čtvrtek
9. dubna 2020
svátek slaví Dušan

Články a komentáře

Články a komentáře

Velikonoční zamyšlení Ivo Stehlíka

BRIXOVY DVORY: Ivo Stehlík je spisovatel, nakladatel, distributor knih a také někdejší dřevorubec. Se svou ženou žije ve starém statku u Volar na Šumavě. I v tomto zvláštním čase - stejně jako kdykoli předtím - využil velikonoční období nejen k fyzickému úklidu domu a jeho přípravě na svátky Kristova nanebevstoupení, ale především k úklidu své hlavy.

Autor článku: 
Ivo Stehlík

Člověk, jak jde životem, sbírá mimo jiné věci a funkce. Většinou ho to těší a jen tu a tam si uvědomí, jak se mu postupně zaplňuje dům i hlava. Ale někdy se stane, že přijde do životní etapy, kdy ho to začne tížit. Kdy cítí, že všechny ty věci mu brání v rozletu a ty funkce v různých organizacích, kterými svůj život připoutal k jiným lidem, ho svazují. A já to tak teď cítím. Cítím, že se musím odpoutat, dokud mám ještě čas a sílu. Nemohu si dovolit to odkládat. Nevím, stejně jako nikdo jiný, kolik času ještě mám před sebou. Ale vím, co ještě mohu mít před sebou a co bych rád udělal.

Obě dvě naše dcery se mají letos co nevidět vdávat. Nevíme, jestli to bude možné, protože doba je nejistá a vše se mění ze dne na den. Ale pokud to půjde, budu rád, těším se na to. Tím aktem se završí jedna etapa a začne jiná. Chci být nápomocen při začátku této nové etapy a moci se tomu věnovat s celou svou silou a energií. Pokládám za zásadní pomoci mladým, aby se plně postavili na své nohy, stejně tak, jako naši rodiče pomáhali nám. Jsme rodina, nejbližší lidé; děti jsou krev naší krve a kost naší kosti.

Před šesti lety jsem učinil jiné zásadní rozhodnutí, kterého jsem nikdy nelitoval, právě naopak. Rozhodl jsem se tehdy, že až do odvolání se budu ve svém nakladatelství věnovat jenom svým knihám. Samozřejmě také dotáhnu do konce nasmlouvané tituly. Psát knihy považuji za své poslání, za něco, pro co jsem se narodil. Vnímám, možná úplně naivně, že skrze své texty mohu pár lidem předat něco, co mám v sobě a co má třeba nějaký smysl. Možná mohu učinit kousek světa lepším. Proč bych jinak vůbec mrhal svojí energií a časem, kdybych si to ve své troufalosti nemyslel. Tohle se nedělá pro peníze, kdybych chtěl mít více peněz, dělal bych něco úplně jiného.

Letos bych rád vydal tři svoje knihy. Knihu o domácím vzdělávání, kterou jsem napsal a kterou se prokousává teď moje žena a nenechává kámen na kameni. Z uvolněných kamenů slov, vět a odstavců staví nový text, ve kterém se budou odrážet její znalosti a hlavně zkušenosti. Až s tím skončí, vezmu nový text do ruky já a předělám ho tak, aby přesně odrážel moje myšlenky, vědomosti a zkušenosti a v tom procesu budeme pokračovat do té doby, než text bude přesně vyhovovat nám oběma. Všechny předchozí texty jsem psal sám, tenhle je první, který píšeme ve dvojici. Je obrovskou svobodou a luxusem, že nás netlačí termíny, že nemusíme práci uchvátat, že k ní můžeme dozrát. Kromě toho mám rozepsanou sbírku poezie Mísení krve. Poprvé se mi zdá, že některé básně, které jsem napsal, vydrží tlak mojí vlastní autocenzury. Je těžké psát poezii, když člověk rád čte takové velikány, jakými byli například Jan Skácel, František Halas, Galway Kinnell nebo Dylan Thomas. Nemohu ani nechci se s nimi poměřovat, ale poprvé mám pocit, že už by to šlo. Třetí kniha (Ne)chci být hercem je inspirována mojí malou rolí ve filmu Bohdana Slámy Krajina ve stínu, který by měl jít letos v září do kin. Ta zkušenost pro mne byla tak nová a inspirativní, že jsem neodolal a pokouším se ji přenést na papír.

Jediná komplikace je, že musím všem autorům, kteří mne oslovují, abych jim vydal jejich knihu, říkat ne. Je mi to nepříjemné, ale učím se. Nejde to jinak. Vždycky se snažím si buď celý text, nebo alespoň jeho část (ročně mi přichází cca 40 nabídek na vydání knihy) přečíst a každému autorovi pomoci nebo poradit, jak dál. Teď se ale musím naučit říkat ne i v jiných sférách.

V nakladatelství jsem se dokázal odpoutat, zbavit se pout, která mne svazovala a brala mi sílu a energii. Cítil jsem se jako slouha jiných autorů, jako špatný rodič, který zásadně zanedbává svá vlastní dítka na úkor nevlastních. Když jsem udělal ve své mysli radikální řez a přestal jsem přijímat cizí rukopisy, moc se mi ulevilo. Teď tenhle řez ale potřebuji udělat i ve vztazích.

Vždycky jsem se hodně angažoval veřejně. Mám to v povaze, je mi to vlastní. S věkem se to ale mění. Chci se dál účastnit veřejného života, ale už ne z „musu“. Nechci už být členem žádné organizace nebo uskupení. Drtí mne, když nestíhám práci v organizaci tak, jak si myslím, že by se měla dělat, ale ten čas na to si prostě nejsem schopen najít. Už to nechci. Chci se ze své práce těšit. Nechci zažívat úzkost z toho, že šidím svůj vlastní život, abych stíhal to a ono. Způsob naší obživy i obstarávání našich domů, pozemků a zvířat je časově i fyzicky tak náročný, že má-li mi zbýt čas na psaní, rodinu a udržování přátelských vztahů s mými blízkými, čehož se nechci za žádnou cenu vzdát, musím se něčeho zbavit. Cítím se moc dobře a jsem rád na světě, ale běh času člověk nezastaví. Některé věci mi už nejdou tak od ruky, jako tomu bylo dřív.

Prožitý čas má ale mimo jiné svoji cenu v tom, že člověku ve vší nahotě ukazuje zbytečnost jistých věcí i jednání. Léta jsme hřešili na volné úložné prostory, kterými náš starý statek oplývá, a já bych teď rád zásadním způsobem zredukoval množství nakupených věcí tak, abychom tu mohli opět volně dýchat. Zvlášť obtížné to pro mne bude u knih, protože jsem jejich nekritický shromažďovatel. Už to ale takhle dál nejde. Na půdě v krabicích mám tisíce svazků. Nevím vlastně kolik, nikdy jsem je nepočítal. Vím jenom, že pro vlastní potřebu si z toho všeho chci nechat tak tisícovku, knihy, ke kterým se opakovaně vracím jako ke starým přátelům, a knihy, které potřebuji pro svoji práci. Všech ostatních se chci časem zbavit. Bude to ale bolestný proces, řadu těch knih jsem zachránil ze sběrny před roztrháním a slisováním. Pořád je pro mne kniha spíš objektem než jenom předmětem, nedokážu se k ní chovat zcela pragmaticky.

Snažím se vnitřně připravit na nepříjemné kroky, kdy se svým blízkým přátelům pokusím sdělit, že už nechci jít tou cestou, kterou jdu často řadu let. Že už nechci být členem organizace, kterou jsem v některých případech i pomáhal zakládat. Že to není nic proti nim, ale že už nemám dost síly jít stejnými kolejemi, že mne to táhne jinam, a jestli se vůbec budu schopen odpoutat, musím se o to pokusit teď, dokud ještě mám dost energie a odhodlání. Že pokud to neudělám, budu to vnímat jako zmrhání svého života a hřiven, které jsem dostal. Musím při tom riskovat i to, že to někteří nepochopí a že to naše vztahy naruší.

Nejhorší je, že nevím, jestli budu mít dost síly a kázně uskutečnit všechno, co mám v hlavě. Napsat všechny knihy, které tam mám (kousky z nich jsou už i na papíře), dodělat bydlení, jak jsme si ho se ženou naplánovali, vyklidit dům a udělat z něho „Poslední přátelský dům“ pro všechny kamarády, pomáhat dětem při stavbě jejich domů, postarat se o rodový les a dřevo z něho, být dobrým manželem své ženě, tátou svým dětem a kamarádem svým kamarádům. Mám ale do toho chuť a možná, že jsem už dost starý, abych si dokázal říct svým blízkým o pomoc a snesl ji.  

Uvidíme. To zásadní, co mne tvarovalo, mne utvrzovalo, že jsem hrdý chlap, který musí všechno za všech okolností zvládnout sám. Teď, evidentně za půlkou svého života jasně cítím, že to nezvládám. Není jednoduché si to přiznat. Na druhou stranu je to tak úlevné nebýt Rambem, ale být jenom tím pitomým mužským, který už tolikrát padl na hubu a dá-li Bůh, ještě tolikrát padne.

Jsem moc rád doma, čím dál víc. Teď, když nemohu vyjíždět na svoje spanilé jízdy s knihami po knihkupectvích a knihovnách, jsem vlastně doma pořád. Jen tu a tam vyrážím do Volar na poštu a nezbytné nákupy. Ale i před tím, kdy jsem mohl kamkoli a stýkat se s kýmkoli, jsem pak vždycky rád zalézal do brlohu jako medvěd a nikam se mi nechtělo. Mám vedle sebe svoji milovanou ženu, se kterou spolu prorůstáme už víc než třicet let, občas děti a přátele a víc nepotřebuji. Když vyjdu z domu, vítá mne křik káňat a krkavců prolétajících vysoko nade mnou, vidím koně na pastvinách a je mi dobře. Domov, to není jenom ten starý statek. Domov je tráva na loukách, kameny v ní skryté, o které jsem někdy zaškobrtl kosou, domov jsou stromy tu a tam rozházené v krajině, lesík na kopci i Plechý na obzoru. Z modré oblohy, z větru, z kapek deště i spadaného listí cítím Boží přítomnost.

V těchto dnech se nám tak trochu podsouvá, že čelíme katastrofě, která nemá v lidských dějinách obdoby. Nemyslím si, že by to byla pravda. Lidstvo už něco podobného ve své historii zažilo mnohokrát. Jediným podstatným rozdílem je, že díky globalizaci se mohl nový koronavirus tak rychle rozšířit po celém světě. Možná nejlepší radu pro život jsem načerpal od benediktinů. Jejich heslo „Ora et labora – Modli se a pracuj“ je myslím platné i pro naše časy. Nenechme se děsit tím, co se děje okolo nás, ale modleme se, pracujme a buďme bdělí. Já se tím alespoň snažím řídit. Stavím ohrady pro ovce, přestavuji část domu, píšu knihy a tu a tam se zastavím v běhu dne, abych poděkoval za vše, čeho se mi dostalo. Využívám velikonoční čas nejen k fyzickému úklidu domu a jeho přípravě na svátky Kristova nanebevstoupení, ale hlavně k úklidu své hlavy. Čtu knihy, které mi pomáhají k usebrání a k hledání svojí cesty světem, jehož vnějškovosti se tak obrovskou rychlostí mění. Jedněmi z jistot, z majáků, které mne vedou k tomu lepšímu ve mně, jsou kromě Boha, přírody a mé rodiny právě přátelé.

Přeji Vám, kteří máte podobné puzení ke změnám v životě jako já, odvahu k tomu kroku a dost síly a energie, abyste vše dotáhli až do konce. Všem pak přeji požehnané svátky velikonoční, hodně zdraví a vnitřní síly, spoustu životadárného deště pro naši zem a dostatek lásky dávané i přijímané, protože bez ní není nic.

S úctou Ivoš Stehlík

 

Jak se nezbláznit v časech koronaviru

HRADEC KRÁLOVÉ: "Jsou to bezmála tři týdny, co se nám svět otočil vzhůru nohama, a pak ještě dvakrát tolik. Nebezpečí epidemie nás nejdřív strašilo na dálku z Číny, postupně se přibližovalo a nabývalo na síle, zaútočilo na Itálii a přes Alpy doletělo až k nám. Zpočátku jsem tomu nepřikládala velkou váhu, " píše v následujícím článku autorka - blogerka a publicistka Ilona Machová z Hradce Králové. Požádali jsme ji, aby popsala, jak se coby tvůrčí člověk se smyslem pro humor vyrovnává se současnou mimořádnou situací. I mezi čtyřmi zdmi malého bytu, kde žije se svou kočkou Draculou, nachází spoustu nápadů a den co den píše na svůj blog povzbudivé texty pro přátele, aby nesmutnili, aby se zasmáli. Snad se jí to podaří i ve vašem případě... 

Autor článku: 
Ilona Machová

Slovo epidemie, respektive pandemie, mi sice přišlo jako „silný kafe“, ale vědomí toho, jak daleko je od nás Čína, mě ponechávalo celkem v klidu. Když se první nakažení začali sem tam po jednotkách objevovat v Itálii, zamyslela jsem se, jestli se je podaří udržet pod dohledem, a doufala jsem, že můj dubnový výlet do Bologni to neohrozí. Bohužel. Nemoc nezná hranic a čára – v tomto případě hraniční – není zeď.

Pak ale přišla smršť infikovaných a s ní i smršť opatření, pravidel a důrazných doporučení. Ze dne na den jsem se také já nastěhovala i se svými pracovními povinnostmi do mého 2+kk. Na druhý den už jsem si šila roušku podle návodu na youtube.

Zprávy o vytváření téměř válečných zásob mouky a těstovin ve mně vyvolávaly lehké opovržení nad počínáním nakupujících. Nakonec jsem ale podlehla a šla jsem na „velký nákup“ taky, aby na mě něco zbylo. Koupila jsem si o balíček rýže a těstovin víc a objednala žrádlo pro kočku. Naplnila jsem si lednici zeleninou a snažila jsem se sžít s novým režimem.

Prvních pár dnů bylo ve znamení šití roušek. Nemá cenu vykládat, co měla a neměla zajistit vláda. Pro mě jako člověka, který chce pomoct, to znamenalo výzvu. S kamarádkami jsme se denně scházely nad šicími stroji, zásobami látek, které mám naštěstí doma díky svému koníčku, a nad lahví vína. Další den jsme vždy roušky distribuovaly známým i neznámým.

Kamarádi z umělecké branže začali dělat mimo jiné taky různé zajímavé počiny – jedni načítali pohádky pro děti, další natočili videa a nahrávali podcasty. Někteří známí zase vytvořili videolekce z různých oborů nebo zprostředkovali sledování filmů online. Myslím, že v posledních dvou týdnech se nikdo nenudil.

Všichni, které znám, přišli o nějakou část práce, ale obratem věnovali čas, který najednou měli k dispozici, aby prospěli ostatním.

Kamarád se pustil do audiodeníku. Z úryvků nahrávek, které mu poslali jeho známí, i vlastních myšlenek. Poslechla jsem si nahrávku za dva dny, a bylo mi u toho všelijak. Dvakrát deset minut obav, rezignace, negativních prognóz. Uvědomila jsem si, že kdybych si poslechla ještě dalších deset minut, úplně by mi to vzalo vítr z plachet.

Je přirozené, že v situaci, která není růžová, se zamýšlíme nad tím, jak to bude pokračovat, co špatného se může stát, koho může nemoc postihnout. I mě takové myšlenky napadaly. Ale do chvíle, než jsem slyšela tyhle lidi, jak mocně se jich to dotýká, jsem si říkala, že to nějak zvládneme. S humorem – ideálně, a taky že to zvládneme, protože jsme v tom všichni, a viděla jsem, jak se všichni snaží nějakou měrou pomoct.

Jako reakci na tyto dva audio deníky jsem na svůj blog napsala článek: Jak se nezbláznit v časech coronaviru… Stal se z toho takový můj deník, ve kterém humorně glosuji současné dění. Život mezi čtyřmi zdmi. Domácí vězení neboli zaracha. Dělám ho vlastně pro kamarády. Aby nesmutnili. Aby se zasmáli.

Snažím se jim denně z toho mála, co se děje v mém malém bytě, kde sedím já a moje kočka, se kterou si vzájemně lezeme na nervy, vytěžit drobné historky, zamyšlení a sem tam velmi jednoduchý recept. Netvrdím, že je to vysoká literatura. Spíš taková malá tragikomická povídka ze samotky, moták vězně nedobrovolného home officu, glosa úlevy. Jen doufám, že se z ní nestane deník alkoholičky připoutané k naplněné ledničce.

Proto jsem si alespoň trochu nastavila denní režim. Není nijak pevný, ale aspoň v náznaku tu je. A má několik krásných záchytných bodů, které bych jindy přehlédla v zrychleném tempu svého běžného dne. Svět se zpomalil a já se rozhodla si to v rámci možností užít.

Vstávám mezi sedmou a osmou hodinou. Obvykle podle toho, kdy se chce mojí kočce. Jako budíček spolehlivě používá některou z variant: skákání na postel, škrábání pohovky, lezení po šustivém obalu s granulemi nebo hlasité mňoukání s upozorněním, že nehodlá skončit, dokud nedostane najíst. Na tomto ranním rituálu je ještě jedna zásadní věc – světlo! Ještě, než vstanu z postele, kochám se sluncem, které prochází přes žaluzie na stěnu nad mou postelí. Bavím se sledováním jeho intenzity a jeho drahou, kterou urazí od mého probuzení po chvíli, kdy se odhodlám skutečně vyrazit z postele.

Ranní hygiena a snídaně trvá maximálně do 9 hodin. Pak začínám pracovat. Z pyžama se převlékám pouze v případě, že má přijet pošta. Pokud nikoho nečekám, užívám si čas v nočním úboru alespoň do chvíle, než mi začne být zima nebo do doby přípravy oběda, což bývá, když si vzpomenu – řekněme kolem půl druhé.

Vaření a oběd probíhá zároveň se sledováním filmu, seriálu nebo poslechu mluveného slova. Poslední dobou jsem poslouchala zejména youtube kanál Na potítku, protože mají skvěle zpracované rozbory četby klasické literatury. Vzhledem k připravovanému projektu už jsem tak viděla asi všechna filmová zpracování díla Aloise Jiráska, Boženy Němcové a k tomu desítky dokumentů. Jako zábavu jsem si ale dopřávala i jiné žánry. V rekordním čase jsem skoukla americký seriál Drápy a historickou podívanou Borgiové.

Po obědě mívám příjemný útlum, jaký zažívají dobře najezení lidé. Kamarádka tomu říká zkráceně gastrodemence. Obvykle se ani nestihnu rozkoukat a je pět odpoledne. Mezitím mám ale vlastně docela napilno – jedu na nákup, projet se na kole do přírody, dělám utopence nebo vyšívám, hodně fotím. Většinu fotek teď dělám doma na pozadí bílé zdi. V hlavní roli je moje ruka. Je to pro mě nový úhel pohledu – pohled na svět uvnitř. Ruka s ušitými rouškami, ruka s knihami, se sklenicí utopenců, ruka držící květák. Je to můj způsob, jak nahlížet novou situaci. Kdo řekl v jednom filmu „řekni to mé ruce“?

Odpoledne trávím tím, co mě baví. Takže pracuji hodně večer. Moje práce spočívá převážně v psaní textů a vymýšlení různých projektů. Naštěstí si to můžu dovolit. Už jsem si zvykla, že nápady přicházejí bez pozvání, a proto se snažím pracovat, kdykoliv to jde tak nějak samo – následovat inspiraci, rozpoložení těla a mozku a vytěžit z toho co nejvíc. Když to nejde, netlačím na pilu. Už vím, že to nemá smysl. A když se nemůžu soustředit, jdu se na skok provětrat nebo se chvíli zaměřím na něco jiného.

Obvykle tak střídavě pracuji do pozdního večera. Pak trochu bilancuji, co jsem za celý den udělala. Promýšlím, co bych mohla dělat další den, dělám si seznam věcí, které bych měla udělat. Většinou si úkoly píšu tak na týden dopředu. Odškrtávám si ty hotové, označuji si prioritní. Kreslím si nápady do sešitu. Zapisuji si tipy na filmy a knížky. A zase se dívám na filmy. A do půlnoci jdu spát.

Režim je pro mě v tomto období důležitější než jindy. Sleduji sice dění kolem současné situace, ale nepřeháním to. Ráno se podívám na vývoj situace, a zda jsou nějaká nová opatření. Večer se podívám znovu. Svůj čas nechci trávit sýčkováním. Nechci a neviděla jsem projev (našeho) prezidenta. Podívala jsem se na projev prezidentky Čaputové. Nesleduji pětkrát denně statistiky nakažených ani ze dne na den měnící se parametry těch jediných a správných respirátorů. Veškeré informace se na mě i tak valí na sociálních sítích. Nehodlám se tím nechat ani ukolébat ani vystrašit.

Co považuji za potřebné, je zachovat si chladnou hlavu a selský rozum. Ano, i já mám samozřejmě obavy, co bude dál. Nejvíc mě trápí skutečnost, že nedokážeme předvídat, jak dlouho bude tato situace trvat a jaký dopad bude mít na náš život.

Rozumím strachu, který lidé v této situaci mají. Ale nemůžu jen sedět s hlavou v dlaních. Chci pomáhat, kde je potřeba a tak, jak je v mých možnostech. Ať už budu šít dál roušky (i když upřímně doufám, že už to nebude potřeba) nebo se snažit udržet dobrou náladu svoji a mých přátel. A třeba najdu i další způsob.

A vám přeji pevné zdraví, jasnou mysl a dobrou náladu.

A když se budete nudit, přečtěte si třeba, jak jsem si udělala z žehlícího prkna ponk. Snad vás to rozesměje…

Ilona Machová

 

Blog: https://jedenapulholky.blogspot.com/

 

 

Vizitka

ILONA MACHOVÁ

„OBJEVUJU, VYMÝŠLÍM A REALIZUJU PROJEKTY, KTERÉ MAJÍ SMYSL.“

Kreativec, iniciátor, podporovatel, inspirátor, popularizátor, copywriter, PR a tak vůbec.  V minulosti iniciovala vznik brožury o životě sourozenců Čapkových (www.karelcapek.cz), na které i spolupracovala. V roce 2019 se jí podařilo prosadit do seznamu čestných občanů města Hradce Králové spisovatele Karla Čapka, který ve městě strávil čtyři roky na studiích. Vytvořila vlastní texty a koncept brožury o Boženě Němcové u příležitosti 200. výročí jejího narození (https://kladskepomezi.cz/cs/personalitiespage/view/1). V současnosti se věnuje dalším projektům - zejména v oblasti literatury, podpory mladých autorů a dalším. Ve volných chvílích se snaží trávit maximum času na cestách po Evropě - a v současnosti, když to není možné, také zálibě ve vyšívání a drobné tvorbě (https://www.fler.cz/shop/jeden-a-pul-holky).

S Olgou Sommerovou o Boženě Němcové

PLZEŇ: Dvě stě let by letos slavila Božena Němcová. Emancipovaná, odvážná a autentická. Zasednout s ní k jednomu stolu a vést rozhovor o společnosti, národu a o lásce, se mi bohužel už nepovede, ale zasednout u jednoho stolu s Olgou Sommerovou a vést hovor o Boženě Němcové ano. Pro dokumentaristku Olgu Sommerovou je Božena Němcová přítelkyní, která ji doslova obklopuje na každém kroku. Jak vznikla láska ke spisovatelce a proč je její vztah k ní tak silný, mi vysvětlovala v následujícím rozhovoru.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Tento rok uplynulo 200 let od narození Boženy Němcové. Vyjádřila jste se, že je jí teď všude plno. Máte z toho radost?

Mám radost, ale je to ohňostroj, který zase zhasne. Ale i když zhasne, Božena je už 170 let v Čechách neustále přítomná. Nejenom svým dílem, ale především jako úctyhodný nenahraditelný vzor. Emancipovala se jako občanka i jako žena. České ženy Boženu Němcovou ctí, dodává jim odvahu jednat svobodně.  V Respektu vyšel titul ZÁZRAK JMÉNEM NĚMCOVÁ. Je to přesné, pro mě je dosud nepřekonanou ženskou osobností, svým literárním dílem, svými názory, svojí občanskou a lidskou odvahou, protestem proti politickému režimu a morálním normám 19. století. Dělala to, co považovala za správné. Dnešními slovy byla politickou disidentkou. Tvořila v době, kdy už mělo národní obrození za sebou první stádia emancipace, a česká společnost se stávala občanskou společností. Po roce 1848, v období tzv. bachovského absolutismu, se nebála, byla statečná. To se projevilo i tím, že se k Havlíčkovi po jeho návratu z vyhnanství hlásila na ulici, když se mu jiní vyhýbali. Dopisovala si s ním v době, kdy byl nežádoucí osobou. Existuje legenda, ale ne pravdivá, že na pohřbu položila Havlíčkovi na rakev trnovou korunu. Božena píše:

„Včera 1. srpna v šest hodin pochovali jsme tedy našeho Havlíčka. Nechala jsem vázat krásnou korunu na víko z listů bobkové višně a půlvěnec na čelo z vavřínu, a pak jsem si zamluvila květ mučenky. Tu jsem dostala, a hned šla a dala je Havlíčkovi do rukou. Halánek sám mu dal věnec na čelo a korunu dali na víko.“

Svou osobností překročila století, v němž žila, je naší současnicí. Navzdory politickému pronásledování a společenskému odsudku zůstala svobodná.

 

Svobodně se chovala i ve vztahu k mužům…

Ve své době se chovala, jako kdyby ani nevěděla, že je žena, že se nemá cpát do veřejného prostoru, že má doma cídit kuchyň a na slovo poslouchat manžela. Šla za hlasem srdce a neohlížela se, co tomu řekne společnost. Její svobodomyslnost se projevovala ve veřejném, ale i v soukromém životě. Fascinuje mě, že neměla žádné předsudky. Pamatuji si na jeden popis situace, kdy u nich byla společnost, přišli přátelé a pánové tančili s jejich služkou. Nad tím se přítomné paničky pohoršovaly: Jak to, že její hosté tančí se služkou! To byla Božena, neuznávala žádné společenské bariéry. Zastávala názor, že jsme si všichni rovni. Synovi Karlovi napsala: Nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj! Se svým mužem se musela neustále stěhovat, a tak jezdila po venkově a sbírala obrazy z venkovského života. A mluvila tam s obyčejnými venkovskými lidmi. Dnes to můžeme považovat za samozřejmou věc, ale tenkrát to obvyklé nebylo. Proto říkám, že Božena Němcová je naší současnicí. Mohla by s námi žít ve 20., i v 21. století. Kdyby se tu zjevila, zjistila by, co se tu děje, a mohla by s námi vést dialog. Božena je zázračná nadčasová bytost.

 

Stejně jako Babička, která je také nadčasová.

Její Babička je geniální. Když je nějaké dílo věčné, tak je geniální. Genialita se prověřuje trváním v čase. Babičku čte jedna generace za druhou. Je a vždycky bude moderní. Když jsem zjistila, že nějaký hloupý snaživec nechal Babičku přeložit do profánní češtiny, aby děti porozuměly příběhu a nelámaly si mozek básnickým jazykem, říkala jsem si, tak tady se zase prosadil mizomus, ničitel umění. Je to jako kdyby se poezie přeložila do informace, co tím chtěl básník říci. Na Babičce je fascinující právě jazyk!

 

Jak by se mělo o Boženě Němcové a její Babičce ve školách mluvit?

Mám na to recept. Dát Babičku číst dětem je nesmysl, protože Babička není literatura pro děti. Musí ji číst člověk, který už v životě něco zažil, prožil smrt blízkých lidí, prožil lásku, i hoře z lásky. Doporučuju školám, aby dětem pustily vynikající Moskalykův film z roku 1972 s Libuší Šafránkovou a Jarmilou Kurandovou. Taková filmová Babička už nikdy nebude natočená. A ty zvídavé, duchovně naladěné děti literární Babičku v dospělosti samy objeví. 

 

Kdy jste se začala o Boženu Němcovou zajímat víc vy?

Poprvé jsem se s ní setkala v devíti letech, kdy jsem dostala k Vánocům dva svazky pohádek bez ilustrací. Lehla jsem si nad ně, a celé je přečetla. Fascinovaná příběhy, a asi i poezií. Pamatuju si, že mi přišlo zvláštní, že některé pohádky nekončí happyendem. Jako u Grimmů, u Andersena. Později jsem si uvědomila, že to napsala žena, která prožila kus života trpkého a ví, že život je bolavý, a když někdo udělá v životě bezcharakterní podraz, může být osudově potrestaný, příběh dopadne špatně, a bez katarze.  

Potom jsem četla Divou Báru. Myslím, že do Divé Báry Božena projektovala svoji touhu po svobodě. Bára je svobodomyslná holka, spjatá s přírodou, která si nic nedělá z předsudků malého města, a postaví se všem. Stejně tak, jako se Božena později projektovala do příběhu Viktorky, která šla za hlasem svého srdce, navzdory všem. A přišel trest. A potom samozřejmě Babička. Čas od času si ji čtu, a vždycky potřebuju kapesník. O tom, že se k Babičce vracíme, píše František Halas v básni Naše paní Božena Němcová.

„Noc tehda šlápla na housličky
všemu co živé je a zpívá
a od těch časů sedá u Babičky
komu se v srdci stmívá"

Fascinujícím objevem pro mě byla korespondence. V ní se Božena Němcová projevuje jako výjimečná osobnost. Poznáváme její názory, se kterými zachází svobodně, protože přece nepíše literaturu, píše, jako kdyby mluvila, a to zcela moderním jazykem. S češtinou zacházela jako básnířka, její literatura má hudební melodiku, jakou měl ve své poezii Karel Hynek Mácha „Byl pozdní večer první máj…“.

 

Vy jste Boženu Němcovou zpracovala už v dokumentu z roku 1997 Nesmrtelná hvězda Božena Němcová. Podruhé to bylo v roce 2017 libreto, které jste napsala k opeře Jsem kněžna bláznů. Jak se ta práce lišila?

Dokument jsem musela natočit, byla to nutkavá nezbytnost. Vybrala jsem si citace z její korespondence, také citace Františka Pavlíčka, který napsal Zprávu o pohřbívání v Čechách, což byla divadelní hra napsaná pro Vlastu Chramostovou a její bytové divadlo. Oba byli v té době jako chartisté persony non grati.

Asi před deseti lety jsem byla oslovena skladatelkou Lenkou Notou, k napsání libreta k opeře o Boženě Němcové. Řekla jsem si: dobře, ale jsem dokumentaristka, takže napíšu dokumentární libreto. Libreto je rozdělené do devíti obrazů a epilogu. Začíná Svatbou, následuje Žofín, Revoluce, Smrt Hynka, Hanuš Jurenka, Pohřeb Havlíčka, Vyznání, Rozvod, Litomyšl a končí Epilogem, ve kterém je použit citát Viktora Dyka z básně Devátá vlna – Památce Boženy Němcové:

„Toť prostá legenda. Toť příběh očí dvou
a srdce jednoho, jež mřelo bez útěchy.
A v ženě ubité ubila lásku svou
ta země podivná, jež jmenuje se Čechy.“

Použila jsem citace Františka Pavlíčka, Jaroslava Seiferta, Františka Halase. Opera je pro patnáct nástrojů, pět pěvců a jednoho herce. Premiéra byla 17. listopadu 2017 v Brně v Opeře Diversa. Hudba skladatelky Lenky Nota je výborná.

 

Nyní na opeře opět pracujete, ale s jiným tvůrčím štábem.

Vloni jsme se rozhodly, (já, Lenka Nota a režisérka Mlada Šerých) inscenovat operu znova v novém provedení, v pojetí, které by charakterizovalo skutečného ducha osobnosti Boženy Němcové. Brněnské představení se odehrávalo v kuchyni před kuchyňskou linkou ze 70. let. Moje kolegyně, skladatelka Lenka Nota, která Boženu Němcovou zná stejně tak dobře jako já, říkala inscenátorům v Brně, že Božena nikdy nevařila, neměla hrnce, pro jídlo posílala do hospody. A v této inscenaci Božena peče kuře a bábovku. To není jenom neznalost skutečnosti, to je proti duchu životního přesvědčení Boženy o jejím poslání. Ona nutkavě potřebovala psát, vaření jí překáželo.

Teď připravujeme novou inscenaci, kterou režíruje Mlada Kyovská Šerých. Boženu bude zpívat mezzosopranistka Kateřina Hebelková, Němce bude hrát Jaromír Dulava. Premiéra je naplánovaná na 17. června v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Božena v Litomyšli žila dvakrát, jednou tam porodila syna Karla, podruhé tam pobývala před smrtí, když u nakladatele Augusty korigovala druhé vydání Babičky. Strávila tam těžké chvíle, kdy její nemoc – rakovina vrcholila. Opera se jmenuje Jsem kněžna bláznů, je to citace z dopisu Boženy její poslední lásce, Jurenkovi, která zní: „Jsem kněžna bláznů - k pití ne, k milování už ne mladá, k utrpení - k utrpení vyvolená.“

 

Budete ještě nějak zasahovat do režijní práce?

My nezasahujeme, ale spolupracujeme. Scházíme se ve třech, skladatelka, libretistka a režisérka. Děláme takzvaný brainstorming, vynášíme nápady jako karty, některé zůstanou na stole, jiné pod něj spadnou.

 

Plánujete jen jedno představení?

Budou se hrát dvě představení. Žádaly jsme o granty, ale nedostaly jsme nic, ani z Ministerstva kultury navzdory tomu, že je rok dvousetletého výročí narození Boženy Němcové! Nějak musíme ty peníze dát dohromady, podpora zatím není žádná, chystáme crowdfunding, takzvaný HitHit. Už jsem si všimla, že na Boženu nejsou nikdy peníze. Možná proto, že ona je taky nikdy neměla, tak se to na ní drží jako přilepené.

 

Musela jste projít spoustou podkladů. Podle čeho jste se rozhodovala, jaké si vyberete do libreta?

Měla jsem výhodu, že jsem předtím točila dokumentární film, takže jsem měla spoustu materiálů a textů v počítači. Citace z korespondence Boženy, texty básníků. Hodně mi to pomohlo. Bylo to vlastně podobné, jako kdybych dělala film. Opera je múzický tvar a film je také múzický tvar. Ve filmu, myslím v dokumentárním, jsem nejvíc inspirovaná vážnou hudbou, kterou celý život poslouchám. Mám ráda, když je film drama, a opera je také dramatický tvar. Měla jsem odvahu napsat dokumentární libreto také proto, že jsem krátce předtím natáčela film o opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila o Miladě Horákové.

 

Máte na mysli inscenaci se Soňou Červenou?

Ano, jmenovala se Zítra se bude... mám tu operu ráda. Film, který jsem o vzniku této inscenace natáčela, se jmenoval Do samoty v tanci. Aleš a Jiří napsali dokumentární libreto, v němž je mnoho úředních textů z inscenovaného bolševického procesu v roce 1950. Stejně tak mám i já v libretu úřední texty z pronásledování Boženy c.k. rakouskou policií. Jazyk Boženy Němcové i v korespondenci je básnický. Ale mám ráda jednu pasáž zcela pragmatickou, je mluvená. Božena píše, jak probíhá její den. Ráno si jde přečíst do hospody Morgenpost, dá si kafe, pak jde dát psovi žrádlo, pak pere prádlo a krvavé pleny (následek její nemoci), a pak chytá štěnice.

 

Přenesly se podle vás její ideály i do současnosti?

Do příštích generací se přenášejí myšlenky a ideály všech našich předků, kteří byli inspirativní, geniální. Mám na mysli spisovatele, filozofy, umělce, lékaře, vědce. V mém dokumentárním filmu říká František Pavlíček, že v každé mimořádné české ženě lze najít něco z rysů a povahy Boženy Němcové. Pavel Kohout je přesvědčen, že díky Boženě Němcové nejsou české ženy ani amazonky ani slepice, ale partnerky. Boženu Němcovou obdivovali významní umělci. Franz Kafka napsal, že její dopisy jsou svojí psychologickou jasnozřivostí nepřekonatelné. Pro Bohumila Hrabala byla největší světovou literátkou, prokletou básnířkou, jež hleděla vzhůru, když byla na dně. Pro Jiřího Koláře byla jednou z hvězd, která mu z nekonečné dálky svítila na blátivou cestu plnou výmolů, po níž vlekl svou káru života.

 

Co máte s Boženou Němcovou společného vy?

Máme společnou touhu po svobodě, protože bez svobody člověk nemůže žít autentický život. Svoboda je drahá, hodně se za ni platí. A Božena zaplatila hodně.

 

Máte nějaký citát, myšlenku Boženy Němcové, který k vám promlouvá?

Neodháněj nikdy lásku od sebe, je jí tak málo na světě.

Království deadstocku Lenky Vackové funguje na Letné už rok

PRAHA: Lenka Vacková je absolventka UMPRUM, v ateliéru Designu oděvu a obuvi pod vedením Liběny Rochové, a zakladatelka módní značky udržitelné módy L&V. Za spolupráci s českou firmou Klatex, zaměřenou na recyklaci textilního odpadu, získala za rok 2017 cenu Czech Grand Design pro módního designéra roku. Návrhářka kritizující rychloobrátkovost módy a konzumní způsob života razí názor, že je textilní odpad a tzv. deadstock (nevyužité skladové zásoby materiálů) třeba znovu vracet do oběhu, k oděvnímu využití. „Textilu a oblečení je tak strašně moc,“ říká, „že je třeba hledat nové, i třeba alternativní formy upcyklace.“ Začala tedy u sebe a vymyslela projekt Textile Mountain (Hora hadrů), který je v dnešní době více než aktuální.

Autor článku: 
Irena Koušková

Textile Mountain je první textilní galanterie a opravárna prodávající nevyužité skladové zásoby, tzv. deadstock, výrobních firem, studií a jednotlivců. Podobné odpovědné galanterie fungují i v zahraničí, ale kamenný obchod je v tomto segmentu raritou. Na pražské Letné ho Lenka Vacková odvážně otevřela loni na jaře…

 

!!! Aktuálně v souvislosti s nedostatkem roušek: v Textile Mountain zdarma vydávali všechnu 100% bavlněnou metráž vhodnou k ušití ochranné pomůcky, až do vyčerpání zásob !!!


Problematikou odpovědného nakládání s nevyužitým textilem se zabýváte dlouhodobě. Přibližte na úvod, co se děje s nevyužitým textilem, jak se zpracovává? Jak jsme na tom v porovnání se světem?

Hlavní problém je ten, že textilu a oblečení je prostě tak strašně moc, že už nikdo neví, co s ním a chrlí se pořád další a další. Vyváží se z jedné země do druhé, sem a tam, snaží se upotřebit v charitativních projektech, v secondhandové sféře a stejně to nestačí. Třeba Afrika je zaplavená ostrovy našeho nepoužitého oblečení z jiných kontinentů, protože stále panuje názor, že kde je chudoba, tam přece potřebují oblečení. Ano, jenže ne stotisíce či více tun, které nikdy nikdo neupotřebí. V lepším případě se nevyužitý textil dostane na recyklační linky (u nás) k výrobě druhotných surovin, jako jsou třeba netkané textilie. V horším případě se skládkuje a pálí. Spalovny nicméně začínají být méně bolestivým řešením, protože technologie komínových filtrů velmi postupují, ale ještě to bude chtít čas, aby byly všude.

 

A jaký význam v tomto globálním problému může mít aktivita jednotlivce?

Celek je tvořen z jednotlivců.

 

Práci v továrně na recyklaci textilního odpadu jste si ještě jako studentka vyzkoušela na vlastní kůži a s odpadními textiliemi dále pracovala coby módní designérka ve své autorské kolekci, která byla v roce 2017 oceněna na Czech Grand Design. Dá se z recyklovaného textilu vůbec šít a co? Co mělo u lidí největší úspěch? Čím jste akademii oslovila?

Dá i nedá, záleží na postupu a konkrétních materiálech. Nicméně veřejnost upoutaly asi nejvíce z této kolekce svetry sešívané z odstřižků konfekčního oblečení, které nelze recyklovat. To jsou například různé flitry, výšivky, korálky, aplikace a galanterie. Musí se před průmyslovou recyklací odstranit, aby neponičily stroje, které nepotřebný textil zpracovávají. Tím pádem byla tato kolekce výrazná blyštivostí a zároveň ekologičností, a proto snad upoutala. Myslím, že porotu také zaujalo to, že jsem se v rámci své diplomky sebrala, odstěhovala se skoro na dva roky do Klatov a nechala se zaměstnat v továrně jako dělník, abych pochopila celý proces. Tato zkušenost byla k nezaplacení.

 

V Textile Mountain pracujete s tzv. deadstockem, nevyužitými zásobami materiálů, neprodaným, „mrtvýmzbožím, zbytky z velkovýroby, které by jinak skončily ve spalovnách. Jak se vůbec k deadstocku, který prodáváte, dostáváte?

Všechny oděvní řetězce mají nepředstavitelné množství tohoto deadstocku, protože vyrábí víc, než se může vůbec prodat. A pokud se tento přístup nezmění, bude to tak i nadále.

K našemu deadstocku se dostat byla v úplném začátku trnitá cesta, kterou jsem si musela projít. Potom se ale projekt začal dostávat do povědomí a už to tak těžké nebylo, a dokonce to teď zčásti funguje i tak, že se mi dodavatelé ozývají sami, což mi práci ulehčuje. Když ale objevím něco, o co opravdu stojím, je to zase od začátku a musím navazovat spolupráce.

 

Co ta trnitá cesta obnášela?  O co jste naposledy tolik stála, že jste na obtížnou cestu navazování nových spoluprací opět vyšla?

Nic tak hrozného to nebylo, ale větší výrobní firmy a dodavatelé na tento postup nebyli zvyklí. Bylo potřeba hodně věcí vysvětlovat a stát si za svým, nenechat se odradit. Momentálně řeším například jednoho dodavatele, který má krásné textilní materiály (přebytky z výroby), ty se jinak vyhazují, což je velká škoda. Pro firmy se jedná o práci navíc, něco vyhodit je vždycky jednodušší cesta. Pokud se to ale podaří, stojí to za to.

 

S Textile Mountain jste se stala podnikatelkou, máte svůj vlastní kamenný obchod. V zahraničí fungují spíše online obchody nebo pop-upy. Převažuje u vás prodej zbytkových látek a galanterijního zboží, nebo vás spíše živí opravy oděvů? Jak se váš prostor na Letné vyvíjí a stojíte za ním sama? Byla jste úspěšná i na Hithitu. Potvrzuje se vám, že jdete správnou cestou?

Hithit s Textile Mountain byla super zkušenost a do začátku mi hodně pomohla hlavně i kvůli propagaci a tomu, jak projekt dostat do povědomí. Ale bylo to náročné. Nejsem člověk, který by se rád někde předváděl a zde jsem musela jít opět s vlastní kůží na trh. Pokud bych spočítala čas strávený řešením kampaně a všechno ostatní, co k tomu patří, tak to asi vybranou částku předčí. Byl to „záhul“, ale stálo to za to a bez všech lidí, kteří mi se vším pomohli, by to určitě nešlo. Za to jsem moc vděčná.

Převažuje prodej, ale oprav máme také hodně, obchod se uživí. Doufám, že se vše časem  nějak ustálí a nebude to pořád práce (i když ji mám ráda) na sedm dní v týdnu, prakticky nonstop. K začátkům to bezpochyby patří. Jak píšete výše, stala jsem se podnikatelkou, ale v založení jsem spíše kreativec, takže to byl nejdřív hodně boj a vše jsem se musela naučit od nuly. Mám plnou hlavu nápadů, kam by se projekt dal posouvat a těším se na to, takže se tím snad i potvrzuje, že jdeme správnou cestou. A když ne, tak se ponaučíme a půjdeme jinam. Za Textile Mountain stojím sama, když nepočítám všechny super lidi, co mi pomáhali a pomáhají. Nejzazší plán je teď asi dlouho slibovaný eshop, který už konečně spouštíme.

 

V čem se lišíte od klasických galanterií?

Ekologickým zaměřením − prodáváme pouze deadstock nevyužité materiály a galanterii z různých zdrojů.

 

V současné době se stále více píše o pomalé nebo etické módě. Návrháři se snaží pracovat jednak s materiálem, který je kvalitní, a zároveň je dohledatelné, kde a za jakých podmínek vznikl. U vás prý prodáváte látky s příběhem

Samozřejmě to nelze vždy, ale našim zákazníkům se snažíme sdělovat, odkud naše materiály pocházejí, protože na tom záleží a osobně si na tom zakládám. Pokud informaci nenajdou na cedulce, můžou se vždy zeptat a ochotně jim ji sdělíme nebo dohledáme. Snažíme se být co nejvíce transparentní.

 

Kde se ve vás vlastně vzal vztah k látkám, šití?

Mám ráda jakékoliv řemeslo. Speciálně látky a šití pocházejí od mých prarodičů. Obě babičky byly švadleny a děda, což je můj největší kámoš už od dětství, šil také, je nejlepším opravářem šicích strojů, teď už ve výslužbě. Takže jsem se odmala pletla pod ruce hlavně jemu, ale i babičce a dost se mi to líbilo. Potom je ještě vtipná souvislost, na kterou jsem si vzpomněla, že i babička i děda byli vždycky docela vetešníci a věci schraňovali. Děda mě bral vždycky na skládky a v té době tam byly opravdu poklady. Když jsem věděla, že pojedeme, tak jsem ani dospat nemohla. No a kam tím směřuji? Propojila se slabost s nevyužitými věcmi a šitím… a jsme doma.

 

Před revolucí se šilo a přešívalo z nedostatku, dnes je to zase naopak z přehlcení a přebytku. Je s udržitelným rozvojem opět větší zájem o oblečení ze second handu? Nebo je to už přežitý koncept? Nakupujete oblečení z druhé ruky a proč? Neslouží dnes zde nakoupené kusy oděvů spíše k vlastnímu přetváření?

Já mám skoro všechno ze sekáčů a asi se to nezmění. Tohle mám už od malička. Pár kusů mám nových, ale vždy před nákupem se snažím hledat v sekáčích a až když nenajdu, tak koupím nové. No a potom mám samozřejmě i nějaké autorské věci, třeba od přátel návrhářů. Momentálně kvůli časovému vypětí s Textile Mountain bohužel nemám tolik času na vlastní autorskou tvorbu, ale v té jinak používám samozřejmě jenom přebytkové materiály.

 

V jednom rozhovoru jste řekla: „Nedělá mi problém jíst jídlo z popelnice, nějakou dobu jsem se živila z velké části jenom tak. Ze supermarketů se vyhazuje každý den velké množství jídla, kterému naprosto nic není a má třeba jenom porušený obal.Jak aktivně bojujete proti konzumnímu způsobu života?

Snažím se ničím neplýtvat a přemýšlet nad věcmi. On je to ten samý přístup ve všem a nezáleží na tom, jestli jde o jídlo, oblečení... Dřív jsem to nicméně měla asi víc radikální. Dnes prostě, pokud to nejde jinak, udělám výjimku. Jinak bych potom jako dřív řešila jenom to, kde jsem zase selhala, koupila si třeba něco v plastu a neustále se za něco lynčovala. Myslím, že žádný extrém není dobrý a člověk se z toho nesmí zbláznit.

 

Co říkáte příchodu oděvní značky a obchodu Primark na český trh? Původně irský řetězec s low costovou módou je ve světě velmi populární svým levným zbožím, módními trendy a přitom uspokojující kvalitou. Ekologie ale není jeho silnou stránkou…

Že je to smutné. Hlavně proto, že v dnešní době by tento fenomén měl být chápán už jako přežitek a měli bychom přemýšlet jiným směrem. Bohužel zde opět asi vyhráli peníze.

 

Asi to nebylo na UMPRUM snadné názorově stát proti smyslu školy vychovávající návrháře, kteří byznys s módou přiživují a stále nové módní trendy vytvářejí. Jak jste vycházela s vedoucí vašeho ateliéru?

Pamatuji se, že jsem byla určitě jedna z prvních. Nicméně Liběna Rochová, která byla mou vedoucí ateliéru, je velice otevřený člověk a když vidí, že student ví, co dělá a proč to dělá, učiní vše, aby jeho vizi podpořila, jak jenom to jde. Tak tomu bylo i v mém případě, a i proto a nejenom proto si Liběny neskutečně vážím a spolupracujeme a vídáme se dodnes, i když již nejsem pár let na škole. Ona samotná s rychlostí módního průmyslu a trendy nesouhlasí.

 

Na Designbloku 2016 jste se nechala dočasně potetovat krví na protest proti trendům a fast fashion. Nechci vás brát za slovo, ale říkáte o sobě, že nejste člověk, který by se rád někde předváděl… Jak to tedy je? Zdá se, že jste prošla na vysoké škole docela divokým obdobím. Dnes už nepotřebuje šokovat?

Nepotřebovala jsem se zviditelňovat ani v té době. Na škole jsem sice asi měla divočejší období, ale před začátkem akce na Designbloku 2016 jsem se musela strašně moc přemáhat, když jsem měla jít na oči všem a doslova s kůží na trh. S tím byl asi největší problém, vystoupit osobně před všechny ty lidi. Jenže mi to prostě za tu myšlenku stálo.

 

Jak vnímáte trend eko, bio v oděvním průmyslu?

Je to jeden z těch lepších trendů. O tom, kdo se veze pouze na trendy vlně a kdo to dělá opravdu upřímně, si musí udělat obrázek každý sám a sáhnout si do vlastního svědomí.

 

Na čem právě pracujete?

Pořád se snažím nějak posouvat Textile Mountain, protože je tam pořád co dohánět. Zároveň chystáme s Bárou Procházkovou a jejím Project Sapience workshopy a novou kolekci. Řeším nové a zajímavé spolupráce. A hlavně se také učím mít soukromý život, klid a pořád jenom nepracovat.

 

Jak se sama oblékáte? Kde nakupujete oblečení?

Ve všech možných sekáčích, na Vinted.cz, něco mám od lokálních kamarádů návrhářů. Dále z našeho vlastního sekáče v LUV v Čechově ulici, někdy mi něco dají kamarádky. No a sem tam si prostě koupím i něco nového, ale vždy ověřuji zdroj.

 

Web: www.textilemountain.cz

Kontakt: www.facebook.com/textile.mountain/

Hříšní lidé středověku v příbězích Vlastimila Vondrušky

ČR: Je opakovaně jedním z nejpůjčovanějších autorů v českých knihovnách. Jeho knihy patří k nejprodávanějším a ve svém žánru směle konkuruje i produkci zahraniční. Velké oblibě se těší nejen historické detektivky Vlastimila Vondrušky, ale také často mnohosvazkové romány zavádějící čtenáře do časů dávno minulých. Cesta vystudovaného historika ke dráze spisovatele „volnonožce“ ale nebyla přímočará. Po revoluci založil s manželkou, uznávanou etnoložkou, sklárnu, která se orientovala především na výrobu kopií historického skla a více než deset let v oboru podnikal. Potřeba literárně tvořit ale nakonec převládla a Vlastimil Vondruška v tomto roce vydá už svou 75. knihu. Činný je ale také jako publicista, divadelník nebo etnograf. I o tom bude řeč na následujících řádcích.

 

Autor článku: 
Irena Koušková

Letos bude mít premiéru film o Janu Žižkovi z Trocnova. Historik Petr Čornej o něm nedávno vydal novou biografii. Vy jste líčil vojevůdce Jana Žižku např. v Husitské epopeji II. Můžete připomenout, co je pro vás na této kontroverzní historické osobnosti lákavé z pohledu historika a spisovatele?

Začnu protiotázkou: Proč kontroverzní? Dnes si zvláště komentátoři a novináři navykli označovat za kontroverzního každého, kdo v jejich pojetí nešíří lásku a pravdu a kdo vybočuje z řady. Co to vlastně je kontroverzní? Ani dobrý ani zlý? Něco jako v pohádce o chytré horákyni. Byl významný a současně nebyl významný, prospěl národu, ale současně národu škodil, bojoval za správnou věc a současně nebojoval? Co z toho je pravda? Dnešní doba je rozbředlá neochotou akceptovat hodnocení, s nímž nesouhlasím, přičemž ho ale neumím vyvrátit argumenty. A když už tedy z nějakého důvodu nemohu o komsi prohlásit, že to byl významný muž či žena, tak ho eufemisticky nazvu kontroverzní. To v lepším případě.

Ale nechme rétoriky a lingvistické logiky a vraťme se k Janu Žižkovi jako osobnosti (bez ideologických přívlastků). Petr Čornej ve své knize píše výhradně o Janu Žižkovi, já se na něj v Husitské epopeji rozhodně „nespecializuji“. Byl klíčovou osobností doby, a proto jsem ho samozřejmě nemohl pominout. Jako český spisovatel nepoklonkuji panevropanství, proto husitské dějiny popisuji z pohledu národního. Z tohoto pohledu si Jan Žižka zaslouží obrovskou úctu. Jistě, měl své chyby, ale kdo je nemá? V dějinách bychom se měli ptát především na to, co pro Čechy dokázal udělat. 

 

Byl jste jedním z prvních českých autorů, který se po revoluci začal soustavně zabývat žánrem historické detektivky. Tento žánr byl za totality pro řadu autorů spíše únikovým tématem. Co vás k němu přivedlo?

Odpusťte, prosím, mé pedantské školometství, ale nemám rád fráze. O mnoha žánrech dnes s oblibou říkáme, že byly za socialismu únikovým žánrem. Ta doba měla pro autory samozřejmě řadu negativ, ale psát knížky lidem pro radost není přece „únik“. Před čím by autoři unikali? I socialističtí ideologové přece chápali, že nelze nabízet jen romány budovatelské. Možná by to měli pochopit i současní umělečtí kritici, protože historická detektivka není žádný „únikový žánr“. To za prvé. Ale kromě toho si nevzpomínám, že by za socialismu vycházely „únikové“ historické detektivky. Vyšel skvělý román Zločin na Zlenicích hradu l. p. 1318 a pár povídek, ale to je všechno. Tenhle žánr u nás prakticky neexistoval. Když jsem se po revoluci rozhodoval, jak literárně zúročit své historické znalosti (tehdy jsem kromě jiného systematicky studoval soudní protokoly renesančních měst), zkusil jsem historickou detektivku. Bylo to pole neorané a musel jsem si vymyslet postupy, formulovat určité zásady a hledat cestu, jak vůbec tenhle žánr čtenářům prezentovat.  V české literatuře to byla „tabula rasa“.

 

Neinspiroval jste se také legendárními detektivními romány Soudce Ti od Roberta van Gulika?

Určitě ano, kromě jiného proto, že právě tenhle žánr u nás na knižním trhu chyběl. Po revoluci se nakladatelé nadchli pro překlady amerických autorů, kteří se sice dobře prodávali, ale upřímně řečeno, v mnohých já osobně literární poklady nehledám. Když jsem napsal první historickou detektivku, několik nakladatelů mne odmítlo, že česká literatura je prý mrtvá a tenhle žánr nemá budoucnost. Až později jsem náhodou narazil na svého současného nakladatele MOBU Brno, která se tehdy chtěla na české autory orientovat. A myslím, že oni a samozřejmě ani já tohoto „literárního sňatku“ nelitujeme.

 

Souhlasíte s tvrzením, že historickou literaturu čte především starší generace? Úspěšně píšete také pro děti… Tvoří se vám pro děti snadněji, nebo je to těžší a v čem?

Obecně asi platí, že mladá generace čte méně, nejen historických románů. Stálicí je snad jen žánr fantasy. Díky genderismu ovšem upadá druhá stálice literatury pro mladé − romány pro zamilované. Mladým čtenářům nahrazují dnes tištěnou knižní literaturu formáty na sociálních sítích a internet vůbec. Je prostě jiná doba. Napsal jsem pár historických detektivek pro dospívající mládež, ale prodej je, pokud to srovnám třeba s příběhy Oldřicha z Chlumu, nižší. Z toho vyvozuji, že je menší i čtenářská základna, protože stejné zkušenosti mají i kolegové autoři, s nimiž občas knižní trh hodnotíme.

 

Vlastnili jste s manželkou po revoluci sklárnu, kterou jste před deseti lety zavřeli. Nyní se ke sklářské tematice vracíte v nové románové sáze Křišťálový klíč. Jak jste se vůbec dostal k tomuto tradičnímu řemeslu a jak se vaše osobní zkušenost odráží v románovém vyprávění z období baroka?

Dějinám sklářství jsem se věnoval už za socialismu jako pracovník Národního muzea v Praze. Tehdy jsme s novoborským Crystalexem zkoušeli vyrábět kopie některých unikátních historických číší. Po revoluci jsme s několika skláři tuhle aktivitu převedli na soukromou bázi, obluzeni tím, že nastal kapitalismus a všichni jako podnikatelé zbohatneme. Jenže v mládí má člověk vždycky růžové brýle. Kapitalismus, jak ho znám z historických pramenů, u nás nikdy nenastal, a podnikání je dřina a vydělat poctivou prací můžete jen těžko. Naše sklárna v Doksech sice prosperovala, ale pro mne to znamenalo pracovní den o 24 hodinách, a to nepřeháním, protože jsem často na huti i přespával, když nám tavič nenastoupil do práce. A tehdy, během těchto nocí, jsem začal z nudy psát své první romány. A protože jsem milovník historie, představoval jsem si, jak to asi na hutích vypadalo ve zlaté éře českého sklářství. A proto jsem se nakonec do barokního příběhu pustil.

 

V knihách uvádíte autorskou spolupráci své ženy Aleny Vondruškové, jíž jsou i některé tituly věnovány, ve svých literárních začátcích jste používal pseudonym Jan Alenský… Platí tedy pro vás ono okřídlené Cherchez la femme/ Za vším hledej ženu? Jak vlastně vypadá vaše autorská spolupráce?

To slavné rčení bych poopravil: Cherchez la bona femme. Ženy rády vstupují nám mužům do života, ale inspirací mohou být jen ty, která mají co říci, jsou vzdělané a mají čistou duši. S Alenkou jsme spolužáci z univerzity a záhy po absolutoriu jsme se vzali. Má žena píše vlastní knihy a vždycky se spolu radíme. Někdy pomohu já jí, někdy ona mně. Víte, spolupráce dvou celkem vyhraněných osobností není vždycky jednoduchá, ale o to prospěšnější. Já nepotřebuji ženu, která by mi jen obdivně přikyvovala. Jako každý chlap potřebuji někoho, kdo mne koriguje. A proto si ta věnování má žena rozhodně zaslouží.

 

Jste společně s manželkou autory řady historických, ale i etnografických knih. Co říkáte boomu zájmu o tradiční lidovou kulturu? Co to o naší současnosti vypovídá?

Oproti časům, kdy lidová kultura prorůstala do veškerého veřejného a kulturního života díky státní podpoře za 1. republiky a za socialismu, je to dnes jen odvar. Jistá státní podpora sice existuje, ale finančních prostředků je málo, nicméně co je mnohem horší, je fakt, že národní tradice obecně bývají často mainstreamem dehonestovány jako „zatuchlé vlastenectví“. Dnes jsme přece Evropané, tak jaká tradiční kultura? Nicméně pravda je, že desítky a stovky nadšenců dál národní tradice udržují a je to symptomatické v každé společenské krizi. Jakmile se lidé neidentifikují se svými panovníky, obrací se k historii a tradicím svých předků.

 

Se svými čtenáři se pravidelně setkáváte při besedách v knihovnách, které jsou velmi oblíbené. Napsal jste také divadelní hru a sám v ní účinkujete, další hra se chystá. U spisovatele a historika neobvyklá míra extroverze…

Na základní škole jsem absolvoval kursy herectví a tehdy jsem dokonce hrál dvě dětské role v kladenském profesionálním divadle. Ve škole mne vždycky vybírali pro všechny veřejné recitace a vystoupení. Ostatně, divadlo hrál i francouzský král a věnoval se mu také jeden náš prezident, že?

 

V loňském roce jsme si připomněli třicet let od sametové revoluce. Co vlastně přinesla vám osobně, vděčíte jí za svůj úspěch jednoho z nejprodávanějších českých autorů? Co podle vás přinesl Samet české kultuře kromě umělecké svobody?

V mém případě sametová revoluce přinesla rozhodně změnu života, kdy jsem se odpoutal od Národního muzea, neboť jsem si do té doby nedokázal představit, že bych měl dělat něco jiného. Jenže najednou se otevřel svět a spousta možností. Šanci by měl člověk umět chopit za pačesy. Podařilo se mi být ve správnou dobu na správném místě. Byli jsme s ženou jedni z prvních, kteří začali vyrábět pro trh kopie historického skla, byl jsem první autor, který začal psát české historické detektivky. Vstupoval jsem na neobsazený trh. Dnešní autoři to mají mnohem obtížnější, je větší konkurence. Ale jak říkám, pokud se naskytne šance, má se využít, i když tu je ta konkurence. Hodnotit současnou kulturu bych nechtěl, k tomu jsou povolanější. Jako spotřebitel mám však pocit, že se občas ztrácí „řemeslo“. Mnohé knihy postrádají kultivovanost jazyka a mnozí autoři, nejen spisovatelé, ale především ti z oboru živého umění, netvoří pro diváky, ale jen proto, aby se předváděli. Ale to je špatně. Velká tvůrčí svoboda může fungovat jen tehdy, pokud ji současně doprovází profesionalita, pokora a úcta k čtenářům a divákům.

 

Web autora: www.vlastimilvondruska.cz

Masarykův les v Izraeli potřebuje kompletní obnovu

ČR-IZRAEL: Při příležitosti 170. výročí narození prvního československého prezidenta T. G. Masaryka odcestovala v těchto dnech do Izraele Ekumenická mise Židovského národního fondu KKL-JNF včetně dobrovolných lesníků pod vedením Karla Káni. 5. března se její členové zúčastní slavnosti v Masarykově lese a zasadí si svůj strom. Původní les z olivovníků, sosen a cypřišů byl založen v roce 1930 poblíž kibucu Sarid, a stal se tak vůbec prvním lesem pojmenovaném po tomto státníkovi. O novodobém projektu, který má kořeny v minulém století, píše v následujícím článku Hana Salajková.

Autor článku: 
Hana Salajková

Masarykův les v Izraeli - vysazený na počest prvního československého prezidenta jako dar k jeho 80. narozeninám - byl založen díky sbírce organizované tehdy Československým výborem Židovského národního fondu KKL-JNF. Tato nezisková organizace vznikla v roce 1901 a původně vykupovala půdu pro osadníky. V Izraeli se stará o výsadbu lesů, o vodní rezervoáry a další rostliny a prvky podporující koloběh vody. Na úbočí hor na severu Izraele, na půdě zakoupené z finančních darů, bylo vysázeno na 13 tisíc stromů, zejména borovic, cypřišů a olivovníků. Slavnostní ceremonie k založení lesa se odehrála v dubnu 1930.

Příběh lesa je úzce spjatý s Michaelou Vidlákovou, dcerou spoluzakladatele kibucu Sarid. Ta se v roce 2016 vypravila po stopách svého otce, na cestě ji doprovázela archivářka z kibucu, kde otec ve třicátých letech žil. „Tohle je Masarykův les!“, ukazovala nadšeně archivářka jakousi džungli, kterou právě míjely. To bylo překvapení! Po místě, kde se les nachází, marně pátral český výbor KKL. Tak o zážitku, který jí život obarvil na zeleno, vypráví paní Michaela. Do lesa, který sázel i její tatínek, se již několikrát vrátila a také o něm ráda vypráví.

 

Masarykův les má jmenovce na Moravě

Masarykův les po téměř 90 letech potřebuje kompletní revitalizaci, novou výsadbu a vyčištění. Právě o to se nyní snaží Český výbor Židovského národního fondu KKL-JNF, který shromažďuje finanční prostředky na jeho obnovu. Od roku 2018 se v lese nedaleko kibucu Sarid střídají skupiny dobrovolníků, kácejí nežádoucí vegetaci a na vyčištěných místech pak další z nich sázejí nové stromky. Prospěšná je zejména odborná pomoc dobrovolníků z řad studentů Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Univerzita má svůj les stejného jména, Masarykův les, nedaleko moravské obce Křtiny. Dochází tak k osudovému spojení stromů zasvěcených prvnímu československému prezidentovi. Za nedlouho se z obce Křtiny a kibucu Sarid stanou obce partnerské.

 

Plaketu na vstupních pylonech získají štědří dárci

Návštěvníky v budoucnu uvítá kamenný pylon, na kterém budou umístěny plakety se jmény významnějších dárců, kteří se o obnovu lesa zaslouží. Hlavní zásluhu na získávání finančních prostředků pro Masarykův les má Zoša Vyoralová, výkonná ředitelka české centrály KKL-JNF. Postupně se jí daří navyšovat částku na obnovu Masarykova lesa, přispívají jednotlivci, školní třídy, významné osobnosti i firmy.

 „Péče o les je nekončícím příběhem. Podle toho, jak se nám podaří naši kasičku naplnit, budeme košatit či ořezávat plány," upřesňuje Zoša Vyoralová, výkonná ředitelka Českého výboru Židovského národního fondu KKL-JNF.

Z prvních peněžních darů bylo vybudováno několik set metrů zpevněných cest, lavičky a pamětní kámen s informacemi o lese a jeho historii. V březnu 2019 se v lese setkali zástupci KKL-JNF z Čech i Izraele s vedením kibucu Sarid, který si vzal revitalizaci lesa za svůj a vydatně s ním pomáhá. Další setkání v Masarykově lese se konalo v říjnu téhož roku; představitelé KKL-JNF a zástupci kibucu Sarid projednali další postupy při obnově lesa. Vše by mělo být hotovo do března 2020, na který připadá 170. výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka.

Přispět na výsadbu lesa je možné i na internetu zakoupením stromku v hodnotě 350 korun, jednoho či více sazenic. Ten, kdo podpoří výsadbu přinejmenším 29 stromů, si zaslouží umístit plaketu se svým jménem na pylonu u vstupu do lesa. Do projektu vstoupila i řada rodin, které podporu vnímají jako symbolické gesto; jméno jejich zemřelých předků bude na plaketě Masarykova izraelského lesa.

 

Výletní místo pro lidi z okolí

Lesem povedou zpevněné cesty pro pěší, rodiny s kočárky, děti na kolech i vozíčkáře, hlavní cesta lesem bude bezbariérová a lemovat ji budou kameny s informacemi o historii lesa, texty budou v hebrejštině a angličtině. Počítá se i s dalšími lavičkami, rozmístěnými po celé délce procházkové trasy.

Areál o rozloze 3,5 hektaru, zelená oáza pro lidi z blízkého i vzdálenějšího okolí, bude sloužit k odpočinku obyvatel okolních obcí, jako turistický cíl a v neposlední řadě jako památné místo občanů Československa, kteří les před 90 lety vysadili. Potomci českých Židů, kteří ke vzniku lesa přispěli a podíleli se na jeho výsadbě, žijí ve zdejších kibucech dodnes .

 

Číslo účtu pro revitalizaci Masarykova lesa je 2114253654/2700. Každý dárce dostane za příspěvek symbolický certifikát na své jméno. Další informace o práci židovského národního fondu naleznete na adrese www.kkl-jnf.cz.

Mezi dárci je také Karel Schwarzenberg, kardinál Dominik Duka, Divadlo Ungelt, Sylvie Wittmann a další příznivci novodobého projektu s kořeny v minulém století.

 

„Jsem starý lesák, a proto podporuji zasazení každého stromu kdekoliv na světě, a nabídku na podporu Masarykova lesa v Izraeli jsem nemohl odmítnout.“

Karel Schwarzenberg, podporovatel Masarykova lesa, červenec 2019

 

„Budeme více než rádi, když se les rozšíří a bude sloužit k odpočinku a relaxaci nejen nás z kibucu Sarid.“  

John Eisner z kibucu Sarid, březen 2019

 

 

O syndromu vyhoření s psycholožkou Ivou Moravcovou

PLZEŇ: Máte práci snů. Věnujete se tomu, čemu jste vždy chtěli, a proto nelitujete ani času, ani energie, kterou s velkým zápalem do práce či rodiny investujete. Jedete na plné obrátky, sem tam se objeví stres, který ale vnímáte jako nezbytný pro to, co děláte. Tempo se zrychluje a vy nedokážete ubrat. Střih. Ležíte v posteli a nejste schopni ničeho. Energie je ta tam a vy cítíte jen velkou únavu a bezmoc…

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

V loňském roce vám vyšla kniha Zářit a nevyhořet, která přibližuje tíživý problém dnešní zrychlené doby – syndrom vyhoření. Co vás vedlo k jejímu napsání?

Důvodů bylo víc. Na začátku je trochu mé autobiografie, ze které vyplývá, že se syndromem vyhoření mám sama zkušenost. Naštěstí jsem jej zachytila brzy. Vím, že zlom může přijít někdy velice náhle, i když žádný syndrom vyhoření nepřichází bez symptomů. Pokud je ale člověk velmi zabrán do práce, tak tyto symptomy nevyhodnocuje, a pakliže ano, může se stát, že na ně nedbá. V mém případě to bylo například proto, že jsem dříve závodně sportovala a byla jsem zvyklá na velké sportovní zatížení. Říkala jsem si, že přeci takovéto pracovní zatížení musím také vydržet.

Druhým důvodem k napsání knihy byl fakt, že nárůst syndromu vyhoření je skutečně velký a vzhledem k mé zkušenosti z praxe mi přišlo líto se o ni nepodělit nějakou naučně populární formou. Spoustu věcí může člověk eliminovat sám, aniž by k tomu potřeboval psychologa. A úloha psychologů je mimo jiné dělat prevenci.

 

V knize vedete rozhovory s deseti lidmi, ne ovšem všichni prošli syndromem vyhoření. Podle jakého klíče jste do své knihy tyto osoby vybírala?

Na začátku jsem vytvořila kapitoly, ve kterých jsem popsala jednotlivé oblasti dotýkajících se syndromu vyhoření. Často souvisí s životosprávou a biorytmy. Možná to některé překvapí, ale také s prokrastinací (tendence odkládání úkolů na později, pozn. red.). Ale je spousta dalších jevů, které nebudu prozrazovat, protože jsou v knize. Když byly kapitoly napsané, došlo mi, že by chtělo ještě nějakým způsobem přiblížit to, o čem jsem v nich vyprávěla. Uvědomila jsem si, že jsem se setkala s mnoha zajímavými lidmi (s některými jsem pracovala, jiné jsem znala z různých setkání). Navíc mám v knize i dvě své klientky, které v rámci anonymity souhlasily se zveřejněním svých příběhů. Některé jsou opravdu velmi silné a poutavé. 

 

A lidé, kteří si vyhořením neprošli?

Záměrně jsem mezi zpovídané zařadila i ty, o kterých jsem věděla, že velmi tvrdě pracují, ale zároveň nevyhořeli. Myslím si, že jsou dobrým příkladem, jak se sebou pracovat v rámci soukromé i pracovní sféry, abychom k syndromu nedošli.

Každému jsem přiřadila jednu z kapitol, podle toho, jak jsem je znala, a jak jsem znala jejich styl práce a požádala je vždy s konkrétním názvem kapitoly o osobní vyjádření. Všichni byli velmi vstřícní. Takže mé kapitoly byly přiřazené k těmto lidem naprosto řízeně a účelově.

 

Jsou povolání, která se řadí mezi vyloženě riziková pro tento syndrom?

Nejčastěji trpí lidé z pozic, jež jsou sociálně interaktivní, například psychologové, kteří často pracují s negacemi. Dále lékaři, zdravotní sestry, právníci, učitelé, ale také lidé z call center. Obecně obslužná povolání, kde obsluhují druhé. Například lidé v bankách za přepážkami, na poštách, povolání, kde se vyřizují stížnosti a podobně. Toto je řekněme zobecňující pohled.

Když se podíváme konkrétně, kdo je tzv. „syndromář“ – jak píšu v knize: je to člověk, který „září“. A kdo září? Ten, kdo je velice nadšený pro svou práci, a nemusí to být vždy workoholik. Svou práci dělá s velkým zaujetím. Pokud však není jeho práce protkaná v osobním životě balancem, to znamená něčím, co by jej těšilo a co by mu přinášelo velké uspokojení, úlevu, relax a protipól jeho denního pracovního zatížení, je zde riziko vyhoření. A důvod není ten, že by tito lidé byli nějak neschopní, ale mají příliš mnoho povinností. Jako eliminace rizika vyhoření stačí, aby si například dvakrát týdně vyčlenili jednu hodinu pro sebe – v tělocvičně nebo na józe, na masáži – to je jedno, někde, kde se budou věnovat svému tělu. Stačí ale třeba i jen si sednout a poslouchat hudbu.

 

Jaké jsou příznaky syndromu vyhoření?

Pokud pozorujeme u lidí jakousi povadlost, nezájem o sebe, narušení biorytmu, kdy se například převrátí rytmus: ve dne by spali a v noci pracovali. Nebo v noci začínají mít problémy s nástupem spánku. Často se budí. To všechno mohou být symptomy doprovázející syndrom vyhoření, ale nemusí! Může to být klidně i v souvislosti s jinou psychickou poruchou, nebo i projev psychosomatických symptomů – nechutenství, nebo opak, syndrom vyhoření může provázet celá řada projevů. Určitě je vhodné zajít k psychologovi, který určí, o jaký problém se jedná a podle toho nastaví terapii.

Avšak obecně si myslím, že by terapie u psychologa neměla přesáhnout více jak osm na sebe navazujících návštěv. Pak by měla být pauza, protože vzniká jakási nepřirozená závislost mezi terapeutem a klientem a nabízí se otázka, zda mu terapeut stále pomáhá, nebo ho nečiní náhodou na sobě závislým. Z hlediska etiky mám pocit, že se to v Čechách trochu porušuje. Když je potřeba, psycholog se nesmí bát předat klienta do péče jiného odborníka, zde nejde o profesní selhání, jak se mnoho mých kolegů domnívá, jde o blaho klienta.

 

Praxi se věnujete téměř 30 let. Dokážete posoudit, jak se syndrom vyhoření za ty roky rozvinul?

Syndrom vyhoření tu byl, ale před třiceti lety jsme jej ještě neregistrovali, nebo pouze ve výjimečných případech. Také pracovních pozic, ve kterých by docházelo k enormnímu vytížení, bylo mnohem méně. S nástupem počítačů, mobilních telefonů a sociálních sítí se vše zrychlilo. Je potřeba okamžitě reagovat, rychleji se rozhodovat, a jsou jedinci, kteří na tento rytmus nemají svou psychickou výbavu dostatečně uzpůsobenou, a přesto se hrnou do pracovních pozic, které tento rytmus vyžadují. Ale ani firmy ne vždy dobře vybírají své zaměstnance. Ačkoli k tomu nemají uchazeči adekvátní dispozice, zařazují je do pozic se zvýšenou psychickou zátěží. To vede ve zvýšené míře k únavovému syndromu a syndromu vyhoření.

Další kategorií jsou takzvané open-space (otevřené prostory, pozn. red.). Nemyslím si o nich nic dobrého. Když lidé potřebují pracovat koncepčně, je dobré, aby měli dostatek tzv. zákoutí nebo zasedaček, kam by se člověk mohl schovat a pracovat.  Open-spacy rozptylují pozornost a v podstatě není možné se soustředit. A pokud ano, tak s enormně vysokým nárokem na výdej psychické energie.

Samozřejmě, že jsou i některé firmy, které se snaží. Někde mají opravdu velmi příjemné pracovní prostředí, které stres eliminuje. Také zdravotní pojišťovny v poslední době podporují takzvané Dny zdraví, do kterých jsou zařazováni i psychologové, aby preventivně působili a seznamovali lidi s tím, jak o sebe pečovat a jak únavovému syndromu a vyhoření předcházet.

 

Ne všichni si dokážou přiznat, nebo i veřejně říct, že syndromem vyhoření prošli. Vnímají to jako selhání?

Určitě. Bohužel to často nechtějí řešit, protože jde o živý a pomalý proces, a tím se některé změny stávají normou. Například zkracování spánku. Člověk byl zvyklý chodil spát v deset večer. Při větší zátěži noční uléhání protahuje na půl jedenáctou, později je z toho jedenáctá. Vstává ale pořád stejně, takže si zkracuje spánkovou kapacitu. A takhle je to se všemi dalšími věcmi. Tím, že je to takto plíživé a okolí není dostatečně citlivé, aby tuto změnu vyhodnotilo (přece před rokem to bylo úplně jinak), vede to k tomu, že je dotyčný už tak unavený a v takovém cyklu, že to nechce řešit a nechce z toho kolotoče vystoupit. Bohužel se k těmto případům dostáváme až ve chvíli, kdy tyto indispozice začínají vadit nejen okolí, ale i dotyčnému. Narušují chod v pracovním prostředí. Nechci říct, že to není řešitelné, ale trvá to déle, a je to časově i finančně náročnější.

 

Přichází po přijetí faktu, že jsme na tom špatně, jistá úleva?

Jsem optimista a vždycky věřím, že „to dáme“. Hodně záleží na tom, jakou má můj klient podporu kolem sebe, protože se syndromem vyhoření může selhávat i vůle, úsilí, motivace a schopnost chtít něco změnit či udělat jinak. Takže je buď motivován sám, anebo má okolo sebe velkou podporu. Snažím se, aby i sám klient nastartoval vlastní motivaci. Když to začne fungovat, tak jsme schopni z toho destrukčního stavu člověka vyvést. Je to běh na dlouhou trať – bavíme se o dvou i více měsících, a někteří to prostě nevydrží.

 

V knize máte kromě rozhovoru také své vlastní komentáře k jednotlivým příběhům a v závěru i určité shrnutí. Navíc tam nabízíte i rady. O co se jedná?

Je tam třináct antistresových rad a také rad, co dělat po příchodu do kanceláře. Dále návod, jak sladit pracovní a osobní život. Upouštím od tzv. Work Life Balance (rovnováha mezi trávením času v práci a svým volným časem, pozn. red.), protože za mnou chodili klienti a říkali mi, že to stále nemohou vybalancovat. V konečném výsledku byli více vystresovaní tím, aby vše měli v rovnováze. Zaměřila jsem se na sladění osobního a pracovního života. Dává mi to větší smysl a je to pozitivní. 

 

Na koho je knížka zaměřená?

Vzhledem k tomu, že jsem externě přednášela na vysoké škole, uvědomila jsem si, že i mezi vysokoškoláky se objevil syndrom vyhoření a únavový syndrom. Když nastupují do praxe, je dobré vědět, jak se sebou pracovat, protože někteří jdou do všeho opravdu s velkým entuziasmem a odhodláním, a pak to mohou lidově řečeno „přepálit“. Také pro ty, kteří mají za sebou třeba deset let na jedné pracovní pozici a cítí, že potřebují nový vítr do plachet. Je strašně důležité, aby měl člověk v práci stále jakési těšení se na něco nového. Jsou lidé, kteří svou práci dělají kvůli dobrému finančnímu ohodnocení a teď je otázka, jak dlouho vydrží. Je pravda, že většina z nich mi říká, že si to kompenzují ve svém volném čase a dělají aktivity, které je o to víc naplňují. I toto je minimálně dobré o sobě vědět a nějak s tím pracovat.

 

Jak vy pracujete na sobě, abyste nevyhořela a zářila.

Máte pocit, že zářím? (smích) Je pravda, že ve své práci musím dávat lidem hodně energie a být proaktivní, protože co případ, to úplně nové informace.  Nemohu řešit lidi pořád stejným způsobem. Každý je individuální jedinec a já musím hledat kreativní řešení, to znamená spoustu energie. Mě má práce prostě baví. Navíc kombinuji klinickou psychologii, psychologii práce, kde devadesát procent dělám pro firmy, a pak dělám psychologii dopravy. Občas zhotovím i nějaký znalecký posudek, protože jsem soudní znalkyně. Takže rozmanitost práce mi nedá možnost se zacyklit. Také hodně sportuji. Plavu, chodím do sauny a na kruhové tréninky. V zimě miluji běžky, a před pěti lety jsem objevila kouzlo sněžnic. Poprvé jsem byla na Dachsteinu, to byl velmi zátěžový výstup, a podruhé v Livignu, kde jsem šla noční výstup do horské chaty a odměnou mi bylo večerní menu italské kuchyně. Takovéto zážitky mám ráda. 

Takže tam člověk opravdu krásně vypne. To mě baví – překonávat trošku svoje hranice.

Stopy v písku /Růžena Charlotta Urbanová - 2. část

ČR: Publicistka Martina Fialková, spolupracovnice Místní kultury, vás zve k druhé části poutavého příběhu neobyčejné ženy. Růžena Charlotta Urbanová (17. 10. 1888 Pavlíkov – 31. 3. 1978 Haag), malířka, novinářka, spisovatelka, jejíž zapomenutý život znovu objevujeme, se roku 1939 vydává – bez jakéhokoli doprovodu – na cestu kolem světa. 

Autor článku: 
Martina Fialková

Není známo, na jak dlouho ji plánovala, ale válečné okolnosti její průběh zdramatizují a prodlouží až do roku 1946. V době Růženina odjezdu v Evropě houstne atmosféra, schyluje se k válce, málokdo ale tuší, co přesně příští měsíce přinesou. Paní Růženě, rozvedené, stále velmi atraktivní ženě, je už 50 let. Teprve nyní ji čeká etapa života, která nám po ní zanechala nejvýraznější stopu v podobě rozsáhlé a cenné etnografické sbírky, dnes uložené v Náprstkově muzeu v Praze. V roce 1939 je zámožnou ženou, žijící mezi Paříží a Prahou. Neteř Duška po zemřelém bratrovi, o kterou se v dětství částečně starala, bohužel v 16 letech, kdy již žila u dalších příbuzných, podlehla téže nemoci, tuberkulóze. Ani zodpovědnost za ni Růženu tedy již nepoutá. Cesta kolem světa, jak paní Růžena vnímá, jí může přinést úlevu z napjaté situace v Evropě, nové poznání i zvýšení statusu. Svých finančních prostředků neužívá marnivě. Již mnoho let ji pohání neutuchající vnitřní energie, kterou vkládá nejprve do služeb propagace mladého Československa, pak do svého malířského umění, ale i literární a hlavně žurnalistické práce (viz I. část textu). Úspěch jejích románů ve Francii přinesl i zájem o zfilmování jednoho z nich, k tomu však již vlivem situace let 1938-39 nedošlo. Růžena přináší pro české noviny a časopisy reportáže z moderního světa i ze svých cest. O přípravách na její cestu kolem světa nemáme ale mnoho informací. Lze hádat, že na ní hodlá stále zdokonalovat i své malířské umění a z Prahy je dopisem, který ji zastihne už na lodi, žádána redakcí časopisu Letem světem o reportáže z exotických míst, slovem i obrazem.

 

Tobě, Tahiti – okouzlení rájem

V březnu 1939 Růžena vyplouvá na luxusní lodi Eridan z Marseille přes Madeiru, dnešní ostrovy Quadelupe, Martinik a Curacao do Panamského průplavu a dále se plaví po Tichém oceánu. Prvním cílem pro plánovanou dlouhodobou zastávku je tehdejší, pro evropské umělce již dlouho přitažlivá, Holandská východní Indie. Cestovatelka píše do redakce Letem světem svému příteli, který dopovídá:

Moje zlatá a toulavá holčičko! Když jsem obdržel tvůj dopis ze širého oceánu, nemohl jsem ani věřit svým očím. Ale pak jsem si uvědomil, že jsi to ty, věčně létající ptáček, pro kterou je nakonec celý svět krásnou zahradou, kde všude najdeš místa k odpočinku. Tentokrát sis vybrala snad místo nejkrásnější, kousek skutečného ráje.

Paní Růžena se zastavila nejprve na Tahiti. Během pobytu fotografuje a maluje, žije v tradiční chatě a navštíví dokonce i zde žijící Čechy, jeden z nich je majitelem hotelu. Růžena si Tahiti okamžitě zamiluje. Po evropských dnech plných napětí zde nachází klid a inspiraci ve zdejší přírodě i obyvatelstvu, s nímž ráda komunikuje. Miluje procházky po nábřeží Papette, hlavního města, které je však už v této době dobře zařízeno na turistický ruch. Cestuje i po ostrově, po jeho jediné silnici, pozoruje a popisuje život místních obyvatel. Do své vznikající etnografické sbírky na Tahiti zařazuje dřevěné vyřezávané sošky, tradiční ozdoby vyrobené ze skořápek kokosových ořechů nebo mušlí, typické textilie. Mnoho původních textilií však již v této době bylo nahrazeno dováženými odjinud. Z pobytu na Tahiti uchovává její archiv v Náprstkově muzeu také dlouhou báseň, kterou zde napsala.

Ó Tahiti! – Tobě

Přivírám oči a sním v hluboké lenošce na břehu modré laguny

Tu nebeská báň a jižní kříž.

Moře zpívá svou ukolébavku a neví, že otevřelo se nebe...

 

Píše odtud domů rodině:„...Jsem již několik měsíců na Tahiti, maluji...květy pestrých barev. ...Mám mnoho studií, které budu vystavovati zde. ...pojedu příští lodí na Nové Hebridy, kde chci proniknouti do vnitrozemí, ještě jsou tam kanibalové na ostrově Bora – Bora (sic!).“ 

Růžena se z Tahiti dostává i na další blízké ostrovy, Markézy a Tuamotu. Na fotografiích z té doby vypadá uvolněně a šťastně, je na nich v pohodlných a jednoduchých šatech, ubylo formálnosti, na kterou si potrpěla v Evropě, i když někde je stále vidět v elegantním kloboučku. I tady, kromě objevování zdejších zajímavostí, lze žít společensky. Na ostrovech v té době pobývá dost Evropanů, zejména Francouzů, jako ráj pro malíře je objevil již Paul Gauguine. Růžena se zde setkává s významným cestovatelem Alainem Gebraudem a vyměňují si zkušenosti. Všude maluje. Z Tahiti, dočasné základny, se Růžena v červnu vydává na další plavbu Pacifikem směrem na západ. Opět cestuje bez doprovodu, což opravdu není v té době (a v tak vzdálených destinacích ani dnes) u žen obvyklé.

 

Bora Bora – Samoa – Fidži – Nové Hebridy a dál....

Cestovatelka navštíví, i přes předchozí varování, že je to nebezpečné, sopečný ostrov (atol) Bora-Bora. Pořizuje zde fotografie. Na všech svých zastávkách vyhledává kontakty s místními obyvateli a snaží se rozšířit svoji etnografickou sbírku. Podle možností posílá nashromážděné předměty v bednách lodí do Evropy, na svoji pařížskou adresu. Dělá si jistě i četné zápisky o všem, co vidí. O ty – i o mnoho dalšího – však později za dramatických okolností přijde.

Její zastávky na cestě bohužel již nelze přesně chronologicky sestavit, dochovaných dokumentů je málo. Víme, že určitou dobu strávila na Nových Hebridách, kam byla pozvána dřívějším guvernérem na Tahiti. Z hlavního města Port Vila se opět plavila na další ostrovy souostroví. Zde svoji sbírku obohatila o další vzácnosti, zejména o kly místních divokých prasat, které měly pro tamní obyvatele rituální význam. Sběratelka se zmiňuje v korespondenci dokonce o svém zajetí, ale to může být tak trochu nadsázka či báchorka. Na fotografii zachycuje i skupinu domorodých, tradičně ozdobených mužů, na jiné fotografii vidíme paní Růženu, jak si s jedním z nich podává ruku. Z ostrova Malekula pochází rituálně malovaná lidská lebka. Tento ostrov byl popisován jako poslední místo, které odolává bílé civilizaci... Růžena v cestě lodí pokračuje na Fidži, Novou Kaledonii a dostává se do hlavního města Nového Zélandu, Aucklandu. Její plavbu sledujeme jen podle kusých zmínek, předmětů z její sbírky a zejména podle bankovních dokladů z míst, kde si vybírala peníze. Po deseti dnech strávených v Aucklandu pokračovala do australské Sydney. Odtud pak se plavila dále lodí směřující do Singapuru a dne 7. listopadu 1939 se vylodila v Surabaji na Jávě v Nizozemské východní Indii. V Evropě již 1. září Hitler napadl Polsko a začala 2. světová válka. V listopadu Německo obsadilo Dánsko a Norsko.

 

Jáva – Bali – Sumatra  

Jáva, tou dobou pod holandskou správou, byla teprve několik málo desetiletí objevená jako zajímavá turistická destinace. V době Růženiny cesty zdejší turistická kancelář již prodávala anglicky psaného průvodce s popisem hlavních cílů, cest i hotelů, byly k dispozici mapy. Ostrov protínala kvalitní železniční doprava a hotely půjčovaly automobily. Ve velkém se zde pěstovala a zpracovávala cukrová třtina, cukr se pak z přístavu v Surabaji vyvážel dále do světa. Surabaju, velké, rušné a bohaté město, kde kvetl i společenský život, si paní Růžena zvolila za svoji zdejší základnu, odkud vyplouvala na další výpravy po Nizozemské východní Indii nebo vyjížděla po ostrově. Kde všude byla a v kterých hotelech bydlela, můžeme zmapovat zejména podle visaček z jejích zavazadel. Vlakem odtud mohla cestovat do Bátavie (dnešní Džakarty), a podle pořízených fotografií víme, že po cestě navštívila například Garut, město obklopené několika sopkami, také horské vesnice na Jávě a pořídila unikátní fotografii aktivní sopky Mount Boromo.  

Růženu na fotografiích nacházíme také na Bali, což byl v té době hlavní cíl turistů. V oblasti pobývali i Evropané, uchylující se sem dočasně před válkou, která už zuřila na kontinentě. Zdejší přístav Buleleng je tehdy popisován jako mnohobarevný rej Číňanů, Japonců a Indů, místo „s podmanivým odérem kadidla, skořice, sušených ryb, koření, zralého ovoce, ale i odpadků.“ Urbanová se na Bali během práce na obrazech fotí s místními děvčaty. Hotel, kde bydlela, dodnes existuje, tvořily ho zahradní pavilony. Na Bali vznikl také její pozoruhodný rozměrný obraz Procesí, který známe jen z černobílé fotografie, ale jistě byl namalován v zářivých barvách. Originál je bohužel nezvěstný. Přesto se zdá, že se na Bali neprezentovala jako malířka. Setkává se s italským umělcem, který sem utekl před fašisty a který ji v prosinci 1940 zmiňuje v korespondenci se svými přáteli. ... Dnes na večeři ke mně přišla francouzská novinářka Charlotta Urbanová, která cestuje kolem světa a píše reportáže.....Paní Urbanová cestuje sama....Zaznamenáno je také Růženino setkání s belgickým sochařem Mayeurem a jeho balijskou manželkou Ni Pollok. A zdá se, že plastika ženské tváře v její sbírce představuje právě tuto místní krásku nebo ji měla Růženě připomínat. Na Bali přibývá do rozrůstající se sbírky řada dalších cenných předmětů: dýky, nádherné náramky a další... Můžeme se jen dohadovat, jak je pořizovala. Faktem je, že na Bali již v té době působila řada „starožitnictví“, tedy antiků a různých trhů i místní obchodníci s tímto zbožím. Významnou obchodnicí v tomto směru byla dokonce žena pověstného šarmu známá jako Fatimah – údajně vdova po balijském princi. V oblasti již také působilo několik muzeí, podle jejichž sbírek bylo možné se řídit ve vlastním sběratelském úsudku.  

 

Malířská vsuvka - zajímavost: Do Tichomoří a také na Bali se v této době stahovali i další evropští umělci, kteří zpětně svou tvorbou v místě ovlivnili tamní domorodé umění. Jejich přítomnost způsobila, že balijští autoři začali tvořit trochu jinak a podle vzoru evropských umělců vytvářeli například černobílé malby.

Na Sumatře čekaly paní Růženu, tak jako i jiné cestovatele, byrokratické potíže. Za pobyt i fotografování se zde vybíraly kauce a poplatky. Čekají tu však také nádherné přírodní scenerie, jezera, jeskyně, velmi příjemné podnebí a žijí tu zajímaví lidé. To vše chce Růžena vidět. Dostává se sem lodí z Jávy, v přístavu Padang na Sumatře si pronajme auto do Fort de Kock (nyní Bukittinggi) v horách. Navštěvuje místní ZOO s orangutany, s průvodcem putuje na zajímavá místa. Doplňuje zde svoji sbírku o množství originálních textilií. Vydává se i mezi Bataky, kde navštěvuje místní malé muzeum. To již ve 30. letech 20. století ukazovalo život obyvatelstva na Sumatře v podobě, jaký již tehdy neexistoval. Její cesta pokračuje do Acehu. Komunikuje zde s holandskými usedlíky i s místními a získává další předměty do sbírky, fotografuje slony. Na Sumatře stráví několik týdnů. Navštěvuje také malý ostrov Nias v blízkosti Sumatry, velmi málo dotčený západní civilizací. Svým fotoaparátem zachycuje tanec místních bojovníků. V dubnu a květnu 1940 si již vyřizuje formality s britským konzulátem v Medanu k návratu na Jávu do Batávie přes Singapur.

 

Zasahují dějiny

O situaci v Evropě musela Růžena Urbanová vědět ze zpráv, které se k ní dostávaly od spolucestujících, snad i z domova. Obávala se o pařížský byt, komunikovala se svojí pojišťovací společností, která jí nebyla schopna nic bližšího zjistit. Rady zněly: zůstaň, kde jsi. Holandsko, pod jehož správou se nacházely ostrovy, kde v té době pobývala, bylo v dubnu napadeno Němci, v červnu 1940 přišla na řadu Francie. V té době se ztrácejí doklady o další cestě paní Růženy až do března 1941. Kde v té době dlela, zůstává záhadou. Pouze podle několika fotografií, které pořídila, lze soudit, že ještě stihla navštívit i ostrovy Celebes a Borneo. Pak se zřejmě vrátila na svoji základnu v Surabaji na Jávě, kde měla v hotelu Paviljoen jeden z „pavilonů“ pronajatý.

V Indonésii paní Růženu zastihla 2. světová válka.  Žádá od své holandské cestovní kanceláře Nitour vyřízení další cesty, patrně do francouzské Indočíny, ale 23. 1. 1942 do Surabaje dostává odpověď, že kancelář kvůli válečným okolnostem ztratila kontakt s francouzskou lodní společností. Zatím válčící Japonci prošli jihovýchodní Asií, 7. 12. 1942 bombardují Pearl Harbor a dostávají se i na Jávu. Koncem prosince 1942 je Jáva bombardována a hlavním cílem je Surabaja. Evropské vlády se snaží z oblasti evakuovat své obyvatelstvo, ale evakuační kapacity brzy docházejí. Situace Evropanů v této části světa se stává tragickou. Řada místních obyvatel vnímá Japonce jako osvoboditele od holandské nadvlády a je proti Evropanům. Japonci přistupují k nucené internaci Evropanů do pracovních táborů, je popisováno i jejich mizení. Internace potkává i v té době 54letou paní Růženu, i když používala původní československý pas a příslušela tak do protektorátu Böhmen und Mähren.  

O této dramatické době nemáme v jejím archivu žádné přesné záznamy. Dochovala se pouze japonská registrační karta paní Růženy z podzimu roku 1942. Z jiných zdrojů je známá krutost japonských okupantů k místním i Evropanům. Sama Růžena později psala, že byla Japonci okradena, přišla o množství svých rukopisů, dva fotoaparáty, 40 barevných (!) filmů a 2 000 fotografií. Zabaveny jí byly i obrazy a kresby. Tato – pro ni jistě velmi frustrující – událost zabraňuje možnosti úplného zhodnocení její cesty. Růžena v důsledku těžkých podmínek v  táboře musela strádat a zřejmě i bojovat s různými nemocemi. Byla pravděpodobně i (krutě) vyslýchána, snad považována za špionku, jako většina Evropanů, a v internaci strávila delší čas. Pro vznik etnografické sbírky Růženy Urbanové bylo štěstí, že se jí alespoň částečně podařilo shromážděné předměty dostat do Evropy ještě před japonskou okupací. Přežila a zotavila se i Růžena, zřejmě za pomoci své javánské „domácí“. První dopis rodině přišel až v srpnu 1945. Teprve 5. června 1946, kdy Růžena je stále na Jávě, se jí podařilo bedny s dalšími sbírkami odeslat lodí do Evropy.

 

Znovu v Evropě, znovu doma 

Růženin návrat domů nebyl jednoduchý. Rodina se po válce snažila přes československé ministerstvo zahraničí pomoci. Podle korespondence se to ale moc nedařilo. Na Jávě po své internaci zůstala bez finančních prostředků, nemocná a cestu si měla platit sama. Nakonec se ale povedlo. „Naložili mne na lod´... celou cestu jsem ležela v lodní nemocnici s malárií a úplavicí... jsem bez dokladů“, píše Růžena domů. Do Haagu, kde po připlutí ležela v nemocnici a pak se zotavovala v hotelu, jí z domova posílají oblečení a peníze. Do Prahy se vrátila přes Holandsko až v listopadu 1946.

Když v lednu 1947 vyšlo historicky první číslo časopisu Vlasta, bylo plné exkluzivních článků a fotografií. Obsahovalo mimo jiné text vnučky TGM Herberty Masarykové o paní Haně Benešové, tehdejší první dámě, a také poutavou reportáž, jejíž autorkou byla první šéfredaktorka Vlasty Nina Bonhartová. Reportáž měla titulek Cesta kolem světa R. Ch. Urbanové. Dočítáme se zde o slavné osobnosti, vítané v Praze roku 1946 s velkou úctou.

Růžena měla řadu kontaktů i na jiné časopisy, chystala se publikovat z podkladů, které jí z cesty zbyly. Svou sbírku, kterou předtím poslala z Nizozemské východní Indie do vlasti, nabídla Národní kulturní komisi s tím, že po její smrti připadne státu. Komise po vyhodnocení sbírku přisoudila do péče Náprstkova muzea, jednalo se o různých možnostech spolupráce se zahraničními muzei. Náprstkovo muzeum následně připravilo výstavu. Byla slavnostně zahájena v lednu 1948 a obsahovala také Růženiny obrazy.  Výstava trvala tři měsíce, mezitím však znovu zasáhly dějiny. Dne 25. února v Československu došlo ke komunistickému převratu.

Růžena, uvyklá žít mezi Paříží a Prahou, v únoru zřejmě pobývala ve Francii a později se rozhodla k další cestě do Tichomoří, kam odplula na jaře 1949. Chtěla zde znovu pracovat a snad i rozšířit sbírku. Dostávala však znepokojivé zprávy z Československa. Znárodňování a konfiskace majetků byly v plném proudu. Po návratu z cesty na jaře 1951 chce z Paříže pokračovat do Prahy. Zabavili jí vinohradský dům. Bylo to komplikované, úřady do země Růženu zakazovaly pustit, ale přitom ji neustále urgovaly, co a kde má zaplatit nebo vyklidit. Obávala se velice, že předměty v jejím bytě i obrazy budou rozprodány do nějakých aukcí. Taktéž její sbírka, která se jí po skončení výstavy v roce 1948 ještě vrátila. Psala naléhavě řediteli muzea, aby tomu zabránil. Vždyť si od počátku přála, aby sbírka sloužila českému národu, to bylo její dlouhodobé úsilí. Korespondence vedení muzea s  ministerstvy již obsazenými komunisty byla komplikovaná. Až po několika letech – v roce 1955 – se nakonec podařilo, že její odkaz byl zapsán jako depozit a v bednách uložen v Náprstkově muzeu. Trvale do jeho správy ale přešel až po zrušení Národní kulturní komise, která měla na starosti konfiskované majetky.

Jiný osud čekal Růženiny obrazy z pražského bytu, které se také do muzea dostaly. V 60. letech však muzeum usoudilo, že nesouvisí s jeho hlavním zaměřením a nabídlo je Národní galerii, která je však odmítla. Obrazy byly prodány do různých obchodů se starožitnostmi a dnes jsou zřejmě v soukromých rukách...

Sbírka Růženy Charlotty Urbanové doposud nikdy nebyla vystavována ve svém celku. Dnes čítá kolem 300 předmětů. Asi třetinu tvoří textil. Dále předměty uměleckého řemesla, šperky, různé dřevořezby, tradiční malby, javánské loutky, masky, několik zbraní, pletené schránky a několik párů obuvi. Konvolut obsahuje také dvě velmi zajímavé malby balijských umělců, ovlivněné evropským uměním.

Pouze některé vybrané předměty se v průběhu let se staly součástí několika výstav v Náprstkově muzeu. Teprve v roce 2018 byla sbírka PhDr. Dagmar Pospíšilovou a Dr. Fionou Kerlogue ve svém celku popsána a odborně zpracována v anglicky psané publikaci vydané Národním muzeem – Náprstkovým muzeem.

Dočká se někdy paní Růžena své vlastní velké výstavy? A knihy v češtině, která by ji blíže představila i běžnému českému čtenáři? Doufejme, že ano...

 

Osamění, zapomnění

Růžena se dožila hořké odplaty za svoji lásku k vlasti. Přišla o veškerý majetek v Československu, dlouho se zotavovala z nemocí a vyčerpání. Do konce 40. let ještě mohla s obtížemi do rodné země cestovat, pak se z úřední moci komunistických úřadů v Československu stala emigrantkou a už to možné nebylo. (Paradoxem je, že její archiv obsahuje legitimaci členky Svazu osvobozených politických vězňů z roku 1947). Její kontakty se zpřetrhaly, nemohla zde publikovat články ani knihy ze svých cest, jak dříve zamýšlela. Pokoušela se o to ve Francii, ale ani tam poválečná situace nebyla těmto snahám příznivá.

O době mezi lety 1950 a koncem jejího života v roce 1978 máme velmi málo informací, jen pár dopisů rodině. V roce 1970 se – nevíme jakými cestami – podařilo, že v pražském nakladatelství Vyšehrad vyšla kniha pro mládež Štěstí z pouti (autorka Jarmila Scheuterová), kterou Růžena ilustrovala. Internet při pátrání o podrobnostech vydal slovo čtenářky, která o knize mj. píše:.. oblíbená kniha z dětství... provázená půvabnými ilustracemi Růženy Urbanové, jejichž zvláštní ´hranatou´ poetičnost jsem ovšem dokázala ocenit až v dospělosti...“

Poslední desetiletí Růženina života byla poměrně smutná. Žila v Paříži, stále malovala, zdravotně se již necítila nejlépe. V 70. létech padla za oběť při výstavbě metra čtvrť, kde měla již od 20. let v ulici Vercingetorix svůj milovaný ateliér (snad po Gauguinovi). Růžena byla na to místo velmi vázána a ve vysokém věku to vnímala tragicky. Poté, co přišla o zázemí a majetek v Praze, šlo o další ztrátu pevného bodu jejího života. Z dopisů víme, že v domě, který byl již vyklízen, ke všemu vypukl požár, takže shořel její nábytek. Obrazy naštěstí již byly v bezpečí. Přesunula se opět do Haagu, kde strávila svých posledních osm let v nájemním bytě. Největší starostí bylo, co se stane s jejím malířským dílem. Doufá a připravuje své práce pro výstavu v Praze, ke které nedošlo, propadá beznaději. Z bytu v Haagu pochází její poslední fotografie, kde je obklopena mnoha svými obrazy. Nikdo ale neví, kde Růženino dílo po válce vytvořené v Paříži a Haagu hledat. V jednom z posledních dopisů, který poslala rodině, čteme, že by se ještě chtěla podívat do rodného Pavlíkova...

Růžena zemřela 31. března 1978 ve věku nedožitých 90 let. Je pohřbena na hřbitově ve čtvrti v Scheveningen. Když její hrob během práce na své publikaci vyhledala PhDr. Pospíšilová, byl bez náhrobku i bez jakéhokoli označení.  

 

Dovětek a poděkování

Prvotní stručnou informaci o Růženě Charlottě Urbanové získala autorka z textu Romana Hartla, regionálního historika. V Náprstkově muzeu se pak seznámila s PhDr. Pospíšilovou a její právě vznikající odbornou prací, do níž pomohl doplnit informace, které si pamatoval, prasynovec paní Růženy, Vlastimil Novák. K napsání tohoto textu autorka dospěla především díky pomoci PhDr. Dagmar Pospíšilové, s níž také připravila dva pořady věnované paní Růženě. Jeden v rodném Pavlíkově, kam přijela i početná skupina příbuzných paní Růženy i ze vzdálených koutů republiky, druhý v Praze. V Pavlíkově patří poděkování za vstřícnost s oživováním Růženina odkazu Miloslavu Truxovi a Miloslavu Macákovi, bývalému a současnému starostovi, a paní Aleně Svobodové, tajemnici úřadu. Rodná obec nyní ve spolupráci s PhDr. Pospíšilovou plánuje připomenout svoji rodačku dlouhodobější výstavou. Měla by být zahájena vernisáží 23. 5. 2020. Vivat Růžena!

 

Stopy v písku /Růžena Charlotta Urbanová - 1. část

ČR: Publicistka Martina Fialková, jejímž tématem jsou často Češi žijící v zahraničí, se v posledních dvou letech dala do znovuobjevování zapomenutého příběhu. Růžena Charlotta Urbanová, novinářka, malířka, spisovatelka, cestovatelka a sběratelka se narodila ve stejné obci, z níž pochází rodina autorky. Ještě před několika lety tam ale nebylo po jméně této osobnosti ani památky.  A nejen tam, ani jinde. To se však začíná měnit. Sporé stopy v regionální literatuře vedly do Náprstkova muzea, které opatruje archivní materiály a také sbírky, které Růžena Charlotta Urbanová přivezla ze svých cest po Tichomoří. Shodou okolností její archiv právě odborně zpracovávala PhDr. Dagmar Pospíšilová se svojí britskou spolupracovnicí dr. Fionou Kerlogue pro anglickou vědeckou publikaci. Z minulosti začal vystupovat neobyčejný příběh, který vám nyní Martina Fialková, spolupracovnice Místní kultury, předkládá.

Autor článku: 
Martina Fialková

Růžena Charlotta Urbanová – „Já nejsem ještě to, co chci být. Ale já vím, co chci, a musím za tím jít.“

Uměnímilovní čtenáři si obec – dnes městys - Pavlíkov u Rakovníka spojují především s osobností zdejšího rodáka, světoznámého malíře a grafika Jiřího Anderleho. Pavlíkov proslavil mnohadílným seriálem vzpomínek na své dětství a mládí, vysílaném v Českém rozhlase. Je ale jisté, že Pavlíkov se může pyšnit i další velkou osobností, narozenou podstatně dříve. Na svoji dobu skutečně výjimečnou ženou, Růženou Charlottou Urbanovou (1888 Pavlíkov–1978 Haag), rozenou Milfaitovou. Ve třicátých letech minulého století se sama vydala na cestu kolem světa a ze svého pobytu v tehdejší Holandské východní Indii, zvláště pak na Jávě a Bali, který zdramatizovala II. světová válka, přivezla do vlasti unikátní sbírku. Tím však její obdivuhodné a tvůrčí aktivity zdaleka nekončí.

Že jste se s jejím jménem nikdy nesetkali? Není divu. Paní Růžena prožila  většinu svého života v zahraničí a od roku 1948 na západní straně železné opony. Její kontakty s Československem se zpřetrhaly poté, kdy jí nově nastolený komunistický režim zabavil majetek v republice a znemožňoval jí cesty do vlasti. Nemohla zde publikovat, vystavovat, měla být zapomenuta. Tím větším dobrodružstvím bylo postupné objevování jejího odkazu.

 

Dětství a mládí – v šeru neznáma

Růžena se narodila 17. 10. 1888 (často mylně uváděno 1905) jako druhé ze čtyř dětí do rodiny Emanuela Milfaita, řezníka a hostinského. Maminka Marie Eserová pocházela ze mlýna v Liblíně na Berounce. Růžena jistě navštěvovala školu v Pavlíkově, místní archivy o tom ani o dalším však nic nevydaly. Jisté je jen, že rodina už v roce 1910 při sčítání obyvatelstva není v Pavlíkově zaznamenána. Z toho lze usoudit, že již někdy po roce 1900 (možná i dříve) se Milfaitovi odstěhovali – pravděpodobně do Saské Kamenice (Chemnitz), která byla tehdy už třistatisícovým městem s textilním průmyslem. Odtud se již dospělá Růžena provdala, neznámo kdy, do holandského Haagu. Jejím manželem se – ani to přesně nevíme kdy – stal o dosti starší český obchodník Václav Urban, který vedl obchody po celém světě včetně Austrálie. Jaké to bylo manželství? Z archivní korespondence vyplývá jen, že Urban byl zřejmě laskavý člověk. Jisté však je, že manželství Růženu dobře zabezpečilo a umožnilo jí pěstovat mnohé záliby, zůstává však bezdětná. V její pozůstalosti lze nalézt doklady z 20. let minulého století, které svědčí o jejích cestách, o tom, že se učí malovat, o fotografování. Od této doby její život teprve dostává obrysy, které nás budou zajímat. Z Růženy se přesto, že pravděpodobně nemá žádné vyšší školy, stává bystrá moderní žena se zájmem o svět.Navíc je velice půvabná, o čemž svědčí řada ateliérových fotografií, na nichž září jako filmová hvězda. Přestože žije v Haagu, stále udržuje styky s rodnou zemí. S manželem jezdí do českých a moravských lázní či do Prahy. Už to ale není rakousko-uherská monarchie – mezitím se zrodilo samostatné Československo.  

 

První „velvyslankyní“ Československa v Holandsku

Růžena Urbanová se velmi angažuje pro českou věc. Snaží se všemi silami vytvořit novému státu v Holandsku co nejlepší jméno. Stěžuje si v dopisech příteli Karlu Dominovi, významnému přírodovědci, že Československý stát má v Holandsku velmi špatné zastoupení. Domin v Národní politice v r. 1920 píše: "... Články o nás a našich zájmech rozšiřovala československá tisková kancelář v Haagu, kterou reprezentovala vlastně jediná soukromá osoba, a to paní Růžena Urbanová. Tato dáma vyvinula neobyčejně záslužnou činnost v tisku holandském, stála tu jaksi na stráži s obdivuhodnou energií a vřelou láskou pro naši mladou republiku. Budovala a sílila naše pozice v Holandsku, informovala holandskou veřejnost o nás a potírala výstřelky nepřátelské propagandy... a co nastalo potom, když funkce ty přešly na naše úřední osoby, musí býti nám a zejména našemu zahraničnímu úřadu velmi vážnou výstrahou.“ 

Paní Růžena chtěla propagovat novou republiku také výstavou národních krojů, českého skla, knih, českých granátů, věcí typických pro naši kulturu. Jestli se výstava uskutečnila, nevíme. Známe však Růženinu fotografii, na níž se nechala vyfotit v kroji. Ve prospěch propagace Československa se angažuje v mnoha směrech. Stává se také členkou evropského humanistického a etického sdružení Volná myšlenka. V době, kdy se připravoval jeho výroční kongres v Římě, vystupuje v Haagu na schůzi s přesvědčivým projevem. Vysvětluje, proč by se kongres neměl konat v Itálii, ale v Československu, v Praze. Této změny skutečně dosahuje a kongres Volné myšlenky se uskuteční v roce 1920 v hlavním městě Československa.

Růžena prožívá zároveň i těžké chvíle. Cítí se osaměle, když je muž na cestách, pečuje o něj, když je často a velmi nemocný. Trápí se dlouho smrtí nejmladšího bratra, který podlehl v roce 1921 tuberkulóze, a o kterého se předtím také starala ve své domácnosti. Bere si k sobě jeho tříletou dcerku Idu (Dušku). Je vyčerpaná, přemýšlí o svém životě. V lednu 1923 umírá i její manžel. Z Růženiných dopisů vyplývá, že je v dost zoufalé situaci. Neumí se orientovat v manželově obchodě, v kanceláři našla na 400 nevyřízených dopisů, lodě se zbožím, které mělo odejít do světa, stojí v přístavech, malá Duška potřebuje péči. Růžena nejprve vyřizuje obchodní korespondenci sama, pak si najde písařku.

Během několika týdnů se paní Růžena vzpamatovala a pochopila, že když s tím nic neudělá, obchod se zhroutí. Naštěstí se jí brzy podařilo aktiva manželovy firmy převést do holandské banky, která s nimi hospodařila a Růženě vyplácela slušná procenta ze zisku, což byla pro ni dobrá dohoda. Přemýšlela, kde a jak bude dále žít. V Praze, kam stále zajížděla a měla přátele, nebo v Paříži?  

 

Neklidná mysl

Po všech strastech se sama potřebovala zotavit a odpočinout si. V Paříži si v roce 1924 pronajala ateliér, ve kterém, jak se později ukázalo, zřejmě svého času působil i slavný malíř Paul Gauguin. Využila svého finančního zajištění a hojně cestovala. Egypt, Řecko, Švýcarsko nebo jižní Francie byly její oblíbené destinace, jak dokládají archivní fotografie.  Všude vášnivě maluje, touží se dále vzdělávat. V Paříži studuje literaturu na Sorbonně. Mezitím ji to ale táhne i do Čech, kde uvažuje o koupi nemovitosti. Neklidnou mysl chce zklidnit dalším sňatkem. V roce 1927 jej uzavírá s Václavem Holubem, majitelem mlýna v Říčanech. Investuje část svého jmění do jeho firmy a stává se majitelkou domu v Říčanech. Druhé manželství však zřejmě není naplněné shodou, a tak paní Růžena již od prvních let žije celkem nezávisle na manželovi mezi Prahou a Paříží, cestuje – a maluje. V Praze v jízdárně v Karlíně jezdí na koni, pořídila si obrovského foxteriéra Popola, jehož dlouhatánský rodný list i fotografie se zachovaly. Stává se zralou ženou, která si umí užívat života. Dokáže okouzlit společnost, sálá z ní energie a tvůrčí zápal. Pronásleduje ji však stín vlekoucího se a komplikovaného rozvodu, ke kterému dojde na počátku 30. let. To už ale také přichází nejzajímavější a nejvíce tvůrčí kapitoly jejího života.

 

„Když se s ní setkáte, chce se vám instinktivně něčeho zachytit, o něco se opřít, jako ve vichřici. Bože můj, to je energie...“, píše se v jednom z dobových článků o paní Růženě.

Jeden z hlavních rysů paní Růženy byla pracovitost. Malování Růženu pohltilo, stalo se její vášní. „Já nejsem ještě to, co chci být, ale já vím, co chci, a musím za tím jít.“, píše sama.  „Slovo práce vyslovuje s podivným, až smyslným přízvukem a cítíte, že u ní práce není povinností, nýbrž čímsi, čemu by se dalo říci: pracovní bezuzdnost. I když hovoří, ruce jí hrají nucenou zahálkou, když nepracuje. Musí aspoň mluvit o práci. A vy vidíte tu dravost, s jakou se vrhá na všechny obtíže a problémy malířského kumštu, jak je naopak vyhledává, aby s nimi mohla, jak se patří se střetnout, poprat a vyrovnat“, citujeme neznámého autora, který popisuje umělecký zápal paní Růženy.

Z dochované korespondence, fotografií a článků o výstavách, a především z pozitivních recenzí lze usoudit, že hledala vlastní cestu. Její malířské umění se dostávalo na stále vyšší úroveň a bylo oceňováno. Vystavovala několikrát na pařížském Salonu, což samo o sobě bylo známkou kvality, protože obrazy pro Salon vybírala přísná odborná porota. Měla i několik úspěšných výstav v Praze, o kterých se psalo. Nový večerník z roku 1935 chválí: „Český štětec v Paříži má své dobré jméno...“

Její styl byl ovlivněn impresionismem, měla ráda zářivé bary, malovala motivy moře, krajiny, přírody, nevyhýbala se ani zátiším, portrétům či aktům. Vzhledem k dalšímu vývoji událostí v Československu po roce 1948 však není zmapováno, kde se obrazy Růženy Urbanové dnes nacházejí, kromě několika menších prací, které zůstaly u českých příbuzných.  Proto její výtvarné dílo zatím není zhodnoceno současnými odborníky. Není známo, že by její obrazy vlastnila některá česká galerie. Mnohé se zřejmě dostaly do soukromých rukou, ale ani zde nemáme informace, až na tři výjimky. Nevíme ani, jakými cestami se tyto obrazy ubíraly k dnešním majitelům. O množství, námětech i stylu Růženiných maleb si můžeme udělat představu jen z dochovaných černobílých pohlednic a fotografií z archivu Náprstkova muzea. Jen některé z nich jsou označené daty a názvy výstav, na nichž se její díla objevila. Bezvýsledně skončilo i pátrání po obrazu, který prokazatelně koupilo tehdejší české ministerstvo školství. Dílo však již dnes není  k dohledání. A stejné je to, bohužel, i s obrazy, které paní Růžena namalovala v Paříži a v Haagu. Je tedy po čem pátrat.  

 

Novinářkou a spisovatelkou – inspirací Jules Verne

Psaním pro noviny a časopisy se paní Růžena zaobírala již od pobytu v Haagu. Její články vycházely v různých českých i zahraničních časopisech a novinách. Některé se ale těžko dohledávají, psala zřejmě i pod pseudonymy. Pracovala pro agenturu Čechopress, spolupracovala s časopisem Letem světem. Ten publikoval mj. pro čtenáře jistě přitažlivý článek V komnatách královny holandské. Paní Růženě nebyla cizí, jak ostatně víme i podle jejích obchodních cest, ani technika a témata vědecká. Z jejího pera zřejmě vyšel i článek Mezinárodní výstava technického umění v Paříži 1937, i když pod ním najdeme šifru. Přispívala i do francouzských novin.

Rozhodně jí nechyběla fantazie. Umělecké sklony ji přivedly od žurnalistiky i k literární činnosti, a také zde patrně – dle dobového tisku – měla úspěch. Je autorkou úspěšných sci-fi románů psaných ve francouzštině, Tajemství podmořského města a Eskamotér duší, v němž se zabývá myšlenkou převtělování. Pro „básnickou visi budoucna a technických vynálezů“ byla označena za českého Julese Verna.

Nový večerník v Praze roku 1935 píše: „...Ale výsledky práce štětcem jí bezpochyby nestačily, a tak mladá krajanka zaměnila na čas štětec za pero a napsala dobrý, a jak souhlasně bylo řečeno v Praze i v Paříži, opravdu pozoruhodný román, plný dobrodružství, jež poutá mládež i dospělé. Svou literární práci napsala v jazyce svého nového domova - francouzsky. Román Tajemství podmořského města byl přivítán v Paříži velmi příznivě. “ Byly v něm fantaskní motivy podmořského světa a šíleného vědce, který sem bere “omrzelce“ životem, aby zde našli nový rozměr. Titulů vydala ve Francii více. Do češtiny však byl přeložen pouze jeden, Bílý pták z roku 1937, v němž, dva roky před vypuknutím války, celkem vizionářsky vyslovila své obavy o osud Československa. U nás mohlo dílo vyjít až po válce, a to na pokračování v časopise Vlasta, hned v jeho prvním ročníku.

 

Stále na cestách – řecký přítel Dimitri  

Po rozvodu paní Růžena prodává dům v Říčanech a kupuje dům v Praze na Vinohradech, který pak je jejím českým zázemím, v Paříži má stále svůj ateliér. I ve 30. letech minulého století Růženu často najdeme v seznamu pasažérů lodí plujících do Egypta nebo do Řecka, kde již dříve malovala a kam se vracela. Jezdila také do Alp nebo na Francouzskou riviéru. Na některých cestách ji v té době doprovází řecký hudebník, houslista a dirigent Dimitri Fexis, který měl angažmá u orchestru ve Versailles. Jindy ona doprovází za prací u jiných orchestrů jeho. Dimitri byl jako Růžena velmi košatou osobností, měl i filmařské, malířské a spisovatelské ambice. Spolu plánovali své pařížské výstavy, Růžena sledovala jeho práci, on její. Vedli spolu umělecké debaty, ale užívali si i procházky po krásných místech a letní večeře. Růžena přemýšlela o umění, Dimitri obdivoval její intelekt. Stále dopisovala do českých novin a časopisů. Někdy se vydávala na cesty i letadlem, z čehož ji Dimitri velmi odrazoval, měl o ni obavy. Civilní letectví bylo stále v počátcích, nicméně ona nedbala a s velkou chutí na své četné žurnalistické cesty létala.

Růžena byla bezpochyby i po své čtyřicítce velmi přitažlivou ženou, dámou velkého světa. Stala se nezávislou, samostatnou a respektovanou osobností, což v její době stále ještě nebylo běžné a vyžadovalo odvahu. Hodné obdivu je, že své bohatství, šarm a intelekt nenechává ležet ladem, ale cílevědomě a tvrdě na sobě pracuje a využívá je  tvůrčím způsobem. Vrchol Růženina života má však ještě svůj další, vlastní vrchol, dobrodružnou a dramatickou cestu kolem světa, kterou započala roku 1939. Růžena Charlotta Urbanová jí významně obohatila sbírky pražského Národního muzea, její cesta měla ale mnoho dalších aspektů.   

„Nemohu se s klidným srdcem podívat na loď, ba ani na cestovní kancelář. Někdy mne to chytne tak prudce, že prostě musím odjet. A kdybych nemohla jet, šla bych třeba pěšky, třeba bosa, jak chcete, ale za každou cenu pryč a jinam! Na to se nesmějí dělat plány, to vás musí chytit a odvléci. Není dobře utloukat se rozumářstvím, člověk se má poslechnout. Zato v práci, v té musí být drezura a velká přísnost.“

 

Pokračování příběhu Růženy Charlotty Urbanové si můžete přečíst za týden, 19. února.

Autorka děkuje za odbornou spolupráci na textu PhDr. Dagmar Pospíšilové z Náprstkova muzea.

 

Třikrát o Boženě Němcové

ČR: Oficiálně se narodila 4. února roku 1820 jako Barbora Novotná. Pokřtěna byla o den později, 5. února 1820, v kostele Nejsvětější trojice ve Vídni. V srpnu téhož roku nabývá po sňatku rodičů příjmení Panklová. Božena Němcová - nejproslulejší česká spisovatelka, nádherná, tajuplná a na svou dobu nezkrotná žena vzbuzuje emoce i 200 let poté. Jak ji vidí zástupci tří českých generací? Dramaturg, dramatik a spisovatel František Pavlíček (1923 -2004), filmová dokumentaristka Olga Sommerová a královéhradecká publicistka Ilona Machová? Přečtěte si více: 

Autor článku: 
Ilona Machová, Olga Sommerová, František Pavlíček /jal

1/ Božena Němcová očima publicistky Ilony Machové

Kdo se bojí Boženy Němcové?

Od 19. století, kdy Němcová tvořila, se náhled na ni proměňoval stejně vášnivě, jako se doba zrychlovala. Žena, jíž bylo mnohokrát vyčítáno její - na tehdejší zvyklosti - příliš odvážné chování, rebelie proti rakousko-uherskému mocnářství i vztahy s muži, se stala během dvou staletí pro současné čtenáře spíše už jen autorkou své nejznámější novely Babička a dost možná už jen tou neškodnou milou babičkou, která tu kdysi seděla nad kalamářem.

Kam se ztratila Božena rebelka? A proč víc než svou Divou Báru připomíná současnému čtenáři Babičku? A jak to, že dnešní maturanty straší víc právě ta Babička?

Božena se narodila  roce 1820, v období, kdy vrcholila nevole vůči Rakousko-Uhersku, spořádaní občané mluvili německy a čeští spisovatelé měli kupu práce s kříšením českého jazyka a vytvářením jeho nové podoby. Rovnocennost českého národa se snažili dokázat mimo jiné “oprašováním“ a “pozlacováním” slovanské mytologie, sbíráním pohádek, pověstí a písní od Litvy po území bývalé Jugoslávie, pořádáním čajů a plesů, na kterých se sestry a bratři Slované setkávali a řešili, co a jak udělat pro svůj nový slovanský stát.

Byli to tenkrát především muži, kteří mohli skutečně něco ovlivnit. Ženy, svázané korzety a tehdejšími normami, byly spíše jen okouzlujícím doplňkem než rovnocennými bojovnicemi a jejich úlohou bylo zajišťovat milou a s lehkostí konverzující obsluhu pánům, kteří psali do proslovanských časopisů panflety, sbírali materiál na velké kroniky dějin českého národa nebo rýmovali bohatýrské písně, v nichž oslavovali odvážné hrdiny. I oni však cítili, že by ke vší spokojenosti potřebovali opravdovou českou spisovatelku, která by všem vytřela zrak. A tu nakonec našli.

Mladičká Božena Němcová se přestěhovala do Prahy v roce 1842. Bylo jí dvaadvacet a byla krásná, temperamentní a zapálená. Ona i její manžel holdovali myšlence slovanské vzájemnosti. On publikoval články, ona psala zpočátku básně, pak pohádky a povídky. Když potom burcovala svou básní Ženám českým v Květech, bylo jasno. Stala se ženskou ikonou tehdejší doby, pilnou autorkou, která se dokázala veřejně vyznat z lásky k Čechám, začala se zajímat o lidovou slovesnost a tradiční zvyky. Kvůli manželovu častému stěhování, ale později už i sama navštěvovala spřízněné duše, aby hledala materiál pro své dílo. Přátelila se s českými elitami, slovenskými faráři i obyčejnými lidmi, a nutně  proto začala být trnem v oku rakouským pánům. Ti ji vnímali jako osobu nanejvýš nebezpečnou. Když byl v roce 1848 Josef Němec obviněn za spiknutí proti státu, stali se Němcovi předmětem sledování.

Asi nejvíce c. a k. policii ležel v žaludku vztah manželů ke Karlu Havlíčkovi Borovskému. S ním Božena vedla korespondenci a oba manželé se netajili, že s jeho názory na zkostnatělé Rakousko-Uhersko souhlasí. Když Havlíček v roce 1856 zemřel, Němcová vystoupila na pohřbu a na jeho hrob položila vavřínový věnec. Takové gesto znamenalo pro státní aparát, který už beztak měl spisovatelku na mušce, poslední kapku. Boženu sledovali policejní komisaři, byla jí zadržována korespondence a v domácnosti měla nastrčenou služebnou, která o ní pravidelně podávala zprávy.

 

Ale čím vlastně byla mladá spisovatelka tak nebezpečná?

Dokud Němcová sbírala pohádky a pověsti nebo psala své povídky, konala sice proti dobovému obyčeji - nebyla pouhou paní v domácnosti, naopak - stala se nezávislou na manželovu rozhodnutí, a i když vydělala svou tvorbou jen minimální obnos, už tím se vymykala dobovým konvencím. Co ji ale činilo nebezpečnou režimu, byla její korespondence. Stovky a stovky dopisů si vyměňovala nejen s rodinou a přáteli, ale její dopisní síť se rozkládala po velkém území a zahrnovala adresáty z řad české a slovenské inteligence.

A byly to právě dopisy, skrze které promlouvala nejen k těmto lidem. Ti dále šířili její dílo, pomáhali obstarat prostředky na její cesty, sdíleli její poznatky o zvycích krajů, které navštívila. Božena Němcová prostřednictvím této sítě šířila myšlenku slovanství a její korespondenční přátelé ji posílali dále - svým přátelům. Tak velké soukolí mohla těžko zastavit policie, která ji sledovala a dopisy zabavovala, i když mnoho dopisů se ztratilo a Němcová sama některé spálila, aby se nedostaly do nesprávných rukou.

To byl nebezpečný nástroj Němcové, dnešními slovy - Němcové - disidentky.

 

A v současnosti? I o téměř dvě stě let později máme na Němcovou “pifku”.

Obraz charismatické spisovatelky, jak ji viděl malíř J. V. Hellich -  s rukou ladně loženou na rameni, v tmavých šatech, vlasy staženými do drdolu - si asi vybaví každý. Ale kdo by za tou tváří hledal stopu rebelství nebo osobní odvahy?

Němcová - autorka Babičky. Jako by léta sfoukla všechno ostatní se stolu a z obsáhlé tvorby si málokdo vybaví další dílo, natož živoucí vášnivou ženu. A když vášnivou - tak příliš.

O Boženě Němcové koluje spousta skazek, které její obraz rozostřují. Jedni ji pokládají za nevěrnici a nymfomanku, jiní na ni nedají dopustit a i svatozář by přidali. Jen ty názvy děl, které o ní vznikly - Božena Němcová, paní našeho času, Naše paní Božena Němcová, atd.

Z obrazu té pravé Němcové zbyla jen podivná neživá ikona, tak málo zajímavá, že pokud ji sami neobjevíte, vidíte jen to, co vám v paměti uvízlo ve škole. A to málo teď straší studenty u maturit.

 

Babička je používána jako neblahý mučící nástroj na nebohé studenty.

Snad je to jazykem, který je pro nás až moc květnatý, snad příliš pozvolným tempem, které - stejně jako život staré ženy - má svůj rytmus a řád, ale na spěch našeho světa se moc loudá. Možná už  prostě nemáme čas zastavit se na Starém bělidle a ovonět všechny jeho roční doby na stránkách otevřené knihy.

Maturanti v kvapu svých osmnácti let chtějí asi spíš číst o fantastických krajích než stařenkách v kroji, i když to nazýváme klasikou…

A přesto je Babička tak nějak v našem podvědomí - jako pohádková postava, co rozdává radost, pohodu a moudrost, jakou nese její věk. A proto se k ní vracíme - tak jako se ke své babičce vrátila sama Němcová, když jí bylo ouvej.

 

Ale vyprávějte něco o Babičce a neřekněte nic o Němcové a o jejím údělu…

Čtete-li o Němcové a od Němcové bez příkras, otevře se vám životní drama, jaké by vydalo na špionážní film, rodinné drama, několikero cestovatelských přednášek, telenovelu o mnoha postavách, a dost možná ještě na další díla.

Božena Němcová má i 200 let od svého narození co říct. Jen ji chtít slyšet.

 

Pozn. redakce: Více o Boženě Němcové od autorky Ilony Machové na webu Kladského pomezí: https://kladskepomezi.cz/bozenanemcova

 

2/ Božena Němcová očima filmové dokumentaristky Olgy Sommerové

Prokletá básnířka, autorka geniální Babičky a fascinující korespondence, oslnivý ženský zjev vábící muže, politická disidentka, první česká moderní žena, přední evropská emancipantka.

Poprvé jsem se s Boženou setkala v dětství. Dostala jsem k Vánocům dva levné svazky pohádek bez ilustrací, každý po devíti korunách. Sedla jsem si nad ně a četla od začátku do konce. Pak jsem objevila Karlu a Divokou Báru. Ty dvě holky mě fascinovaly svou odvahou postavit se prudérní a diskriminující morálce 19. století: že byly obrazem Boženiny i mé touhy a vzdoru, jsem pochopila mnohem později – když jsem se začala emancipovat jako člověk i jako žena.

Učila jsem se od ní statečnosti, s jejím požehnáním jsem se rozhodovala, zda vytrvat či ustoupit. Stala se mi blízkým člověkem, který nás povzbuzuje před vzestupem a zachraňuje po pádu. Když jsem propadala malomyslnosti, zazářil přede mnou její obraz, tak jako na noční obloze vytrvale svítí hvězda jménem Božněmcová, objevená na kleťské hvězdárně.

Božena Němcová je přítelkyní všech českých žen, které nerezignovaly na touhu po osobní i společenské svobodě. Je pro nás výzvou a zárukou, že lze zvednout hlavu navzdory zakořeněným předsudkům. Inspiruje nás k odvaze myslet a konat jinak, než se od nás žen od věků očekávalo. Pro mě osobně ztělesňuje také cosi, co v české společnosti zoufale chybí – a sice solidaritu žen jako hráz proti patriarchálnímu ideologickému dogmatu, proti rivalitě žen podbízejících se mužům. Je to solidarita kolegyň, přítelkyň, solidarita matek, umožňujících svým dcerám neopakovat tisíce let staré vzorce chování, nacházet svou identitu a sebeúctu, nepovažovat sama sebe za „druhé pohlaví“.

Fascinuje nejenom nás ženy, ale i desítky vědoucích skvělých mužů. Pro Bohumila Hrabala byla největší světovou literátkou, prokletou básnířkou, jež hleděla vzhůru, když byla na dně. Pro Jiřího Koláře byla jednou z hvězd, která mu z nekonečné dálky svítila na blátivou cestu plnou výmolů, po níž vlekl svou káru života.

Svou literární genialitou, vzdorným bolestným životem a svobodomyslností vynikala nad dobové horizonty a nepřestala být ani v 21. století největší a dosud nepřekonanou ženou, kterou tato země zrodila. Čím více se vzdalujeme jejímu století, tím více cítíme, že Božena je v našem duchovním prostoru neustále přítomná.  

(Královéhradečtí Evropané, Garamon 2007)

 

3/ Božena Němcová očima dramaturga, dramatika a spisovatele Františka Pavlíčka

V českém divadelnictví existuje fenomén bytové divadlo. Koncem sedmdesátých let jste jej spoluvytvářel, když jste pro Vlastu Chramostovou napsal monodrama „Dávno, dávno již tomu - Zpráva o pohřbívání v Čechách“. Proč jste sáhl právě po námětu ze života Boženy Němcové?

V tom je skryto mnoho podnětů. Především moje láska k Boženě Němcové. Věnoval jsem jí už svůj první divadelní text: pro rozhlas, divadlo a film jsem adaptoval spousty jejích pohádek. Dodnes jsem do Boženy Němcové zamilovaný jako literát i jako muž. Myslím, že je to jedna z největších vladařek českého jazyka poloviny 19. století. Škoda, že čeština, zúžená na malý teritoriální prostor, nedovolila, aby se dostala do světa. Leckteré věci jsou už dnes samozřejmě vyčpělé, zestárlé, ale její čeština je úchvatná, a když si vezmu, že za sebou měla jednu třídu české školy někde v České Skalici…

Byla to opravdu výjimečná spisovatelka a nádherná žena. Bohužel neměla štěstí na muže na její úrovni. Ale také je nutno říci, že z hlediska své doby to s ní ani Josef Němec neměl lehké. Je zvláštní - a v životě to většinou tak funguje -, že muži o něco víc milují ženy, jejichž věrností si nejsou jisti, než ty, na které mohou přísahat.

„Zpráva o pohřbívání v Čechách“ byla moje první hra napsaná pro Vlastu Chramostovou a bytové divadlo, které stvořila. Nápad jsem v sobě nosil dlouho, dělal si náčrtky, ale pořád jsem nějak nevěděl kudy kam. Zlom nastal, až když mě propouštěli z Ruzyně. Bylo to v tentýž den, kdy pohřbívali profesora Jana Patočku. Hřbitov v Břevnově byl střežen policií, lítaly helikoptéry, řvaly motorky, lidé byli zapisováni a fotografováni – a mně najednou naskočil titul „Zpráva o pohřbívání v Čechách“. Kdybych tu bizarní situaci popsal a text poslal do ciziny, nikdo by mi nevěřil. Ta „zpráva o pohřbívání“mě však zavedla zpět k Boženě Němcové. Věděl jsem, že zakázaným pohřbem v jejím životě bylo rozloučení s Karlem Havlíčkem Borovským. Ona mu na rakev položila mučenku a za to byla i se svým mužem pronásledována. Znovu jsem se ponořil do její korespondence a tam se dočetl, jak velice těžce prožívala smrt svého nejstaršího syna, milovaného chlapce, a jak nakonec po všem hoři umírá v bídě a zneuznání. A když už se pro ni samotnou nedá nic napravit, lidé ji aspoň jdou doprovodit. A je to královské pohřbívání.

Tu hru jsem napsal nejen jako monolog, jsou tam i dialogy Boženy Němcové s jejím mužem, Karolinou Světlou a páterem Šolcem. Vlasta Chramostová má velice dramatický rozsah, takže dvojrole dokázala skvěle odstínit. A musím vzpomenout i na Luboše Pistoria, který hru přečetl a dal mi pár důležitých dramaturgických připomínek.

Premiéra měla bouřlivý průběh za asistence StB, policajti vtrhli do bytu, rozvezli mé přátele daleko za Prahu a tam je vyhodili do závějí. – A pak jsme se jednoho dne dočkali ohromné satisfakce. V roce 1983 na počest století českého Národního divadla odvysílala vídeňská televize z iniciativy Pavla Kohouta tajně pořízenou filmovou nahrávku této hry (snímek natočil Stanislav Milota, muž Vlasty Chramostové) a naši kamarádi v Rakousku – emigranti, kteří si film promítli na bílé stěně sokolovny, nám pak telefonovali, jak si při poslechu té čisté mateřštiny krásně poplakali.

 

Františku, dřív než jsem vás poznala osobně, viděla jsem vás v dokumentu Olgy Sommerové o Boženě Němcové. Citoval jste – a velmi sugestivně – větu z autorčiny korespondence: “Moje srdce velmi bažilo po lásce…“

„Moje srdce velmi bažilo být milováno.“ Jsou věty nebo útržky z literatury, které beru do rukou po dvacáté, po třicáté, a třeba když slyším tuhle nádhernou větu, nejenom, že mi vhrknou slzy do očí... Cítím, že v těch vrstvách, kde se ukládají lásky, prohry, ztracené příležitosti, touhy, naděje i zklamání, tam se vždycky ozývá můj citový seismograf, něco, co neustále zní. A tam patří Božena Němcová stejně jako básníci Sova nebo Bezruč. "Jen jedenkrát kolem mě šla láska!“ Anebo: „A já ji miloval, a ona se mi vdala.“

To jsou zdánlivé útržky, ale na sedmdesátileté pouti životem se mi skládají do harmonického „nadhledu“, sám však nakonec vždy kapituluji před láskou bez atributů.

 

Jak má čtenář rozumět větě z vaší autobiograficky laděné kroniky rodného Lukovského kraje „Konec patriarchátu“, kde píšete, že „každá láska se má prožít, vyžít a dožít“. Co myslíte těmi pojmy – že by láska měla vzplanout a také dohasnout?

Ne. Cit – to je, nebo mělo by být – něco jako perpetuum mobile. Když je člověk starší, nalézá v lásce jiné ozvěny, jiné ozvuky, jiné barvy i napětí, a to pro mě znamená „dožít“. Lásku si nesu až do samého konce, ale ve chvíli, kdy už je daleko, kdy život odvál část mé paměti, pořád ještě znamená ono „dožívání“ věrnost lásce. Vančura to řekl krásně v Markétě Lazarové: „Již ani slzu, ani slzičku, a věrnost, věrnost starým časům.“

Potkat lásku – to je úžasný moment, jako když udeří hrom. Žít lásku – to je zázrak. A to, za co jsem lásce nejvíc vděčný, je živobytí pro mé srdce, pro mou duši, pro mého ducha.  

(Lenka Jaklová: Povídání v Podkroví, Garamon 2002)

 

 

 

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře