sobota
20. července 2019
Svátek slaví: Ilja

Články a komentáře

Články a komentáře

Podnikavky na mateřské: s básnířkou Marií Šťastnou

PRAHA: Marie Šťastná napsala čtyři básnické knihy, letos jí vyjde pátá. Získala už Cenu Jiřího Ortena a prestižní mezinárodní ocenění Drážďanská cena lyriky. Je též známá jako šperkařka, alternativní módní návrhářka, majitelka dvou krámků s názvem Pokojíček, kde šije a prodává autorské oděvy, šperky a všechno pro přirozenou ženskou marnivost, pro radost a drobné rozmary. Je pro ni důležité, aby její podnikání bylo slučitelné s rodinným životem, který ji připravil nejednu horkou chvilku. Více prozradila křehká a přitom kurážná podnikavá maminka čtyřletého synka v následujícím otevřeném rozhovoru, kterým pokračuje náš cyklus o podnikavých ženách na mateřské „dovolené“. A spojení podnikavá básnířka přestává být protimluvem...

Autor článku: 
Irena Koušková

Vystudovala jste střední pedagogickou školu, dějiny umění a následně i dějiny kultury na Ostravské univerzitě. Hledala jste se? Živila jste se někdy jako učitelka nebo kunsthistorička? Uplatníte tyto obory ve svém současném tvůrčím životě?

Já jsem se příliš nehledala, nebo jen tak jako každý, na střední škole. Měla jsem velké štěstí, že jsem poměrně brzy našla, co mě baví a mohla se tomu věnovat. Náušnice, ke každému tričku jiné, jsem si dělala už na základní škole, táta mi nosil zbytky drátků různých barev z práce.

Střední pedagogická škola byl maminčin nápad, ona mohla mít maturitu jedině ze zemědělské školy a vysoká škola pro ni nepřicházela v úvahu, o dráze učitelky snila tím pádem marně, tak si ten sen podržela pro mě. Tatínek byl na tom, mimochodem stejně, tomu se nesplnil ze stejných, tj. politických důvodů sen stát se lesním inženýrem. Rodiny obou mých rodičů měly před válkou statek, pro jejich děti nebylo jednoduché studovat…

A já jsem velice brzy zjistila, že plnit sny rodičů není cesta pro mě.

Po maturitě jsem se hned nedostala na dějiny umění, po kterých jsem toužila, přece jen je to obor, kam brali velice málo lidí. Skoro půl roku jsem tedy jako učitelka v mateřské škole i pracovala, nabídli mi to jako záskok za dlouhodobě nemocnou paní učitelku v Lešné u Valašského Meziříčí. Líbilo se mi to, ale příliš radostně jsem si uvědomovala, že jde o dočasné řešení. A denně jsem se připravovala na přijímací zkoušky, četla jsem, studovala.

Vysoká škola v Ostravě byla úžasná. Samozřejmě náročná, ale byla jsem ve svém živlu, takže jsem to zvládla bez nějaké ohromné námahy. A po čase mi začala chybět drobná práce rukama. Když se snažíte do hlavy nacpat telefonní seznam – data, jména, údaje – musíte jednou za čas úplně vypnout. A já si vždycky sedla, pustila rozhlasovou hru a vyráběla šperky. Časem jsem jich měla nadbytek, tak jsem je začala prodávat. Nemusela jsem tím pádem chodit nikam na brigády, přivydělávala jsem si už tehdy dost slušně.

Po vysoké škole jsem chvíli hledala místo v oboru, ale protože žádné hned nebylo, udělala jsem si kurz živnostenského podnikání, že se tím zatím zabavím a nebudu na nikom a ničem závislá. No a pak jsem se přesunula do Prahy a zůstalo při tom.

A jestli uplatním obory? Nevím, jestli ten pedagogický, i když mi dal hodně, přerovská SPgŠ je výborná škola. Ale znalost dějin umění se v určitém období hodně promítla do mých textů.

 

Vydala jste čtyři básnické sbírky, pátou chystáte. Za Krajinu s Ofélií (2003) jste získala Cenu Jiřího Ortena. Jak byste charakterizovala svou poezii? Z jakých prožitků sbírka vznikala a co na ní ocenila kritika (pokud ji čtete) ;-) ?

Trochu schválně říkám, že píšu jen o sobě. Jsem sama sobě lyrickým subjektem. Píšu o sobě v prvním i třetím rodě, jak se to hodí. Plyne to jednoduše z toho, že sama o sobě mohu říct cokoliv a jakkoliv, aniž bych se dopustila bolestivé dezinterpretace. Samozřejmě se neubráním tomu psát o lidech, kteří jsou mi blízcí. A je možné, že se jim to nelíbí, snažím se ale, aby bylo jasné, že se jedná jen o věci, které se mě nějakým způsobem dotkly, a proto je mohu považovat také za „své“ téma. To platí o všech sbírkách.

Krajina s Ofélií se týkala vlastně mého dospívání a témat, která mě zaujala zhruba od šestnácti do třiadvaceti, tedy v době, kdy texty vznikaly. Kritika, pokud vím, oceňovala otevřenost, některé hlasy dokonce psaly o erotické poezii, což mě tehdy překvapilo. Nedošlo mi, že je lze takto interpretovat, ale jistě je to jedna z možností.

 

Následovaly Akty (2006), za Interiéry (2010) jste obdržela Drážďanskou cenu lyriky. Letos vám cca po deseti letech vyjde nová básnická sbírka… Jaké téma se otevře tentokrát?

Akty byly takovým pokračováním Ofélie. Interiéry už byly vystavěné úplně jinak, hodně jsem v nich probírala svůj vztah s matkou, svůj tehdejší vztah a sny, kterými jsem byla fascinovaná. Chystaná sbírka v průběhu těch deseti let asi třikrát kompletně změnila obsah a téma, ve finále se jmenuje Štěstí jistě přijde a jde o mou mateřskou roli.

 

Jak se v této mateřské roli cítíte? Jako maminka jste to neměla na začátku vůbec lehké… Je sbírka o naději v čase obav a úzkostí?

Začátek byl krušný, syn se narodil s úplnou atrézií jícnu a následnou komplikací pak byla rozsáhlá tracheomalácie, to znamená, že jsme měli miminko, které nemohlo jíst a občas ani dýchat. Prodělal dvě velmi závažné operace, druhá se zpočátku ani nejevila jako benefit, trvalo týdny, než začal dýchat bez přístrojů, hrozily další komplikace. Necítila jsem se v roli matky dobře ani zle, spíše jsem byla hodně dlouho úplně mimo sebe a fungovala jsem na autopilota. Sbírka není o naději, spíše je to takové konstatování, shrnutí, popis toho, co se dělo. Podle mě je i vtipná, ale s tímhle druhem humoru se nikdy nestanete královnou večírku… Synovi jsou čtyři roky a je teď úplně v pořádku, jen občas něco společně doháníme a vylepšujeme.

 

Kromě poezie provází váš život kontinuálně také výroba šperků… Jak se vám daří jako šperkařce?

Šperky jsem si dělala od chvíle, kdy jsem mohla sundat náušnice, které jsem měla prakticky od narození. Někdy kolem desátého roku jsem jednu ztratila a od té doby jsem náušnice měnila každý den. Mám to štěstí, že si do uší mohu dát jakýkoliv kov, aniž bych měla zdravotní problém. Pamatuji si, že jsem na jednom táboře nosila v uších tenounké větvičky nějakého keře, které jsem oloupala a vsunula do dírek…

Šperkařinou jsem se pak vážněji začala zabývat na vysoké škole a později. Dnes dokážu udělat šperk prakticky z čehokoliv. Jediný rest, který mám, je, že jsem nedokázala vyrobit nositelné šperky z knih, ale pracuji na tom. Mám vrtačky, brusky, všechny druhy kleští, stolní cirkulárku, kvalitní lepidla, brusné papíry. Ráda bych vyzkoušela pájení, cínování a právě začínám pracovat s pryskyřicí. Toužím po speciální vrtačce na kameny. Cítím příjemné napětí, když si objednávám nový nástroj nebo nový materiál, nemůžu se dočkat, až jim přijdu na kloub.

Za úspěšné považuji to, že se tím uživím.

 

Rozumím tomu správně, že šperkařina je koníček, který vás živí, ale odborné vzdělání k ní nemáte?

Ano, je to tak. Člověk se všechno dobře naučí, když to dlouho dělá. Já svojí šperkařině nepřikládám bůhvíjak velkou uměleckou hodnotu, baví mě úplně stejně dělat složité vybrušované šperky z mosazných trubiček i náušnice z pastelek. A já chci dělat to, co mě baví.

 

Souhlasíte s tvrzením - co by byl život bez poezie!? - Je šperk jen svého druhu poezie?

Určitě, pokud to souvisí s tím, co jsem řekla výše. Poezie je pro drtivou většinu lidí, kteří ji píší, vášeň. Pokud cítí při psaní to mravenčení, nedočkavost, trápí se s výsledkem, který neodpovídá jejich představám, a cítí radost hraničící s euforií, když se to podaří, pak se s tím dá souhlasit. Já to tak s poezií občas mám a občas taky ne. O šperku mohu říct totéž.

 

Provozujete dva obchody s kreativními výrobky s názvem Pokojíček. Vypadá to tedy u vás v obchodě jako doma v pokojíčku? Je nějaká souvislost mezi sbírkou Interiéry a názvem obchodu Pokojíček…? Je vám blízké poetické prožívání míst?

Já potřebuji hnízdit. Potřebuji místo, kde se cítím dobře a v bezpečí, kde mohu v klidu pracovat a žít. Nejsem žádný nomád, nevyhledávám změny (i když se jim nevyhýbám) a nejradši jsem, když věci jedou ve svých kolejích a všechno se děje příjemně předvídatelně a bez velkých vzruchů. Pro někoho je to nebetyčná nuda, pro mě jediný způsob spokojené existence, za který je někdy nutné tvrdě bojovat. Pokojíček se stal Pokojíčkem ve chvíli, kdy jsem tam trávila téměř polovinu svého času a snažila se zabydlet se tam co nejlépe. A chtěla jsem to přenést i na ostatní. Trvá to dlouho a je to metodou pokus – omyl. Odměnou je, když někdo řekne: „Tady je ale útulně“ nebo „Já k vám tak ráda chodím, někdy se mi od vás ani nechce“.

 

Ne každý tvůrčí člověk má současně talent k podnikání. Vám se to zjevně daří kombinovat...

Já jsem v podstatě praktický tvor. Ne vždycky jsem si to o sobě myslela, sama sebe jsem si dříve představovala jako nepraktickou vílu, která si jen tak povlává. Myslím, že jsem tu představu opustila ve chvíli, kdy jsem začala spoluprovozovat maličký obchod v Platýzu.

 

Dá se tedy říci, že jste v sobě praktickou stránku objevila až s mateřstvím?

Vůbec ne, to bylo pět let předtím. Vlastně jsem se tehdy přidala k ženě, která zrovna hledala parťáka na spoluprovozování svého obchůdku. Neznaly jsme se, dávala jsem jí jen šperky do komisního prodeje, ale byla mi sympatická. Spolupracovaly jsme skoro dva roky, a když jsem se osamostatnila, dost se mi ulevilo, protože jsem v sobě tehdy objevila ten druh systematičnosti a praktičnosti, kterého ona nebyla schopná.

Zjistila jsem, že nedokážu pracovat v chaosu a nepohodlí a toho se držím. Dodnes se přátelíme a mám ji moc ráda, dokonce jsem s ní asi po osmi letech znovu zkoušela otevřít obchod, ale po dvou měsících to dopadlo stejně, přátelským rozchodem. Ze stejných důvodů. Za deset let, kdy vedu obchod, dva roky dokonce dva, jsem takových lidí poznala opravdu dost. Jsou úžasní, mají nápady, energii, dokážou strhnout, ale nevydrží. Já všechno dlouho promýšlím, do ničeho bych se nepustila, kdybych je nepotkala, kdyby mi nepředali něco ze svého bezhlavého nadšení, se kterým jsem zvládla ten první nápor příprav v totální euforii. Měla jsem na ně štěstí. Ale následuje trpělivá práce, dny, kdy se zdánlivě nic neděje a člověk trochu propadá panice. To docela dobře zvládám já a to jsou okamžiky, kdy tito lidé přecházejí k dalším projektům. A myslím, že je to tak v pořádku.

 

Děláte si tedy sama např. i účetnictví? Jak nákladné bylo obchod rozjet?

Ano, účetnictví ještě zvládám. Finance do rozjezdu jsem moc nepotřebovala, u mě to tehdy bylo jednoduché – nakoupit materiál, udělat šperk, prodat ho. Obchod jsem zařizovat nemusela, ten byl vlastně zařízen, a když jsem se osamostatnila, všechno, co nebylo moje, jsem postupně nahrazovala a kolegyně si to pomalu odvážela, bylo to finančně téměř bezbolestné. Totéž se dělo, když jsem zařizovala druhý krámek. Pokojíček má navíc tu výhodu, že nechceme designově dokonalý prostor, ani bych v takovém neuměla trávit čas. Prostě jsme všechny obchody zařídily nábytkem za odvoz, který jsme natřely na bílo, nebo jen umyly. Takový nábytek pak člověk používá volně, bez výčitek. Například pokud je nutné odmontovat dveře skříně a použít je jinak, prostě to udělám, aniž bych řešila, jestli tím skříni nějak ublížím. No a navíc to odpovídá naší filozofii neplýtvání. V novém obchodě jsem vlastně investovala hlavně do osvětlení a vývěsních cedulí.

 

Lze dobře sladit roli matky, provozovatelky obchodů a ještě si najít čas na vlastní autorskou práci? Pomáhá vám rodina? Byly krizové momenty?

Dělám to všechno najednou. Jinak to neumím popsat. Bylo samozřejmě období, kdy to nešlo. Pomohla mi moje sestra, v době, kdy jsem po porodu se synem strávila půl roku v nemocnici a další půlrok doma prakticky převzala starost o chod Pokojíčku. A díky tomu jsem udržela podnikání. Partner sice počítal s tím, že se o péči o syna budeme dělit, je také na volné noze, ale od začátku pro něj byla nastalá situace, když se syn narodil s vrozenou vadou a byl celý první rok v ohrožení života, tak těžká, že se několikrát psychicky i fyzicky zhroutil a výsledkem je diagnóza roztroušená skleróza. Než zabrala léčba a než jsme si na danou situaci zvykli, bylo to velmi těžké.

Krizových momentů bylo více. Když rekonstruovali Moskevskou ulici a já měla přede dveřmi pátou díru, přes ni prkno, pršelo, nikde ani náznak chodníku, bláto a nebylo ani pomyšlení na to, že se ke mně nějaký zákazník dostane. Když jsem byla se synem v nemocnici a potřetí se někomu omlouvala, že jsem zase nezvládla udělat objednávku, to jsem taky přemýšlela, jestli to má smysl. Když byly obchody dva a onemocněl syn, dvě brigádnice a třetí potřebovala někam odjet. Když jsem chronicky nevyspalá pracovala v noci, protože jindy se to nedalo, a věděla, že si neodpočinu ani ve dne a ještě budu muset zvládat návaly deprese svého muže, který na tom byl zrovna zdravotně velmi špatně a nebyla ani naděje, že mi někdo na chvilku pohlídá dítě, protože kdo by hlídal dítě, které se obden dusí. Ale práce byla vždycky to, co mi dalo řád a co mě podrželo. Měla jsem dobrý pocit z toho, že něco funguje, že jsem to přese všechno dokázala, že jsem si vytvořila aspoň tady záchytnou síť úžasných žen, které bavilo v krámku prodávat a pracovat.

 

Jak dnes vypadá vaše podnikání a jak se vyvíjelo?

Od sezení u stolu doma v kuchyni v pyžamu až do odpoledne a občasného roznášení šperků do obchodů jsem se přes spoluprovozování krámku dostala k samostatnému obchodu. Tam jsem si přinesla šicí stroj a začala šít nejprve pro sebe a kamarádky a pak na prodej. Následně přestála nucenou pauzu v období po porodu, přibrala druhý krámek a teď aktuálně jsem přenesla ten původní z Vršovic do Dejvic do většího prostoru, protože mě přestalo bavit jezdit přes celé město a neustále organizovat, kdo kdy kde bude. Chtěla jsem se vrátit k myšlence dílny v obchodě, což teď půjde. Prostor jsem uzpůsobila i tomu, že tam se mnou bude občas pobývat syn a zároveň tím usnadním nakupování matkám s dětmi. K dispozici je dětský koutek s hračkami a místem na válení. Jsme tam sice jen krátce, takže režim ještě není ustálený, ale už teď se to jeví jako šťastné řešení – v deset otevřu, šiju, pracuju, ve čtyři běžím pro syna a pak jsme tam spolu do šesti, někdy déle, podle toho, jak to vydrží, nebo jestli ho dřív nevyzvedne můj muž. Obchod je tři minuty od domu, kde bydlíme, takže je to velká úspora času a energie. Jsem jeden den v týdnu v Pokojíčku v Benediktské a tři dny tady, jeden den jsem si nechala na běhání po úřadech a nutná zařizování. No a taky se někdy musím věnovat domácnosti…

 

Co všechno v Pokojíčku nabízíte? S kým spolupracujete? Kdo jsou vaši zákazníci?

V Pokojíčku nabízím hlavně zboží pro ženy – šperky, oblečení, doplňky, drobné radosti. Něco málo knih z vydavatelství Malvern. Z osmdesáti procent jsou to výrobky moje a sestřiny (moje sestra Karla Šťastná vystudovala uměleckoprůmyslovou sklářskou školu a následně design skla a obecný design, věnuje se malbě, grafice, výrobě šperků a oděvů a v poslední době odtajnila i své psaní), těch zbylých dvacet procent zaujímá tvorba zhruba dvaceti lidí, od kterých bereme to, co se nám samotným líbí a jejichž technikám se nevěnujeme. Mám radost z toho, že se z mnoha žen (protože jsou to s devadesáti devíti procent ženy), které nám šperky nosí, postupem času staly naše přítelkyně, v některých případech velmi blízké. Totéž platí o zákaznicích. Nejméně tři z nich, které jsem poznala prostřednictvím obchodu, zahrnuji do svého nejbližšího kruhu, téměř rodiny. Skladba zákazníků je pestrá, většinou k nám chodí lidé, které naše věci baví, mají z nich radost a vracejí se, to je jedno ze znamení, že to děláme dobře.

 

Zaujaly mě i další vaše aktivity v Pokojíčku, které souvisí s budováním komunity, jako jsou autorská čtení, přednášky… Jak byste popsala dramaturgii těchto komorních večerů?

To vzniklo prostě tak, že nám – mně a sestře – bylo líto nevyužít prostor Pokojíčku v Benediktské taky k něčemu jinému, než prodeji. Autorská čtení z toho vyplynula tak nějak automaticky – pohybuji se mezi lidmi, kteří píšou. Proběhlo pár koncertů, přednášky o pomalosti, alternativních ekonomických systémech, večer čtení milostné poezie a jiné. Jasná dramaturgie nikdy nebyla. A taky jsem si z pořádání těchto večerů nechtěla udělat další stresující povinnost, což hrozilo ve chvíli, kdy jsem si dala předsevzetí, že bude jeden večer měsíčně. Zvolnila jsem a mám prostě radost, když se něco podaří.

No, a při otevírání Pokojíčku v Dejvicích už jsme na tyto aktivity myslely předem, celá jedna místnost je pro ně vyčleněna – dětský koutek, stůl a židle, kde bude možné posedět, v klidu nakojit nebo nakrmit dítě (to jsem při pochůzkách městem dost postrádala, na lavičce v parku to opravdu vždycky nejde a do kavárny s dětským koutkem se člověku taky vždycky nechce), doplnit do lahvičky vodu, v případě nutnosti zajít na záchod, přebalit.

Pak tady chceme dělat workshopy, kurzy, dílny, myslím, že se aktivity budou pomalu na sebe nabalovat. Už teď mám domluvenou angličtinu pro děti či kurz domácí kosmetiky. Sama na přání, které přišlo úplnou náhodou z míst, jež s Pokojíčkem nemají nic společného, povedu kurz dějin umění.

Chceme vyčlenit místo na výměnu věcí - polici, na které můžete nechat věci, knihy nebo klidně i marmeládu někomu, komu se bude hodit a kdo za ni dá zase něco jiného.

Chceme dělat občasné bazary a výměnné akce, možná i čtení, promítání filmů, koncerty… Uvidíme. Podle mých zkušeností stačí mít oči a uši nastražené a nepřeslechnout nabídky a možnosti. Věci se dějí, stačí na něco občas kývnout a poskytnout tomu prostor.

 

Jaká je vaše vize do budoucnosti? Mění se nějak nastavení priorit? Hodně přání jste si už zřejmě nakonec splnila, ale přece jen - o čem sníte?

Vize do budoucnosti teď zrovna nejsou nebo se týkají nového prostoru v Dejvicích, tam je to stále v procesu, takže další plány nedělám. Možná až se věci ustálí, začnu mít roupy a přemýšlet o něčem dalším.

Nastavení priorit se samozřejmě mění. Dříve jsem si věci neusnadňovala, nevadil mi krámek bez zázemí, bez toalety, všechno se dalo nějak vyřešit. Teď už věci nechci „nějak“ řešit. Chci pohodlí, zázemí, chci si věci usnadnit. Nechci ztrácet čas a energii přebíháním z místa na místo a nekonečným domlouváním věcí přes telefon. Chci trávit čas se synem a s mužem, chci víc odpočívat a mít volný víkend a sem tam volné odpoledne nebo celý den v týdnu. Nerada to říkám a dlouho jsem si to nepřipouštěla, ale bude mi čtyřicet a zlobí mě záda, jsem víc unavená a tak nějak více fyzicky líná. Nastal čas věnovat se svému zdraví a také svému pohodlí. Sním hlavně o tom, že se nic výjimečného dít nebude, že věci půjdou, jak mají, a přijde dlouhé období klidu. Ale co já vím, odpočinu si a do roka budu mít další sen.

 

Web: http://www.pokojicek.eu/

 

Vizitka: Marie Šťastná (* 6. dubna 1981, Valašské Meziříčí) je česká básnířka. Vystudovala střední pedagogickou školu, dějiny umění a následně i dějiny kultury na Ostravské univerzitě.

Několikrát se úspěšně účastnila literární soutěže Ortenova Kutná Hora, která je určena básnířkám a básníkům do 22 let. Získala postupně třetí cenu v roce 1999, o rok později čestné uznání, v roce 2001 druhou až třetí cenu, v roce 2002 opět čestné uznání a v roce 2003 jako první v historii soutěže také první cenu.

V roce 2004 získala za svou sbírku Krajina s Ofélií prestižní Cenu Jiřího Ortena, která se uděluje autorům do 30 let a mezi jejíž držitele patří i spisovatelé Michal Viewegh a Pavel Brycz nebo básník Radek Malý. Porotce Ivan Binar na adresu knížky prohlásil: „Nevzhledně vyhlížející knížka s podezřelým názvem byla pro mne velkým překvapením a potěšením. Začetl jsem se a neopustil ji, dokud jsem se nedobral konce.“

V roce 2010 získala Drážďanskou cenu lyriky.

Marie Šťastná se pravidelně účastní autorských čtení v Ostravě a Brně, ale také větších literárních akcí, jako je například Literární květen. V současnosti žije v Praze.

Kromě psaní poezie se věnuje také výrobě šperků.

Dílo

  • Interiéry (2010)
  • Akty (2006)
  • Krajina s Ofélií (2003, Cena Jiřího Ortena 2004)
  • Jarním pokrytcům (1999)

Zdroj: Wikipedie

Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Bohumilem Gondíkem

ČR: Bohumil Gondík svůj profesní život spojil s amatérským divadlem a v posledních letech se aktivně angažuje v práci pro Českou obec sokolskou. Začínal na Sokolovsku jako herec, později se věnoval režii. Stal se členem sokolského divadla v Pyšelích a právě díky obnovení České obce sokolské se dostal k mimořádným projektům, jako bylo nastudování Prodané nevěsty spojenými soubory. Vrcholem jeho kariéry je patrně uvedení Našich furiantů ve vlastní režii v Národním divadle jako slavnostní představení pro zahájení všesokolského sletu. V rámci cyklu věnovanému výročí sametové revoluce jsme se ptali nejen na zákulisí této mimořádné události, ale také jak mu zasáhl Listopad 89 do života, na jeho angažmá v komunální politice a poměry v divadle před Sametem nebo proč podle něj dnes mnozí lidé k období komunistického režimu vzhlížejí nostalgicky s tím, že bylo lépe…

Autor článku: 
Irena Koušková

Bohumil Gondík (1943) je v současné době činný i v Praze, kde pro Divadlo pod Petřínem nastudoval dvě hry. Je otcem Dalibora a Adély Gondíkových, sourozeneckého dua známého z televizních pořadů.

 

Mluví se o vás jako o učiteli amatérských herců. Jak to vzniklo? Proč jste se nikdy nestal profesionálem?

Já jsem se stal režisérem vlastně z trucu. Moje kariéra v amatérském divadle začala herectvím. Vstoupil jsem do souboru, který tehdy už několik let existoval a v regionu hrál. Režíroval ho bývalý profesionální herec. Když jsem do souboru přišel, bylo zrovna před zahájením práce na nové hře. Tehdy nasadil do repertoáru Šamberkovo Jedenácté přikázání. Mně byla svěřena role ševce Pecky. Už tenhle výběr předurčil mojí budoucí hereckou a potažmo i režisérskou dráhu. Ale nejen to. Sama předloha je bláznivou komedií, což potřebuje vyzrálé herectví. My jsme tehdy byli nezkušení herci a o tom, jak se hraje komedie, drama, vaudeville, předscéna apod., jsme nic nevěděli. Jako ostatně většina podobně spontánně vzniklých souborů. Nemohlo to dopadnou jinak, než že se ta práce zastavila. Nešlo to podle představ režiséra. Řekl nám, že jsme ignoranti, že se herci nikdy nestaneme a od souboru odešel. Zůstali jsme jako sitrotci a nevěděli co dál. A já jsem tehdy řekl, že to dodělám. Už tehdy se ve mně ozval furiantský duch. O režii jsem nic nevěděl, nevěděl jsem nic ani o organizaci a přípravě představení, o scénografii a dalších disciplínách. Prostě nic.  Ale přece o mně nebude někdo říkat, že se hercem nikdy nestanu! A tak jsem se do toho pustil. No, k premiéře jsme se zákonitě také nedopracovali.

Když teď přeskočím další roky, kdy jsem získával vědomosti návštěvou seminářů, absolvováním reřiséských škol a kurzů organizovaných Svazem českých divadelních ochotníků a okresními a krajskými kulturními středisky, vrátil jsem se k režii v nově vzniklém souboru, a tehdy ve mně usídlilo přesvědčení, že nejpotřebnějším článkem ochotnického souboru je skupina velmi dobrých herců. Co je platné, že se podaří inscenace po stránce scénografické, výtvarné nebo světelné, když herci budou na jevišti bezradní a divák tu bezradost nebo chcete-li „ochotničinu“ pozná a bude se na inscenaci dívat se shovívavým úsměvem. To v případě, že zůstane až do konce a neodejde o přestávce domů nebo do hospody. Začal jsem se tedy věnovat průpravě herecké části ansámblu, což mi zůstalo až do současné doby. Tohle všechno se začalo odvíjet až po mé neúspěšné cestě k profesionální praxi. Tehdy v maturitním ročníku střední školy, kterou jsem v Praze studoval, jsem se tajně začal připravovat ke zkouškám na DAMU. Než jsem ale stačil poslat přihlášku, zemřel mi tatínek. A já jsem nenašel odvahu říci mamince, že se nechci věnovat oboru, který jsem vystudoval a že se chci stát hercem. Nastoupil jsem pak po maturitě do zaměstnání, na vojnu a po vojně se odvíjela moje divadelní kariéra tak, jak jsem právě popsal. Zahrnovala roky 1961 až 1989.

 

Když se přesuneme právě do roku 1989, jak osudný byl pro vás Listopad? Jak na tu dobu vzpomínáte? Byl to bod zlomu, nebo se vám zas tolik život nezměnil? Zejména amatérští divadelníci se po Sametové revoluci začali aktivně angažovat v občanském životě - zakládali spolky, občanská sdružení nebo rovnou vstupovali do politiky. Byl to i váš případ?

Sametový rok, přesněji jeho samý závěr byl pro mne velmi zlomový. V hektických dnech a týdnech po listopadu jsem se stal zřejmě prvním nezaměstnaným člověkem v republice. Když jsem viděl, kdo se dere k moci, co do té doby dělal, jak pracoval a jaké zastával postoje ještě na jaře téhož roku, odešel jsem ze zaměstnání na vlastní žádost a tohoto reje jsem se nezúčastnil. Samozřejmě že Listopadem 89 skončila na čas, přesněji na několik let, také práce party ochotníků. Každý člen souboru se potřeboval zorientovat v nastálé situaci, vztah zřizovatel versus soubor přestal existovat a než se začaly vracet touhy po navázání na bývalou pravidelnou divadelní práci, uběhlo hodně vody.

V roce 1995 jsem se k divadlu vrátil jako učitel dramatického kroužku v základní umělecké škole. V té době už se rozbouřené vody uklidnily, soubor, který na čas přestal pracovat, se zase dal dohromady, vytvořily se právní vztahy a stanovily podmínky k činnosti. Tou dobou jsem už měl namířeno do svého nynějšího domova, ale ještě tomu chybělo pět let. Jako mnoho dalších, kteří chtěli této rodící se demokracii pomoci, jsem souhlasil s kandidaturou do městského zastupitelstva a jedno volební období jsem v něm zůstal. Pak už nastal čas stěhování a moje angažná v komunální politice se přeneslo do mého nového bydliště. Po všechna volební období, byly celkem tři, jsem se věnoval kultuře. Byla to doba hledání těch nejlepších cest k rozvoji, nebo lépe řečeno k renesanci, uměleckého žánru, kterému se kdysi říkalo „zájmová umělecká činnost“. A protože jsem vyměnil bydlení v okresním městě za život v malé obci (záměrně neříkám na vesnici), začal jsem zase s aktivní činností na pozici režiséra v souboru, který vznikl v místní sokolské jednotě. Od té doby svoji divadlení činnost odevzdávám České obci sokolské.

 

Celý profesní život jste spojil s amatérským divadlem, v posledních letech se aktivně angažujete v sokolském divadle jako režisér. Co podle vás přinesl obnovený Sokol českému ochotnickému divadlu?

V České obci sokolské jsem našel obrovský kolektiv lidí, který počtem zanícených pro společnou věc přesahuje velikost vesnice či okresního města a dosahuje rozměrů města krajského. Právě na malých obcích a menších městech, kde existují činné a aktivní sokolské jednoty, jsou sokolští ochotníci nositeli kultury jaksi všeobecně. A nejenom divadelní ochotníci, kterých je více než osmdesát souborů, ale také loutkové soubory a folklorní soubory taneční i hudební, v neposlední řadě pěvecké sbory a muzikanti, prostě široká škála uměleckých oborů. V každém tomto odvětví se najde několik velmi dobrých, ba špičkových těles, která jezdí nejenom po republice ukazovat svoje umění, ale také po světě. Česká obec sokolská byla po sametovém listopadu prvním spolkem, který ihned začal organizovat kulturní soubory jako trvalou součást spolkového života. Navazovala tak na tradici založenou před 130 lety. Ta možnost, hned po změně režimu, začít okamžitě pracovat na „prknech“ a odevzdávat svoji práci publiku, byla od nového českého Sokola neocenitelným, ale také prozíravým činem. Kultura se tak dostala i tam, kde by chybějící peníze obnovení činnosti souboru anebo vznik nového souboru třeba neumožnily.

 

Loni jste nastudoval se sokolskými divadelními soubory Stroupežnického Naše furianty pro Národní divadlo jako slavnostní představení k zahájení všesokolského sletu. Stalo se v historii naší první scény vůbec poprvé, že celé představení na prknech „Zlaté kapličky“ odehrál ochotnický soubor. Jak se připravuje inscenace pro Národní divadlo?

Právě sokolská spolková činnost stála u založení tradice zahajování všesokolských sletů divadelním představením nastudovaným pouze sokolskými umělci. Už v roce 2006 se zahajoval XIV. všesokolský slet divadelním představením inscenovaným společně ochotnickým a hudebním souborem. Hrálo se v Divadle Komedie. Jubilejní XV. slet byl otevřen Prodanou nevěstou v podání hned čtyř sokolských uměleckých souborů a hostilo nás Divadlo ABC. Poslední XVI. slet se slavnostně zahajoval v Národním divadle a opět inscenací nastudovanou třemi sokolskými tělesy. Zatím poslední sletová inscenace se ovšem nezačala zkoušet s tím, že se zahájení odehraje v ND. To se ještě tehdy nevědělo. Až po začátku zkouškového období prosákly zprávy, že by to mohlo být ve Zlaté kapličce. Protože se jednalo o rok stého výročí vzniku republiky, uvedení všesokolského sletu v ND by akci slušelo. Z téhož důvodu se mohl ve spolupráci ČOS a NIPOS-ARTAMA zrodit projekt „Kde domov můj“, který přinesl to nejlepší z folkloru, zpěvu, loutek a ochotnického divadla. Všechno v čase, kdy se na dobu před Sametem už skoro zapomnělo.

 

A chtěl byste něco z doby před Sametem v této souvislosti připomenout?

Ano, vybavuje se mi vzpomínka na rok 1979. Chtěl jsem do repertoáru souboru nasadit Čechovovy Tři sestry, s čímž byl velký problém. Tehdy musel soubor předkládat dramaturgický plán svému zřizovateli, a ten ho zase nechával schvalovat na stranické půdě na úrovni města.

Soudruzi z „města“ se  tehdy lekli, že se jedná o autora před VŘSR a zakázali nám hru nastudovat. Navrhovali nám, abychom se drželi mladé sovětské dramatické tvorby. Jenže moje možnosti byly přece jenom o něco jednodušší, nebyl jsem členem téhle party, rudou knížku jsem neměl, a tak jsem se odvolal k „vyššímu“ orgánu, což by straník tehdy udělat nesměl. Nakonec se mezi nimi na „okrese“ našel přece jenom jeden normální člověk a povolení přišlo. Když si tak na tu dobu vzpomínám, je docela dost dobře možné, že bych tehdy měl problém i s nasazením Našich furiantů. Vždyť o čem to je? O sedlácích, kteří se handrkují o věno a majetky. O tom, že jejich otec vypráví s patřičnou úctou, jak vezl kočárem rakouského císaře pána a ruského cara z Protivína do Čimelic. Úsměvná představa. I to je rozdíl mezi dobou před Sametem a po něm. Ty slátaniny, které se tehdy musely hrát z příkazu mocných..., patří do minulosti, to je pro nás, pamětníky, velká úleva.  

 

Vraťme se ale k nazkoušení Našich furiantů pro Zlatou kapličku…

Obnovený Sokol přinesl ochotnickému divadlu třeba právě to, že se sokolská inscenace Stropežnického Našich furiantů hrála na historické scéně ND. Soubor se musel naučit hrát jinak, než je běžné na normální scéně o velikosti jeviště sokolovny. Bylo třeba zvládnout jevištní řeč. Herci musí mluvit zřetelně, musí se naučit mluvit tzv. „nahoru“. Parter má balkóny a galerie a bidýlko a tam také chtějí slyšet a rozumět. Bylo třeba zvládnout jevištní pohyb. Hrát na ploše 25 metrů čtverečních a nebo na ploše pětkrát větší je také úkol, kterému se musí věnovat. Od chvíle, kdy jsem věděl, že se bude hrát v ND, muselo dojít ve zkouškách k posunu hlavně v těchto disciplínách. Musela se také přizpůsobit scénografie. Původní návrh scény byl postavený na menší jeviště, proto jsme prohloubili spolupráci a přípravu samotného zahajovacího představení s technikou ND. Požádal jsem jejich šéfa pana Plevu o zapůčení větších stolů, také zadní prospekt se vytvářel jiným způsobem, tady nestačily jenom klasické černé horizonty. Přestavby doznaly změn oproti představením na jiných scénách. Zkouška, která se konala v den představení, začínala už od dopoledních hodin, aby se vším prošlo, a večer to bylo opravdu prvotřídní. A v neděli večer 1. 7. 2018 to prvotřídní opravdu bylo. I tohle je rozdíl mezi dobou PŘED a PO. Možnosti svobodné dramaturgie, ale také svobodné tvorby, přinášejí vyšší kvalitu. Ale jenom tehdy, když se na ní pracuje. To se nezměnilo. Musí se pracovat (Serebrjakov - Strýček Váňa).  

      

Jak si vysvětlujete, že dnes mnozí lidé na období komunistického režimu vzpomínají nostalgicky s tím, že bylo lépe?

Co je nostalgie? Je to vlastně stesk po něčem hezkém, minulém, po tom, co se navždy vrylo do paměti jako příjemná událost. Jenže to také znamená, že si člověk stýská jenom po krásných věcech. Na ty špatné naopak rád zapomene. Vytěsní je ze své mysli. A tudíž na ně nostalgicky nevzpomíná. Každá nostalgie je především účelová. Je to vzpomínka na něco, co mi dnes chybí. Nostalgicky tudíž vzpomínáme na první lásku, na Svatojánské proudy, na parní vlaky, na chvíle na chmelové brigádě... Jsou to krátkodobé okamžiky života, náhodné vztahy, zapomenuté technické artefakty.

Pak je tu nostalgie po tom, na co už nikdy nedosáhnu. Bývalí funkcionáři v ROH, ve výboru partaje a vedoucí pracovníci počínaje mistrem a konče ředitelem. Proč? No, protože kvetla korupce. A ti, co mohli rozhodovat, brali plnými náručemi. A to je nostalgie přímo zlatá.

Otázka je však položená jako nostalgie na systém. Na (ne)řád. Nejednoduchá, ale krátká odpověď na položenou otázku by mohla znít: „Když je člověk zvyklý žít dlouho v nesvobodě, nenaučí se za krátký čas žít svobodně.“

V té chvíli nastupuje nostalgie jako stesk po „lepších časech“. Je to vzpomínka na určité delší období života, v němž se skrývá všechno, co se života týká. Volnější vztah v zaměstnání, stejné ceny zboží od Šumavy k Tatrám, drobné zlodějny, krádeže, podvádění apod. A protože nás to takhle definovat ani tehdy, ani teď nenapadlo, vzpomínáme na to jako na výdobytek doby, který nám velmi vyhovoval a uměli jsme se v něm pohybovat. Někdo se v té „době“ uměl pohybovat jako štika v rybníce. Dnes se takhle už chovat nemůžeme, a proto vzpomínáme na minulý režim s nostalgií. Není to ovšem nostalgie, ale podvod na duši. Poznávat svobodu, učit se jí rozumět a používat ji, to je nad síly těch, o nichž je řeč. Přitom jsme už zapomněli, že jsme žili podle pravidel někoho jiného a ne podle pravidel svých. Někdo jiný nám dal pracovní povinnost, někdo jiný nám dal povinné prvomájové průvody, někdo jiný nám nařídil tzv. subotniky, někdo jiný říkal, kam smíme a kam nesmíme, někdo jiný nám určil, kdo je nepřítel a kdo přítel, a to všechno bylo pro nás hrozně jednoduché. Věděli jsme, co se od nás očekává, a tak jsme to prostě jenom plnili a měli jsme klid. Že to bylo špatné, jsme jaksi zapomněli. Učit se novému je pro velkou řadu lidí nezvládnutelné. Především proto, že jim nikdo neříká, jak tomu mají rozumět, jak se tomu mají učit. Musí na to přijít sami. Samostatnému myšlení je ten někdo jiný neučil. Dokonce jim to zakazoval. 

Nostalgie po minulých časech komunistického režimu je patologická ztráta paměti.

 

     

 

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Tomislavem Vašíčkem

ČR-RAKOUSKO: Tomislav Vašíček a jeho žena Táňa jsou zakládajícími členy kdysi legendární kapely Sputnici, která položila počátky českého rokenrolu. - První kytarista Sputniků Petr Janda dodnes hraje se svou kapelou Olympik. - Od rokenrolu se však Tomislav (řečený Tom) později dostal přes muzikál až ke klasice. To a mnohé jiné v jeho druhém životě se už ale odehrálo v Rakousku, kam Vašíčkovi odešli v roce 1969. O jejich podivuhodných osudech si přečtěte v rozhovoru publicistky Martiny Fialkové.

Autor článku: 
Martina Fialková

S Vašíčkovými jsem se potkala před deseti lety na křtu publikace o historii Sputniků "Náš kamarádský rokenrol", spojeném s malým koncertem. Nedlouho po vydání knížky byl Tom Vašíček přijat jako zpěvák - dnes se říká frontman - kapely a autor do Síně slávy českého rokenrolu. A vstoupili do ní i Sputnici jako kapela. Od rokenrolu se však Tom později dostal přes muzikál až ke klasice. Nevšední příběh a inspirativní diskuse s Tomem a Táňou způsobily, že se později stali, spolu s dalšími, osobnostmi filmového dokumentu České kořeny ve Vídni, na kterém jsem se podílela. A nejen to. Jako poděkování zemi a místu, kde s rodinou našli nový domov, zkomponoval Tom Vašíček už před lety několikavětou skladbu pro smyčcový orchestr. Jmenuje se podle městečka Gablitz u Vídně, kde Vašíčkovi dnes žijí. Když jsme si během natáčení poslechli živou nahrávku Gablitzké svity, hned bylo jasné, že skvěle doplní hudební složku filmu. 

 

Dá se říct, že díky Českým kořenům zazněla tvá skladba po letech znovu, a to vícekrát, že má tedy svůj další život. Jaká je vlastně historie vzniku Gablitzké svity?

V roce 1986 jsme se domluvili s tehdy začínajícím, dnes ve světě velmi uznávaným dirigentem Leošem Svárovským, se kterým jsme se znali z Hlásné Třebaně. Gablitz by přívítal pražský dámský ansámbl Orchestra Puellarum Pragensis pod jeho vedením a zorganizoval dva koncertní večery. Leoš mi navrhl, abych pro tuto příležitost napsal vlastní skladbu. Napsal jsem tedy Gablitzkou svitu o pěti částech včetně instrumentace pro smyčcový orchestr. Byla to pro mě velká pocta ocitnout se na programu vedle Mozarta a Janáčka. Gablitzká hala byla vyprodaná, přijela i rakouská televize ORF. Leoš později v Praze při koncertě na Hradčanech „propašoval“ jako přídavek část svity Tanec čarodějnic. Tehdejší předseda vlády Štrougal se prý velice bavil. To ale netušil, že poslouchá dílo „zaprodaného emigranta“. Mám také velkou radost, že část Gablitzké svity byla využita k akustickému dokreslení filmového dokumentu České kořeny ve Vídni, který jste u nás v roce 2012 natáčeli. A minulý rok - při jubilejním festivalu Českých kořenů v Senátě ČR - zaznělo finále svity v podání Martinů Strings Prague pod taktovkou Jaroslava Šonského, který je také osobností z cyklu dokumentů České kořeny, ale ve Švédsku. Docela symbolické…

 

Ty ses ale nedopustil jen tohoto počinu v oblasti vážné hudby. Na svém kontě máš další zajímavý opus, který jsi nazval Mezi nebem a zemí - Variace na Schubertovu Německou mši (F-dur). To je další diametrální posun od původního rokenrolu...Co tě k němu vedlo? 

Popularita Schubertovy „Deutsche Messe“ v Rakousku a jižním Německu je srovnatelná s popularitou „Prodanky“ u nás. („Německá“ proto, že v roce vzniku 1826 byla jednou z prvních mší, zpívaných v národním jazyce, nikoli latinsky). Je to dáno srozumitelným textem vyjadřujícím lidské radosti a strasti a odpovídající Schubertovou melodikou a harmonií. Optimismus, který z toho díla vyzařuje, mě inspiroval k pokusu zpracovat mši ve formě variací, které dovolují doplnit originál prvky hudby dvacátého století. Měl jsem to štěstí, že „mše“ mohla být provedena ve vídeňském Stephansdomu během Noci kostelů. Bylo tam kolem 1 500 posluchačů a ta syntéza, ve které zaznívá zdálky možná i ten rokenrol, se - soudě podle nadšení interpretů, kritiky i ohlasu publika - osvědčila. Jako dokument může sloužit nahrávka na CD a video-záznam na youtube.

 

Když jsme u Schuberta - stojí za připomenutí, že jeho předkové pocházejí ze severní Moravy. Také řada dalších významných Rakušanů měla své kořeny na našem území, což je téma, které tě zajímá...

Není sice známo, že by Franz Schubert navštívil severní Moravu, jeho rodiče se potkali ve Vídni, oba ale průkazně pocházejí z oblasti blízko Šumperka. A je pravděpodobné, že se v dětství seznámili s tamní lidovou tvořivostí včetně národních písní, které pak přinesli s sebou do Vídně. Jaké ukolébavky asi zpívala maminka malému Franzovi, že se v dospělosti svými písněmi tak proslavil? Who knows...To jsem volně citoval z knihy Dietmara Griesera Die böhmische Grossmutter.

Víme, že mnohé české kořeny se dostaly až do Vídně. Existují však také dokumenty, které ukazují pohyb v protisměru. Rakouské kořeny v Českých zemích: Franz Schubert, Gustav Mahler, Adalbert Stifter, Egon Schiele, Franz Grillparzer, Sigmund Freud, Gregor Mendel.

 

Jestlipak tyto osobnosti Rakušané takto přijímají a znají? Vědí, že se narodili v Čechách či na Moravě nebo mají jinou úzkou spojitost s naší zemí? A také pátrají po tom, co Rakousku jejich české kořeny přinesly?

Pokud čtou, tak například ta jmenovaná kniha o babičce z Českých zemí o tom hodně vypráví. Vztahy Čechů a Rakušanů se staly tématem řady knih – hlavně v posledních letech – a řada historiků obou zemí se tím zabývá i ve společném týmu. Příklady:

Prager Frühling – Pražské jaro (Stefan Karner a kol.), So nah und so fern – Tak blízcí a přece tak vzdálení (Jiří Dvořák, Niklas Perzi a další), Nachbarn – Sousedé (Šmidrkal, Perzi). Česky snad vyjde také archeologický výzkum v oblasti Dyje a Moravy (tým Stefana Eicharta). I kniha Jana Rychlíka 1918 – Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa se seriózně historicky zabývá vzájemným vztahem a vyvrací propagandu „tři sta let jsme pod Habsburky trpěli“. Taky činnost Waldviertel Akademie v této souvislosti je velmi pozitivní.

A my cítíme, že Rakušani si na naši adresu říkají: „To jsou naši“. Obráceně to ale nefunguje.

 

Jak to tak vypadá, může mít tato rakousko-česká tradice pokračování i ve vaší rodině díky dceři Caroline, která je dnes velmi známou a populární muzikálovou zpěvačkou...

Ano, ty kořeny u nás, to je pěkný propletenec. Caroline se narodila už ve Vídni, je ale české krve. Zatímco my, rodiče, jsme muzikanti z potěšení, Kája je navíc muzikantkou z povolání.

Zpívala a hrála na jevišti, když jí bylo dvanáct, a postupně se vypracovala k mezinárodní kariéře sólistky na poli muzikálů i činohry. Přihlásil se i film, jedním z jejich partnerů byl Charles Aznavour. Když pak přišla rodina, prohlásila, že je full-time mama, omezila vlastní výstupy a začala pracovat s dětmi. Vydala CD-alba dětských písniček i záznamy z divadelních pohádek s vlastními texty a samozřejmě i hudbou. Organizuje výstupy svých “darebáčků“, kterých musí být aspoň sedm (jako ve Sněhurce nebo Kůzlátkách a zlém vlkovi), ale i víc. Ve volných chvílích píše vlastní šansony, o které projevili zájem dokonce vídeňští filharmonici. Teď má spoluautorku ve své dcerce, třináctileté Marvie, která hraje na klavír, skládá hudbu, píše texty.

Máme ovšem také syna Martina, který vystudoval na vídeňské technice, pracoval v akademickém prostředí a nyní u firmy Magna v oboru elektroautomobilů. V dětství se projevil jako výtečný šachista, pak hudebně jako baskytarista – hrál v jazzovém combu – ale věnoval se také golfu. Je oporou své rodiny, má rakouskou ženu a dvě dcerky.

 

S Táňou jste přišli do Rakouska v září 1968 kvůli nesouhlasu s okupací naší země vojsky Varšavské smlouvy. Asi jsi tušil, že bude rozumnější živit se tím, co jsi vystudoval spíše než rokenrolem, kterým ses proslavil se Sputniky doma. Když jsi porovnal své vzdělání na ČVUT v Praze – i Táni, která vystudovala zdravotní školu, s rakouskými standardy, byli jste v nevýhodě?

Museli jsme se rozkoukat, zabydlet, vytříbit komunikaci v němčině, nostrifikovat vysvědčení a diplomy, představit se potenciálním zaměstnavatelům, obstát v přijímacím pohovoru. Doklady jsme museli nechat přeložit do němčiny, a to šlo do peněz, kterých zpočátku bylo málo. Rakouské instituce měly důvěru v naše školství, vždyť to v obou zemích začalo s Marií Terezií! Na rozdíl od přistěhovalců z jiných zemí jsme nemuseli pro uznání kvalifikace skládat nějaké zkoušky s výjimkou maturity z němčiny, kdy jsme nejenom museli psát na dané téma, ale provést i rozbor básně!

 

Byl to pro vás tehdy velký šok - přechod z omezované, plánované socialistické společnosti do té svobodné s úplně jinými zvyklostmi? Jinou pracovní morálkou i zacházením s občany?   

Zpočátku jsme oba pracovali na nižších pozicích u elektrotechnické firmy Schrack. Já jako zkoušeč telefonních ústředen a Táňa, pro kterou nebylo snadné najít místo v oboru, tahala drátové formy pro ústředny jako pomocná dělnice. Univerzitní diplom zatím odpočíval v šuplíku. Pak se věci rozběhly. Odborný německý časopis Krankengymnastik otiskl náš překlad Tániny diplomky na téma fyzioterapie po infarktu myokardu a to vzbudilo zájem kardiologické kliniky ve Vídni, kde Táňa pak pracovala třicet let. Klinika patřila k předním světovým institutům, a tak se moje žena seznámila s prezidenty (Dr. Kirchschläger), kardinály (Dr. König), lichtenštejnským knížetem, sovětskými delegáty SALT jednání (jejichž hlídači odmítali jim neznámé léky) i šejkem z Kataru (neuměl jet na ergometrickém kole, řka, že pro něho existuje jen velbloud nebo cadillac.) Zkušenost: čím vyšší pán, tím příjemnější pacient. A kolegové a kolegyně s kulturními zájmy, žádní pouzí „Fachtrottel“. Však taky mnozí s námi dělali muziku a divadlo.

 

Její pacienti tedy museli být opravdu zajímaví. Vím, že má Táňa podobných příhod více...

Jedna z nejmilejších: Kardinál König se ptal Táni, máme-li děti. Po přitakání řekl: „Tak je ode mě pozdravujte!“ Táňa cítila, že jim žehná, ale zřejmě nechtěl nás Čechy, proslulé neznabohy, uvést do rozpaků.

Jiná: Jistý kníže, Ing. Dr.......měl být osloven „Durchlaucht“ – Rakušané si na tituly potrpí. (Česky pravděpodobně titul Jasnosti). Když se chystal s Táňou na zdravotní procházku. řekl, že si musí, přece jen jako kníže, obléknout kalhoty. Protože zhubnul, kalhoty mu hned spadly. Táňa: „Durchlaucht, potřebujem kšandy!“ Kníže vyprskl smíchy: „Říkejte mi, jak chcete, jen, prosím, ne Jasnosti, potřebujem kšandy!“

 

Teď zase trochu vážněji. Jak jsi pokračoval ve své pracovní aktivitě ty?

Po roce mě přijala do vývojového oddělení firma Brown Boveri a po dvou letech jsem se stal ajťákem u rakouské části IBM. A tahle americká firma požadovala nejen technické znalosti, chtěla taky vědět, jestli umím anglicky. Tady mi pomohla sputnická kariéra. Začal jsem v angličtině vyprávět, jak jsme dělali v Československu rokenrol – a místo jsem dostal. V IBM, což je mezinárodní koncern, kde jsem se postupně stal odpovědným za obor počítačových sítí, jsem pochopil jednostrannost tvrzení, že zaměstnavatelé utiskují ubohé zaměstnance. Byli jsme tým, který se ztotožňoval s cíli firmy, a její globální mezinárodnost nám dovolovala cítit se doma v jakékoli zemi. Všude jsme nacházeli ta tři písmena. Ten velký svět nám nahrazoval ztracené rodiště. (A navíc jsme poznávali osudově spřízněné: také baťovci byli světoběžníci, kteří též ztratili svoji domovinu, navíc včetně jména. Baťa Zlín byl teď Svit Gottwaldov. I oni měli k svému zaměstnavateli, který nyní sídlil v Kanadě, podobný vztah). V IBM nejen, že byli féroví, ale podporovali své zaměstnance ve vzdělávání a poskytovali množství různých zaměstnaneckých výhod. Snažili se také, aby lidé ve firmě tahali vždy za jeden provaz, a hlavně – dávali jim důvěru. Například i v tom, když se jezdilo na služební cesty a měli jsme firmu reprezentovat.

 

Takže kolegové vám nedávali najevo, že nejste Rakušané?

Naopak. Překvapoval a hřál nás přátelský až štědrý vztah kolegů i nadřízených a v případě Táni i pacientů k nám přivandrovalcům, i jejich zájem o naše muzikantské a divadelní kousky. Po pár letech, kdy jsme se rozkoukali, jsme se totiž k muzice ve volném čase vrátili. Je zkrátka naší přirozeností. A měli jsme štěstí, že jsme objevili gramofonovou desku etablovaného skladatele muzikálů Andrew Lloyd Webbera. Trochu mladší než my, ale stejně odkojen rokenrolem, což se zejména v jeho prvotině nezapřelo.

 

Tady je na místě připomenout, že jste si s Táňou troufli zorganizovat v Rakousku provedení Weberovy prvotiny, muzikálu Josef a jeho pestrobarevný plášť. Jak k tomu vlastně došlo?

Originální název zní Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat. Ta anglická, pro nás více méně srozumitelná nahrávka na LP působila živelně. Biblická historka o oblíbeném jasnovidci Josefovi, kterého jeho závistiví bratři prodají do otroctví a on, dík svým schopnostem, udělá v cizí zemi politickou kariéru. Nakonec velkoryse zachrání svou rodnou zemi včetně svých zlomyslných bratří – a končí to happyendem. Ten naznačuje, že je lepší odpouštět než nenávidět. Story poskytla autorům i interpretům spoustu momentů, aby se vyřádili. Není divu, že se dostala až na Broadway a na zmíněnou gramofonovou desku – a nás definitivně přivedla k rozhodnutí uvést „Josefa“ u nás v Gablitzi.

Respektovat autorská práva bylo samozřejmostí. Spojili jsme se s vydavatelstvími, která zastupovala autory, a pídili se po německy zpívané verzi, aby naše snažení mělo dopad na co nejširší veřejnost. Německý text ještě neexistoval. Dostali jsme ale povolení vytvořit a uvést za určitých podmínek vlastní překlad s vysvětlením, že práce na přeložení textu už byla zadána, datum zhotovení však nebylo určeno. Proto byla naše premiéra v Gablitzi vůbec prvním uvedením tohoto muzikálu v němčině. Ano, šlo o světovou premiéru, husarský kousek! A také začátek kariéry naší tehdy třináctileté dcery Caroline, provázející celé představení jako vypravěč.

A opět se projevila IBM jako sponzor a propagátor našeho „Josefa“; byli hrdi i na úspěch Káji...Měli jsme štěstí, že jsme zažili dobu největšího rozkvětu obou prostředí. Ale nic netrvá věčně, z doslechu vím, že se hodně změnilo. I k tomuto tématu by se dalo filozofovat.

 

Ráda se s vámi oběma potkávám. Při vašich návštěvách Prahy vždy vedeme inspirativní rozhovory na různá, i velmi ožehavá témata, která hýbou jak Českem, tak Rakouskem. Nedávno jsme narazili na téma roku 1968, které vidíš vlastním pohledem, a sice - že pro Československo to byl šok a následná dlouhodobá deprese. Ale události u nás měly naopak kladný dopad na Západ...

Rok 1968 byl osudový a změnil náš život. Samozřejmě pro nás Čechy a Slováky je srpen a následující doba temna ta nejhrůznější skutečnost. Ale myslím, že si neuvědomujeme, že tato naše "oběť" byla nesmírně důležitá pro zachování západní demokracie. Co se dělo na jaře 1968 v Paříži, Berlíně i ve Vídni? Ničivé a často absurdní demonstrace tehdejších "žlutých vest" jako protest proti buržoazní nesvobodě a za ideály Marxe, Lenina, Che Guevary... Pak ale 21. srpna přišla do Československa bratrská pomoc států Varšavské smlouvy a její následky. A nejen mládež v ulicích, peroucí se za lepší život na Západě, najednou viděla, co je to nesvoboda a pochopila, že se mýlila. I pro komunisticky nakažené intelektuály (J. P. Sartre, Cohn-Bendit a další) to byla poslední kapka, kterou potřebovali, aby začali více přemýšlet. Už Maďarsko 1956 bylo poučné, ale teprve Praha 1968 je z té pomatenosti vyléčila. Je to snad nadsázka, ale dovoluji si tvrdit, že Československo v roce 1968 zachránilo demokracii západní Evropy.

 

Je tu ještě jeden moment v našich dějinách, o kterém přemýšlíš. Rozdělení Československa viděno ze západní Evropy - i když Vídeň je vlastně od Prahy východně, ale to už je takový malý paradox, se kterým se musíme smířit...

Nedovoluji si posoudit nutnost rozchodu Čechů a Slováků. Když se ale podívám, co se dělo během rozpadu Jugoslávie, kolik krve se prolilo, kolik materiálních statků zničilo a kolik nenávisti zaselo, jsem víc než rád, že aspoň my jsme mohli ukázat, že na té příslovečné holubičí slovanské povaze přece něco může být. Ale prezidentskou standartu bych poopravil na "Rozum vítězí!". Co je pravda, totiž není vždy jasné. A co s fake-news?

A co bys řekla tomu, uvést někde jako motto pro přítomnost i budoucnost známý Serenity Prayer, který existuje taky v němčině, ale český překlad jsem nenašel, a proto sám zhotovil. Tato modlitba je, myslím, velice světská a pomáhá, aby rozum zvítězil. A v naší rodině zdomácněla:

Všemohoucí, obdaruj mě rozvážlivostí, abych mohl přijmout to, co nemohu změnit, dej mi odvahu pracovat na tom, co změnit mohu, a učiň mě dostatečně moudrým, abych dokázal jedno od druhého rozlišovat.

 

 

Vlastním hlasem – o ženské emancipaci

PRAHA: Letos je to právě sto let, kdy ženy získaly v Čechách volební právo. Vlastním hlasem je výstava o ženské emancipaci, která právě probíhá v Náprstkově muzeu v Praze. Představuje hlavní ženské osobnosti, které sehrály zásadní roli při prosazení se ženy ve společnosti. S kurátorkou výstavy Emou Součkovou jsem hovořila o historii ženské emancipace.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Náprstkovo muzeum, ve kterém je možné výstavu navštívit, má s ženskou emancipací 19. století mnohé společného.

Dům U Halánků, současné Náprstkovo muzeum, patřil rodině Vojty Náprstka, který stál u zrodu Amerického klubu dam. Tento klub měl za cíl kultivovat „něžné pohlaví“. Konaly se zde přednášky nebo se organizovaly výlety pro ženskou společnost, kterých se ovšem čas od času účastnili i muži a děti. Cílem bylo vymanit ženy z domácího prostředí, jelikož v té době nemohly studovat a ani pracovat, a v důsledku toho měly omezené obzory. Neznamenalo to ale, že by snad byly méně inteligentní. Když nemáte přístup ke vzdělání, tak máte zkrátka menší rozhled.

 

Pojďme si přiblížit, jaké bylo postavení žen v 19. století.

Za společenskou normu bylo považováno, že se má žena díky své přirozené fyziognomii starat o děti a domácnost, zatímco muž je živitelem rodiny. Taková byla tehdejší situace, která byla považována za staletími ověřený řád, proti němuž není radno se stavět. Nebylo absolutně společensky přípustné, aby žena pracovala, dokonce to bylo považováno za určitou pohanu. Pokud některá z žen 19. století pracuje, jedná se většinou o ženy solitérní z nižší střední třídy, dělnice, služky – ženy, které jsou nuceny pracovat. Svůj příjem a určitou nezávislost měly také herečky a ostatní jevištní umělkyně, které ale také do určité míry stály mimo „spořádané ženy měšťanského prostředí“. Tento stav byl však dlouhodobě neudržitelný. I v řadách měšťanských žen je problém vdov a neprovdaných žen, které nemají kvalifikaci ani vzdělání a zůstávají „na obtíž“ v rodinách rodičů či sourozenců, kde pomáhají v domácnosti. Stávají se z nich tzv. staré panny. Důvodem je i to, že nemají věno. Takže jejich situace nesouvisí s tím, že by žena byla málo atraktivní, jde opravdu hlavně o ekonomické zajištění rodiny. To, že se dívku tzv. nepodařilo udat, bylo pro ženy velmi frustrující. Proto se derou o to, aby nejdříve mohly studovat a později, počátkem 20. století, přichází na scénu angažování se v politice a větší počet studentek vysokých škol.

 

Jak to bylo konkrétně se studiem žen?

V době 19. století existovaly vzdělávací instituce pro dívky jako například vyšší dívčí škola, která ale neměla status jako gymnázium. Dívky zde nezískávaly žádnou pořádnou kvalifikaci. Studovala zde především děvčata z dobře situovaných rodin – jednalo se tedy o prestižní záležitost. Učilo se zde vyšívání, francouzština atd. V této době ženy nesměly ani skládat maturitu. Anna Bayerová, pozdější lékařka, byla nucena odejít do Švýcarska, kde ji bylo umožněno skládat tzv. zkoušku dospělosti. O to, aby ženy mohly maturovat, usilovala Eliška Krásnohorská. Viděla v nich i budoucí vysokoškolské studentky. Setkávala se však s velmi negativními reakcemi. Lidé přecházeli na druhý chodník, když ji viděli. Nadávali jí, že se postavila proti staletému řádu a Pán Bůh ji potrestá. Přesto se jí podařilo založit dívčí gymnázium Minerva, kam v září 1890 nastoupily první studentky. V prvních letech ještě musely skládat maturitu na chlapeckých gymnáziích. Po čase dívky mohly maturovat i na Minervě.

 

A vysoké školy?

Vysoké školy se pro české ženy začínají otevírat rokem 1897, kdy je jim povoleno studium na filozofických fakultách. V dalších letech se přidávají další fakulty. Musíme si však uvědomit, že druhá polovina 19. století je už dobou, kdy je mnoho žen literárně činných. Literární svět byl k ženám otevřenější než např. výtvarné umění. Ženy výtvarnice nemohly studovat na akademiích, a tak se odcházely vzdělávat do zahraničí, což je i případ Marie Luisy Kirschner nebo Zdenky Braunerové, jejíž skicák s mužskými akty je zastoupen na výstavě. Kresba mužského aktu nebyla v Čechách pro ženu přijatelnou činností. Kresby vytvořila Braunerová v Paříži. Malířky také často zůstávaly neprovdané, například zmíněná Marie Luisa Kirschner i Zdenka Braunerová.

 

Jaké bylo srovnání se světem ohledně pozice ženy ve společnosti?

Úplně jiná je situace na americkém kontinentě, kde byla liberální společnost. Například Vojta Náprstek, který do Ameriky odešel, a pak se zase vrátil do Čech, viděl, že zde ženy leccos mohou, co doma ne. Podobně to vnímal i u své matky, která po smrti otce vedla rodinný podnik – lihovar. Na evropském kontinentě byla situace celkem srovnatelná, kromě liberálnějšího Švýcarska, kde ženy běžně studovaly na univerzitách. Pokud jde o vysokoškolské studium v ostatních zemích se ledy prolamují dříve než u nás, v Rakousku–Uhersku.

 

Postupem času začaly vznikat jednotlivé ženské kluby a spolky, které sdružovaly ženy. O jaké spolky šlo?

Například již zmiňovaný Americký klub dam (AKD), jehož členkou byla i Ludmila Barbora Šimáčková, sestra Josefy Náprstkové. Tato žena je zajímavá tím, že byla podnikatelkou – dealerkou šicích strojů, které Vojta Náprstek přivezl z Ameriky. AKD i Vojta Náprstek propagovali mechanizaci domácnosti –tzn. užívání přístrojů k ulehčení práce, aby se žena nemusela stále jen starat o domácnost, ale měla více času i na sebe. Jak už jsem se zmínila, AKD pořádala společné výlety a přednášky, a právě jednu z těchto přednášek, jež tehdy vedl J. E. Purkyně, navštívila také Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, které se poté rozhodly odjet do Švýcarska studovat medicínu. První lékařkou v Čechách byla až o mnoho let později Anna Honzáková, která si speciálně Anny Bayerové velmi vážila, jelikož věděla, s jakými obtížemi se při své cestě za vzděláním musela potýkat.

AKD byl ale elitní třídou. Aby se žena do AKD vůbec dostala, musela být dobře situovaná nebo ji někdo musel doporučit.

Dalším sdružením byl např. Ženský výrobní spolek, který založila roku 1871 Karolína Světlá. Pod hlavičkou spolku fungovala škola, jež vzdělávala dívky v oblasti průmyslu a obchodu. Později zde probíhalo i vzdělávací zařízení pro ošetřovatelky a od roku 1873 organizace vydávala tzv. Ženské listy, které redigovala Eliška Krásnohorská.

 

Pokud ženy musely pracovat, bylo to v továrnách, prádelnách a podobně?

Ano. Žena se neměla prosazovat ve veřejném prostoru, čili jí bylo doporučováno, aby se zdržovala doma. Veřejně činný měl být pouze muž. Za všeobecně dobře přijímané překročení této hranice byla považována filantropie nebo sociální práce. Jednou ze zakladatelek sociální práce se stala Marie Riegrová – Palacká, která aktivně působila ve Spolku Svaté Ludmily, jenž se staral o chudinu, a převážně o dívky. Děvčata z nejchudší vrstvy obyvatelstva neměla žádné sociální zázemí a tím ani žádnou naději na jakoukoliv kvalifikaci. Spolek Svaté Ludmily navíc vytvořil tzv. Průmyslovou školu, která vychovávala například švadleny, což byla práce kvalifikovaná a v mnoha ohledech lepší než postavení služky v domácnosti.  Pracovní podmínky služek byly hrozné. Jejich pracovní doba prakticky nikdy nekončila. Byly stále v práci a neustále k ruce paní domu. Neměly žádný volný čas. Naopak ženy zaměstnané např. v továrně, měly jasně stanovenou pracovní dobu. Přestože byla tato pracovní doba nesnesitelně dlouhá, nakonec úderem určité hodiny skončila a ony se tak mohly odebrat domů, což služky nemohly, jelikož často bydlely u svého zaměstnavatele.

 

V jaké oblasti se ženy nejvíce emancipovaly?

Nesmírně důležitá činnost, která byla dobře vnímaná i společností, byla již zmíněná filantropie. V této době existovaly také herečky, zpěvačky. Stále ale většinová společnost zastávala názor (až do poloviny dvacátého století), že žena není příliš kreativní a není schopna sama něco vytvořit. Přijatelnější bylo obdivovat ženu pro její ženství, to znamená v oblasti reprodukční umění – hraje, zpívá, … zkrátka jen něco tlumočí. Přesto máme v této době i výtvarnice. Ty jsou ale vnímané velmi negativně, ve smyslu, že stejně jejich umění za moc nestojí.

 

V katalogu mě zaujala informace, že ženy například nemohly chodit ani do Sokola.

Je to tak. Bylo společensky nepřijatelné, aby se žena kdekoli veřejně prezentovala. Například dívčí tělocvik začala prosazovat Klemeňa Hanušová, která spolupracovala i s Tyršem a později navázala na jeho práci. Sport byl vnímán jako něco, co bylo určeno mužům. Klemeňa Hanušová se stala propagátorkou dívčího tělocviku, založila Tělocvičný spolek paní a dívek, jehož se stala náčelnicí. Zde vychovávala budoucí cvičitelky.

Jedním společným rysem emancipovaných žen 19. století je to, že se mnohdy realizují ve své profesi, ale zůstávají neprovdané. Bylo obtížné najít natolik tolerantního partnera, který by se dokázal vyrovnat s chytrou a ambiciózní ženou. To je případ i Klemeni Hanušové, Anny Bayerové – lékařky, nebo již zmiňované výtvarnice Marie Luisy Kirschner. Nikdy se neprovdaly a vzdaly se tak rodinného života.

 

Ze zákona prý musely žít učitelky v celibátu.

To je pravda. Tento zákon byl zrušen až na počátku 20. století. Bylo to zdůvodňované tím, že žena není schopná věnovat se profesi a zároveň se starat o vlastní rodinu. Jakmile se vdala, musela opustit profesi učitelky. Na učitelky byl kladen vysoký tlak. Krom toho, že se nesměly provdat, nesměly si žít tak, jak by chtěly. Zároveň se musely chovat téměř jak jeptišky. Nesměly večer nikam chodit, nesměly se zúčastňovat tzv. společenského života. Maximálně se angažovaly v nějakém ženském spolku.

Zároveň žena, která se realizovala v jakékoliv profesi, měla nižší plat než muž. Zdůvodňované to bylo tím, že žena nepotřebuje nikoho živit, protože se stará pouze sama o sebe a pokud pracuje, má zakázáno mít rodinu a plat má tudíž na parádu. Z dnešního pohledu je to samozřejmě úplný nesmysl.

 

Jakou roli v emancipaci žen sehráli muži?

Emancipace v českých zemích hodně souvisí s muži jako je Vojta Náprstek, později Tomáš Garrigue Masaryk. Muži se stávali podporovateli žen a bylo zde několik osvícených osobností. Ti stáli za jednotlivými aktivitami svých žen a podporovali je například finančně. Ve srovnání s Evropou byl tento přístup ojedinělý.

 

Jakým způsobem do procesu emancipace zasáhla první světová válka?

Velice výrazně. V době, kdy muži odešli na frontu, ženy zastávají jejich pozice. Jde opět o spíše pracovní místa nižší střední třídy, například dělnice v továrnách, průvodčí v tramvajích, ošetřovatelky. V této souvislosti také vzrůstá užívání např. uniforem u osob ženského pohlaví. Uniforma je tradičně považována za atribut muže a nyní ho nosí při své práci i ženy. V této době také vzrůstá prestiž žen jako hospodyň a matek, protože byl velký tlak na potravinovou úsporu. Na výstavě máme např. vystavenou Úspornou kuchařku od Anuše Kejřové, tedy knihu v té době k nezaplacení.

 

Dostali jsme se do První republiky, kde nastávají důležité změny.

Zásadní změnou je možnost volebního práva. Letos slavíme sto let od uzákonění, kdy ženy mohou vhazovat lístky do uren a zároveň mohou i kandidovat. To se však dělo už před první světovou válkou. Ačkoliv měly ženy zakázáno se sdružovat v jakémkoliv politickém spolku, v zákoně jim kandidatura nebyla vyloženě zakázána.  Toho samozřejmě několik z nich využilo a skutečně o přízeň voličů usilovaly, například Karla Máchová nebo Božena Viková Kunětická. Ta v roce 1912 opravdu uspěla. Do Zemského sněmu však nenastoupila, protože místodržitel hrabě Thun neuznal její zvolení a nepředal jí příslušná osvědčení. Ale to, že dokázala zvítězit, už něco znamenalo. Logicky ji totiž nevolily ženy, protože volit nesměly, ale volili ji muži. Byla to první vlaštovka. Po první válce se politicky už ženy angažují a nastupují do parlamentu.

 

Co se týče druhé světové války?

Tam je situace velice podobná jako při první světově válce. Ženy zastupují opět pozice mužů. Už v průběhu První republiky vzniká problém nezaměstnanosti. Několik chytrých hlav se dalo dohromady a usmyslelo si, že ženu živí manžel a že pracovat nepotřebuje a vše se vrací na začátek. Opět je ženám zakazovaná práce v určitých pozicích. Pokud se žena vdá a její muž má práci, má své místo opustit a uvolnit jej muži. To se děje už před druhou světovou válkou a změní se to, až když nastane krizová situace.

 

Druhá světová válka je celkově dobou útlumu a krizí společnosti. S nástupem komunistického režimu se to obrací.

Ještě před pár lety žena nesměla pracovat a nyní je veřejně proklamovaná emancipace, ale do té míry, že společenskou normou je zapojení ženy do pracovního procesu a do popředí jsou dávány opět dělnické profese. My se tu věnujeme i traktoristce Zlatě Medunové, která je zřejmě nejmladší traktoristkou v českých zemích. V patnácti letech si udělala zkoušky na řízení zemědělských strojů, ale setkávala se s velmi negativními hlasy, které ji zrazovaly od této profese – jakožto práci pro ženu nevhodnou.

Socialismus ženu tzv. zapřáhnul. Jednak musela pracovat, ale na druhou stranu zde neexistovaly žádné úlevy pro domácnost. S tím se, myslím, můžeme setkat i dnes. Když nějaká žena dělá kariéru, ozývají se hlasy: A má doma uklizeno? A co děti? … Pořád je společensky prosazováno, aby se ženy staraly o domácnost a děti, a pak teprve dělaly všechno ostatní. Socialistická superžena má dvě směny, a tenhle názor do jisté míry přetrvává i dnes.

 

Krásně se dostáváme do současnosti. V současné době je spousta feministických hnutí. Mnoho lidí by si mohlo říct: Co ještě chtějí? Co v současné době ženy potřebují, aby došlo k rovnocennosti.

Já myslím, že dnes jsou otázky různé. Spousta žen si nechce vybrat mezi kariérou a domácností a hledá způsob, jak vše skloubit. Otázky, které se dnes otvírají, jsou také například v oblasti platové nerovnosti. Také se mohou setkat s diskriminací, kdy chtějí mít děti a zaměstnavatel není schopen akceptovat, že po určitou dobu budou na mateřské. Na druhé straně mnoho zaměstnavatelů jde ženám naproti.

 

Proč se výstava se jmenuje Vlastním hlasem?

Chtěli jsme upozornit na věci, u kterých bychom dnes možná ani nevěřili, že tak skutečně byly. Například to, že ženy nemohly studovat, neměly volební právo a podobně. Je dobré si uvědomit, že emancipace jako celek stále žije a je potřeba, aby se ženy hlásily o svá práva, měly svůj vlastní názor a nenechaly si všechno líbit. Název výstavy symbolizuje potřebu mít svůj vlastní názor, být slyšet, vystoupit z řady. Postavit se hlasům, které říkají, co je pro ženu vhodné a co už ne. Když je člověk zticha a nechá si všechno líbit, věci se dopředu nepohnou.

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s architektem Janem Soukupem

PLZEŇ: Období socialismu a následná Sametová revoluce přinesly změny do politické, společenské a hospodářské sféry. Bytostně se ale také dotkly kultury, včetně architektury. Architekt Jan Soukup působil v době socialistického Československa v národním podniku Stavoprojekt. Po revoluci si založil soukromou architektonickou kancelář. O atmosféře doby minulé i té současné jsme spolu vedli rozhovor.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Pro pochopení historických událostí je vhodné si celé období vývoje architektury krátce přiblížit.

Před druhou světovou válkou fungoval svobodný spolkový život architektů. Po válce byly všechny prvorepublikové spolky začleněny do komunisty kontrolovaného BAPSu (Bloku československých architektonických pokrokových spolků). Už od roku 1945 začíná zestátňování všech stavebních podniků. Československé stavební závody získávají monopol na veškeré stavební i projektové práce. V roce 1948 začíná budování obřího celostátního podniku Stavoprojekt s regionálními pobočkami po celé republice. Přichází na řadu socialistický realismus a typizace čili výstavba panelových domů v režii Karla Janů, Jiřího Voženílka a Jiřího Šturseho. Taková tendence se zde usadí na dlouhých třicet pět let. Jak uvádí architekt Petr Pelčák ve své studii: „Svojí uniformitou, masovostí a primitivností definitivně zlikviduje šanci na návrat architektury do sféry staveb pro bydlení, ba stane se orwellovským prostředkem na totální zglajchšaltování životů milionů lidí porobených diktaturou proletariátu, kteří od Aše po Košice budou muset mít tutéž postel, tutéž sedačku, tutéž skříňovou stěnu a později tutéž televizi s týmž programem na stejném místě téhož bytu, protože velikost a půdorysné řešení pár typů po celé zemi opakovaných staveb jejich jiné zařízení neumožní.“ Role architekta pozbývá své hodnoty. Jeho práci dostatečně zvládá stavební inženýr „nezasažený vědomím o estetice, etice a historii disciplíny architektury, jakých naše vysoké školy chrlily tisíce“, dodává Pelčák. Nepohodlní architekti a profesoři jsou ze svých postů odklizeni a nahrazeni „vhodnějšími“ adepty vyhovujícími tehdejšímu režimu. Nezřídka jsou perzekuováni a vězněni a následně ve vězení zneužíváni v tzv. basoprojektu – neoficiální název vězeňského projektového zařízení. Vznikla tak například slavná stavba socialistického realismu – pražský hotel International (1952–1956), který měl sloužit jako neveřejný luxusní hotel pro sovětské vládní návštěvy. V šedesátých letech, v uvolněné době, vznikají nová architektonická družstva (např. družstvo Sdružených ateliérů, či liberecké družstvo SIAL – Sdružení inženýrů a architektů v Liberci, které založil autor oceňované věže na Ještědu, Karel Hubáček.)  V roce 1969 vniká z iniciativy K. Pragera, M. Masáka, J. Sirotka a dalších nezávislý Svaz českých architektů. Ale i ten, podobně jako družstevní ateliéry brzy zaniká (v únoru 1971). Po roce 1968 však tato družstva přirozeně ukončují svojí existenci nebo se transformují do poboček Stavoprojektu (například v případě libereckého SIALu). Díky zahraničním stážím z let šedesátých proniká i do Československa brutalistní architektura. Vzniká další pražský hotel Intercontinental (1967–1974), u něhož lze, až s odstupem času, bez historického zatížení, vnímat jeho kvality. Sovětskou okupací nadobro končí jakákoliv oficiální svobodná kultura. Nadále přetrvává monotónní panelová výstavba.  Snaha o kvalitní architekturu přetrvává jen zřídka v jednotlivých skupinách, například Středotlací, Školka ateliéru SIAL, apod. Přesto však podmínky, ve kterých tyto skupiny tvoří, vedly převážně k rezignaci na tvorbu. Řada umělců i architektů se uchyluje do emigrace. Vzniká nový socialistický Svaz českých architektů, složený především z kádrově prověřených členů. Únik z typizovaných panelových sídlišť nachází občané v alternativních možnostech alespoň dočasného bydlení. Zvyšuje se rozsah chatové výstavby, u které už netřeba žádného architekta. Vše si postaví československý „všeuměl kutil“.

Po Sametové revoluci mnoho lidí věřilo v uzdravení nejen kultury, ale celé společnosti. Na valné hromadě Občanského fóra je zrušen Svaz českých architektů, který nahradila Obec architektů – o dva roky později (1992) obec založila Českou Komoru architektů. Architekti opouštěli gigantické státní podniky a zakládali si soukromou praxi. Začíná se podnikat, v restituci se navrací majetek a také díky privatizaci se státní podniky převádí do soukromého vlastnictví. Avšak euforie z nově nabyté svobody brzy ustává. Neexistuje totiž žádná státní bytová politika. Mnoho rychle zbohatlých podnikatelů neumí s penězi hospodařit, což se projevuje převážně v případě stavebních investic. „… byli to vesměs lidé bez kulturní úrovně a světového rozhledu, o čemž dodnes svědčí kýčovitě hrubě postmoderní a nesmyslné drahé fasády tehdy vznikajících peněžních ústavů i „vilové“ kolonie za městy, pro než se ujal výraz podnikatelské baroko.“ uvádí Pelčák. Architektura i po třiceti letech od Sametové revoluce hledá své místo a osvícené investory. Společnost potřebuje kulturu v architektuře a nové stavby, jejichž konečná podoba se neodvíjí pouze od nejnižší ceny, což je v současné době zřejmě největší bolavé místo u státních zakázek. A právě o architektuře před Sametem a po Sametu jsem hovořila s architektem Janem Soukupem.

 

Jak vypadala práce v době vašeho působení v plzeňském Stavoprojektu? V době normalizace se řešila především panelová sídliště.

Do Stavoprojektu jsem nastoupil jako středoškolák po vojně v roce 1968.  Krátce po svém nástupu jsem zaslechl na chodbě podniku, jak si „kádrovák“ stěžuje řediteli, že už tři roky neposlali nikoho studovat a na KNV (Krajský národní výbor) se zlobí. Přihlásil jsem se, že bych studovat šel. Oba zajásali a dovolili mi to, protože jsem byl v té době de facto „dělnický kádr“ a ne člověk z politicky problematické rodiny. Na architektuře jsem diplomoval ve svých třiceti letech v roce 1976. Když jsem se po škole do Stavoprojektu vrátil, kreslil jsem například perspektivy na Dům kultury v Plzni. Pracoval jsem také na projektu teplárny v Plzni nebo na sídlištích, například v Chomutově nebo v Železné Rudě. Když se sídliště v Železné Rudě připravovalo, přišly zadávací podklady z Ministerstva stavebnictví přes KNV. V nich bylo napsáno, pro kolik obyvatel to má být koncipováno, kolik bytů, jaká hustota, jaká podlažnost. Hustota byla zadána 320 lidí na hektar, což bylo skoro stejně jako v Plzni Bolevci! (Velké rozlehlé sídliště v Plzni, pozn. red.) Průměrná podlažnost měla být šest pater! Studie jsem na to dělal asi pět let a pořád mi to vraceli s odůvodněním, že neplním zadání. Nakonec se v Železné Rudě zdařilo, že se postavily paneláky jen tři patra vysoké. Celá sídliště musela být tenkrát tzv. typová. Atypická mohla být pouze družstevní bytová výstavba. Sídliště v Železné Rudě se prohlásilo za typ „Šumava“, a proto mohlo být postavené. Celou touto kauzou mě naštvali, a tak jsem se zařekl, že paneláky projektovat nebudu. Nevěděli však, co se mnou. Stavoprojekt byl založený pro bytovou a občanskou výstavbu. Byl to docela „hodný“ podnik, politika se tam moc nebrala. Vedení nakonec mou osobou založilo skupinu pro rekonstrukce.

 

To jste byl rád.

To jsem byl. V roce 1984 jsem začal s rekonstrukcí Západočeského muzea, později jsem připravoval rekonstrukci Měšťanské Besedy v Plzni, Františkánského kláštera a Spořitelny. To vše ještě za starého režimu. Jenže po revoluci se to muselo zase celé předělat. Týkalo se to především materiálové základny. Začaly se sem dodávat všelijaké nové dlaždičky, jiné kameny, jiná vzduchotechnika…

 

Za starého režimu byla povinná kvóta na výtvarná díla, což znamenalo, že každá státní stavba musela věnovat čtyři procenta z celkového rozpočtu na výtvarné řešení. Tím vznikaly například u dálnic různé betonové skulptury, na sídlištích tzv. parky oddechu a podobně…

Výtvarné dílo bylo například na každém sídlišti. Ano, pro architekty to bylo velmi vítané, protože Stavoprojekt umění nedělal, čímž pádem se výtvarná díla dělala jako melouch, přes Český fond výtvarných umělců.

 

Na základě čeho se vybírali výtvarníci?

Ty si vybíral architekt sám.

 

Ale díla procházela komisí, ne?

Procházela. Některá díla byla bezvadná, ale jiná byla samozřejmě horší. Problém byl, že náměty byly zúžené. Komisaři a úředníci preferovali nekonfliktní jednoznačná témata, např. matka a dítě, ale nerozuměli, pokud šlo o dílo více abstraktní, které mělo vyjadřovat nějakou myšlenku. Tam měli vždycky strach, že se to zneužije a někdo si to vysvětlí jinak.

 

S kým jste spolupracoval vy? Koho jste si k sobě vybíral?

Když jsem dělal sídliště v Jirkově, které spadalo pod Ústí nad Labem, jezdili jsme na komisi do Ústí. Vybral jsem si malíře a sochaře Václava Lokvence z Karlových Varů, protože byl tenkrát velmi těžce pronásledovaný. V Západočeském kraji nemohl dostat žádnou práci, jenže v Ústí ho neznali. V roce 1968 po okupaci totiž sundal v Karlových Varech sochu rudoarmějce a nahradil ji svým pomníkem Utrpení. V té době připravoval výzdobu mariánskolázeňské kolonády. Nechali mu ji celou dodělat, a pak mu řekli, že ji od něj nechtějí a nezaplatili mu práci. Od té doby byl pronásledován. Tak jsem si řekl, když mám tu možnost… dal jsem mu zakázku. Škola, pro kterou dílo dělal, byla v osadě Julia Fučíka a město chtělo, aby tam stála jeho socha. Vysvětlili jsme jim, že když chtějí portrét, musí jít přes ministerstvo kultury, přes jinou komisi a že to bude strašně drahé. Tak mávli rukou a my jsme tam udělali při vstupu keramickou stěnu s kosmickým námětem. Druhý takový, režimem pronásledovaný pro svou víru, byl Gustav Fifka z Klatov. Sice sem tam nějakou sošku prodal, ale nemohl nic dělat. Proto pro mě a Jirkov vytvořil výzdobu polikliniky.

 

Jak se stavíte k současné tendenci, kdy je skupina lidí, která tato díla chce odstranit jako připomínku normalizační doby, a jiní naopak chtějí díla zachovat?

Podle mě by se měla nechat. Komunistický stát si nechal náboženské figury barokní i gotické, i když ne vždy nadšeně, ale respektoval toto umění. Přece se nebudeme chovat hůř. Myslím, že pouze to, co na sebe váže velmi negativní náboj, by se mělo odstranit. Například sochy zločinců jako byl Stalin a Gottwald. V komunismu se vše bralo jako propagace režimu. Například socha sedícího chlapečka hned znázorňovala šťastný život v komunismu. Díla dostávala jiný význam, než jaký umělec zamýšlel. To je to neštěstí. Komunismus naprosto pokazil vnímání symbolů.

 

V květnu roku 1991 byl plzeňský Stavoprojekt rozpuštěn, coby první krajská organizace podniku v Československu. Jak do vašeho profesního života zasáhla změna režimu? Co revoluce znamenala pro architekty? Jak moc zasáhla obecně do způsobu práce architektů?

Jednoznačně osvobození. To, co jsme dělali, byla jen částečně naše volba. Museli jsme použít typové baráky, pořád jsme počítali hustotu a jeřábové dráhy – to s architekturou nemá moc společného. Samozřejmě, že existovala skupina architektů, která dělala například velvyslanectví a exkluzivní budovy, ale šlo o dobré architekty, kteří však museli být také „dobře zapsaní“.

Stavoprojekty si ředitele volily. V lednu 1990 byl komunistický ředitel sesazen a zvolili mě. To bylo však to, co jsem nikdy nechtěl. Zůstal jsem tam ještě rok a půl. Věděl jsem, že 800 lidí v jednom podniku našeho charakteru nemá smysl. Navíc, pokud by ti lidé chodili stále do stejných kanceláří, zůstali by stále stejní. Vždy bylo jasně dané, co se musí vyprodukovat, ale nic víc jsme nemuseli. Nikdo to po nás nechtěl. Pak jsem si řekl, že když teď mají možnost odejít do soukromé sféry, bylo nebezpečí, aby se to nerozkradlo. To jsem ještě netušil, že existuje slovo jako tunelování. Postupně jsem přenášel pravomoci a majetek na jednotky podniku a připravoval je k samostatnému životu. Přemýšlel jsem, jak podnik zprivatizovat, ale nikdo v tom neměl zkušenosti, až jsem nakonec ohlásil, že nemáme dostatečně práce, což mi lezlo špatně přes pusu, ale jinak to nešlo. Následně nás tedy kraj zrušil.

 

Jak to vypadalo se Stavoprojektu v jiných krajích?

Žádný už neexistuje. Dlouho se bránily, ale dopadly stejně. Tam ale docházelo někdy k neblahým jevům a některé to nezvládly vůbec. My jsme byli první Stavoprojekt, který se v klidu rozešel. V květnu 1991 jsem vše podepsal a odešel do soukromí, ale účetnictví muselo ještě rok běžet. Musím vzpomenout na svého ekonomického náměstka Ing. Jana Kdolského, jenž měl ukončení činnosti podniku na starosti, který asi po měsíci podlehl ve svých 32 letech infarktu. Spojitost s vyčerpávající a zodpovědnou prací je zřejmá. Je mi to líto.

 

A jak se se změnou režimu vypořádal stát v souvislosti se státními zakázkami v oblasti výstavby?

V zásadě se vše rozešlo. Velké zakázky úplně skončily. Například sídliště Vinice v Plzni. Mělo dál pokračovat, ale změnou režimu vše skončilo a nyní už tam stojí jiné domy. Začaly se zavírat i panelárny a kolem roku 1990 se zakázky rozdaly těm, kteří vydrželi dál projektovat.

 

V roce 1990 byl zrušen Svaz českých architektů a nově ustanovena Obec architektů. Co to konkrétně znamenalo?

Svaz architektů byla polo politická organizace a hlavní slovo tam měli převážně dobře zapsaní architekti. Vznik Obce architektů bylo vyčištění tohoto svazu. V roce 1989 se svolala valná hromada v prosinci ´89 se odhlasovalo, že svaz končí. Do obce architektů se mohli přihlásit jen ti, kteří nebyli „ušpinění“. Nakonec se tam samozřejmě dostali i ti „ušpinění“, ale moc jich nebylo. Byli zaražení, zaleklí a moc se do takovýchto institucí nehrnuli. Tři roky na to byla zřízena Komora architektů.

 

Jak zpětně vnímáte porevoluční architekturu a jak současný stav? 90. léta jsou u nás například často spojovaná s pojmem Podnikatelské baroko. Jakou roli v porevoluční architektuře hrály nebo stále hrají sociologické, ekonomické a politické aspekty?

To je nejsložitější otázka. Spoustu architektů se stalo obětí nových investorů. Někteří i podlehli. Druhá věc je nezkušenost. Byli jsme jak jehňata, než jsme na vše přišli… Dnes už se mi nestane, že by mi někdo nezaplatil. Tenkrát? Běžně! To vše člověka ovlivňovalo. Prostě se ocitl v džungli. Svobodné zvíře v džungli. A musel se tím nějak prosekat. Někdo má přehled o světě, někdo má rozhled menší, takže se dělala jak dobrá architektura, tak špatná. Mrzí mě, že se nevyužívá příležitosti zvát architekty ze světa, aby zde vznikala nadprůměrná architektura. Příklady totiž táhnou. Čeští architekti také projektují v cizině. Toto promíchávání dělá architektuře dobře. Mně se zdá, jako by se toho společnost zalekla. Například, vyústění kauzy s Kaplického knihovnou je velká škoda. Takové stavby se zkrátka mají stavět.

V roce 2008 byl přijat zákon o zadávání veřejných zakázek, kde jediným rozhodujícím požadavkem byla nejnižší cena. Například: Víte, že je tenhle architekt líný, vše pokazí, ale je nejlevnější. Vy ho odmítnete, ale on se odvolá a půl roku to trvá na ministerstvu, než se vše vyřeší. Je to hrozná situace.

 

Podle architekta Jana Jehlíka přestal být dům obydlím či přístřeším, jedinečným vědomým lidským činem. Stal se zbožím více než kdykoliv v minulosti. Vnímáte to stejně?

Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. V jistém smyslu je to zboží, například u velkých developerských projektů. Individuální požadavky, přání či city investorů zde nejsou plněny. Investor se na dům podívá z hlediska toho, jestli na něj má. Toto můžeme koupit, tamten už je moc drahý. Samozřejmě developeři na projektech šetří, takže to ne vždy dělají dobří architekti.

 

Jak by se podle vás měly ideálně dělat veřejné zakázky a vznikat nová výstavba?

Je to v kultivaci společnosti. Všichni musí být kultivovaní a role peněz nesmí být vůdčí. Týká se to i úředníků, oni svým postojem ovlivňují klima společnosti. Mám někdy pocit, že je takový přístup moc nezajímá.

 

Měli by o státních zakázkách rozhodovat architekti?

Já nevím. Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Jeden architekt bude rozhodovat o zakázce pro jiného architekta? To si vůbec nedovedu představit. Musí to být v kultivaci celého prostředí, celého národa. Jinak to nejde.

 

Jak ten národ kultivovat?

Musí vidět příklady. Příklady táhnou. Proto říkám, že by bylo dobře, kdyby se zde stavělo hodně špičkové architektury. I když by to projektovali architekti ze zahraničí. Co je vlastně dneska normální? Jedu kolem města a je tam kaše z rodinných domků, která je „normální“. Když vezmete klienty, kteří o věcech moc nepřemýšlí, tak se rozhodnou pro to, co vidí všude kolem sebe. Proto myslím, že musíme vidět špičkové výkony, aby se staly normálními.

 

Je v současné době v Čechách nějaká špičková architektura, kterou jste zaznamenal – jako dobrý příklad kultivace společnosti?

Je toho poměrně dost. Dělá se opravdu hodně krásných rodinných domků. Možná proto, že státní sektor odpadá. Záleží to také hodně na starostech. Známý příklad je Litomyšl. Tam se dá pochválit z poslední doby skoro všechno.

 

Takže osvícený starosta.

Také. To je to kultivované prostředí. Když ho to nebude zajímat, tak tu prostě dobrá architektura nebude.

 

Materiály, z kterých bylo pro tento článek čerpáno a citováno:
Petr Pelčák; Česká architektura 2008–2009 (www.prostor-ad.cz)
Karolína Plášková, Petr Klíma; reportáž z Přednáškového cyklu ARCHITEKTURA OSMIČKOVÝCH ROKŮ: O předrevoluční občanské společnosti a transformaci Stavoprojektu
Dokumentu ČT Rozálie Kohoutové Vetřelci a volavky
Přednášky Spolku posluchačů architektury; 20 (+5) let svobodné FA
Ateliér Soukup
Seriál Zdeňka Lukeše: ARCHITEKTURA: Šedé roky normalizace; Brutalismus – kam s ním?; Nejednoznačné dědictví normalizační éry (www.neviditelnýpes.cz)
 
Spolky, které se problematice architektury v období normalizace věnují:
Skupina Ládví, Křížky a vetřelci, Volavky a vetřelci, A489, SOSBrutalism, povalecnaarchitektura.cz

O filmu Bohemian Rhapsody s Milanem Šatníkem a Peterem Freestonem - Mercuryho asistentem a přítelem

HRADEC KRÁLOVÉ: Čech a Brit. Jeden si ve filmu Bohemian Rhapsody (2018) zahrál vedlejší roli, druhý radil režisérovi i v detailech, nad nimiž by jiní mávli rukou. Společně vytvořili projekt Titanic – Freddie - AIDS, který informuje děti a mladistvé v Čechách i v zahraničí o tom, jak nebezpečná je nemoc AIDS, a to právě prostřednictvím příběhu Freddieho Mercuryho. Milan Šatník, východočeský zpěvák a herec, a Peter Freestone, bývalý osobní asistent Freddieho Mercuryho, mají světu hodně co říct. Jak každý zvlášť, tak společně.

Autor článku: 
Markéta Pánková

Oba jste se zúčastnili natáčení filmu Bohemian Rhapsody, který získal hned čtyři Oskary (za nejlepší mužský herecký výkon, střih, hudební mix a střih zvuku). Jaké máte na natáčení vzpomínky?

Milan Šatník: Vzhledem k tomu, že jsem hrál v Čechách v různých filmech, napadlo mě zaslat svoje fotografie do 20th Century Fox do castingu, kde prošly výběrem. Poté jsem letěl na týden na natáčení do Londýna. Vidět zahraniční hollywoodskou produkci pracovat - to byla pastva pro oči. Pro mě je to asi největší pocta, jakou jsem během své kariéry zažil, protože bez kapely Queen bych nezpíval. Rami Malek mě ve scéně, kde jsem hrál, oslovuje mým vlastním jménem, což i ve filmu nakonec zůstalo a většinou se to ani nedělá. Totiž režisér Bryan Singer se mě před natáčením zeptal: „Hele, jak se jmenuješ? Milan? To je dobrý, to tam necháme.“

Peter Freestone: Poprvé se o filmu začalo mluvit před deseti, možná dvanácti lety. Už tenkrát si mysleli, že bych jim mohl radit, protože jsem byl Freddieho asistentem posledních dvanáct let jeho života. Mnohokrát se poté řešilo, zda se film vůbec natočí nebo ne. Nakonec jsem v březnu 2017 obdržel telefonát od režiséra filmu, že se chce dozvědět více o Freddiem. Řekl mi, že se se mnou spojí, až se začnou blížit přípravy na film. Ozval se začátkem srpna a sešli jsme se na večeři v Praze, kam za mnou Bryan Singer přiletěl. Bavili jsme se o Freddiem do dvou do rána. Potom mi řekl: „Potřebujeme víc času. Poleťte se mnou zítra do Londýna.“ Zeptal jsem se: „Jaký je čas zítřejšího letu?“ A on mi odpověděl: „Jakýkoliv čas budete chtít. Mám své vlastní letadlo.“ Nakonec jsem v Londýně zůstal až do půlky prosince. Byl jsem k dispozici třem produkcím, mluvil s designéry, kostyméry, rekvizitáři. Chtěli vědět všechno přesně tak, jak to bylo. Třeba z jakého hrnku pil Freddie čaj. Takže scéna, kde Freddie pije čaj z bílého porcelánu se zlatým okrajem - i takový detail je založený na skutečnosti. Nebo když Freddie hraje na piano a telefonuje Mary. Jenže pokoj s japonským vybavením nevypadal zcela přesně tak. Ve filmu bylo moc nábytku a věcí. To Freddie neměl rád. Když začalo natáčení, trávil jsem čas v černém stanu, kde byly monitory, které zobrazovaly, co se natočilo. Štáb obvykle natáčel naráz na dvě až tři kamery. Ve stanu, kde seděli všichni - režisér, skriptaři, supervizor a producent - jsem strávil 85 % natáčení. Asi dvakrát nebo třikrát jsem musel odejít. Některé vypjaté emociální scény mě opravdu dostaly.

 

Které scény máte na mysli?

Peter Freestone: Tu scénu v kanceláři, kdy se Freddie omlouvá členům kapely a ti ho pošlou za dveře, kde se Freddie svěřuje Jimu Beachovi: „A co když nemám čas?“ a přesvědčuje spoluhráče, že pokud nezahrají koncert pro Live Aid, budou toho do smrti litovat. A ta druhá, když Freddie říká kapele, že má AIDS. A pro mě osobně to byla také scéna, kdy Freddie vyhodí z auta Johna Reida a Paul Prenter popisuje svůj život.

 

Film Bohemian Rhapsody není dokumentem, a proto nevystihuje všechny okamžiky Freddieho života zcela tak, jak se ve skutečnosti odehrály. Jaké jsou podle vás ty největší rozdíly mezi realitou a filmem?

Peter Freestone: Například postava Paula Prentera byla vytvořena ze dvou, tří skutečných lidí. Pokud chcete znát celou pravdu, musíte se podívat na dokument. Film nebyl natočen pro deset milionů fanoušků kapely Queen. Je určen 350 milionům lidí, kteří jdou do kina. Je tam hodně skutečných faktů, které by měly uspokojit jakéhokoliv fanouška Queenů, ale vždycky zde budou lidé, kteří řeknou: „Ale tohle se nestalo a tohle se stalo na jiném místě.“ Ale i Brian May řekl, že když máte film, který popisuje patnáct let lidského života a trvá dvě hodiny a pět minut, některé věci musí být zobrazeny tak, jak ve filmu nakonec jsou. Často se mě lidé ptali, proč nejsem ve filmu? Nejsem tam proto, že pro příběh, který zobrazuje, nejsem důležitý. Byl bych postavou, která brzdí akci. Když jsem viděl film poprvé celý, plakal jsem. A když šly závěrečné titulky a byl jsem pozván na pódium, nemohl jsem dojetím promluvit. Víte, většina lidí, kteří mají vůči filmu nějaké námitky, o tom skutečném příběhu nic nevědí.

 

Vyrovnali se Freddieho rodiče s tím, že byl gay?

Peter Freestone: Ne. Pokaždé, když Freddie navštívil své rodiče nebo oni navštívili jeho, byl s Mary. A všichni ostatní museli opustit dům. Freddieho rodiče byli Pársové. Pokud by přijali, že jejich syn je gay, nemohli by být striktní Pársové. A Freddie by je nikdy do takové situace nedostal.

 

Jaký vztah měl ve skutečnosti Freddie s Mary Austin? Zůstala s ním až do konce života?

Peter Freestone: Byli velmi blízcí přátelé, Freddie jí ve všem věřil. Věděla přesně do každé penny, kolik má peněz. Starala se o jeho finance. Mary zůstala v blízkosti Freddieho až do konce. Starala se o něj a on jí za to dával plat, ale zároveň měla svůj vlastní život. Když zemřel, čekala své druhé dítě.

 

Freddie miloval své kočky, což je vidět i v několika scénách filmu Bohemian Rhapsody. Pamatujete si i po letech, kolik jich měl a jak se jmenovaly?

Peter Freestone: Myslím, že za těch dvanáct let měl deset koček. Jeho oblíbená byla Delilah, ale první kočky, které měl s Mary, to byl Tom a Jerry. Měl také Oscara, kterého si vzal od svého přítele. Toho přítele poznal na prvním tour, na kterém jsem pracoval. Bylo to Crazy Tour. Koupil mu tam foťák a místo toho, aby mu přítel poděkoval, přišel a řekl mu: „Nemohli bychom mít taky tu tašku na foťák?“ Během toho tour se k nám začaly dostávat zvěsti o tom, co kde ten dotyčný vyváděl a s kým. Tak ho Freddie vyzval, aby přiletěl do Ameriky, protože měl být doma a měl se starat o Oscara, a řekl mu: „Tak fajn, vrátíš se teď zpátky domů, vezmi si tam všechno, co ti patří, ale tu kočku mi tam necháš.“ Nechal ho posadit na další letadlo zpět a skončil s ním. Nezbývalo mu nic jiného, než to takhle udělat, protože v té době nebyly telefony, které mohly posílat textové zprávy. - Ne, dělám si legraci. Freddie chtěl vždycky mluvit se svými kočkami, když byl na cestách. Takže když volal, musel jsem najít kočku, chytit ji a trochu zmáčknout, aby začala mňoukat do telefonu a Freddie si tak myslel, že na něj mluví. Ale nebojte, kočka byla vždycky potom v pořádku. (smích)

 

Nemrzí vás, že film kvůli dramatičnosti pozměnil pravdu o tom, kdy byla Freddiemu diagnostikována AIDS? (Ve skutečnosti byla zpěvákovi diagnóza sdělena dva roky po Live Aid a ne před vystoupením, jak uvádí film, pozn.: redakce).

Milan Šatník: To je těžká otázka. Pro fanoušky kapely Queen to možná neskousnutelné je, ale musí se počítat s tím, že hollywoodské filmy mají takový ten svůj recept na to, jak by to mělo vypadat. Je tam nějaký nápad, cesta nahoru a pád dolů a vyvrcholení filmu v podobě nemoci. Já si myslím, že Freddie to věděl mnohem dřív, než se všude uvádí, takže je možné, že to opravdu věděl už před Live Aid.

Peter Freestone: Ne, nemrzí. Když se nad tím zamyslíte, on věděl, že má AIDS už předtím, než začal pracovat na největším projektu svého života - albu Barcelona. Freddie se dozvěděl, že je nemocný po Velikonocích v roce 1987, takže tu vidím jistou paralelu. Od začátku bylo jasné, že film bude končit koncertem Live Aid. Byla to jediná možnost, jak to udělat. Je to problém pouze pro lidi, kteří o něm četli knihy, ale ne pro lidi, kteří byli opravdu zataženi do jeho života.

 

Pamatujete si na koncert Live Aid?

Peter Freestone: Ano, stál jsem vzadu. A byl to dobrý koncert, trval jen dvacet čtyři minut, obvykle jste museli stát devadesát minut. (smích) Ne, dělám si legraci. Třeba, pokud si pamatujete, jak Freddie rozdával vzdušné polibky publiku, předtím, než vystoupil, volal své matce a řekl jí: „Pošlu ti pusu.“

 

Co podle vás film Bohemian Rhapsody neukázal, ale ukázat mohl?

Peter Freestone: Je mnoho věcí, které tam mohly být, ale hned na začátku se rozhodlo, že film bude pro určitou věkovou skupinu od 14+. Takže tam nemohly být scény spojené se sexem nebo drogami. Všechno, co se ohledně toho mohlo ve filmu objevit, byly v jedné scéně drogy na stole. Počítalo se, kolik cigaret je vidět v popelnících, kolik ve scénách, když někdo kouřil. Co mi ve filmu chybí, je Freddieho smích. Divák vidí jen tu opačnou stranu, když má Freddie hlubokou depresi. To je extrém, který se v jeho životě nikdy nestal, protože okolo něj byli pořád jeho přátelé. Ale pro film funguje to, že všechno zvládl sám.

Milan Šatník: Líbilo by se mi ve filmu více scén, kde by bylo vidět, jak se skládaly písně, jak to probíhalo ve studiu, jak se třeba i kapela pohádala. Pro člověka, který není tolik zasažený hudbou by bylo dobré zobrazit, jak se hudba vytváří, co to obnáší, což je ve filmu vidět jen u písně Bohemian Rhapsody. A zajímavá by byla i scéna, jak se skládala písnička One Vision. Na té je vidět, jak kapela fungovala společně se svými nápady jako jeden stroj. Ale píseň One Vision vznikla v době, která ve filmu zachycena není.

 

Společně jste dali dohromady projekt s názvem Titanic – Freddie – AIDS, se kterým pravidelně navštěvujete školy jak u nás, tak v zahraničí. Co je hlavním poselstvím vašich přednášek?

Milan Šatník: Projekt vznikl v momentu, kdy jsem byl na jedné akci přítomen šokujícímu pohledu na nezletilou slečnu, která měla nechráněný pohlavní styk s dospělým mužem. Projekt už funguje zhruba sedm let a měl tříletou pauzu. Za tuto dobu ho vidělo asi 11 000 žáků. Přednášky se vrátily do škol od ledna tohoto roku, kdy si projektu všiml producent z Mexika a nabídl nám spolupráci v rámci tour mexické kapely Phoenix, která vzdává hold kapele Queen. Projekt začíná úvodním videem, kde hovoří Brian May, kytarista kapely Queen, což je pro nás obrovská čest. Následně vysvětluji, jak celý koncept vznikl a předávám slovo panu Freestonovi. Ten žákům vypráví smutný příběh o tom, jak se Freddie nakazil až do okamžiku smrti této hudební legendy. Peterova zpověď je necenzurována, a žáci se tak střetávají s tvrdou realitou. Snažíme se také  pomocí videa přiblížit, jak se nemoc postupem času na Freddiem podepisovala. Věřím, že právě díky pravdivému pohledu na tragickou smrt Mercuryho, mají žáci po přednášce jistý respekt vůči nemoci, na kterou po čtyřiceti letech není stále žádný lék. V závěru našeho povídání motivujeme mladé lidi, aby šli za svým snem, který se ale může stát skutečností pouze za předpokladu, že na sebe dají pozor.

 

https://www.tfa-project.com/

https://www.facebook.com/tfaprojectofficial/

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Ivou Mrázkovou

LUCEMBURSKO-ČR: Energická a zároveň křehká bytost. Úspěšná výtvarnice, jejíž práce zdobí nejeden veřejný prostor. Od roku 2014 také velmi aktivní honorární konzulka žijící v Lucembursku. Emigrovala pár měsíců před listopadem 1989, a snad proto má silnou potřebu stále posilovat a obnovovat spojení mezi Lucemburskem a Českou republikou.

Autor článku: 
Martina Fialková

Stále jsem na cestě

Poznaly jsme se v době, kdy jsem připravovala natáčení Českých kořenů v Lucembursku a Belgii, již pátého filmu z cyklu České kořeny. Pochopila jsem brzy, že Iva v tomto dokumentu nesmí chybět. Říká v něm o sobě: „Cítím se být mostem mezi oběma kulturami. Žiju tu už víc než polovinu života a jsem lucemburskou i českou občankou. A hrdou. Čím jsem víc? Ničím, ale potřebuji, aby ta konstrukce, kterou já jsem, měla pevné oba základy, pak je to smysluplné.“ Loni v Luxemburgu spoluorganizovala s velvyslanectvím slavnostní zasazení lípy ke 100 letům České a Slovenské republiky. Podporuje zde činnost dětského folklorního souboru Melimelo a mnoho dalších českých aktivit. Zaujme schopností vyjádřit se k lidskému bytí jak silnou výtvarnou výpovědí, tak i slovem a skutkem. A právě v těchto dnech zahajuje v Lucembursku svoji významnou – jubilejní výstavu Pobyt na dobu neurčitou…Zeptala jsem se:

 

Co na ní budeš vystavovat?

Budou tam dva velké obrazy, které jsem v Lucembursku namalovala hned zpočátku, jako reakci na Sametovou revoluci. Cítila jsem tehdy silně, že se s tou situací nějak potřebuji vyrovnat, něčím přispět, když se na dění doma nemůžu účastnit. Jeden se jmenuje Srdce, druhý Stavba nové katedrály. Oba byly poprvé vystaveny v roce 1991, kdy byl v Lucembursku na státní návštěvě prezident Václav Havel s manželkou Olgou. A pak to bude poprvé, kdy budu, na různě barevných destičkách, vystavovat slova. Slova důležitá pro můj život. Krása, domov, nedaleko, inspirace, stůl, myšlenka, kořeny, harmonie, most, láska, svoboda… To jsou asi nejdůležitější věci, které potřebuji. A když je cítím, jsem šťastná.

Výstava připomene dvě výročí - 30 let od Sametové revoluce a pak mých soukromých 30 let v Lucembursku. Koná se ve městě Esch Sur Alzette, kde jsem také slavila své čtyřicáté narozeniny v roce, kdy Česká republika vstoupila do EU. A které nyní bude evropským městem kultury. Takže se tam vlastně vracím pro vzpomínky.

 

Chtěla jsi už od dětství být profesionální výtvarnicí?

Malovala jsem opravdu odjakživa, maminka totiž učila výtvarnou výchovu, také je výtvarnice. Tatínek je matematik, proto asi u mne to časté spojení s geometrickými tvary. Nebýt roku 1948, jsem nejspíš právničkou a spravuji rodinný majetek, protože tatínek byl z rodiny stavitele cukrovarů (smích). Někdy mi vlastně komunikace a spolupráce s lidmi chybí. Výtvarník je totiž většinu času, když tvoří, sám. Ale to já nemůžu. Ta práce se většinou rodí v hlavě, ruce pak dělají, co hlava řekne. Nepotřebuji být čtyři dny u nějakého obrazu, vydržím to krátce, ale pak musím za lidmi, učit, organizovat něco kulturního. 

 

Tvoje práce jsou často abstraktní, přesto na mne obrazy a sochy dýchají velmi silně člověčinou … Ale vím, že děláš i figurální malbu...

Na UMPRUM jsme dostali základy všech technik, ale je zajímavé, že v současné době se cítím svobodněji v sochařské tvorbě. Snad právě proto, že jedině tu jsem nestudovala.

Moje tvorba je to, co cítím, co žiju, přetavené přese mne. Někdy si připadám jako nějaká játra, kterými to všechno projde. Z toho důvodu nikdy nevím, co budu malovat nebo tvořit potom, můj život to tvoří sám. Obvykle pracuji na cyklech – nedávno například téma migrace, lodě… Kamarádka mi poslala fotku z Mexika, kde rostou mangrovníky s dlouhými kořeny, které drží okraj ostrova. Uvědomila jsem si v tu chvíli, že to je přesně to, co my prožíváme. Emigrant musí mít mnohem delší kořeny, jako ten mangrovník.

 

Vidím, že kořeny jsou pro tebe podstatné. Co předcházelo tvému rozhodnutí odejít z Československa, když jsi netušila, že za pár týdnů přijde listopad 1989?

Asi to byly dvě věci. Zkušenost mého tatínka, kterému komunistický režim velmi komplikoval život, a on nechtěl, aby jeho dvě dcery prožívaly to samé. A druhá - stipendium do Itálie, kde jsem si uvědomila, že svoboda opravdu vypadá jinak než to, co jsem znala. Období mého studia v Praze na UMPRUM mezi lety 1983-89 bylo šťastné a krásné. Ale společnost měla určité bariéry a všichni je cítili. A já jsem si chtěla zkusit, jak to vypadá za tou bariérou.

 

Mluvila jsi o tom s rodiči?

Ano, ale opravdu jen s nimi, ani ne s mladší sestrou. Věděla jsem, že kdyby se to rozšířilo, nastal by poprask. Bylo to zvláštní období. Jen co jsem dokončila státní zkoušky a dostala diplom, za 10 dní jsem už byla v Lucembursku, kde jsme měli známého, také výtvarníka. (Ota Nalezinek žije v Lucembursku od roku 1968 a i on se ocitl v dokumentu České kořeny – pozn.: MF) V té době jsem se vlastně s nikým nebavila o budoucnosti, sama jsem nevěděla, co budu dělat… Ale bylo mi 25 a říkala jsem si, že nemám co ztratit. Jsem mladá, tak jdu do světa!

 

Jak se v tom světě cítíš dnes?

Dobrodružství pokračuje, ale už mi není 25 let (smích). A někdy cítím i potřebu většího bezpečí v tom, co dělám. Bohužel, i když umělci dokážou komunikovat a tmelit půdu mezi národy někdy lépe než politici, tak sociální status mají jiný. Energie samotného umělce vždy vychází jen z něho samotného a on není nikým jiným držen než sám sebou. A to jde za podmínky, že je zdravý, silný a věří si, že není ovlivněn něčím negativním. Vše v umělci musí probíhat v kritickém a velmi pozitivním duchu, a to je obrovská zátěž, ať už pro výtvarníka nebo hudebníka či literáta. Každý je tu jen sám za sebe.

 

Ale přece jen, Lucembursko je považováno za velmi bohatou zemi…

Možná, že tu jsou větší státní podpory pro umělecké organizace, ne tak už pro jednotlivce. Ale nemohu si stěžovat. V Lucembursku existuje statut profesionálního umělce. Pokud někdo s tímto statutem nemá v daném měsíci žádný příjem, může poslat ministerstvu žádost a dostane měsíční minimální příjem. Ten sice umožní přežít, ale nedovede nás tam, kam potřebujeme. Nevyužívám to a tento přístup k umění mne bolí. Chci pro společnost něco udělat a obohatit ji i samu sebe, nečekat na podporu od státu. Možná, až budu stará a budu potřebovat pomoc, budu chtít přijímat, ale zatím mohu dávat. Stále jsem na cestě.

 

Cesta je cíl, jak se říká. Vidíš nějaký zásadní rozdíl mezi tím, co a jak tvoří výtvarníci v Lucembursku a v Česku?

Nevím, co bych tvořila, kdybych žila v Česku a jestli by čeští umělci dělali totéž, kdyby žili v Lucembursku. Život tady je jiný a umělec se musí dotýkat toho, co žije. To jediné je pravda.

Já ale výtvarnému umění učím i jiné, v několika kurzech, dospělé i děti. V mnohojazyčném Lucembursku komunikuji přitom několika řečmi a přes malování se dostáváme k tomu, jak moji žáci z různých zemí různě prociťují výtvarno. Není jednoduché učit třídu, kde musím přemýšlet, jakým jazykem vůbec začít hodinu. Ale dělám to moc ráda a je to obohacující.

S dětmi také každoročně a s úspěchem obesíláme Lidickou mezinárodní výtvarnou soutěž. Vracím se tak do dětství, i moje maminka se soutěže účastnila se svými žáky. Vždy se do Lidic jedu podívat na předávání ocenění. Je to opravdu krásný symbol toho, že děti jsou pojítkem historie se současností. Lidická soutěž právem dostala loni ocenění Gratias agit od českého ministerstva zahraničí a opravdu dělá České republice dobré jméno.

 

Nejen tvá výtvarná činnost, ale i práce honorární konzulky a vše další, co děláš, je vlastně úsilím spojit Česko a Lucembursko...

Myslím, že je zapotřebí stále nových dohod, aby to spojení mělo i do budoucna smysl, nejde jen mluvit o společné historii. Je dobře, že se v Lucembursku znovu po odmlce otevřelo české velvyslanectví. Jsou tu důležité evropské instituce a i v Praze je lucemburské velvyslanectví. Činnost honorárního konzula (pozn.: čestná, neplacená funkce, většinou působí v zemích, kde velvyslanectví není), ale zůstala. Já se po dohodě s panem velvyslancem nestarám přímo o konzulární věci jako pasy, občanství, různá razítka, to dělá velvyslanectví, já se angažuji v kulturní a sociální oblasti. Většinu akcí tedy připravuji ve spojení s českou ambasádou. Máme tu nyní asi 1 500 českých občanů. Mladá generace je pozitivní komunita, nežije žádným patosem z minulosti, ale tím, co si sami vytváříme mezi sebou, zapojujeme děti. Místní rezonují s tím, co děláme, ta činnost mi přináší radost.

 

Sem asi spadá i něco, na čem už dlouho pracuješ, a z čeho bychom se měli všichni radovat, až se uskuteční. V této fázi už snad můžeš prozradit, co se v Luxembursku chystá? 

S velvyslanectvím usilujeme o to, aby jedna z nových ulic na Kirchbergu, tzv. evropské čtvrti v Lucembursku, byla pojmenována po Václavu Havlovi. Přecházel tomu dlouhý proces, diskuse s představiteli města, ale podařilo se. Ulice už je vybraná, a čeká se na to, až se dobudují naplánované stavby. Určitě se při té příležitosti uskuteční nějaká státní návštěva z Česka. Je to v blízkosti hlavního bulváru Kennedy nebo ulice pojmenované např. po Konrádu Adenauerovi. Myslím, že Václav Havel bude mít dobré sousedy.

 

Vnímám, že jsi krom Češky a Lucemburčanky také Evropankou. Jak z Lucemburska vidíš Evropu?

Uvědomuji si, jak křehké je naše bytí, jak křehké jsou vztahy, jak je křehká Evropa – to vidíme na příkladu Brexitu. Možná bychom toho měli chtít od Evropy míň a sami se snažit víc. Ale jsem přesvědčená, že nemáme žádnou jinou šanci než Evropou žít. Sociální sítě a vše, co jsme si kolem sebe vytvořili, nám dává možnost myslet mezinárodně, zabývat se hranicemi co nejméně. Myslím, že mladší generace se spíše než o politice bude čím dál víc bavit o ekologických problémech světa. Problémy lidské evoluce budou asi důležitější, dotknou se nás všech. Jsem hrozně ráda, že mám dva syny, kteří si to uvědomují. I když se neshodneme ve všem, protože už žijí životem své generace, tak myslím, že to berou odpovědně.

 

Tvůj starší syn Matouš, kterého jsme poznali při natáčení, mluvil ještě o jiném problému. O své dřívější rozpolcenosti a jak se s ní vypořádal. A ocenil v tom tvoji velkou pomoc, když jsi mu vysvětlila, že své česko-lucemburské „obojživelnictví“ nesmí brát jako nedostatek, ale naopak jako přednost.

Ano, pro citlivého člověka je to vždy zátěž, i když už druhá generace nemá jazykové problémy. Je to obohacující, ale člověk musí být neustále silný, aby to bral jako pozitivum. V momentě, kdy začne o sobě pochybovat, může být to „obojživelnictví“ zátěží. Matouš se konečně na vysoké škole dostal do podobné, mezinárodní společnosti, a uvědomil si, že není sám. I to mu určitě pomohlo.

Jsem opravdu přesvědčená, že když člověk žije ve městě, ve kterém se narodil, jeho život může je jednodušší. V zahraničí neztrácíte jen zázemí širší rodiny, ale i spoustu známých, které máte díky všem sociálním vazbám, známému prostředí. A uvědomila jsem si, že já jako matka jsem pro své kluky – zejména když jejich táta byl hodně na cestách – asi byla takovým středobodem, majákem. Protože tu kolem sebe neměli tu širší rodinu, byla jsem pro ně  nejen maminka, ale zastávala jsem i další role…a cítila obrovskou zodpovědnost.  

 

Co pozitivního se dá v této situaci najít?

Jiný úhel pohledu, jaksi z výšky. Kritičtější přístup k zemi, kde člověk žije, i k té, odkud přišel. Prožila jsem v Lucembursku moc krásné a zajímavé momenty, mám tu dobré přátele, kterých si vážím. Nechci říct, že bych něčeho litovala, jen cítím neustále jakýsi pocit ostražitosti. Nemohu se „položit“ do bytí, protože cítím, že okolní společnost na nás nečeká. Z toho důvodu si myslím, že emigrace obecně – nebo vůbec život jinde – není pro psychický růst nových generací pozitivní.

 

Myslíš tím, že lidé ukotvení ve svém městě, státě, jsou vyrovnanější?

Asi ano. Kultury se vždy vyvíjely výměnou, ale první generace imigrantů nemůže být hybnou silou společnosti. A je tu také strach, a to oboustranný. Uvědomujeme si, že problémů s vodou, potravinami, bezpečností bude stále přibývat a současný Evropan musí brát situaci tak, jak je. Nemůžeme říct lidem, kteří nemají vodu či bezpečí, že sem nesmějí. Musíme se zkrátka lépe připravit, dělat osvětu. Bude to jiné, bude to zátěž. Ale Čechoslováci, kteří masově odcházeli po roce 1948, 1968 byli pro země, které je přijaly, také zátěží. Musíme zůstat lidmi.  

Stopy v písku / Emílie-Ruth Tobolářová

ČR: Novinářka Martina Fialková během své dlouholeté praxe zpracovala a zveřejnila stovky rozhovorů se zajímavými osobnostmi. Nahlížela do života více i méně známých lidí. Dokonce s týmem spolupracovníků zcestovala řadu zemí, aby tu dokumentovala osudy českých krajanů. A přitom netušila, že životní příběh jedné z jejích příbuzných je možná v mnohém pozoruhodnější než jiné. Uvádíme první část volného cyklu Stopy v písku, ve kterém listujeme v rodinných albech a kronikách. Dnes si připomeneme paní Emílii-Ruth Tobolářovou.

 

Autor článku: 
Martina Fialková

Běžnému čtenáři jméno Emílie-Ruth Tobolářové (1895–1973) není známé. Já ale hned přiznávám, že jde o moji pratetu, která byla 7. května při příležitosti 100. výročí založení Československého červeného kříže vyznamenána in memoriam Medailí Alice Masarykové. Následující řádky mají být nikoli chlubivým, ale naopak velmi pokorným textem, ve kterém mj. hodně přemýšlím o svém novinářském povolání. Jednoho dne totiž…

…do mé schránky přišel e-mail z neznámé adresy. Mimopražská redaktorka odborného zdravotnického tisku, paní Bára Kvapilová, se dopátrala, že sestra Emílie-Ruth Tobolářová je moje příbuzná, a že bychom tedy o ní snad mohli poskytnout nějaké chybějící informace pro článek do seriálu ke 100. výročí republiky v magazínu Ona Dnes. Rozvinula se mezi námi mailová korespondence. Během ní jsem se ze vzpomínek sestřenice mého tatínka a z jejích opatrovaných dokumentů a fotografií pratety Milky-Ruth snažila složit chybějící kamínky mozaiky. Posílala jsem je postupně paní Kvapilové, a čím víc jsem toho objevovala a pročítala, tím víc jsem tuto naši (pra)tetu obdivovala. A tím větší pocit jakéhosi provinění přicházel. Jak je možné, že jsem se o ni už dávno nezajímala a její památku nepřipomínala?

Pratetu Milku jsem si pamatovala už jen matně, jako starou paní v křesle, z návštěvy v domově důchodců, kde jsme za ní s babičkou (její sestrou) byly, když mi mohlo být 4 – 5 let. Při mé dnešní profesi novinářky je na pováženou, že jsem se dosud nedostala k tomu, zapátrat po dalších tetiných osudech. Vždyť jsem od babičky věděla, že prožila několik let v Bagdádu jako zdravotní sestra v československé nemocnici, která byla v těch letech unikátem? Naše prateta zde pracovala po boku MUDr. Vlasty Kálalové, jedné z prvních českých lékařek, která tuto nemocnici založila (půjčku na tento projekt měla od samotného prezidenta Masaryka). Prateta Milka z Bagdádu posílala dopisy s exotickými známkami, které jsem později, už značně zažloutlé, jako školačka u babičky viděla. Tušila jsem, že v těch obálkách se skrývají neobvyklé tetiny zážitky a zkušenosti. Tato část příběhu, kde je ovšem hlavní postavou Vlasta Kálalová, je známá z románu Ilony Borské Doktorka z Domu trubačů, který mi také babička s dědou darovali.

Že se prateta později stala váženou ředitelkou zdravotní školy, osobností s mezinárodním renomé a s mnoha zásluhami o vzdělávání českých sester, mi už docela uniklo. Nebyla vdaná, neměla děti, žila jen svou profesí. Společenské změny a téměř půlstoletí od její smrti téměř vymazaly paměť na ni v obecném povědomí. Tím více mne potěšilo, když článek z pera paní Kvapilové s naším přispěním vyšel. Při práci na něm si i ona uvědomila, o jak pozoruhodnou osobnost jde. A protože se právě připravovala letošní vyznamenání Českého červeného kříže, neváhala Emílii-Ruth Tobolářovou navrhnout komisi ČSČK.  K jejímu překvapení i k úžasu naší rodiny nominace vyšla – a tak jsme si v Praze, na velmi slavnostním setkání na Žofíně, vyznamenání pro naši tetu in memoriam převzaly. Stalo se tak ještě spolu s jejími dvěma neteřemi v krásném sále s tradicí „jiřinkových plesů“, při příležitosti 100 let od založení Československého červeného kříže.

 

Za malou medailí stojí velká žena

Emílie-Ruth Tobolářová se narodila 27. 2. 1895 v rodině Josefa Toboláře, profesora tělocviku, němčiny a matematiky na reálném gymnáziu v Rakovníku. V rodině bylo celkem 9 dětí. Dva nejstarší sourozenci byli z prvního manželství profesora – vdovce. V jeho druhém manželství byla Milka – jak jí doma říkali –, prvorozená. V rodině vládla přísná výchova, pramenící z náboženského vyznání českobratrské církve evangelické.

Od roku 1900 chodila Emílie do obecné školy a dále čtyři roky do měšťanské školy. Rodiče ji pak poslali do Švýcarska, kde žila a pracovala v rodině evangelického faráře. Zde se naučila dobře německy – ale měla tu také zapomenout na svého prvního ctitele, studentskou lásku.

 

Vášeň po vzdělání

Od roku 1914 do roku 1919 pracovala Emílie u prof. Kukuly na klinice v Praze jako laborantka. Koncem 20. let se stala jednou z prvních žákyň nově zřízené ošetřovatelské školy, de facto první zdravotní školy u nás – a tady si, podle tehdejších zvyklostí, zvolila své ošetřovatelské jméno Ruth (prý bylo ve třídě více Emilek, což mohlo být druhým důvodem). Studium bylo dvouleté a není bez zajímavosti, že ředitelkou na nové škole byla Američanka, paní Parsons. Po absolutoriu stála Ruth u založení Spolku absolventek a jistě už tehdy, v samých začátcích organizace, se vrhla i do působení v Československém červeném kříži. Na dochované fotografii se usmívá v pozadí za hloučkem malých děvčátek na ozdravném táboře ČSČK pořádaném v létě 1923 v Lukařově.

V roce 1921 nastoupila do Všeobecné nemocnice v Praze k profesoru MUDr. Ladislavu Syllabovi, který ji přijal pro její ošetřovatelské kvality a v roce 1923 – opět z těchto důvodů – byla asi pět měsíců na stáži v Londýně. Po návratu z Anglie počala její spolupráce s MUDr. Jiráskem. Na tomto pracovišti se seznámila s MUDr. Vlastou Kálalovou, spřátelily se a začaly připravovat cestu do Bagdádu, kde chtěla Vlasta Kálalová vybudovat již zmíněnou československou nemocnici. Po jistě dobrodružné cestě se zastávkou v Turecku sestra Ruth pracovala v Bagdádu od r. 1925 až do roku 1927. Práce v nemocnici v tropickém podnebí, ve velmi chudé zemi s tehdy velmi špatnými hygienickými podmínkami byla nesmírně tvrdá a nikdy nekončící. Zdravotnický personál pomohl stovkám žen a dětí, prováděl základy hygienické a zdravotní osvěty… Kromě exotických pohlednic a řady fotografií z míst, která navštívila, se zachovala i její na stroji psaná přednáška Návštěva u šejcha Hasana, v níž popisuje cestu do šejchova obydlí, přijetí hostů, prostředí a zvyklosti nejen v šejchově domě a společnosti, ale i u prostého obyvatelstva, se kterým se zde denně setkávala při své práci i v běžném životě.

Po návratu z Bagdádu (důvodem byla mj. nemoc) pracovala Ruth opět u profesora Jiráska, a to jako instrumentářka. Přibližně v této době se stala ředitelkou ošetřovatelské školy Sylva Macharová. Sestra Ruth na škole, kterou sama absolvovala, začala působit pedagogicky. Počátkem 30. let, když se Sylva Macharová provdala, stala se Emílie-Ruth Tobolářová ředitelkou České státní školy ošetřovatelské po ní a školu vedla více než 17 let. Ve třicátých letech v této pozici navštívila Švédsko – univerzitní Uppsalu, Stockholm... Studijní cesta trvala asi 3 měsíce a vznikl z ní překlad knihy „Etika ošetřovatelství“, která poté sloužila jako školní učebnice. Na tuto disciplínu kladla Ruth Tobolářová veliký důraz. Ve své funkci psala do odborných časopisů (např. do Vídně) a udržovala kontakty s mnoha sestrami v zahraničí (z Kanady, Anglie, Švýcarska).

Během jejího ředitelování začala stavba nové ošetřovatelské školy na Karlově náměstí. Moje prateta spolupracovala také s paní Alicí Masarykovou v Červeném kříži. Z tohoto důvodu byla i hostem na Hradě. Ve své funkci prožila nejsložitější období v době II. světové války, kdy měla velké obavy o školu i její svěřenkyně. Cokoli mohlo zavdat příčinu k návštěvě gestapa… Spolehlivou poctivou spolupracovnicí jí byla hospodářka, paní Červenková, která vedla školu po stránce ekonomické.

Po roce 1948 odešla tato hospodářka do důchodu a nastupující politické síly ustanovily novou odborně i morálně špatnou pracovnici. Nastalo konfliktní období, které skončilo odvoláním sestry Tobolářové z funkce ředitelky. Nějaký čas naše teta Ruth ještě pracovala v Červeném kříži, a v 50. letech odchází do důchodu.

 

Z výsluní do šera

Známí profesoři jí svými posudky pomohli, aby byl její velice nízký důchod zvýšen z 500 na 700 Kč. Nastává poněkud smutný závěr tak činorodého a tvůrčího života, který nebyl naplněn rodinou, ale obrovskou prací pro druhé, pro společnost. V soukromí si tehdy prý Ruth občas nad samotou povzdechla. Nikdy neměla nouzi o nápadníky, její oduševnělá krása byla nepochybná. Měla i nabídky z lékařských kruhů, ale v pozdějších letech už se bála překročit hranici a profese ji naplňovala.  Jako důchodkyně žila ve Všenorech, v pronajatém „letním bytě“, kde však nebylo možné topit. Zimu proto trávila ve velké rodině u své sestry Jiřiny provdané Guttwirtové v Rakovníku, rodném městě. Odtud také  pochází většina vzpomínek a dochovaných dokumentů. Přibližně od roku 1966 žila pak prateta v domově důchodců v Dejvicích. Zde jí vedení domova umožňovalo bydlet samostatně a starat se o kulturní dění v domově. Sama se až do konce života stále vzdělávala, snažila se udržet si znalost tří světových jazyků.

30. dubna 1973 zemřela po krátké nemoci v Nemocnici pod Petřínem ve věku 78 let. Na pohřeb i v tomto normalizačním bezčasí přišlo velké množství lidí. Při smutečním obřadu promluvil děkan lékařské fakulty, za spolupracovnice-ošetřovatelky jedna z přítelkyň Olga J. Andělová–Křivánková a za nás za všechny se paní farářka Molnárová zamyslela nad slovy z Bible:

„Co mohla, to učinila…“

Podle tetina přání byl její popel rozprášen na rozptylové loučce v Praze 6 v Šárce.

Dovětek: Za dlouhé roky své novinářské práce jsem zpracovala a zveřejnila snad už stovky rozhovorů se zajímavými osobnostmi pro různá média. Nahlížela do života více i méně známých lidí a napomohla jim k ještě větší známosti. Podílela se na natáčení dokumentů o českých krajanech v řadě zemí  – opět to byly pozoruhodné lidské osudy. A přitom jsem netušila, že životní příběh jedné z mých příbuzných byl možná v mnohém pozoruhodnější než jiné, a dosud není zcela odkrytý, dostatečně známý. Za to, že jsem se jím začala do hloubky zabývat, vděčím zdravotnici a publicistce v oboru historie zdravotnictví PhDr. Báře Kvapilové. Děkuji, Báro!

Dcera T. G. Masaryka, Alice Masaryková, zakladatelka ČSČK, stála v čele této humanitární organizace celých 20 let. Za tu dobu rozvinula její aktivity z ničeho do obrovské šíře po celém tehdejším Československu. Tím větší radost mám, že se ocenění pojmenované právě po ní, dostalo této naší pratetě.

Podnikavky na mateřské: s Veronikou Hurdovou - Krkavčí matkou

PRAHA: Veronika Hurdová, známá spíše pod jménem Krkavčí matka, se vepsala do povědomí čtenářů díky svému blogu, ve kterém otvírá témata, pro některé čtenáře kontroverzní. Vycházejí z jejího osobního života a bez obalu ve svých příspěvcích hovoří o vlastních prožitcích a názorech. Skrze ztrátu svého manžela během svého třetího těhotenství, otvírá například otázku smrti a její následné vypořádání se s ní. Činí ze smrti téma, o kterém je třeba mluvit. Nešetří také kritikou současného školství a přibližuje cestu stále více se rozrůstajícího domácího vzdělávání. Doposud jí vyšlo jedenáct knih, stále píše blog Krkavčí matka a jezdí po celé republice o svých názorech besedovat.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Na svém blogu, který se jmenuje Krkavčí matka, jste jednou napsala, že vám kamarád název vytkl jakožto název marketingově špatný. Volila byste znova jiný?

Ne. Myslím si, že to bylo nevědomě geniální. Marketingově je to dobře zapamatovatelné jméno a zároveň je v něm vtip, který provází celý můj blog, kde shazuju samu sebe.

 

Čím si myslíte, že váš blog získal takovou popularitu?

Asi jsem měla štěstí, že jsem začala psát v době, kdy blogerů nebylo tolik, takže nebylo těžké prorazit. Druhá věc je, že po smrti mého manžela (což je tedy také blbé říct, že smrt je dobrý marketingový tah), se o mě začala zajímat média, takže jsem se dostala do jiných okruhů než těch maminkovských. A pak asi taky proto, že je dobrý. Myslím si, že jestli něco umím, tak psát.

 

Píšete docela dlouhé příspěvky.

To je pravda. Jenže já se nesnažím psát pro všechny. Píšu tak, abych si to sama ráda přečetla. Takže mě určitě nebudou číst všichni z téhle republiky. Budou to lidé, kteří rádi čtou a skrze mé psané slovo si možná něco „zvědomí“. Nepotřebují dvouslovné citáty, ale rádi přemýšlí sami.

 

Jací jsou tedy vaši čtenáři?

Podle besed vím, že se jedná o ženy mého věku, které nemají moc rády soudobou společnost, respektive mainstream. Jsou tam ale i babičky a navzdory tomu, že se jedná o „mateřský blog“, je tam poměrně dost mužů. Také mladí lidé, třeba osmnáctiletí, kteří se na blog nabalili skrz vzdělávací systém, který já kritizuju. Oni v něm teď žijí, chodí do školy a třeba se jim tam nelíbí.

Stačí mi, aby mí čtenáři nad tím, co píši, začali přemýšlet. Nepotřebuji, aby hned změnili názor nebo přijali celou filozofii unschoolingu (sebeřízeného vzdělávání – v České republice zatím nepovolená forma vzdělávání, pozn. red.) nebo pojetí smrti. Aby to neodsoudili hned, kdy jim naskočí varovná reakce po první vteřině čtení.

 

Váš blog vás živí. Jak se dá na blogu vydělávat.

Jít do toho s vidinou zisku není dobrá motivace. Ne že by to nešlo, ale já jsem na to velmi citlivá. Když čtu nějaký blog, který je psán s motivací výdělku, vidím to za každým slovem. Můj blog mi teď vydělává, ale než jsem si to uvědomila, trvalo mi to strašně dlouho. Můj „bussiness model“ je, že prodávám knížky a dělám besedy. Nedělá mi vůbec problém na besedě říct, že mám s sebou knížky a potřebuju jich co nejvíce prodat. Nemám v tom stud. Přijde mi to čisté. Žádné pokoutné praktiky ve stylu, že bych se s někým spolčovala, dávala slevy a podobně. Mám jasně nastavený ceník, který mi přijde adekvátní. Uživí mě to, takže jsem spokojená.

 

Na jedné přednášce u Tomáše Hajzlera jste mluvila o marketingu. Zdůrazňovala jste, že je pro vás důležité, aby tam nebyl tlak na výsledek. Moc se mi líbilo, když jste říkala: Nedělej zákazníkovi to, co nechceš, aby on dělal tobě. Jaký je tedy váš postoj k reklamě?

Pokud mi z e-shopu řeknou, že potřebují, abych vymyslela rychle ještě reklamu před Vánoci, protože pak už knihy nestihnou včas doručit, nedělá se mi to dobře. Ráda ale sdílím radost, kterou daná knížka způsobila. Nebo to napíšu tak, jak to je. Například, že se potřebujeme zbavit starého dotisku, protože máme nový s novou obálkou a staré knížky už nechci mít na skladě, proto je prodávám za půlku ceny původní. Je v tom pro mě pravdivost. Není cílem knížku protlačit, ale říct pravdu tak, jak je. Zároveň je pro mě příjemné knížky prodávat, protože si nemyslím, že si lidé vybírají knížky, ale že je to obráceně. Knížky si podle mě hledají lidi. V tom je velký pokoj na duši. Například knížka Moje milá smrti se stále ještě prodává, přitom je to už rok a půl, co vyšla. Nejčastěji mi lidé říkají, že na ni ještě neměli odvahu, ale teď už ji mají. Prostě do ní dozrají. Konkrétně tato knížka hodně rotuje. Půjčuje se po kamarádech a pro mě je to moc krásné. Nepotřebuju, aby se prodal jeden výtisk pro každého čtenáře. Důležitá je myšlenka, která se v ní předává.

 

Jak vlastně začalo, že jste se do psaní knížek pustila?

První knížka byla Jak přežít těhotenství. Během těhotenství, které se neodvíjelo tak, jak to vypadá na knížkách s hezkým přebalem s usmívající se hladkopleťovou maminkou, jsem si psala na papír glosy, které mě napadaly. Můj muž to tenkrát našel a říkal, že je to hrozně vtipný a že to musím vydat. Tak kniha vyšla a myslím, že už je vyprodaná. Druhá byla v době, když se narodila Grétka. Napsala jsem pro ni Pohádky o naivním prasátku. Pak už to šlo samo. Vždy jsem si vzala nějakou oblast – buď tu, na niž se mě ptali lidé, nebo, která přišla důležitá mně. Nějak jsem ji uchopila a sepsala. Většinou knížka vznikla z nějakého naštvání, jak je v běžné společnosti dané téma vnímané. Protože hodně pohádek mě irituje. Stylem, jakým jsou psané. Jak s dětmi mluví, co jim dávají do hlavy. Takže se vždy zdravě naštvu, a pak si to téma napíšu podle sebe.

 

Knížek máte celkem jedenáct během pěti let. Je nějaká vaše knížka, které si vážíte nejvíc?

Určitě Moje milá smrti. Tam je velký kus mě. Jednak je to velké téma, celospolečensky, ale i v mém osobním životě.

 

Četla jste nějakou jí podobnou?

Knížek o smrti jsem četla spoustu. Možná se tomu podobá knížka Anity Moorjany Musela jsem zemřít. Spíš prožitkem, kterým prošla. Podobné smýšlení o smrti je v knížce Kdo se bojí smrti od Jana van Helsinga. O pohřbívání zase kniha Tlouštíci hoří rychleji. To je výborná a vtipná knížka. Jinak v českých podmínkách moc nevím – což neznamená, že neexistují, ale nečetla jsem nic takového.

 

Svou nejstarší dcerku máte v režimu individuálního vzdělávání. Kdy jste začala, nebo společně s vašimi dětmi jste začali, uvažovat o domácím vzdělávání?

Moje dvě starší děti chodily do školky přibližně dva roky. Pak se začaly shodně vyjadřovat ve smyslu, že je to nebaví. V ten moment jsem si plně uvědomila fakt, že mohou ze školky odejít. Už když do školky šly, věděla jsem, že nechci klasické vzdělávání, takže nastoupily do alternativní školky waldorfského tipu. Když mi později řekly, že je to nebaví a že chtějí žít více se mnou (i když to přesně takto neřekly, ale já jsem si to přeložila jako: Mami, my chceme žít s tebou život, co žiješ ty), v ten moment se to nejspíš zlomilo. Měla jsem ještě rok, abych si rozmyslela, co s Grétkou bude, než dospěje do věku, kdy ji budu muset někam zapsat. Teď už je prvňák.

 

Děti vzděláváte doma, do toho píšete knížky a blog, jezdíte na přednášky… Jaký je váš time managment?

Napsat knížku zas není taková „rocket science“. Tu napíšete za dva tři měsíce po večerech – když píšete rychle. Přes den jsem hodně s dětmi. Máme tzv. střídavku na domácí vzdělávání s dalšími rodinami. Dva dny mám volné, kdy mohu být bez dětí – tam si dávám buď rozhovory nebo čas na sebe – začala jsem se o sebe zase starat. Většinou píšu po večerech. Dospěla jsem do fáze, že už chodím do půlnoci spát. Dva a půl roku po smrti muže jsem pracovala každý den přes půlnoc. Ke změně jsem se ale musela propracovat. Je to dané i tím, že jsem mohla zaměstnat lidi, kteří za mě dělají spoustu věcí, které jsem si dřív dělala já. Teď vše mohu s důvěrou předat dál.

 

Vaše současná práce se skládá z knížek a přednášek. Jak to začalo s přednáškami?

Aktuálně je to důležitá část přísunu financí, ale ze začátku to tak nebylo. Někdo mě poprosil, zda bych nepřijela něco říct na nějaké téma. Až nyní si za to mohu říct nějaké peníze. V současné době jsem ve stavu, kdy mám pozvánky do konce roku, a i kdybych jezdila obden, tak vše stejně nepokryji. Mohu si vybrat, kam půjdu a o čem budu přednášet. Je to velmi příjemné období. Mám spoustu možností, nejsem tlačená do agresivního marketingu nebo prodeje. Navíc s tím nejsem srostlá, takže to mohu kdykoliv opustit, což považuju za jednu z nejdůležitějších věcí. Spousta lidí to má jinak. Začne podnikat, třeba i na mateřské, a pak je s nimi projekt tak moc propojený, že i když je kůň dávno mrtvý, stále do něho mrskají a jedou na něm, ale v konečném výsledku ubližují sami sobě. Jsem ráda, že si ubližovat nemusím.

 

Jednou jste mluvila o tom, že jste si už jako malá dělala věci podle svého. Někdo nedokáže dělat věci podle svého ani jako dospělý. Jak člověk dospěje k tomu dělat věci podle svého? Nebo jak si tuto schopnost udrží z dětství?

Určitě jako dítě jsem to měla. Ale pak jsem si to nechala vzít – školou, a následně prací, která byla jen navázáním na školu. Fungovala na podobných principech. Žila jsem „ideální“ život, ale pouze objektivně ideální. Ze zpětného pohledu pro mě ideální vůbec nebyl. Cesta zpátky, nechci říkat, že byla těžká nebo bolavá, ale nebylo to úplně jednoduché. Přestat lhát sama sobě, to bylo těžké. Pomohly mi v tom děti i smrt mého muže. Když už vím, jaké to je být sama sebou, už se z toho nechci nechat znova vyrvat. Nechci žít život, který mi nepatří. Abych pak, až mi bude sto let a budu ležet na smrtelné posteli, koukala a litovala toho, co jsem udělala sama se sebou.

Být svá je pro mě takový pramen štěstí, který se promítá úplně do všeho, co děláte. Do výchovy, do vztahů k lidem, do toho, jak koukáte na svět – jestli se vám v něm líbí nebo ne. Jak hodnotíte věci, které se vám stanou. Tam to všechno začíná.

 

Jaký je tedy teď váš směr?

Můj směr je neodpojit se sama od sebe, i když moje pravé já určitě bude někam putovat. Tak aby mi někam neuteklo nebo naopak já neutekla jemu. A mám období, že se šťourám v různých hloubkách sebe sama. Takže je s pomocí jednoho člověka, který mi v tom pomáhá, odkrývám. Dopad to má takový, že jsem většinu lidí ze svého okolí úplně vypnula, protože to nedávám a nemůžu se s nimi šťourat tak hluboko, jak já potřebuju. Víc jsem zabředla do své rutiny. Víc mě baví užívat si se svými dětmi. Jsem tedy aktuálně velmi asociální, málo kreativní, ale baví mě to.

 

http://www.krkavcimatka.cz/

https://www.facebook.com/krkavcimatka/

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Milanem Uhdem

BRNO: Svou první divadelní hru představil veřejnosti v pouhých dvaceti osmi letech. Tu prozatím poslední - pro své „domovské“ Divadlo Husa na provázku - ve dvaaosmdesáti. Mezitím se odehrával jeho skutečný život, plný peřejí, o kterém vypráví v autobiografické knize Rozpomínky. Co na sebe vím (TORST/HOST, 2013). Milan Uhde - dramatik, esejista, prozaik, básník a polistopadový politik - o něm s nezvyklou otevřeností a pokorou hovoří také v následujícím rozhovoru.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

V roce 1964 jste jako dramatik debutoval hrou Král-Vávra, kterou mnozí považují za váš umělecký vrchol. Co se vám tenkrát podařilo sdělit? Šlo především o výpověď mladého rozhněvaného muže?

Samozřejmě, že jsem byl rozhněvaný mladý muž, ale jen z rozhněvanosti se ta hra nerodila. Měl jsem šťastný nápad opřít se o báseň Karla Havlíčka Borovského – o jeho Krále Lávru. Příběh vzbuzující úsměv, dokonce smích, je ve skutečnosti strašně hořký. V jeho nejsmutnějším verši se totiž říká: „…zvykli si Irčané.“ Na jiném místě ovšem zazní tón: „Jenom holičové zvyknout nemohli, na šibenici je málo pohodlí.“ To je Havlíčkův postřeh, že setrvačnému návyku odolávali pouze holiči, prostě málokteří, přímo zasažení. Profesor Patočka je nazval otřesenými. Dnes vím, že nejde o nic specificky českého, ale tehdy se mi zdálo, že je to ta nejpříšernější česká bolest, že i na šibenici si většina zvykne. To bylo víc než kritika komunistické strany, kterou jsem už v té době velmi neměl rád.

Pamatuji si, že mi po premiéře Miroslav Červenka napsal: „Ty jsi jen o čtyři pět let mladší než já, ale my všichni – totiž spisovatelé kolem měsíčníku Květen – vycházíme z důvěry v člověka, zatímco ten Tvůj lid obojího pohlaví – to je hrozná sebranka!“ Tak já nevím, jestli hrozná. Snažil jsem se zobrazit své postavy jako pochopitelné. Nejhorší na tom totiž je, že návyk na šibeniční situaci je pochopitelný. Chceš obětovat štěstí svých dětí? Nechceš? Tak se přizpůsob! Ono to jde. A to mě od té doby pronásleduje.

 

Měl jste svého prvního čtenáře, o kterého jste se mohl opřít?  

Tady mně pomohl – rád přiznávám – můj starší přítel a učitel dr. Oleg Sus (český estetik, literární vědec a kritik, pozn.: redakce). Vykládal jsem mu svůj záměr v rámci společných redakčních hodin v Hostu do domu: že mám v plánu dva mladé novináře – Červíčka a Kolíčka – zobrazit jako burcující sílu. A on mě pokáral: „Jakou burcující sílu? Nezlob se, to je z prdele…“  Povídám: „Proč?“„Přece to víš, jako já to vím, všichni to vědí, že režim je špatný. Mladí rebelové se nakonec zlomí. Kdo má pocit, že je lepší, morálnější než druzí, a chce je burcovat, ten dopadne bídně.“ Vyložil mi, že patos není v odhalení, že komunistická strana je zločinná, ale že je důležité uvědomit si, že stav společnosti je naše společné dílo. Ne celé, ale leccos z něho. Jak říkal nacistický vrah Heydrich: Češi jsou jako tráva. Když přes ni přejede tank, položí se a přežijí. Jakmile tank projede, tráva se hned začne zvedat, dokud nepřijede další. Tím není řečeno, že má každý čestný člověk zahynout pod tankem. Ale česká přizpůsobivost, která jde mnohem dál, než je nutné, je zdrcující.

Přiznávám, že sám jsem se také v mnohém přizpůsoboval – i jako chartista. Přišel kamarád Jaroslav Šabata a řekl: „Milane, v Praze jsme se poradili – do další trojice mluvčích Charty nastoupíš ty.“ Povídám: „Jaroslave, to není dobrá volba. Mám dvě děti, širší rodina se od nás odvrátila a nemáme nikoho, kdo by nám pomohl. Živí nás manželka a ta musí chodit do práce. V zaměstnání číhají jen na to, že jednou nepřijde přesně v sedm ráno, a hned dostane první vytýkací dopis a pak druhý. Já musím být o půl sedmé k dispozici doma, aby mohla poklusem k píchačkám, a jako mluvčí za to nemůžu ručit. Když mě v sobotu zatknou a posadí na osmačtyřicet hodin za mříže, manželka nebude moct do práce a přijde o ni.“

V něčem je přizpůsobivost člověka podle mne přijatelná: ví, kolik si může dovolit, a kolik ne. Jsem pro střízlivou úvahu: Chartu jsem podepsat mohl.

 

Je Král-Vávra dnes ještě hratelný?

Není. Mohl být sdělný jen v určité situaci, kdy byli „vyvražděni holiči“. Uvědomil jsem si to v roce 1990, když můj přítel Jan Růžička režíroval tu hru v Hradci Králové. Varoval jsem, aby to nedělali, že to vyjde do hlucha. A měl jsem pravdu. Na premiéře se nikdo ani nezasmál. Expozice, kde se mluví o vyvraždění holičů, přestala být aktuální. Dokud se nevraždilo – a hromadně, postrádá hra všechen patos.

 

Jinými slovy, potvrzujete, že divadlo je jedinečné médium – divadlo jako komentátor současnosti, jako detektor lži – a především jako umění metafory?

To je obrovská zbraň divadla, ale musí se používat s talentem. Fotografovat skutečnost je sice krásné, ale fotografie na divadle kulhá. Dobré divadlo je podle mne vždycky metaforou. To znamená, že nestřílí přímo… Za komunistů aktuálně vyznívalo, že „v Thébách je velmi špatná situace“. Thébský vladař v Sofoklově Králi Oidipovi říká: „Já na to přijdu, odhalím, kdo to zavinil.“ Ale brzy se začne i velmi tupému divákovi vyjasňovat, že viníkem je sám král. V tom je silný patos. Proto tu hru komunisti neměli rádi. I když režisér navlékl herce do antických tunik, tak každý věděl, že se hraje o nás: Tys to zavinil, a teď to vyšetřuješ! A ještě ten fantastický vrchol, že on to vyšetří dokonale, uzná to, zřekne se vlády a oslepí se. – Politické divadlo pracuje nejenom s nápadnou podobou skutečnosti. Úžasná je domnělá nepodoba!

 

Souhlasíte s tím, že vedle obrazu, vedle sochy zůstává slovo i přes staletí?

Teď se říká, že je devalvované. Já tomu nevěřím. Politici a jiní zneuživatelé jazyka na to nestačí. Jazyk je náramná síla. Pramen vody živé. A nikdo ho nedokáže zkalit. Jsem přesvědčený, že i když, řekněme, budeme dělat nonverbální divadlo, a tím se zprofanované mluvě vyhneme, žádnýma nohama neutečeme základní situaci, která je buď pravdivá, nebo není. Věřím v sílu slova, které je přesné.

 

Pokud jde o dramatika, bez talentu by se neobešel.  Ale dialogk tomu je asi třeba trpělivosti, učit se naslouchat a hlavně cizelovat. Jak jste na to šel vy?

Víte, když máte před sebou – teď mluvím o Králi-Vávrovi – geniálního Havlíčka, který využil rytmický vzorec lidového tance – kolomyjky, aby  vyjádřil nejsložitější věci, tak nejde se rozžvanit. Dialog se nemůže rozmělnit a rozlévat do šířky, nýbrž musí usilovat o jakousi gnómičnost. V Králi-Vávrovi je výrok, který jsem vložil do úst Řediteli zemské poloosy: „Dnes zní otázka tak: Buď ovládneme my kulturu, nebo kultura nás!“ Patronem byl Havlíček. Stejně tak v Baladě pro banditu mi pomáhalo sousedství lidové písně, vlastně z nouze ctnost. Původně jsem – zakázaný dramatik - navrhl režisérovi Zdeňku Pospíšilovi, svému pokrývačovi, že mu vytvořím do hry songy, ale on řekl: „Mili, to nepůjde, taktak mi budou věřit, že jsem sepsal dialogy, a když uslyší ty tvý složitě rýmovaný texty, uhodí na mě: ´Zdeňku, hned se přiznej, kdo ti to napsal!´“„Máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Použiju lidovou poezii.““To jo, to mně budou věřit, že jsem ji s manželčinou pomocí přeložil – z ukrajinštiny, ze slovenštiny…“

Máte-li v uších lidovou poezii, její gnómičnost je nakažlivá: „Jatelinka drobná trávu převyšuje, ať se u mé milé žádný nestavuje. A když se zastaví, ať ji nemiluje, nebo se krvavé polívky napije. Krvavá polívka, ta je tuze horká, však ji navařila moje milá holka.“ To je pouhých šest veršů, a je v nich celé drama.

Když jsem psal dialogy pro Baladu a pořád měl před sebou tuhle nádhernou lidovou poezii, tak jsem text seškrtával a seškrtával. Bohužel, poslední škrty jsem režisérovi dodal ve fázi, kdy už herci uměli své party zpaměti. „Je pozdě,“ řekl Zdeněk. „Já jim to z huby rvát nemůžu!“ Zoufale jsem namítl, že je tam spousta vaty, spousta štěrku. „Mili, to se nedá nic dělat.“ On měl příšernou, cynickou zásadu, kterou převzal od Evžena Sokolovského: „Něco sežerou světla a něco lidi,“ a v Baladě ji aplikoval, pokud jde o některé textové detaily. Ještě nedávno, když se hrála, musel jsem hlídat, aby herci dostali správný text. Někteří si psali do Husy na provázku a dostali ten neseškrtaný, takže když jsem přišel na premiéru, zjistil jsem, že tak jsem to přísně vzato nenapsal. Bránili se – v textu to tak je.

Jako autor znám dva druhy radosti. Jednak radost z nápadu, to si říkám, že ještě nejsem vyhaslý, a pak radost, když přijdu na to, že ten nápad musím škrtnout. Svého času jistý režisér režíroval mou úpravu jedné klasické hry, musel to vzít na své jméno a povídá: „Mě ty vaše dialogy serou. Jsou úplně voholený. Tam si herec nevydechne. To je rozhlasový dialog, na divadle se to musí trošku rozvést.“ Povídám: „Tak já to teda nerozvádím.“

Jsem pro chytrého diváka, který si poslechne lidovou píseň a ví, co si má myslet. A můj dialog v Baladě pro banditu chce být takový, i když má k ideálu daleko. – Škrtání je prostě kultivující činnost.

 

Divadelní dialog s využitím metafory počítá se schopností divákovy imaginace…Nebylo tehdejší publikum paradoxně mnohem vnímavější než dnes?

Existoval obrovský hlad po kusu pravdivého sdělení, a to bylo něco, co mě nesmírně povzbuzovalo. Domníval jsem se, že pokračováním tohoto hladu je disent. To bylo ohromné společenství! Už to, že se tam sice hlasovalo, ale když někdo namítl, že s něčím nesouhlasí, chtěli jsme vědět, co mu vadí. Byli jsme ochotni hledat shodu tak dlouho, až budou souhlasit všichni, a s čím někdo nesouhlasil, to se škrtlo. Nikdo nikoho nesměl přetlačovat.

Mé obrovské zklamání tkvělo v tom, že společnost po listopadu ´89 výzvu Charty nepřijala. Kamarádka-spolužačka, s níž jsem se dvacet let neviděl, mi řekla: „Já jsem tě jako chartistu obdivovala, ale pak jsem se dozvěděla, že jste měli finanční podporu ze Západu, a obdiv skončil.“ Taky si lidé v novinách přečetli, že mezi chartisty byli policejní agenti, a v knize Jitky Vodňanské, že se pořádaly hostiny, kde se pilo pravé šampaňské, ba dokonce stará whisky. Já tu příležitost neměl, ale někteří ano. Na to odpovídám – Václav Havel byl světový autor, pobíral honoráře, koupit si dvacetiletou whisky měl zač. Taky bych si ji koupil, kdybych byl světový autor. A pak – on nebyl asketa a nikdy to o sobě netvrdil.

Výzva Charty – to byla obrovská polemika s přizpůsobivostí. Není přitom nutné polemizovat až k sebezničení! František Ringo Čech mi v televizní diskusi na Nově namítl: „To se nezlobte, já jsem se nechtěl dát zavřít.“ Reagoval jsem: „Ani já. Když jsem posílal hru do zahraničí, myslel jsem na to, aby tam nenašli něco proti paragrafu o poškozování republiky v cizině. Ale odeslal jsem ji.“

My vyznáváme Jana Palacha. Ten to za nás pověděl, to je naše svědomí. Ale když tři roky po jeho sebevraždě byly volby – mně se zdálo, že uplynuly sotva tři měsíce –, nacválalo tam devětadevadesát procent lidí. Přitom neúčast neznamenala zásadní riziko.  

Mnozí známí mi říkají – my jsme neměli na to podepisovat Chartu. Já to po nikom nechtěl. Dokonce jsem polemizoval s Pavlem Kohoutem o Antichartě. Napsal jsem, že kdyby mě nechali aspoň překládat z ruštiny, jak jsme to měli původně domluveno s kamarádem Janem Zábranou, tak bych ji možná taky podepsal. Ale oni mě připíchli na zeď a nedali mi na vybranou, takže jsem musel stát rovně. A přišel jsem na to, že to nestojí žádnou nadlidskou námahu, že to jde jakoby samo a dá se to vydržet. Dnes chápu, že společnost v roce 1977 řekla Chartě: Ne. Bylo nás dvě stě čtyřicet šest nebo nakonec dva tisíce signatářů neboli holičů, řečeno po havlíčkovsku, a Čechů-Irčanů deset milionů, kteří se úzkostlivě snažili osudu irských holičů vyhnout. Opakuju: Je to pochopitelné, ale mám pocit, že i proto jsme dnes tam, kde jsme.

Chystám se na to téma napsat úvodník. Dobré drama se kompozičně rozvíjí v duchu expozice. Jestli vám po kolizi a krizi vychází katastrofa jako nenapravitelná a nepřipouští katarzi, musíte se jako autor vrátit zpátky a podívat se, v čem je expozice vadná. Ale v životě je to nevratné. Jednou provždy už je hotovo, katastrofa nastala nebo se do ní řítíte a říkáte si, propána, kdy to vlastně začalo? V devadesátých letech, nebo už v sedmdesátých a osmdesátých? Anebo za protektorátu? Nebo v roce 1918 nebo 1945, kdy jsme dostali svoboděnku víceméně darem? Já tu expozici pořád promýšlím. Bertolt Brecht mi napovídá, že přizpůsobivost je chytrá a dobrá, protože umožňuje přežít, ale uvědomuju si, že brechtovská nápověda má i druhou, odvrácenou stranu.  

 

V Králi-Vávrovi jste vlastně předjímal i „bezčasí normalizace“…

Až na to, že normalizace už nevraždila. Upalovala na pomalém ohni, což je velice humánní. Oni vás opékají a opékají a vy si říkáte, ještě to jde, ještě to jde, a pak najednou do vás píchnou, a už jste měkkej, protože jste hotovej. Už jste upečenej a k snědku.

 

Jak se dnes díváte na polistopadové angažmá disidentů v politice? Bylo disidentství kvalifikací pro vstup do politiky?

Nebylo. Já jsem se o tom přesvědčil jako ministr. Spolupracoval jsem s některými lidmi z disentu. Při vší úctě k jejich zásluhám, byli přesvědčeni, že už mají díky svému utrpení odpracováno. Karel Srp byl sice výborný disident a udělal skvělou práci v Jazzové sekci, ale problematiku Knižního velkoobchodu jako ředitel příslušného odboru promeškal, takže vznikla šílená situace: dluh za 400 milionů nezaplacených knih. Kdokoli z nakladatelů, kteří tam dodali zboží, a nedostali je zaplacené, mohl dát Knižní velkoobchod do konkurzu, a všechny ty nádherné uskladněné publikace by se prodávaly za pětikorunu, zatímco knihkupci by jako konkurenti krachovali. Proto jsem se s Karlem Srpem dostal do konfliktu. Ale na druhé straně byli na ministerstvu kultury letití a pilní pracanti, a ti mi říkali: „Ta Jazzová sekce – vždyť podnikala načerno. Právem jsme je skřípli.“ Já jsem se děsil. Zkrátka ocitl jsem se mezi dvěma ohni.

Disidentství rozhodně není samočinná kvalifikace pro politiku. Disidenti byli stateční, někteří se po listopadu 89 osvědčili, a někteří ne. A také až na malé výjimky všichni z politiky nakonec odešli nebo vypadli.

 

Prý jste se nechal slyšet, že vstup do politiky považujete za svou největší životní chybu…

Ne, krok do politiky v roce 1990 bych byl kdykoli zopakoval, kdyby se dal život vrátit zpátky, ale jednal bych jinak. Ve chvíli, kdy jsem pochopil, že má politická strana ODS stagnuje, že opustila nejpozitivnější složky svého programu - bylo to lidské dílo, nikoli božský projekt -, měl jsem kriticky a nahlas reagovat. Uvědomoval jsem si nebezpečnou kolektivní spokojenost se sebou, to nabubřelé volební heslo „Dokázali jsme, že to dokážeme!“ Tehdy jsem sice navrhoval jiné: „Budeme pokračovat,“ ale hodně tiše. A tak jsme ty volby pěkně prohráli. Jako kritický člověk jsem si bohužel počínal, až když bylo pozdě, jak o tom jinde a jindy zpíval Svatopluk Karásek: „Věci jsou moc rozjetý.“ Byly. To si kladu za velikou a neodpustitelnou vinu. Kvůli ní jsem politiku opustil a už se do ní nikdy nechtěl vrátit.

 

Před 30 lety – v roce 1989, ale ještě před listopadem – jste byl pozván do Ostravy, abyste při oficiální příležitosti přečetl mladým svazovým divadelníkům svou hru. Co jste v té chvíli cítil jako člověk, který byl po léta tabuizován? A co jako autor, který právem mohl být ješitný?

Situace zakázaného autora mě ješitnosti odnaučila. Chodil jsem na představení Provázku. Viděl jsem při vší skromnosti , že například Balada pro banditu je dobré divadlo, a učil se mít z něho radost a odhlížet od toho, kdo je pod ním podepsaný. Vedle mne seděly mladý, krásný holky – mně bylo tehdy osmatřicet – a jedna si všimla, že mám v ruce program, momentálně beznadějně rozprodaný. Povídá: „Jé, půjč mi ho.“ A po představení tleskala a tleskala. Měl jsem radost – a na mou duši, vůbec jsem necítil úkorně, že nikdo neví, že ten potlesk patří i mně. Ale když jsem přijel na to ostravské čtení, najednou jsem pocítil, co to je být vyřazený. Nikoho z účastníků, kteří si vzájemně tykali, jsem neznal. Alice Šimonová, ta se mi představila, povídá: „Jdu na vodku, pozval mě Steiger!“ A já jsem nevěděl, kdo to je. Věděl jsem jen, že existuje dramatik Steigerwald, ale že mu říkají Steiger, to jsem si pracně domýšlel, a chvíli mi to trvalo. Najednou jsem cítil, že jsem host. A pak jsem se dozvěděl, že Vlaďku Potůčkovou, svazovou úřednici, den předtím pozvali estébáci a řekli jí: „Víme, že ve chvíli, kdy pan Uhde začne číst, otevřou se dveře, vstoupí Václav Havel a vypukne protistátní provokace. Vy o tom taky víte a teď nám řeknete, kdo to organizuje!“ Plakala, byla to mladá holka a takovému zážitku byla vystavená poprvé. A já jsem si povídal - ježíšikriste, neměl pravdu Milan Lukeš, když mladé kolegy varoval, nezvěte ho, nedělejte to, bude strašlivej malér? Nesmíme chtít všechno najednou. Neměl pravdu? Neměl jsem zůstat doma? Neměl jsem říct: Nepřehánějme, počkejme? To všechno se ve mně ozývalo. A přitom jsem viděl, že se ke mně všichni chovají přátelsky. Měl jsem radost, ale tu radost provázely nejisté pocity, které jsem do té doby nezažil. 

 

Už jsme si řekli, že divadlo má tu vzácnou schopnost komentovat současnost - bylo tedy na jaře roku 1989 do jisté míry spolutvůrcem společenských a politických změn?

Ne, já jsem přesvědčený, že divadlo jako instituce to nebylo – to by bylo neskromné. Rozhodly statisíce lidí na manifestacích. Ale protože divadlo je nesmírně citlivé, okamžitě si někteří herci včetně jedinců, kteří léta předtím účinkovali v prorežimních kýčích, všimli toho, co mnozí přehlíželi: že změny jsou na spadnutí. Uvědomovali si to na rozdíl od některých i talentovaných politiků. Václav Klaus ještě pár dní před 17. listopadem poskytl ve Vídni interview: U nás je klid. Všechno je stabilizované. Nic zvláštního nečekám. -  Opravdu nečekal. On totiž nevěděl. Ale někteří herci věděli.

Když na Národní třídě zmlátili studenty a vzplála první jiskřička, člen Činoherního klubu Petr Nárožný pronesl veřejně: „Naše děti nám nikdo mlátit nebude!“ No řekněte proti tomu něco. To nemohly ani hlavy ústředního výboru komunistické strany.

Herci cítili útisk až do morku kostí. Romanopisec se dokáže zamknout do pracovny a psát svou sedmidílnou ságu. Říká si, však ono to jednou vyjde, a když ne pozítří, tak to vydají mé děti. Kdežto do divadla jako veřejné instituce ta špína zvenku vtéká všemi otvory. V divadle na ni narážíte každou minutu. To se nesmí, tamto se nesmí, toho odvolali, tomu řekli, že nesmí hrát ve filmu, tomu ředitel televize vyhrožoval: „Odmítáte hrát Klementa Gottwalda? Jak chcete. Nepomohl jste nám, nepomůžeme vám.“ To znamenalo – už si ani neškrtnete.  

Zásluha herců spočívala v tom, že „uslyšeli volání doby“ a přenesli je mezi lidi, protože lidi je znali. Václava Havla tehdy ne, ale Zdeňka Svěráka ano. Herci pochopili, že zavírat se nebude, proto začali houfně podepisovat Několik vět. To volání bylo na jaře už tak čitelné, tak horce aktuální, že si mnozí dokonce uvědomili, že je dobře být mezi signatáři a rebely.

 

Nedávno jste v Divadle Husa na provázku uvedl svou novou hru podle biblického příběhu - Mariina volba. Její reprízu jsem shodou okolností viděla den poté, co hořela pařížská katedrála Notre-Dame. V době, kdy se ve společnosti vede debata, jaké a zda vůbec máme evropské hodnoty, najednou vnímáme jasně. Hoří symbol křesťanství! To jsou ty evropské hodnoty? Naše křesťanská civilizace?

Problém spočívá v tom, že se evropských hodnot hlasitě dovolávají ti, kteří o nich nemají ani potuchy nebo jsou jim lhostejné. Zatímco ti, kdo je vyznávají, halasnými slovy šetří. Katedrála je bezesporu evropský symbol, a to, že se teď zvedá vlna solidarity a všichni skuteční Evropané chtějí přispět, je dobrá zpráva. Jen bych si přál, aby ten požár byla náhoda, aby to nebyli zlí a špatní lidé, kteří si na katedrále vybili své komplexy.  Evropa je do té míry prorostlá křesťanstvím, že i člověk, který nechodí do kostela a má odtažitý vztah k náboženství, nese si křesťanství pod kůží. To je něco, čeho se nedokáže zbavit. Teď jde o to, buď si to hlouběji uvědomit a počínat si podle toho, nebo to proměnit například v manifestační slogan: Chráníme evropské křesťanské hodnoty, a proto sem nepustíme ani jednoho azylanta.

 

Když se ohlédnu na vaši tvorbu, tvorbu ironika a ostře formulujícího dramatika, není s podivem, že vy, kterému máloco bylo svaté, ve zralém věku napíšete hru na motivy biblického příběhu?

Já jsem čtenář Bible od útlého dětství. Jsem od narození pokřtěný jako katolík a hlásím se k tomu, ale stal se ze mne katolík natolik špatný, že jsem se dvakrát oženil mimo chrám a má druhá žena je opět bez vyznání. Dokud neuvedu svůj život do pořádku, nedostanu u zpovědi rozhřešení. To je taky součást křesťanských dějin: nejprve se vyznat z hříchů. Co jiného jsou mé autobiografické vzpomínky než forma zpovědi? 

Mluvil jsem o tom s Otcem Jiřím Reinsbergem od Týna a on mi nabídl, abychom k němu zašli, že si s mou ženou pěkně promluví a oddá nás. „No jo,“ říkám, „ale to bych jí musel vysvětlit, že jsme zatím pět let spolu žili hříšně. Z mé strany to byl dokonce hřích smrtelný. Ona by mi jistě vyhověla, protože si přeje, abych byl spokojený. Ale já nevím, jestli mi to poleze dobře z huby.“

A on se zeptal: „Že ty si manželky vážíš víc než celé naší církve?“ A já na to: „Otče Jiří, teď jste to řekl.“„Tak víš co? Nech to být, jak to je.“

Takový jsem já katolík. Ale snad jsem v něčem zrál a dozrál. Takovou přitakající, kladnou hru jsem v životě nenapsal, a jsem tomu rád. Přeji si přitakat životu a světu jako Maria. Ona je pro mě strhující bytost, a zároveň velmi lidská. Není svatá. Přes veškerou režisérovu snahu - pořád jí nastrkoval Josefa jako Ježíšova otce - dítě neměla s jeho pěstounem. Neposkvrněnému početí rozumím tak, jak to v mé hře říká Anděl: „Bůh dí: Počít není hříšné.“ To si jen lidé vymysleli, že některá početí jsou odsouzeníhodná. Ježíš podle mě nic takového netvrdil. Bible je kolektivní dílo, kniha redigovaná, proškrtávaná a doplňovaná mnoha spoluautory. Čtu ji s velikým zájmem a úctou, ale přímé závazky z ní neumím vyvodit.

 

A není v tom jistý rys Milana Uhdeho, člověka židovského původu, který si čte tóru a ví, že s jejím interpretem se také mění její výklad?

Dobrá otázka, žádný vliv nejde vyloučit. Ale tóru jsem nečetl. Dodám, že jsem dlouho nevěděl, že jsem napůl Žid. S vyvoleným národem mě vědomě spojuje jenom to, že jsem málem skončil v Terezíně a dál. Jinak jakmile slyším o vyvoleném národě, tak se bouřím. Vyrostl jsem v křesťanské víře. Upevňovala mě v ní matka, původem skutečně Židovka po obou rodičích. Ale upevňovala mě úspěšně.

 

Vnímám dobře, že hlavní motivací vaší hry je kompliment vůči mateřské lásce? Lásce, která je nezpochybnitelná?

Jsem monogamní člověk, což není má zásluha, ale tak mě vybavila příroda. Proto také polygamní muže chápu a neodsuzuju. Ale zažil jsem krach jedné lásky a k stáru se přesvědčil, že je láska k ženě přesto silná jako smrt, a skrze ni pochopil i jiné city, například lásku mateřskou. Láska je konstitutivní prvek lidskosti. Svatý Pavel říká, že kdyby lásku neměl, nebyl by ničím. Lásku můžete stokrát vysvětlit různými chemickými pochody: jsou to memy, které umí vědec v člověku vzbudit. Vždyť je to stará historie – nápoj lásky dali vypít Abelardovi a ten konal leccos, co by jinak nekonal. Ale to lásku nezpochybňuje. To jsou jenom doplňující, kontextuální jevy. Na některé hodnoty spoléhám, protože jsem se o nich přesvědčil na vlastní kůži. Viktor Emil Frankl napsal: „Jestli miluju, pak přijímám i důsledky, které to pro mne přináší, a konám činy, jež z toho plynou.“

Věřím ve smysl lásky. Proto věřím i ve smysl stvořitelského díla Božího, které pro mne ztělesňuje veškerý Smysl.

 

V tomto případě se vracíte do expozice?

Samozřejmě. Bůh Stvořitel je pro mne ovšem také ten, který nás skrze Syna bude soudit na konci světa. A protože věřím v jeho Poslední soud, jako dramatik se snažím nikoho nesoudit. Neznám Boží logiku. Ale jsem přesvědčen, že existuje a je spravedlivá.

 

Dokáže autor rozpoznat okamžik, kdy už uvnitř „nezní“?  

Můj guru, veliký básník Oldřich Mikulášek, mně říkával: „Když vydám knížku, tak měsíc dva tři nepíšu a ptám se, bože, jestlipak zase začnu? Třeba už to neumím!“ Malíř Bohumír Matal jednoho dne oznámil: „Kamaráde, nedokážu namíchat barvu!“ On, mistr barev. Nevěřil jsem mu. Ale on trval na svém a začal črtat uhlem takový smutný kresby. To už na něj klepala smrt.

Vím, že to přijde, a připravuju svou hodnou ženu na to, že brzy nebudu mít co říct. Doufám, že tu chvíli rozpoznám, protože jsem ji už kdysi prožíval, a trvala dlouho.

V šedesátých letech jsem pořád hledal takzvaný nápad, protože jsem myslel, že tak vzniká divadelní hra. Psal jsem texty, některé byly možná zajímavé, ale nebyly naléhavé. S výjimkou Krále-Vávry, ale toho jsem pořídil ze všech nahromaděných mladistvých zásob, a tvarově byl nezralý. Má druhá hra Děvka z města Théby byla vysloveně špatná. Vymyšlená, vykalkulovaná.

Uvědomil jsem si, že jsem si osvojil jen jakousi dovednost. Dovedu rýmovat, dovedu naexponovat situaci, aby byla napínavá. Ale ono to nebylo k ničemu. Pak si najednou příběhy začaly hledat mne a hledají dodnes. A tak pevně doufám, že až hledat a naléhat přestanou a objeví se pocit němoty, která bude předzvěstí konce, řeknu si slovy Fráni Šrámka: „Snaž se, jak chceš, poeto, už to nejde, vrže to.“ 

 

 

Vizitka

doc. PhDr. Milan Uhde (nar. 28. 7. 1936)

Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, poté pracoval jako redaktor brněnského měsíčníku Host do domu. V letech 1972–1989 byl jako spisovatel zakázán. V roce 1977 podepsal Chartu 77. Pod pseudonymy psal divadelní hry, mj. úspěšnou Baladu pro banditu pro Divadlo Husa na provázku (1975). V roce 1989 založil nakladatelství Atlantis. Po listopadu 1989 se angažoval v politice jako člen Občanského fóra a posléze ODS – byl ministrem kultury, poslancem i předsedou Poslanecké sněmovny.

 

 

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře