva týdny přesunuli na západní Manhattan do jednoho pokoje, a to byla hrozná díra se šváby. Po dalších několika týdnech v podnájmu u jedné slovenské rodiny ve čtvrti Astorie jsem našel slušné bydlení ve dvourodinném domku, francouzský majitel nahoře, my v přízemí. To bylo pěkné, tam jsme byli pět let. Po narození dcery jsme si koupili domek v Glen Covu na Long Islandu, asi hodinu autem od New Yorku. Tam jsme žili dalších 44 let.

Problém byl nakonec hlavně s prací. Moje řemeslo dík počítačům umíralo, na čas jsem byl i bez práce. Tisk a novinařina prožívaly velkou změnu, tradiční sazárny se rušily. Ale když je člověk zdravý a pracovitý, tak to vždy s trochou štěstí nakonec dobře vyjde.

 

Jak jste si nahrazoval to, co vám chybělo?

Že bych něco potřeboval nahrazovat, mne ani moc nenapadlo. Pracovali a žili jsme v americkém prostředí, s českými přáteli jsme se stýkali jen o víkendech. Chození do práce, údržba domku, splácení hypotéky, výchova dvou dětí. V létě jsme lyžovali na vodě, to mne naučil Radek Mašín, s Petrenkovými v zimě na sněhu. Dalo by se říct, vedli jsme normální život nových emigrantů.  

 

Takový, jaký by byl asi v normálních podmínkách třeba i u nás, kdybyste neodešli?

Kdybych doma nijak neprovokoval, pravděpodobně by to bylo jednodušší. A to, i kdybych nevstoupil do strany. O sazeče byla nouze. Bydlení jsem měl, dobrý plat, spoustu volného času.

Tady jsme se ocitli v jiném prostředí, v jiném městě a zemi. Nejdříve jsme žili v New Yorku, kde je každý druhý ztracený, i když to třeba nedává najevo. Výhoda byla, že jsme koupili domek v městečku, kde žilo hodně Italů i první generace, a tak tam převažovala rodinná, jihoevropská atmosféra. Mám známé Čechy, kteří žili v malých městečkách ve středu USA, a jejich děti se styděly mluvit na veřejnosti česky. Naše se tím mezi těmi Italy chlubily, že umí ještě jiný, exotický jazyk. Vedli jsme rodinný život, já jsem trošku sportoval. A jak moje řemeslo umíralo, pracně jsem se přeškolil na počítačovou typografii a v roce 1986 založil typografické studio Typrints Company. Na půjčku jsem si pořídil špičkové zařízení, 400 nejlepších typografických písem, chtěl jsem dělal opravdovou typografii. S Věrou jsme pracovali dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu, to bylo normální. Pak ale přišla ta změna. 

 

Myslíte sametovou revoluci u nás?

Ano. Je to vlastně paradoxní, že až do té doby jsem se nějak krajanským životem a organizacemi nezabýval. V roce 1989 jsem začal navíc dělat trenéra juniorského veslování v privátním gymnáziu, kam chodily naše děti. Sám jsem taky trochu závodil za veterány, ale byl jsem lepší na trenažeru, než na vodě (směje se). Pak to začalo, hodně shoda okolností. Frank Švehla, který pracoval jako metér v New York Herald Tribune, a jeho žena Gerda, exulanti po roce 1948, vydávali od roku 1964 pro krajany týdeník Americké listy. Po příjezdu do New Yorku jsem pro ně rok pracoval. Bohužel, Frank Švehla utrpěl v listopadu 1989 mozkovou mrtvici. Kdyby se to nestalo, já bych se do toho nezapletl. Ale: Nevěděli jsme v USA pořádně, co se děje v Československu. Informace byly jen kusé, neověřené, po telefonu. Tehdy se snad koncem listopadu, začátkem prosince konala vzrušená schůzka krajanů v Sokole na Manhattanu, možná 400 lidí. Z Prahy tam byli také hosté Ivan Havel, možná Radim Palouš, Jiří Dienstbier. Spousta projevů, diskuse, spekulování, co a jak a kdo a kde. Panovaly různé dohady o situaci doma, i pomluvy, objevovala se spousta nových jmen. Faxy byly mizerné, telefonů málo. A tak jsem na konci schůze vstal a řekl: „Já budu vydávat krajanské noviny. Dejte mně vaše adresy.“

 

Dovedu si to představit. My jsme byli v centru dění a také jsme informace museli hledat, vyznat se v nich, a bylo to těžké. Co teprve v zámoří, kde to bylo vše velmi zprostředkované . . .

Začali jsme s manželkou Věrou s novinami prakticky přes noc. Největší problém byl získat adresy lidí. Výhoda byla, že náš rodinný podnik měl plně zaběhnutou elektronickou sazbu. Museli jsme ale najít vhodný program pro češtinu a slovenštinu, spolehlivého tiskaře novin a zavést efektivní distribuci. Nebylo to snadné, udržet naše dosud spokojené zákazníky a přitom najít čas na přípravu, sazbu a distribuci novin. Nakonec to skončilo, jak jinak ani nemohlo –  zákazníky jsme postupně ztratili a Typrints Company vydávala jen Americké listy (smích). Měl jsem ale skvělé spolupracovníky. Do Amerických listů psali na začátku Aleš Fuchs, Jaroslav Pomp, Mojmír Povolný, Vratislav Pěchota, Jaroslav Drábek, Jiřina Rybáčková, a další. Slovenská témata pokrývala profesionálně Zita Sujová, bez ní bychom museli slovenskou část vypustit.

 

Vy sám jste tehdy moc nepublikoval. Nechtěl jste, nebo neměl čas?

Obojí, ale hlavně neměl čas. Stále jsem vedle vydávání Amerických listů byl hlavním trenérem týmu veslařské mládeže, jezdil na závody a konference. A krom toho jsem byl činný ve spolku Bohemian Hall, řečené „Bohemky“, jedné ze dvou největších českých krajanských institucí v New Yorku, které v té době hrozil bankrot. Spolek samotný se nejen probudil z letargie předsametových let a významně se rozrostl, ale taky byla obnovena česká škola pro děti. Dnes má dvě skupiny, českou a slovenskou, víc než sto dětí od pěti do třinácti let. Naštěstí jsou mezi novými příchozími do USA i schopné učitelky. Jako prezident spolku jsem u toho byl, naplno to prožíval. Nebylo to snadné.

 

Americké listy seznamovaly Čechy v USA i v Kanadě s novou realitou u nás. Učil jste je orientovat se mezi novými jmény české kultury a politiky. Iniciovaly Americké listy něco, co by jinak nevzniklo?

Oženili a vdali jsme čtenáře díky seznamovací rubrice (smích). A samozřejmě já jako vydavatel jsem se díky té práci pohyboval ve společenských kruzích, kde bych se jinak nikdy neocitl a seznámil se s významnými lidmi, které bych jinak nepotkal.

Někdo si možná myslí, že krajanské noviny byly něco, co se dělalo „na koleně“, ale my jsme byli naprosto profesionální, respektovaný list. Kdybych přivezl stránky k tiskaři o půl hodiny pozdě, byl by malér. Nedávno jsem vyklízel skladiště, které mám v domě u dcery na Long Islandu, mám tam ještě asi osm krabic s různými materiály a šest plných fotografií. Je to nutné dát do archivu, jsou tam jistě i nějaké poklady . . .

 

...Ukazuje několik fotografií a komentuje na nich zachycená setkání. Vidím na nich Petra Bíska s Georgem Bushem starším, s Madeleine Albrightovou nebo s Karlem Schwarzenbergem. Probíráme se fotkami a událostmi, které Americké listy zachytily.

Tady jsme s manželkou s Georgem Sorosem, třeba. Deset minut jsem si s ním přátelsky povídal na nějaké gala večeři, rozuměli jsme si, on to nepokládal za zbytečnou ztrátu času. Byl jsem z toho trochu paf, a teprve po cestě domů jsem se chytil za hlavu, proč jsem mu neřekl o dvacet tisíc dolarů pro naše noviny (směje se). Jistě by je dal, na dobrou věc, pro něj pakatel. Perlička: když jsme skončili s vydáváním Amerických listů, rozhovor se mnou byl na poslední straně druhé části Lidových novin a o George Sorosovi na poslední straně první části. Já a Soros ve stejném vydání!?!

 

Takových osobností bylo ale daleko víc a vy jste ta setkání skvěle využil pro nové cíle České republiky. V USA se toho v devadesátých letech hodně dělo, například slavné návštěvy Václava Havla . . .

PR a marketing Amerických listů jsem nikdy nedělal, na to opravdu nebyl čas. Ano, všechny ty události Americké listy zpravodajsky pokrývaly. Ale děly se i konkrétní věci mimo Americké listy. Například jako prezident spolku jsem pozval Václava Havla zasadit v zahradní restauraci „Havlovu lípu“, dnes je to krásný, 12metrový strom. Mimořádně úspěšné bylo naše lobování za urychlené přijetí České republiky do NATO. Udělali jsme tenkrát anketu mezi našimi čtenáři, co si myslí o NATO. Zalarmovali jsme je, aby psali svým poslancům, volali jim, tlačili na ně. Alexandr Vondra, který byl tehdy velvyslancem, od amerických politiků slyšel, že česká loby byla silnější a efektivnější než polská a maďarská dohromady.

 

Co bylo při tom lobování za vstup do NATO pro vás nejvíce vzrušující, nejvýznamnější?

To, že čtyři dost rozdílní lidé, se za tím účelem dali dohromady, dokázali táhnout za jeden provaz a vytvořit parádní brožurku propagující NATO. Peter Rafaeli, původně z Bratislavy, vše sepsal, Oldřich Holubář graficky zpracoval, a Čechoameričan už třetí generace Bill Citterbart to zadarmo vytisknul. Já jsem to vedl, získal jsem pozdravný dopis od Václava Havla, ale bez těch tří, nevím, nevím. Peter Rafaeli napsal skvělý vyzývající článek a dal dohromady seznam všech amerických senátorů, které rozdělil do skupinek – je pro, proti, váhá, je mu to jedno - s kontakty na ně. To jsme vytiskli, rozeslali všem našim čtenářům, rozdávali na různých akcích, vyzývali krajany, aby tyto informace všude šířili a do lobování se zapojili. (Ukazuje historickou přílohu Amerických listů.)

 

Jak jste spal po takových událostech, když běžela ta jednání?

Dobře. Byl jsem nejen v té době, ale celá ta léta tak zapřažený, že nebyl čas se zastavit, nic nedělat. Po tom každodenním kolotoči jsem vždy upadl do postele a tvrdě spal. Nikdy ne dost, ale vždy kvalitně. Lobování dopadlo parádně, jako bychom byli super profíci.

Ale spousta profesních i soukromých akcí mně během vydávání Amerických listů unikla, všude jsem být nemohl. Například jsem nebyl v Los Angeles, když tam náš syn Jonathan vyjel ve dvojskifu na Olympijském festivalu zlatou medaili.

Na úspěchu vstupu do NATO měli samozřejmě zásluhu i jiní, organizace i jednotlivci, jako je Madeleine Albrightová. Musím zmínit organizaci Američtí přátelé České republiky, kde jsem dosud členem sboru ředitelů. Tato organizace postavila sochu TGM ve Washingtonu, k tomu bylo potřebí schválení senátem a podpis prezidenta USA, vrátili jsme sochu Woodrow Wilsona do Prahy před Hlavní (Wilsonovo) nádraží a jako zatím poslední velkou akci bustu Václava Havla do washingtonského Capitolu. Jejich lobování bylo naprosto cílené, profesionální.

 

S kým ze současných českých politiků jste měl nejužší vazbu?

Jejda, to nebude snadné. Potkal jsem desítky politiků, diplomatů, akademiků, lidí z Českého centra, Českého rádia, televize, Četky. Mezi nimi byla a je spousta skvělých lidí. Ale nejužší vazbu, jak říkáte, jsem měl například se senátorem Tomášem Grulichem, ten předsedal senátní komisi, která měla na starost krajanské záležitosti. Se senátorkou Jitkou Seitlovou. Prakticky se všemi velvyslanci – Sašou Vondrou, Petrem Gandalovičem, Petrem Kolářem. Se Sašou Vondrou jsem si hned rozuměl, byl disident jako můj bratr Tomáš. S lidmi z okruhu Václava Havla. Často jsem se setkával s Václavem Klausem, ale nikdy to nebylo přátelské setkání, přestože jsme proti sobě kdysi hráli dorosteneckou košíkovou. Miloše Zemana, když byl premiérem, a mnohé další jsme hostili v Bohemian Hall.

 

Americké listy přestaly vycházet v roce 2010, oznámil jste, že vyznáváte „umění odejít“. Nedávno jste skončil i s veslařským tréninkem tady v Praze, k němuž jste se poté nechal „zlanařit“ zpátky na Long Island. Jste zpět pátým rokem, říkáte, že jste tu doma a že sem patříte. Není to ale docela zvláštní situace, že jste se rozhodl právě do tohoto období? Mnoho z toho, co jste za oceánem pro republiku pomáhal vydobýt, je zpochybňováno. Nelitujete návratu?

Ne, ne. Vůbec ne. Je to tu dobré, ale samozřejmě by to mohlo být daleko lepší. Víte, dá se zvládnout, když má na národ negativní vliv jeden vysoce postavený člověk. Když jsou dva, to je průšvih, a když se do toho plete ještě třetí? To už je jasná hrozba. Takhle začínaly všechny velké společenské katastrofy. A bude-li mít jeden z těch mužů volnou ruku, pochybně získaný mandát uplatnit své ideje? Na to si musíme dát velký pozor. Je nutné se poučit z historie, kam něco takového může vést.

 

Má člověk v demokracii právo na lež? Dá se to obhájit svobodou slova? A má toto právo politik?

Historik na univerzitě v Bostonu, profesor Igor Lukeš řekl v televizním rozhovoru – volně parafrázuji: „Když bude svoboda lhát, nastane anarchie. Svoboda slova vyžaduje odpovědnost. Chceme-li být politicky korektní, a dáme dvě minuty pravdě a dvě minuty lži, posluchač bude zmaten. Pravda a lež nemají stejnou hodnotu.“ Když se uzná právo na lež, toho pak zneužijí různí demagogové. Takže nesmí zmizet odpovědnost za vlastní činy, za to, co říkám, co dělám. V okruhu přátel lež nemá takový dopad, ale ve veřejném prostoru je pravda nesmírně důležitá. Myslím, že více odpovědnosti bychom potřebovali naordinovat nejen u nás, ale jistě i v dnešních USA.

 

Do centra politiky se nám doma dostala také kultura, o které je, byť v nejširším slova smyslu, i tento rozhovor. Myslíte si, že dnes někomu z vládních politiků o kulturu vůbec jde?

Na veřejném jevišti to často přerůstá v konflikt individuí, v politický boj, ale kultura sama, jak ji v Čechách známe, bude pokračovat, růst a vzkvétat díky lidem, jako jste vy, paní Fialková, vaše České kořeny. Nebo každoroční hudební festival Americké jaro, který pod vedením Zdenky Součkové proniká i do jiných uměleckých kategorií. Nicméně současná situace je na pohled hodně zoufalá. Ale je tu, myslím, pořád dost těch, kteří i tak dokážou najít cestu, jak dál. A to je to, co mi, mimochodem, v Americe scházelo – přístupná kultura. Dojíždět na Manhattan a zaplatit 180 amerických dolarů za divadelní představení není pro každého možné, respektive pro málokoho. Průměrná úroveň kulturních aktivit je tady v Česku vyšší. Do USA se stále přicházejí prezentovat největší talenty ze zahraničí a z těch místních se vždy najdou ti nejlepší. Ale: nejen, že je Praha dobrou kulturou zaplavená, já bych se neobával odstěhovat se i do nějakého jiného městečka v Česku a do Prahy si jen občas zajet.

 

Co vám na americké kultuře imponovalo?   

Americká literatura, to je opravdu špička. A když je někdo opravdu velký talent – to platí ve všech oborech – a někdo jej objeví, tak ho Američani podpoří. Systém stipendií, grantů, mecenášů, dárců v USA lidem umožní se rozvinout. A to platí i ve sportu. Ale když si spočítáte, že to je výběr z 350 milionů obyvatel, tak jsme tady u nás na tom s talenty opravdu dobře – nejen v kultuře, ale i v nové generaci veslařů, což je skvělé (směje se). Vždy se tu najdou mladí náruživci, kterým nejde jenom o peníze, a kteří tvoří něco s vědomím, že nezbohatnou.

 

S čím jste se nedokázal v Americe smířit?

Především s násilím. Dnes a denně ve filmech, v televizi, v tisku a na konec i na veřejnosti. Tuhle jsem uprostřed dne prošel šesti hlavními televizními kanály a na dvou běžely dva stupidní americké seriály, ve kterých se bez přestání střílelo, mlátili se ti chlapi hlava nehlava, v rámci genderové rovnoprávnosti mezi nimi i krásná žena, dvě. To není dobré. Vyměnil jsem si e-mail s americkou dcerou ohledně nedávného masového střílení v USA. Nelíbil se jí můj názor, že člověk, který vyrůstá v násilném prostředí a je ho stálým svědkem, otrne a naučí se přijímat násilí jako možný způsob života. Ona se ohradila, že tomu tak není. Nesouhlasila se mnou přesto, že sama organizovala pochody proti Donaldu Trumpovi, propagátoru hrubosti a násilí.

A proto jsem zpět tady v Čechách. Pro nás, moji generaci, z níž někteří pamatujeme hrůzy války, hrubé násilí bylo v životě něco mimořádného, jako z jiného světa, fantazie v kovbojských filmech, ale tam je to každodenní realita. Překvapilo mne a trápí mne, že mnozí z mých českoamerických přátel volili Trumpa a stále nechtějí přiznat, že se mýlili.

Sonda do života okrašlovacích spolků (II)

ČR: Co se vám vybaví, když se řekne „okrašlovací spolek“? Nejprve se možná usmějeme nad přežitým romantickým patosem historického názvu, ale hlavní myšlenka okrašlování, tedy důraz na čistotu a upravené prostředí sídel a jejich vylepšení zelení či zvelebování a ochrana domoviny, je aktuální i dnes. Neboť aktivní zájem o to, jak udělat místa, kde žijeme, hezčí a příjemnější zůstává, pokud máme k těmto místům vztah a uvědomujeme si jejich krásu.

Autor článku: 
Irena Koušková

Že tato myšlenka a tradice sahající až do 60. let 19. století je opravdu živá, dokládá fakt, že v současnosti je pod názvem okrašlovací spolek registrováno ve veřejném rejstříku ministerstva spravedlnosti na 176 spolků a každým rokem přibývají další. Po roce 2000 jich byla řada obnovena, velký boom zažily za první republiky a my se v souvislosti s oslavami století naší země ptali, do jaké míry navazují současné o. s. na tradici a v čem jsou jiné, jaká je jejich pozice mezi místními komunitami, ale třeba i jak je inspiruje soudobý akční guerilla gardening. Tento příspěvek je tedy jakýmsi ohlédnutím za jejich prací, jejíž výsledky byly shrnuty v loňském roce.

Ačkoli se okrašlovací činnost stala v různé míře náplní také mnoha jiných spolků, například pozemkových, vlastivědných, spolků rodáků či přátel města nebo obce, oslovili jsme s jedinou výjimkou jen takové, které se k ideji okrašlování hrdě hlásí svým názvem. Na náš dotazník odpovědělo šest subjektů (první díl viz link: http://mistnikultura.cz/sonda-do-zivota-okraslovacich-spolku-i). Dnes přinášíme informace o zbývajících třech: Mařížském parku, z. s., Luhačovickém okrašlovacím spolku CALMA a Okrašlovacím spolku BUDOUCNOST.

Stručně o historii okrašlovacích spolků a o době jejich největšího rozkvětu jsme psali v úvodním textu, zde link pro zájemce: http://mistnikultura.cz/sonda-do-zivota-okraslovacich-spolku-i

Proč dnes vznikají okrašlovací spolky? Jakou činnost vyvíjejí? S jakými obtížemi se potýkají? Co se jim daří realizovat, co je spojuje a na co mají odlišný názor? Oslovili jsme několik spolků napříč republikou, z menších i větších měst a položili jim následující anketní otázky o jejich současném fungování:

Anketní otázky pro okrašlovací spolky

  • A/ Za Mařížský park, z. s., z Maříže, místní části Slavonic /okres Jindřichův  Hradec, Jihočeský kraj, 7 obyvatel (2011)/, odpovídala Martina Havlíčková, projektová manažerka spolku
  • B/ Za Luhačovický okrašlovací spolek CALMA, o. s., Luhačovice (okres Zlín, Zlínský kraj, 5 tis. obyvatel) odpovídala PhDr. Blanka Petráková, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně - Muzeum luhačovického Zálesí - vedoucí muzea, kurátorka sbírky lidového textilu, keramiky a lázeňství; kurátorka Centra pro zpracování odkazu Dušana Jurkoviče v Luhačovicích
  • C/ Za Okrašlovací spolek BUDOUCNOST, o. s., Havlíčkův Brod (okres Havlíčkův Brod, kraj Vysočina, 23,2 tis. obyvatel) odpovídal Jan Schneider, čestný předseda a mluvčí

 

Kdy a za jakých okolností okrašlovací spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku?

A/ Hlásíme se ke společnému základu, z něhož vznikaly původní okrašlovací spolky, hlavním zájmem bylo „zkrášlování“ veřejného prostoru Slavonicka, i když naším srdcem a centrem je Mařížský park. Začínali jsme jako aktivní skupina v roce 2007, spolek byl pak založen v roce 2012, vyšli jsme ze zájmu o Mařížský park jako významné historické a přírodní lokality Slavonicka.

B/ Prvotní impuls vedl od muzejního projektu spojeného s připomínkou významného výročí luhačovických lázní v roce 2002. Už tehdy se ukázal potenciál historických průvodů a kostýmovaných akcí v Luhačovicích. Několikrát jsme se k nim vrátili a nakonec se rozhodli tyto spontánní akce institucionalizovat. 

C/ Na počátku byla zbytečně grandiózní rekonstrukce havlíčkobrodského náměstí podle návrhu architekta Aleše Buriana (za peníze EU, pochopitelně). Nesouhlasili jsme s odstraněním zeleně. Diagonální dělení a jedna polovina zelená z něj činily náměstí unikátního vzhledu, okamžitě rozpoznatelné. Nyní je standardní kamenné, bez fantazie a stínu, prašnější, v létě výrazně rozpálenější, hlučnější, sušší, podobné „apelplatzu“.

Ale architekti si navzájem svá díla většinou nemohou vynachválit, přestože jsou nejen tuctová a nepraktická, ale chvílemi i nebezpečná. Zde na havlíčkobrodském náměstí i naším přičiněním musely být odstraněny naprosto nesmyslné vystouplé kameny, ohraničující parkovací místa, protože způsobily desítky zranění, některá i poměrně vážná. Rozum to nebere, jak na to architekt přišel a kdo všechno mu to schválil. Oni na náměstí asi pohlížejí pouze z klimatizovaného auta, ale ne z pohledu člověka čekajícího na autobus pod srandovní stříškou (kolikrát zažijete na Vysočině chumelení či déšť padající pouze kolmo dolů?).

Vrcholem všeho jsou tři „moudronosné“ stély z rezavějícího plechu, postavené okolo morového sloupu, na něž jsou nerezovým písmem vyvedeny obsáhlé pasáže z díla Karla Havlíčka Borovského. Všechno špatně: koho jen mohlo napadnout vybrat dlouhé texty z díla člověka, který nade vše proslul svými epigramy?? Jenže ty epigramy jsou dost jedovaté, dnes snad ještě více, než včera – zní jedno vysvětlení. Druhá nevyvedenost je, že ty texty nejsou k přečtení, protože voda teče dolů, a to i ta rezavá, a teče přes ty nerezová písmena, takže celý efekt je, že to vypadá na tři kusy šrotu, který jen čeká na někoho, kdo je tam odveze.

Tato situace vyústila v to, že pánové Milan Kašpar, Jiří Čáslavský a já jsme se nechali inspirovat pamětní tabulkou, připomínající Okrašlovací spolek Budoucnost (1886-1919), a tak jsme roku 2010 vstoupili do jeho šlépějí a já jsem se stal prvním předsedou. Nyní máme pětičlenný výbor a já jsem čestným předsedou a mluvčím. Je to uspořádání vhodnější, protože na jednoho toho bylo moc.

 

Navazujete nějak na historickou tradici okrašlovacího hnutí? Můžete srovnat tehdejší náplň a zaměření spolku s činnostmi, které podnikáte nyní? Souvisí vaše činnost spíše s péčí o krajinu a životní prostředí nebo převažují kulturní a volnočasové aktivity? Zapsala se nějak dřívější činnost okrašlovacího spolku do podoby místa, kde žijete?

A/ Spolek Mařížský park, z. s., propojuje péči o veřejný prostor, ochranu přírody a krajiny se společenskými a kulturními akcemi, a to je společný základ tradice okrašlovacích spolků. Ochrana přírody a krajiny na institucionální úrovni je jev novodobý, a naši činnost od tradičních prvorepublikových spolků odlišuje. První zákon o ochraně přírody a krajiny v Čechách je z roku 1956. Vliv spolků v průběhu správního řízení ale umožnil až zákon z roku 1992 na ochranu přírody a krajiny. Proč nebylo zapotřebí těchto zákonů již za první republiky??? Byla společnost na jiné mravní úrovni? Spíš byla jiná společenská situace na začátku první republiky. Ale stejně tak jako dnes se v místních spolcích sdružovali lidé, kteří chtěli mít vliv na zlepšování života obce. Zákon z roku 1992 vznikl jako nový nástroj občanské společnosti, zákon, který by měl posilovat demokracii. V praxi to ale pro členy spolku znamená prosazovat zájmy ochrany přírody a krajiny z pohledu obyvatele Slavonicka, obyvatel z kategorie „přírodomilců“, a na to není dnešní společnost ještě připravena. Náš spolek sdružuje proto jen cca deset aktivních členů, kteří jsou ochotni na sebe vzít díl odpovědnosti, a spolupracuje s mnohými příznivci, kteří nám pomáhají tento díl odpovědnosti nést.

B/ Specifikum našeho místa je spojeno s lázeňstvím. A z důvodu potřeby okrašlovat a organizovat zábavy pro lázeňské hosty vznikl v Luhačovicích okrašlovací spolek už roku 1884. Je zajímavé, že mezi zakládajícími členy byli tehdy např. vlastenecky smýšlející lékárník, politik hrabě Serényi – majitel panství i lázní, židovský obchodník, lázeňští lékaři i hosté z řad vídeňské aristokracie. Prvním činem byl benefiční koncert, z jehož výtěžku bylo zakoupeno piano pro vybavení lázeňského domu. Aktivity spolku v Luhačovicích byly tedy spíše kulturně-zábavního charakteru a v tomto smyslu pokračují i naše dnešní snahy. Ale na druhou stranu, jednou z našich nejúspěšnějších akcí v lázních je vytvoření exteriérové galerie a Trasy uměleckých ptačích krmítek a budek, spojených s ptačí slavností a Vítáním ptačího zpěvu, společné štědrovečerní krmení ptactva – akce spojující komunitu v místě, osvěta spojená s ochranou přírody, ale i akce guerillového charakteru… Těžištěm však zůstává tvorba šatníku replik historických kostýmů z doby největší slávy lázní na přelomu století a výchova ke vztahu ke kulturně historickému dědictví prostřednictvím tvorby historických obrazů, průvodů, komentovaných historických módních přehlídek a komponovaných kulturních programů. Kromě toho začínáme pořádat veleúspěšné kostýmované zájezdy za poznáním atd.

C/ Původní Okrašlovací spolek Budoucnost vznikl v roce 1886 a působil v naprosto odlišných podmínkách. Zakoupil pozemky za hradbami města a postupně v něm vysázel tisíce stromů a keřů. Místní významný stavitel Šupich v něm postavil altánek. Spolek v parku dokonce zaměstnával hlídače. Ovšem po válce v roce 1919 spolek svou činnost ukončil a městu předal tento krásný park, který umožní člověku obklopenému zelení vyjít ze samého centra až za město! Původní Okrašlovací spolek Budoucnost se tedy do podoby dnešního Havlíčkova Brodu zapsal až neuvěřitelně významně!!

My jsme navázali na jeho činnost volně, „vedeni péčí o budoucnost“, okrašlováním naší přítomnosti fyzické i duševní. Vysadili jsme v parku již sedm stromků, s dalšími počkáme, až bude po jeho revitalizaci, kterou provádí – zde musím říci ke spokojenosti skutečně všeobecné – architekt Zdeněk Sendler.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje? (Některé spolky svou činnost omezují či ruší z důvodu nezájmu lidí o dobrovolnickou nekomerční činnost a věci veřejné či špatných vztahů s obcí…)

A/ Aktivity, které jsme realizovali, realizujeme a připravujeme, mají přesah i mimo Slavonicko, snažíme se podporovat i jiné neziskové organizace, a tím získáváme zase jejich zkušenosti a pomoc. Pořádáme kulturní a společenské akce, zapojujeme se do správních řízení, ovlivňujeme občanskou společnost ve Slavonicích a především s přáteli chráníme krajinu, kterou máme rádi.

Příklady ovlivňování správních řízení:

- Petice na zastavení kácení stromů v Mařížském parku z roku 2007 vedla k veřejné diskusi o péči o Mařížský park a ke spolupráci členů spolku na realizaci revitalizace tohoto parku v rámci projektu Evropský park Bavorsko-Čechy.

- Petice za zachování zákazu vjezdu pro vozidla nad 3,5 tuny. Výsledkem petice bylo omezení této dopravy a zajištění bezpečnostních opatření pro školáky, kteří přecházejí silnici využívanou pro kamionovou dopravu.

- Kácení lipové aleje na potoku ve Slavonicích – účast ve správním řízení. Výsledkem je zachování části starých stromů, výsadba nových stromů a vytvoření pracovní skupiny „Zelené Slavonice“. Pracovní skupina ze členů neziskových organizací a člena rady města.

- Držíme se hesla „Strom velmi dlouho roste a pokácet jde za chvíli!“ Proto v průběhu roku podáváme připomínky k žádostem majitelů o kácení dřevin, především pokud se jedná o staré stromy, kde by bylo řešením strom ošetřit a ne kácet, a jeho význam ve veřejném prostoru je nenahraditelný. V takovýchto případech se obvykle vyjádří k připomínkám pracovníci AOPK. Zároveň v rámci řízení prosazujeme i náhradní výsadbu, tak aby byl zachováván krajinný ráz Slavonicka.

B/ S problémy uvedenými v závorce se potýkáme od začátku. I s neochotou lidí zapojit se aktivně do organizace akcí – spíše jsou většinou pasivní a chtějí se nechat vést. Z toho plyne únava a vyčerpání aktivního výkonného jádra a nastává čas zvažování dalšího směřování. Ale po zdařilé akci zažíváme často radost a pocity pospolitosti a zadostiučinění, což nás motivuje pokračovat.

C/ Snažíme se vyvíjet činnost v takovém rozsahu, abychom byli schopni tuto úroveň udržet dlouhodobě. Počáteční nápady jsme tedy porůznu vyzkoušeli a pak spektrum činností zredukovali na dvě větší akce a několik menších.

Na jaře, ve výroční den založení spolku, který příhodně vychází na den volna (8. května) jsme pořádali v parku, v Šupichově altánku promenádní jazzový koncert (první rok jsme tu měli Originální pražský synkopický orchestr, pak již místní dixielandové kapely). Šupichův altánek je na vyvýšeném místě nad rybníkem Hastrman, dole pod ním ten den probíhají trhy řemesel. Lidé si již na tento unikátní doplněk zvykli, a za ty dvě hodinky se tam vystřídá podle odhadů i dvě tři stovky posluchačů.

Na podzim pak organizujeme Veřejnou rozpravu na aktuální téma (úpravy náměstí, úprava parku, funkce městského architekta, školství, historie, vztah řeky a města).

V průběhu roku spolupořádáme s místním kultury milovným notářem koncerty a přednášky. Na tradičním havlíčkobrodském podzimním knižním veletrhu máme svůj stánek, kde prodáváme kromě hudby (Osamělí písničkáři) též námi vydaný komplet Havlíčkových epigramů (naposledy totiž vyšly v osmdesátých letech; to naše vydání je k dostání buď v knihkupectví na náměstí v Havlíčkově Brodě, nebo v knihkupectví U Řehoře Samsy v pasáži domu U Nováků ve Vodičkově ulici v Praze).

 

Jaká je právní subjektivita spolku (občanské sdružení, zájmový spolek apod.)?

A/ Původně jsme byli občanským sdružením, které jsme na základě zákonných požadavků transformovali na právní subjektivitu zapsaného spolku.

B/ Spolek.

C/ Jsme spolek.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Je možné srovnání s dobou největšího rozkvětu spolku (pokud to není nyní)? Jaké jsou povinnosti člena spolku?

A/ Spolek sdružuje 10 členů, jedná se především o lidi zabývající se řemeslem a uměním. Věkový průměr většiny našich členů činí 50+ a výše. Spolek je generově vyvážený. Období založení spolku a současné období není možné srovnávat, spolek se od svého založení vyvíjel, jediným jasným a srovnatelným parametrem je jeho společenský dopad, a tím je postupné naplňování jeho cíle, a neustále nové překonávání dalších a dalších problémů.

B/ Náš spolek má 45 oficiálních členů, dalších asi 50 spolupracovníků, jejich složení se ale stále proměňuje, výbor má 7 členů a 3 statutáry. Ve stanovách nemají členové žádné povinnosti, pouze výbor. Neplatíme členské poplatky, na činnost si vyděláváme kulturními programy.

C/ Členů máme okolo 30, spíše zralejších. Jejich povinností je platit příspěvky a chodit na valnou hromadu, jinak jsou veškeré jejich aktivity pouze velmi vítané.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

A/ V současnosti jsme získali určitý respekt části zastupitelů města. O podporu pro jednotlivé projekty musíme vždy a stále usilovat.

B/ Podpora je pouze formální, v podstatě jsme spíše objektem vydírání – město nám poskytuje prostůrek na sklad pro okrašlovací šatník, zato musíte tu vystoupit pro důchodce, tu zajet vystoupit do partnerského města, tu se účastnit jiné taškařice, samozřejmě na své náklady. Fotografie z našich akcí používají rádi k propagaci místa, ale když něco potřebujeme my, narážíme na nepochopení, nedůvěru a závist. Ale učíme se nic nechtít, dělat věci pro radost z konání, nečekat odměnu, ani zájem radnice.

C/ Zpočátku jsme byli ve při, kvůli náměstí, ale postupně představitelé města shledali, že nejsme ani zásadně opoziční, a už vůbec ne politickou platformou, a zdá se, že začíná vzájemná spolupráce, která by mohla být prospěšná. Zvláště i proto, že nejsme na město nijak navázáni a ve svých stanoviscích jsme naprosto nezávislí, což městu může poskytovat určitou reflexi. Hodně vzájemný vztah zlepšily jazzové koncerty, při nichž se lidé potkávají, potancují, popijí, porozpráví. Je to každoroční dárek spolku občanům města, kteří si na to již zvykli. Letos, když jsme sázeli lipku vedle Havlíčkova pomníku (Strom republiky ke stým narozeninám), tak si i starosta přihodil a dokonce ocenil činnost spolku. Chce to prostě výdrž a nepřepínat síly, abychom se i jako pořadatelé mohli usmívat, a ne padat na ústa.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

A/ V rámci města spolupracujeme s několika neziskovými organizacemi, které mají podobné zaměření jako my. Slavonice jsou malé město, a tak organizace, které v rámci ochrany přírody a krajiny kooperují, mají každá jiný způsob, jak se na práci podílí. A zároveň lidí, jež jsou aktivní v rámci malého města, je omezený počet, a tak jejich spolupráce je přirozená. Spolek Mařížský park, z. s., například navrhne Institutu Slavonice téma pro studenty. Lidé s Institutu nám zase pomáhají při veřejném plánování. Slavonická renesanční, o.p.s., poskytuje zázemí pro naši činnost ve Spolkovém domě, a její pracovníci nás podpoří, kde mohou. My jim samozřejmě také vycházíme vstříc, a nejen to. Sama jsem byla členy Slavonické renesanční společnosti (což je spolek, který získal budovu kina od města Slavonice, dnes Spolkový dům) pověřena stát se zakladatelkou Slavonické renesanční, o.p.s. Spolkový dům slouží spolkové činnosti obyvatel města i jako ekocentrum. Dále pak spolupracujeme s místním skautským oddílem při praktické péči o Mařížský park.

Největší podporu získáváme pro naši činnost od rodinných příslušníků a přátel. Naše výdaje hradíme především z dotací a soukromých zdrojů. Na konec roku 2018 jsme připravili koncert Gildase Delaporte na Pražskou zvonkohru mistra Manouška na Slavonickém náměstí. Produktem z tohoto koncertu je zvukový záznam, který například ve formě CD spolu se zajímavými fotografiemi chceme využít k získávání financí pro práci našeho spolku.

B/ Každoročně žádáme o grant města, dostáváme v posledních letech 5−10 000 korun ročně. To jsou náklady na cca pět klobouků anebo dva slunečníky či dva páry historické obuvi. V průvodu k výročí města nás vystupuje kolem sedmdesáti osob, které všechny musíme obléci.

C/ Spolupracujeme zejména s naším poetickým notářem Láďou Vondrákem, v jehož Poetickém podkroví nad kavárnou U notáře se odehrálo mnoho hudby, divadel nejmenších forem, čtení, recitování a Listování.

Podporují nás někteří místní podnikatelé, občas jsme dostali od města grant, jinak výdaje hradíme z příspěvků – a vydělali jsme si i vydáním Havlíčkových epigramů. Část se snažíme prodat, ale část využíváme jako dárky – například pro zahraniční studenty bohemistiky, kteří se péčí Hlávkovy nadace každoročně setkávají na zámku v Lužanech. Dostali jsme tak Havlíčkovy epigramy už do mnoha zemí na světě, a jsou v rukách lidí, kteří je umějí číst česky!

Dobrou spolupráci máme i s místním aeroklubem, protože člen spolkového výboru Tomáš Holenda, první polistopadový havlíčkobrodský starosta, byl kdysi juniorským reprezentantem v letecké akrobacii. Společně s aeroklubem chystáme besedu s prvním českým mistrem světa Red Bull Air Race Martinem Šonkou.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se nepovedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

A/ Realizujeme projekty na ochranu přírody a krajiny a k jejich propagaci užíváme náš kulturně společenský Hraniční festival. Nejdůležitější výsledek naší práce je docílení komunikace mezi neziskovými organizacemi Slavonic a zástupci města. Nejtěžší zkouškou, kterou musíme překonávat, je dokončovat společně projekty a připravovat nové, přes závažné zdravotní problémy manažerky projektů.

B/ Vydali jsme několik publikací, uskutečnili Trasu ptačích budek, řadu zájezdů, nadchli spousty lidí, máme skupinu báječných tanečnic charlestonu, podíleli jsme se na natočení několika dokumentů o Luhačovicích a šíříme jejich slávu, máme nádherné kostýmy, bavíme se a přitom vychováváme lidi k lásce k místu a k jeho historii − to nám stačí.

C/ Z projektů musím zmínit „Cestu epigramů“. Nechali jsme vyrobit destičky s Havlíčkovými epigramy, a ti, kdo měli zájem, je vyvěsili (samozřejmě se souhlasem příslušných vlastníků nemovitostí či provozovatelů podniků v pronájmu, zejména v centru města). Takto jsme umístili na veřejných prostorách v Havlíčkově Brodě 64 epigramů, a někteří majitelé zvažují, že si je nechají vyrobit na své nemovitosti v trvalejším provedení, protože jim prostě přirostly k srdci. Myslím, že to byla velmi úspěšná akce.

V současné době bojujeme s nedostatečnými vlastními kapacitami při přípravě studie o Vladimíru Chadalíkovi, vojenském pilotovi vrtulníku, který 21. srpna 1968 odletěl do Západního Německa, aby cosi zařídil, a pak byl kázeňsky potrestán, podmínečně odsouzen a nakonec byl odsouzen i nepodmíněně. Byl to však absolutní profesionál, ani své manželce až do smrti neřekl, jaký plnil úkol. Pátráme a uvítáme jakékoliv střípky informací.

A ještě jednu tradici se snažíme zavést. Na památku místního učitele, šachisty a především regionálního historika Františka Drašnera (napsal 9 knih a mnoho článků na toto téma) vypisujeme každoročně soutěž o Cenu Františka Drašnera, jíž chceme povzbudit a podnítit autory, zabývající se regionální historií. Zaměřujeme se především na školy, ale jde nám to jak psovi pastva. Nicméně každý rok se někdo přihlásí, a my jsme rozhodnuti se trpělivou prací dostat do povědomí veřejnosti – a také učitelů, kteří by v ideálním případě mohli přijmout naši aktivitu jako pomoc ve vzdělávacím procesu. (Podrobnosti a další informace o spolku jsou na webové stránce www.budoucnost-hb.cz).

 

Okrašlovací spolky zažívaly boom v dobách první republiky. Organizujete nějakou akci, která výročí republiky připomíná?

A/ Ano, komentovanou procházku Mařížským parkem, která je zaměřena na dlouhověké stromy v kontextu historie.

B/ Celý rok jsme výročí připomínali formou průvodů, historických obrazů, scének, kulturních programů, výstav; byly to mimořádné zážitky s dvojníkem TGM, sokoly, četníky, poznali jsme řadu skvělých lidí z jiných historických spolků, s nimiž jsme se spojili.

C/ Vysadili jsme pamětní lipku a tradiční podzimní Veřejnou rozpravu jsme věnovali „osmičkovým rokům“, ale z našeho pohledu – jak osobnosti z našeho regionu zasáhly do dění a jak se ono dění zase zpětně promítlo do regionální historie, protože ta je skutečným gruntem jakékoliv kultury.

 

Připravujete nějakou stěžejní akci či aktivitu na rok 2019, o které byste chtěli čtenáře informovat?

C/ 8. května jsme uspořádali v Šupichově altánu (nad Trhy řemesel v Parku Budoucnost) jazzový koncert.

Na podzim věnujeme Veřejnou rozpravu stému výročí ukončení činnosti původního Okrašlovacího spolku Budoucnost, v jejímž rámci se chceme zabývat rolí a významem takovýchto občanských aktivit. Jeden z výstupů se ale zcela nepochybně bude věnovat vodě, protože její dostatek či nedostatek bude čím dál více ovlivňovat životy dalších generací.

 

Je třeba dodat…

A/ Spolková činnost má význam pro rozvoj demokracie, a to je odkaz nejen první republiky. 

A jaké postavení mají dnešní okrašlovací spolky mezi ostatními místními komunitami… V čem je jejich specifikum?

Tyto organizace mají rozdílný význam v rámci komunity malých obcí a velkých měst. V rámci malých obcí jsou okrašlovací spolky, jako sdružení přispívající ke společenskému životu obce, spíše ženskou záležitostí, a naopak pánové se sdružují ve svých spolcích mysliveckých, hasičských... Ale všechny tyto spolky a organizace mají nenahraditelný význam pro život komunity těchto obcí. Navíc, právě okrašlovací spolky ovlivňují často i rozvoj obce. Ve velkých městech jsou tyto organizace často spíš komunitou v komunitě. 

Komunitou v komunitě? Nemají tedy vliv na rozvoj města? Život v daném místě ovlivňují méně? (doplňující otázka redakce)

Nemyslím si, že je vždy nezbytné posuzovat vliv spolku na přímý rozvoj města. Jen je jeho význam jiný a rozvoj města ovlivňuje jiným způsobem. Větší města mají větší možnosti ekonomické, mají výhodu i v potenciálu lidských zdrojů v rámci samosprávy. Ale osobní vazby a vztahy bývají v rámci velkých aglomerací narušeny, a v tom je nezastupitelná role těchto organizací. Prostě je tato role jen jiná.

 

Okrašlovací spolky dnes

Proč dnes vznikají okrašlovací spolky?

Na mnohých místech okrašlovací spolky úspěšně burcují své spoluobyvatele z jakési letargie vůči stavu svého okolí. Upozorňují na vhodné i nevhodné zásahy do přírody a krajiny, všímají si drobných památek, studánek, starých cest, památných, ale i „obyčejných“ stromů, alejí, sadů, starých hřbitovů… Upozorňují na stav těchto míst a hlavně v lidech probouzejí všímavost a „lásku ke krajině“, již přetavují v potřebu o ni pečovat. Leckde už spolky přispěly k nebývalému stmelení místního společenství. V neposlední řadě přinášejí příležitost udělat něco užitečného, nenudit se a najít přátele se stejnými zájmy.

 

Proč dnes zanikají znovu obnovené okrašlovací spolky?

Některé spolky svou činnost omezují či ruší z důvodu nezájmu lidí o dobrovolnickou nekomerční činnost a věci veřejné, neochotu zapojit se aktivně do organizace akcí. Další častým důvodem jsou špatné vztahy s obcí a opakované nepochopení ze stran úředníků a politiků. Není pak snadné si v takové situaci udržet motivaci a rovnováhu sil, energie. Jak napsal Radovan Auer za Šumperský okrašlovací spolek v prvním díle naší sondy do života okrašlovacích spolků: „I kdyby teď spolek jen dotáhl rozjeté projekty a zanikl, tak vidíme, že jsme ve městě inspirovali řadu lidí a komunitní život se rozproudil.“

 

Informace: http://www.mariz-park.cz/

Informace: http://www.spolekcalma.cz

Informace: http://www.budoucnost-hb.cz/

 

Zdroje:

http://www.artslexikon.cz

Heřmanová, E. ,Kokošková, V.: Soumrak nebo renesance okrašlovacích spolků? In: www.researchgate.net

Blažek, J.: Novodobé okrašlování. In: https://www.sedmagenerace.cz/novodobe-okraslovani/

Zajoncová, D.: Kulturně historické dědictví v péči místních komunit. In: http://elearning.historickededictvi.com

Historie okrašlovacích spolků - IS MU - Masarykova univerzita

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Alenou Zemančíkovou

PRAHA: Narodila se v Praze, ale většinu svého dětství prožila v pohraničí, kam se její rodiče přestěhovali v padesátých letech v rámci poválečného dosidlování. Oba pracovali v rozhlase, kde se profesně nakonec usadila i ona. V tehdy komunistickém Československu snad ani netušila, že se jí někdy podaří uplatnit v oboru, který chtěla vždy studovat – dramaturgii. Osud Aleny Zemančíkové je úzce spjat s amatérským divadlem, ale také s osudem mým, protože je dlouholetou blízkou přítelkyní naší rodiny. Další díl seriálu Před Sametem a po Sametu je tudíž více osobní.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

 

Jak vzpomínáš na své dětství?

Rodiče se velmi brzy rozešli, následně rozvedli, když mi byly tři roky a mému bratrovi dva. Táta se vrátil do Plzně, odkud pocházel, a moje maminka zůstala v Tachově a zapojila se tam do kulturního dění – pracovala tam, říkalo se tomu tehdy Osvětový dům nebo Osvětová Beseda, a měla na starosti ochotníky, knihovníky, muzikanty a kina. Pamatuji si, že pořádala pro ochotníky semináře. Zvala na ně jako lektory herce z plzeňského divadla a někdy i z Prahy, které znala ještě ze svých začátků. Vzpomínám si, že jednou na semináři přednášela mladá krásná Jana Hlaváčová, která přijela z Plzně. Kulturní život v šedesátých letech v Tachově byl opravdu bohatý a velmi aktivní. Lidé na všechno chodili. Když hráli ochotníci Faust, Markétka, služka a já Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila, byla tam živá muzika. Nepamatuji si, jaké to bylo divadlo, protože jsem byla malá, ale společnost to byla skvělá, bezvadná. Pak přišel rok 1968 a vše ustalo. Pražské jaro kulturní život paradoxně spíše poškodilo, protože se lidé začali angažovat více v politice (musíme mít na mysli, že je řeč o aktivních mladých komunistech). Pak ale přijely tanky a bylo po všem.

 

Ano, zmiňovala jsi, že ačkoliv jste žili za demarkační čárou, sovětské tanky tam přesto přijely. Jak to tenkrát bylo?

Tanky přijely, ale pak musely zase odjet. Tenkrát moje nejvěrnější kamarádka Anička měla v přízni velitele tachovské posádky – plukovníka Koškára, který žil s její maminkou. Plukovník Koškár byl takový „východňár“, postava trochu jako z Tankového praporu, ale čestný oficír, a ten odmítl Rusům otevřít tachovská kasárna a dát jim je k dispozici. Samozřejmě byl degradován a vyhozen. Armády Varšavské smlouvy tam tedy byly a zdržely se asi týden, ale musely pak zase odjet za demarkační čáru.

 

Jak se vše vyvíjelo po roce 1968?

Maminka byla vyhozena z práce. Nechtěla jsem jít v Tachově na gymnázium, protože po stranických prověrkách byli všichni profesoři z tachovského gymnázia, kteří se s námi přátelili, vyhozeni také. Proto jsem šla do Plzně. Máma tam ještě našla práci v kultuře, o kterou po několika letech ovšem přišla. Tohle období ostatně popisuji ve své knížce Příběh v řeči nepřímé (nakladatelství Větrné mlýny v roce 2015).

 

To byla doba, kdy ses dostala k divadlu Dominik?

V Tachově tenkrát nebyly žádné Základní umělecké školy, které by vyučovaly „dramaťák“. Chodila jsem do hudebky na piano, také jsem seděla pod stolem, když naši hráli ochotnické divadlo a uměla jsem všechno nazpaměť, recitovala jsem, ale amatérské divadlo, ve kterém by hrály děti, tam nebylo. Samozřejmě jsem po něčem takovém moc toužila. V Plzni jsem se dostala do závodního klubu Škodovky, kde působilo hned několik divadelních spolků. Začala jsem chodit do jednoho z nich, který pěstoval něco jako divadlo poezie. Tam jsem se uchytila a divadlo Dominik se z toho potom později vydělilo takovým velmi zvláštním způsobem.

 

Jak to tenkrát bylo?

Divadlo, ke kterému jsem se připojila, bylo velmi tradičně ochotnické. Nebylo to vlastně žádné divadlo poezie. Vráťa Dvořák, který nás vedl, byl, myslím, konstruktérem ve Škodovce. Napsal dramatický scénář o životě Françoise Villona. Role Villona byla zdvojená, jeden byl ušlechtilý – toho hrál Vráťa, druhý grázl, kterého hrál tvůj tatínek Jindra Kout. Do toho se objevovaly různé postavy z villonských balad a já jsem měla Baladu Fortuninu. Kostýmy jsme měli půjčené z divadelní půjčovny a já byla tehdy šťastná, neměla jsem pochybnosti, mimo jiné proto, že balady s námi zkoušel režisér Ota Ševčík. Už tenkrát jsem ale jako sólistka vyjela na Wolkrův Prostějov a tam jsem viděla například Divadlo na okraji. Samozřejmě mi začalo velmi rychle docházet, že to, co děláme s Vráťou, je naivní a hloupé. Sice jsme pak udělali ještě jednu produkci La Fontainových bajek – ale ta byla ještě hloupější. V tomto případě mi to už vadilo.

Zkusmo jsem, nic zlého netušíc, z knížky Ramóna Gómeze de la Serna – Gregerie aneb Co vykřikují věci, kterou jsem snad dostala od maminky k narozeninám, udělala scénář tak, jak jsem to viděla na Wolkerově Prostějově. Jen zevnitř textu, bez přidaných životopisných nebo moralizujících výkladů.

 

To jsi byla hodně mladá?

To mi bylo 16. Byla jsem ve druháku na gymplu.

 

Takže ty jsi v šestnácti udělala scénář?

To mi vždycky šlo. Dělala jsem si scénáře i z Dobrodružství Huckleberryho Finna, ještě v Tachově, kdy nebyla žádná šance, že by se to mohlo hrát, ale mě to bavilo. A scénář na Gregerie jsme si společně nazkoušeli – tři holky a dva kluci. Ve snu by nás nenapadlo, že se to Vráti Dvořáka dotkne. A jeho se to opravdu dotklo strašně, protože svolal schůzi souboru a na ní nechal hlasovat o našem vyloučení. A protože byla doba dosti ostře probíhající normalizace, kdy se stále někdo odněkud vylučoval, tak naši kamarádi ze souboru, kteří s námi Gregerie nezkoušeli, pěkně zvedli ručičky pro naše vyloučení. Byla jsem z toho v šoku. Tak jsme se zvedli, opustili jsme schůzi a tím jsme přestali být členy divadelního souboru Závodního klubu Škoda.

Moje máma, která tenkrát ještě pracovala na Krajském kulturním středisku v Plzni, znala někoho z klubu mládeže Dominik a tím nám pomohla najít náhradního zřizovatele. S Gregeriemi jsme následně vyjeli na Wolkrův Prostějov a získali Cenu poroty. Tím se potvrdilo, že jsme měli pravdu, a tím méně nás měli rádi ti, co nás vyhodili.

 

To vás bylo pět?

Pak k nám přišli další lidé, kteří by asi ve škodováckém souboru nehráli, například bratři Řezáčové, kteří od dětství chodili účinkovat do plzeňského divadla J. K. Tyla v době, kdy tam režíroval například Ota Ševčík nebo Svatoslav Papež. Dělalo se tam dobré divadlo. Později se k Dominiku přidala i Jiřina Bernášková (nyní Pachlová) ze Sokolova, kterou jsme znali jako recitátorku z Wolkrova Prostějova a v Plzni studovala na Pedagogické fakultě. Začal s námi hrát také můj bratr, a ještě jeden kluk, který uměl na kytaru. Tvůj tatínek ho znal z Rožmitálu, byl to prostě „Pepa Kala z Rožmitála“. Další dívky – Eva Hořánková a Jiřina Brožová (nyní Tejkalová), se s námi přirozeně skamarádily a obě se také později dostaly na DAMU.

 

Jaká byla přesně tvoje role v divadle Dominik?

Dělala jsem všechno. Byla jsem dramaturg, scenárista i režisér, V Gregeriích jsem i hrála. Co se týče Gregerií, ještě jsme si s režií tak poměrně abstraktního tvaru nevěděli rady. V době takzvaných socialistických závazků chodili profesionálové z divadla J. K. Tyla spolupracovat s ochotníky. Pozvali jsme si herce Milana Rybáka, který nám s režií pomohl. Přišel například na to, že by bylo dobré, aby ten, kdo se stále prostřednictvím Gregerií dobírá podstaty existence, byl ve vratké pozici. Milan Rybák ji, hlavní postavu, z námi původně vymyšleného houpacího křesla, umístil na závěsnou houpačku. Ukázal nám, co je mizanscéna. Všichni jsme byli mladí a naprosto otevření, takže nám stačilo málo a příště už jsme věděli. Později jsme si vybrali povídku vynikajícího bulharského autora Jordana Radičkova. Tuto inscenaci jsme už dokázali udělat sami.

 

To byl Chléb?

Ano, povídka Chléb z knížky Střelný slabikář, s tím jsme vyhráli Wolkrův Prostějov podruhé, tentokrát i s Cenou diváka. Se zvukovou podobou pasáže, kdy pekárna hoří a je potřeba metaforicky sdělit, že tam i dva pekaři, kteří vše vyprávějí, uhoří, nám pomohl básník a hudebník Zdeněk Barborka. Poradil nám, jak si máme text rozdělit jako hudební skladbu a každý si držet svůj hlas a svoji linii. Vše dohromady to vytvořilo zvuk vzplanutí. To bylo nádherné. 

 

Silnou inscenací byl také Hus, s kterým jste také vystupovali na WP, i když to v té době nebylo snadné.

Sestavila jsem scénář ze Zprávy o odsouzení Mistra Jana Husa v Kostnici středověkého autora Petra z Mladenovic, který Husa do Kostnice doprovázel. Do jeho vyznění se samozřejmě otiskl náš vzdor proti normalizační politice, ale to nikdo nemohl vědět, ani my sami jsme si toho úplně nebyli vědomi. Nazkoušeli jsme inscenaci v roce 1975 a požádali odbor kultury města Plzně o schválení. To nám ale bylo odepřeno s tím, že v roce osvobození republiky (Rudou armádou, která nota bene Plzeň neosvobodila) přece nemůžeme hrát o upálení Jana Husa. Námitka, že ta výročí se budou překrývat vždycky, neobstála. My jsme Husa dozkoušeli a také předvedli – tehdy už jsme byli v Plzni populární, chodili na nás umělci (malíř Vladivoj Kotyza nám namaloval kacířské čerty na Husovu posměšnou mitru a dal nám cennou radu, že gotika je hýřivě barevná, Zdeněk Barborka pomohl s výběrem Husových písní). S nepovoleným textem jsme ovšem do soutěže nemohli. Tvoje maminka Eva Willigová, která tou dobou působila jako metodická pracovnice Ústavu pro kulturně výchovnou činnost, zařídila, že jsme v Prostějově Husa hráli mimo soutěž. Na představení přišel kdekdo, i se o něm diskutovalo, a nikoho samozřejmě netrápilo, jestli je to povolené. Technik Národního domu pořídil zvukový záznam, který jsme jednou půjčili do Divadla J. K. Tyla a tam někde je dodnes. Jen nikdo neví, kde. Je na něm už zaznamenán mimořádný talent budoucího herce Ivana Řezáče (dodneška když se setkáme, zdravíme se celými pasážemi ve staročeštině) i odbojná atmosféra toho představení.

 

Navzdory tomu, že bylo divadlo Dominik velmi úspěšné, nemělo dlouhé trvání.

Byly to tři inscenace a několik večerů poezie. Odmaturovali jsme a všichni, kdo se hlásili na DAMU, se tam dostali. Kromě mě, protože jsem měla politicky špatný posudek. Nedostala jsem ani doporučení z gymnázia, a proto jsem šla pracovat do čistírny odpadních vod. Eva Hořánková, Ivan Řezáč i Jiřina Bernášková se dostali na herectví, Jiřina Brožová na dramaturgii, tvůj tatínek tehdy nastoupil do profesionálního loutkového divadla a Jarda Řezáč, to byl bytostný kantor a tehdy už student Pedagogické fakulty, pak ve Stříbře, kde učil, se svými studenty v cestě Divadla Dominik pokračoval, jeho soubor se jmenoval Jakoubek a slavil velké úspěchy. Všichni z divadla Dominik svým způsobem obohatili českou profesionální scénu.

 

Toto byl vlastně okamžik, kdy ti režim opravdu radikálně zasáhl do tvého života?

Naprosto. A musím říct, že jsem to strašně špatně snášela.

 

Vnímala jsi to jako velikou nespravedlnost?

No jasně. Na DAMU bych se samozřejmě také dostala, když se tam dostali všichni. Ale bylo to tak beznadějné. Hlásila jsem se tam dvakrát, ale bez tehdy nutného doporučení to bylo vlastně zbytečné. Ostatní byli na DAMU a také má kamarádka Jarka Odvárková (dneska už Šiktancová), s kterou jsem se znala z letní divadelní dílny v Hronově, se tam dostala. Později však podepsala Chartu 77 a vyhodili ji. Všichni moji kamarádi byli na DAMU a začali tvořit společné projekty. Seděli U Štiky, to byla hospoda vedle DAMU, měli hlavy dohromady a pořád se bavili o školní inscenaci nebo o tom, co dělají při studiu, a já jsem se cítila jak prodaná. To bylo opravdu asi nejhorší psychické období mého života. Cítila jsem se hrozně. Ani jsem se s nimi nedokázala stýkat. Vlastně jsem úplně přerušila veškerá intenzivní kamarádství, protože mě všechno zraňovalo. Všechno mně bylo líto. Neměla jsem jim co říct – to bylo opravdu hrozné. Nikomu bych to nepřála. Kéž se takové kádrování nikdy nevrátí.

 

Nemohla jsi tedy studovat, co jsi chtěla, takže jsi se musela nějak živit. 

Začala jsem v čistírně odpadních vod, protože mi někdo poradil, že když půjdu někam manuálně dělat, doporučení ke studiu dostanu. Ale to bylo houby platné. Jedno nedoporučení na DAMU už jsem měla, takže to bylo celé zbytečné. Nakonec jsem si vzala svého prvního muže Vlada Zemančíka a měli jsme spolu první dítě. Odstěhovali jsme se na hájovnu a rozhodli se žít tam. Vlado nebyl z kulturních kruhů, a já jsem si řekla, že když to nejde s divadlem, tak prostě budu žít jinak.

 

Chybělo ti kulturní sdílení?

Napřed ne.  Na hájovně byla spousta místa a bylo to tam moc hezké. Velká zahrada, sad, hojnost a lidi za námi rádi jezdili. Ale později, když naše, tehdy už tři, děti povyrostly a já potřebovala jít do práce, protože jsme neměli vůbec žádné peníze, zjistila jsem, že jediné, co můžu dělat, je jít pracovat do lesa. V ten okamžik mi začalo docházet, že tenhle život pro mě nemá perspektivu.

 

Jak dlouho jsi takhle pracovala?

V lese asi tři roky. Pak jsem prodávala v obchodě. Všechno bylo hrozně špatně placené a k ničemu mi to nebylo. Ani já jsem tam k ničemu nebyla. Celá situace se podepsala na našem rodinném životě, takže se nám manželství rozpadlo. Rozvedli jsme se, opustili jsme hájovnu a každý jsme šli jinam. Já se vrátila do Plzně a začalo další kolo života v kultuře.

 

To muselo být těžké, když jsi byla sama se třemi dětmi. Jak jsi to zvládala?

Byla jsem strašně ráda, že jsem zpátky mezi přáteli. Například tvoji rodiče mi byli opravdu obrovskou oporou, ale ne jenom oni, ale i jiní přátelé z Plzně. Abych se vrátila do prostředí amatérského divadla, z něhož jsem úplně vypadla, rozhodla jsem se, že se přihlásím do recitační soutěže. Už jsem měla věk na třetí kategorii. Na krajské přehlídce jsem se setkala s kamarády, kteří seděli v porotách, tak jsme se tomu zasmáli. Bylo ohromně povzbudivé, že na mě nezapomněli – například dramaturgyně z plzeňského divadla Johana Kudláčková. Na přehlídce jsem si odrecitovala svého Brechta a svého Vaska Popu a postoupila jsem na Wolkrův Prostějov. I tam byli mojí staří přátelé už také v porotě, kolem festivalu se pohyboval také kamarád fotograf Bob Pacholík. Byli to lidé, kteří znali historii celého mého nepřijetí na DAMU a konečně mě někdo někde vítal. Opravdu všichni byli rádi, že jsem zpátky. Hned jsme začali spřádat plány, a najednou život vypadal jinak. A děti… nevím, jestli jsem to zvládla úplně dobře, tehdy se mi zdálo, že to nějak dokážeme. Hodně s pomocí tvých rodičů – opravdu. Kdybychom se navzájem neměli, tak by to asi nešlo.

V té době jsme také s tvojí maminkou Evou Koutovou – Willigovou inscenovaly večer poezie z básní Jany Moravcové (která se pak pod jménem Jenny Nowak prosadila jako autorka fantasy románů) nazvaný Křehká rovnováha. Pomohlo to k tomu, že jsem začala spolupracovat s Divadlem Pod lampou, kde se mi sice nepodařilo takové souznění jako v Dominiku, ale měli jsme k dispozici hrací prostor. Tam jsme také uvedli povídky Saši Berkové, na kterou často vzpomínám a myslím, že její hlas v české kultuře velice chybí.

 

Tehdy jsi potkala Petra Nováka, svého druhého muže a odešla jsi na Kaceřov?

Petr byl kastelánem na Kaceřově, ale já jsem za ním jezdila jen na víkendy. Bydlela jsem v Plzni v bytě po svém bratrovi. Petra Nováka později z Kaceřova vyhodili na základě četných udání jeho kolegyně, která na kaceřovském zámku bydlela v druhém služebním bytě. Ostatně můj život je plný toho, jak někdo někoho odněkud nespravedlivě vyhazuje. To se stále opakovalo, až do převratu. Tím to teprve skončilo.

 

Nakonec se ti ale povedlo vystudovat a posunout se dál.

Když jsem se přihlásila do recitační soutěže, abych se dostala na Wolkrův Prostějov, tak jsem se také přihlásila na DAMU. A tvůj tatínek Jindra Kout, který v té době pracoval jako inspicient v divadle J. K. Tyla, mi pomohl k doporučení. Za minulého režimu totiž kdo chtěl dálkově studovat, musel mít doporučení zaměstnavatele – bez toho to nešlo. Potvrzení musel vystavit ředitel příslušné organizace, a bylo jedno, v jaké pozici dotyčný adept studia je. Jindra mi vyjednal u jevištního mistra práci uklízečky. Takže jsem se stala uklízečkou Divadla J. K. Tyla, a tím pádem mi nějakou manipulací, které se dopustily spřátelené dramaturgyně, ředitel jménem Pomahač podepsal doporučení ke studiu dramaturgie na DAMU. A to stačilo. Bylo to absurdní – stačilo být v divadle uklízečkou.

 

Nehrálo tam roli i to, že už jsi neměla své dívčí jméno?

Možná, ale já si myslím, že už to v zásadě roli nehrálo. Poměry na DAMU už byly jiné a přijímací komise byla také jiná. Někteří si mě sice pamatovali, například profesor Císař, ale myslím si, že byl docela rád, že mě vidí a že mě může přijmout. Po nějaké době mého studia na dramaturgii se chebský ředitel divadla obrátil na DAMU, že by potřeboval lektora dramaturgie a jestli by nemohli někoho doporučit. Profesor Císař s profesorem Vostrým doporučili mě. Byla jsem na vrcholu štěstí, protože chebské divadlo mělo senzační pověst.

 

Takže jsi začínala jako lektorka, ale potom jsi přešla regulérně na dramaturgii?

Pak přišel převrat a dramaturg chebského divadla Martin Urban, kterému jsem dělala lektorku, se vrátil do Prahy. V Chebu to bylo opravdu skvělé, tak skvělé, že se mi o tom ani nezdálo.

Zůstala jsem tam už jako dostudovaný dramaturg.

 

Jsi osoba, která může krásně podat svědectví o tom, jak vypadalo pohraničí a lidé v něm právě během revoluce a po revoluci.

To můžu. Pro chebské divadlo byl převrat vlastně rána. Lidé, kteří byli v Chebu „z trestu“ nebo proto, že nemohli být někde jinde, teď konečně mohli domů. To se týkalo i některých herců. Navíc k tomu lidé přestali chodit do divadel. Divácká krize se dotkla všech divadel.

 

Čím to bylo?

Jednak divadlo obecně nevědělo, co má hrát. Lidé měli určitou představu o tom, na co se chodilo v 60. letech, a když se pak stejná hra opět uvedla, byli zklamaní. S diváky najednou nerezonovala. Očekávání s realitou se míjela. Také lidé najednou začali víc sledovat politiku a mít o ni zájem. Mnozí začali podnikat. Takže první léta byla těžká, ale mně to nevadilo. Já měla naprosto jasnou představu o tom, jak má vypadat Západočeské divadlo v Chebu. Například, že má být pohyblivé. Takže jsme udělaly s Alenou Svatošovou Biblické příběhy jako divadlo jednoho herce.

 

Když mluvíš o pohyblivosti divadla, vzpomínám si, jak jsme za tebou jednou přijeli do Chebu a šli se podívat do divadla, kde zrovna probíhala zkouška. Jeden člověk chodil v písku, který mu přepadal z nohy na nohu. Tenhle obraz se mi vryl do paměti.

To byla Alena Svatošová s těmi Biblickými příběhy a byl to Mojžíš v poušti. Hráli jsme to všude možně, v kostelích i v zimě před Vánoci, pro školy, v nejrůznějších prostorách. Bylo to chudé divadlo podle našeho nejvnitřnějšího přesvědčení. A o inscenaci byl zájem, protože počátkem 90. let se lidé o Bibli zajímali. Chebskému divadlu také hodně pomohl režisér Pavel Pecháček, který tam dost intenzivně v 90. letech pracoval. Chebské divadlo sice nemělo bůhvíjaký soubor, ale mělo některé dobré vlastnosti amatérského divadla. Někdy to, co by se nedalo hrát v Národním divadle, v Chebu fungovalo. Hráli jsme Karola Sidona a jeho adaptaci Komenského Labyrintu nebo jsme hráli Ludvíka Aškenazyho – variaci na Tonku Šibenici nazvanou Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. Cheb se zrovna tou dobou vyrovnával s fenoménem prostituce, takže to bylo velmi aktuální a podařené představení. Žádné profesionální divadlo, kromě plzeňského loutkového divadla Alfa, nic takového nehrálo. Ale v Chebu to šlo. Sice jsme neměli herce na Hamleta nebo na Fausta, ale měli jsme soubor na to obrovské spektrum postav Komenského Labyrintu. To už jsme na konci devadesátých let. Chebské divadlo v roce 1997 vyhořelo. Ředitel František Hromada vedl divadlo v provizorních podmínkách, kdy se nepřestalo hrát, a ještě uhlídal, aby se při rekonstrukci nic nerozkradlo. Vše se zase v pořádku slavnostně otevřelo Slaměným kloboukem, načež ho radnice kvůli nějakému pofidernímu schodku v rozpočtu odvolala z funkce. To mě tak naštvalo, že jsem odešla pryč. V té době už jsem byla na půl úvazku v rozhlase.

 

Takže jsi se vrátila do Plzně?

V Chebu jsme zůstávali ještě po dobu, kdy tam moje nejmladší dcera Marie chodila do školy a můj muž Petr Novák pracoval v chebském divadle jako šéf dílen a jednu dobu i výpravy. Později, kdy mé tři starší děti byly už dospělé, a Máří odešla na Církevní gymnázium, jsme přes týden byli v Plzni už všichni tři.

 

Nakonec jsi tedy začala pracovat v plzeňském rozhlase.

Od roku 1997. V roce 2004 jsem šla na stanici Vltava, protože se začalo regionální vysílání reformovat s cílem, že umělecké slovo na regionální stanici nemá být, protože je k tomu určená Vltava. V té době se už naše Máří chystala na DAMU na dramaturgii. Řekla jsem si tedy, že mám-li dělat pro Vltavu, tak bude lepší dělat pro Vltavu na Vltavě.

 

V současné době jezdíš pravidelně jako porotce na krajské a národní přehlídky, na Wolkrův Prostějov, kde jsi byla několikrát jako účastník, také na Jiráskův Hronov. Jaké to je?

Na přehlídky jezdím dlouho. Tyto přehlídky byly vlastně moje univerzity, protože o divadle jsem se učila přemýšlet na národních přehlídkách anebo na soutěžích. Bylo to tím, že do krajských porot jezdili mimo jiné i lidé, kteří nemohli pracovat v profesionálním divadle, ale byli vysoko nad úrovní amatérské přehlídky. Mluvili s námi jako rovný s rovným – například profesor Císař nebo Radim Vašinka. To byla skutečně putovní univerzita. Díky tomu se člověk naučil o divadle přemýšlet a komunikovat o něm. Jsem amatérskému divadlu vděčná za základ, který o divadle vím. Díky všem dílnám, seminářům, publikacím, které kulturní střediska vydávala a která byla okamžitě použitelná jako vhodná skripta. Například texty Zdeňka Hořínka, Jana Císaře a Jaroslav Vostrého. Amatérské divadlo absolutně přeneslo myšlení o divadle přes normalizaci. Není náhoda, že lidé, kteří se v 90. letech vyšvihli v oblasti profesionálního divadla jako Petr Lébl, J. A. Pitínský, Jan Borna – jsou lidé, kteří vzešli z amatérského hnutí.

Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Mášou Exnarovou

ČR-ŠVÝCARSKO: O Velikonocích v roce 1969 na pražském Václavském náměstí náhodně potkala kamaráda Karla Kryla. Právě slavil 25. narozeniny. Při té příležitosti jí daroval gramofonovou desku Bratříčku, zavírej vrátka a řekl: „Majdo, utíkej, dokud je čas!“ Poslechla ho. Ve Švýcarsku, kde se ještě téhož roku usadila natrvalo, uplatnila znalosti z pedagogiky, psychologie i lásku ke kultuře. Rozhovor s galeristkou Mášou (Magdalenou) Exnarovou zaznamenala publicistka Martina Fialková.

Autor článku: 
Martina Fialková

Také Mášu Exnarovou, jejího muže Ivana Exnara, bratra Jožku Stehlíka i další členy rodiny jsem poznala díky natáčení dokumentů z cyklu České kořeny (2010). Od té doby vím, že mám v Basileji i v malé obci Itingen, kousek odtud, přátele. Veselá, energická, praktická a vždy společensky naladěná Máša (jak ji odmala všichni znají, i když v dokladech má psáno Magdalena) je magnetem v každé společnosti. Umí také číst v lidských duších, ale především má ty duše ráda a umí je spojovat. A také proto mnoho let ve své galerii Haus am Bach propojovala českou a švýcarskou kulturu. Hodně chvil, které prožila, ale nebylo veselých. Pevné rodinné zázemí, přestože v emigraci, jí umožnilo, je překonat.

Jak si vybavuji z našeho natáčení, vyprávěla jsi, že kultura byla v celé vaší rodině odjakživa doma, už od tvých dětských let... 

Oba rodiče nás tří sourozenců měli vlastně tak trochu umělecké sklony. Maminka vystudovala pedagogickou školu Vesna v rodných Hořicích v Podkrkonoší, kde se učila hrát na housle i klavír, tatínek studoval tamní „šutrárnu“, dnes známou jako Střední průmyslová škola kamenická a sochařská (má ji i bratr Joža Stehlík), a tam se seznámili. Maminka byla také velice činná v divadle v Hořicích – mám doma ještě krásné plakáty: v hlavních rolích Zdenka Sychrová – tak se o divadle nejen doma mluvilo, ale samozřejmě se navštěvovalo. A já a mí bratři už jako děti jsme taky stáli na těch prknech. K tomu se u nás muzicírovalo, zpívalo, takže to byla atmosféra, ve které jsme všichni vyrůstali. Žili jsme pak v několika dalších menších městech a nakonec v Karlových Varech. Písně mé maminky, pohádky a vůbec idylické dětství se staly kolébkou, která mi dala základ do života. - A stejně jako maminka jsem vystudovala pedagogickou školu, ale v Litomyšli. 

 

Tvůj bratr Joža, který se také ocitl v našem filmovém dokumentu, vzpomínal na kočovné divadlo, v němž jste oba působili…

To už jsme bydleli v Karlových Varech. Joža byl tehdy ještě na vojně. Když se divadélko zakládalo, absolvovala jsem dokonce konkurz, přijali mne, a tak vypukla moje aktivní herecká, řekněme „kariérka“. Zmínila jsem Jožu a slíbila jsem, až dokončí vojnu, že ho přivedu, a to se i stalo. Divadélko se později jmenovalo „KOČKA“- Kočovné divadlo Karlovy Vary. Já jsem ale krátce potom odjela a následovně emigrovala. Joža, miláček spolku, ještě několik let v divadélku pokračoval. (pozn. MF: V dokumentu Joža vzpomíná, jak si vždy před představením „KOČKY“ herci někde museli sami vysmýčit půjčenou tělocvičnu a pak vyvolávat po návsi: „Dneska večer kultůra za bůra…“)

Jenže KOČKA byla zároveň tak trochu i politickým kabaretem, a bylo jasné, že nebude mít dlouhého trvání. A opravdu, po čase ji zakázali. A to byla, myslím, také jedna z věcí, které definitivně přiměly k emigraci i mého bratra Jožku.

 

Jak to bylo s tvým odchodem? Co o něm rozhodlo?

V roce 1968, kdy se ještě mohlo vyjíždět i na Západ, 16. července, v den mých 22. narozenin, jsem odjela do Hamburku, kde jsem se sešla se starším bratrem Zdeňkem. Tam nás zastihl 21. srpen, který změnil naše plány. Návrat domů se nekonal. Zdeněk byl horolezec, Švýcarsko znal a hory ho přitahovaly. Já jsem ho po několika měsících pobytu v Hamburku do Švýcarska následovala. Rok jsme tam zůstali ještě legálně, ale pouto k Čechám a představa, že bych tam nemohla, bylo tak silné, že jsem na Velikonoce 1969 vydala stopem domů do Karlových Varů. Potkala jsem Káju Kryla, měl tam koncert. Domluvili jsme se, že až přijedu do Prahy, mám se mu ohlásit. Pak jsem ho v Praze potkala znovu, náhodou na Václavském náměstí, a on mi říká: „Majdo, dnes slavím čtvrtstoletí. Pojď, oslavíme to spolu.“ A tak jsem s Karlem Krylem oslavila jeho pětadvacetiny. Pak mne odvezl na letiště, daroval mi desku Bratříčku, zavírej vrátka a na obal napsal:“ To první čtvrtstoletí za moc nestálo“ a řekl: „Majdo, utíkej, dokud je čas!“ Poslechla jsem ho. On sám pak v tom roce také emigroval.

 

Byla jsi s Karlem Krylem i potom v kontaktu? 

Byla. Dokonce jsem ho chtěla překvapit na jeho padesátinách. Jednoho dne jsem se účastnila narozeninové oslavy našeho kamaráda... Krátce po začátku tam přišel někdo z Česka a říká: „Víte, co se stalo? Karel Kryl zemřel.“ K padesátinám jsem mu tedy už gratulovat nemohla.

 

Zpět do roku 1969. Jaké to bylo, když už jsi měla jasno, že ve Švýcarsku zůstaneš?

Zejména ty první tři roky byly bolestivé. Stesk po domově, rodině, kamarádech… ztráta milovaného bratra Zdeňka, který mi byl ve Švýcarsku oporou... V Basileji jsem poznala Ivana, byl to jeho kamarád, znali se už v Čechách, oba horolezci. Ivan se stal později mým manželem. V roce 1971 jsme já i moje švagrová, žena bratra Zdeňka, byly v očekávání prvního dítěte. V srpnu, během české expedice v Alpách, které se Zdeněk i Ivan účastnili, došlo k tragické události. Zdeněk a jeho tři kamarádi se už do tábora nevrátili. Na pohřeb z Československa pustili jen jednoho z rodičů…. Po deseti letech zůstal pak ve Švýcarsku i bratr Joža. Pro rodiče dost smutná situace, ale s rozhodnutím souhlasili.

 

Vidím, že na obou stranách musely stát silné osobnosti a že cena svobody je někdy opravdu velká. K tomu je nutné připomenout, že jste asi zpočátku neměli velké prostředky, neuměli dobře jazyk, neznali švýcarskou kulturu a přišli o tu českou... Co vás posilovalo?

Ivan dokončoval studium chemie a pak pokračoval jako vyučující asistent v rámci své doktorské práce. Velká pomoc pro nás byla, že jsme v Basileji bydleli ve studentských domovech. Tam se nám narodil syn Míša. Po Zdeňkově tragické smrti se mezi nás přistěhovala jeho žena, které se narodila dcerka Ivanka. Sdíleli jsme ubytování se švýcarskými i českými studenty, kteří na tom byli stejně jako my. Debatovalo se o situaci v Čechách, ale taky hodně muzicírovalo, zpívalo v češtině…. Když bylo potřeba, děti měl vždy kdo pohlídat. V „našem“ domě jsme se také seznámili s Pavlem Šmokem, který ve Švýcarsku tehdy působil jako choreograf v basilejském baletu, takže jsme měli možnost navštěvovat i jeho představeni. To bylo výborné, v rámci těch finančních téměř „nemožností“. Žena Pavla Šmoka také záhy porodila syna Martina, už třetí české dítě v domě.

 

Jaké bylo počáteční sbližování a poznávání kultury švýcarské?

Většina se jí odehrává ve spisovné němčině a té se dalo celkem brzy porozumět. Se švýcarským dialektem to bylo těžší, dnes mu také dobře rozumím, ale nemluvím jím. Snažili jsme se navštěvovat všechno, co v rámci možností šlo. Když v člověku ta potřeba je, tak zkrátka musí.

 

Kde ses ve Švýcarsku nejdřív uplatnila se svým pedagogickým vzděláním? Práce ve školství je v největší míře postavená na rodném jazyku, a to mohla být potíž. Nebo ne? 

Moje první zkušenost – práce s dětmi – se odehrála v rodině známého psychiatra/psychologa. Jejich tři dcerky mi daly dobrý základ v jazyce. Byla to rodina rakouského původu, takže doma mluvili spisovnou němčinou. Brzy se mi naskytla možnost spolupráce v týmu psychologů a terapeutů zakládajícím první švýcarský experiment – tzv. Psychotherapiestation, stanici pro psychicky narušené děti od šesti let. Uplatnila jsem tu znalosti z psychologie, kterou jsem také v rámci pedagogické školy studovala. To byla vynikající dvouletá zkušenost. Spolupracovala jsem se dvěma terapeuty, kteří mi pak navrhli, že bych mohla založit soukromou školku. A to se i stalo, nejprve v Basileji, později také v Itingenu, kam jsme se v roce 1974 přestěhovali.

 

Neměli rodiče obavy svěřit své děti cizince z důvodu působení jiné kultury?

Ne, měla jsem tam právě díky mé předchozí práci tak trochu privilegovanou společnost dětí a to, na co se ptáš, nebyl tudíž vůbec žádný problém. S dětmi jsem měla hezký vztah. Navíc jsem se naučila poslouchat dialekt, švýcarské písničky, děti si oblíbily i ty české, vše šlo velice dobře. Udělala jsem dobrou zkušenost i se synem Míšou, který navštěvoval povinnou předškolní výchovu. Bez znalosti švýcarského dialektu byl zpočátku v nevýhodě. Když ho paní učitelka vyzvala, aby zazpíval nějakou českou písničku, spustil „Holka modrooká…“ a já jsem druhý den musela foneticky napsat text a poslat do školky, aby se ji naučily i ostatní děti.

 

Jak probíhala výchova vašich synů?

Přirozeně v českém duchu, oba synové umí česky dobře, ale u vnoučat se to už bohužel nepodařilo. S prvním vnoučkem jsme mluvili důsledně česky, on také česky odpovídal. Potom, co se narodil bratr a začali spolu komunikovat, zvítězila švýcarština. A je to ještě zkomplikované tím, že maminka je Holanďanka, mluví na ně holandsky a oni jí tak odpovídají, ale mezi sebou mluví švýcarsky.

Naši synové jsou od sebe 10 let. Starší Míša byl velice muzikální, hrál na piano, takže i jeho bratříčka Dannyho klavír začal přitahovat a už u toho, na rozdíl od Míši, zůstal. Seděl u piana, když mu bylo smutno nebo veselo, nikdy jsme ho nemuseli nutit. Po absolvování gymnázia dostal příležitosti navštěvovat pražskou „Ježkárnu“ (Konzervatoř J. Ježka) – to už bylo po roce 1989. Studoval u Karla Růžičky, který mu dal výborný jazzový základ. Danny si „Růžu“ opravdu zamiloval, dlouho zůstali v kontaktu. Když jsem se po letech ptala, jaké to bylo, přijít do vlastně cizího prostředí, odpověděl, že to byl krásný rok!

 

Občas se pochlubíš jako hrdá maminka jejich úspěchy…

Danny začal po návratu z Čech studovat v Bernu filozofii. Během studia ale dospěl k názoru, že by ho vlastně bavilo herectví. Vystudoval hereckou školu v Mnichově a teď je z něj profesionální herec a pianista. K nalezení je na internetových stránkách – Danny Exnar. Hrdá jsem i na staršího Míšu, žije s rodinou vedle nás a máme tak blízký kontakt.  Vystudoval geofyziku na ETH v Curychu, ale přeorientoval se na IT.

 

Máš pocit, že v tom, co Danny dělá, jsou nějaké stopy toho, že má české rodiče?

Určitě ano. Nedávno třeba natáčel dvě německé kriminálky. V jedné vystupoval jako český komisař mluvící německy. Když jsme si telefonovali, předčítal mi text a ptal se, jestli má v té němčině dost dobrý český akcent, což bylo komické…

 

Vím, že jsi po čase trochu změnila obor. Basilej je známá svými veletrhy, pro které má obrovský areál, a tam jsi pracovala ve firmě Messe Basel. 

To byla další, velmi zajímavá zkušenost. Střídají se tam různě zaměřené veletrhy. Z nich je velice známý největší mezinárodní veletrh moderního umění Art Basel, který jsem měla moc ráda, ale i všechny další byly zajímavé. Pracovala jsem jako hosteska na INFO od roku 1980, celých 23 let. To bylo veletrhů! Možná stojí za zmínku, že režisér Bernard Šafařík, který také emigroval do Švýcarska, natočil zajímavý dokument na téma ART BASELolympiáda umění a komerce. Kromě mnoha jiných natočil také dokument My a Matterhorn, Matterhorn a my (2008), jehož námětem je právě československá posrpnová vlna emigrace do Švýcarska a její přijetí švýcarským státem. Ten film jsi u nás doma zhlédla, když jste přijeli natáčet České kořeny ve Švýcarsku.

 

Nesmíme zapomínat na tvého muže Ivana. Vše, o čem si tu vyprávíme, absolvoval s tebou. V dokumentu jsme trochu nahlédli do jeho dřívějších aktivit, kdy pracoval ve výzkumném týmu na universitě v Lausanne. Na svém kontě má několik patentů, pokud jde o vývoj elektrických baterií. Ale představil se tu i jako horolezec…

Pro Ivana byl vždycky nade vše sport, ať už lezení nebo létání na rogalu, a teď s malým sportovním letadlem. To byla a je jeho orientace. Ale samozřejmě, že se účastnil i našeho domácího kulturního života, ať už chtěl nebo nechtěl…

 

A ten život byl téměř dvě desetiletí úzce spojený s tvou malou galerií Haus am Bach (tj. Dům u potoka), která měla velký genius loci. Stojí opravdu nad potokem v městečku Sissach kousek od Basileje. Co vše se tam odehrávalo?

Za 18 let se tam uskutečnilo opravdu hodně programů a výstav. Všichni v okolí věděli, že se tam dějí zajímavé akce, kvalitní koncerty a znali mne jako Mášu z Haus am Bach…. To místo bylo zkrátka v povědomí a v té malé galerii jsem si vším, co jsem tam organizovala, tak trochu plnila své sny o setkávání hudby a výtvarna, muzikantů s malíři, Čechů se Švýcary.  

 

Jak ten nápad vzniknul?

Rok 1989 byl pro mne velice euforickou záležitostí. Měla jsem pocit, že teď se něco musí dít, a to se týkalo velmi konkrétně právě kultury. Dovedlo mne to k nápadu zrealizovat v Čechách nějaké kulturni centrum. Brzy jsem pochopila, že na dálku bych to nezvládla, takže nápad jsem převedla do Švýcarska. Nejdřív bylo potřeba koupit dům, zrekonstruovat do podoby galerie, což zrealizoval bratr Joža, šikovný kamenosochař. Pak jsem začala s provozem. Kontakty jsem měla ještě z dob před emigrací, řada z nich postupně narůstala. Umělecký svět je vlastně velká rodina, ať už malíři či hudebníci, ten zná toho, ten onoho. A kontakty se udržují. Haus am Bach začal žít v roce 1997. Střídali se tam čeští i švýcarští umělci, jak výtvarníci, tak hudebníci, ale i umělci z řady jiných zemí. Z těch českých tam nejčastěji hrál pianista Tomáš Víšek – dvacetkrát! Také další pianista a dirigent Stanislav Bogunia, a řada vynikajících jazzmanů: Laco Deczi, František Uhlíř, Jaro Helešic, Emil Viklický, z mladé generace zpěvák Jan Smigmator, kterého doprovázeli vynikající instrumentalisté. Všechny nemůžu jmenovat… Zvala jsem i různá mezinárodní dua či tria, takto zde vystoupil i český houslista Jaroslav Šonský, žijící ve Švédsku, s francouzskou pianistkou Sylvaine Wiart, hudebníci z Německa i Itálie, ale nejvíc právě Čechů a Švýcarů. Dům jsme před dvěma lety prodali, zůstávají krásné vzpomínky!

 

Mne osobně mile překvapilo, že se dodnes ve Švýcarsku hodně pořádají tzv. Hauskonzerten, a jim se ty ve tvé galerii trochu podobaly útulným, domácím prostředím. Domácí koncerty se u nás v době první republiky dělaly také, ale ta tradice zmizela….

Možná, že ne, nedávno u nás právě Tomáš Víšek říkal, že to v Praze začíná být opět „nová móda“. Ve Švýcarsku to ale rozhodně stále funguje.

 

Když ale mluvíme o galerii, je třeba vzpomenout také výtvarníky, jejichž výstavy tu proběhly…

Z těch českých u mne vystavovali například Aleš Krejča, Jiří Slíva, valašský umělec Josef Pálka, Lutobor Hlavsa, samozřejmě také jako karikaturista a sochař můj bratr Joža Stehlík a mnoho dalších ……

Výstavy jsem často kombinovala po dvou autorech, současně český i švýcarský umělec, a tím se spojovalo i publikum. Také na koncerty chodilo publikum jak švýcarské, tak české – místní i z Basileje, protože to je odtud 20 minut vlakem a v Basileji a okolí žije řada českých krajanů. A o to mi šlo, tak jsem to chtěla. Mým cílem bylo spojovat tyto dva umělecké světy.

 

Teď se často vracíš do Prahy i do Karlových Varů, máš tu i zázemí.

Z Varů jsem kdysi odcházela, mám tam stále přátele. Ráda navštěvuji i filmový festival, kdy Vary ožijí, tu atmosféru miluji. Potkávám se s lidmi, kteří sem přijíždějí. I syn Danny tam byl několikrát. A Praha? To přece není třeba vysvětlovat. Ale například teď (rozhovor natáčíme v kavárně Umělecko-průmyslového musea v Praze) se přiznávám, že v tomto muzeu jsem ještě nebyla a musím to napravit. Po té nedávné rekonstrukci vypadá naprosto úžasně.

 

Z Prahy ale zpět k vám domů do Itingenu, což je obec nedaleko Sissachu, u Basileje. Z terasy vašeho domku vidíš do lesů kolem. Věnuješ se stále i „houbovému poradenství“, jak už viděli diváci dokumentu České kořeny ve Švýcarsku? Pro nás Čechy je sbírání hub velmi typické, a je to také jakási součást české kultury. A pro Švýcary?

Co Čech, to houbař neboli velikánská tradice. A co Švýcar? Ten sbírá houby, které přináší ke kontrole. Švýcar, velice pečlivý človíček, přijde s nádherně upraveným košíčkem hub a s jejich botanickým popisem a chce si ověřit, jestli je to, co našel, opravdu ono. Například Čech nebo Ital hledá houby, aby je snědl, a na kontrolu zajde jen pro jistotu.

 

A co s nimi udělá Švýcar?

Taky je sní, ale chce to mít prověřené. A proto já vystavím každému, kdo na kontrolu přijde, potvrzení a instruuji ho: která houba je jedlá, nejedlá, případně jedovatá. K tomu účelu jsem musela absolvovat kurzy a složit zkoušku, abych se stala státem uznávanou houbovou expertkou s diplomem. Nyní jsem placený poradce pro pět obci v okolí. Každá obec má svého poradce, to je její povinnost. Vždy na konci roku předávám přehled, kolika občanům a z které obce jsem provedla kontrolu, obce se pak společně o financování podělí.

 

To se tedy celé od nás dost liší.

Diametrálně.

 

Tak vidíš, to je ten rozdíl v kulturách, na který jsem se ptala. Přece jsme ho našly.

Kdo hledá, najde (směje se).

 

Ale teď ještě vážněji. Jak se mluví ve Švýcarsku o Česku, jestli vůbec?

Mluví. Teď například o tom, jak Češi závidějí Slovensku novou prezidentku, a usmívají se tomu. A líbí se jim, že konečně má někdo z „Ostblocku“ v této funkci ženu. Protože ve Švýcarsku už jsme prezidentku několikrát měli. U nás je ovšem jiný systém, prezident je v čele státu jen na jeden rok, a je to vždy jeden ze sedmičlenné Spolkové rady volené parlamentem. Švýcaři mnoho o české politice nemluví, sledují spíše ekonomiku. S obdivem hodnotí českou minimální nezaměstnanost, i to, jak se za poměrně krátkou dobu Česká republika (i Slovensko) dostaly nahoru.

 

Co zná průměrný Švýcar z české kultury?

Švýcaři absolutně uznávají českou hudbu, české hudebníky. A například Bohuslav Martinů, který ve Švýcarsku žil (pozn. MF: přes kopec od místa, kde dnes žije Máša Exnarová, v Liestalu) a také zde zemřel, patří nyní už ke Švýcarským ikonám...Krajina, ze které také čerpal svou inspiraci, je u nás…. A to může být, myslím, hezký závěr našeho rozhovoru.

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Ladislavem Vrchovským

ČR: „Antisocialistický, antikomunistický, revizionistický intelektuál, proburžoazní a prokapitalistický, protisovětský a proamerický živel s velkou přesvědčovací schopností. Na převýchovu do dolů OKD.“ Právě toto si přečetl publicista a divadelní kritik Ladislav Vrchovský, když v lednu 1989 dostal do ruky svoje kádrové materiály. Chtěl studovat a živit se jako učitel češtiny, nakonec ale skončil na dvacet let v dolech. Po roce 1990 byl zvolen poslancem Národního shromáždění za OF a v politice setrval dosud. Podle něj jsou tyto kádrové materiály „nejlepším vysvědčením ve formě slovního hodnocení, jaké kdy dostal.“

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

V knize Z podzemí ke slunci předkládáte příběh, který má však silné autobiografické prvky. Čtenář přemýšlí, co je a co není pravda. Hned v úvodu vyprávíte o chlapečkovi, který byl přítomen tomu, jak mu odváděli do JZD krávu s telátkem, které viděl, jak se rodilo. Bylo to skutečně tak?

Když se Májina rodila, moji rodiče nepředpokládali, že bychom mohli o něco přijít v rámci kolektivizace vesnice. Byli jsme malí zemědělci, ne žádní kulaci. Měli jsme nějaké tři nebo tři a půl hektaru – to nebylo skoro nic. Jednou ale přišel kolektivizátor, a i když se táta chvíli bránil, dlouho ten zvyšující se tlak nevydržel. Dopadlo to tak, že jsme odváděli naše zvířata do jednotného zemědělského družstva. Myslím, že otec mě naprosto záměrně dal do ruky provaz, který měla Májina uvázaný na krku. Byl jsem malý kluk a bylo to moje telátko, které mi brali a které jsem já musel odevzdat. Ne táta – já! Otec asi věděl, co dělá, protože silnější argument pro výchovu odporu proti kolektivizaci vesnice než provaz na jednom konci v mé ruce a na druhém konci na Májině, silnější argument pro takovou výchovu prostě není.

 

Kolik vám tenkrát bylo?

To jsem šel do první třídy, takže asi šest.

 

Mluvil jste někdy o tom s tatínkem, jestli to takto zamýšlel?

Táta se takovým tématům vyhýbal. Vlastně se vyhýbal všem tématům, která pro něho byla tristní. Když jsem se ho ptal, jaké to bylo ve válce, myslel jsem první světovou, protože otec prošel obě války, nikdy mi na moje otázky neodpověděl a převedl řeč jinam. Až později jsem se ptal strejdy, jestli neví, proč se táta odpovědím vždycky vyhýbal, a strejda mi řekl: "Víš Láďo, kdybys věděl, co prožil, tak se ho nikdy neptáš." - Stejně to bylo i s kolektivizací. 

 

Pocházel jste ze silně věřící rodiny. Cítil jste se vůči ostatním spolužákům, kteří byli v Pionýru, jako někdo jiný? Vnímal jste rozdílnost?

Já jsem chtěl být pionýr. Táta na mě neuplatňoval nějakou tvrdou cílenou protirežimní výchovu. Jestli mu něco vadilo nejvíc, tak jen to, že nás komunistický režim nenechal klidně žít. Možná, že mě nechtěl dostat do příliš velkého konfliktu s realitou, takže mě jen tak nechával. Vyrůstal jsem spíše v prostředí, které bylo podmíněno každodenním bojem o to, aby bylo například v zimě co jíst, protože náš finanční zdroj byl velmi malý a nebýt malých výdobytků z hospodářství, které jsme prodávali na trhu ve Vsetíně, tak bychom asi měli docela problém. Když jsem chtěl nové boty, musel jsem na trhu prodat jablka, abych si na ně vydělal.

Dostával jsem od otce informace, že cokoliv k něčemu vede, např. umíš prodat jablka – vyděláš si na boty – takže načesat a prodat svoje jablka, je dobrá práce. To bylo to nejlepší, co mě táta mohl dát a co jsem následně zúročil na šachtě.

 

Finanční situace byla důvodem, proč jste šel studovat na hornické učiliště.

Přesně tak. Táta by mi nemohl zaplatit žádný internát, takže to byla jediná možnost. Chtěl jsem studovat chemii, vyhrával jsem chemické olympiády, ale zároveň jsem měl spousty slohových prací a za sebou i úspěšné literární soutěže. Učitelka na základce mě přesvědčovala, abych studoval na učitele češtiny. Když jsem ale o tom mluvil s tátou,  řekl mi, že to nepůjde, protože nemá peníze. Že se mohu vyučit ve Vsetíně a stravovat se můžu doma. Jenže ve Vsetíně bylo jen jedno učiliště ve Zbrojovce, jinak nic. A do Zbrojovky brali hlavně děcka z prověřených rodin. Pak jednou přišel do školy náborčí z OKD se všemi výhodami (kompletní letní i zimní ošacení i obuv, ubytování i stravování zdarma) a podmínkami (smlouva s OKD do třiceti let věku, následný vysoký plat 3000 kčs měsíčně, zajištěný byt, a po třech letech studia výuční list, dva roky na to maturita a možnost studia na jakékoliv vysoké škole.) Řekl jsem to tátovi. Že nebudu muset zůstat na šachtě, protože budu moci vystudovat klidně novinařinu, literaturu anebo medicínu. Tak to tatínek podepsal.

 

To jste ale netušil, co se bude dít dál.

To jsem netušil. Domníval jsem se, že mám před sebou skvělou budoucnost. Bylo to něco, co se mohlo zúročit za oboustranně daných podmínek. Z jedné strany OKD a jejich nárok na to, že tam budu do třiceti, z mé strany, že tam zůstanu, ale budu moci studovat, co chci. Takže pro mě to byl v podstatě dar.

 

Studoval jste na učilišti, ale pak se to zvrtlo.

Ano. Přijel jsem studovat jako dítě poezií nepolíbené. Ze základní školy jsem znal pouze básníky jako Holana, Nezvala, Seiferta a podobně, jenomže jsem vůbec netušil, že existují nějací básníci a autoři, o kterých jsme se vůbec neučili. Během prvního ročníku jsem se seznámil s lidmi, kteří pokládali za velmi důležité dát nám, jakožto svým žákům, informace o zakázaných autorech nebo aspoň o autorech, kteří byli možná kontroverzní. I když: nastupoval jsem v roce 1963, kdy nastalo určité uvolnění. Naše učitelka nás informovala o tom, že existují nějací beatníci, které jsme vůbec neměli v osnovách. Od ní jsem prvně slyšel o Ferlinghetim, Corsu, Ginsbergovi. Zároveň se stala vedoucí našeho divadla poezie spolu s dalším kamarádem Láďou Slívou – pozdějším teatrologem, dramaturgem a mým velkým přítelem a druhým otcem. Láďa Slíva mi půjčoval knížky a říkal nám všem, kdo je kdo z těch lidí, o kterých jsme se vůbec neměli šanci dozvědět. Později jsem se začal seznamovat s lidmi, kteří už byli ve sporu s režimem, například s malířem Pavlem Hlavatým, netuše, že ho sleduje StB.

 

Který je v knize jako Pavel Strakatý.

Jak jste se mě ptala, co je pravda…  v kapitolách o Pavlovi jsou naprosto pravdivé situace ze života Pavla a našich vzájemných kontaktů.

 

Takže jste mu venčil psa?

Venčil jsem mu psa Fatimu. Nádhernou „afghánku“! To je vše pravdivé, i to, jak se mi zaběhla do Frýdku. Co v knize ale asi není, je důvod Pavlova uvěznění v roce 1969. Pavel v roce 1969 vystavil obraz, který se jmenoval Přistání kosmonautů na Hané, a za to si šel sednout do kriminálu. Když ho později propustili, nepřestal jsem se s ním stýkat. Chodil jsem k němu do ateliéru, ale chodili tam i jiní. Z tehdejšího úhlu pohledu to byli příživníci, protistátní živlové. A já jsem se stal sledovanou osobou. V okamžiku, kdy jsem 21. srpna ráno podal přihlášku do strany, na kterou jsem napsal, že tam vstupuji proto, abych podpořil Alexandra Dubčeka, jsem si tím podepsal životní ortel. Do té doby jsem byl jen nějaký student, který se stýká s protirežimními hajzlíky, a nad tím režim mávl rukou. Jenže vystoupit veřejně proti srpnové invazi, a navíc podporovat Pražské jaro, to už bylo jiné kafe.

 

Byl jste přítomen i únorovému setkání ve Viole, kam jste jel s Pavlem Hlavatým a kde vystupoval Allan Ginsberg, který byl v té době čerstvě vyhoštěn z Kuby a přijel do Československa. Jel jste i na slavný majáles v roce 1965 v Praze, kde se Ginsberg stal králem majálesu – jak na to vzpomínáte?

Na to nemůžu vůbec zapomenout. Po vystoupení ve Viole nebylo přes kouř vidět, ale pamatuji si ten Ginsbergův hlas. Vůbec nevypadal jako světový básník. Zdál se mi jako takový umorousaný človíček, ale jak promluvil a když zpíval, to bylo neuvěřitelné. Moc dobře se to poslouchalo. Jak se říká, že muži milují očima a ženy ušima – říkal jsem si, že ženské musely toho Ginsberga sežrat se vším všudy. Jenže on byl homosexuál, takže to byl takový paradox. To jsem ale tehdy nevěděl, šlo to naprosto mimo mě. Tato informace se pak následně promítla i do výslechu. Někdo si myslel, že jsem se k němu dostal moc blízko, a protože tenkrát byla homosexualita brána jako kriminální chování, pamatuji si otázky, které na výsleších padaly. Zda jsem nebyl vystaven ze strany kohokoliv nějakému jednání, které by mi bylo nepříjemné, jestli jsem nezaznamenal nějaké doteky… Nevěděl jsem, o čem mluví. Tenkrát jsem ani nevěděl nic o homosexualitě. Myslím si, že režim chtěl dostat lidi, kteří se u Pavla Hlavatého scházeli, do kompromitujících situaci, kdy by mohli být obžalovaní z ohrožení mravní výchovy mládeže. 

 

Po těchto událostech jste začal vnímat změny ve škole, jak popisujete v knize.

Najednou se chování mých učitelů změnilo. Nerozuměl jsem tomu. Tři roky jsem byl na učilišti, a pak jsem nastoupil do čtvrtého ročníku, kde jsem měl končit všeobecnou maturitou. Stále jsem měl samé jedničky, dvojky a najednou bylo pololetí a objevila se jedna nedostatečná, druhá nedostatečná, třetí nedostatečná a já jsem tomu vůbec nerozuměl. Je pravda, že jsem byl vyvolán z fyziky – řekl jsem špatnou definici a hned mi bylo řečeno: sednout – nedostatečná. Zůstal jsem stát, byla to možná první nedostatečná za celé moje devítileté studium, tak říkám: Prosím vás, já jsem to asi řekl špatně. – Sednout, nedostatečná! Fakt jsem nevěděl proč. Chtěl jsem si to opravit, vůbec to nešlo. Tímhle způsobem to pokračovalo. Ačkoliv pro to nemám důkaz, myslím si, že lidé, kteří takto postupovali, byli úkolování, abych dostal nedostatečnou, čímž bych ztratil nárok na stipendium. Kdybych neměl stipendium, nemohl bych studovat – nic bych nezaplatit. Takže jsem musel zpátky na šachtu s tím, že školu dodělám po večerech. V únoru, po půl roce, jsem nastoupil do práce a od září jsem měl začít docházet na takzvané večerní studium při zaměstnání do čtvrtého a následně pátého ročníku. Jenže mezitím přišel povolávací rozkaz na vojnu. S vědomím, že mám odklad a vše vyřízeno, jsem na vojnu nemyslel. Ale odklad jsem měl v Karviné a povolávací rozkaz přišel ze Vsetína. Tak jsem v roce 1967 musel na vojnu. Pak přišel rok 1968 a já jsem vstoupil do KSČ ráno 21. srpna.

 

Takže to bylo úplně přesně tak, jak je to popsáno v knize? 

Ano, stalo se to přesně tak. Všechna slova v knize jsou přesná: „Ráno nás probudil dozorčí roty s tím, že kolem kasáren stojí ruské tanky a rádio vysílá nějaké zmatené informace o okupaci. … Pak přišel zástupce velitele, politruk jsme mu říkali, nechal rotu nastoupit a řekl nám, že naši vlast přepadla vojska Varšavské smlouvy… Politruk nás vyzval: Soudruzi, kdo podporuje obrodný proces, vedený Komunistickou stranou Československa, vystupte z řady. Vystoupilo nás devět. Politruk pokračoval: Kdo podporuje vedení Komunistické strany Československa v čele se soudruhem Alexandrem Dubčekem, tři kroky vpřed. Postoupili jsme všichni, kteří byli ven z řady. Kdo chce na výraz podpory Alexandra Dubčeka a jeho politiky a na výraz odporu proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na svrchované území naší vlasti vstoupit do Komunistické strany Československa, tři kroky vpřed! Postoupili jsme tři. A během hodiny jsem podepsal přihlášku do KSČ.“ (citace z knihy Z podzemí ke slunci)

Opravdu jsem věřil, že Alexandr Dubček je politik, který prosadí, aby zemi vedla vláda a ne KSČ. Aby to byla normální demokracie se svobodnými volbami. Tehdy to ještě nebyl zlomený člověk, který později podepsal tzv. pendrekový zákon. Samozřejmě po pendrekovém zákoně (z roku 1969, pozn. red.), jsem zažil velké zklamání, protože mi došlo, že se nechal zlomit nebo byl zlomen. Ale do dneška si myslím, že tehdy bylo nakročeno ke svobodným volbám, a proto jsem tenkrát do té strany 21. srpna ráno vstupoval, nic nevěda o tom, že už v Kremlu někdo přesně ví, co bude. A vlastním podpisem do přihlášky KSČ jsem si podepsal i dvacet let v dolech, do kterých jsem si opravdu myslel, že už se nikdy nevrátím. OKD ale porušily smlouvu tím, že mě pustily na vojnu, i když mi smlouva zaručovala, že do třiceti let na vojnu nepůjdu. Přesto jsem musel jít. Řekl jsem si, že tím končí veškeré závazky, smlouva padla. Jenže pak přišla další rána. Měl jsem domluvenou práci referenta pro slovesnost na okresním osvětovém středisku v Prachaticích. Velmi jsem se na to těšil a myslel jsem si, že si dálkově dostuduji vysokou školu – nějaký humanitní obor.

Přišlo devět dní, které mi otřásly světem. Na devět dní jsem musel nastoupit na šachtu, aby doběhla výpovědní lhůta, poté co jsem přišel z vojny. Díky těmto devíti dnům jsem přišel o možnost práce v Prachaticích. Protože jsem měl před svatbou a věděl jsem, že potřebujeme někde bydlet, někam se musí narodit moje děcko, musím zajistit rodinu a všechno kolem. „My ti ten byt dáme,“ zaznělo od kádrováka (dnes personalista, pozn. red.) na šachtě. „Kam bys chodil?“ Tak jsem si řekl, že to nějak dva tři roky přežiji. Jenže jsem netušil, že už jinde práci nenajdu.

 

Zkoušel jste to později?

Zpětně si myslím, že to bylo naprosto řízené. Přihlášky ke studiu jsem podával, přijímačky absolvoval úspěšně, ale vždy přišla odpověď, že nejsem přijat z dalších důvodů. Kamkoliv jsem přišel a chtěl jsem práci, řekli mi: Jo, to by možná šlo. Za dva dny přišla odpověď, že by to nešlo. Takhle to bylo pořád dokola. Zároveň přišlo na svět moje druhé dítě a já už jsem po pěti letech na všechno rezignoval. Respektive nerezignoval úplně, protože jsem začal dělat amatérské divadlo. Znova jsem navázal kontakty s lidmi, kteří mě formovali v těch patnácti letech, s Láďou Slívou a Evou Cáderovou.  V Havířově jsme dali dohromady amatérské divadlo. Dosáhl jsem toho, že jsem nemusel chodit na třísměnný provoz, ale jenom na ranní. Odpoledne jsem měl tudíž volné. Vždy jsem se těšil, že vyfárám, přijedu domů za ženou a dětmi, půjdeme na procházku a večer bude zkouška. Divadlo mně v podstatě začalo nahrazovat potřebnou míru seberealizace, která dělá člověka schopného přežít vlastně cokoliv, protože když máte něco, v čem jste šťastný a spokojený, může vedle toho být něco dalšího, co bolí sebevíc. Po těch letech jsem si zvykl na těžkou práci na šachtě, chlapi mě přestali brát jako, když to řeknu po havířsku, „zkur..ného  intoše“ a najednou jsem byl synek z partie. Navíc fyzická práce mi dělala dobře. Vedle toho všechny ty okruhy odpůrců režimu. Po zkouškách jsme si chodili povykládat, byly to historky úsměvné, které jsme promítali do našich her. Lidé řvali smíchy, a když si tam někdo dělal nějaké zápisky, to už nám bylo jedno. Mě už režim opravdu nemohl poslat níž, než těch 800 metrů pod zem. Chodil jsem na výslechy k estébákům, byl jsem podezřelý z nelegálního napomáhání opuštění republiky, ale nikdo mi nikdy nic nedokázal. Já jsem nebyl žádný disident. Stejně jako táta jsem se jen snažil, abych mohl s rodinou klidně žít. Ale držet hubu jsem také nemohl.

 

Byl na vás vedený spis…

Byl jsem sledovaná osoba. Jednou mě předvolali na schůzi, kam si mě pozvali. Ptal jsem se, proč mě přemlouvají, abych znova vstoupil do KSČ, když já už tam jsem a převyprávěl jsem celou historku o mém vstupu do KSČ. To se rozkřiklo a lidi se na mě začali koukat jako na disidenta. A od roku 1977 do roku 1989 už jsem měl pověst toho, kterého komouši nemají rádi.

 

Že k tomu mají důvod, se ukázalo v týdnu po událostech na Národní třídě.

Okamžitě jsme založili stávkový výbor. Víte, když jste na šachtě a někdo vás zná dvacet roků, tak vás bere z pohledu práce. Pokud dáte třeba jen dva zlepšovací návrhy, které mají usnadnit fyzickou práci, chlapi si vás váží. To vše se za těch dvacet let vybudovaných vztahů zúročilo. Říkali mi: Zůstaneš pořád jeden z nás a budeš nám pomáhat. O to jsem se pokusil aspoň tím, že jsem se ve Federálním shromáždění stal jedním z navrhovatelů zákona o předčasném odchodu do důchodu lidí ze šachty, protože měli poškozené zdraví. To do dneška považuji za splněný úkol.

 

Co přesně vám osobně přinesla revoluce?

Byl jsem jako kanárek, který vylezl z klece. Najednou jsem mohl všechno. Byl jsem zvolen do parlamentu a dva roky jsem byl členem hospodářského výboru Federálního shromáždění. Ty dva roky kontaktu s absolutní intelektuální, ale i duchovní špičkou ve státě pro mě byly neuvěřitelnou školou. Setkání a navázání přátelství s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem starším, Janem Sokolem, Petrem Pithartem, Dagmar Burešovou, Pavlem Rychetským, na to nelze nikdy zapomenout. Tato setkání a každodenní debatování, ale i práce s těmito lidmi byla pro mě obrovskou školou. Také jsem poznal, jakou sílu má veřejné mínění, když s ním pracují politici, kteří mají obecnou úctu. To mi dala listopadová revoluce. Možnost realizovat se v oboru. I když jsem neměl dokončené vzdělání, tak jsem najednou mohl pracovat jako novinář, posléze divadelník. 

Proti nechtěným dvaceti letům na šachtě už nyní žiji třicet let šťastně, takže to dobré je ve většině.  

Divadelní zahrada 2019 v Ústí nad Labem / s Petrem Kunešem

ÚSTÍ NAD LABEM: V předposledním týdnu letních prázdnin (19. 8. – 24. 8. 2019) se v romantickém lesoparku Českého rozhlasu Sever v Ústí nad Labem v těsném sousedství prvorepublikové Wolfrumovy vily uskuteční 4. ročník festivalu Divadelní zahrada. Přehlídku divadla pod širým nebem pořádají Činoherní studio a Český rozhlas Sever. Činoherní studio je v Ústí nad Labem pojem. Nikdo mu neřekne jinak než Činoherák, hodně lidí si také vzpomene na jeho nedávný boj za existenci, ti starší pamětníci pak na herecké hvězdy, které zde strávily umělecký čas na počátku kariéry. To by vydalo na několik rozhovorů, ale v tom dnešním s Petrem Kunešem, produkčním a mluvčím Činoherního studia v Ústí nad Labem, členem organizačního týmu festivalu, se zaměříme na Divadelní zahradu, poměrně nový formát akce, která se za krátkou dobu své existence stala oblíbenou a navštěvovanou. Její podtitul zní Divadelní festival nejen o Shakespearovi.

od 19.08.2019 do 24.08.2019
Autor článku: 
Hana Galiová

Festival pořádáte po čtvrté, dá se již zhodnotit, jestli stálo za to pustit se do nového projektu?

Když jsme v srpnu roku 2016 připravovali první ročník, byla to pro nás velká neznámá. Ústí nemělo zkušenosti s divadelním festivalem pod širým nebem. Konalo se tu pár letních hudebních akcí, ale žádná divadelní. Proto nás všechny v divadle příjemně překvapilo, že se nám podařilo všechna představení vyprodat. Ve stejném režimu pak pokračovaly i ostatní ročníky. Jestli můžu před čtvrtým ročníkem hodnotit, tak jen v pozitivním světle.

 

Celý tým si zkrátil prázdniny a volno, které po divadelní sezóně následují, jak k tomu hlavně herci přistupují?

Herci jsou profesionálové, respektují to. A navíc vědí, že právě přes letní prázdniny, když je divadlo zavřené, nastává čas na letní festivaly. Kapely přes zimu jezdí po klubech, v létě je čekají open air festivaly. Poslední dobou je na tom podobně i divadelní herec, přes rok pod střechou, v létě po festivalech, ať už na hradech a zámcích nebo jako v našem případě v romantické zahradě.

 

Byly pro Divadelní zahradu inspirací Letní shakespearovské slavnosti v Praze?

Letní shakespearovské slavnosti jsou zajetý model. Zcela jistě velkou roli hraje i okolnost, že bývají dlouho dopředu vyprodané. Inspirací nám určitě byly. Ať už proto, že nám pomohly se zorientovat ekonomicky, ale hlavně proto, že nám ukázaly, že Shakespeare je stále populární, lidi na něj slyší i ve 21. století. Ale hlavně nás posunuly v rozhodnutí, že se divadelní festival vyplatí organizovat, že je pro spoustu lidí atraktivní a že se můžeme v určitém ohledu spolehnout na jejich zájem.

 

Proč je podle vás Shakespeare i v dnešní době tak populární? Neuvažovali jste o tom postavit letní divadelní festival jen na současných hrách?

Shakespeare je stále dobrá značka, žije v širokém povědomí, divák nemusí mít dvě vysoké školy, aby znal jeho milostné příběhy nebo tragédie, očekává velké divadlo a zábavu. Činoherní studio mělo a stále v repertoáru má několik jeho her, ale nestačilo by to na celý týden. A pak, Činoherák je současné a nebojím se říct progresivní divadlo, může si vedle Shakespeara dovolit zařadit i kusy soudobých autorů, i tak bude divák spokojený a užije si moderní divadlo.

 

Kdo sestavuje konečnou podobu programu? Jedná se o rozhodnutí jednoho dramaturga, nebo do ní zasahuje širší umělecký tým? Mají své slovo i herci?

Výsledná dramaturgie je prací uměleckého vedení divadla, herec jako zaměstnanec divadla se na podobě programu nepodílí. Máme v repertoáru hry vhodné pro venkovní představení, s těmi se do programu počítá. Ostatně, jak už je u nás v divadle zvykem, na konci každé sezóny uvádíme hru mimo divadelní jeviště, častokrát i pod širým nebem. Tyto hry tvoří základ Divadelní zahrady. K nim pak přibudou další tituly, ty venku neztratí nic ze svého kouzla.

 

Zázemí Wolfrumovy vily, kde sídlí Český rozhlas, bylo volbou na první dobrou, nebo jste pro festival měli v hledáčku i jiné lokace? Co nakonec rozhodlo právě pro vilu?

Na nápadu zorganizovat divadelní festival v zahradě prvorepublikové vily kousek od centra Ústí se shodlo vedení divadla i rozhlasu. V zahradě Českého rozhlasu se čas od času konaly různé koncerty, festivaly, ale vždy jen po jeden den, večer. Přitom rozloha, umístění v samém centru města i zázemí pro divadelníky je v zahradě rozhlasu nadstandardní. Byla to logická volba, žádné podobné místo, které by takto divadlu i divákům vyhovovalo a přinášelo dostatečný komfort, jak pro herce, tak i diváky, Ústí nenabízí.

 

Letos jste do programu zařadili hru A studia Rubín Obludov, kterou napsal Jaroslav Žváček, držitel Magnesie Litery, a režíroval Jan Prušinovský. Byť jde hlavně o jednoaktovkovou komedii, inscenace naráží i na určitá sociální témata, která mohou být Ústečanům blízká. Jak myslíte, že na ni budou reagovat?

My ze zkušenosti počítáme se vzdělaným divákem, poučeným, se smyslem pro humor, pro nadsázku. V televizi měl nedávno premiéru seriál Most!, ten svým úspěchem potvrdil, že humor je nadčasový, mezigenerační a když je dobrý, své diváky si najde, dokážou ho náležitě ocenit. Sociální situace v Ústí a celých severních Čechách není příliš povzbudivá, ale proč si z ní neudělat legraci. Jak Obludov, tak i Most! operují s humorem na hraně korektnosti, ale inteligentní divák si s ním poradí. Myslím, že Obludov bude dlouho dopředu vyprodán, jeho humor je Ústečanům blízký, proto očekávám úspěch. A pokud vzbudí kontroverze, tak jen potvrdí, že je to dobrý text a dobrá inscenace.

 

Kdo jsou diváci festivalu? Jsou to lidé, kteří chodí pravidelně na Činoherák v běžné sezóně? Nebo návštěvníci, kteří by do divadla možná jinak ani nešli a venkovní představení jim umožní se tomuto druhu umění přiblížit?

Valnou většinu festivalového publika tvoří diváci, kteří mají zkušenost z kamenného divadla. A pak se samozřejmě najdou i ti, co se nechají zlákat atraktivním prostředím a formátem divadelní přehlídky. Ústí přes léto moc kultury nenabízí, my s tím počítáme, proto jsme se před čtyřmi lety rozhodli založit v Ústí novou tradici divadelního festivalu. Když se Ústečané vrátí ze svých dovolených u moře, dostanou chuť si ve svém městě zajít třeba na divadlo pod širým nebem. Zatím to tak vždycky bylo. A pokud se nám díky festivalu podaří získat nové diváky do divadla, je to jen dobře. I to je jeden z důvodů, proč Divadelní zahradu organizujeme.

 

Jaké jsou plány do budoucna? Bude se festival proměňovat? Např. nabídkou většího počtu inscenací nebo hostováním v jiných městem v Ústeckém kraji? Letos o prázdninách hrajete dvakrát i mimo festival Sen noci svatojánské na zámku Nový hrad Jimlín a v Děčíně…

Plány na expanzi s Divadelní zahradou zatím nemáme, týdenní festival v centru Ústí se nám zatím jeví jako ideální model. Hostování na dalších letních scénách je ale jiná věc, je závislé na jejich zájmu. Když se nám pořadatelé budou ozývat a zvát nás, velmi rádi přijedeme. Prospívá to prestiži divadla a bez zajímavosti nejsou ani pozitivní ekonomické výsledky zájezdů. S nástupem letního počasí upadá zájem diváků chodit do divadel. Pozorujeme, že hrát přes léto venku je rok od roku čím dále více ekonomicky atraktivní.

 

Celý program Divadelní zahrady 2019: www.divadelnizahrada.cz

Podnikavky na mateřské: s básnířkou Marií Šťastnou

PRAHA: Marie Šťastná napsala čtyři básnické knihy, letos jí vyjde pátá. Získala už Cenu Jiřího Ortena a prestižní mezinárodní ocenění Drážďanská cena lyriky. Je též známá jako šperkařka, alternativní módní návrhářka, majitelka dvou krámků s názvem Pokojíček, kde šije a prodává autorské oděvy, šperky a všechno pro přirozenou ženskou marnivost, pro radost a drobné rozmary. Je pro ni důležité, aby její podnikání bylo slučitelné s rodinným životem, který ji připravil nejednu horkou chvilku. Více prozradila křehká a přitom kurážná podnikavá maminka čtyřletého synka v následujícím otevřeném rozhovoru, kterým pokračuje náš cyklus o podnikavých ženách na mateřské „dovolené“. A spojení podnikavá básnířka přestává být protimluvem...

Autor článku: 
Irena Koušková

Vystudovala jste střední pedagogickou školu, dějiny umění a následně i dějiny kultury na Ostravské univerzitě. Hledala jste se? Živila jste se někdy jako učitelka nebo kunsthistorička? Uplatníte tyto obory ve svém současném tvůrčím životě?

Já jsem se příliš nehledala, nebo jen tak jako každý, na střední škole. Měla jsem velké štěstí, že jsem poměrně brzy našla, co mě baví a mohla se tomu věnovat. Náušnice, ke každému tričku jiné, jsem si dělala už na základní škole, táta mi nosil zbytky drátků různých barev z práce.

Střední pedagogická škola byl maminčin nápad, ona mohla mít maturitu jedině ze zemědělské školy a vysoká škola pro ni nepřicházela v úvahu, o dráze učitelky snila tím pádem marně, tak si ten sen podržela pro mě. Tatínek byl na tom, mimochodem stejně, tomu se nesplnil ze stejných, tj. politických důvodů sen stát se lesním inženýrem. Rodiny obou mých rodičů měly před válkou statek, pro jejich děti nebylo jednoduché studovat…

A já jsem velice brzy zjistila, že plnit sny rodičů není cesta pro mě.

Po maturitě jsem se hned nedostala na dějiny umění, po kterých jsem toužila, přece jen je to obor, kam brali velice málo lidí. Skoro půl roku jsem tedy jako učitelka v mateřské škole i pracovala, nabídli mi to jako záskok za dlouhodobě nemocnou paní učitelku v Lešné u Valašského Meziříčí. Líbilo se mi to, ale příliš radostně jsem si uvědomovala, že jde o dočasné řešení. A denně jsem se připravovala na přijímací zkoušky, četla jsem, studovala.

Vysoká škola v Ostravě byla úžasná. Samozřejmě náročná, ale byla jsem ve svém živlu, takže jsem to zvládla bez nějaké ohromné námahy. A po čase mi začala chybět drobná práce rukama. Když se snažíte do hlavy nacpat telefonní seznam – data, jména, údaje – musíte jednou za čas úplně vypnout. A já si vždycky sedla, pustila rozhlasovou hru a vyráběla šperky. Časem jsem jich měla nadbytek, tak jsem je začala prodávat. Nemusela jsem tím pádem chodit nikam na brigády, přivydělávala jsem si už tehdy dost slušně.

Po vysoké škole jsem chvíli hledala místo v oboru, ale protože žádné hned nebylo, udělala jsem si kurz živnostenského podnikání, že se tím zatím zabavím a nebudu na nikom a ničem závislá. No a pak jsem se přesunula do Prahy a zůstalo při tom.

A jestli uplatním obory? Nevím, jestli ten pedagogický, i když mi dal hodně, přerovská SPgŠ je výborná škola. Ale znalost dějin umění se v určitém období hodně promítla do mých textů.

 

Vydala jste čtyři básnické sbírky, pátou chystáte. Za Krajinu s Ofélií (2003) jste získala Cenu Jiřího Ortena. Jak byste charakterizovala svou poezii? Z jakých prožitků sbírka vznikala a co na ní ocenila kritika (pokud ji čtete) ;-) ?

Trochu schválně říkám, že píšu jen o sobě. Jsem sama sobě lyrickým subjektem. Píšu o sobě v prvním i třetím rodě, jak se to hodí. Plyne to jednoduše z toho, že sama o sobě mohu říct cokoliv a jakkoliv, aniž bych se dopustila bolestivé dezinterpretace. Samozřejmě se neubráním tomu psát o lidech, kteří jsou mi blízcí. A je možné, že se jim to nelíbí, snažím se ale, aby bylo jasné, že se jedná jen o věci, které se mě nějakým způsobem dotkly, a proto je mohu považovat také za „své“ téma. To platí o všech sbírkách.

Krajina s Ofélií se týkala vlastně mého dospívání a témat, která mě zaujala zhruba od šestnácti do třiadvaceti, tedy v době, kdy texty vznikaly. Kritika, pokud vím, oceňovala otevřenost, některé hlasy dokonce psaly o erotické poezii, což mě tehdy překvapilo. Nedošlo mi, že je lze takto interpretovat, ale jistě je to jedna z možností.

 

Následovaly Akty (2006), za Interiéry (2010) jste obdržela Drážďanskou cenu lyriky. Letos vám cca po deseti letech vyjde nová básnická sbírka… Jaké téma se otevře tentokrát?

Akty byly takovým pokračováním Ofélie. Interiéry už byly vystavěné úplně jinak, hodně jsem v nich probírala svůj vztah s matkou, svůj tehdejší vztah a sny, kterými jsem byla fascinovaná. Chystaná sbírka v průběhu těch deseti let asi třikrát kompletně změnila obsah a téma, ve finále se jmenuje Štěstí jistě přijde a jde o mou mateřskou roli.

 

Jak se v této mateřské roli cítíte? Jako maminka jste to neměla na začátku vůbec lehké… Je sbírka o naději v čase obav a úzkostí?

Začátek byl krušný, syn se narodil s úplnou atrézií jícnu a následnou komplikací pak byla rozsáhlá tracheomalácie, to znamená, že jsme měli miminko, které nemohlo jíst a občas ani dýchat. Prodělal dvě velmi závažné operace, druhá se zpočátku ani nejevila jako benefit, trvalo týdny, než začal dýchat bez přístrojů, hrozily další komplikace. Necítila jsem se v roli matky dobře ani zle, spíše jsem byla hodně dlouho úplně mimo sebe a fungovala jsem na autopilota. Sbírka není o naději, spíše je to takové konstatování, shrnutí, popis toho, co se dělo. Podle mě je i vtipná, ale s tímhle druhem humoru se nikdy nestanete královnou večírku… Synovi jsou čtyři roky a je teď úplně v pořádku, jen občas něco společně doháníme a vylepšujeme.

 

Kromě poezie provází váš život kontinuálně také výroba šperků… Jak se vám daří jako šperkařce?

Šperky jsem si dělala od chvíle, kdy jsem mohla sundat náušnice, které jsem měla prakticky od narození. Někdy kolem desátého roku jsem jednu ztratila a od té doby jsem náušnice měnila každý den. Mám to štěstí, že si do uší mohu dát jakýkoliv kov, aniž bych měla zdravotní problém. Pamatuji si, že jsem na jednom táboře nosila v uších tenounké větvičky nějakého keře, které jsem oloupala a vsunula do dírek…

Šperkařinou jsem se pak vážněji začala zabývat na vysoké škole a později. Dnes dokážu udělat šperk prakticky z čehokoliv. Jediný rest, který mám, je, že jsem nedokázala vyrobit nositelné šperky z knih, ale pracuji na tom. Mám vrtačky, brusky, všechny druhy kleští, stolní cirkulárku, kvalitní lepidla, brusné papíry. Ráda bych vyzkoušela pájení, cínování a právě začínám pracovat s pryskyřicí. Toužím po speciální vrtačce na kameny. Cítím příjemné napětí, když si objednávám nový nástroj nebo nový materiál, nemůžu se dočkat, až jim přijdu na kloub.

Za úspěšné považuji to, že se tím uživím.

 

Rozumím tomu správně, že šperkařina je koníček, který vás živí, ale odborné vzdělání k ní nemáte?

Ano, je to tak. Člověk se všechno dobře naučí, když to dlouho dělá. Já svojí šperkařině nepřikládám bůhvíjak velkou uměleckou hodnotu, baví mě úplně stejně dělat složité vybrušované šperky z mosazných trubiček i náušnice z pastelek. A já chci dělat to, co mě baví.

 

Souhlasíte s tvrzením - co by byl život bez poezie!? - Je šperk jen svého druhu poezie?

Určitě, pokud to souvisí s tím, co jsem řekla výše. Poezie je pro drtivou většinu lidí, kteří ji píší, vášeň. Pokud cítí při psaní to mravenčení, nedočkavost, trápí se s výsledkem, který neodpovídá jejich představám, a cítí radost hraničící s euforií, když se to podaří, pak se s tím dá souhlasit. Já to tak s poezií občas mám a občas taky ne. O šperku mohu říct totéž.

 

Provozujete dva obchody s kreativními výrobky s názvem Pokojíček. Vypadá to tedy u vás v obchodě jako doma v pokojíčku? Je nějaká souvislost mezi sbírkou Interiéry a názvem obchodu Pokojíček…? Je vám blízké poetické prožívání míst?

Já potřebuji hnízdit. Potřebuji místo, kde se cítím dobře a v bezpečí, kde mohu v klidu pracovat a žít. Nejsem žádný nomád, nevyhledávám změny (i když se jim nevyhýbám) a nejradši jsem, když věci jedou ve svých kolejích a všechno se děje příjemně předvídatelně a bez velkých vzruchů. Pro někoho je to nebetyčná nuda, pro mě jediný způsob spokojené existence, za který je někdy nutné tvrdě bojovat. Pokojíček se stal Pokojíčkem ve chvíli, kdy jsem tam trávila téměř polovinu svého času a snažila se zabydlet se tam co nejlépe. A chtěla jsem to přenést i na ostatní. Trvá to dlouho a je to metodou pokus – omyl. Odměnou je, když někdo řekne: „Tady je ale útulně“ nebo „Já k vám tak ráda chodím, někdy se mi od vás ani nechce“.

 

Ne každý tvůrčí člověk má současně talent k podnikání. Vám se to zjevně daří kombinovat...

Já jsem v podstatě praktický tvor. Ne vždycky jsem si to o sobě myslela, sama sebe jsem si dříve představovala jako nepraktickou vílu, která si jen tak povlává. Myslím, že jsem tu představu opustila ve chvíli, kdy jsem začala spoluprovozovat maličký obchod v Platýzu.

 

Dá se tedy říci, že jste v sobě praktickou stránku objevila až s mateřstvím?

Vůbec ne, to bylo pět let předtím. Vlastně jsem se tehdy přidala k ženě, která zrovna hledala parťáka na spoluprovozování svého obchůdku. Neznaly jsme se, dávala jsem jí jen šperky do komisního prodeje, ale byla mi sympatická. Spolupracovaly jsme skoro dva roky, a když jsem se osamostatnila, dost se mi ulevilo, protože jsem v sobě tehdy objevila ten druh systematičnosti a praktičnosti, kterého ona nebyla schopná.

Zjistila jsem, že nedokážu pracovat v chaosu a nepohodlí a toho se držím. Dodnes se přátelíme a mám ji moc ráda, dokonce jsem s ní asi po osmi letech znovu zkoušela otevřít obchod, ale po dvou měsících to dopadlo stejně, přátelským rozchodem. Ze stejných důvodů. Za deset let, kdy vedu obchod, dva roky dokonce dva, jsem takových lidí poznala opravdu dost. Jsou úžasní, mají nápady, energii, dokážou strhnout, ale nevydrží. Já všechno dlouho promýšlím, do ničeho bych se nepustila, kdybych je nepotkala, kdyby mi nepředali něco ze svého bezhlavého nadšení, se kterým jsem zvládla ten první nápor příprav v totální euforii. Měla jsem na ně štěstí. Ale následuje trpělivá práce, dny, kdy se zdánlivě nic neděje a člověk trochu propadá panice. To docela dobře zvládám já a to jsou okamžiky, kdy tito lidé přecházejí k dalším projektům. A myslím, že je to tak v pořádku.

 

Děláte si tedy sama např. i účetnictví? Jak nákladné bylo obchod rozjet?

Ano, účetnictví ještě zvládám. Finance do rozjezdu jsem moc nepotřebovala, u mě to tehdy bylo jednoduché – nakoupit materiál, udělat šperk, prodat ho. Obchod jsem zařizovat nemusela, ten byl vlastně zařízen, a když jsem se osamostatnila, všechno, co nebylo moje, jsem postupně nahrazovala a kolegyně si to pomalu odvážela, bylo to finančně téměř bezbolestné. Totéž se dělo, když jsem zařizovala druhý krámek. Pokojíček má navíc tu výhodu, že nechceme designově dokonalý prostor, ani bych v takovém neuměla trávit čas. Prostě jsme všechny obchody zařídily nábytkem za odvoz, který jsme natřely na bílo, nebo jen umyly. Takový nábytek pak člověk používá volně, bez výčitek. Například pokud je nutné odmontovat dveře skříně a použít je jinak, prostě to udělám, aniž bych řešila, jestli tím skříni nějak ublížím. No a navíc to odpovídá naší filozofii neplýtvání. V novém obchodě jsem vlastně investovala hlavně do osvětlení a vývěsních cedulí.

 

Lze dobře sladit roli matky, provozovatelky obchodů a ještě si najít čas na vlastní autorskou práci? Pomáhá vám rodina? Byly krizové momenty?

Dělám to všechno najednou. Jinak to neumím popsat. Bylo samozřejmě období, kdy to nešlo. Pomohla mi moje sestra, v době, kdy jsem po porodu se synem strávila půl roku v nemocnici a další půlrok doma prakticky převzala starost o chod Pokojíčku. A díky tomu jsem udržela podnikání. Partner sice počítal s tím, že se o péči o syna budeme dělit, je také na volné noze, ale od začátku pro něj byla nastalá situace, když se syn narodil s vrozenou vadou a byl celý první rok v ohrožení života, tak těžká, že se několikrát psychicky i fyzicky zhroutil a výsledkem je diagnóza roztroušená skleróza. Než zabrala léčba a než jsme si na danou situaci zvykli, bylo to velmi těžké.

Krizových momentů bylo více. Když rekonstruovali Moskevskou ulici a já měla přede dveřmi pátou díru, přes ni prkno, pršelo, nikde ani náznak chodníku, bláto a nebylo ani pomyšlení na to, že se ke mně nějaký zákazník dostane. Když jsem byla se synem v nemocnici a potřetí se někomu omlouvala, že jsem zase nezvládla udělat objednávku, to jsem taky přemýšlela, jestli to má smysl. Když byly obchody dva a onemocněl syn, dvě brigádnice a třetí potřebovala někam odjet. Když jsem chronicky nevyspalá pracovala v noci, protože jindy se to nedalo, a věděla, že si neodpočinu ani ve dne a ještě budu muset zvládat návaly deprese svého muže, který na tom byl zrovna zdravotně velmi špatně a nebyla ani naděje, že mi někdo na chvilku pohlídá dítě, protože kdo by hlídal dítě, které se obden dusí. Ale práce byla vždycky to, co mi dalo řád a co mě podrželo. Měla jsem dobrý pocit z toho, že něco funguje, že jsem to přese všechno dokázala, že jsem si vytvořila aspoň tady záchytnou síť úžasných žen, které bavilo v krámku prodávat a pracovat.

 

Jak dnes vypadá vaše podnikání a jak se vyvíjelo?

Od sezení u stolu doma v kuchyni v pyžamu až do odpoledne a občasného roznášení šperků do obchodů jsem se přes spoluprovozování krámku dostala k samostatnému obchodu. Tam jsem si přinesla šicí stroj a začala šít nejprve pro sebe a kamarádky a pak na prodej. Následně přestála nucenou pauzu v období po porodu, přibrala druhý krámek a teď aktuálně jsem přenesla ten původní z Vršovic do Dejvic do většího prostoru, protože mě přestalo bavit jezdit přes celé město a neustále organizovat, kdo kdy kde bude. Chtěla jsem se vrátit k myšlence dílny v obchodě, což teď půjde. Prostor jsem uzpůsobila i tomu, že tam se mnou bude občas pobývat syn a zároveň tím usnadním nakupování matkám s dětmi. K dispozici je dětský koutek s hračkami a místem na válení. Jsme tam sice jen krátce, takže režim ještě není ustálený, ale už teď se to jeví jako šťastné řešení – v deset otevřu, šiju, pracuju, ve čtyři běžím pro syna a pak jsme tam spolu do šesti, někdy déle, podle toho, jak to vydrží, nebo jestli ho dřív nevyzvedne můj muž. Obchod je tři minuty od domu, kde bydlíme, takže je to velká úspora času a energie. Jsem jeden den v týdnu v Pokojíčku v Benediktské a tři dny tady, jeden den jsem si nechala na běhání po úřadech a nutná zařizování. No a taky se někdy musím věnovat domácnosti…

 

Co všechno v Pokojíčku nabízíte? S kým spolupracujete? Kdo jsou vaši zákazníci?

V Pokojíčku nabízím hlavně zboží pro ženy – šperky, oblečení, doplňky, drobné radosti. Něco málo knih z vydavatelství Malvern. Z osmdesáti procent jsou to výrobky moje a sestřiny (moje sestra Karla Šťastná vystudovala uměleckoprůmyslovou sklářskou školu a následně design skla a obecný design, věnuje se malbě, grafice, výrobě šperků a oděvů a v poslední době odtajnila i své psaní), těch zbylých dvacet procent zaujímá tvorba zhruba dvaceti lidí, od kterých bereme to, co se nám samotným líbí a jejichž technikám se nevěnujeme. Mám radost z toho, že se z mnoha žen (protože jsou to s devadesáti devíti procent ženy), které nám šperky nosí, postupem času staly naše přítelkyně, v některých případech velmi blízké. Totéž platí o zákaznicích. Nejméně tři z nich, které jsem poznala prostřednictvím obchodu, zahrnuji do svého nejbližšího kruhu, téměř rodiny. Skladba zákazníků je pestrá, většinou k nám chodí lidé, které naše věci baví, mají z nich radost a vracejí se, to je jedno ze znamení, že to děláme dobře.

 

Zaujaly mě i další vaše aktivity v Pokojíčku, které souvisí s budováním komunity, jako jsou autorská čtení, přednášky… Jak byste popsala dramaturgii těchto komorních večerů?

To vzniklo prostě tak, že nám – mně a sestře – bylo líto nevyužít prostor Pokojíčku v Benediktské taky k něčemu jinému, než prodeji. Autorská čtení z toho vyplynula tak nějak automaticky – pohybuji se mezi lidmi, kteří píšou. Proběhlo pár koncertů, přednášky o pomalosti, alternativních ekonomických systémech, večer čtení milostné poezie a jiné. Jasná dramaturgie nikdy nebyla. A taky jsem si z pořádání těchto večerů nechtěla udělat další stresující povinnost, což hrozilo ve chvíli, kdy jsem si dala předsevzetí, že bude jeden večer měsíčně. Zvolnila jsem a mám prostě radost, když se něco podaří.

No, a při otevírání Pokojíčku v Dejvicích už jsme na tyto aktivity myslely předem, celá jedna místnost je pro ně vyčleněna – dětský koutek, stůl a židle, kde bude možné posedět, v klidu nakojit nebo nakrmit dítě (to jsem při pochůzkách městem dost postrádala, na lavičce v parku to opravdu vždycky nejde a do kavárny s dětským koutkem se člověku taky vždycky nechce), doplnit do lahvičky vodu, v případě nutnosti zajít na záchod, přebalit.

Pak tady chceme dělat workshopy, kurzy, dílny, myslím, že se aktivity budou pomalu na sebe nabalovat. Už teď mám domluvenou angličtinu pro děti či kurz domácí kosmetiky. Sama na přání, které přišlo úplnou náhodou z míst, jež s Pokojíčkem nemají nic společného, povedu kurz dějin umění.

Chceme vyčlenit místo na výměnu věcí - polici, na které můžete nechat věci, knihy nebo klidně i marmeládu někomu, komu se bude hodit a kdo za ni dá zase něco jiného.

Chceme dělat občasné bazary a výměnné akce, možná i čtení, promítání filmů, koncerty… Uvidíme. Podle mých zkušeností stačí mít oči a uši nastražené a nepřeslechnout nabídky a možnosti. Věci se dějí, stačí na něco občas kývnout a poskytnout tomu prostor.

 

Jaká je vaše vize do budoucnosti? Mění se nějak nastavení priorit? Hodně přání jste si už zřejmě nakonec splnila, ale přece jen - o čem sníte?

Vize do budoucnosti teď zrovna nejsou nebo se týkají nového prostoru v Dejvicích, tam je to stále v procesu, takže další plány nedělám. Možná až se věci ustálí, začnu mít roupy a přemýšlet o něčem dalším.

Nastavení priorit se samozřejmě mění. Dříve jsem si věci neusnadňovala, nevadil mi krámek bez zázemí, bez toalety, všechno se dalo nějak vyřešit. Teď už věci nechci „nějak“ řešit. Chci pohodlí, zázemí, chci si věci usnadnit. Nechci ztrácet čas a energii přebíháním z místa na místo a nekonečným domlouváním věcí přes telefon. Chci trávit čas se synem a s mužem, chci víc odpočívat a mít volný víkend a sem tam volné odpoledne nebo celý den v týdnu. Nerada to říkám a dlouho jsem si to nepřipouštěla, ale bude mi čtyřicet a zlobí mě záda, jsem víc unavená a tak nějak více fyzicky líná. Nastal čas věnovat se svému zdraví a také svému pohodlí. Sním hlavně o tom, že se nic výjimečného dít nebude, že věci půjdou, jak mají, a přijde dlouhé období klidu. Ale co já vím, odpočinu si a do roka budu mít další sen.

 

Web: http://www.pokojicek.eu/

 

Vizitka: Marie Šťastná (* 6. dubna 1981, Valašské Meziříčí) je česká básnířka. Vystudovala střední pedagogickou školu, dějiny umění a následně i dějiny kultury na Ostravské univerzitě.

Několikrát se úspěšně účastnila literární soutěže Ortenova Kutná Hora, která je určena básnířkám a básníkům do 22 let. Získala postupně třetí cenu v roce 1999, o rok později čestné uznání, v roce 2001 druhou až třetí cenu, v roce 2002 opět čestné uznání a v roce 2003 jako první v historii soutěže také první cenu.

V roce 2004 získala za svou sbírku Krajina s Ofélií prestižní Cenu Jiřího Ortena, která se uděluje autorům do 30 let a mezi jejíž držitele patří i spisovatelé Michal Viewegh a Pavel Brycz nebo básník Radek Malý. Porotce Ivan Binar na adresu knížky prohlásil: „Nevzhledně vyhlížející knížka s podezřelým názvem byla pro mne velkým překvapením a potěšením. Začetl jsem se a neopustil ji, dokud jsem se nedobral konce.“

V roce 2010 získala Drážďanskou cenu lyriky.

Marie Šťastná se pravidelně účastní autorských čtení v Ostravě a Brně, ale také větších literárních akcí, jako je například Literární květen. V současnosti žije v Praze.

Kromě psaní poezie se věnuje také výrobě šperků.

Dílo

  • Interiéry (2010)
  • Akty (2006)
  • Krajina s Ofélií (2003, Cena Jiřího Ortena 2004)
  • Jarním pokrytcům (1999)

Zdroj: Wikipedie

Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Bohumilem Gondíkem

ČR: Bohumil Gondík svůj profesní život spojil s amatérským divadlem a v posledních letech se aktivně angažuje v práci pro Českou obec sokolskou. Začínal na Sokolovsku jako herec, později se věnoval režii. Stal se členem sokolského divadla v Pyšelích a právě díky obnovení České obce sokolské se dostal k mimořádným projektům, jako bylo nastudování Prodané nevěsty spojenými soubory. Vrcholem jeho kariéry je patrně uvedení Našich furiantů ve vlastní režii v Národním divadle jako slavnostní představení pro zahájení všesokolského sletu. V rámci cyklu věnovanému výročí sametové revoluce jsme se ptali nejen na zákulisí této mimořádné události, ale také jak mu zasáhl Listopad 89 do života, na jeho angažmá v komunální politice a poměry v divadle před Sametem nebo proč podle něj dnes mnozí lidé k období komunistického režimu vzhlížejí nostalgicky s tím, že bylo lépe…

Autor článku: 
Irena Koušková

Bohumil Gondík (1943) je v současné době činný i v Praze, kde pro Divadlo pod Petřínem nastudoval dvě hry. Je otcem Dalibora a Adély Gondíkových, sourozeneckého dua známého z televizních pořadů.

 

Mluví se o vás jako o učiteli amatérských herců. Jak to vzniklo? Proč jste se nikdy nestal profesionálem?

Já jsem se stal režisérem vlastně z trucu. Moje kariéra v amatérském divadle začala herectvím. Vstoupil jsem do souboru, který tehdy už několik let existoval a v regionu hrál. Režíroval ho bývalý profesionální herec. Když jsem do souboru přišel, bylo zrovna před zahájením práce na nové hře. Tehdy nasadil do repertoáru Šamberkovo Jedenácté přikázání. Mně byla svěřena role ševce Pecky. Už tenhle výběr předurčil mojí budoucí hereckou a potažmo i režisérskou dráhu. Ale nejen to. Sama předloha je bláznivou komedií, což potřebuje vyzrálé herectví. My jsme tehdy byli nezkušení herci a o tom, jak se hraje komedie, drama, vaudeville, předscéna apod., jsme nic nevěděli. Jako ostatně většina podobně spontánně vzniklých souborů. Nemohlo to dopadnou jinak, než že se ta práce zastavila. Nešlo to podle představ režiséra. Řekl nám, že jsme ignoranti, že se herci nikdy nestaneme a od souboru odešel. Zůstali jsme jako sitrotci a nevěděli co dál. A já jsem tehdy řekl, že to dodělám. Už tehdy se ve mně ozval furiantský duch. O režii jsem nic nevěděl, nevěděl jsem nic ani o organizaci a přípravě představení, o scénografii a dalších disciplínách. Prostě nic.  Ale přece o mně nebude někdo říkat, že se hercem nikdy nestanu! A tak jsem se do toho pustil. No, k premiéře jsme se zákonitě také nedopracovali.

Když teď přeskočím další roky, kdy jsem získával vědomosti návštěvou seminářů, absolvováním reřiséských škol a kurzů organizovaných Svazem českých divadelních ochotníků a okresními a krajskými kulturními středisky, vrátil jsem se k režii v nově vzniklém souboru, a tehdy ve mně usídlilo přesvědčení, že nejpotřebnějším článkem ochotnického souboru je skupina velmi dobrých herců. Co je platné, že se podaří inscenace po stránce scénografické, výtvarné nebo světelné, když herci budou na jevišti bezradní a divák tu bezradost nebo chcete-li „ochotničinu“ pozná a bude se na inscenaci dívat se shovívavým úsměvem. To v případě, že zůstane až do konce a neodejde o přestávce domů nebo do hospody. Začal jsem se tedy věnovat průpravě herecké části ansámblu, což mi zůstalo až do současné doby. Tohle všechno se začalo odvíjet až po mé neúspěšné cestě k profesionální praxi. Tehdy v maturitním ročníku střední školy, kterou jsem v Praze studoval, jsem se tajně začal připravovat ke zkouškám na DAMU. Než jsem ale stačil poslat přihlášku, zemřel mi tatínek. A já jsem nenašel odvahu říci mamince, že se nechci věnovat oboru, který jsem vystudoval a že se chci stát hercem. Nastoupil jsem pak po maturitě do zaměstnání, na vojnu a po vojně se odvíjela moje divadelní kariéra tak, jak jsem právě popsal. Zahrnovala roky 1961 až 1989.

 

Když se přesuneme právě do roku 1989, jak osudný byl pro vás Listopad? Jak na tu dobu vzpomínáte? Byl to bod zlomu, nebo se vám zas tolik život nezměnil? Zejména amatérští divadelníci se po Sametové revoluci začali aktivně angažovat v občanském životě - zakládali spolky, občanská sdružení nebo rovnou vstupovali do politiky. Byl to i váš případ?

Sametový rok, přesněji jeho samý závěr byl pro mne velmi zlomový. V hektických dnech a týdnech po listopadu jsem se stal zřejmě prvním nezaměstnaným člověkem v republice. Když jsem viděl, kdo se dere k moci, co do té doby dělal, jak pracoval a jaké zastával postoje ještě na jaře téhož roku, odešel jsem ze zaměstnání na vlastní žádost a tohoto reje jsem se nezúčastnil. Samozřejmě že Listopadem 89 skončila na čas, přesněji na několik let, také práce party ochotníků. Každý člen souboru se potřeboval zorientovat v nastálé situaci, vztah zřizovatel versus soubor přestal existovat a než se začaly vracet touhy po navázání na bývalou pravidelnou divadelní práci, uběhlo hodně vody.

V roce 1995 jsem se k divadlu vrátil jako učitel dramatického kroužku v základní umělecké škole. V té době už se rozbouřené vody uklidnily, soubor, který na čas přestal pracovat, se zase dal dohromady, vytvořily se právní vztahy a stanovily podmínky k činnosti. Tou dobou jsem už měl namířeno do svého nynějšího domova, ale ještě tomu chybělo pět let. Jako mnoho dalších, kteří chtěli této rodící se demokracii pomoci, jsem souhlasil s kandidaturou do městského zastupitelstva a jedno volební období jsem v něm zůstal. Pak už nastal čas stěhování a moje angažná v komunální politice se přeneslo do mého nového bydliště. Po všechna volební období, byly celkem tři, jsem se věnoval kultuře. Byla to doba hledání těch nejlepších cest k rozvoji, nebo lépe řečeno k renesanci, uměleckého žánru, kterému se kdysi říkalo „zájmová umělecká činnost“. A protože jsem vyměnil bydlení v okresním městě za život v malé obci (záměrně neříkám na vesnici), začal jsem zase s aktivní činností na pozici režiséra v souboru, který vznikl v místní sokolské jednotě. Od té doby svoji divadlení činnost odevzdávám České obci sokolské.

 

Celý profesní život jste spojil s amatérským divadlem, v posledních letech se aktivně angažujete v sokolském divadle jako režisér. Co podle vás přinesl obnovený Sokol českému ochotnickému divadlu?

V České obci sokolské jsem našel obrovský kolektiv lidí, který počtem zanícených pro společnou věc přesahuje velikost vesnice či okresního města a dosahuje rozměrů města krajského. Právě na malých obcích a menších městech, kde existují činné a aktivní sokolské jednoty, jsou sokolští ochotníci nositeli kultury jaksi všeobecně. A nejenom divadelní ochotníci, kterých je více než osmdesát souborů, ale také loutkové soubory a folklorní soubory taneční i hudební, v neposlední řadě pěvecké sbory a muzikanti, prostě široká škála uměleckých oborů. V každém tomto odvětví se najde několik velmi dobrých, ba špičkových těles, která jezdí nejenom po republice ukazovat svoje umění, ale také po světě. Česká obec sokolská byla po sametovém listopadu prvním spolkem, který ihned začal organizovat kulturní soubory jako trvalou součást spolkového života. Navazovala tak na tradici založenou před 130 lety. Ta možnost, hned po změně režimu, začít okamžitě pracovat na „prknech“ a odevzdávat svoji práci publiku, byla od nového českého Sokola neocenitelným, ale také prozíravým činem. Kultura se tak dostala i tam, kde by chybějící peníze obnovení činnosti souboru anebo vznik nového souboru třeba neumožnily.

 

Loni jste nastudoval se sokolskými divadelními soubory Stroupežnického Naše furianty pro Národní divadlo jako slavnostní představení k zahájení všesokolského sletu. Stalo se v historii naší první scény vůbec poprvé, že celé představení na prknech „Zlaté kapličky“ odehrál ochotnický soubor. Jak se připravuje inscenace pro Národní divadlo?

Právě sokolská spolková činnost stála u založení tradice zahajování všesokolských sletů divadelním představením nastudovaným pouze sokolskými umělci. Už v roce 2006 se zahajoval XIV. všesokolský slet divadelním představením inscenovaným společně ochotnickým a hudebním souborem. Hrálo se v Divadle Komedie. Jubilejní XV. slet byl otevřen Prodanou nevěstou v podání hned čtyř sokolských uměleckých souborů a hostilo nás Divadlo ABC. Poslední XVI. slet se slavnostně zahajoval v Národním divadle a opět inscenací nastudovanou třemi sokolskými tělesy. Zatím poslední sletová inscenace se ovšem nezačala zkoušet s tím, že se zahájení odehraje v ND. To se ještě tehdy nevědělo. Až po začátku zkouškového období prosákly zprávy, že by to mohlo být ve Zlaté kapličce. Protože se jednalo o rok stého výročí vzniku republiky, uvedení všesokolského sletu v ND by akci slušelo. Z téhož důvodu se mohl ve spolupráci ČOS a NIPOS-ARTAMA zrodit projekt „Kde domov můj“, který přinesl to nejlepší z folkloru, zpěvu, loutek a ochotnického divadla. Všechno v čase, kdy se na dobu před Sametem už skoro zapomnělo.

 

A chtěl byste něco z doby před Sametem v této souvislosti připomenout?

Ano, vybavuje se mi vzpomínka na rok 1979. Chtěl jsem do repertoáru souboru nasadit Čechovovy Tři sestry, s čímž byl velký problém. Tehdy musel soubor předkládat dramaturgický plán svému zřizovateli, a ten ho zase nechával schvalovat na stranické půdě na úrovni města.

Soudruzi z „města“ se  tehdy lekli, že se jedná o autora před VŘSR a zakázali nám hru nastudovat. Navrhovali nám, abychom se drželi mladé sovětské dramatické tvorby. Jenže moje možnosti byly přece jenom o něco jednodušší, nebyl jsem členem téhle party, rudou knížku jsem neměl, a tak jsem se odvolal k „vyššímu“ orgánu, což by straník tehdy udělat nesměl. Nakonec se mezi nimi na „okrese“ našel přece jenom jeden normální člověk a povolení přišlo. Když si tak na tu dobu vzpomínám, je docela dost dobře možné, že bych tehdy měl problém i s nasazením Našich furiantů. Vždyť o čem to je? O sedlácích, kteří se handrkují o věno a majetky. O tom, že jejich otec vypráví s patřičnou úctou, jak vezl kočárem rakouského císaře pána a ruského cara z Protivína do Čimelic. Úsměvná představa. I to je rozdíl mezi dobou před Sametem a po něm. Ty slátaniny, které se tehdy musely hrát z příkazu mocných..., patří do minulosti, to je pro nás, pamětníky, velká úleva.  

 

Vraťme se ale k nazkoušení Našich furiantů pro Zlatou kapličku…

Obnovený Sokol přinesl ochotnickému divadlu třeba právě to, že se sokolská inscenace Stropežnického Našich furiantů hrála na historické scéně ND. Soubor se musel naučit hrát jinak, než je běžné na normální scéně o velikosti jeviště sokolovny. Bylo třeba zvládnout jevištní řeč. Herci musí mluvit zřetelně, musí se naučit mluvit tzv. „nahoru“. Parter má balkóny a galerie a bidýlko a tam také chtějí slyšet a rozumět. Bylo třeba zvládnout jevištní pohyb. Hrát na ploše 25 metrů čtverečních a nebo na ploše pětkrát větší je také úkol, kterému se musí věnovat. Od chvíle, kdy jsem věděl, že se bude hrát v ND, muselo dojít ve zkouškách k posunu hlavně v těchto disciplínách. Musela se také přizpůsobit scénografie. Původní návrh scény byl postavený na menší jeviště, proto jsme prohloubili spolupráci a přípravu samotného zahajovacího představení s technikou ND. Požádal jsem jejich šéfa pana Plevu o zapůčení větších stolů, také zadní prospekt se vytvářel jiným způsobem, tady nestačily jenom klasické černé horizonty. Přestavby doznaly změn oproti představením na jiných scénách. Zkouška, která se konala v den představení, začínala už od dopoledních hodin, aby se vším prošlo, a večer to bylo opravdu prvotřídní. A v neděli večer 1. 7. 2018 to prvotřídní opravdu bylo. I tohle je rozdíl mezi dobou PŘED a PO. Možnosti svobodné dramaturgie, ale také svobodné tvorby, přinášejí vyšší kvalitu. Ale jenom tehdy, když se na ní pracuje. To se nezměnilo. Musí se pracovat (Serebrjakov - Strýček Váňa).  

      

Jak si vysvětlujete, že dnes mnozí lidé na období komunistického režimu vzpomínají nostalgicky s tím, že bylo lépe?

Co je nostalgie? Je to vlastně stesk po něčem hezkém, minulém, po tom, co se navždy vrylo do paměti jako příjemná událost. Jenže to také znamená, že si člověk stýská jenom po krásných věcech. Na ty špatné naopak rád zapomene. Vytěsní je ze své mysli. A tudíž na ně nostalgicky nevzpomíná. Každá nostalgie je především účelová. Je to vzpomínka na něco, co mi dnes chybí. Nostalgicky tudíž vzpomínáme na první lásku, na Svatojánské proudy, na parní vlaky, na chvíle na chmelové brigádě... Jsou to krátkodobé okamžiky života, náhodné vztahy, zapomenuté technické artefakty.

Pak je tu nostalgie po tom, na co už nikdy nedosáhnu. Bývalí funkcionáři v ROH, ve výboru partaje a vedoucí pracovníci počínaje mistrem a konče ředitelem. Proč? No, protože kvetla korupce. A ti, co mohli rozhodovat, brali plnými náručemi. A to je nostalgie přímo zlatá.

Otázka je však položená jako nostalgie na systém. Na (ne)řád. Nejednoduchá, ale krátká odpověď na položenou otázku by mohla znít: „Když je člověk zvyklý žít dlouho v nesvobodě, nenaučí se za krátký čas žít svobodně.“

V té chvíli nastupuje nostalgie jako stesk po „lepších časech“. Je to vzpomínka na určité delší období života, v němž se skrývá všechno, co se života týká. Volnější vztah v zaměstnání, stejné ceny zboží od Šumavy k Tatrám, drobné zlodějny, krádeže, podvádění apod. A protože nás to takhle definovat ani tehdy, ani teď nenapadlo, vzpomínáme na to jako na výdobytek doby, který nám velmi vyhovoval a uměli jsme se v něm pohybovat. Někdo se v té „době“ uměl pohybovat jako štika v rybníce. Dnes se takhle už chovat nemůžeme, a proto vzpomínáme na minulý režim s nostalgií. Není to ovšem nostalgie, ale podvod na duši. Poznávat svobodu, učit se jí rozumět a používat ji, to je nad síly těch, o nichž je řeč. Přitom jsme už zapomněli, že jsme žili podle pravidel někoho jiného a ne podle pravidel svých. Někdo jiný nám dal pracovní povinnost, někdo jiný nám dal povinné prvomájové průvody, někdo jiný nám nařídil tzv. subotniky, někdo jiný říkal, kam smíme a kam nesmíme, někdo jiný nám určil, kdo je nepřítel a kdo přítel, a to všechno bylo pro nás hrozně jednoduché. Věděli jsme, co se od nás očekává, a tak jsme to prostě jenom plnili a měli jsme klid. Že to bylo špatné, jsme jaksi zapomněli. Učit se novému je pro velkou řadu lidí nezvládnutelné. Především proto, že jim nikdo neříká, jak tomu mají rozumět, jak se tomu mají učit. Musí na to přijít sami. Samostatnému myšlení je ten někdo jiný neučil. Dokonce jim to zakazoval. 

Nostalgie po minulých časech komunistického režimu je patologická ztráta paměti.

 

     

 

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře