středa
29. ledna 2020
svátek slaví Zdislava

Články a komentáře

Články a komentáře

Stopy v písku / Jiří Guth-Jarkovský

ČR: Stopy v písku je název našeho nového cyklu, který oživuje vzpomínky na dávno zapomenuté události či osobnosti, které jsou přesto tak či onak významnými pro naši současnost. Anebo jsou významné i jen soukromě, pro některé z nás, kteří z nich čerpáme pro svůj další život.

O své vzpomínky se s námi tentokrát podělila paní Dana Seidlová (tak řečená Pirátka), významná osobnost českého exilového skautingu, s níž jsme nedávno přinesli delší rozhovor na téma Česká kultura před Sametem a po Sametu. V textu byla jen kratičká zmínka o tom, že je vnučkou Jiřího Gutha-Jarkovského, proslulého strážce etikety na Pražském hradě v době prezidenta Masaryka. Poprosili jsme paní Seidlovou, zda by na svého dědečka zavzpomínala. Souhlasila, ale pojala naši výzvu jako připomenutí dávno zapadlé události z jeho života, na kterou narazila při probírání rodinného archivu. Její dědeček se totiž zdaleka nezabýval jen hradními ceremoniemi nebo školením o společenském chování v nové Československé republice… 

Autor článku: 
Dana Guthová-Seidlová /Pirátka

Olympijské hry a poslední ponížení

Roku 1892 se vydal mladý středoškolský suplent doktor Jiří Guth na prázdninovou cestu do Paříže. Měl tam sbírat rozumy od svých francouzských kolegů stran zavádění vyučování tělocviku na středních školách. K této studijní cestě byl vyzván výnosem rakouského ministerstva školství, které nabízelo uchazeči stipendium 200 zlatých.

Guth se dorozuměl francouzsky dobře: působil dříve jako vychovatel šlechtických synků Schaumburg-Lippe a provázel je při jejich studiích v Ženevě. Nový vyučovací předmět, který se měl zavádět do gymnázií, ho tuze zajímal.

V Paříži pak vyhledal barona Coubertina, o kterém věděl, že na toto téma napsal již několik prací. Francouz ho vlídně přijal a brzy se vytasil s myšlenkou obnovení olympijských her. Co tomu říkáte, monsieur Guth?

Toho ta myšlenka přímo nadchla.

Ale k tomu je potřeba obstarat souhlas a spolupráci představitelů evropských států! Brzy získal Coubertin pro svůj nápad Řeka (ten byl nejdůležitější), Francii zastupoval Coubertin sám. Získal i Rusa, Maďara, Němce, Švéda. Rakousko bude zastupovat Guth.

Sedmičlenný přípravný výbor pro hry olympijské zahájil svou činnost v roce 1894.

Následovalo dvacet let zasvěcených olympijské myšlence, ale světová veřejnost jí nemohla jaksepatří přijít na chuť. Až přišly ty páté hry, ve Stockholmu 1912, pod záštitou švédského krále, a ten jim propůjčil náležitou publicitu. Zdařily se náramně.

V roce 1914 se konala konference olympijského výboru v Paříži k přípravě olympijských her, které se měly uskutečnit o dva roky později v Berlíně. Staly se teď významným mezinárodním kolbištěm a Vídeň cítila, že trochu „zaspala“. Nadále ji bude zastupovat kníže Windischgrätz, manžel císařovy vnučky, Rakušan. Kdepak Češi, ty nikdo nezná, usoudila rakouská velmoc.  

V předtuše příštích potíží vyhledal Guth knížete Windisgrätze. Tu národnostní otázku vyřešíme doma ve Vídni, zdůrazňuje Čech diplomaticky, v Paříži půjde o sport, nikoliv o politiku, ujišťují se vzájemně.

Rakušani a s nimi Němci uznávají „jen státní samostatnost notorickou“ a Češi nemohou usilovat o sportovní nezávislost. Jejich sportovci se mohou zařadit mezi Rakušany. 

Ale Guth to vidí jinak: Češi jsou slovanský národ a chtějí vystupovat samostatně. V zahajovacím průvodu s českými sportovci, s českou vlajkou a s českým znakem. Vystupovali tak vždycky, pětkrát během dvaceti let.

Nový rakouský delegát vystoupil hned s požadavkem, aby Češi byli vyloučeni z kongresu. Nejsou žádný stát, jsou jenom národ a nikdo je nezná. Teď po dvaceti letech by měli zmizet z historie olympijského hnutí!? A už je tu politický střet s věrolomným Windisgrätzem v čele!

Byla to bouřlivá schůze a Guth se bil za svůj národ jako lev. Ale co naplat. Češi skutečně žádným státem nebyli. Když nastala schůze přípravného výboru a sestaven seznam účastníků zahajovacího výboru, český národ na seznamu „olympijských národů“ chyběl.

Na druhý den se konala obřadná snídaně v soukromém bytě francouzského diplomata, člena mezinárodního výboru, Francouze Berthiera de Sauvigny. Hostitel, vida zachmuřenou tvář Guthovu, naklonil se k němu a pravil:

„Nedělejte si z toho naprosto nic – nechte to plavat. Za rok, snad za dva, po smrti vašeho císaře, bude vojna …A pak se všechno od základu změní."

Vojna vypukla už o měsíc později, po atentátu na následníka trůnu a jeho choť. Franz Ferdinand zaplatil životem válečný apetit Rakouska a Německa. Tušil prostý lid ty dávno chystané krvelačné mocenské hrátky?

Olympijské hry se v Berlíně pochopitelně už nekonaly. Pořádaly se až roku 1920 v Antverpách a shlížel na ně nový generální sekretář mezinárodního olympijského výboru, doktor Jiří Guth.

 

Dana Seidlová – Pirátka

vnučka Jiřího Gutha-Jarkovského

 

 

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, původním jménem Jiří Guth, křtěný Jiří Karel

(24. ledna 1861, Heřmanův Městec - 8. ledna 1943, Náchod)

Český propagátor sportu, generální tajemník Mezinárodního olympijského výboru (1919-1923) a spoluautor olympijské charty. V letech 1900–1929 předseda Českého a po vzniku republiky Československého olympijského výboru, spoluzakladatel a první předseda České amatérské atletické unie, předseda a redaktor Klubu turistů. Známý je zejména jako autor publikací o správném a slušném chování.

Zdroj: Wikipedie

 

O Cenách Trilobit 2020 s porotci Vladimírem Justem a Šárkou Koskovou

BEROUN: 33. ročník audiovizuálních cen TRILOBIT 2020 představí už za pár dní nejzdařilejší filmové počiny předešlého roku. Jaká televizní a filmová díla nesou podle porotců výraznou estetickou, etickou, uměleckou či společenskou hodnotou bez ohledu na komerční úspěch a diváckou sledovanost? Jaké snímky poslání cen naplňují, se dozvíme v přímém přenosu České televize v sobotu 25. ledna ve 20.20 hodin na ČT art. Ale ještě než jedno z nejstarších filmových ocenění rozdá křišťálové trofeje, zeptali jsme se předsedy poroty prof. PhDr. Vladimíra Justa, CSc., a členky poroty Mgr. Šárky Koskové, jak letošní ročník hodnotí.

25.01.2020
Autor článku: 
Irena Koušková

Prof. PhDr. VLADIMÍR JUST, CSc., je předsedou poroty, jinak profesí teatrolog, divadelní a mediální kritik, esejista.

 

Proč by měl filmař chtít získat právě Trilobit a ne třeba Cenu české filmové kritiky, Cenu Asociace českých kameramanů nebo Českého lva?

Protože je to naše nejstarší nikoli jen filmová, ale skutečně audiovizuální cena, která se od počátku rovnocenně věnuje (na rozdíl třeba od Karlovarského festivalu) nejen filmové, ale i televizní a v posledních době šířeji i mediální tvorbě, včetně její knižní reflexe. Čili fronta kandidátů na cenu, chcete-li konkurence, je nepoměrně větší, než u jiných cen. A druhým, možná nejpodstatnějším důvodem je fakt, že se porota věnuje dílům a jejich společenské, občanské naléhavosti nikoli podle většinového ohlasu (návštěvnosti, sledovanosti), nýbrž především podle jejich estetické a mravní hodnoty. Máme například „havlovskou“ Cenu Ferdinanda Vaňka, pro niž je hlavním měřítkem přínos občanské společnosti, starost o lidská práva u nás i ve světě.

 

V minulých letech byla hlavní Cena Trilobit udělena např. dokumentární sérii Čechoslováci v gulagu režisérky Marty Novákové, dokumentárnímu filmu Mečiar režisérky Terezy Nvotové či osmidílnému kriminálně-psychologickému dramatu Pustina scenáristy Štěpána Hulíka a režisérů Ivana Zachariáše a Alici Nellis. Tady se spíš potkal odborný a později i divácký zájem. Jistě jsou v Trilobitech ale také filmy, které takové štěstí neměly. Jaký byste chtěl připomenout?

Ano, takový úděl, že se odborný a divácký zájem neprotnou, potkal v minulosti í mnohé z oceněných filmů (ať už za to může macešská distribuce, nulové píár, mizivý počet kopií či nezájem velkých televizí). Ale to je o důvod víc, aby cena, která aspoň upozorní na něco, o čem by se, nebýt jí, nikdo z potenciálních diváků nedozvěděl, nadále existovala! Cena s patinou trvalejší hodnoty, než je momentální móda, momentální trend nebo ta či ona mediální bublina. Ale jsou i opačné příklady. Například v době, kdy jsme jako první ocenili streamový satirický seriál Kancelář Blaník, málokdo z pravidelných návštěvníků kin či konzumentů mainstreamové televizní zábavy o jeho existenci věděl (teprve mnohem později vzrůstající popularita seriálu vedla dokonce ke vzniku klasického celovečerního filmu).

 

Přeje dnešní doba spíše vzniku dokumentů nebo filmu?

Tady se ukazuje naprostá nezastupitelnost médií veřejné služby. I když mimořádné dokumenty, reportáže nebo hrané snímky vznikaly a vznikají i mimo Českou televizi (např. v HBO, na Seznamu aj.), tak to jsou spíš výjimky z pravidla. Zatímco ČT to má jaksi přímo v popisu práce, od toho si ji platíme. V hrané tvorbě se jí to tradičně moc nedaří (o to víc se raduji z úspěchu třeba takového Mostu, nebo blahopřeji k vynikajícímu dokumentárnímu seriálu o Národním divadle, jaký tu ještě nebyl a jen tak nebude). Zato v seriózní tvorbě na pomezí investigativní žurnalistiky a dokumentu nemají Reportéři, 168 hodin, Fokus nebo Nedej se! na celém českém mediálním trhu co do kvality, hloubky i odvahy široko daleko konkurenci. Tyto formáty jsou nenahraditelné a četné mocenské útoky proti nim ze strany politiků i jim posluhujících médií jsou toho neklamným důkazem.      

 

Jak se obměňuje porota a jak je poskládaná?

Porota je tradičně „víceoborová“, což odpovídá specifice ceny: jsou v ní jak praktikující filmaři či pedagogové FAMU (od režisérů přes dramaturgy a další profese až po kameru), tak filmoví či mediální kritici a teoretici. Atmosféra je skvělá, přátelská a konstruktivně kritická. Kéž by taková byla v celé společnosti!

 

Z kolika letos přihlášených děl jste vybírali? Můžete už odtajnit některé oceněné? Je rozhodnuto o kritické ceně?

Letos jsme hodnotili přes 160 opusů, naplnili jsme opět všechny kategorie. Některé, např. hlavní cena, byly přijaty jednomyslně, o jiné byl lítý boj (hlasování 3:4). O zcela zvláštní „kritické“ ceně, známé jako Zlatý citrón, na kterou se asi ptáte, bylo ale nakonec rozhodnuto jednomyslně, ačkoli kandidátů byla celá fronta, což se ve výsledku projeví letos velmi překvapivým způsobem. A už teď je mi jasné jedno: to bude zase radosti na Starém bělidle! (Upozornění pro všechny postižené: citrón je, zvláště teď v zimě, mimořádně zdravé ovoce, stejně jako je mimořádně zdravá nezávislá kritika: věc, která se ve většině médií, fakticky vlastněných oligarchy a přímo či nepřímo politiky od premiéra po prezidenta, už takřka nepěstuje; tento proces likvidace kritiky jako profese bohužel začal už i ve veřejnoprávních médiích).                

 

Bude patřit letošní ročník mezi ty silnější? Měla česká kinematografie dobrý rok?

Letos bylo více dobrých hraných filmů, takže nebyly oproti dokumentům – jako u předchozích ročníků – v tak výrazné menšině, spíš naopak. Nakonec čtyři z pěti mých žhavých dokumentárních favoritů propadly – naštěstí ve prospěch mých jiných, „hraných“ tipů. Což je asi dobrá zpráva. Špatná naopak je, že letos porota sice těsnou, leč přece jen většinou ve svých preferencích ignorovala ústřední téma dneška – starost o životní prostředí. Ty filmy či reportáže tam byly, ne že ne, ale až na jednu výjimku – typicky, že víc slovenskou než českou – letos propadly. Beru to jako fakt a musím se s tím smířit: na rozdíl od našich západních či jižních sousedů žiji nadále v ekologicky negramotné společnosti.  

 

Trilobit je jedinečný tím, že jednu z cen uděluje dětská porota. Vloni byla zavedena cena místních diváků. Jsou nějaké novinky v letošním roce?

Ano, diváci mohli ve dnech 10. - 11. ledna 2020 hlasovat v Městském kině Beroun o svých favoritech – byly zde celodenně promítány všechny filmy, jež se dostaly do užšího výběru – nejen ty oceněné, ale i většina těch, které na cenu nedosáhly.

 

Přímý přenos z udílení cen odvysílá ČT art. Česká televize ale v cenách za kvalitní filmovou tvorbu příliš v minulých letech neuspěla. Jak to vypadá v tomto ročníku?

Myslím, že až na jednu výjimku může být ČT tentokrát s výsledkem spokojena.

 

Proč by si neměli diváci nechat ujít přímý přenos slavnostního předávání cen?

No, asi proto, že – ačkoli se u nás tradičně nikdy nic neutají – zatím se nestalo, že by informace o odměněných předem pronikly na veřejnost. Takže motivem, kromě trvalých sympatií pro noblesního moderátora Martina Myšičku, bude odvěká lidská vlastnost - zvědavost. Doufám jen, že (jako se to stává u řady cen) taškařice kolem předávání nepřehluší to hlavní, proč se to celé podniká: stručné, věcné a vtipné upozornění na hodnoty, které jinak obecné pozornosti unikají.  

 

Členkou poroty je také Mgr. ŠÁRKA KOSKOVÁ. Působila jako vedoucí dramaturg hrané tvorby v České televizi Ostrava, předtím jako redaktorka Českého rozhlasu, v současné době jako rozhlasová scenáristka. Je autorkou desítek literárních pořadů, řady rozhlasových her i scénářů televizních inscenací a filmů. Zasedá jako místopředsedkyně v Českém filmovém a televizním svazu FITES, z.s.

 

Začínala jste v ostravském rozhlase. Co vás přivedlo do světa televize a filmu?

Po odvysílání několika mých pořadů v rozhlase, k němuž mám dodnes vřelý vztah, mě oslovili z televize a nabídli místo dramaturga. Byla to hozená rukavice, a protože ráda zkouším nové věci, zvedla jsem ji. Lákalo mě hledat v tvorbě ještě jiné cesty a možnosti než „jen“ ty, kterými disponuje literatura a rozhlas. Ale když vás jednou magický svět filmu a televize polapí, už vás nepustí, já v něm zůstala celé čtvrtstoletí a do vysílání připravila kolem stovky televizních her a filmů.

 

Sama jste v roce 1994 získala čestné uznání poroty cen Trilobit za scénář televizní inscenace Zapomenuté tváře podle románu Waltra Jense. Můžete ji stručně představit? Proč porotu zaujala?

Hra v režii Otakara Koska (tehdejší manžel Š. K. – pozn. red.) vypráví o skupině kdysi slavných stárnoucích herců, kteří dožívají v chátrajícím zámečku, jenž jim odkázal jeden filantropický šlechtic s tím, že už nikdy nesmějí vstoupit na jeviště. Po jeho smrti se starosta města rozhodl staré herce ze zámku vyhodit a vybudovat z něj prvotřídní hotel pro snoby, který bude těžit z jejich slávy. Každý pokoj měl být pojmenován po některém z herců.

Zapomenuté tváře mě oslovily především nádhernými figurami a jejich posedlostí hereckým kumštem, ale rovněž svým přesahem do osudu kumštu vůbec, což asi bylo to, co zaujalo i porotu.

Navíc v inscenaci hrála nevídaná plejáda těch nejlepších českých herců – Květa Fialová, Vlastimil Brodský, Jaroslava Adamová, Stela Zázvorková, Luděk Munzar, Radovan Lukavský, Blanka Bohdanová, Ilja Racek, Vladimír Ráž, Josef Kemr, Ljuba Skořepová.

 

Pokolikáté vlastně už v porotě zasedáte? Vnímáte nějaký vývoj v kvalitě a kvantitě přihlášených snímků?

Počtvrté. Poprvé to bylo v roce 1997, kdy jsme stihli udělit Cenu Vladislava Vančury za celoživotní dílo Františku Vláčilovi.

90. léta se ale s dneškem srovnávat nedají. Tehdy byla do soutěže přihlášena zhruba polovina současné nabídky, kazety s přihlášenými filmy jsme si mezi sebou půjčovali a složitě zjišťovali, u koho se právě to které dílo nachází. To by při současném počtu cca 160 soutěžních snímků bylo vražedné. Dnes porotce dostane link k filmu přímo do počítače, kde ho může sledovat. To je obrovská výhoda.
Pokud jde o kvalitu, nemám pocit, že by se něco výrazně změnilo. Zdá se být sice přirozené, že se zvýšeným počtem přihlášených děl poroste i počet kvalitních snímků, ale není to tak. Řekla bych, že spíš platí – méně (ale kvalitně) je více.

Oproti mé první zkušenosti v porotě jsou novým fenoménem snad jen stále sofistikovanější technologie, které audiovizuálně umožňují doslova zázraky, což je skvělé, pokud je tvůrci podřídí zajímavému autorskému sdělení. Mnohdy však na ně dnes jen nekriticky spoléhají a rezignují tak na hlubší poselství filmu.  

  

Jaké je vaše osobní kritérium při hodnocení přihlášených snímků? Čeho si na soutěžních filmech nejvíce ceníte a jaké mají největší slabiny?

Mám ráda díla, která tryskají ze srdce a která umějí navázat úzký kontakt s divákem. Mnohdy ani není důležitá zpracovávaná matérie či námět sám, ale jejich účinek, to, jak hluboce a sugestivně se vás celá věc dotkne. Romeo a Julie je stará omšelá povídka, Shakespeare ji ovšem povýšil na nesmrtelné dílo. Scénář zpracovávající současný příběh ze stavby nemusí být vůbec současný, ta stavba může zůstat jen kulisou, pokud její autor nenajde ten nejsilnější způsob, kterým svého diváka osloví. Žádná doba a žádná společnost nevolá jen po svém obtisku, ale žádá si hluboké uchopení a pochopení, je na tvůrci, aby zvolil tu nejlepší a nejpůsobivější formu.

Jaké jsou největší slabiny? Když to, o čem mluvím výše, chybí. Když je to průměrné, plytké, bez nápadu a fantazie, bez jasné představy o tom, co chci sdělit. Bohužel i takových děl je stále dost.

 

Máte už své favority? Jaký se letos sešel výběr filmů?

Favority samozřejmě mám, ale jistě chápete, že je před slavnostním vyhlášením nemohu odtajnit.

Jako každoročně je tam převaha velmi kvalitních dokumentů mapujících přelomové historické události i současnost, ale je tam, k mé velké radosti, i pár skvělých hraných solitérů.

 

Jak probíhá diskuse v porotě třeba o výběru finalistů? Jak se dobíráte ke konečnému rozhodnutí, je to někdy boj? Přeci jen mají v porotě zastoupení nejrůznější profese… Jak silný je hlas scenáristy a dramaturga?

Co bychom to byli za porotu, kdybychom se o věcech někdy i velmi dramaticky nepohádali? Ale protože jejími členy jsou moudří, vzdělaní, a řekla bych, že v jádru i velmi laskaví lidé, kteří jsou především otevření názorům druhých, nebijeme se. Nakonec se na nominacích a finálním ocenění vždycky shodneme.

Detailně probíráme titul za titulem, každý má povinnost se k němu vyjádřit, a protože cen je pouze devět, postupně díla eliminujeme, až zbudou ta vítězná.

Hlas dramaturga a scenáristy je stejný jako hlasy ostatních. Jsme holt demokraté. Jestliže ale někdo, což se občas stane, je přesvědčen o kvalitách díla, které tam ostatní nevidí, ale svůj názor přesvědčivě zargumentuje, díváme se většinou na snímek znovu, a o výsledku rozhodneme hlasováním.

 

Můžete připomenout některé filmy oceněné Trilobitem v minulých letech, které ve vás zanechaly hlubší stopu?

V paměti mi zůstala Pustina, jež nejspíš stále patří k nejlepším současným českým seriálům, nebo filmařsky uhrančivé drama Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, které otevírá řadu témat k zamyšlení, také sympatický Omerzův snímek Všechno bude, dokument přinášející otřesná svědectví o Čechoslovácích v gulagu, potěšila mě i Bába z ledu s báječnou Zuzanou Kronerovou, zaujal Mečiar či Hovory s TGM.

 

Co je na porotcování těchto cen nejtěžší? Musíte zhlédnout desítky filmů, co vás motivuje?

TRILOBIT je skvělý v tom, že se mu už dlouhodobě daří upozorňovat na snímky, které nemají masivní reklamu, které jsou mimo takzvaný mainstream, někdy se o nich ani neví, ale jsou umělecky i tematicky velmi cenné.

Když se mně nebo ostatním členům poroty podaří takové dílo najít, mám velkou radost a okamžitě zapomenu na nekonečné hodiny úmorného sezení před obrazovkou.

 

Vítězové budou odtajněni v průběhu slavnostního „swingového“ večera v sobotu 25. ledna 2020 v KD Plzeňka v Berouně. Ceny TRILOBIT 2020 opět udělí Český filmový a televizní svaz FITES za spolupráce města Beroun a Městského kulturního centra Beroun. Slavnostní večer bude přenášet Česká televize na programu ČT art od 20.20 hodin.

 

Web: cenytrilobit.cz

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Ivankou Lefeuvre

PLZEŇ: Narodila se v Praze v roce 1949 do rodiny nijak politicky angažované. Tatínek pracoval jakožto vědecký výzkumník vojenské správy, maminka byla textilní dělnice. V šedesátých letech se více sblížila s disidentskou rodinou Šabatových z Brna. Následně se stala první manželkou Václava Šabaty, syna Jaroslava Šabaty, známého brněnského disidenta. Její odvaha a touha po svobodě následně ovlivnila celý její život.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Jak vzpomínáte na 60. léta?

Vzpomínám převážně na roky 1968 a 1969. Okupace pro mě byla zásadním traumatem mého života. Od toho se pak odvíjel další můj osud a životní postoje. S okupací jsem se nikdy nesmířila, takže jsem se nemohla smířit ani s takzvanou normalizací. Myslím si, že rok 1968 je velkým traumatem pro celou československou společnost. Bylo by dobré, aby se lidé obdobím normalizace zabývali, jednalo se o velké ponížení našeho národa. Toto trauma zanechalo následky, které se promítly i do období svobody po roce 1989 a jistým způsobem ovlivňují i současnou společnost.

 

Pojďme se vrátit ještě k roku 1969, který byl pro vás zlomovým.

21. srpna 1969 se konaly manifestace k prvnímu výročí okupace. Tenkrát jsem se, se svým prvním manželem Václavem Šabatou, s přáteli Janou Křížovou a Tomášem Bochořákem, vydala do centra města Brna. Došlo tam k velkému násilí ze strany policie, a hlavně Lidových milicí. Byla zastřelena Danuše Muzikářová a Stanislav Valehrach. Existuje fotografie, jak přítel Tomáš Bochořák odnáší zraněnou, možná už mrtvou, Danuši Muzikářovou. Uvědomila jsem si, že jsem byla kousek od něj a můj život mohl v roce 1969 skončit.

 

V té době jste studovala už druhým rokem psychologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, dnes Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na základě protestu proti normalizaci a sovětské okupaci vás však následně ze školy vyloučili.

V listopadu 1971 jsem byla, ještě se skupinou dalších studentů, zatčena v rámci tzv. Letákové akce, která předcházela prvním pookupačním volbám. Vyšel leták s názvem Občané, který citoval články Ústavy. K vyjádření svého názoru proti normalizaci text letáku doporučoval nevolit nebo přeškrtnout oficiální kandidátku a symbolicky napsat „Dubček“. Zatčeno bylo asi 16 studentů filozofické fakulty. Ti pak byli rozděleni na dvě skupiny. Jedna skupina studentů dostala od tehdejšího prezidenta Československé republiky Ludvíka Svobody jakousi abolici. Ti byli propuštěni z vazební věznice bez soudu. Zbylých šest lidí bylo souzeno, pochopitelně mezi ně patřili bratři Šabatovi, Jan a Václav, dále Tomáš Bochořák, Zuzana Richterová a Aleš Richter. Mně, přestože jsem souzená nebyla, bylo řečeno, že musím z fakulty odejít. Jmenovala jsem se tenkrát Ivanka Šabatová a s tímhle jménem bylo jasné, že prostě nedostuduji. Přibližně rok jsem musela chodit ke kárné komisi, což pro mě bylo morálně velmi obtížné, protože tam seděli profesoři, které jsem znala ještě před rokem ´68 a věděla jsem, že přednášeli poctivě dobré věci. Ale pokud se chtěli udržet na profesorských místech, museli se takhle přetvařovat, neboť tam s nimi seděli také jejich kolegové, kteří by eventuálně mohli říct, že mě neodsuzují. Když jsem viděla to ponížení a jejich servilnost, velmi mě to šokovalo. Student většinou k profesorovi vzhlíží s respektem, ale najednou jsem si uvědomila, že se podvolili nemorálním až hanebným způsobem.

 

Jak těžká pro vás byla vazba?

Byla jsem velmi mladá. Zatčená jsem byla ve 22 letech a své 23. narozeniny jsem „oslavila“ v brněnské věznici. O své vazbě jsem chtěla dlouho něco napsat, ale nakonec jsem se k tomu nedostala. Málokdo své vězeňské zkušenosti skutečně otevřeně popíše. Myslím si, že kdybych touto zkušeností prošla později, bylo by to pro mě snazší. Na počátku sedmdesátých let neexistovala mezinárodní solidarita, která se později s VONSem (Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných, pozn. red.) a Chartou 77 vytvořila. Když vězeň ví, že mimo vězení existují lidé, kteří se o něj zajímají, i v zahraničí, a píší například dopisy na vězeňskou správu nebo prezidentovi republiky, je to úžasná vzpruha. Proto si myslím, že organizace jako Amnesty International má opravdu smysl. Vězeň nesmí zůstat anonymním. To, že se o něj někdo, někde, i když je to hodně daleko, zajímá, dělá podmínky ve vězení snesitelnějšími.

Všechny tři děti Šabatovy plus já – jakožto snacha, jsme byli vězněni především z toho důvodu, aby Státní bezpečnost mohla vyvíjet hodně silný psychický tlak na Jaroslava Šabatu. Neznám podobný případ v historii jiné komunistické země, kde by tímto způsobem, uvězněním dětí, komunisté vydírali otce.

 

Pokračovala jste ve studiu psychologie i po propuštění?

Zpočátku jsem nemohla, neboť během jednoho univerzitního roku jsem byla předvolávána pravidelně ke kárným komisím. Sháněla jsem práci, ale nikde mě nechtěli zaměstnat. Od dětství jsem dělala gymnastiku a tanec, tak jsem se soustředila na tento obor a přihlásila se na konkurz do divadla Reduty v Brně. Do baletního souboru jsem vybrána nebyla, ale po konkurzu za mnou přišla choreografka Dana Vejchodová a nabídla mi pracovní úvazek v Kabaretu U netopýra – současná brněnská Fléda. Byla jsem velmi ráda, protože jsem byla sledovaná Státní bezpečností, ale v kabaretu jsem pracovala na smlouvy, nešlo tedy o trvalý pracovní poměr, což bylo zřejmě pro Státní bezpečnost akceptovatelné.

 

Po několika letech jste přestoupila na Univerzitu Karlovu…

…nejdříve jsem chtěla studovat v Olomouci, jenže tam mi přestup nepovolili. Podala jsem žádost na Karlovu univerzitu s odůvodněním, že z rodinných důvodů žádám o přestup do Prahy. Povedlo se! Vedoucí katedry byl v té době na zahraniční cestě a profesoři, i když někteří věděli, o koho jde, kolektivně můj přestup odsouhlasili. Takže jsem se vracela do čtvrtého ročníku, i když jsem v Brně před zatčením byla v pátém. Studovat v Praze bylo obtížné, protože jsem zároveň pokračovala v práci tanečnice v kabaretu v Brně, takže jsem několikrát týdně jezdila trasu Brno-Praha a zpět. Na promoci jsem do poslední chvíle nevěřila, zda mi ten diplom dají.

 

Nakonec jste diplom z psychologie dostala a začala jste pracovat v České Lípě.

Nejdříve jsem působila v pedagogicko – psychologické poradně. Po uplynutí jednoměsíční zkušební lhůty mi smlouvu neprodloužili. Šla jsem pracovat do manželské poradny. To také brzy skončilo. Poté jsem nastoupila na psychiatrickou ambulanci Českolipského okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ). Dokonce mi při jednom výslechu jeden ze Státní bezpečnosti řekl: „S dětmi vás pracovat nenecháme, ale s těmi duševně nemocnými … tam byste možná jít mohla.“ 

Rok na to jsem podepsala Chartu 77. Situace začala být dramatická. V lednu 1977 jsem byla hospitalizována s diagnózou rizikového těhotenství. V Českolipském OÚNZ jsem byla hospitalizována, a zároveň jsem tam byla zaměstnána jako psycholožka. Po podpisu Charty 77 se mnou vedení chtělo rozvázat pracovní poměr za každou cenu, a tou cenou bylo, že jsem musela opustit nemocniční lůžko ve stavu rizikového těhotenství. To je taková historie, že vám o tom ani dnes nedokážu souvisle povídat, protože mě to stále rozrušuje. Prostě potřebovali mě uschopnit, aby se mnou mohli rozvázat pracovní poměr. Gynekolog mi dal neschopenku do domácího ošetření, ale když tohle viděl ředitel OÚNZ, který byl pod vlivem Státní bezpečnosti, tak mě znovu poslal zpět za gynekologem, aby mi neschopenku zrušil. Ten to udělal, i když věděl, že je to riziko a že důvodem je můj podpis Charty 77.  Naštěstí jsem tenkrát měla trvalé bydliště se svým manželem Martinem Hyblerem v Praze, takže abych nemohla být propuštěna, jela jsem prvním autobusem do Prahy a následně taxíkem do nemocnice u Apolináře na gynekologicko-porodnické oddělení. Doktor na příjmu mě prohlédl a okamžitě volal sestru, že potřebuji pokoj. Hospitalizovaná jsem byla v podstatě do konce těhotenství. Nakonec všechno dobře dopadlo a v květnu se narodila Žofinka.

 

Období od podepsání Charty do vašeho nuceného exilu bylo pro vás zřejmě nejvíc intenzivní. Narodily se vám tři děti a zároveň agrese státního aparátu zesilovala. Jak jste to vnímala – jakožto matka? … Cítíte zodpovědnost, ale současně nechcete zradit své morální hodnoty. Co se ve vás dělo?

Na to je velmi složitá odpověď, anebo naopak velmi jednoduchá. My jsme to všechno dělali právě proto, aby se těm dětem jednou dařilo lépe. Bezprostřední strach byl všudypřítomný, ale fungovala úžasná komunita a solidarita s ostatními.

 

Bylo tam silné pouto s ženami disidentkami té doby?

Ano, určitě. Ať už to byla Anna Šabatová, Dana Němcová, Kamila Bendová nebo Petruška Šustrová. Náš byt v Praze byl tenkrát v Myslíkově ulici, kousek od nás bydleli Bendovi, když přejdete Karlovo náměstí, tak tam se v ulici Ječné nacházel byt Němcových, a pak v Anglické bydleli moje bývalá švagrová Anna Šabatová a Petr Uhl. Fungovala zde velká solidarita mezi rodinami. Lidé, kteří se chtěli informovat o tom, co se děje, se mohli zastavit, měli jsme malé děti, takže věděli, že budeme pravděpodobně doma. Mohli přijít, dostali kafe, odnesli si výtisky Tigridova Svědectví, nebo Informace o Chartě, které tenkrát vydával Petr Uhl, a později, v době jeho věznění, jeho žena Anna. Tenkrát jsme telefony buď vůbec neměli, nebo nám byly odebrány, či odposlouchávány. Lidé chodili bez ohlášení. Byla to doba, na kterou ráda vzpomínám, přes to všechno, co tady existovalo, přes všechno policejní násilí. Ta úžasná solidarita a soudržnost společenství byla mimořádná.

 

Jaká byla role žen v disentu?

Na ně se hodně zapomíná. Třetina mluvčích Charty 77 byly ženy, působily ve VONSu, v nezávislých kulturních aktivitách. O tom všem se dočtete v knize Bytová revolta s podtitulem Jak ženy dělaly disent, autorek Marcely Linkové a Nadi Strakové. Jedná se o knihu rozhovorů s jednadvaceti ženami, které dokumentují jejich nejrůznější role v disentu. Patřilo k nim také fungování tzv. otevřených bytů. Ženy se angažovaly v bytových setkáních, ať už se jednalo o bytová divadla, filozofické semináře či jiné aktivity. Rozmnožovaly samizdat, což bylo velmi nebezpečné, protože za přepisování zakázaných textů se chodilo do vězení. Ženy také uměly cizí jazyky, takže komunikovaly se zahraničními novináři, dělaly spoustu práce v Chartě atd.

 

Jakým způsobem situace vygradovala do roku 1982, kdy jste byli nuceni odejít z Československa?

Poté, co zavřeli Václava Havla, Václava Bendu, Petra Uhla, deset členů a členek VONSu, přišli na jejich místa noví členové, mezi nimi byl můj tehdejší manžel Martin Hybler. Pochopitelně, že se pozornost Státní bezpečnosti soustředila i na tyto lidi. Tím spíše, že nebyli tak známí v zahraničí, jako například Václav Havel, a navíc to byla mladší generace – třicátníci. Roky 1980 a 81 byly obdobím velkého násilí ze strany Státní bezpečnosti. Nechybělo vyhrožování, přepadávání lidí i mučení. O tom se dnes už tolik nemluví. Je to pochopitelné. Autoři násilných činů o tom mlčí a pro oběti je to psychické trauma. Toto téma je zkrátka tabuizované. Například Zbyněk Benýšek, spisovatel, básník a malíř byl během výslechu škrcen mokrým ručníkem, až upadl do bezvědomí, a když byl v bezvědomí, tak ho příslušníci polili kýblem studené vody, aby se zase probral. Zpěváka a spisovatele Vlastimila Třešňáka pálili sirkami pod nehty. Rovněž náš přítel zpěvák Karel Soukup byl několikrát surově zmlácen, podobně jako katolický kněz Václav Malý. Byly i další oběti. Nejvíce mnou otřásl případ přítelkyně Ziny Freundové, která byla v noci ve svém bytě přepadena třemi příslušníky Státní bezpečnosti, mučena, ostříhána a vystavena sexuální agresi. Ta situace je známá, takže ji zde nebudu rozebírat. Po přepadení Ziny jsme s manželem začali uvažovat o odchodu z Československa. To jsme ještě tenkrát nevěděli o akci Asanace. 

 

Akce Asanace (tajná operace StB) začala v prosince 1977 na rozkaz ministra vnitra Jaromíra Obziny. Jednalo se o reakci na lednovou Chartu 77. Cílem bylo všemi prostředky, fyzického i psychického nátlaku, donutit režimu nepohodlné lidi k odchodu z republiky. Vy jste do této akce patřili také…

…akorát jsme o tom nevěděli. Oba jsme byli několik let sledováni Státní bezpečností, manžel pod krycím jménem « Mobile » a já « Baletka », a posléze zařazeni do akce Asanace. Tlak se stupňoval. V prosinci 1981 bylo v Polsku vyhlášeno stanné právo, a to byl rovněž moment, kdy nám příslušníci Státní bezpečnosti dali najevo, že bychom měli jet. Původně jsme chtěli odcestovat na studijní pobyt. Říkali jsme si, že se během roku situace zklidní. Nechtěli jsme ztratit kontakt s rodinou a přáteli v Praze. Plánovali jsme využít rok na studium, a potom se vrátit do Československa. Ale u jednoho z výslechů v prosinci ´81 bylo mému manželovi Martinovi řečeno, že můžeme odjet na studijní pobyt do západní Evropy, ale s jedinou podmínkou, že bude spolupracovat se Státní bezpečností, podávat informace, s kým se stýká apod. To Martin jednoznačně odmítl, takže postup Státní bezpečnosti byl ten, že musíme odjet natrvalo. Tím bylo rozhodnuto.

 

Odjezd z republiky nebyl nikterak hladký. Jak přesně probíhal?

Určitě ne tak, že bychom připravili zavazadla pro sebe a naše děti, odjeli na hlavní nádraží v Praze a sedli si do vlaku do Paříže. To určitě ne. Bylo to období šesti měsíců nekonečného ponižování. Chodili jsme k výslechům, byli jsme nadále sledováni, museli jsme sepisovat vše, co si do Francie budeme odvážet. Strávila jsem několik měsíců psaním neskutečných seznamů knih. Každá kniha musela být označena pořadovým číslem, bylo třeba uvést autora, název knihy, rok vydání a cenu. Veškeré písemnosti, osobní doklady, rodinné fotografie musely být podrobně popsány, u fotografií byl požadován přesný rozměr v centimetrech!  Museli jsme také pořizovat seznamy stěhovaných svršků a jiných věcí denní potřeby. Zabralo to spoustu času, měla jsem v té době dvě malé děti a několikaměsíční miminko a ráda bych se bývala zabývala jinými věcmi. Sháněli jsme nejrůznější potvrzení, razítka od Městského národního výboru a povolení k vývozu. Také jsme potřebovali potvrzení od památkového ústavu, zda si můžeme vzít ten a ten obrázek či fotografii. Pak ale ještě přišli znalci, kteří nám vyměřili vysoké poplatky. Poté, pod dohledem Státní bezpečnosti, jsme ty věci balili a dávali do připravených krabic. Dva pánové se představili jako celníci, přičemž jeden byl skutečný celník, ale druhý byl příslušník Státní bezpečnosti. Všechno muselo být rozděleno do čtyř kategorií: co pošleme před odjezdem nákladní vlakovou dopravou v kontejnerech, co budeme mít jako spoluzavazadlo ve vagóně se zavazadly, následně, které věci budeme mít při sobě a jaké věci budeme mít na sobě. Takže já jsem předem musela napsat, co budou mít moje děti na sobě. Pro miminko jsem při sobě chtěla mít krabici tehdejšího sušeného mléka Sunaru, abych ho mohla eventuelně nakrmit (jeli jsme dlouho a celou noc). A oni mi tu krabici Sunaru vyškrtli a zakázali mi ji si vzít! Přesto jsem si ji vzala. Když pak na hranici se Západním Německem dělali celní kontrolu (to byla opravdová tříhodinová celní prohlídka se psy), naštěstí si toho celníci moc nevšímali. 

 

Nešlo tedy pouze o to vás dostat ze země, ale i finančně co nejvíce oslabit?

Ano, jistě. Musela jsem podepsat, že se vzdávám mateřských dávek a rodičovských příspěvků a že v budoucnosti nebudu žádat o důchod ani uplatňovat eventuální dědické nároky. Museli jsme rovněž zaplatit za studia, dvacet tisíc, což byla tenkrát hodně vysoká částka. Naprosté finanční zruinování také patřilo k represi státní moci vůči občanům opozice. Úspory jsme neměli, prodej věcí před odjezdem nemohl pokrýt požadované náklady. Vypůjčili jsme si peníze od několika přátel a dluhy pak z Francie postupně vraceli.

 

 

Vaše počáteční roky ve Francii a působení v uprchlickém táboře muselo být velmi těžké…

…  Nebyli jsme tam moc dlouho, ale bylo to těžké. Naštěstí jsem uměla francouzštinu, takže jsem relativně rychle sehnala práci – asi po čtyřech měsících. Protože jsem měla zaměstnání, mohla jsem zažádat o bydlení. V uprchlickém táboře jsem získala mnoho zajímavých zkušeností. Byli tam s námi Poláci – vzhledem k situaci v Polsku – mnoho lidí ze Solidarity, s kterými jsme se rychle skamarádili. Především tam byli lidé z tzv. Indočíny, bývalé francouzské kolonie. Z Kambodži, Vietnamu, Laosu, z období Rudých Khmérů. Vzhledem k jejich utrpení jsme si uvědomili, že na tom nejsme tak špatně. Pamatuji si, jak v uprchlickém táboře postávali Kambodžané před nástěnkami, na kterých hledali jména svých nezvěstných, či zavražděných příbuzných. Také tam s námi byli lidé z Afriky, jejichž situace byla rovněž velmi obtížná, v některých afrických státech tenkrát vládly tvrdé diktátorské režimy. V tomto prostředí jsem si uvědomila, jak k sobě mají všichni lidé blízko, i když jsou různé barvy pleti a pocházejí z odlišných kultur. Oni prožívali ještě větší utrpení než my. Hodně rychle jsem se za ty čtyři měsíce v uprchlickém táboře vyléčila ze svých předsudků. Přišla jsem ze země, která byla velmi uzavřená a homogenní, z prostředí, které nebylo zvyklé, a myslím si, že dodnes není zvyklé, na jiné kultury, jiné barvy pleti. A to je problém.

 

Kdy vám začal normální život ve Francii?

Říká se, že na migraci je nejhorších prvních sedm let, pak už to jde lépe. Začala jsem pracovat jako vychovatelka v zařízení pro tělesně a psychicky postižené, manžel práci nesehnal, ale vystudoval psychologii na univerzitě v Bordeaux. Já jsem pak při zaměstnání vystudovala stejný obor a získala diplom z klinické a psychopathologické psychologie. Právě díky univerzitnímu diplomu jsme rychle získali občanství. Po třech a půl letech. Příliš jsem s tímto principem nesouhlasila, protože naši polští přátelé mohli zažádat o občanství až po pěti letech pobytu ve Francii, zpravidla ho pak dostali až za šest či sedm let. Kladla jsem si otázku, proč by měli být pražští intelektuálové takto privilegovaní ve vztahu k polským dělníkům. Ale ve Francii prostě takový princip funguje a hodně se o něm mluví jako o tzv. „immigration choisie“. To znamená, že si hostitelská země vybírá podle svých kritérií.

 

Když přišla revoluce, uvažovali jste o návratu?

Ano, přemýšleli jsme o tom, ale pro nás byl rok ´89 velmi důležitý tím, že jsme znova začali pracovat jako psychologové. Manžel v psychiatrické léčebně a já jsem od 2. ledna 1989 získala místo psycholožky v Centru pro dětství a rodinu v departementu Horní Vienna, ve městě Limoges. Obě pracovní místa byla ve veřejném sektoru, což bylo pro mě, jakožto člověka, který přišel z jiné země, zadostiučinění. Byla jsem ráda, že mi hostitelská země dala takovou důvěru. Takže rok 1989 byl pro nás rokem znovunabytí profesní identity. To si myslím, že bylo hlavním důvodem, proč jsme se nakonec rozhodli zůstat ve Francii a nevrátit se, přestože jsme o návratu uvažovali.

 

Každopádně po revoluci jste sem zase začala jezdit a navázala jste kontakty na profesní úrovni.

Koncem devadesátých let jsem se začala věnovat odborné činnosti v rámci česko-francouzské spolupráce v oblasti sociálně-právní ochrany ohrožených dětí. Spolupracovala jsem s pražským Centrem sociálních služeb, s Centrem pro sanaci rodiny, s brněnským Poradenským centrem Triáda. Rovněž jsem pracovala jako zahraniční lektorka v několika evropských programech. Na svém pracovišti v Limoges jsem přijala desítky českých kolegyň a kolegů.

 

Uplynulo třicet let od pádu komunismu. Sledujte vývoj v České republice?

Sleduji. Jezdím sem relativně často, především poté, co mi vyšla v roce 2014 v nakladatelství Academia kniha Migrace 1982. Jsou to moje deníkové záznamy z roku 1982 doplněné poznámkami, vzpomínkami, ale i informacemi o kterých jsem se dozvěděla ze spisu Státní bezpečnosti. Kupříkladu jsem měla určitou vzpomínku, a pak jsem se mohla podívat do archivu na daný den, takže se věci upřesnily.

 

Takový váš druhý deníček…

… ano, od příslušníků Státní bezpečnosti. Ti psali paralelně se mnou. Takže jsem to mohla porovnat. Tenkrát jsem si například poznamenala, že se domnívám, že jsme sledováni z jednoho bytu v protějším domě. Když jsem se podívala do záznamů o sledování, zjistila jsem, že jsme byli sledováni ne z jednoho, ale ze tří bytů! Takže jsem byla poněkud naivní.

V souvislosti s knihou jsem do Čech začala jezdit častěji, dělala jsem autorská čtení, debatovala se studenty, knihu jsem prezentovala i ve francouzštině ve francouzských aliancích, v nejrůznějších kulturních a vědeckých institucích.

 

Jak se na svou nucenou emigraci díváte s odstupem času?

Migrace s sebou nese otevření nových horizontů, člověk získává obohacující zkušenosti, které zpětně formují jeho osobnost. Přináležitost ke dvěma kulturám a dvojjazyčnost jsou bohatstvím, s postupem času a věkem si uvědomuji, že je vlastně privilegiem mít dvě vlasti. Jsem ale především Evropankou a těším se z toho, že moje dvě vlasti už nejsou rozděleny železnou oponou.

Související články: 

Petra Dvořáková svými knihami klade před čtenáře otázky

PLZEŇ: Spisovatelka Petra Dvořáková zaujala poprvé v roce 2006 svým debutem Proměněné sny, za který získala Magnesii Literu. Následoval biograficky laděný titul Já jsem hlad a další dvě díla pro mládež. Sociálním tématům se věnovala také v knize Sítě. V roce 2016 vydala čtenářsky úspěšnou Dědinu. Posledním románem Chirurg zacílila na problematiku alkoholu a korupce ve zdravotnictví. Svými náměty spisovatelka často čeří zdánlivě poklidné vody společenských standardů. Pracuje s otázkami sebehodnoty, zneužívání důvěry ve vztahu, překračování hranic či s otázkou, do jaké míry člověka ovlivňuje prostředí, ve kterém žije.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Jakým způsobem vznikla vaše poslední knížka Chirurg?

Původním povoláním jsem zdravotní sestra a poslední rok se mi stále zdály sny o tom, že jsem se do zdravotnictví vrátila a jsem zase na operačním sále. V reálu jsem dokonce začala uvažovat, že bych do nemocnice na malý úvazek opět nastoupila, jen abych si to užila. Pak jsem si ale uvědomila, že už nemám takovou praxi, všechno se během doby, co jsem odešla, změnilo, a mohlo by to být pro pacienty nebezpečné. Rozhodla jsem se, že bude lepší, když si vše odžiji jen v příběhu. Tak jsem stvořila Chirurga a přestaly se mi zdát sny, že dělám ve špitále.

 

Takže jste si vlastně vyřešila své sny?

Ano.

 

Teď máte jaké sny?

Teď se mi kupodivu nic nezdá. Dodělávám druhou knížku, která má vyjít v lednu a je z úplně jiného soudku. Jmenuje se Vrány a vypráví o velmi nadané holčičce žijící v docela průměrné rodině, která ji možná právě proto vůbec nechápe. Strašně na sebe naráží. Leitmotivem knížky jsou vrány, které přilétají tam, kde se děje příliš málo na to, aby přišla pomoc. Příběh se tak obrací k archetypu vran.

 

Jaké poselství archetypicky zobrazují vrány?

To bych vám musela vyzradit pointu, a to nechci. Ale pojí se k tomu naprosto neuvěřitelný příběh. Když jsem text dávala do redakce, říkali jsme si, že potřebujeme nějakou výtvarnici, kterou budeme muset hledat. Ve stejném týdnu poslala Tereza Basařová (ilustrátorka, tenkrát žijící v Austrálii) nabídku do vydavatelství, kde jeden z obrázků zobrazoval přesně okamžik, který se stane ve Vránách. Okamžitě jsme ilustraci koupili. Vnímali jsme to jako znamení.

 

Na podzim vám vyšel Chirurg, teď mluvíte o další knize – to je hodně rychlé.

Chirurg byl napsaný energicky, kdežto Vrány jsem psala snad rok a půl a bylo to pro mě velmi těžké. Ne že by mi psaní nešlo, ale téma bylo náročné. U Chirurga jsem si udělala expedici do zdravotnictví a tvořil se mi vnitřně snáz, protože tam neprobíhá žádné velké drama. Vrány vlastně existovaly už před Chirurgem, ale vyjdou později.

 

Jsou tématy vašich knih motivy, které vás potkají v životě a hluboce vás zasáhnou, a proto je potřebujete knižně zpracovat?

Ne. To, že mě něco zasahuje, ještě samo o sobě není důvodem ke knižnímu zpracování. Musím opravdu nějak v sobě, ve své mysli, spatřit daný příběh. Jsem velmi vizuální člověk, takže když potkám na ulici člověka, který mě něčím velmi zaujme, najednou si ho představím v určité roli, například jako chirurga a v hlavě se mi začne rozehrávat celý příběh jako film. Pak už jen píšu a nemusím se ani moc namáhat. Samotná tvorba textu tudíž není plně racionální a vědomá.

 

Ve svých předchozích knížkách velmi často zobrazujete ženské postavy s ženskými tématy. Jak se vám psal Chirurg z pozice muže?

Líp. Mužský charakter jsem si trochu osahala v Dědině postavou řezníka, který mě hodně bavil. Připadá mi, že chlapi se tolik nebabrají v emocích. Když jim něco nejde, nenaříkají, nerozebírají vše tisíckrát, spíš třeba jdou a opijí se. Možná jsem se unavila věčným pátráním v ženských emocích a tématech, takže jsem si dala výdech a napsala víc mužské postavy.

 

V některém z rozhovorů jste zmiňovala, že je pro vás důležité, aby příběh vstupoval čtenáři do života. Jakým způsobem vstupuje Chirurg do života čtenáři?

Podle mě má dobrá kniha v čtenáři probouzet nejednoznačné pocity a nejednoznačné vidění světa. Můžete napsat knihu, která vás pouze dojme a popláčete si. To je pro mě ale málo. Chci, aby příběh před čtenáře kladl otázky například: je chirurg dobrý chlap, nebo špatný? … hodně věcí pokazí, ale uvnitř je rovný… Chci člověka konfrontovat s tím, že je život různobarevný a každý něco pokazí, a něco zase udělá dobře. My si na něj utváříme názor: buď se s ním identifikujeme, nebo je nám odporný. 

Přijde mi, že posledním trendem je čtení jako zábava, což je samozřejmě v pořádku, ale – řečeno ošklivě – je sice „pěkné“ plakat nad knihou o holokaustu, ale když příběh čtenáře neposune nikam dál... Podle mě by ho čtení mělo následně vést třeba k přemýšlení o svobodě, o menšinách, o demokracii. O tom, co ji může zničit nebo jak bude volit...

 

Jaké jsou tedy vaše nástroje k tomu, aby kniha s čtenářem interagovala?

To se asi nedá naučit. Mně to jde nejspíš přirozeně. Někdy rediguji pro nakladatelství HOST. Na rukopisech například vidíte, že je text řemeslně dobře napsaný – to se naučíte. Zbytek už udělá talent, ale i vaše osobnost, to, kým jste. Co do textu vložíte mimovolně, je vždy vidět. S tím potom jdete jako s kůží na trh.

 

Když si vzpomenu na Dědinu, ve které vystupovalo hned několik postav, fascinuje mě, jak každou z nich popisujete – s láskou k ní samotné, ačkoliv jsou naprosto rozdílné a nezřídka i velmi nesympatické.

Strašně mě baví, že si mohu dovolit být člověkem, který v knize vystupuje, a být takovým, jakým je. Každý se má rád a má své názory nebo právo vidění svého světa. Když píšu za danou postavu, dopřávám si toto právo mít, což je pro mě velmi příjemné.

Dědina vzbuzuje velké polemiky. Jsou lidé, kteří podobné situace zažili a znají je. Říkají: „To je úplně naše dědina!“ Takže jsem slyšela neskutečné dohady o tom, že jsou to Práče, či jakási vesnice v severních Čechách, a všichni znají Marunu osobně…

 

Vy jste do knížky pro jistotu vložila ještě plánek vesnice…

… Neprozřetelně! Když dáte kostel doprostřed vesnice a vedle hospodu… čtenáři „svou“ vesnici identifikují.

Mám zkušenost ale i s druhým typem přesvědčení, s kterým se nejčastěji setkávám u lidí kolem třicítky z velkých měst, hlavně z Prahy. Mají často představu o vesnici jako místu naprosto nezkaženém. Takové „bio – eco“ a nevěří mi, že to na dědině může chodit tak, jak popisuji. Samozřejmě netvrdím, že všechno je přesně tak. Vzala jsem jenom určitou výseč a zpracovala ji.

 

Vaše první kniha Proměněné sny se věnuje lidem z katolické komunity. Měla jste na ni nějaké reakce z komunity věřících rodin?

Měla. Proměněné sny vyšly někdy v roce 2006 - byla jiná doba. Dneska už by možná tolik nerezonovaly. Tenkrát nebyly sociální sítě, kde by všichni všechno zveřejňovali, tím pádem byla kniha opravdu šokem pro věřící, protože se odkryly situace, které se v této komunitě děly. Následovaly často velmi negativní reakce ze stran věřících. Dneska už je to „slabá polívčička“ oproti všemu, co vyšlo v církvi najevo. Ale já to tenkrát brala hlavně jako lidské příběhy, které byly velmi silné a ovlivněné náboženstvím (i třeba negativně), než jako odkrývání zákulisí církve. Jenže kritici to vnímali jako poškozování církve. Netušili, co nastane v roce 2016, 2018 a tak dál.

 

Máte velkou empatii se svými postavami. Cítíte takovéto smíření s lidmi i v životě?

Řekla bych, že čím jsem starší, tím mám větší potřebu být s lidmi smířená. Odpustit těžké věci, které jsem nebyla schopná odpustit. Stojí mi to za to i kvůli mně samotné.  I já totiž stojím o odpuštění. Snažím se hodně chápat, že lidé kolem vás nemohou a neumí jinak. Vyrostli v nějakém rodinném modelu, často ubližují, a nemůžou to změnit.

 

Myslím si, že svoje smíření předáváte skrze postavy ve svých knížkách...

… Kéž by. Empatie, kterou vy obdivujete, nemusí být v běžném životě úplně dobrá, protože když se dokážete natolik vžít do druhých, že pochopíte i příčiny, proč vám někdo ubližuje, snáze jej tolerujete a chápete ho, ale on nemusí chápat vás. Není to úplně nejšťastnější pro život, ale pro psaní je to docela výhoda. 

 

Vizitka

Petra Dvořáková

Spisovatelka a scénáristka.

Narodila se v roce 1977 ve Valašském Meziříčí. Vystudovala střední zdravotnickou školu a pracovala jako zdravotní sestra. Do povědomí čtenářů vstoupila svou prvotinou Proměněné sny (nakl. Host 2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Následoval autobiografický titul Já jsem hlad (nakl. Host 2009) a Sítě - příběhy (ne)sebevědomí (nakl. Host 2016). Za knihu Julie mezi slovy (nakl. Host 2013) získala Zlatou stuhu za nejlepší beletristickou knihu pro mládež. Pro děti napsala také další dvě knihy Flouk a Líla (nakl. Host 2015) a Každý má svou lajnu – z florbalového prostředí (nakl. Host 2017). Román Dědina (nakl. Host 2018), který se stal čtenářky velmi úspěšný, zasadila do nejmenované vesnice na Vysočině. Využila zde znalosti dialektu známého z dětství, které na Vysočině prožila. Prozatím poslední titul Chirurg (nakl. Host 2019) se stal krátce po vydání bestsellerem. V lednu má vyjít její zatím poslední knížka Vrány.

Nad H(h)acknutou češtinou – s lexikografem Michalem Škrabalem

ČR: Jaká je současná čeština? Upadající, zhrubělá, pokleslá, nebo zábavná, flexibilní a inspirativní? Loni na podzim se v záplavě knižních novinek objevila kapesní knížka s názvem Hacknutá čeština, s podtitulem neortodoxní slovník naší mateřštiny a vzbudila velký ohlas. Za zhmotněním toho nejlepšího z online slovníku Čeština 2.0, který se už více než deset let plní nejsoučasnějšími, nově vytvářenými slovy, baví všechny jazykově tvořivé a „trolí“ pruderní češtináře, stojí autoři Martin Kavka a Michal Škrabal. Druhého z nich znám z časů studií, a tak společné dílko, možná jakousi jazykovou kroniku své doby, v níž objevíte, co znamená v dnešním newspeaku třeba krachonoš, surikata, jet haldy, milošekunda ad., představil především on, lexikograf z Ústavu českého národního korpusu. Duchovní otec projektu tentokrát jen lehce napovídal. A čtení to nebude rozhodně nudné, ale jako naše mateřština zábavné a inspirativní.

Autor článku: 
Irena Koušková

Web Čeština 2.0 vznikl s jasným cílem: aby zde zájemce našel a vyhledal význam nového slova. Ale s jakým záměrem jste připravili výběr hesel v knižní podobě? Jak s ním pracovat? Proč jste mu dali název Hacknutá čeština?

Slovník jsme zkompilovali s primárním záměrem pobavit čtenáře (a tak trochu taky sebe), v druhém plánu jsme pak chtěli zaměřit jejich pozornost k jazyku, který nám slouží nejen jako komunikační nástroj, ale je rovněž zdrojem myšlenkové kreativity, originality a hry. Pracovat s ním nedoporučuju, práce máme všichni dost jinde – ale zkusme se u něj bavit a opájet se ohebností a originalitou naší mateřštiny.
Jako „hackera češtiny“ přezdil Martina kdysi jeho kamarád – taky „volnonožec“ – Robert Vlach a on si na to při vymýšlení názvu pro knihu vzpomněl. Uživatelé Češtiny 2.0 se totiž vesele nabourávají svými výtvory do češtiny a mění ji, narušujou celistvost a „akademičnost“ spisovné varianty češtiny. Hacking je ovšem nejen vlamování se do systému, ale také jeho vylepšování, aspoň to tak původní hackeři dělali: nešlo jim primárně o to někde „vybrabčit“ data k nekalým účelům.

 

První, co mě napadlo, když jsem si Hacknutou češtinu pročítala, bylo, že práce na ní musela být velká zábava, ale možná se pletu. Co bylo na přípravě slovníku nejtěžší?

Zábavné to skutečně bylo, byť chvílemi jsme oba skřípěli zuby – měli jsme poměrně šibeniční termín a dodržet jej znamenalo dlouhé šichty včetně těch nočních. A taky to vyžadovalo sicflajš, bez toho se ale neobejde žádný slovníkář. Někdy se muselo do definice napsané narychlo uživatelem zásadně sáhnout: vyškrtat z ní slovní vatu, nebo ji naopak doplnit o důležité detaily, někdy ji i víceméně úplně přepsat. Pravda, snažili jsme se zachovat určitý pel amatérské lexikografie a nezglajchšaltovat rukopisy všech přispěvatelů, ale zas vocaď pocaď… Najít v tom mnohohlasí co nejčistší tón – a taky ohlídat jednotné zpracování významově či formálně obdobných hesel – bylo patrně to nejtěžší.

 

Klasické slovníky fixují už ustálenou a zažitou slovní zásobu… To ale nebyl váš případ. Myslíš, že se aspoň některé novotvary, které jste ad hoc do knihy posbírali, opravdu uchytí a stanou se součástí běžné slovní zásoby? Např. sněhánky, státní svátek = státek apod.?

Těžko v jazyce cokoliv predikovat, zvláště na poli lexikálním. Ale drtivé většině slov v našem slovníku moc šancí nedávám: jde o typické okazionalismy /pozn. red.: slova příležitostná reagující bezprostředně a emotivně na reálie naší doby, např. zčápit = získat dotace z veřejných zdrojů na svůj soukromý projekt, dále třeba bémokracie nebo openkrad./, jsou to efemery s minimální životností, pofiderní hvězdičky, jež zazářily a opět zhasly – za pár let po nich neštěkne ani pověstný čokl… Ale to nevadí, nám šlo o to přitisknout lexikografický prstík na tep dnešní doby, setřít lexikální pěnu dní či ještě jinými slovy: pořídit jakousi verbální kroniku našich dnů – třeba se to šikne historikům za nějakých sto půldruhého sta let…

 

Oba dva se češtinou živíte. Kde nejčastěji nacházíte novotvary? Na web Čeština 2.0 přispívají jeho uživatelé novými slovy, které musíte schválit. Dá se rozlišit, jestli novotvar vznikl jednoduše z nutnosti pojmenovat novou skutečnost, nebo uměle jako výsledek záměrného hledání neotřelého výrazu?

Na nová slova narážíme všude okolo sebe – stačí chodit s očima a ušima otevřenýma, kolem nás toho každodenně poletuje neuvěřitelné množství. A taky je toho fůra na internetových diskusích a na socsítích. Je fakt, že to, co se objevuje na Češtině 2.0, je do značné míry projev jazykové kreativity, mnohdy až exhibicionismu – a takové výrazy velmi brzy zapadnou. Ale to nevadí, je to takové podhoubí, jež dává vyrůst opravdu pěkným a originálním novotvarům, které už se bohdá uchytí.

 

Jaké reakce na slovník jste dosud (za rok od vydání) zaznamenali? Co na něj říkali odborníci, tví kolegové?

Vesměs pozitivní, a to jak v laických, tak odborných kruzích. Recenze včetně těch od kolegů jazykovědců jsou pochvalné, maximálně se objeví nějaká drobná připomínka. Lidi se tou knížkou baví, což je skvělé – jak už jsem říkal, byl to náš primární cíl. A jako milý bonus beru reakce od dvou mých kolegů učících na vysoké škole, kteří říkali, že slovník využijou na svém semináři lexikologie. Mimoto se z mnoha zdrojů dozvídáme, že s knihou pracuje řada učitelů také na základních i středních školách a gymnáziích. Paráda – jen houšť!

 

Jaké místo má váš popularizační slovník mezi těmi zaměřenými na nekonvenční češtinu jako Šmírbuch jazyka českého nebo Slovník floskulí a jak ho vnímat oproti klasickým slovníkům neologismů vydávaným Ústavem pro jazyk český?

Skromně a pokorně se k nim staví do řady, je to další synchronní řez na časové ose. Neologické slovníky vzniklé na půdě ÚJČ jsou zpracovány se vší vážností (a je to tak dobře!), my si mohli dovolit být trochu rozverní a neakademičtí. A také jsme se neomezili výhradně na neologismy, ve slovníku jsou i četné výrazy v češtině už dávno etablované, např. (mé oblíbené) přejímky z romštiny. Kromě už výše zmíněného čokl, to pochází z romského džukel „pes“, např. chálovat „jíst“, lováky z romského love „peníze“, benga, tj. policajti, z romského beng „čert“, čórka-krádež z romského čorel „krást“ atd. atp.

I to je svým způsobem hackování, tentokrát toho, jak se sestavujou slovníky na vědeckém pracovišti – dělali jsme si ten slovník zkrátka po svém včetně neslovníkové části, kde najdete rozhovory s různými osobnostmi o češtině nebo patnáct ilustrovaných definic, které spíš připomínají kreslené vtipy. A notně jsme se při tom vyřádili!

 

Ano, součástí knížky jsou vstupy blogerky, lektora tvůrčího psaní, herce, básníka, překladatelky, sloganistky, stand-up komika, lingvistky a profesora slovanské a baltské filologie, pro které je současná čeština pracovním nástrojem a vlastně jaksi ospravedlňují neortodoxnost posbíraných výrazů. Vtipné kresby zaujmou na první pohled…

To byl nápad nakladatelství. Já jsem se nejdřív bál, jak se to snese se slovníkovou částí – ale sneslo, a naopak se mi zdá, že to finální podobě pomohlo, už těmi báječnými ilustracemi Lukáše Fibricha. Pro mě osobně je to zajímavé a poučné čtení, pestrý pelmel různých přístupů k jazyku. Vida kolika lidem pomáhá k obživě…

 

Do mého slovníku se po přečtení už dostávají slova: kurvítko, zkrndit, chčaj, jet haldy, ulajknout se, snaženka, vošťurák, manyžer, háelpéčko, surikata. Jaká jsou tvoje oblíbená a proč?

Opravdu je používáš? A budeš i nadále? Aktivní slovník každého mluvčího je těmhle okazionalismům otevřený jen v omezené míře, myslel bych si. Ale co tak víme od některých uživatelů, nejsi jediná: někteří si určitá slova ze slovníku – webového i tištěného – opravdu vyzobávají a zařazujou do své slovní zásoby. Čili i když slova nežijou ve „velké“ češtině, v té „malé“ se uchycujou a přetrvávají v různých sociálních bublinách, jak se dnes tak rádo říká.
Své favority jsem už prozradil opakovaně: mám rád rafinovanou lechtivost, takové ty nenápadné čuňačinky, umně skryté za nevinná slova (kupř. klekánice). Ale v zásadě se mi líbí každý chytře a originálně vytvořený neologismus. Hlavně proto, že je mi důkazem vitálnosti naší mateřštiny.

 

Některé výrazy jsou přinejmenším opravdu poněkud „lechtivé“. Existuje hranice vkusu, kterou jste si hlídali a jednoduše ji nepřekročili?

Asi nějaká hranice bude, ale nakonec jsme pustili myslím všechno. Prošly i takové „šrapnely“ jako třeba trojdíra, redukující s brutální přímočarostí ženu na sexuální objekt. A proč by neměly projít, proč něco cenzurovat? Jazyk je takový – protože takoví jsou jeho mluvčí. Mám přece ale nezadatelné právo takovéto výrazy, které se mi až hnusí, nepoužívat – to jest použít jakousi sebecenzuru.

 

Červená grafika nejvíce v knížce protežuje tematické rubriky „Pozor, tady je Babišovo“, kde najdeme slova jako andrejovat = lhát někomu, dále „Držhubné, sajrajtovné“ (o poplatcích), další je o sexu a poslední o alkoholu. Znamená to, že v těchto tematických oblastech je čeština nejkošatější a nejtvořivější, anebo tu jde spíše o výběr podle obecné čtenářské atraktivnosti ovlivněný nakladatelstvím?

My se čtenářům nijak zvlášť podbízet nechtěli, vybírali jsme podle svého vkusu. Sex, žrádlo a chlast, politika – bať, z těchto přízemních pater každodennosti se rekrutuje nejvíce výrazů. Marná sláva, člověk je tvor poměrně primitivní, což jazyk odráží velmi trefně. Jsme holt na opačném pólu než autoři pomyslného Slovníku vznešených myšlenek a ctnostných idejí, ale to vůbec neznamená, že náš matroš k analýze není výživný a hodný pozoru!
Též nutno dodat, že v knize má kromě sexu, Babiše, alkoholu a poplatků svůj kout i doprava, tedy přesněji dálnice, jejichž stav je v Česku vskutku zoufalý. Jen věčná škoda, že Hacknutá už nestihla postihnout také skvostný závěr éry ministra Dana Ťoka, díky němuž se čeština obohatila o důvtipný souťok (sbíhání dvou jízdních pruhů do jednoho u jedné z mnoha dálničních uzavírek kvůli rekonstrukci) a ťokťuk (drobná nehoda vyplývající z nedodržení pravidla zipu u souťoku).

 

Budete úspěšný projekt nějak rozvíjet, respektive už ho po roce rozvíjíte?

Martin se pravidelně týden co týden objevuje na TV Seznam, v každém díle probere více než dvacet slovíček z nějaké tematické oblasti. Líbí se mi to, divákům zjevně též. Seriál nicméně ke konci roku skončí, respektive nahradí ho Martinův podcast Tajný jazyk, tentokráte zaměřený hodně na slang – například funebráků, rybářů nebo třeba šotoušů. Další plány zatím nemáme. Vydat druhý díl slovníku – stejně udělaný, jen s dalšími slovy – asi není dobrý nápad: opakovaný vtip přestává být vtipem. Nicméně vzkvétá a bobtná samotný web Čeština 2.0: od doby, kdy slovník vyšel, tu přibylo zhruba 4000 nových slov, aktuálně jich tam je cca 15 500. Letos by mělo přibýt až 5000 nových slov.

 

Co si myslíš o tom, že lidé przní češtinu?

Že je to odvěké lamentování starších generací, které se těžko smiřujou s tím, že se jazyk proměňuje a už není takový, jaký si ho pamatujou z dětství. Ale to jinak ani být nemůže, pokud nechceme, aby jazyk stagnoval a zmrtvěl. Jazyk bez vývoje je – inu, mrtvý jazyk. Pravda, často mu náleží status jazyka klasického – latina, stará řečtina, sanskrt… – ale nikdo jím už nemluví. A my česky mluvit chceme i nadále, ne?
Venkoncem to říká i ve svém (posmrtném) vzkazu profesor Jiří Marvan, jehož jsem měl tu čest zažít ještě jako přednášejícího: „Náš jazyk má budoucnost, pokud se ho ujme mladá generace a bude ho milovat, měnit, vymýšlet nová slova, prožívat ho.“

Web:  https://cestina20.cz/

 

Michal Škrabal (1979)

Na pražské filozofické fakultě vystudoval český jazyk a literaturu spolu s lotyštinou. Od roku 2016 je zaměstnancem Ústavu Českého národního korpusu, vedle lexikografie a kontrastivního výzkumu se zabývá rovněž specifiky básnického jazyka, v současnosti se podílí na kompilaci korpusu současné české poezie. Hacknutá čeština je jeho slovníkářským prvorozenětem, lotyšsko-český slovník zůstává (dlouholetým) deziderátem.

 

Martin Kavka (1977)

Češtinu studoval, ale nedostudoval, to mu nicméně nezabránilo začít do ní fušovat. Nejdříve jako novinář, později jako copywriter a ze všeho nejvíce jako sběratel slov a zakladatel webového slovníku Čeština 2.0. Kromě firemní novinařiny v agentuře Corporate Publishing se věnuje rodinné značce 4 Kavky, pod kterou společně s manželkou a dvěma dětmi oprašuje a vyrábí hry, na něž by se nemělo zapomenout.

 

 

Stopy v písku / Ferdinand Urbánek

ČR: Ne náhodou zahajujeme nový redakční cyklus Stopy v písku právě teď – ve vánočním čase. Rádi bychom prostřednictvím zajímavých osobností připomněli osudy z rodinných kronik, příběhy "vzdálených blízkých". Paní Kateřina Brožová žije uprostřed široce rozvětvené rodiny, jejíž kořeny lze dokumentovat napříč staletími. Jako vedoucí knihovny NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu) je obklopena publikacemi, jež se dotýkají i jejích slavných předků. Pro tentokrát zalistovala v knihách, které se zmiňují o podivuhodných osudech jejího pra-pra-pra-dědečka – podnikatele, průmyslníka, mecenáše a vlastence Ferdinanda Urbánka.

Autor článku: 
Kateřina Brožová

Zapomenutý předseda Ferdinand Urbánek

"Kdo vzdělává zemi, chlebem nasycen bude."

Ferdinand Urbánek

                                 

Na pamětní desce k poctě předsedů Sboru pro zřízení českého národního divadla ve foyer v 1. patře Národního divadla je vedle Františka Palackého, Karla Schwarzenberga, Karla Sladkovského a Ladislava Riegra i jméno Ferdinanda Urbánka. Jména čtyř předsedů jsou návštěvníkům divadla dobře známá, kdo je však ten pátý?

Ferdinand Urbánek se narodil 19. května 1824 v Kroměříži. Vystudoval tamní gymnázium, poté filozofii v Brně a práva v Olomouci. Jeho otec Václav, nájemce biskupského mlýna v Kroměříži, byl vlastenec, mluvil česky a podporoval obrozenecké snahy. Mladý Urbánek v Kroměříži prožil bouřlivý rok 1848, i následující Kroměřížský sněm. U otce Václava v domě na náměstí bydlel během sněmu kníže Schwarzenberg, který, podle rodinného vyprávění, zůstal dlužen za nájem. Po několika zaměstnáních se díky finanční podpoře svého otce a výhodnému sňatku s Annou Wagnerovou z bohaté pražské rodiny osamostatnil. Se svým švagrem Emanuelem Proskowetze /1/ vybudovali cukrovar v Kvasicích u Kroměříže.  Po deseti letech společného, úspěšného podnikání Urbánek prodal v roce 1860 švagrovi svůj podíl a s velkými podnikatelskými i společenskými ambicemi přesídlil do Prahy.

Životní peripetie Ferdinanda Urbánka až do jeho příchodu do Prahy jsou vylíčeny v románové kronice Lásky a rebelie od Jaroslava Spáčila /2/. Postavy v ní vystupují pod  skutečnými jmény a umělecké ztvárnění jejich osudů se příliš neliší od skutečnosti.

V Praze investoval Urbánek společně se švagrem Wagnerem do modřanského cukrovaru /3/ na břehu Vltavy. Spolupodílel se na provozu cukrovarů u Sadové společně s hrabětem Harrachem a ve Zdicích s Josefem Macháčkem, otcem slavné Nerudovy Rézinky /4/. V roce 1870 i díky jeho úsilí vznikl český cukrovarnický spolek, jehož se stává předsedou. Stál také u vzniku úvěrního ústavu v Hradci Králové a Živnobanky v Praze. Do politiky vstoupil již v roce 1861 a posléze se stal poslancem Českého zemského sněmu.

V roce 1873 nastal konec vlastního Urbánkova podnikání. Jako Macháčkův společník ve zdickém cukrovaru usiloval o zabezpečení početné Macháčkovy rodinu po jeho skonu. Avšak díky nevýhodným smlouvám a nezdařeným investicím znamenala sanace pohledávek pro Urbánka dramatický finanční zásah, k tomu se přidala neúroda toho roku a vše završil krach na vídeňské burze. Urbánek přišel o všechen majetek, a musel v roce 1875 přijmout zaměstnání jako vrchní inspektor cukrovarnický. Toto zaměstnání vykonával svědomitě téměř 11 let. 

Neutuchající bylo Urbánkovo společenské a kulturní snažení o povznesení národního ducha. Úžasné sepětí podnikání s kulturou dokládá jeho účast při vzniku významných spolků a společností. Urbánek je zakládajícím členem Hlaholu, Sokola, Umělecké besedy, Měšťanské besedy, Slovanské besedy ve Vídni či Moravské besedy v Brně. Nejvýznamnější pozicí však bylo jeho předsednictví ve Sboru pro vystavění Českého Národního divadla, které zastával od roku 1865 do roku 1875.

Kniha Národní slavnosti v Praze dne 16. května 1868 Serváce B. Hellera /5/ z roku 1869 uvádí stručně vývoj snah o založení ND, portréty jednotlivých aktérů i proslovy, které během slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu pronesli. V den položení základního kamene předseda Urbánek jako poslední z řečníků při poklepání na základní kámen uvedl: „Zdar dílu tomuto! Kámen tento mluvil jménem milionů srdcí. Mluv i dále k milionům srdcí!“

Pro rodinu koupil v roce 1861 podolskou usedlost Neumanka s obrovskou zahradou a vinicemi. V roce 1867 došlo před Vánoci k rodinné tragédii. Pět ze šesti Urbánkových dětí zemřelo během čtrnácti dní na záškrt. Jediná dcera unikla tomuto osudu. Byla jí tehdy patnáctiletá Rosa, budoucí matka spisovatelky Anny Marie Tilschové. Ta později vylíčila opojnou nádheru tehdejší zahrady ve své novele Fany /6/. Na místě této zahrady je nyní Ústav pro péči a matku a dítě, kde se téměř o sto let později narodila tři Urbánkova pra-pra-pravnoučata.

Urbánek byl současníky vnímán jako vzor vzdělaného průmyslníka a šlechetný národovec z celého srdce národu oddaný. Kromě toho byl mužem dobrosrdečným, s hlubokým lidským zájmem o veškeré dění, i skvělým společníkem vítaným pro neumořitelný humor, který mu jistě pomáhal přenést se přes mnohá protivenství. Karel Sladkovský říkával: „Stráviti večer ve společnosti Linhy a Urbánka je vlastně jediná opravdová rozkoš, kterou člověk v pustém našem společenském životě míti může./7/

Jedinou památkou rodinnou, kterou kromě několika fotografií máme, je vyřezávaný kus jabloně se zaseknutým kusem granátu, který připomíná bitvu u Sadové v roce 1866.  Ferdinand Urbánek v té době byl společníkem hraběte Harracha v cukrovaru u Sadové. O příhodě s jabloní píše Josef Pfleger, zvaný hrobník od Sadové, ve své autobiografii. Bitva se odehrála nedaleko cukrovaru, ze kterého zaměstnanci šťastně vyvázli.  Během jejich útěku udeřil projektil do kmenu jabloně a díl zůstal v kmeni. Po návratu jej Josef Pfleger nechal vyříznout a tovární truhlář jej překrásně upravil. Vydlabal heslo „Lépe v jabloni než v noze, ti co okolo utíkali 3. července 1866. Rodina Urbánkova bude míti ještě tuto památku ... „ /8/

Příhodu dokládá i noticka v Národních listech ze 7. července 1866.

Rodinné důsledky bitvy u Sadové byly velmi krušné. Jak probíhal rok 1866 u Macháčků v Karlově Dvoře? I o tom příště.

 

 

Knihy v knihovně NIPOS se vztahem k Ferdinandovi Urbánkovi:

BARTOŠ, Jan. Dějiny Národního divadla: Národní divadlo a jeho budovatelé. 1. díl. Praha: Sbor pro zřízení druhého Národního divadla v Praze, 1933.

HELLER, Servác. Slavnost položení základního kamena k národnímu divadlu. V Praze: Tiskem a nákladem dra. Ed. Grégra, 1869.

LAŠŤOVKA, Marek a kol. Pražský uličník: encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství. Díl 2, (O-Ž). 1. vyd. Praha: Libri, 1998.

NERUDA, Jan a PRAŽÁK, Přemysl. Milejší o celé milování: Jan Neruda Rezince Macháčkové: [na uctění 50. výročí smrti velkého básníka]. Králův Dvůr u Berouna: Museum Králova Dvora, 1941.

Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Dvacátýšestý díl, U - Vusín. Vydavatel a nakladatel J. Otto, 1907.

RIEGER, František Ladislav a MALÝ, Jakub,  Slovník naučný. 9. díl. V Praze: I. L. Kober, 1872.

 

Poznámky k textu:

1/ KOUTŇÁKOVÁ, Květoslava. Crescas labore: [tři generace rodu Proskowetzů, odborníků v cukrovarnictví a v šlechtění obilnin) v Kvasicích. Vizovice: Lípa, [2013]. 132 s. ISBN 978-80-87206-38-6.

2/ SPÁČIL, Jindřich. Lásky a rebelie: Románová kronika z časů nár. probuzení Moravy. 1. vyd. Brno: Krajské nakladatelství, 1961. 415, [3] s.

3/ FRAGNER, Benjamin, ed. a ZIKMUND, Jan, ed. Co jsme si zbořili: bilance mizející průmyslové éry - deset let. V Praze: České vysoké učení technické, ©2009. 142 s. ISBN 978-80-01-04387-5

4/ NERUDA, Jan a PRAŽÁK, Přemysl. Milejší o celé milování: Jan Neruda Rezince Macháčkové: [na uctění 50. výročí smrti velkého básníka]. Králův Dvůr u Berouna: Museum Králova Dvora, 1941. 80, [1] s.

5/ HELLER, Servác. Slavnost položení základního kamena k národnímu divadlu. V Praze: Tiskem a nákladem dra. Ed. Grégra, 1869. 112 s.

6 TILSCHOVÁ, Anna Maria. Fany. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1956. 149 s. Dílo Anny Marie Tilschové; sv. 2.

7/ Humoristické listy, Ročník XXIX, číslo 45, 4. listopadu 1887

8/ Pfleger, Josef. Životopis. Praha: Ústřední spolek československého průmyslu cukrovarnického, 1932. 101 s.,


 

Žasnoucí poutník a spisovatel Jiří Peňás vydal knihu cestopisů - Výpravy pro starší a pokročilé

PRAHA-ČR: "Bedekrů, průvodců a různých ´toulek´ jsou plné regály knihkupectví, ale tohle je něco jiného. Podobně jako v proslulých cestopisech Karla Čapka, ani ve Výpravách pro starší a pokročilé Jiřího Peňáse nejde o exotiku, adrenalin ani zjevnou krásu či slávu jednotlivých míst. Mnohem větší čtenářský zážitek tu nabízí autorova nakažlivá touha poznávat blízké i vzdálenější kraje a mravy, umění poutavě předvést nalezená fakta i ochota dělat si z prožitých příhod, a hlavně sám ze sebe, osvěžující legraci. A také jeho vybroušená schopnost o tom všem duchaplně psát." - Přečtěte si víc v rozhovoru s autorem.  

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Spisovatel, novinář a filozof G. K. Chesterton tvrdil, že čtvrtek je ten nejlepší den v týdnu. Pokud vím, pro vás je dnem, kdy píšete své novinářské texty. Snese z vašeho pohledu čtvrtek toto chestertonovské měřítko?

To je zajímavé, proč si to myslíte, že píšu ve čtvrtek… Já mám pocit, že píšu skoro pořád. Takže i ve čtvrtek. A sice chápu Chestertona, já bych proti čtvrtku taky nic neměl, ale v mém případě je čtvrtek spíš hrozný, protože to je nejzazší den v týdnu, kdy se už nedá nic odkládat. V časopise Echo máme uzávěrku v pondělí. Takže rytmus je od úterý do pondělka. A ve čtvrtek se tedy musí konečně začít. A tady se střetávají dvě základní tendence: editor, který dává časopis dohromady, pochopitelně chce, aby texty vznikly co nejrychleji, nejlépe do toho čtvrtka. Zájem píšícího redaktora je však zcela opačný. Ten se snaží texty odkládat co nejdéle. Z tohoto napětí a současně kompromisu se každý týden rodí časopis. Takže, když se ve čtvrtek editor neklidně ptá, kde jsou texty, redaktor nad nimi teprve začíná usedat. Samozřejmě, že je to složitější, protože většina časopisů má nyní jak papírovou, tak internetovou podobu, a tím se novinařina stala činností permanentní. Zkrátka čtvrtek je pro mne den, kdy musím konečně něco udělat s tím, co jsem slíbil. Ve skutečnosti ovšem nakonec člověk píše něco skoro každý den.

 

A jak jste na tom právě dnes, když jsem vás vyrušila z toho kolotoče?

Ano, až skončíme, poběžím domů a začnu psát další díl mých cestopisných kapitol, které publikuji v Echu každý týden. Ale rozepsané je mám od úterka. Kromě toho mám psát ještě asi další tři články. Ale není to kvůli tomu, že bych byl grafoman.

 

Máte pro své cestopisné črty nějakou zkratku? Jak jim říkáte?  

Vlastně jsem nebyl schopen je nějak jednoduše pojmenovat. Původně, když jsem s nimi před jedenácti lety na internetu začínal, vycházely pod jménem Fotoblog, protože to editor tak nazval. Byly to totiž moje fotky a k nim delší text. Teď to druhý rok vychází v časopise na papíře, a protože tomu bylo nutné dát nějaké záhlaví, tak jsme to nazvali Genius loci, protože jsme na nic chytrého nepřišli. V knize se to jmenuje Výpravy pro starší a pokročilé.

 

Ale název „genius loci" funguje…

Snad. Není nijak originální, ba dalo by se říct, že je to název již dosti tuctový: když se chce napsat o nějakém místě, i tak se to tak nazve, možná, že mnozí ani netuší, jak by se to dalo přeložit. Lócí… Už jsme slyšel i lokí…Předpokládám, že čtenáři našeho časopisu tomu tak neříkají. Když se bavím s editorem Jaromírem Slomkem, jeho nejčastější otázkou je, kdy bude cestopis. Takže tomu říkám cestopis.

 

Zůstaňme ještě u genia loci - člověk se s ním může setkat nejen v otevřené krajině, ale třeba i v interiéru. Boris Johnson například v knize Faktor Churchill píše v tomto smyslu o Churchillově pracovně, dokonce o jeho pracovním stole. Něco podobného jsem vnímala v Čapkově letním sídle Na Strži. I to je jeden z důvodů, proč putujete?

Jak si může čtenář všimnout, já neprovádím nějaký zvláštní výběr. Je sice možné říci, že téměř každé místo má nějakého „ducha místa“, ale není to tak, že bych po něm šel. Spíš jde o souběh okolností – částečného poznání a mé motivace o tom napsat. A když píšete každý týden, tak genius loci je kdekoli. Nepochybně, člověk už viděl plno krásných interiérů a míst, o kterých si říká, tady je to hrozně příjemné, tady by se dalo sednout a chvíli se usebrat. A pak jsou naopak místa, kde by člověk fakt být nechtěl.

 

Máte na mysli negativní energii těch míst?

Já bych tomu asi neřekl negativní energie, zkrátka je to místo, které je bez ladu, ošklivé, zničené, zanedbané – a takových je mnoho. A může jít jak o interiér, tak exteriér. Samozřejmě nemluvím o extrémech, jako je skládka odpadků nebo vybydlený barák. Ve svých textech popisuju místa, která mají nějakou celistvost. Žijeme ve střední Evropě, v prostoru nasyceném historií, která tu zanechala stopy, což je obrovská přednost. Když si tohle člověk připustí a má pro to cit, tak je to skutečně obohacující. Je to hodnota, kterou si našel a jen tak ho neopustí. Podobně jako kdyby měl dobrý partnerský vztah nebo plno skvělých přátel. Myslím, že takový člověk se v životě nemůže nudit, když k němu neustále promlouvá něco, co tady zanechali jeho předci. A to je pro mne genius loci

 

Co vás především zajímá v místech, kam putujete?

Nejprve jdu ke kostelu, k centrální stavbě ve městě či kdekoli. Potom obhlídnu jeho okolí, často v jeho sousedství býval hřbitov, jsou tam sochy. U nich se vyzkouším z ikonografie. Důležitý je i tvar náměstí. Zda je čtvercové, štěrbinové, někdy kruhové, jestli je náměstí umístěno z kopce nebo do kopce. To mnohé vypovídá. Obvykle tam bývá radnice, nejčastěji barokní. Taky nějaká kašna, a když po návsi teče potok, nemůže chybět mostek se sochou sv. Jana Nepomuckého. A samozřejmě hospoda, někdy zachovalá formanská hospoda třeba z 18. století. Tyhle věci v našem středoevropském prostoru – stejně tak je tomu v Rakousku i Bavorsku –, jsou úžasné a patří k naší civilizaci. Má to nějaký řád a nějaký smysl. Jiná věc je, že člověk v Čechách narazí snadno i na místa poničená. V jedné třetině území – v Sudetech – téměř pravidelně. Tam došlo ke strašnému masakru kulturní paměti.

O tomhle se dá mluvit dlouze a na různé úrovni a může se o tom nekonečně psát. A nekonečně to objíždět. A žasnout. Člověk ušetří za exotické dovolené… Samozřejmě, ani takovou možnost si neodpírám, nakonec v té knížce jsou kapitoly o Sicílii. Pro mě by byl luxus něco o tom nenapsat. A protože cestopisy publikuju každý týden, tak spotřeba těch míst je poměrně velká.

 

Tři muži ve člunu, Saturnin s dědečkem a dr. Vlachem -  muži, muži, muži na cestách. Také vy cestujete hlavně v mužské společnosti. Proč jste tedy k vaší knize zvolil obálku jako z titulu nějakého dívčího románu nebo z prvorepublikového časopisu List paní a dívek? To je záměr?    

Byl to nápad grafika a myslím, že jde o decentní kompromis, i když – připouštím – může to trochu mást. Ale tak to má být. Řekl bych, že na obálce je hezká, mladá, evropská dívka na břehu Žluté řeky Chuang-che, která vyhlíží Mao Ce-tunga nebo nějakou podobnou vodní příšeru.

Pochopitelně muži jsou pro mé zápisky vhodnější, už proto, že si z nich lze dělat lépe legraci. A je možné je zapojit do konverzací, které si více méně vymýšlím. S ženami už to jde poněkud hůř. Z těch jsem si také nikdy legraci nedělal. V tomhle jsem stará škola a vnímám rozdíly mezi pohlavím. Jinak se chová muž a jinak žena. A chování muže k ženě anebo k muži má svá určitá pravidla.

 

Třeba, když jste trval na tom, že mne pozvete na čaj…

No třeba… To ale neznamená, že v mé knížce je všechno pravda. Ženy jen nezasahují do děje. Ale ono jet někam sám, má své výhody. Nikdo vás neotravuje, neříká, pojď, tady už je to blbý, a co tady budeme dělat – tady to není moc zajímavý. Dokonce si myslím, že člověku prospívá, když někde vydrží určitou dobu sám. Aspoň pár dní, jen tak cestovat a s nikým nemluvit. A když – tak jen s místními lidmi. Takhle jsem na jaře putoval týden po Maďarsku. Sedl jsem na vlak a jel, vystoupil jsem, kde jsem chtěl, hotel sháněl na poslední chvíli. Maďarsko je civilizovaná země, kde se člověk nemusí bát, že by se úplně ztratil, ale přesto byl zajímavý ten zážitek pokročilé cizoty dané už tím, že vás obklopí cizí aglutinační jazyk a nápisy třeba: A jövő héten meghalsz nebo Hol hagytad a holtteste? Schválně si to přeložte.

Většina lidí, když někam jede, stráví hodiny a hodiny tím, že si předem prohlíží na internetu, jak vypadají ložnice, kde budou spát a jak to tam vypadá na náměstí. Oni pak už přesně vědí, co kde uvidí. Třeba když cestují do Florencie nebo do Benátek. Také si někdy udělám základní obhlídku, ale hrozně mě těší přijet do města, které jsem ještě nikdy neviděl. Já jsem rád překvapován. Jsem zvědavý na to, jestli tam bude kostel barokní nebo gotický, nebo jakému národnímu hrdlořezovi tam postavili pomník… Ta chvíle objevování je pro člověka mého typu k nezaplacení. Naopak jsou lidi, kteří vědí, že za svůj život, který je krátký, musí objet všechna TOP místa na světě. A když nebudou v Seville nebo v Neapoli, tak bude jejich život strašně ochuzen, skoro bezcenný. Já to chápu, taky se tam rád pojedu podívat, ale vím, že některé věci člověk prostě nemůže zvládnout a o jiné přijde, když se bude orientovat jenom na tyhle „masové povinnosti“.

 

Zalidnil jste své cestopisy přáteli – kněz, redakční kolega a šéfredaktor Dalibor Balšínek a také váš děda z Hané. Zřejmě výrazná postava vašeho dětství. Nenesete si tak trochu v sobě jeho úhel pohledu na svět?

Můj děda Josef Peňás byl profesorem na prostějovském gymnáziu, kde učil jazyky – angličtinu, němčinu, ale ovládal i francouzštinu a také ruštinu, což nebylo úplně typické. Souvisí to s tím, že po ruské revoluci přišlo do Prostějova poměrně dost tzv. bílých Rusů, kteří uprchli před bolševiky, a mezi nimi jistý Machonin, otec překladatele Sergeje Machonina. Já si z dětství pamatuji, že když se dospělí bavili, tak se často ozývalo – „staré Machonin“. „Však to staré Machonin říkal!“ A po letech jsem se seznámil s existencí Sergeje Machonina. Tím chci říct, že můj děda se naučil rusky od starého Machonina. Dokonce pak překládal i klasické ruské autory, třeba Tolstého. Byl to takový sečtělý, starosvětský profesor s knírkem pod nosem, baretem na hlavě, nosil černý kabát. Byl zábavný tím, že mě neustále zkoušel, jestli jsem se naučil už konečně pořádně francouzsky a německy.  Říkal, že jedním z jeho největších životních zážitků byla přednáška Františka Xaverského Šaldy, tak to řekl, když přednášel o tajemství básnického tvaru. Celý život uznával za největšího básníka české řeči Otokara Březinu, který se, jak říkal pateticky, dotkl metafyzického rozměru bytí, kosmického rozměru duše. Můj děda byl vzdělanec, otec tří dětí, který prožil život na malém městě a viděl, jak ty dějiny jdou kolem něho. Taky to byl antisemita, čemuž jsem se divil, ale těžko jsem mu to mohl rozmluvit. Když přijeli Rusové ve 45. roce do Prostějova, tak tlumočil sovětskému veliteli, ale komunista samozřejmě nikdy nebyl, naopak. Zároveň věděl, že nějak s tím režimem musí vyjít. Jako katolík chodil každou neděli do kostela. I babička, když šla kolem, tak se pokřižovala. V mém dětství ještě dožíval tenhle starý svět, řekl bych poslední závan baroka. A já jsem rád, že jsem ho zažil. Kolem našeho domu jezdila parní lokomotiva a pivovarští koně tahali pivní sudy. Vybavuji si vůni koňské moče, chmele a pach té lokomotivy – vůně mého dětství.

 

A do jaké míry vás ovlivnil kontrast těch dvou světů, ve kterých jste vyrůstal – slunná a úrodná Haná a odcizené, chladné Sudety?

V tomhle směru jsem schizofrenik. Kdybych se analyzoval, kdybych se položil na psychoanalytickou pohovku, tak tam tyhle dvě odvrácené strany budou. Zatímco celé prázdniny jsem trávil u babičky v žírné a vlídné krajině Hané, svoje dětství a mládí jsem prožil v naprosté divočině Sudet, v panelákovém sídlišti Rotava na Sokolovsku.  

Prostějov byl usedlé město, kde rody zůstávaly po generace. Nebo se přistěhovaly z okolí. A i když sedláky na hanácké vesnici poničila kolektivizace, každý měl dvorek, kde choval prase, udil maso, dělal jitrnice a pálil slivovici. V důsledku toho pak muži umírali v padesáti šedesáti letech na rakovinu tlustého střeva, ale je třeba říct, že prožili hezký život. Zato v západočeském pohraničí, kam se moji rodiče přestěhovali koncem 60. let, bylo všechno jinak. Otec nastoupil do fabriky jako technický náměstek a matka do účtárny. Možná se chtěli vzdálit od prostějovského příbuzenstva, které žaslo a říkalo mé mámě: „Alko, kde jste se tady vzali? Vždyť tady dávají lišky dobrou noc!“ A taky jo. Do těch zpustlých, zničených Sudet počátkem sedmdesátých let, kam postavili nové panelákové sídliště, se nastěhovalo několik tisíc mladých rodin. Podle toho to tam za chvíli vypadalo. Byla to společnost divokého mixu. V souvislosti s repatriací – osídlováním pohraničí, kdy, jak známo Češi nestačili osídlit nové pustiny - bylo jich devět milionů a vyhnalo se tři a půl milion Němců, po nichž zbyla díra – přicházeli lidé odevšad. Takže nakonec tam byla jedna vůbec z nejzajímavějších skladeb repatriantů: Češi z Volyně, Rumunska, Banátu, ze Srbska, kteří tam odešli někdy v 17. století, ale taky z Argentiny, Belgie i Francie.

Nezapomenu na jeden z mých prvních zážitků z dětství, když se do vyprázdněné vesnice Smolné po odsunutých Němcích stěhovaly romské čili cikánské osady ze Slovenska. To přijely vozy z jiné civilizace. Pro mě to bylo vzrušující dobrodružství. Hrál jsem si na Indiána, který s lukem a šípem pozoruje kmen Siouxů nebo Komančů, zatímco já jsem ten Apač. A všude kolem byly státní statky, kde se pásl dobytek, a cestou na pastvu se občas prohnal sídlištěm s třídou V. I. Lenina a tu a tam se nějaká kráva zatoulala a zůstala trčet třeba v samoobsluze. Mělo to rys, který bych dnes nazval surrealistickým.

Kdybych zůstal v Prostějově, rozhodně bych tak pestrý svět nezažil. Stal by se ze mne nejspíš „takové spokojené Hanák“, jak to vidím na svých milých bratrancích. Ale díky tomu, že moje psychika je vlastně rozhozená, mám rád obě ty strany. A každý rok musím aspoň na chvíli zajet do Prostějova i na Sokolovsko.

Když jsem byl malý, rád jsem četl řecké mýty a moc se mi líbil jeden o Persefoné a Hádésovi. Persefoné vždycky půl roku musela trpět a být u Hádá v temném království, v podsvětí, aby ji potom bohyně Deméter na jaro a léto vynesla na tu druhou stranu. Tak já jsem si představoval, že jsem Persefoné, unesená do temného království – a ono to tak skutečně bylo. Ve studených Sudetech, kde pořád pršelo a sníh tam začal padat v listopadu a vydržel až do dubna. Ale co bylo důležité… V té divočině se dala chytat televize ze západního Německa. A to mě později, když už jsem uměl německy, politicky zásadně ovlivnilo. Začal jsem vnímat, jak vypadá demokracie. Poslouchal jsem zprávy, sledoval jsem politické debaty. Takže už od svých čtrnácti let jsem věděl, že existují různé politické strany – sociální demokrati a CDU a mezi tím nějací Zelení a FDP. Když jsem v polovině osmdesátých let přišel do Prahy na filozofickou fakultu, překvapila mne politická negramotnost mých spolužáků. To neznamená, že by fandili komunistům, ale neměli srovnání. Já jsem sledoval německou politickou scénu a věděl jsem, kdo je u moci. A taky jsem věděl, že tomu vždycky předcházela politická debata, že v parlamentu se vedou ostré spory, že se tam lidé třeba i hádají, a zároveň to má nějakou úroveň, politickou kulturu. V těch sedmdesátých a osmdesátých letech bylo západní Německo úžasným státem.

 

Takže na tom psychoanalytickém kanapi by to na konec dopadlo dobře – všechno, co jsem žil, žil jsem rád…

To víte, že jo… Samozřejmě, že by si člověk mohl představit, že by žil někde jinde. Dnes si mnozí lidé myslí, že je to jedno, kde se člověk narodí, odkud je, že to opustí a půjde někam, kde se mu to líbí víc – ale ta představa je problematická. Jak na úrovni individuální, ale katastrofa je to na úrovni kolektivní. A že je to jedno, odkud kdo je a že se to všechno smíchá do nějaké masy a do nějaké kaše, která nebude mít žádný speciální charakter. A že bude dokonce ožehavé ptát se, odkud kdo je. To asi k tomu směřuje, a myslím si, že je to škoda.

 

Mluvíme o vašich cestopisných črtách, o vašem putování krajinou především střední Evropy. Ale vy jste ve svém životě putoval i jinak a jinudy – tištěnými médii. Ti kdo vás znají, říkají, že jste se možná nejvíc našel v časopise Echo. Je těžké dnes udržet nezávislé médium tohoto typu?

To je opravdu těžké, já jen doufám, že příští rok ještě Echo bude vycházet.

 

Je vůbec nutné mít taková nezávislá média?

No pro mě jo, protože už nevím, kam bych šel. (smích) Pro mě by to asi byla konečná. Já myslím, že už jsem dnes těžko přesaditelný.

Otázka, jestli jsou nutná svobodná média – ta je samozřejmě banální. Ano, pochopitelně. Ale to ještě neznamená, že to ví společnost. Když si vás nekoupí kritický počet lidí, tak jste prostě ohrožení na existenci. Já můžu říct, že jsem šťastný člověk, kterému nikdo nikdy neříkal, co má psát. To jsem během těch 27 let, co jsem v novinách, nezažil. Taky je to tím, že jsem psával o kultuře, o politice méně, ale i to by si myslím nikdo netroufl a já bych to nepřipustil. Opravdu nikdy jsem se nesetkal s nějakým tlakem. Je pravda, že dnes už bych asi byl nepoužitelný v médiích, kde jsem působil v minulosti. Kdybych byl dnes v Respektu, kde jsem pracoval v devadesátých letech, asi bych se s kolegy neustále hádal. A nemohl bych asi vydržet v Lidových novinách, i když ještě pořád jsou to noviny s kvalitním obsahem, ale pochopitelně s tím stigmatem majitele je to složité. A to i pro lidi, kteří s Andrejem Babišem nikdy neměli nic společného a nikdy pro něho nenapsali ani řádku. Týden – tam jsem byl docela rád – tehdy mně vyhovovalo, že šlo o zpravodajský časopis, který neměl nějakou vyhraněnou tvář. V letech 2000–2007 jsem tam vedl kulturní rubriku. Když na to člověk vzpomíná, tak to pořád ještě byly takové klidné roky, pořád se ještě dalo věřit, že ten vývoj v Evropě a na Západě jde správným směrem.    

 

Potěší vás jako autora, pokud vaši čtenáři budou podle vaší knihy cestovat?

Ano, každého autora potěší, že čtenáře nenudí. Ale pozor, ta knížka není bedeker.

 

Kam nás pozvete příště?

Ještě musím napsat druhý díl o Opavě. Byl jsem tam před čtrnácti dny na takové konferenci, tak toho musím využít. Opava je zajímavé město. Je odtamtud autorka lvice Elsy a můj šéfredaktor Dalibor Balšínek…

 

Poslyšte, nepodkuřujete mu? 

Trochu podkuřuju, ale taky ho chci poučit. (smích) On není úplně z Opavy, on je z Oder, ale k Opavě se hlásí – tak ať se o té Opavě něco dozví. Pomalu mi už dochází zásobárna míst. Musím se zase někam vypravit.

 

Tak já vás zvu na Kuks. Zkuste Kuks.

Je to ostuda, ale přiznám se, že jsem tam ještě nikdy nebyl. Kuks mě nějak míjel. Možná jsem tam byl v raném dětství a odnesl si nějaké trauma. Východní Čechy jsou pro mě možná nejvzdálenější část Čech. Nikdo z rodiny odtamtud nebyl, nechodil jsem vlastně nikdy ani s žádnou Východočeškou… Ono to bude tím, že lidé z východních Čech se moc nestěhují. Jsou rádi, že jsou tam, kde jsou. Ale něco z východních Čech jsem přece jen navštívil. Mám kamaráda katolického kněze, známe se od studií, je to milý člověk, působí v Brně. Před časem jsme se domluvili, že si vždycky na jaře a na podzim dáme sraz v České Třebové, já tam přijedu vlakem, on farním autem. Čeká na mě na nádraží a já řeknu, kam se vydáme. A on souhlasí, nic jiného mu nezbývá. Takhle jsme se spolu vypravili do Lanškrouna a jindy zase do Žamberku… Atraktivní místa.

 

Je váš cestopisný Fotoblog, který publikujete už spoustu let, i šikovný způsob, jak se bránit zapomínání? Je to svého druhu deník?

Samozřejmě, že je to deník. Vlastně je to týdeník! A když se potřebuju někdy podívat, co kde je, tak si to přečtu, protože jsem si to sám napsal. To je užitečné, ne?

 

 

Vizitka

Jiří Peňás

Novinář a literární publicista, držitel ceny Novinářská křepelka (1997), Ceny Ferdinanda Peroutky (2003), autor knih Deset procent naděje (2002) a Výpravy pro starší a pokročilé (2019).

Narodil se v roce 1966 v Prostějově, dětství a mládí prožil v Sudetech (v Rotavě a Kralicích v Krušných Horách). Gymnázium absolvoval v Sokolově, vystudoval na filosofické fakultě UK češtinu a historii – státnice skládal v roce 1989. V té době už jako otec rodiny pracoval coby zeměměřič, knihkupec a noční vrátný. Do novin nastoupil v roce 1992: pracoval v deníku Prostor, Mladé frontě a Lidových novinách. Od roku 1995 vedl kulturní rubriku v Respektu, od roku 2000 ji vedl v časopise Týden, v roce 2009 se vrátil vést kulturní stránky do Lidových novin. Od roku 2016 je členem redakce Týdeníku Echo.

 

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Bernardem Šafaříkem

ČR-ŠVÝCARSKO: Podíváte-li se ve Wikipedii na poměrně stručné heslo režiséra Bernarda Šafaříka, zjistíte, že několik krátkých odstavečků o něm silně kontrastuje s dlouhatánským seznamem filmové i jiné tvorby. Početní převahu nad hranými filmy tvoří jeho filmové dokumenty. V Šafaříkově tvorbě je ukryto mnoho z toho, co rušný život, prožitý od roku 1968 ve Švýcarsku a po roce 1990 znovu doma, přinesl. V čase, kdy se zamýšlíme nad změnami, které u nás odstartoval 17. listopad 1989, je jeho příběh doslova esencí všeho, co se v naší zemi od roku 1948 až po dnes událo. Rok 1948 je totiž jeho rokem narození.

Autor článku: 
Martina Fialková

Mluvil jste o vašich předcích, jste z velmi zajímavé české rodiny zakořeněné v Praze. Kde jste se narodil vy?

Maminčina rodina, Schebkové, pocházela ze Šťáhlav u Plzně. Její dědeček Jan Schebek byl významným stavitelem železnic. Stavěl po celé Evropě, například železnici mezi Krakovem a Lvovem, v Praze spojku mezi Smíchovským a Hlavním nádražím. Spolupracoval a také se přátelil se známým podnikatelem Vojtěchem Lannou. Odmítl nabídku k povýšení do šlechtického stavu za své zásluhy v tehdejší monarchii, jeho syn však už ji přijal. Schebkové se tedy stali tzv. „nižší šlechtou“. Tady v Praze postavila rodina palác, stojí v ulici Politických vězňů č. p. 7. Žila také na zámku ve Zruči nad Sázavou, který Schebkové koupili a přestavěli, a na zámku v Hodkově, který byl původně tvrzí. A tam jsem se narodil já. 

 

Původ ze zámku a rok 1948 – tuším, co asi následovalo….

Asi rok a půl po mém narození nás všechny odtud vyhodili, zámek a veškerý majetek propadl státu. Žil jsem pak s rodiči a babičkou z otcovy strany až do emigrace do Švýcarska ve dvoupokojovém bytě v Praze. Nemohl jsem na střední školu, na kterou mne už přijali, ale pak přišel na udání příkaz z ministerstva vnitra a komise zrušila rozhodnutí a doporučila mne do výroby. Šel jsem tedy pracovat do pivovaru, vstával v pět, koulel sudy, čistil kádě. Později jsem se ale díky náhodám přece jen na střední školu dostal – na průmyslovku, a z ní na gymnázium.

 

Jak to bylo z otcovy strany?

To byla typická staropražská rodina, kameníci. Proslavil se Josef Víšek, který založil firmu, podílející se pak na všech velkých stavbách v Praze – kamenické práce na Národním muzeu, podstavec pod sv. Václavem, most Legií a mnoho dalšího. Už jeho otec opravoval Karlův most, syn Jiří Víšek pokračoval. Víškové ale nebyli jen kameníky, jeden se také stal starostou Královských Vinohrad a byl při založení Divadla na Vinohradech. A když mne otec vodil do Národního muzea, hrdě mi tam ukazoval velrybu, na jejíž vystavení také rodina přispěla.

 

Vy se tedy můžete dívat všude v Praze, kudy chodíte, na práci vašich předků. To musí být zvláštní pocit. Stále to vnímáte?

Určitě ano. A je tu ještě jeden předek, pradědeček František Pštross, první český purkmistr v Praze, který zavedl v roce 1861 češtinu jako úřední jazyk na pražském magistrátu, ale také ve školách. Z toho kroku vzešly různé počáteční potíže, protože neměl dost česky mluvících úředníků (tehdy v Praze mluvili téměř všichni vzdělanější lidé německy). Takže přivážel nové zaměstnance, kteří mluvili česky, z venkova, a koupil pro ně za vlastní peníze dům, aby měli kde bydlet, a bylo to blízko k úřadu.  Také založil v Praze „vyšší dívčí“, tedy školu, která vzdělávala dívky, ještě před vznikem prvního dívčího gymnázia Minerva. Všichni mí předci vlastně byli nějak politicky činní. Navíc dědeček jezdil po Evropě a měl přednášky, ve kterých varoval před komunismem. Bylo to málo platné.

 

Když jste s rodiči v roce 1968 opouštěli republiku, kde vaše předkové zanechali tolik stop, jak vám bylo? Přemýšlel jste o tom?

Tehdy, když jsme odcházeli, věděl jsem, že se svým temperamentem a kritickým zaměřením bych tu nemohl vůbec existovat. A s minulostí mých rodičů. Vděk národa za vše, co tu naši předci vybudovali, byl příšerný. Po roce 1948 přišli o všechno, i o zdraví. Snad proto se o minulosti a o majetku u nás v rodině nikdy moc nemluvilo.

Emigrovali jsme na jaře – ještě před srpnovou okupací. Hranice byly tehdy krátce otevřené, a když jsme dostali pozvání, mohli jsme odejít. S rodiči jsme se ale rozdělili, odjeli jsme několik týdnů po sobě. Oni do Bernu a já do Ženevy a pak do Lausanne.  A už jsme se ve stejném městě nikdy nesetkali. Já jsem byl totiž od svých 15 let samostatný.

 

Jaké byly první dny a měsíce?

Tehdy, před srpnem, ve Švýcarsku ještě žádní uprchlíci nebyli, vůbec jsme nevěděli, kde žádat o azyl. Já jsem se dostal v Lausanne na kolej, kde mi pak pomohl farář. Pozval mne na víno a ptal se, co chci dál dělat. Chtěl jsem od mládí psát, měl jsem rád literaturu. Řekl jsem mu, že tady je to na mne moc klidné a on mi poradil: „Pro tebe jedině Basilej, zkus se dostat na univerzitu.“ Ale já neuměl moc německy, jen trochu anglicky. A měl jsem dělat zkoušku v němčině! Čekal jsem asi hodinu na nějakého váženého profesora, který na mne zapomněl… Když pak vyšel z kanceláře, začal se mi omlouvat: A co chcete vlastně studovat? Říkám, že sociologii a politickou filozofii… A on: „Aha? Ano, to je dobré – zkouška udělaná.“

 

Takže jste studoval, ale musel jste se i nějak živit. Čím?

V Basileji je zajímavá kulturní atmosféra, kterou vytváří složení společnosti.  V té době to bylo prakticky nejbohatší město světa, protože se tam rozvinul farmaceutický průmysl, vyrostly ohromné a bohaté firmy, a také banky. A ty podporují a určují kulturní dění, dávaly (a stále dávají) prostředky na kulturu a tím ji ovlivňují. A oni mají opravdu tu filosofii, že je třeba do kultury hodně investovat a podporovat ji. To oni staví muzea, podporují divadla… Samozřejmě existuje také celkem intenzivní kantonální podpora kultury. Takže v tom oboru nebyl problém se uživit.   

Ale nepřišel jsem do Basileje, abych jen nějak ekonomicky prosperoval, chtěl jsem se angažovat. A to se mi podařilo, protože jsem už při studiu dostal možnost psát pro místní noviny, Basler Zeitung, National Zeitung,  evropsky významné Neue Zürcher Zeitung, později i další, z Německa  Frankfurter Rundschau, Stuttagrter Zeitung, Die Zeit a jiné tituly.

 

Byl jste ale v nové zemi, nemohl jste tehdy znát švýcarský život a jeho témata. O čem jste psal?

Zajímala mne literatura jako taková a zejména poezie. A dostal jsem možnost pracovat i pro rozhlas, kde vznikaly moje komponované pořady, básně nebo povídky prokládané hudbou. 

 

Ale to jste se musel orientovat a vyhledávat v různých žánrech literatury i hudby, co je zajímavé, co je mainstream, co je novátorské…

Mohl jsem zpočátku čerpat z toho, co jsem znal. Víte, v druhé polovině šedesátých let  byla v Praze kultura, speciálně literatura, ale třeba i divadlo, velice zajímavá a v mnoha ohledech více inovativní než ta švýcarská. A měl jsem výhodu v tom, že atmosféra nebyla vůči uprchlíkům z Východu nijak nepřátelská. Naopak. Všichni obdivovali odpor části obyvatelstva vůči sovětské okupaci Československa v srpnu 1968. Nikdo se tudíž neptal, proč zrovna já pracuju pro švýcarské rádio.

 

Co jste využil z českého prostředí?

Například poezii Vladimíra Holana. Měl jsem ji velice rád, sbíral jsem ji a měl jsem od něj téměř všechno. V Basileji jsem s herci a s baletkou zinscenoval jeho Noc s Hamletem jako scénické čtení.

 

Tehdy v Československu už probíhala „nová vlna“ ve filmu, ale vy jste právě odešel. A přitom film je již dlouho vaše stěžejní parketa.

To je, ale nestudoval jsem ho ani v Československu, ani ve Švýcarsku. Vždy jsem se utěšoval tím, že můžu jít dělat pivovarníka, když neuspěju (směje se). K filmu jsem dospěl přes psaní a rádio, protože později už mi to bylo málo. Chtěl jsem mít ke slovu a zvuku ještě i ten obraz. Médium, které mělo tehdy největší zásah diváků, byla státní televize. Nebyly ještě ani soukromé stanice, které by těm státním odebíraly diváky. Točil jsem tedy dokumenty pro švýcarskou, později i pro německou televizi (ARD, ZDF), mohl jsem dělat prakticky, co jsem chtěl a mohla to vidět spousta lidí v dobrém vysílacím čase. A nemusel jsem se nikoho ptát, o čem můžu nebo nemůžu točit. Zpracovával jsem v dokumentech švýcarská a německá témata, často i velice kritická, společenská, sociální, ale i politická.

 

Zatímco tady v Československu by to v té době absolutně nešlo. Ale co hraný film?

První, satirickou komedii ze života českých emigrantů Psí dostihy, jsem natočil v roce 1983. I ve Švýcarsku existovala „ nová vlna“, výborní režiséři, jejich filmy měly evropský formát (Tanner, Goretta). Nikdo se ale nezabýval tématem uprchlíků. I můj další hraný film Chladný ráj (1986) byl na toto téma.  Využil jsem v tom příběhu zkušenosti československých emigrantů v polovině osmdesátých let minulého století, ale zobecnil je, stejné situace prožívali i lidé z jiných zemí. Před pár lety běžel i v ČT, kde ho charakterizovali jako příběh o emigraci, lásce a ztracených iluzích na pozadí studeného blahobytu.  Další komedie Zlatá panna o producentech bez peněz pak následovala v roce 1989.

 

Samostatnou kapitolu tvoří ale vaše „Atelierbesuche“, tedy Návštěvy v ateliérech. Dokumenty, které jste dělal pro německou televizi.

To byla velice dobrá fáze, trvala sedm let. Dojížděl jsem z Basileje do Frankfurtu nad Mohanem, kde mne tehdy požádali, abych natočil něco nového o umění. Začal jsem přemýšlet. Tehdy bylo přelomové období, kdy do výtvarného umění přišel tzv. koncept. To je něco, co je v hlavě umělce, ale člověk, když to uvidí, tak tomu často hned nerozumí nebo nechce rozumět a přestává ho to zajímat. Lidé se proto začali odklánět od umění. Tak jsem si řekl, že ve svém filmu musím jít do hlav a do mozků těch malířů a sochařů. Podívat se, co vlastně je tou inspirací a jak oni myslí. Ale to nepůjde s textem. Tehdy byly ve filmu běžné i dlouhé komentáře nebo rozhovory s kunsthistoriky i umělci, ale já jsem se rozhodl dát to všechno pryč a dělat to jinak. Nějak zajímavě filmově podchytit. Čím víc jsem točil a uvolňoval se, tím jsem byl odvážnější a tím víc se to dařilo, takže se z  Atelierbesuche stal docela fenomén.  I když třeba různé pořady se rušily, ty moje zůstávaly a mohly běžet do aleluja, staly se institucí.

 

Nepřišel pak někdy moment, kdy se na stejné téma – návštěva v ateliéru – vytvoří stereotypy a je obtížné se pokaždé podívat jinýma očima, aby film neopakoval stejné postupy?

To je dobrá otázka. Tehdy jsem nepřetržitě buď točil, nebo jsem byl u zpracování filmu. Byl to adrenalin a nebyl čas se něčeho obávat. Zajímavé bylo, že ani v Německu nikdo nezpochybňoval, že to točím já, kdo nemá německý nebo švýcarský pas, ale pouze uprchlický. Spousta jejich vlastních lidí by bývala chtěla mít takové skvělé podmínky a vlastní pořad, ale nikdo mi to nedal najevo. Byl jsem prostě úspěšnou institucí. Ale po těch sedmi letech jsem se opravdu vyčerpal. A chtěl jsem taky dělat hraný film.

 

Proč myslíte, že byly vaše dokumenty o umění tak úspěšné?  

Podařilo se mi vymyslet a zrealizovat novou dokumentární formu, která byla pro diváky srozumitelná a zajímavá. Najednou začali současnému umění rozumět. Přesně ve smyslu úlohy veřejnoprávní televize.

 

Pak ale přišel listopad 1989 a vy jste spěchal do Prahy. Co byl hlavní důvod, když se vám ve Švýcarsku i Německu tak dařilo a navíc vaše manželka je Švýcarka?

Chtěl jsem se angažovat v procesu obnovy společnosti, který po pádu komunistické nadvlády začal. Zřejmě to zavinily geny, zděděné po předcích. Angažovat se, být veřejně činný, mělo pro ně velkou prioritu. Na první svobodný Silvestr v Praze v roce 1989 nikdy nezapomenu. 

 

Brzy jste začas spolupracovat s Českou televizí, zapojil jste se do cyklu dokumentů GEN Fera Feniče nebo do cyklu Jak se žije…

Ano, vznikla tam řada dokumentů, Genů i Ok, později jsme se ale rozešli. Začala další etapa mé spolupráce, a to s producentem ČT Karlem Hynie, ve které jsem se posunul dál při práci na velkých dokumentech celospolečenského významu, jak byly definované. Vzešel z ní například portrét Pavla Landovského Lanďák nebo dokumenty, které mapují české fenomény: taneční, chalupaření a chataření. Nebo trilogie Cenzurované sny o naší socialistické minulosti. V archivu ČT lze najít také hodinový dokument o největším basilejském veletrhu, Art Basel -  Olympiáda umění a komerce nebo zatím můj poslední film, portrét Národní galerie v Praze, objednaný bývalým generálním ředitelem, který však vznikal za poměrně zvláštních podmínek. Ještě dnes se z toho vzpamatovávám. Dal jsem si proto trochu pauzu, ale už přemýšlím, co bych dělal dalšího.

 

Když jsem s kolegy natáčela náš dokument České kořeny ve Švýcarsku, ještě jsem vás neznala. Tehdy nám ale jedna z respondentek pustila váš dokument My a Matterhorn, Matterhorn a my. Na rozdíl od našeho filmu, jehož záměrem bylo představit jednotlivé zajímavé osobnosti a jejich příběhy, ten váš pojednává o té obrovské emigrační vlně do Švýcarska v roce 1968 celkově. A přináší množství velmi zajímavých archivních materiálů. To jsem oceňovala a bylo mi záhadou, jak jste to vše nashromáždil.

Ten film vznikl z popudu švýcarského velvyslanectví v Praze. V roce 2007 mne požádali, abych natočil dokument k blížícímu se 40. výročí srpnových událostí a následné emigrační vlny roku 1968. (Ve Švýcarsku se tehdy ocitlo na 13 000 Čechoslováků, pozn. MF). Na velvyslanectví ale měli jen vágní představu. Věděl jsem, že potřebujeme mít partnera, a tím musí být Česká televize, která má infrastrukturu. A že budou potřeba archivy, bez nichž to nemá smysl. Můj nápad byl, natočit film ze švýcarského pohledu. Tedy jak nás Čechoslováky vnímali Švýcaři. Jaké byly jejich názory. Doposud se tyto dokumenty dělaly vždy z našeho pohledu, našich prožitků.

 

Jak jste získal ty archivní materiály? Jsou tam opravdu působivé. Silný byl třeba archivní záznam ze setkání význačných švýcarských a německých spisovatelů v čele se slavným dramatikem Friedrichem Dürennmattem, ve velkém basilejském divadle, kde všichni tito intelektuálové veřejně československé emigranty podpořili a apelovali na státní instituce i na celou společnost, aby jim pomáhala. A tato pomoc se velmi rychle na všech frontách skutečně i realizovala.

Měl jsem tu výhodu, že jsem pro švýcarskou televizi roky pracoval. Získat materiály z televizních archivů je vždy hrozně drahé, to by nezaplatila ani Česká televize. Zkoušel jsem něco vyjednat a na ředitelství v Bernu mi odpovědný člověk řekl: Podívejte se, my máme možnost jednou do roka udělat gesto a poskytnout archivy zdarma. A ukázalo se, že tento dokument může být tou příležitostí. Velmi drahé jsou i tzv. přepisy dokumentů z archivu, ale tady jsme získali jednu nadaci ve Švýcarsku, která je zaplatila. A pak jsem musel sehnat ty správné Švýcary, kteří tu dobu zažili a mohli by o tom vypovídat.

Velmi dobře přitom zafungovalo švýcarské velvyslanectví v Praze. Úplně náhodou jsem se dozvěděl, že jeden švýcarský ministr před lety (kdy jím ještě nebyl), pašoval českého uprchlíka ve svém autě přes hranice. Tu zajímavou informaci jsem chtěl využít. Dostal jsem kontakt, ale obával jsem se, že bude velmi obtížné dohodnout s ním schůzku přesně na konkrétní den, kdy jsme byli s Českou televizí natáčet ve Švýcarsku. Díky velvyslanectví se to podařilo a pan ministr o té historce velice pěkně vyprávěl.

 

Vzhledem k délce a množství archivních materiálů to muselo být ohromné množství času a práce. Jak dlouho jste film dělal?

Myslím, že tak tři čtvrtě roku. Jenom než jsem všechno prohlédl…. Než jsem vše zkopíroval… Největší práci samozřejmě dal konečný výběr a komponování toho všeho dohromady. Film šel pak v České televizi a dosud běhá po republice při různých příležitostech. 

 

Pojďme ale teď k nám, do Čech, kde se už od devadesátých let hodně zdržujete, a s vámi i vaše švýcarská paní. Co tu má ráda a co ji v Čechách inspiruje?

Moje žena Bertha je malířka. Absolvovala akademii v Basileji. Mnoho lidí ji už dávno nabádalo, aby vystavovala, ale ona se stále bránila, že její věci nejsou dost dobré. A tak se stalo, že první velkou výstavu měla moje žena v Česku. Dnes vystavuje samozřejmě i ve Švýcarsku. Česko má velmi ráda, přestože stále zápasí s češtinou. Je Retorománka, takže jí jdou hlavně všechny románské jazyky. Ale samozřejmě rozumí i mluví česky, jen třeba u lékaře, aby rozuměla opravdu přesně, potřebuje moji pomoc. Přestože žijeme mimo Prahu, na společenský život si rozhodně nestěžuje, máme tu přátele. Do Prahy často jezdíme a ona si velice oblíbila Národní galerii, o které jsem natáčel už zmíněný dokument.  Stala se vlastně jakýmsi jejím neplaceným propagátorem mezi Švýcary, vodí sem své návštěvy.

 

Co vaše paní nejčastěji maluje?

Má velmi ráda Kutnohorsko, kde pobýváme, ta krajina ji inspirovala. Jejím častým tématem jsou přírodní kalamity, což zní zvláštně. Vichřice, bouře, polámané stromy. Nezobrazuje je ale negativně, vidí to jako nový začátek, optimisticky, v jasných barvách. Dokonce se dá říct, že teprve v Čechách potkala své pravé téma.

 

Mimochodem – když už znovu mluvíme o té Národní galerii. Zmínil jste, že vás mrzí, že nemá stále to postavení, jaké by jí náleželo. Že jsou tam poklady, o nichž se neví. Můžete díky svým zkušenostem hodně srovnávat. Má pražská Národní galerie skutečně ten potenciál přitáhnout více domácích, ale i zahraničních návštěvníků, například ve srovnání s Vídní?

Podle mne ano. Bohužel jsem během natáčení viděl poloprázdné a prázdné sály, ale ten potenciál tam je. Chce to ovšem dlouhodobou práci a ředitele, který se bude galerii věnovat naprosto oddaně – nejen napůl, jak tomu v době našeho natáčení bylo. Chce to stabilitu a hledat nové vedení galerie i mezinárodně.   

Co bych ale velice pochválil, to je právě skončená výstava Alberta Giacomettiho, a pak nová koncepce Schwarzenberského paláce. Tam jsou nově vystaveni Staří mistři. Vřele doporučuji k návštěvě. Zúčastnil jsem se znovuotevření expozice, dělal ji Švýcar Marius Winzeler, (architektem výstavních prostor je Josef Pleskot, pozn. MF) a je to znamenité, krok správným směrem.

 

Před nedávnem jsme oslavili 30 let svobody, významné výročí společensko-politických změn v roce 1989, od pádu komunismu. Jaký ve vás to slavení zanechalo dojem?

Rozpačitý. Samozřejmě si vzpomínám na to, co se dělo ještě před listopadem 1989 a na pocity, které jsem tenkrát měl. Ty byly neopakovatelné, protože bylo jasné, že se k politické změně schyluje – ale ne tady. Strůjci byli jinde. Potkával jsem dost lidí z Maďarska nebo Polska a byl jsem informovaný. Jednou jsem natáčel o časopisu Kontinent, který vycházel v Paříži. Vydávalo ho ale německé nakladatelství a redakci tvořili ruští emigranti. V časopise se řešily otázky politického vývoje a bavili jsme se o tom, zda komunistický systém skončí. Já jsem byl skeptický, oni tvrdili, že ano, a že to bude v Polsku. Měli ty správné informace, nakonec to byla pravda.

My jsme v Československu dříve platili za velké aktéry hledání nové cesty, bohužel k tomu nedošlo. Rozdíl před rokem 1989 byl vidět i v tom, jak na různých festivalech v zahraničí se mi čeští tvůrci vyhýbali nebo se chtěli scházet tajně. Kdežto Poláci se hlásili, pozvali mne do Varšavy na festival a představili publiku jako českého emigranta točícího ve Švýcarsku. V Maďarsku jsem točil někdy v roce 1985 pro ZDF téma o tristní bytové situaci. Natáčeli jsme na ministerstvech a byl jsem překvapený, jak tam lidé otevřeně mluvili, byli kritičtí a nepokoušeli se nic skrývat. Co se dělo v Polsku i Maďarsku, jsme mohli na Západě vidět v přímém přenosu. Československo bylo jako předposlední a proto dnes nevím, ty oslavy…

 

Ano, Polsko a Maďarsko byly tehdy před námi, dnes je tam ale demokracie více podkopávaná než u nás. Osobně u nás vidím velkou naději v mladé generaci, která i těmi oslavami, ale i značnou angažovaností dává najevo, že jí další vývoj není lhostejný. Jak to vnímáte vy?

Já se stále potkávám s mladými lidmi. Teď mne například pozvali do Chomutova, kde se bude diskutovat právě o těchto otázkách. Jedu tam, protože to považuji za důležité. Na vývoji tady mi velmi záleží. Celý smysl mé existence, proč dělám filmy tady a ne někde jinde je, aby to tady šlo dopředu, byla možnost jiného názoru, jiného pohledu.

Mám radost z té možnosti, žít střídavě mezi oběma zeměmi. Radost, že člověk mohl být svědkem a také účastníkem změny celého systému. Jsem nadšen, že se tu žije normálním životem. Ale je mi smutno z toho, že se schováváme za Visegrádskou čtyřku, což není pro západ nic moc zajímavého. Nejsme schopni se samostatně prezentovat a jsme stále plni komplexů.

 

Co nám podle vás chybí?

Ssebekritický pohled na sebe sama, na naši minulost. To tady ještě neproběhlo. Sousední země si to absolvovaly například i přes své spisovatele či dramatiky. Němci, Rakušani i Švýcaři – to byli lidé jako Dürrenmatt nebo Frisch, kteří byli neustále v opozici, a kteří se pořád ptali. A člověk se má ptát: Jaká byla naše historie? Je to tak, jak nám to bylo řečeno? Byli ti husité opravdu hrdiny, nebo ne? Proč jsme se stali protektorátem? A tak dál. A dokud toto nezačne, nebude to dobré.

Myslím, že česká kultura a my všichni bychom mohli být mnohem dál. Tím, že zmizel vnitřní a vnější nepřítel, vytváříme si jiné nepřátele sami ve společnosti, která je vlastně ale čím dál normálnější, což je zase pozitivní. Měli bychom se proto nově orientovat a jít dopředu.

Myslím, že největší kulturní kvas tady byl na přelomu 19. a 20. století, kdy většina lidí mluvila plynně česky i německy. Obě kultury se prolínaly, konkurovaly si. Cena za poválečné „očištění“ národa je veliká.

 

Je zajímavé, že vy jako potomek vašeho pradědečka, který tu prosadil češtinu, mluvíte vlastně opačně…

Moji vlastenečtí předci vůbec se asi obracejí v hrobě. Já v té jazykové izolaci ale vidím velký problém, protože lidi tu jsou odkázáni pouze na česká média. Kdežto Švýcaři si běžně pustí německé zprávy, to samé Rakušani, v Lichtenštejnsku, Lucembursku také. Ve Švýcarsku mnozí zároveň mluví francouzsky, italsky. I dnešní Praha by mohla být velice zajímavým, multikulturním městem, i když to slovo se mnohým asi nebude líbit. Problémem je ale čeština, pro cizince většinou těžce zvládnutelný jazyk.

 

I přesto tady už spousta cizinců žije, a jsou tu rádi.

Měli bychom však z Prahy udělat moderní metropoli, přitažlivou i pro opakované, a nejen jednorázové návštěvy. Místo abychom ji rozvíjeli, vytváříme z Prahy skansen. Basilej je také starobylé město, ale moderní architektura tam hraje velmi významnou roli. Je stále velice významným kulturním centrem Evropy a 36% obyvatelstva Basileje jsou dnes cizinci. My v Praze prodáváme stále to, co vybudovali naši předci včetně těch mých, ale bojíme se k tomu přidat něco nového. Z nové architektury je tu pořád strach. A to se přenáší i na tu kulturu obecně. Ale už se to hodně zlepšilo. Kultura udělala velký pokrok, ale je třeba intenzivněji hledat vlastní cestu. Stát se znova evropskou avantgardou.

Principálem loutkového divadla v Americe

NEW YORK: Více než sto let staré marionety objevil v kostele Jana Husa v bývalém „srdci“ české čtvrti na Manhattanu v New Yorku Čechoameričan, loutkoherec a divadelník Vít Hořejš, který do Ameriky emigroval v roce 1979. Překvapivý nález ho o jedenáct let později přiměl ke spoluzaložení Česko-americké loutkové společnosti (The Czechoslovak-American Marionette Theater, CAMT). Navázal tak na dávnou tradici českých loutkářů v Americe. Se svou kočovnou show, osobitým avantgardním pojetím tradičního loutkového divadla pro dospělé, procestoval už celý svět a za šíření české kultury v zahraničí byl odměněn v loňském roce cenou Společnosti pro vědu a umění. Při té příležitosti vznikl následující rozhovor plný autentických vzpomínek a pozoruhodných informací o provozování tradičního českého kumštu jménem loutkové divadlo za velkou louží...

Autor článku: 
Irena Koušková

Emigroval jste do USA v roce 1979 ve svých 29 letech. Co jste dělal v Čechách předtím, než jste odešel za hranice?

Vždy mě to táhlo k divadlu, na FFUK jsem ale studoval francouzštinu a filozofii. Pak jsem zradil svou první lásku, francouzštinu, a zamiloval se do angličtiny, do Shakespeara. V roce 1972 jsem se dostal do Anglie (vyprosil a vyběhal jsem si „devizový příslib“, 50 tolarů na 10 dní a potřebných půl tuctu papírů na „výjezdní doložku“ na neuvěřitelné dva týdny). Pak jsem v Londýně spal v Hyde Parku se stovkami hipísáků a chodil dvakrát denně do divadla…

Nakonec jsem se vrátil do Čech, abych nepoškodil rodinu, i když mě lákalo a lákali jiní tam zůstat. Jenže jsem tu cestu stopem o pár dní přetáhl a sebrali mi pas, takže jsem pak pět let nemohl ani do NDR. 

Na Lidové škole umění jsem při univerzitě studoval herectví u paní Jiřiny Steimarové a ta mi po promoci (diplomka o franko-kanadské literatuře) zařídila audičky (v uměleckém slangu zkušební předehrávky pro případné využití v repertoáru - pozn. red.) v Šumperku, kde jsem pak strávil jeden rok jako herec s plným platem. Jinak jsem byl vždy na volné noze. Zažil jsem tam krásu sezóny v repertoárovém divadle, to je něco, co v USA neexistuje. Jenomže politická situace v umění pro mě byla nepřijatelná. Jen tak tak jsem unikl propagandistickým hrám, SSM, nebo podpisu Anticharty. Volnější už to bylo v Polsku, kam jsem se jezdil nadýchat čerstvého vzduchu. Taky jsem, víceméně ilegálně, dělal asistenta režie u Adama Hanuszkiewicze v Teatru Narodowym na Racinově Faidře.

Moje cesta do Ameriky v roce 1978-79 vedla přes Itálii a Francii. Dostal jsem výjezdní doložku, abych mohl konzultovat s autorem Primo Levim překlad knihy Periodická tabulka. Setkal jsem se s ním, konzultoval, ale řekl jsem mu, že překlad zřejmě nevyjde, protože já zůstanu na západě, což byl podle komunistických zákonů zločin. On na to řekl, „Cokoli je dobré pro vás, už to vyšlo ve více než třiceti překladech, tak o jeden víc nebo míň...“

 

Dělal jste loutkové divadlo už doma v Česku nebo až ve Státech?

Kromě rodinného loutkového divadla mé maminky a jejích sourozenců z 20. let, s nímž jsem si hrál se svým bratrem a sestrou, jsem nic o loutkách nevěděl. Myslel jsem, že loutky nemají budoucnost, že už jsou zastaralé. Ale někdy v roce ´75 jsem inscenoval s tím maminčiným dětským divadélkem pětiminutovou parodii na pimprlovou komedii, při které jsem vlastně objevil, že loutky skýtají spoustu možností. A pak přišel blesk z čistého nebe, objev Divadla Drak, které okouzlilo pražskou uměleckou smetánku. Já k ní nepatřil, ale nějak jsem se k tomu nachomejtl. Kombinace loutek a živých herců mě tehdy v 70. letech uchvátila a inspiruje mě dodnes.

 

Jak jste se dostal k loutkovému divadlu v Americe?

Do Ameriky jsem se bál. Nečekali na mě sice při přistání gangsteři, které jsem si představoval podle detektivek a zřejmě i komunistické propagandy, ale šokovala mě tehdy špína na letišti a odpadky v ulicích. Ale dalo se tam dělat divadlo i s přízvukem, což by v Anglii asi moc nešlo. A tak jsem se od poslíčka na kole přes taxikáře v New Yorku dostal přece jen k divadlu. Začal jsem jako technikář ve slavném Roundabout Theatre, tenkrát ještě „jen“ off-Broadway na 23. ulici (jsou stále ještě nekomerční, ale dnes mají pět scén, z toho tři na Broadwayi).  Byly to podstatně menší peníze než za volantem taxíku, (což taky nebyl žádný zlatý důl). Ale vydělával jsem si divadlem! Už brzy po příjezdu jsem s překvapením zjistil, že tu herci, profesionální, vystudovaní, talentovaní herci, dělají své „showcase“ často zadarmo, nebo do toho i vrazí vlastní tolary!, aby na sebe upozornili, což je běžná praxe. Taky jsem četl anglicky tradiční české pohádky s doprovodem jazzové nebo rockové muziky, většinou pro dospělé, což jsem trochu dělal už v Čechách.

Po dvou malých rolích v Jindřichu IV. (zadarmiko) a Richardovi II. (jeden tolar US za představení!) jsem se pak dostal k avantgardní produkci Goethova Fausta II. V divadle Patchoworks přepisovali a předělávali na modernu ten nesmrtelný a nehratelný druhý díl. Zmínil jsem se režisérce o tradici loutkového Fausta, a ona na to, ať si vyberu scénu, přepíšu ji a udělám s loutkami. Loutky mi posílali z Čech, první byl čert, kterého maminka vymámila od sběratele pana Vorla (za hezkejch pár tisíc), dostal oficiální „výjezdní doložku“. Ještě má od strážců hranic razítko na kopytě a na chodidle. Projekt Faust skončil a z nečinnosti by čert začal dělat neplechu, tak jsem ho začal montovat do těch pohádek. Přišla mi pak ještě od sestry čarodějnice a princezna.

Jednou jsme s těmi třemi loutkami vystupovali v kostele Jana Husa v srdci bývalé české a slovenské čtvrti na Manhattanu, na 74. ulici. No a já v tom českém newyorském kostele udělal objev, který pak dal jasný směr mému dalšímu životu v Americe…

Jedna z posledních českých babiček té presbyteriánské farnosti byla vrátná, paní Lučártová (Luchart), a ta mi řekla, že se tu hrávala loutková představení. Vyptával jsem se na osud loutek, až mě pustila podívat se na půdu − a tam jsem našel několik desítek starodávných loutek, s nimiž kdysi hrávali krajané divadlo, některým kouskům bylo i přes dvě stě let… Čekaly tu vlastně na mě schované na půdě přes padesát roků.

Dlužno říci, že krajané tady měli svou enklávu v pár tuctů ulic kolem 2. Avenue, říkalo se tomu Little Bohemia, a provozovali zde také loutkové divadlo, takže jsem navázal na dávnou tradici. Zajímavé je, že základ české komunity tvořili dělníci z tabákoven, např. z Čáslavi nebo Kutné Hory, kteří tu balili doutníky. Mezi Kutnohorci byli i řezbáři svatých, pro něž výroba loutek byla něco jako melouch.

 

A to už jste přemýšlel o vlastním divadle?

Ještě jsem pár let dělal v černém divadla Ta Fantastika, taková zajížďka, ale v roce 1990 jsem s Honzou „Čágem“ Ungrem (také se mihnul a pak vyhnul divadlu Ta Fa) spoluzaložil Československo-americké loutkové divadlo, Czechoslovak-American Marionette Theatre (CAMT) a stal se ze mě loutkoherec, ale také režisér, překladatel i autor, technikář, švadlenka marionetových kostýmů, takový americký Kopecký (já bych se tak neodvážil nazvat, ale několik krajanů mě tak oslovilo, tak to přijímám). Začali jsme samozřejmě Faustem, což byla vlastně naše jediná tradičně zahraná komedie. Adaptovaných i původních her je už více než dva tucty, odehráli jsme stovky představení, vystupovali ve 34 státech USA a na mezinárodních festivalech ve Francii, Pákistánu, Turecku, Polsku nebo Koreji. Za vším je ale nejen vlastní kumšt, ale také hodiny strávené vyřizováním administrativy, techniky a sháněním grantů.

 

Jak vzpomínáte na 80. léta strávená s Ta Fantastikou Petra Kratochvíla?

Měl jsem z Čech úžasnou vzpomínku na Petrovu roli v Ypsilonce, kde ho jako Michelangelova Davida sochal nezapomenutelně Vašek Helšus. Sešel jsem se s Petrem v New Yorku jen tak na pokec, ale ukázalo se, že je to vlastně jakási přijímací zkouška: Petrovi se rozešel soubor a hledal nové „černé vzadu,“ ty neviditelné manipulátory létajících rekvizit, kteří vytvářejí kouzlo černého divadla. Mluvili jsme pár minut a nabídl mi vstup do souboru. Ještě s neúplným obsazením jsme přezkušovali představení „Snu,“ protože se mělo jet za tři měsíce na festival „Sigma“ v Bordeaux. Poprvé jsem tak dostal v Americe zaplaceno za „hraní divadla.“ I když to byl honorář jen za ten týden ve Francii, a za tři měsíce zkoušek nic, byl to obrovský skok nazpátek nebo vpřed?, k obživě divadlem. A protože to bylo představení beze slov, neměli ani viditelní herci, Petr a Milada Kratochvílovi vpředu, a my neviditelní vzadu, žádný problém s přízvukem. 

Všichni měli samozřejmě ještě různá zaměstnání, Petr a Milada dvě nebo tři, dělali v restauraci Ruč, v obchodě s cukrovinkami na Nádraží střed (Grand Central), Petr byl liftboy v Národní budově, kde ještě fungovalo slavné divadlo Manhattan Theatre Club. Po nocích spolu vyráběli rekvizity a Milada šila kostýmy, barevné i černé sametové, a sametové pozadí a šály do „černé díry“, kde jsme v temnotách my nováčci klopýtali jeden přes druhého. Zkoušelo se v maličké klubovně Bohemian Hall v Astorii, která stojí uprostřed poslední velké zahradní pivnice v New Yorku.

Dalšími členy byli kromě mě a mé partnerky Bonnie Stein také Lenka Pichlíková, Consuela Morávková, Honza „Čágo“ Unger (kdysi jsem se mu obdivoval, když zazářil jako klaun v Cirkusu Alfred Ctibora Turby), Libor Hon (později se přidala jeho žena Alexandra), Richard Balous, Zdeněk a Jitka Lichtág-Loveček a Pavel „Kefalín“ Berka, osvětlovač Jarda Hruška a jeho žena Tracy. Na někoho jsem asi zapomněl, bylo nás 12, někdy 13, jindy 11, počty i tváře se časem měnily.

Po úspěchu v Bordeaux jsme příští rok jeli na dvouměsíční evropský zájezd. Začal v Monaku v Divadle Princezny Grace (bývalé filmové hvězdy Grace Kelly), kde bylo za branou pro kulisy slyšet šumění příboje. Pokračovali jsme přes Francii, Belgii a Lucembursko do Itálie a Švýcarska. A po té slávě se všichni, včetně Petra a Milady, vrátili nazpátek k poslíčkování, za pulty lahůdkářství nebo číšničení. Milada Kratochvílová (dnes už opět Janderová) držela Petra i celé divadlo úžasným způsobem, a já začal pomáhat s produkcí. Když nám ve zkušebně vypnula elektrárna Con Edison nejdřív topení a pak elektřinu, Milada se s Petrem a většinou souboru přestěhovali za teplem na Floridu. Já dostal od nakladatele zálohu na svou verzi sedmi českých pohádek, „Twelve Iron Sandals“, tak jsem si řekl, na půl roku mi to vydrží, koupil jsem si odvážně první osobní kompjůtr, Kaypro II X, a odjel na Floridu taky. Stal jsem se pak Petrovým a Miladiným parťákem, a příštích pět let jsem pendloval mezi Floridou a New Yorkem. 

Naučil jsem se tu dělat veškerou administrativu, psal jsem žádosti o granty (bez velkého úspěchu) a spolu s Bonnie jsme zorganizovali zájezdy do Hong Kongu, Singapuru, Malajsie a na Taiwan a nějaká představení na Floridě, v Kalifornii a jinde po Americe. Brzy po příjezdu na Floridu jsem dostal životní šanci, roli hlavního padoucha v akčním filmu Chucka Norrise: „Invasion USA“. Byly to obrovské peníze a obrovská sranda, měl jsem skákat se samopalem nad hlavou z helikoptery do příboje coby velitel diverzní jednotky Varšavského paktu. A byl jsem ten poslední padouch, ten co dlouho uniká, přežije až do konce filmu... Pak mě měl hrdina Chuck klasicky odstřelit nějakým tím raketometem a mé tělo mělo letět v plamenech skrz okna vládní budovy v Atlantě. Natáčení se odkládalo, až mělo začít ve stejný den, kdy nám začínal jeden z pouhých dvou zájezdů roku, pět představení důležitého festivalu v Jižní Karolíně. Ta Fantastika byla můj vlastní soubor, záviselo na mně dvanáct lidí, kteří přes dva měsíce dřeli na zkouškách. A tak tu prčovní roli hlavního padoucha dostal blonďatej Rus, kterého jsem na audičkách přehrál.

Ta Fa byl můj soubor, jenomže umělecky jsme si naše sny neplnili, pořád to byla ta zastaralá šantánová estetika, se kterou začínal Srnec v 60. letech. Tak jsem se v roce ´89 s těžkým srdcem Miladě a Petrovi omluvil a černého divadla nechal. Vzdal jsem se svého třetinového podílu ještě včas, než do toho přišly opravdové peníze, a šel třít loutkářskou bídu. Od milionů už by pak bylo těžší odejít. Ale byla to úžasná škola pro další práci v „chudém divadle“.

 

Jaký je váš loutkový repertoár v „chudém divadle“? Klasické české pohádky prý potřebovaly další vysvětlení kontextu… O co šlo, jak to vypadalo?

Třeba Vodník se musí vysvětlit, protože neexistuje (nebo o něm nevědí) v Americe. Coby Vodní duch (Water Spirit nebo Water Goblin) byl ale velice známý a blízký indiánskému publiku, pro něž jsem hrál na pár tuctu rezervací v Idahu, Dakotách, Arizoně a Novém Mexiku. Hrát na střední škole pro dospěláky, pro pět set apačskejch válečníků, kteří nehnou ani svalem na tváři, je skutečnej zážitek. Na jihozápadě v „bible belt“ se zase bojí pustit do školy ďábla, neznají komického folklorního čerta. 

V pohádkovém představení spojuji tři klasické pohádky povídáním o původu loutek, o českých, slovenských a rusínských přistěhovalcích. Málo dětí, ale i dospělých mělo ponětí, kde bylo Československo, na otázku z pódia odpovídali v Rusku, v Pensylvánii, v Africe. A najednou jsem po roce 1993 musel přidat vysvětlení, že země odkud já i loutky pocházíme, už neexistuje. Golema jsme zase udělali jako taneční představení, současný tanec. Mísíme často pohybové divadlo, marionety, nalezené předměty, stínové loutky, a vždycky se snažíme, abychom měli živou hudbu. Jako ukázku češtiny, a aby věděli jak správně vyslovit mé jméno s tím unikátním českým „ř“, učím diváky opakovat „třista třiatřicet stříbrných křepelek...“.  Většinou se smějí, ale jednou nějaké dítě vykřiklo „Ty jsi se zbláznil...“. 

Jak už jsem zmínil dříve, ještě v Čechách jsem vyprávěl pohádky pro (mladé) dospělé, s jazzovou nebo i rockovou hudbou. To bývaly méně známé texty. Také má vlastní podvratná pohádka o „dobrém dědečkovi,“ který nejmladšímu laskavému - tedy hloupému - bratrovi nakonec za odměnu utrhne hlavu, patří do tohoto soudku. Ale v Americe, kde neznají žádné z těch pohádek, s nimiž jsme jako děti vyrůstali, jsem se musel vrátit k Němcové a k Erbenovi. A je to krása, jak taková „Sůl nad zlato“ unese diváky všech věků.

 

Pro koho v New Yorku hrajete, kdo jsou vaši diváci?

Máme publikum, které si nás oblíbilo a vrací se, anebo najednou přijdou úplně noví diváci, jako teď na posledního Fausta, který byl vyprodaný v NYC i v Bostonu. Hrajeme pro všeobecné americké publikum, většinou pro dospělé. Pomohli jsme změnit představu, že loutkové divadlo je jen pro malé děti. Jindy zas rodiče přivedou tříleté špunty i na Hamleta. Lidé českého a slovenského původu tvoří jen malou část diváků. Přijdou ale Rusové, Židé, Poláci, Indové, Japonci, Číňani, národnosti, které mají loutkovou tradici. 

 

Jak děláte propagaci?

Pohlednice, letáky, plakáty, sociální sítě, najímáme tiskového agenta, který rozesílá oznámení do médií. Někdy se mu podaří dostat hodně článků a kritik, někdy ne, nedá se to vysvětlit. Ale jak říká, jediné noviny, které se opravdu počítají a přitáhnou diváky, jsou New York Times. A dobrá pověst od úst k ústům.

 

S jakými loutkami hrajete?

Kromě těch historických si loutky necháváme vyřezat v Čechách. Nejdřív jsme hlavně dělali kopie starých loutek z kostela Jana Husa, těch nejkřehčích. Od pana Václava Krčála a pak „trikového“ dupáka od Ivana Antoše. Stavěli jsme je vždy též o něco větší, neb hrajeme někdy pro veliké publikum − teda hlavně moje sólové představení pohádek, které jsem hrál s šedesáticentimentrovými marionetami až pro 900 dětí v tělocvičně ve Phoenixu (naprostý zločin). Tak to dělávali staří loutkáři, když si navzájem stále většími loutkami konkurovali. Některé mnou nalezené loutky byly kdysi vyrobené v Čechách, různými řezbáři u firem Muenzeberg nebo Modrý a Žanda. Ty nejstarší zhotovil zřejmě Mikuláš Sychrovský z Mirotic, jihočeský řezbář, který vyrobil mnoho loutek pro několik generací Kopeckých i jiných slavných rodin. Jeden druh mezi nimi měl ovšem výrazný naivní styl s plochými tvářemi, což je neobvyklé, a usuzuji z toho, že je dělal nějaký amatér v Americe. Profesionál vyřeže výrazné a plastické rysy − někdy ty velké nosy působí až antisemitsky (a někdy skutečně rasistické byly).

Dále používáme dvaceticentimetrové rodinné loutky od Miloše Kasala z Ruzyně, takové, s jakými si hrála v dětství moje maminka a které jsem po ní zdědil já se svými sourozenci (tyto loutky taky po představení prodáváme, což je důležitý zdroj příjmů souboru). Ty prťavé hračky někdy vystupují zároveň s většími loutkami − stejná postava je hrána paralelně loutkami dvou velikostí i živáčkem. 

První kompletní soubor na nové představení nám udělal Kuba Krejčí na Jenovéfu. Jeho loutky si pak zahrály v mnoha kusech, a dokonce zatančily ve sboru v Golemovi. Hlavní postavy udělal Kuba 120 cm velké a tančily většinou na kolečkách, „uvězněné“ seděly do půl těla v takové kleci, která představovala vězení pražského ghetta, stejně jako výprava scénografa Roman Hladíka: stylizované pětimetrové věže pražských kostelů točící se kolem mnohem menší Staronové synagogy. Loutky z Jenovéfy pak byly i v Hamletovi − zloduch Golo si zahrál Hamleta, zatímco kuchař Drago dostal životní příležitost ztvárnit krále Klaudia.    

 

Kde všude jste v New Yorku hrál?

Začali jsme první verzí Fausta v roce 1990 v kostele Jana Husa na 74. ulici, když tam, na Upper East Side, ještě byly nějaké zbytky české komunity. Pak jsme hráli v Národní budově, která už byla zdevastovaná a téměř nepoužívaná, a kromě nějakých krajanských schůzí jednou za měsíc zela prázdnotou. Pro nás to byl výborný prostor, dělali jsme představení, která začala v přízemí − bývaly tam tři scény slavného divadla Manhattan Theatre Club, kde hrál, vedle množství hvězd nebo budoucích hvězd, jako třeba Liza Minelli, taky Voskovec. Uprostřed scény pak loutky proskočily klasickým marionetovým proscéniem a vydaly se, následovány diváky, po budově. Poslední dějství se odehrálo v katastrofálních ruinách tanečního sálu, kde nad hromadami opadané omítky kolem polorozpadlého nápisu „Národ sobě“ létali holubi. 

S Golemem s klezmerovou hudbou Franka Londona jsme se v roce 1997 poprvé dostali do slavného divadla La MaMa na Východní 4. ulici, založeného legendární Ellen Stewart, úžasnou černoškou, která byla skutečná MáMa pro nás, i mnoho později slavných autorů, režisérů a herců. Byla to někdy máma princmetálová. Teď už jsme v La MaMě jedním z domácích, nebo snad „rodinných“ souborů. Kromě toho hrajeme v Theater for the New City na První Avenue a 10. ulici, taky v „East Village“ („Východní vesnice“ je takové nóbl jméno, které dali realitní agenti tomu bývalému vypálenému slumu a podařilo se jim z něj udělat módní záležitost). 

 

V New Yorku existuje údajně jediné loutkové divadlo provozované městem, což je pro kapitalistickou Ameriku velice nezvyklé…

Swedish Cottage v Centrálním parku je marionetové divadlo, většinou pro děti, provozované městem a nadací pro zvelebování parků. Moc hezké divadlo, původně tedy švédská chalupa přivezená na světovou výstavu v roce 1947. Loutkoherci mají pracovní zařazení „Park Ranger“. Bohužel používají nahrané dialogy, někdy pořízené před dvaceti, třiceti i více lety, a loutkáři jen tahají za provázky marionet vyrobených pro stejně staré inscenace. Párkrát jsem tam zaskakoval na jednu zkoušku, nebo mi slíbili zkoušku, ale nezbyl čas. Jen jsem si předem poslechl tu nahrávku. Hercův zlý sen: na jevišti bez znalosti textu, narážek, a bez zkoušek.

 

Jaký zvuk má podle vás české loutkářství ve světě?

Mezi loutkáři a znalci má české loutkářství obrovský zvuk. I lidi, kteří nikdy české loutky nepoznali, často vědí, že je v Čechách silná tradice loutkového divadla i animace. Případně byli v Čechách a viděli loutky prodávané v obchodech pro turisty na každém rohu, nebo zhlédli jednu z komerčních produkcí, která se v Praze hraje už třicet let. 

 

Na čem právě pracujete?

Obnovujeme v novém obsazení a samozřejmě trochu aktualizované podobě "A Christmas Carol, Oy! Hanukkah, Merry Kwanzaa". Dickensova „Vánoční koleda“ se z nějakého důvodu stala nerozlučnou součástí Vánoc v Americe, existuje spousta divadelních i filmových adaptací. My jsme tam přidali tu Chanukku a svátek Kwanzaa, což je (v roce 1966) uměle vyrobená protiváha Vánoc využívající afrických tradic, a zpíváme k tomu české, anglické, hebrejské a svahilské písně. Možná ještě tento rok přidáme španělskou a slovenskou - do souboru čerstvě nastupuje výborná slovenská herečka Katarina Vizina. Kromě ní bude v novém obsazení hrát a česky zpívat také Valois Mickens (ta je hrdá na své africké, keltské a indiánské geny), jedna z dlouholetých členek domácího souboru La MaMa, která už vystoupila v několika našich inscenacích. Nějaký kritik o našem představení napsal: „Je to stále ten původní Dickens, ale jako by příběh převyprávěla česká babička.“

Odehraje se to v Theater for the New City, a také na zájezdě do slavného muzea Detroit Institute of Arts.  V dubnu 2020 jedou české pohádky do Trinidadu − ale ne do teplíčka na pláž – do Trinidadu v Coloradu, městečku na hranicích Nového Mexika. A asi z toho udělám měsíční zájezd nahoru podél Skalistých hor, taková trochu nostalgická vzpomínka na tři a půl měsíce na cestách od Idaha po Arizonu. Tenkrát před třiceti lety jsem odřídil přes 15 tisíc mil a odehrál 151 představení, tj. třináct a půl každý týden. To už si odpustím, bude to tak tucet představení, ale možná zajedu až do Alberty v Kanadě.

Poslední dva roky už pomaloučku polehoučku připravujeme pro naši domácí scénu v divadle La MaMa „Ptáky“ podle Aristofana a Farida ud-Din Attar. Výprava Petr Sís, který podle té perské epické básně z dvanáctého století vytvořil překrásnou knihu. Hudba Michael Kocáb, který skládal, hrál a zpíval ještě jako konzervatorista pro mou první inscenaci v Rubínu v Praze. Bylo to také první veřejné vystoupení Pražského výběru, ještě jazzového, doprovázeli půlhodinovou báseň v próze Apollinairova současníka Blaisa Cendrarse. Tak se tím vlastně uzavře kruh.

Díváme se na videozáznamy statisícových hejn ptáků, kteří jako by tančili po nebi, a snažíme se vymyslet, jak to vytvořit na jevišti, ne promítáním, ale divadelní magií.

Web: http://czechmarionettes.org

Aktuálně k rozhovoru dodáváme, že u příležitosti oslav 100. výročí vzniku republiky se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu, NIPOS, zrodila myšlenka na zmapování krajanského ochotnického divadla v USA. Za použití mnoha pramenů a kontaktů s krajany v USA DNES vychází publikace "150 let krajanského ochotnického divadla v USA, 1868 - 2018". Jedna z kapitol se věnuje také profesionálnímu loutkovému divadlu v New Yorku, jehož principálem je právě Vít Hořejš. Vydává NIPOS, autor Mgr. Jiří Němec. Další informace brzy na stránkách www.nipos.cz nebo www.amaterskedivadlo.cz

Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Karlem Hvížďalou

PLZEŇ: Novinář, spisovatel a dramatik Karel Hvížďala je známý zejména díky svým knihám rozhovorů s lidmi hlavně z okruhu disentu či exilu. Jeho Dálkový výslech s Václavem Havlem vyšel poprvé česky v Londýně již v roce 1986. Hvížďala kladl otázky v Bonnu, kde žil, Havel odpovídal v Praze. Knihy formou interview v jeho tvorbě převládají. Rozhovory jsou pro autora přirozeným prostředkem pro zachování pamětí lidí s bohatým a často pohnutým osudem. Na Světě knihy v Plzni, kde Karel Hvížďala představil své poslední dílo Exilový orloj, se však ocitl v roli tázaného, a já měla tu čest se ptát – na jeho život.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Ve svých vzpomínkách v prvních vašich dvou fejetonových knížkách (Osmý den týdne a Dobře mrtvý dědeček) často zmiňujete své prarodiče. Jsou to oni, kteří vás svou moudrostí a láskou provázeli ve vašem životě?

Zcela bezpečně jsou to prarodiče. Rodiče už byli „zkrouhlí“ německou okupací i rokem 1948. Táta přišel o své postavení v práci. Tím pádem moji rodiče nebyli tak hrdí a pevní jako prarodiče. Když dědu znárodnili, babička říkala: to musíme oslavit, teď budou mít starosti oni a ne my. Byli znalí Evropy a dívali se na všechno trošku s odstupem a s humorem. Mí rodiče navíc pracovali, takže já, jakožto starší ze sourozenců, jsem s babičkou a s dědou své první čtyři roky prožil s nimi dost intenzivně. Jim vděčím za ironický odstup, který člověku brání, aby byl v kritických situacích slepý.

 

Je to znát z vašeho vyprávění, kde hodně zmiňujete babičku. Druhá knížka je zase celá věnovaná dědečkovi, proto jsem byla překvapená, že o rodičích zas až tolik nehovoříte, nepíšete.

Ten důvod jsem zmínil, rodiče měli život před sebou a jejich svět se zřítil.

 

Také v knížce popisujete obraz z roku 1945, kdy se na vaší zahradě ošetřovali ranění ruští vojáci. Bylo to pro tuto dobu běžné?

To já nevím, ale v Lukách pod Medníkem, kde se to stalo, dopadli před naší zahradou dva parašutisté, a jak se později ukázalo, byli to lékaři, kteří se ubytovali u nás. Proto byl nejenom u nás, ale i na vedlejší zahradě lazaret. Ale netrvalo to dlouho, jen pár dní. Pak zas jeli dál.

 

Ale zmiňujete, že ještě dlouho po tom zahrada zapáchala...

... protože ti lékaři na našem zahradním stole operovali, amputovali a obvazy i uřízlé končetiny se nedaleko na louce pálily.

 

Vám byly tenkrát čtyři roky. To musel být pro vás hodně silný zážitek.

Dlouho jsme si pak hráli na chirurgy a uráželi jsme ruce a nohy trpaslíkům, které si tam vojáci donesli z okolních zahrad. Modlili se k nim jako k bůžkům.

 

V roce 1948 vám bylo sedm let. Jaké jsou vaše nejsilnější zážitky a vzpomínky?

Z roku 1948 si pamatuji jen prvomájový průvod: táhl na dvojkoláku umělý pecen chleba, který byl skoro tak široký jako celá ulice a pak, jak mi maminka oznamovala, že Jan Masaryk skočil z okna. Víc si z toho roku nevybavuji. To až rok 51, kdy došlo k znárodňování – to byl takový přelomový moment. Začaly čistky, můj otec odmítl vstoupit do komunistické strany, zbavili ho funkce a společenské postavení naší rodiny spadlo úplně někam jinam.

 

Dále ve své knížce píšete, že jste vstoupil do Československého svazu mládeže a vnímal jste to jako svoji první zradu.

To je pravda. Později jsem se to snažil odčinit tím, že jsem vstoupil do ilegálního skautu, ale tenkrát nás k tomu donutila třídní učitelka, která tvrdila, že když to neučiníme, nebudeme moci studovat na gymnáziu. To bylo první moje selhání, za které jsem se brzy styděl. Trvalo mi dlouho, než jsem se prarodičům přiznal.

 

Jaké další zrady jste měl na mysli?

Ta druhá zrada byla v roce 1978, kdy jsem podepsal Antichartu. Nebyl jsem ani v KSČ ani v ROH, a když za mnou přišli s Antichartou, zdálo se mi to jako menší zlo, než kdybych vstoupil do těchto organizací. Během pár dnů nebo týdnů jsem pochopil, že jsem se mýlil. Cítil jsem to jako velkou zradu sama sebe. Tu jsem se pak snažil v exilu částečně odčinit.

 

Do exilu jste odešel v létě roku 1978. Rozhodnutí ve vás zrálo už delší dobu. Co bylo tím hybným momentem, že jste se rozhodl v daný okamžik opravdu odejít?

Zrálo to dlouho, protože cenzura řádila všude. V časopise Mladý svět, ze kterého mě vyhodili, v Albatrosu, kde jsem pracoval, ale i v rozhlase a v divadle, pro které jsem napsal hru. Důvodem mého odchodu ale byly samozřejmě také praktické okolnosti. Žena dodělala na fakultě kandidaturu věd, já jsem šel na volnou nohu, abych neuškodil nakladatelství, a syn končil první třídu. Žena s dítětem mohly cestovat, protože matka mé ženy byla naturalizovaná Švédka. Přes kamaráda jsem si sehnal devizový příslib a jel jsem na dovolenou do Španělska. Sešli jsme se na nádraží ve Frankfurtu, odkud jsme jeli dál k dědovi, který žil a pracoval v Essenu.

 

Svou poslední knihu Exilový orloj věnujete lidem, s kterými jste exil sdílel. Co pro vás tato komunita v exilu znamenala?

Náhradu za ztracený domov, a to i pro naše děti. Trávili jsme každé Vánoce a Silvestra s vrstevníky literáty nebo historiky a sociology lyžováním v Alpách, kam jezdily i jejich děti, takže ony měly vlastně náhradní rodinu, a některé se dodneška stýkají, i když všechny děti – dnes už dospělí, zůstaly v zahraničí.

 

Jak vzpomínáte na rok 1989, když jste se vracel zpět do Československa. Co to pro vás znamenalo, co se ve vás dělo po tolika letech. Věřil jste tomu?

Začal jsem tomu věřit 5. ledna 1989, když mi zavolal Pavel Tigrid a ptal se mě, jak bych se zachoval, kdyby byl Havel prezidentem. Já jsem mu na to řekl, že to bychom se asi oba vrátili. Pak se to skutečně stalo, studenti se vzbouřili, jak je k tomu po pádu Berlínské zdi vyzýval ze Svobodné Evropy Pavel Tigrid. Později se ukázalo, že těch 12 let, co jsem doma nebyl, bylo poznat. Zjistil jsem, že s přáteli, které jsem opustil v Čechách, máme každý jiné zkušenosti a nejde tak snadno s každým navázat na to, čím jsme každý někde jinde prošli. Trvalo to někdy hodně dlouho, než se tyto rozdíly podařilo překlenout.

 

Máte pocit, že se to teď vyrovnalo, po těch letech?

Ne, úplně se to nevyrovnalo a nevyrovná se to nikdy. Ta díra dvanácti let je příliš dlouhá, ale s některými lidmi to bylo snazší, s některými těžší. Má to ale logiku, nevidím v tom nic fatálního. Tam, kde se dají zkušenosti konfrontovat bez emocí, je tento proces zajímavý pro obě strany. Tam, kde jsou lidé vnitřně zapříčení a jsou hluší, nebo jsou à priori přesvědčení, že jejich způsob existence je lepší a důležitější, tam je to těžší, ne-li nemožné.

 

Cítíte někdy, že vám vyčítají, že jste odjel?

To ne. Mně to skoro nikdy nikdo nevyčetl. Jedině mi těsně po návratu chodily do redakce Mladé fronty pohledy s obrázky, na kterých bylo znázorněno, kde budu viset, až se režim zase obrátí. To ale trvalo jen pár měsíců.

 

Je třicet let po revoluci, v čem jsme se podle vás posunuli a v čem naopak zůstáváme pozadu?

Ten problém je složitější: Díky tomu, že nešlo v roce 1989 o revoluci, ten termín sametová revoluce jsme si nechali vnutit od západních novinářů, kteří potřebovali zapamatovatelný slogan, ale o domluvené předání moci, jak to přesně pojmenoval Petr Pithart v mé knize Výslech revolucionářů z roku 1989, nedošlo ke katarzi: tedy k potrestání viníků. Ta kniha mimochodem právě vyšla ve třetím vydání.

A důsledky této chyby ze začátku devadesátých let nás dohnaly v posledních letech: étos normalizace se kvůli tomu přenesl plynule do nového režimu. Umožnil, že se vlády ujali opět lidé či jejich děti, zplození tehdejší dobou, kteří měli peníze, zkušenost s manipulací a byli navázáni na tajné služby. To mělo za následek, že nám vnutili etiku smíření, která zvítězila nad etikou odpovědnosti za vlastní autentický život. Zase jsme se nechali uplatit konzumem a oni se snaží ovlivnit justici a veřejnoprávní média, aby si lidé nevšimli, že se vrátili k moci. Naštěstí generace ZERO, tedy ti, co jsou narození kolem zlomu století, si to uvědomují, vědí, že problémy má celá naše civilizace a že není kam emigrovat: změny je třeba učinit co nejdříve doma, zvlášť když vláda neinvestuje do nových technologií, neumožňuje získat mladým lidem za rozumné peníze byt a nezaručuje jim důstojné stáří: vypadá to, že nebude na penze. Situace se proto opakuje. Navíc tato generace již ví, že za skutečné informace se platí. Zatím tomu tak je hlavně na Západě, ale sem to přijde taky. A už tato skutečnost pomáhá této generaci snadněji se orientovat v médiích.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře