Články a komentáře

Co je to scénický tanec

Scénický tanec je obor amatérského tanečního umění, který se postupně konstituoval od 60. let jako svébytný obor v oblasti původně vymezené pojmem „nefolklorní tanec“. Svým obsahem a formami navazuje scénický tanec v tomto pojetí dílem na tradice českého novodobého tance, dílem čerpá ze světových moderních a soudobých tanečních směrů a jsou i soubory a skupiny, jejichž tvorbu lze v tomto směru považovat za osobitě autorskou. Výrazně se profiluje oblast autorského pojetí a experimentálního tanečního a pohybového divadla, které hledá syntézu divadelních prostředků. Inspirační zdroje souborů a skupin scénického tance lze vysledovat v člověku samotném a v životě kolem něj, v současném světě, v lidských vztazích, ale i v přírodě, a především v hudbě. Tento zdroj je velmi rozmanitý: od lidové hudby české, evropské i jiných kontinentů, hudby českých i světových klasiků, přes moderní a soudobou vážnou hudbu, populární žánry, jazz a další směry, po písňovou tvorbu českých i světových autorů. Scénický tanec využívá ve svých kompozicích i slovo, zvuky a pohyb v tichu. Amatérskému scénickému tanci se věnují vedle skupin mládeže a dospělých ve specifické podobě i skupiny dětské, kde vedle uměleckého principu vstupuje i princip pedagogický. (Bohumíra Cveklová, In: pam pam 2-06, s. 1.)

 

Scénický tanec není vnímán jako taneční směr, ale hnutí, které zastřešuje různé taneční styly, metody, školy. Vítán je každý, kdo se k hnutí hlásí. Nejedná se o taneční sport, který je organizován pod hlavičkou CDO (pozn. red. Czech Dance Organization), jako je např. street dance, show dance atp., kde je hlavním kritériem výkon, nýbrž o uměleckou disciplínu, stejně jako současný moderní tanec, balet, folklorní tanec atp. Určujícím hlediskem je zde umělecká výpověď.

 

Scénický tanec má svůj webový portál

Na začátku všeho byla iniciativa dvou osobností, jež se oboru dlouhodobě věnují − Bohumíry Cveklové a Jiřího Lössla, kteří hledali cesty, jak dětský scénický tanec dále rozvíjet a více popularizovat. Výsledkem těchto snah je metodický nástroj pro nové pedagogy, shromažďující po vzoru zlatých fondů literatury a kinematografie relevantní materiál. Jedná se o obrazové záznamy zdařilých vystoupení prezentovaných na celostátní přehlídce, včetně textové analýzy, aby bylo jasné, v čem je dílo hodnotné, a proč patří do národního fondu. Pracovat na novém webu Dítě v tanci začali již v roce 2015.

Fond je bohatě využíván i na akademické půdě jako výukový materiál pro dokladování různosti směrů tvorby a metodiky taneční výchovy na AMU. Velmi se osvědčil zejména během covidu pro intenzivní online výuku. Web funguje ve dvou krocích – v prvním (který je bez nutnosti se registrovat) se uživateli zobrazí všechny základní informace, včetně fotodokumentace, pro zobrazení videoukázek a analýz je nutný druhý krok, tedy jednoduchá registrace. Návštěvnost portálu, který byl znovu spuštěn v březnu 2022, se pohybuje mezi 400–800 zhlédnutí za měsíc. A brzy se rozšíří. Ke stávajícímu webu Dítě v tanci. Národní fond dětského scénického tance přibyde druhý sourozenec – Národní fond choreografií dětských folklorních souborů. Kromě nového portálu najdou zájemci informace o scénickém tanci také v oborovém časopise pam pam.

 

Web Dítě v tanci je jedním z výstupů dlouhodobého výzkumného úkolu NIPOS Živá minulost scénického tance, který trvá sedmým rokem, nejprve jako mimořádný úkol NIPOS (2015–2018), následně jako součást DKRVO (2019–2023). Zachycuje živou historii oboru scénického tance formou vedených rozhovorů jako ojedinělého fenoménu českého amatérského prostředí. V loňském roce se prezentoval dvěma hlavními výstupy:

1) Specializovaná mapa s odborným obsahem si klade za cíl vytvořit v on-line prostředí interaktivní přehled osobností a skupin působících v oblasti scénického tance, a to jak těch současných, aktivních, tak i již neexistujících, ale pro vývoj oboru důležitých.

Podrobně najdete na odkazu: https://scenicky-tanec.cz/ziva-minulost-scenickeho-tance/

2) Specializovaná veřejná databáze: Databáze výpovědí osobností zakladatelského významu a regionálních specifik v oblasti scénického tance. Podrobně najdete na odkazu: https://dbst.cz/o-projektu/

 

Trocha historie českého „scéňáku“

Česká cesta scénického tance navazuje na meziválečné výrazové tanečnice, které čerpaly inspiraci z Isadory Duncanové, Émile Jaquese Dalcroze, Rudolfa Labana ad. V 50. letech komunisté omezili činnost výrazových tanečnic, jmenujme alespoň některé z nich – v Čechách Jarmilu Jeřábkovou a Jarmilu Kröschlovou, Elmaritu Divíškovou na Moravě, ty byly nuceny své umělecké snahy přesměrovat do oblasti taneční výchovy. Obrovské oborové dědictví převedly do výchovy, rozvíjely ho a kultivovaly. V tom je české prostředí unikátní – kdo nesměl, uchýlil se k tvorbě pro děti. Z tohoto vzácného odkazu těžíme a rozvíjíme ho dál. Dětský scénický tanec totiž směřuje zejména k výchově. Scénický tanec mládeže a dospělých klade naproti tomu důraz na uměleckou výpověď.

 

Letem „scéňáckým“ světem

 

Kde se mohou děti scénickému tanci věnovat?

Ve světě se dětskou tvorbou zabývají nejrůznější umělecká centra, často se jedná o tzv. kreativní centra. Nikde na světě ale nejsou takto systematizovaná jako u nás, od r. 1961 v Lidových školách umění (LŠU). Z původně čtyřoborových LŠU máme dnes již pětioborové „ZUŠky“. Základní umělecké školy k oboru tanečnímu, výtvarnému, hudebnímu a dramatickému přijaly i obor filmová výchova. Jejich síť je hustá a nás těší, že téměř polovina tanečních oborů na ZUŠ se věnuje právě scénickému tanci. Kromě něj sem mohou děti a mladiství chodit např. na klasický tanec, mažoretky, street dance atp.

Mimo ZUŠ nabízejí scénický tanec pro děti také soukromá taneční studia (TS), Domy dětí a mládeže (DDM), Střediska volného času (SVČ) a tančit se dá i pod hlavičkou TJ Sokol.

 

Kolik dětí na „scéňák“ chodí a jak svou tvorbu prezentují?

Scénický tanec nikdy nebyl masovou záležitostí, ale spíše svébytným menšinovým žánrem. V posledních patnácti letech už není neobvyklé, že se mu věnují i celé chlapecké skupiny. Dříve byli jednotliví chlapci v souborech spíše výjimkami. Scénický tanec stejně jako každá jiná týmová aktivita má schopnost stmelovat účastníky. Bonusem je rozvoj tvořivosti, vnímavosti, citlivosti k sobě i ostatním. Těší nás, že covidové roky zájmu o obor neuškodily, ba právě naopak. Současný zájem převyšuje mnohde původní stavy.

Statistika, která by nám řekla, kolik dětí se věnuje ve svém volném času tanci, neexistuje. Kvalifikovaný odhad může vycházet z mapování prostředí skrze celostátní přehlídky, ale samozřejmě ne každý, kdo se scénickému tanci věnuje, má potřebu se prezentovat na přehlídce. Celostátní přehlídka dětských skupin scénického tance se koná od roku 1968. Od roku 1992 ji pravidelně hostí Kutná Hora. Celostátní přehlídka pro mládež a dospělé Tanec, tanec… se koná od roku 1979, a od roku 2003 se odehrává pravidelně v Jablonci nad Nisou.

V letošním roce se uskuteční již 39. celostátní přehlídka dětských skupin scénického tance v Kutné Hoře. Zvláště v Kutné Hoře tanec často vstupuje do exteriérů, v posledních letech se pravidelně tančí v zahradách GASKu (Galerie Středočeského kraje), a tanec se tak setkává i  s dalšími druhy umění – bubnováním, výtvarným uměním… tamější prostory k tomu přímo vyzývají. A kolik se tu schází tanečnic a tanečníků? Na krajských postupových přehlídkách se loni prezentovalo cca 240 tanců, na kterých se účastnilo téměř 2400 dětí. Z tohoto bohatství programová rada přehlídky přijala všechny krajské nominace. Ve dvou přehlídkových večerech v Kutné Hoře se objevilo 26 choreografií, v nichž účinkovalo 285 tanečnic a tanečníků.

Ze 14 krajů ČR se krajské dětské přehlídky konají v 11 z nich. Výjimkou jsou Kraj Vysočina, Středočeský a Jihomoravský. Najít pořadatele bývá občas problematické. Zajistit vhodné prostory není vůbec jednoduché, potřebujete baletizol, světla, divadelní prostor, bohužel tělocvična a zářivky prostě nestačí. Někde k přehlídce uspořádají výstavu, výchovný koncert, zkrátka ještě něco nad rámec tance. Samozřejmostí jsou semináře pro účastníky. Stále musíme zdůrazňovat, že se jedná o přehlídku – uměleckou událost, ne soutěž. Nejde o výkon, který lze snadno obodovat, ale o uměleckou výpověď.

Jsme toho názoru, že v umění se nedá soutěžit. Hodnocení jednotlivých tanečních kompozic má přesto svá přesně daná kritéria. Odborník v tom komplexním uměleckém výkonu vidí jednotlivé složky a musí si odpovědět na otázky: Je dítě dobře technicky připravené, aby bylo schopno výpovědi? Nepřeceňuje/nepodceňuje se? Je v souladu, jak se pracuje s prostorem, světlem, jevištěm, jak dítě vnímá skupinu, prostor? Vnímá dítě hudbu, nebo je to jen kulisa, na kterou je vykonáván pohyb? Vychází tanec přímo z hudby nebo je hudba inspirací? V lektorském sboru, který hodnotí jednotlivé kompozice, jsou i lidé ze souvisejících oborů – muzikanti, výtvarníci, dramaturgové, aby byl výsledný hlas vyváženější.

 

Dá se podle vás, jako pedagoga a autora choreografií, tancem ztvárnit jakékoli téma?

V oblasti scénického tance nejde o to, aby pedagog s dětmi „secvičil taneček“, ale vychází z pohybových dovedností svých svěřenců a z toho čerpá námět pro zpracování tématu. Mnohdy téma přinesou samy děti. Ve scénickém tanci, v souladu s trendy ve vývojové psychologii, rozlišujeme tři fáze vývoje dítěte: 7–9 let období hravosti, nápodoby, říkadel – náměty jsou pak nejčastěji zvířátka, květiny, zkrátka příroda a děje v ní; 10–12 let cesta k řemeslu – získávání kompetencí technických i tvůrčích; 13–15 let období, kdy již často před sebou máme vyzrálé osobnosti, schopné samostatné tvůrčí výpovědi – pedagog pak zůstává v roli mentora, dítě přichází s vlastním autorským námětem pohybovým a často i hudebním. Na webu Dítě v tanci najdete aktuálně 88 ukázek těchto vystoupení. Častá je inspirace přírodou, živly, počasím, tradiční náměty se opakují, ale určitě si všimnete, že mezi ně vstupují věci nové – literatura, výtvarno, hudba – zdroje jsou různé. Zmíním alespoň choreografii Vertikální plány, která se inspirovala Kupkovými obrazy. Ano, až sem, k velmi abstraktním kompozicím, se dá s dětmi zajít.

 

Jak se děti ke scénickému tanci vlastně dostanou?

K tomuto tématu máme dlouhodobý institucionální výzkum NIPOS, tedy ověřená kvantitativní i kvalitativní data. Kluci a holky se k tanci dostávají jinak. Dívkám jsou často příkladem matky, pro muže jsou zásadní taneční, tedy vztah k tanci často objevují až v 15 letech. Posledních patnáct let však zaznamenáváme posun – kluci si cestu k tančení začínají nacházet už v mladším školním věku. Souvisí to s proměnou společnosti. Nahlížení na genderovou roli podle pohlaví se mění, společenská šablona už není tak přísná. Před patnácti lety by se klukovi smáli, že chodí na tanec, dnes už ne. Bylo to téměř odsouzeníhodné, když se skupinou holek vystupoval jeden kluk, který to ale ustál. Dnes kluci přibývají, protože zjišťují, že tanec není legrace, ale pořádný fyzický zápřah, spočívající také v tom, že je do akce komplexně vtažena celá osobnost – fyzická náročnost se pojí s tou mentální. Nejde jen o stereotypní opakování nějakého pohybu, ale umění interpretovat ho po svém, což je výzva pro každého. A ještě jeden aspekt v této souvislosti zmíním, pro kluky je na rozdíl od holek strašně důležitá prezentace. Holky tančí, protože tančí rády, kluci tančí, protože se rádi předvádějí. Nepitvoří se, ale mají potřebu prezentovat, že v tomhle jsou dobří a že si zaslouží potlesk. Holky tohle mnohdy nepotřebují.

Také pro mě byly taneční tím základním odrazovým můstkem. Má původní profese je technická – technologie obrábění. (úsměv)

 

Kde je mekka scénického tance u nás? Porážejí regiony Prahu? 

Scénickému tanci se daří tam, kde jsou vynikající osobnosti, které ho posouvají vpřed. Ano, tohle byla další část výzkumného úkolu, kdo je ta určující osobnost, od níž se začíná pavučina pedagogů, zájemců a oslovených šířit. Výrazný region s velkým zastoupením choreografií je oblast Východních Čech, Královéhradecký, Pardubický kraj. Silný je i Karlovarský region – paní Kohoutová si vychovala kvalitní následovnice. Pokud jde o Moravu, tam vede Jihomoravský kraj, přehlídka se zde ale koná jako bienále. Největší přehlídky bývaly v Moravskoslezském kraji. Je tu silné hnutí společenského tance, show a street dance, na „scéňáku“ se prezentovaly i tyto taneční formace. Vedla se pak oborová diskuse, co vlastně scénický tanec je – výkony, „provazy“, sestavy, nápodoba…, se scénickému tanci poněkud vymykají. Je to jiný způsob pohybového tvarování dítěte, je to jiný způsob uvažování o pohybu.

 

Máte nějaký profesní nesplněný sen?

Kdyby člověk neměl sny, nemohly by věci, o kterých se právě bavíme, vůbec vznikat. Mám to štěstí, že se mé sny naplňují. Oboru bych přál, aby přízeň vydržela, a to nejen uživatelů a tanečníků, ale i ta politická. Dobře pracovat lze jen tehdy, když jsou k tomu vytvořené příznivé podmínky a já mám radost z toho, že současné vedení NIPOS i AMU je našemu záměru nakloněno. Máme díky našim předchůdcům na co navazovat, a máme co rozvíjet, díky entuziazmu nově nastupující generace tanečních pedagogů.

 

Jiří Lössl - vizitka

Absolvent pedagogiky na katedře tance pražské HAMU. Věnuje se pedagogické, metodické, koncepční, publikační a výzkumné práci v oblasti scénického tance a pohybu vůbec.
Vyučoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka (1992 – 1998), v ateliéru textilní tvorby Univerzity Hradec Králové vedl pohybový ateliér (1997 – 2002), je pedagogem na katedře výchovné dramatiky DAMU Praha (od roku 2002) a na katedře tance pražské HAMU (od roku 2007). Je autorem projektů Estetický pohyb jako zdroj dětské radosti (výukový program pro pedagogy rytmické a pohybové výchovy dětí), Tělo v pohybu (výukový program pro studenty katedry tance pražské HAMU), Tělo jako nástroj (výukový program pro Centrum tvořivé dramatiky). Vytvořil více než desítku choreografií, publikuje v odborných časopisech o dětské taneční pedagogice.

 

Paměti vašeho dědečka Jana Boštíka zobrazují neobvykle sugestivní literární formou násilnou kolektivizaci v Mladočově u Litomyšle, v obci, která tomuto tlaku výjimečně dlouho vzdorovala. Jak se to projevovalo?

Odpor obyvatel Mladočova byl vytrvalý a soustředěný. Proti násilným metodám pracovníkům Okresního národního výboru v Litomyšli se zde postavili i místní funkcionáři a členové KSČ, kteří sice byli pro „lepší svět“, nikoli však vybudovaný na strachu a násilí. Nadřízené orgány dokonce hrozili zrušení mladočovské samosprávy a spojení s jednou z vedlejších obcí, ale ani to nezabíralo. Lidé v Mladočově i přes tlak z okresu nikdy neoznačili nikoho ze svého středu za kulaka, což by znamenalo jeho společenskou likvidaci. V tom byli v kontextu okolních obcí naprostou výjimkou.

 

Svou roli v tomto vzdoru sehrál i váš dědeček. Odkud pramenila jeho odvaha? A jaké schopnosti ho předurčily k zápasu s režimem?

Jan Boštík (1903–1981) byl hluboce nábožensky zakotvený člověk, který viděl v poválečném spojení se Sovětským svazem hrozbu ateizace a dehumanizace soudobé společnosti. Vedle hospodaření se s velkým nasazením věnoval politické a osvětové činnosti – byl obecním zastupitelem, členem řady spolků a organizátorem kulturního života. Dlouhodobě a intenzivně se zabýval regionální historií, o níž napsal řadu rukopisných pojednání. Od počátku 30. let do nacistické okupace byl mladočovským kronikářem. Ztělesňoval typ vesnického písmáka, školsky neučeného člověka, který získal samostudiem velký kulturně-historický rozhled a osobitý vztah k dění kolem sebe. A svůj náhled na historické události, jichž byl svědkem a účastníkem, zachoval v písemné podobě jako jedinečné dobové svědectví příštím generacím.

 

Je vlastně zázrak, že o vlásek unikl politické persekuci. Jeho příbuzní takové štěstí neměli…

Politické perzekuci se zcela nevyhnul. Hned po únoru 1948 byl na základě doporučení akčního výboru odvolán jako reakční živel z místního národního výboru a následně krok za krokem drcen. Nebyl však nikdy uvězněn. V jeho případě postačil nepřerušený dvaatřicetihodinový výslech, který prodělal na přelomu června a července 1954 v úřadovně okresního oddělení Státní bezpečnosti v Litomyšli. Po jeho skončení se domů vrátil duchem nepřítomný, třesoucí se a k smrti vyčerpaný člověk se stopami po tělesném týrání. V té době byl otcem pěti nezletilých dětí a v očekávání narození šestého. Strávil několik týdnů na lůžku bez schopnosti nejen pracovat, ale i smysluplně komunikovat s okolím. Na dlouhou dobu byl pak prakticky vyřazen z běžného života (s polními pracemi tehdy rodině vypomohl soused). Jako následek prodělaných výslechů mu zůstaly doživotní bolesti hlavy a poruchy spánku.

Někteří z dědových příbuzných takové štěstí opravdu neměli. Jeho bratranec a blízký přítel František Ambrož Stříteský (1912–1989), charismatický rektor litomyšlské piaristické koleje, byl v říjnu 1950 odsouzen v zinscenovaném procesu za „zločin velezrady“ k pětadvaceti letům vězení. Jeho švagrová Antonie Nádvorníková (1915–2007), mladočovská učitelka, byla v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem odsouzena v listopadu 1950 Státním soudem za „zločin sdružení proti státu“ ke třem rokům vězení. Bratr jeho manželky Anastázie Boštíkové Jan Nádvorník z Chotěnova (zároveň tedy i bratr odsouzené Antonie), byl navíc prohlášen za kulaka.

 

Čím ho režim trestal za „neposlušnost“?

Vedle zmíněné „péče“ Státní bezpečnosti jej režim trestal stejně jako všechny ostatní hospodáře vzpouzející se kolektivizaci. Rok od roku jim účelně zvyšoval dodávky hospodářských produktů v naději, že když nesplní, bude jim hrozit obvinění ze sabotáže a před vidinou vězení nakonec ustoupí a založí jednotné zemědělské družstvo. S tím byl samozřejmě spojen i postih celé rodiny, materiální nouze a nemožnost, aby děti mohly na studia. Děda byl vynikající hospodář, takže s dodávkami si poradil i za cenu toho, že jeho dvě nejstarší děti zůstaly po základní škole doma a pracovaly v hospodářství. Když dospíval třetí potomek, syn Václav, který byl velmi nadaný a složil zkoušky na tzv. jedenáctiletku (komunisty zreformované gymnázium), zhatilo jeho naděje politické rozhodnutí z okresu. Cituji: „Co se týká Vašeho syna, že nešel na 11letku, je pravdou podle zjištění, že bylo řečeno, že je nutné, abyste pochopili nutnost zapojení se do budování socialistické vesnice. Bylo Vám řečeno také, že nemůžete chtít, aby Váš syn šel na 11letku, když sami zůstáváte stranou. Bylo s Vámi mluveno o tom, že v první řadě mají přednost děti těch rodičů, kteří pochopili budování socialistických společností a plně se zapojili.“

Nakonec ale přece jen podlehl, jako poslední z Mladočova vstoupil v roce 1959 do JZD, které zde vzniklo rok předtím. Stalo se tak proto, že zdědil šestihektarové hospodářství po svém strýci z vedlejší obce. Napsal je sice na své nezletilé děti, chtěl je dát do užívání tamnímu místnímu národnímu výboru, nic mu to však nepomohlo. Byl náhle majitelem 18 hektarů půdy, výměrou tedy kulak, což znamenalo o polovinu vyšší dodávky a obrovskou daň. Ke své situaci si poznamenal: „Tohle jste mně, strejčku, neměl dělat. Právě v nejhorším čase umřít. Vidíte, v jaké já jsem teď úzkosti a strasti. Jsem kulak. Opravdový kulak. Vesnický boháč. Víte vy vůbec, co to je kulak? Úhlavní nepřítel pracujících. ‚Nejbrutálnější, nejneomalenější a nejzvlčilejší odpůrce.‘ To řekl, strejčku, Lenin. A to byl ňákej člověk. Genius revoluce, Titan lidstva, říkaj soudruzi. Oh, kdybych vás mohl vykopat, dát vám život. Zavezl bych vás na trakaři zpátky do chalupy a na věčné časy odmítl po vás něco dědit. K vašim 83 rokům bych vám přidal ještě dobrých padesát. Víte, strejčku, že dnes podědit pole je mnohem hroznější než černé neštovice nebo smrtelná nemoc?“

 

Mladočovské Jericho váš dědeček začal psát až v 70. letech minulého století. Z čeho vycházel, když se vracel k událostem z 50. let? A proč se asi rozhodl pro tuto neobvykle symbolickou literární formu? Biblickou analogii?

Do sepisování Jericha se pustil až po odchodu do penze na začátku 70. let. Vycházel přitom ze svých podrobných zápisů z let 1950–1961, které se dochovaly ve třech sešitech formátu A4 a 27 sešitech formátu A5, a z průběžně shromažďovaných materiálů (z korespondence, úředních dokumentů, novinových výstřižků apod.). Na jejich základě pak vytvořil finální literární dílo.

Text je pozoruhodný zejména tím, že je svědectvím přímého účastníka popisovaných událostí a zprostředkovává poutavým, mnohdy až humorným způsobem každodenní životní realitu zemědělce 50. let. Originální ztvárnění průběhu kolektivizace jako příběhu dobývání vesnice „rudými apoštoly nového náboženství“ je inspirováno biblickým vyprávěním o dobývání Jericha izraelskými kmeny pod Jozuovým vedením při jejich putování z Egypta do jejich původní domoviny

Literární forma starozákonního apokryfu umožnila autorovi řadu analogií, pomocí nichž dosáhl vysoké míry komičnosti. Sám to předznamenává v úvodních pasážích: „Obluda strachu a úzkosti připravuje na vesnici krok za krokem půdu, aby Leninovo sémě zachytilo a pustilo kořínek. Zemědělci jsou jako stlačováni a uzavíráni do hradeb starozákonního Jericha. Uvnitř, mezi obleženými, nachází se také zrádná nevěstka, ukrývající ty, kteří mají uspíšit pád. Pojďme a staňme se účastníky nerovného zápasu. Poslyšme úpění a nářky utištěných i bojový pokřik těch, kteří mají na své straně všechny zbraně moci a z ní vycházejícího práva. A jako Jericho bylo po šest dní obléháno, troubením obcházeno, tak i my si rozložme obléhání zemědělského stavu do šesti období se sedmým dnem vítězů i poražených.“ Zmíněnou nevěstkou mu byla místní organizace KSČ. Není to kouzelné i mrazivé zároveň?

 

Nekonformní autentická svědectví z doby kolektivizace vesnice jsou spíš výjimečná. Přesto, má kniha šanci zaujmout kromě odborníků – historiků a politologů i čtenáře z širší veřejnosti?

Kniha je svého druhu unikátním uceleným svědectvím, psaným s obrovským nadhledem a realistickým viděním, v němž nejsou lidé děleni na dobré a zlé. Ukazuje naprostou bezmoc obyvatel malé vesničky před soustředěným tlakem státních orgánů, které za jakoukoli cenu usilují vybudovat jednotný model zemědělského života a nebrání se použít k tomuto účelu i osoby s ne zcela čistou protektorátní minulostí či osoby, které by kvůli své neschopnosti a pracovní neukázněnosti nemohly za normálních okolností pomýšlet na vykonávání jakékoli vedoucí funkce. V těchto aspektech má příběh obecnou platnost pro kolektivizační postup na celém území Československé republiky.

A právě v tomto bodě tkví její velká přitažlivost. Hned po vydání se stala bestsellerem a velmi úspěšně se prodává až do dnešních dnů (z nákladu tisíc výtisků eviduje dnes portál Kosmas.cz již jen několik kusů). Dostal jsem velké množství ohlasů od čtenářů, že podle podobného scénáře s podobnými lidskými osudy probíhaly události i u nich. Úspěch, který kniha zaznamenala v odborné veřejnosti (o čemž svědčí mj. i několik recenzí v historických časopisech), ale i u běžných čtenářů, nás potěšil, ba skoro bych řekl, že ohromil.

 

Kniha je téměř vyprodaná, uvažujete tedy o jejím novém vydání?

Zatím jsme o tom blíže nemluvili, ale v horizontu několika let to není vůbec vyloučené. Kniha však natolik nadchla mého drahého litomyšlského přítele, grafika Jiřího Lammela, že zahájil přípravné práce pro její bibliofilské vydání a vytváří pro ni speciální knižní font (Sedlák). V plánu má několikadílné vydání s výtvarným doprovodem předních českých umělců

 

Jak si svého dědu nejčastěji připomínáte?

Když děda zemřel, bylo mi šest let, ale díky tomu, že s babičkou bydleli v sousedním domě, byl jsem u nich, jak se říká „pečený vařený“. Prováděl jsem i různé nezbednosti. Zatímco babička byla zlatá k nezaplacení, děda byl podstatně přísnější. Jako dnes si vzpomínám na jeho úmrtí, kopání hrobu, kdy jsem držel v rukou pradědovu lebku a tak nějak mi nedocházelo, že děda již brzy spočine na jeho místě. Žil jsem ve věčné přítomnosti a takovou změnu jsem neuměl vůbec pojmout.  

Dnes si uvědomuji především jeho zoufalý zápas o lidskou důstojnost s nemilosrdnou mašinerií, proti které nebylo dovolání. Děda byl velmi statečný, zásadový, ale ke svým blízkým dokázal být také nesmlouvavý a tvrdý. Kdyby mu nebylo určeno převzít po rodičích hospodářství a záleželo by na jeho rozhodnutí, stal by se nejspíš učitelem. Měl přirozenou autoritu a vůdčí schopnosti. Od mládí nebyl příliš přizpůsobivý. Už na obecné škole poznamenal k dědově osobě do třídního katalogu jeho učitel: „vzdorovitý, neposlušný, zlobí“. A to mu zůstalo.

 

Jako vnuk, jehož profesí je historie, jste asi neměl jinou možnost než připravit knihu k vydání. Jaká to byla pro vás zkušenost? A jaký dialog jste během práce vedl s dědečkem? 

Příprava knihy k vydání je kolektivní prací Pavla Hájka z Knihovny Václava Havla, historika Václava Rumla a mojí. Hlavní zásluhu na tom, že vyšla v takto upravené podobě, má především Pavel Hájek, který se s ní setkal již jako s interním tiskem Ústavu pro soudobé dějiny (tam vyšla v roce 2008 v mém přepisu a s mými poznámkami) a propadl jejímu kouzlu. Následně na text upozornil Ústav pro studium totalitních režimů, kde se ujal jejího podrobnějšího rozpracování Václav Ruml. Po Václavově odchodu z Ústavu práce na knize ustaly, dokud myšlenku na její vydání dostupné běžným lidem opět nevzkřísil Pavel. Velké časové prodlevy mezi jednotlivými fázemi přinesly mnoho dobrého, protože jsem mezitím objevil dědovy původní sešity z 50. let a naše vydání je tedy edičně z gruntu nové, obohacené o podrobný poznámkový aparát. Pavel také knihu graficky upravil a ve spolupráci s mým zaměstnavatelem Regionálním muzeem v Litomyšli vydal na podzim 2021 v pražském nakladatelství Kodudek, s nímž je personálně svázán.

A jaký jsem vedl s dědečkem dialog? Byla to směs obdivu a děsu. Vždyť já v Mladočově prožil prvních třicet let života, mnoho z aktérů příběhu jsem dlouhá léta znal jako sousedy. Najednou jsem viděl všechno v jiné perspektivě. Obrovsky mne ale vedle obsahového sdělení zaujala také kompozice díla. Pokaždé, když jsem rukopis znovu dočetl, byl jsem zaujat jeho uceleností a gradací.

 

Jste ve věku, kdy život vnímáte v celé jeho složitosti. Našel jste v rukopise odpovědi na tak těžkou otázku: Jak může člověk dospět k odpuštění nepříteli či aspoň bližním, kteří zakolísali?

V knize nenajdete dělení lidí na komunisty a nekomunisty, dobré a zlé. Děda očividně odpouštět uměl, a to tolikrát, kolikrát bylo potřeba. Nečišela z něj zášť, ani nevynášel rozsudky. Byl si vědom toho, že na to je lidský život příliš složitý a do nitra žádného člověka nelze dohlédnout až na dno. Když jste navíc drceni tak obrovskou silou, zakolísání přicházejí. Na lidi nelze naložit víc, než unesou, to je, myslím, jedno z jeho poselství.

 

Je nějaké krédo, které si zásluhou svého dědečka nesete v duši?

Určitě je to věrnost prověřeným hodnotám, jež nám odkázaly předchozí generace, nedůvěra k sociálně-politickým experimentům, které vznikají na papíře, radikálně přepisují dosavadní tradici a přinášejí „nový, lepší svět“. Člověk nakonec po celé své dějiny není ničím jiným, než jak se neustále opakovaně projevuje, křehkou rozpolcenou nádobou, v níž se mísí dobré a zlé. Nemá smysl jej moralistně přeceňovat, ale může mnohdy velmi příjemně překvapit.  

Mohl by být ztělesněním amerického snu. Vypracoval se téměř z ničeho. Díky své houževnatosti, rozhodnosti a nekompromisní zásadovosti dokázal oslovit vlivné politiky té doby a získat si respekt i zapřisáhlých nepřátel. Jeho strmý politický vzestup, odvaha i tragický konec mu dodaly punc výjimečné osobnosti.

Narodil se jako deváté dítě do rodiny pekaře a rolníka. Brzy se ukázalo, že je nejnadanějším ze svých sourozenců. Možnost pokračovat na gymnáziu nepromarnil. Studoval s vyznamenáním a byl osvobozen od školného. Gymnaziální studia dokončil v roce 1886 v Hradci Králové. Osudová volba přestoupit z medicíny na právnickou fakultu se stala klíčovou pro jeho příští angažmá ve veřejném politickém životě.

Patřil k vůdčím osobnostem hnutí radikálních studentů Omladina. V procesu s ní byl v roce 1984 odsouzen ke dvěma letům vězení na Borech v Plzni. Politicky se hlásil k mladočechům a po jejich transformaci na Národní stranu svobodomyslnou byl zvolen poslancem do rakouského parlamentu – Říšské rady.

Za první světové války založil s Karlem Kramářem domácí odbojovou organizaci Mafie. Za protistátní činnost byl zatčen a odsouzen k trestu smrti (1916). Vynesení rozsudku prý přijal nejstatečněji. Změna na rakouském trůnu mu přinesla amnestii, ačkoli o milost nepožádal. Ani tvrdá zkušenost za mřížemi ho neodradila. Po návratu domů (1917) se horečně pustil do práce na bourání Rakousko-Uherska. Jeho nejvýznamnější období ale mělo teprve přijít.

Autor deklarace nezávislosti Československa, jeden z „mužů 28. října“, který organizoval převzetí státní moci, byl zvolen prvním ministrem financí. „Mám Ti také gratulovat?“ Napsal mu v dopise pln obav jeho nejlepší přítel Jan Třebický. „Začínám věřit v jakousi osudovost…Nelze patrně jinak, musíš si vybrat vždy to, co dá nejvíce práce, co je nejméně populární a co ti zjedná nejméně přátel.“

Ministr Alois Rašín razantním způsobem založil státní finance nového státu a na tehdejší středoevropské poměry neuvěřitelně stabilní měnu. Zorganizoval osamostatnění a odluku československé měny od rakouské. Dal uzavřít hranice a během týdne okolkovat všechno oběživo na území tehdejší republiky. Jako nekompromisní strážce financí usiloval o silnou korunu a rozpočtové úspory, což mu přineslo mnoho odpůrců a nepřátel.

5. ledna 1923 byl před svým pražským bytem v Žitné ulici postřelen kulkou z revolveru sotva dvacetiletého anarchisty Josefa Šoupala. Přes veškerou snahu lékařů následkům atentátu podlehl. V českých moderních dějinách šlo o zcela ojedinělou událost.

Rašínovo jméno nese např. jedno z pražských nábřeží. V letech první republiky jej přijala (a to až do začátku německé okupace) také nová budova gymnázia v Hradci Králové, navržená arch. Josefem Gočárem. V roce 2002 byla ve vestibulu dnešního gymnázia J. K. Tyla odhalena JUDr. Aloisi Rašínovi pamětní deska.

Zdroj: Pěta Jan. Encyklopedie města Hradce Králové, Garamon, 2011. Šetřilová Jana. Alois Rašín – dramatický život českého politika, Argo, 1997. Lenka Jaklová – Jana Bačová Kroftová. Tváře první republiky, Královéhradecký kraj 2018

 

ČR: Přinášíme nový redakční žánr – PODCAST MÍSTNÍ KULTURY – dialogy s lidmi, kteří mají, co říci. Naším historicky prvním hostem je současný ministr kultury ČR Martin Baxa (1975). Následující rozhovor, k němuž vás zve rozhlasová publicistka a dokumentaristka Hana Soukupová, nabízí celou řadu témat – od těch radostných, jako jsou umělecké zážitky a návštěvy kulturních institucí, až po problémy spojené s financováním kultury v době energetické krize. Ministerstvo sice hospodaří s nejvyšším rozpočtem v historii, ale kýženého 1% státního rozpočtu se stále nedaří dosáhnout. Nemalé finanční prostředky však proudí do české kultury díky tzv. Národnímu plánu obnovy, jehož prioritami v této oblasti jsou například status umělce nebo podpora kulturní infastruktury v regionech. Martin Baxa vyzdvihl v dialogu také význam neprofesionálních kulturních aktivit a přehlídek v oborech, jako je amatérské divadlo, sborový zpěv nebo výtvarná či filmová tvorba.

„Ministerstvo kultury bude určitě dál tyto aktivity nejen finančně podporovat, ale také jim poskytovat personální zázemí. Naše organizace NIPOS má sekci, která se tomu věnuje a bez níž by tyto organizace a projekty fungovat nemohly,“ uvedl mj. Martin Baxa. 

 

 

Poslouchejte nás také na:

I po přečtení spousty stránek dalších titulů zůstávají otázky, na které jsem se jako malá a mladá neptala. Dnes se ale vynořují. Podstatné však pro mne je, jak v parku při setkání s dědou pánové smekali ještě v mém dětství klobouky, a on odpovídal stejným gestem – má úcta… Co tedy po něm a jeho díle zůstalo dnes? Na to jsem se zeptala sama sebe i jiných: Kromě řádky novel z tohoto kraje, povídkových cyklů, divadelních her psaných pro zdejší ochotníky a obsáhlé regionální publicistiky je to i Mejstříkova ulice. V 90. letech minulého století pojmenovaná v nové výstavbě Rakovníka – návrh tehdejší městské rady jednomyslně schválen. Také vzkvétající Rabasova galerie, o jejíž vznik se kdysi zasloužil. A možná i ten pozoruhodný pomník slavným operním pěvcům, bratřím Burianům, na rakovnickém hřbitově by nevznikl, kdyby se Karel Mejstřík nezasadil o to, aby Emil Burian byl pohřben právě zde. Je tu i pořad Českého rozhlasu A léta běží, vážení… který byl s Karlem Mejstříkem natočen při příležitosti jeho 90. narozenin v roce 1992. Takže to není snad málo…

 

Diogenes a kočky

Nutkavý pocit dluhu a myšlenka, že svého dědu, Karla Mejstříka musím připomenout, vznikl už dříve, v roce 2018. To když – už řadu let po jeho smrti – skupinka nadšenců vydala ve skromném nákladu jeho knižně dosud nevydané dílo Diogenes a kočky. Novela vypráví o moderním „poustevníku“ Matouškovi, svérázném samotáři, usazeném v lese pod zříceninou hradu Týřova. O podivínském malíři samoukovi, jehož plátna lidé v okolí dodnes opatrují jako rodinné stříbro. Na jeho postavu děda upozornil i svého známého, spisovatele Otu Pavla, který pak Matouška proslavil, když napsal povídku Fialový poustevník. Týž Matouškův příběh v Mejstříkově podání ukazuje, že krásou jazyka i stavbou děje dokáže upoutat i dnešního čtenáře. Ke knížce jsem tehdy napsala předmluvu a z ní vznikl následně delší text, rovněž publikovaný na tomto webu (2019). Velký zájmem o něj, ale i podrobnější studium dědova spisovatelského stylu mne přiměly vyhledat po létech znovu jeho dílo, včetně mnou dosud neprobádaných strojopisů či sešitů s poznámkami. A vydat se tak proti proudu a toku času, tak jako v řece Berounce, kde mne děda učil plavat. V řece, blízko níž se narodil, a k níž se celý život vracel.

Stěžejní pro Mejstříkovu tvorbu je období po roce 1927, již v Rakovníku, kde kromě učitelské kariéry rozvíjí zejména novinářskou. (Berounská etapa jeho mládí, přesun k Rakovníku a také význam přátelství s malířem Václavem Rabasem viz I. část). Archiv Rakovnických novin, které spoluzakládal a kam psal, se bohužel v úplnosti nezachoval. Je ale jisté, že se zde věnoval kulturnímu dění ve městě, výstavám, divadlu, které tu kvetlo v podobě ochotnické ve spolku Tyl na vysoké úrovni. Se spolkem Karel Mejstřík také sám spolupracoval jako autor: zdramatizoval humoresku Zikmunda Wintra Kdo s koho? (Pro lásku a cech), napsal historickou hru o Janu Husovi (Kam jdeš, Jene), vesnické drama z doby po první světové válce (Tvrdá cesta) a později i hru z již socialistické současnosti (Blýskání na časy).

 

Hledání vlastního stylu

Doma buduje svoji knihovnu, do níž přibývají svazky veršů Fráni Šrámka, Josefa Hory, Františka Gellnera, dramata Karla Čapka, Muchův skvostný Otčenáš, sběratelská série reprodukcí s výkladem díla světových i českých malířů a také Šaldovy eseje o umění. To vše inspiruje a spolu s vlastními pestrými aktivitami novináře a kulturního organizátora, pohybujícího se stále mezi lidmi, vyvolává touhu vyjádřit se literárně sám, vlastním stylem. Nedávné roky učitelování v blízkých Senomatech, kde Mejstřík zblízka poznává tehdejší, ještě hodně tvrdou dřinu rolníků i venkovských řemeslníků, ho přivádějí k napsání prvotiny – novely Na přílepském bělidle (1934). Z dnešního pohledu lehce archaický tón venkovské rodinné kroniky lze akceptovat i proto, že děj je zasazen do 18. a 19. století a do okolí zříceniny hradu Krakovec. Kraj nese Husovskou tradici, kterou žijí i zdejší lidé. O úspěchu knížky hovoří několik (snad čtyři) vydání. Mejstříkův jazyk je tu živý, malebný, využívající z velké části přímou řeč. Věty krátké, protkané středočeským nářečím, které dnes dávno již splynulo s rozlézavou „pražštinou“. Je tu zvýrazněno sepětí člověka s přírodou, láska k lidem.

Povzbuzen úspěchem prvotiny vydává Mejstřík v roce 1936 soubor povídek A neuvoď nás. Hledání stylu pokračuje po téže cestě: přímá řeč, věty se tu ale víc košatí, trochu vyumělkované výrazy někdy spíš škodí. Odmyslíme-li si je, zbudou naturalisticky syrové, ale silné příběhy venkovských dívek i starých žen, udřených z práce na poli i v domácnostech sedláků, zneužívaných, týraných cizími i vlastními. Někdy i prožívajících dny štěstí, zakončené však tragickým zvratem, často i smrtí. Cítím tu – a také v pozdějších dědových dílech  – empatii k údělu žen, snahu upozornit na jejich nerovné postavení – nejen na vsi. Podobně později ve své novinářské práci dokáže vyzdvihnout a ocenit i opak – úsilí žen již emancipovaných: rakovnické rodačky, historičky a pedagožky Kamily Spalové, která mezi prvními ženami u nás získala vysokoškolský titul, a dalších. Knížka A neuvoď nás je věnována matce, a můj exemplář také ručním přípisem autora k Vánocům ženě Jitce.

Předmluvu plnou chvály jsem našla v následujícím souboru povídek Režná zem (1947). Zde Mejstřík čerpá náměty již zcela jasně v okolí řeky Berounky. I tady jde často člověku v patách neštěstí či smrt. Zdejší lidé se s ní ale umí vyrovnávat. Je součástí jejich drsného, chudého života lesních nádeníků či chlapů, lámajících kámen, po nichž až příliš často zůstávají vdovy. Přesto tento život v kulisách Křivoklátských lesů nepostrádá krásu – ba ani humor. Spisovatelův styl je už odlehčený, suverénní, využití rázovité řeči místních podporuje spád děje.  

Co umožnilo Karlu Mejstříkovi tak dobře vystihnout místní kraj a lidi? Byly to dlouhé prázdninové týdny, kdy každý rok se ženou, rovněž učitelkou, měli možnost trávit čas na venkově. Ještě před II. světovou válkou si každoročně pronajímají „letní byt“ či spíš místnost s možností vaření v Branově, u některého z místních sedláků či chalupníků. Čas tráví výlety kolem Berounky, rybařením, houbařením,  a také pomocí místním na poli při sklizni. A ovšem hovory s nimi – při práci i oddechu. Tady na Branově možná první krůčky zkouší i Mejstříků malý synek Jiří, můj táta narozený v září 1938. O pár let později, snad po válce, své prázdninové pobyty Mejstříkovi posouvají proti proudu Berounky, do obce Skryje. Stačí „sednice“ v některé z chalup, místní si tak přivydělají. Scénář je podobný. Oba jsou milovníci přírody, turistiky, milují zdejší lesy a řeku Berounku. U ní Karel Mejstřík potkává zdejšího poustevníka – malíře Matouška (řádky o něm viz výše), ale také další spoustu vesničanů ze Skryjí či protějších Týřovic, jejichž osudy mu poskytnou látku pro příští práci.

Na předsádce jedné z jeho povídkových sbírek čteme: „Mejstřík se vyhýbá popisu a líčení, vypravuje střídmě a hutně, používá především dialogu a vnitřního monologu hrdinů – duše kraje jako by promlouvala přímo z postav… jeho povídky mají silný emocionální účin.“ 

Cítím to stejně – od svých dětských let jsem s dědou i babičkou u řeky ve Skryjích strávila spoustu času: V dědových textech je slyšet kukačka, zurčení lesních potoků spěchajících do údolí řeky, cítit pryskyřice. Vidím z lesů vykukovat malá políčka, špičky venkovských kostelíků a střechy chalup. V nich žijí lidé dobří i špatní, k těm i oněm je však potřeba mít lásku a vidět jejich denní dřinu, chvíle štěstí i chvíle tragické, kterých není v drsném kraji nouze. Tak to můj děda vnímal, a tak o tom psal.

 

Malý svět

Zelená vazba, titul Malý svět. Uvnitř strojopisné stránky s krátkými texty fejetonů, zřejmě z Rakovnických novin. Jsou mi dnes dokladem, na co děda myslel a o co se chtěl podělit se čtenáři v tísnivých letech války a těsně před ní. Vtipné úvahy opěvující krásu bodláku, vyzdvihnutí postavy veselého průvodčího, který ve vlaku denně vylepšuje cestujícím svět, humorně a čapkovsky laděný text o tom, jak se dělají noviny (ty Rakovnické). Ale také texty plné rozechvění a lásky, reagující na narození syna – Úsměv a První krok. Zamrazí v momentě, když čtenář zjistí, že první synkův úsměv přišel ve dnech po mobilizaci v září 1938, kdy autor přemýšlí o budoucnosti země i své rodiny, o otcovství, strachu i odvaze.

Období nacistické okupace zpracoval Mejstřík i v dalším svém díle, Smrt a les (1959). Splétá příběhy skupiny vesničanů kolem Berounky, kterým se nezdaří záškodnická akce proti německému vlaku,  musí uprchnout ze svých domovů a skrývat se ve zdejších lesích. Gestapo je jim však na stopě… Zaujme tu – stejně jako v předešlých dílech, autorova znalost zdejší krajiny, schopnost udržet spád děje, ve zkratce vystihnout lidskou zradu i samozřejmou statečnost jiných, a také vcítit se do pocitů odbojářů na útěku. Významnou roli opět hraje příroda. Napětí trvá až ke smírnému závěru, kdy vesnice sčítá oběti, a slibuje si, že na ně nikdy nezapomene. 

K časům německé okupace se Mejstřík vrací opakovaně. Je vidět, že téma zrady a reakce společnosti na ni je pro něj významné. Hledá důvody, které lidi k takovému chování vedou. Novela Smích samoty knižně nevyšla – přesto zaujme. Psychologizující text zpracovává myšlenkové pochody na 20 let za kolaboraci s Němci odsouzeného „Vlajkaře“. Muže, který s dlouhými roky v pracovních táborech dochází k pokání a vyrovnání se svým osudem. Nalezený klid duše a iluzi, že začne nový, lepší život, však rychle ztrácí po návratu do rodného města. Vypravěč postupně odhaluje, že ke vstupu do „Vlajky“ neúspěšného malíře nevedla sympatie k německým nacistům, ale vzdor proti autoritářskému otci, vlastní nezdary v umění i neúspěchy u žen – a touha se pomstít všem těm úspěšným.

 

Jak dál?

V padesátých letech opouští Mejstřík pedagogickou dráhu a působí jako okresní knihovnický a osvětový inspektor a později vedoucí odboru kultury v okrese Rakovník. Do tohoto času spadají prózy o socializaci vesnice Domov můj a Těžké kročeje. Jistě měl ambice – touhu „být u toho a dělat kulturu“. A spíše formální členství v komunistické straně, ve své době pro výkon „lepší“ práce nezbytné. To však Karel Mejstřík po srpnu 1968 okamžitě ukončuje a „rudou knížku“ vrací. I když o dědově působení před rokem 1968 pro mne vyvstávají otazníky, nenarazila jsem osobně doposud ani v Rakovníku ani jinde na stopy zášti, odsudek či konkrétní negativa, která by dokazovala, že kohokoli poškodil – i když asi formálně bylo nutné určitou linku držet. Do tohoto času spadá již zmíněná dědova osobní iniciativa, která vedla v Rakovníku k založení galerie – dnes Galerie Václava Rabase. Stýkal se i s dalšími malíři na Rakovnicku, profesorem Zdeňkem Balašem, Radomírem Kolářem či Pravoslavem Kotíkem, rodákem z nedalekých Slabec. Ilustrace některých doprovázejí Mejstříkovu literární tvorbu. Vedle ní se až do konce života věnoval také žurnalistice. Kromě Rakovnických novin přispívá do Čtenáře, deníku Svoboda, do Rakovnické regionální revue i Zemědělských novin nebo časopisu Čs. Rybářství, kde se může vyznat ze své životní vášně – rybaření na Berounce. Nepochybuji, že svoji práci dělal s nejlepšími úmysly prospět zdejší kultuře. Až do pozdního věku rakovnické dění sledoval, kultivoval i komentoval. V pozdějším období, 70. a 80. letech, které si už sama pamatuji, se vymezoval proti nabubřelosti a prázdnotě normalizačních komunistů. Nelibě nesl, když naproti domu, kde s babičkou bydleli, vyrostl v Rakovníku obrovský betonový Okresní výbor KSČ a park u něj „vyzdobili“ sochou Klementa Gottwalda. Změnu systému v roce 1989 (to už mu bylo 87 let), s úlevou vítal jako naději pro nové generace. I přes vysoký věk se i s babičkou v revolučním týdnu účastnili demonstrace na rakovnickém náměstí.  

V poslední etapě svého dlouhého života se Karel Mejstřík věnuje převážně regionální publicistice s tématy z historie, mapuje významné osobnosti Rakovníka a okolí. Jsou to kratší, ale pečlivě a čtivě zpracované texty, o něž je mezi místními zájem a staly se součástí regionální paměti. Město Rakovník, které kdysi svým Nezbedným bakalářem proslavil Zikmund Winter, i Mejstříkovi přirostlo k srdci, přestože se tu nenarodil. Vychází postupně jeho: Rakovníkem po velkých stopách (1973); Rakovnickem po velkých stopách (1974); Jak jsem je potkal (1976); jsou tu ale i rozverné Rakovnické povídačky (1983 – humorné příběhy podle skutečných událostí), Kulturní Rakovník (1986); či Deset bohatých let (1987) a dílko poslední, již zmíněné případy rakovnických hrdinů a zrádců z doby II. světové války, Vzpomeňte a nezapomeňte. Rakovník 1938–1945 (1990). V roce 1992 Karel Mejstřík slaví 90. narozeniny a při této příležitosti s ním vzniká v Českém rozhlase pořad A léta běží, vážení….

 

Pohled vnučky

Držím v rukou školní sešit. Do něho si děda svým drobným rukopisem psal přípravu pro toto své rozhlasové vzpomínání. Dnes mi poskytl dobré vodítko i pro můj text. Na dědovo písmo jsem zvyklá, psával mi do Prahy dopisy či pohledy, já mu svým dětským písmem oplácela. A je tu spousta jiných vzpomínek…Večery s babičkou a dědou v jejich rakovnickém bytě, nad starými fotkami z jejich pobytu na Podkarpatské Rusi. Dědovo vyprávění o dobrodružné cestě vlakem s kamarády k moři, do nově vzniklé Jugoslávie (kolem roku 1920?). Zvuk psacího stroje, když psal své novinové články. A čas prázdnin u Berounky, kde Mejstříkovi nakonec koupili malou chatu. Dnes v ní hospodařím sama. Tady mi děda vyprávěl o svých setkáních s jeleny, srnci, z řeky tahal jednoho tlouště za druhým a já mu ochotně asistovala. Ani v chatě ale nezapomínal na četbu, vedl tu zajímavé diskuse s dalšími spisovateli, jimž byl tento kraj také blízký: s Miroslavem Ivanovem či Otou Pavlem.

Zvažuji, v čem je hodnota literárního díla Karla Mejstříka. Jsem schopna to posoudit? Nevím. Prošla jsem všechny dostupné texty, nad některými se smála, někde ustrnula nad bídou a tragikou života, všude se těšila nad jeho pozorovatelským talentem, šťavnatostí jazyka i umem vystavět dramatický děj. Byla bych raději, kdyby místo posledních dvou próz, v nichž sleduje (byt´se snahou o vyvážený pohled) vznik zemědělského družstva na vsi, raději vydal knižně své skvělé fejetony a črty Malý svět. Nebo i novelu Smích samoty, která zůstala v šuplíku, stejně jako posmrtně nedávno vydaný příběh malíře – poustevníka Diogenes a kočky. Ten je pro čtenáře, milující přírodní lyriku, malým literárním pokladem. Podobně jako, zas z jiného důvodu, předválečné povídky Režná zem.

Můj děda Karel Mejstřík zemřel v 92 letech, 14. 9. 1994 v Rakovníku, babička rok po něm. Jakou tu zanechal stopu jako člověk? Příležitost napsat tento text mne přiměla k hlubokému ponoru. Nakonec ale v duchu vždy skončím na rakovnickém náměstí, jemuž vévodí gotická nádhera chrámu sv. Bartoloměje, a vidím dědu, jak zdvižením klobouku odpovídá na pozdravy kolemjdoucích. „Dědo, nepůjdeme se spolu podívat do té nové ulice? Rakovničtí ji pojmenovali, už po Sametové revoluci, po tobě…“

 

 

Ó, Velvary, ó, Velvary, kde jsou mé tolary?
Jed jsem, pil jsem, hodoval jsem,
hezké holky miloval jsem,
Velvary, ó, Velvary, kde jsou mé tolary?

 

Podle legendy staré více než šest set let přivezli Velvaráci dle nařízení na stavbu Karlova mostu vejce, která se přidávala do malty. Vejce ale uvařili natvrdo, aby se jim po cestě nerozbila. Od té doby se lidem z Velvar říká Tvrdovaječníci. Dnešní Velvarští se k tradici hrdě hlásí a razí tvrdovaječnictví jako zásadní světonázor, spočívající ve schopnosti vysvětlit si rozličná nařízení po svém a lépe. Spolek Natvrdlí z Velvar dnes ve Velvarech pořádá akci nazvanou Vajíčkobraní, při níž Velvarští vybírají ta nejlepší vejce, vaří je a nosí pěším pochodem v nůších do Prahy na Karlův most.

 

Pane starosto, když se řekne Velvary, vybaví se lidem nejčastěji citovaná píseň a legenda o vejcích vezených do Prahy na stavbu Karlova mostu. Máte tu i první českou hasičskou zbrojnici. Na co dalšího byste upozornil a k Velvarům prostě patří?

Velvary jsou město, které si vás hned podmaní. Máme krásné veliké kamenné náměstí, spoustu památek, tři krásné kostely, množství starobylých domů, milých i tajemných zákoutí, a ačkoli jsme vprostřed podřipské krajiny, která je odedávna silně hospodářsky využívána, pyšníme se i hezkým okolím. Velvary si uchovaly svůj historický ráz, nenajdete tu satelitní přístavby. Ale to hlavní, co Velvary tvoří, jsou lidé. Funguje tu mnoho spolků, které dělají spoustu skvělých věcí, a i díky tomu se udržují a oživují i velvarské příběhy. Vždyť co by byla velvarská legenda o vařených vejcích, kdyby dnešní Tvrdovaječníci nepořádali slavnost Vajíčkobraní a recesistickou pouť s vejci na Karlův most, co bychom byli za kolébku českého dobrovolného hasičstva, kdyby to nebyl silný hasičský sbor, který na ten historický odkaz dbá a rozvíjí ho. Díky těmto a mnoha dalším lidem ve spolcích i neformálních sdruženích se nám daří stále více měnit Velvary v kulturní a společenské centrum kraje a navracet jim tak jejich dřívější pozici. Takže dnešní Velvary už nejsou jen tolary, vejce a hasiči, ale také dobrá kultura, sport, nový kulturní dům, komunitní centrum u rybníka, místo, kam rádi přijedete. Přijeďte!

 

Řada malých měst a obcí čelí odlivu obyvatel do větších center. Především mladí a vzdělaní odcházejí. Vy jste se naopak do Velvar z Kralup nad Vltavou s rodinou přistěhoval. V čem vás osobně Velvary přesvědčily, že tu chcete žít a aktivně se angažovat v jejich správě? Byla to vaše cesta z města?

Do Velvar jsme přijížděli od malička s rodiči nakupovat, po školce mě táta posadil do sedýlka na kole a jelo se. Byl tam vyhlášený řezník, jezdilo se pro boty, pořád se říkalo k Baťovi, pro oblečení, ačkoli Velvary jsou mnohem menší než Kralupy, uchovaly si jméno z dob, kdy byly okresním městem. Až později pak člověk začal vnímat i genia loci toho místa. Dopravovali jsme se sem s kamarády do hospůdek a na zábavy, a když jsme pak hledali, kde koupit domek, bylo rozhodnuto. Ono to bylo tak, že jsme se z Kralup postupně přestěhovali celá veliká parta divadelníků, koupili jsme ruiny starých půvabných domečků a společně si je pomáhali opravovat, tahle skupina lidí, s níž se dlouho přátelíme, se stala bezpečnou kostrou pro pořádání různých akcí, na niž se hned začali nabalovat další lidé, a dnes už se to všechno tak prolíná, že je to jedna veliká parta.

A že jsem se stal starostou? To byla souhra náhod. Zrovinka v době, kdy jsme organizovali jako nadšenci veřejné plánování a svépomocnou opravu bývalé plovárny, jsme si začali říkat, že bychom měli více spolupracovat s městem a pomáhat mu. V tu chvíli se ozvala bývalá paní starostka, která se již chtěla věnovat vnoučatům a hledala někoho za sebe, a začala mne zpracovávat, jestli bych nechtěl převzít veslo, když se nám daří tak dobře aktivovat veřejnost. No, já si to nejdřív neuměl vůbec představit, ale časem mne uhnětla a já souhlasil, že by vlastně mohlo být zajímavé to zkusit. To, že jsem byl přespolní, vlastně pomohlo, protože jsem se bavil se všemi a nebyl zatížen nějakými vazbami z minulosti, takže se dařilo lidi a spolky lépe propojovat. A vyšlo to, zatím mne to moc baví, tak snad i ostatní.

 

Podařilo se vám tu rozproudit bohatý kulturní a společenský život. Nastartovali jste řadu nových projektů (můžete aspoň některé vyjmenovat?) a město začalo žít nejrůznějšími akcemi a aktivitami spolků… Je ve Velvarech více než jinde tolik angažovaných lidí a dobrovolníků? Jak jste si získal důvěru místních napříč generacemi, co vás jako Velvaráky stmelilo? Jak vám v tom pomohl jeden z programů Nadace Via?

Zásadní zkušeností pro mne i pro místní komunitu byla právě spolupráce s Nadací Via, kdy jsme v rámci programu Místo, kde žijeme, začali diskutovat o obnově místní plovárny u Malovarského rybníka, a pak se do ní i pustili. Tohle místo v minulosti vždycky žilo. Za první republiky zde okrašlovací spolek založil plovárnu, kde se scházelo celé město, po znárodnění ale plovárna postupně zanikla, protože byly zabaveny mlýny a přestaly fungovat náhony. V 70. letech se lidé znovu spojili a rybník svépomocně přebudovali na koupaliště a zase to tu žilo. Další úpadek přišel po revoluci, kdy lidé začali jezdit do ciziny a tohle místo přestalo stačit. Přitom to bylo jedno z mála prostranství, kde se ve Velvarech daly pořádat kulturní venkovní akce. Ty náhle začal bojkotovat soused, vadil mu hluk a všechno. Do toho tu byl komerční zájemce, který chtěl areál oplotit. Tehdy jsme si řekli, že by bylo dobré promluvit si o tom, co dál. A náhodou jsme narazili na Místo, kde žijeme, což byl program přímo nastavený na to, aby se lidé v obci naučili domluvit mezi sebou, co v místě chtějí, a zasadili se o to, aby se to stalo.

Tehdy jsme vystoupili na zastupitelstvu, zda by do toho město šlo, zastupitelé souhlasili, obešli jsme všechny spolky a organizace a získali podporu, podali jsme žádost a dostali grant 300.000 na plánovací proces a první práce. A to byla ta určující zkušenost, protože nám Nadace krom peněz dala dar cennější, a to návod, jak projít procesem komunitního plánování, což byl skvělý zážitek, tehdy se nám podařilo strhnout k debatě celé město a stovky lidí chodily i na následné brigády. A tam se to začalo propojovat. Už bylo jedno, kdo je v tom či tamtom spolku, kdo tu bydlí krátce a kdo odmala, měli jsme společný zájem. Byl to úplný zázrak, ani ty peníze od Nadace jsme nemohli utratit, protože nám všichni dávali vše zadarmo, hodně pomáhala radnice. Vyčistili jsme náhon a celé zarostlé prostranství, postavili lavičky, stolky, mobiliář, vyrobili jsme dřevěné prolézačky…, místo bylo zase krásné a všichni tam chodili. Dokonce jsme to dotáhli až tak daleko, že jsme si naprojektovali nové komunitní centrum s jevištěm a bufetem, abychom se měli kde lépe setkávat a hluk z hudebních akcí byl odsměrován od zástavby. A skvělé je, že to centrum už tři roky stojí, je krásné, výborně funguje a opravdu se tam všichni potkáváme.

A tahle zkušenost nás nastartovala na další projekty, začali jsme plánovat nové úpravy prostranství, vymýšlet různá vylepšení do města, jelo se dál, zkusili jsme sázet stromy podél cest, uklízet černé skládky, oživovat různé věci, třeba zapomenuté cesty. Výhoda je, že se do společného dění zapojili lidé všech generací, mladí chtěli něco nového a starší, co si pamatovali, jak město dříve žilo, měli velikou radost, že se to vrací, a podporovali nás aspoň tím, že nám třeba upekli bábovku nebo nás přišli pochválit.

Já se mezitím stal starostou, takže jsem mohl pomoci ještě víc, ale základem je činnost spolků, kterou se snažíme co nejvíc podporovat, takže ty spolky pak mají chuť pouštět se do akcí. S novým kulturákem a komunitním centrem jich je tolik, že to až nejde stíhat. Hasiči pořádají velkou soutěž a ples, fotbalisté pravidelné turnaje, Natvrdlí Vajíčkobraní, cestovatelské večery, divadla a koncerty, máme spolek Velvarská Kostka, který organizuje řadu vzdělávacích akcí v bývalé synagoze, pěvecký spolek, jenž se také činí, velký turnaj každoročně chystají šachisté, chovatelé zas výstavy a další. Když k tomu připočtete akce školy, koncerty a vystoupení ZUŠ a MŠ, jichž je také požehnaně, akce pořádané muzeem a knihovnou, a zahustíte to novým kulturákem, kde probíhají divadla, plesy a nově i taneční, tak to na třítisícové město je až až a jeden neví, kam dřív skočit.

 

Otevřená radnice, participativní nástroje, komunitní setkávání a plánování. Je řada způsobů, jak lze aktivnější účast lidí na veřejném životě podněcovat. U vás máte i tzv. Velvarský nápadník. Osvědčil se?

Určitě! Velvarský Nápadník byl první běh participativního rozpočtu, v němž lidé mohli navrhovat různé nápady na zkrášlení veřejných prostranství, a pak se podílet na jejich realizaci. Ačkoli byl náš první ročník stižen covidem, takže jsme museli oželet veřejné setkání, kde bychom nad projekty diskutovali, tak nápadník příjemně překvapil a přinesl několik moc hezkých projektů. Skupinka nadšených pejskařů obnovila psí hřiště a oživila ho novými překážkami, parta teenagerů vylepšila veřejný altánek s ohništěm, kde se scházejí, díky Nápadníku máme třeba nové houpačky u Malvaňáku. Pravda je, že i náš participativní rozpočet byl trochu velvarsky jiný, protože radě města se líbily přihlášené projekty tak, že jsme nedělali soutěž a podpořily všechny, nebyly příliš finančně náročné. Moc mne potěšilo, že všichni navrhovatelé se pak vrhli s chutí do realizace, tak se těším, co přinese další běh. Možná jsem si jen myslel, že se třeba návrhů projektů sejde více, když jsem se díval na obdobné akce ve velkých městech, ale je jasné, že nás není tolik. A také je pravda, že lidé, když mají nápad, jsou zvyklí rovnou přijít na radnici a domluvit se, a obvykle najdeme možnost řešení, takže ono by se ale dalo vlastně říci, že máme takový průběžný celoroční nápadník.

 

Kdy prožívaly Velvary svůj zlatý věk? Nedusí vás trochu ta velvarská historie? Kdysi byly Velvary správním i hospodářským centrem, ale poradit si dnes s dědictvím minulosti není úplně snadné. Řada veřejných budov ve městě potřebuje revitalizaci, jak se s tím vypořádáváte?

Oživujeme je! Máte pravdu, že Velvary byly dlouhodobě centrem oblasti, existoval velvarský okres, byl zde soud, archiv… Město bylo odedávna kupeckým centrem plným života, vedla tudy obchodní stezka, byli jsme na den cesty s povozem od Prahy, obchodníci směřující na sever tady nocovali, proto to velké náměstí obestavěné velkými domy, to byly povětšinou hostince. Městu se dařilo a měšťané hodně investovali do rozvoje. Vrchol rozkvětu bych viděl na sklonku 19. století, a pak mezi válkami. Velvary byly hodně bohaté, stavělo se zde mnoho honosných budov, kino, sokolovna, nová škola, taneční sál…, byly zde obchodní domy, nakladatelství, množství živnostníků a řemeslníků. Pořádaly se zde pravidelné ovocnářské výstavy, protože město bylo vprostřed zahrad, a šlechtily se zde i místní odrůdy.

Byl zde čilý spolkový život. Hasiči, pěvecký spolek, divadlo, bicyklisté, okrašlovací spolek a další. Vznikaly zde i moderní stavby, třeba nová krásná funkcionalistická synagoga od architekta Libry, která byla poslední předválečnou synagogální stavbou v zemi. Rozhodně tu historii nevnímáme jako přítěž, ale něco, na co jsme pyšní a k čemu se rádi obracíme. Oživujeme velvarské legendy, příběhy slavných rodáků, snažíme se opravovat historické budovy. Památky ve vlastnictví města už máme v pořádku, tak jsme založili městský fond pro obnovu a rozkvět památkové zóny, z něhož se snažíme přispívat soukromým vlastníkům a motivovat je k péči o jejich nemovitosti v souladu s představami památkářů. Pak tu stojí velké budovy společenské, zde už jsme opravili sokolovnu, kulturní dům, ale čeká tu ještě nádherné kino ze 30. let, na to si zatím brousíme zuby, a samozřejmě také hledáme cesty, jak opravu financovat a budovu smysluplně naplnit.

Nevěnujeme se však jen budovám, ale též příběhům, radost máme třeba z obnovování odkazu hudebního skladatele a velvarského rodáka Leopolda Koželuha, který byl ve své době slavnější než Mozart, a jehož skladby překvapí i dnes. Takže nám vznikl další spolek snažící se pořádat koželuhovské koncerty, jmenuje se překvapivě Koželuh. Výhodou pro tohle oživování odkazu historie je fakt, že mnoho starších lidí si ještě pamatuje dozvuky slávy města, proto nás v tom podporují. Ne, že by pamatovali Koželuha, ale fungující sál s plesy ano. (úsměv)

Velvary se po válce začaly vyprazdňovat, jejich význam převzaly s odklonem železnice Kralupy, ruch zde pomalu utichal, až téměř utichl zcela. My to vlastně jen znovu probouzíme a přitom si vybíráme, co probudit chceme. Je to velmi radostná a naplňující činnost.

Ukázalo se, že když se zapřeme a snažíme se, daří se nám hodně míst oživit, teď je otázka, zda se nám podaří je i uživit.     

 

Jaké kulturní instituce ve Velvarech zřizuje město a je nějaká v soukromých rukou? Proč jste v dubnu 2021 založili Velvarskou kulturní společnost?

Máme tu městskou knihovnu, městské muzeum, základní uměleckou školu, spolupodílíme se na provozu Muzea technických hraček a Galerie Tomáše Vosolsobě. Ve Velvarech najdete tři ucelené obrazové sbírky, krom již zmíněné máme soubor obrazů Georga Karse a provozujeme galerii Na Špejcharu, kde můžete zhlédnout krom obrazů Jiřího Corvina také expozici věnovanou pernikářství, protože Corvin se díky svému zájmu o vyřezávané formy a staré receptury stal obroditelem perníkářského řemesla v Čechách. Při muzeu nám působí muzejní pedagožka, která vede edukační centrum Velvareum, v němž vzniká řada edukačních programů pro školy i rodiny souvisejících z velvarskými zajímavostmi. Podporujeme také již zmíněné vzdělávací a volnočasové centrum Velvarská Kostka, které provozuje spolek dam v bývalé synagoze a které nabízí paletu kroužků a volnočasových aktivit pro lidi všeho věku, od batolat pro seniory.

Loni jsme založili novou příspěvkovou organizaci, Velvarskou kulturní společnost, jež spravuje nové kulturní a společenské objekty města. Již zmíněné komunitní centrum Učko u Malvarského rybníka nabízející v letní sezoně řadu kulturních akcí, jež povětšinou pořádají spolky. Dále provozuje nově opravený sál kulturního domu Velvarská Záložna se zázemím, a během covidu jsme si vzali pod křídla též městskou hospůdku, kterou již nájemce nedokázal udržet. Logickou cestou bylo založení samostatného subjektu, jenž bude tyto objekty provozovat a bude mít samostatné hospodaření, protože doby, kdy jsme v počátcích každou tatranku museli prohnat účetnictvím města, byly hodně krušné. Dnes se krok za krokem posouváme vpřed, učíme se za pochodu, co nám oživené objekty přinesou. Máme za sebou první plesy na sále, první běh tanečních pro mládež i dospělé, které se těšily velikému zájmu, a nadechujeme se třeba k postupové přehlídce amatérského divadla, jež bude v dubnu a už se na ni moc těšíme, jen nemůžeme přijít na správný název, zatím vede VelDiVar – velvarská divadelní varna.

 

Ve vedení Velvar jste už devátým rokem. Jen v letošním roce jste otevřeli opravený renesanční kostel sv. Jiří, zahájili první sezónu kulturního sálu obnovené Velvarské Záložny ze 30. let. Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste nejvíce pyšný a naopak litujete něčeho?

Oba zmíněné projekty byly veliké a velmi radostné. Oprava kostela sv. Jiří byla dlouholetá práce, která se loni završila tím, že jsme kostel po letech znovu otevřeli veřejnosti. Je to nádherná renesanční stavba z roku 1616, jež nikdy nebyla zkažena pozdějšími stavebními úpravami, ale měla mnohokrát namále. Naposledy v 90. letech, kdy byl kostel několikrát vykraden a po létech bez péče chátral. Převzali jsme jej za korunu od církve do vlastnictví města, to byl rok 2012, a začalo se s opravami. Velkou podporou bylo, že jsme se dostali do Programu záchrany architektonického dědictví MK ČR, který nám pomohl záchranu financovat. Během těch 10 let jsme opravili krov a střechu, vyměnili sanktusní vížku, opravili plášť budovy, včetně kamenných prvků, a pak jsme se pustili dovnitř, tři roky probíhalo restaurování krásných ornamentálních ale hodně poničených okenních vitráží, následovala lahůdka v podobně tříletého odkrývání původních renesančních výmaleb z roku 1616. Už počátkem minulého století se zjistilo, že pod vápennými nánosy je původní vzácná a velmi pestrá výmalba, v roce 1913 se dokonce začalo s odkryvem, ale pak přišla válka a nebyly prostředky. Jsem moc rád, že jsme po sto letech mohli navázat a dílo dokončit, loni na noc kostelů jsme Jiřího opět otevřeli veřejnosti a byla to veliká sláva.

Ještě větší radost pak byla obnova sálu Velvarské Záložny. To je sál, který byl v roce 1931 přistavěn z prostředků městské spořitelny v zadním traktu hotelu na náměstí. Byla to chlouba města, sál pro 500 lidí. S různými peripetiemi fungoval až do revoluce, kdy patřil státními podniku Restaurace a jídelny. Pak přišla nevydařená privatizace, sál s hotelem získaly majitele, který měl sice plány, ale ne dost prostředků na obnovu, ani na péči. Pak se majitelé chvíli střídali a poslední majitelka tu provozovala už jen výprodeje obuvi, černou ubytovnu, a – jak se později ukázalo – byla tu i pěstírna konopí. Sál chátral, teklo do něj, na střeše rostly stromy, vypadalo to, že spadne. Když jsem se stal starostou, uspořádali jsme celoměstskou anketu: co nám chybí ve Velvarech. Jasnou jedničkou byl sál. Spousta lidí volalo po jeho získání, obnově a záchraně. Tak jsme se začali snažit.

Každé pondělí jsem chodil za majitelkou do cukrárny, kterou na náměstí provozovala, na čaj, a ptal se jí, zda neprodá. Nejdřív o tom nechtěla ani slyšet, ale po roce a půl kývla, že by prodala. Ale chtěla 15 milionů, což když jsem řekl v zastupitelstvu, tak všichni málem omdleli, tolik peněz za ruinu, to město nemělo. Tak jsem hledal partnera a podařil se zázrak, osvícený majitel místní metalurgické společnosti přislíbil, že by objekt koupil a věnoval městu. Tak jsme šli na čaj spolu, a plácli si. A my začali projektovat a shánět prostředky, byl to dlouhý příběh, ale nakonec se povedlo stavbu zapsat do databáze brownfieldů a získat dotaci 30 milionů na regeneraci, druhých 30 jsme našetřili. V roce 2020 se začalo rekonstruovat, do toho covid, ukrajinská krize. Sice se často stálo, ale firma to ustála a loni v září jsme sál otevřeli. To byla teprve sláva a radost. Nejvíc mne zahřálo u srdce, když jsem viděl, kolik starších lidí, kteří zde trávili čaje, zábavy a taneční, bylo dojatých. Říkali, že nevěřili, že se toho dožijí. A že někdy starosta s farářem budou společně u toho. Na otevíračce jsem byl opravdu pyšný, že jsme to dokázali.

Radost mám ale i z menších projektů, např. že se nám podařilo udělat hezkou rozhledničku nad městem, vyznačit cyklotrasu… velkou radost mi dělají aktivity, které se nám daří v rámci snah o nápravu krajiny pro zvýšení její odolnosti v přípravě na klimatickou změnu. Hodně lidí nadšeně pomáhá mapovat terén, pracujeme s metodikou Živé krajiny, spousta lidí chodí dobrovolnicky sázet stromy, větrolamy, jsme teď součástí velkého evropského projektu, v jehož rámci jsme jedno ze dvou testovacích území v zemi, kde budeme hledat společná opatření v diskusi s hospodáři a vlastníky pozemků.

A čeho lituji? Že nemám víc času a že některé věci nemohu ovlivnit, i když bych chtěl.

 

Co se zatím nepovedlo? Co v kulturní nebo společenské nabídce Velvar citelně chybí a na co není dost financí?

Zatím se nám daří měnit plány ve skutečnost, něco jde rychleji, něco hůř. Co nám nyní znatelně chybí, je ubytování. Prostorami, které jsme vytvořili, již dokážeme nabídnout zázemí pro veliký festival, konference či jiné události, ale Velvary nemají žádné ubytovací kapacity. Takže teď zahajujeme další projekt obnovy bývalého hotelu, jenž sousedí se sálem, kde bychom chtěli vytvořit ubytování s restaurací a zázemím. V plánu je udělat to v hasičském duchu, aby se k nám sjíždělo hasičstvo z celé země, však kam jinam než do kolébky hasičstva. Budova už je naše, ale jedná se také o brownfield, tak nabíráme síly, protože čerstvá zkušenost z obnovy sálu nám ukázala, že to není žádná hračka. Ale chuť by tu byla. Teď projektovat a hledat zdroje.

Ze starého kina bychom pak rádi udělali školní aulu, chceme ale zachovat historický ráz budovy, což ve vztahu k dnešním normám není snadné. Dalším velkým projektem z ranku společenského je plán úpravy náměstí tak, aby sloužilo více lidem než autům, aby zde byla hezká pobytová zóna, vodní prvek, více zeleně. To si taky užijeme, máme už nějaké studie, tak letos plánujeme veřejnou debatu, kde bychom to probrali a vytříbili si, co vlastně chceme. Také se zabýváme tím, jak vytvořit zázemí pro komunitu v místních částech. Existuje projekt na proměnu Malovarského rybníka v biotop pro koupání, aby to setkávání tam bylo ještě příjemnější. Takže plány by byly, teď už jen sehnat finance a hlavně čas. Ten nám chybí nejcitelněji.

 

Kolik peněz z rozpočtu obce jde do spolkové činnosti? Jste úspěšní při získávání dotací? Nebojíte se získávat a vést větší dotační projekty?

Město ze svých prostředků financuje tři dotační tituly. Na spolkovou činnost máme vyhrazenu každoročně částku 700.000, což pro město naší velikosti není málo. Ale uvažujeme o navýšení, protože zájem ze strany spolků je veliký a poptávku nestíháme uspokojit, přitom nám spolky nabízejí tolik skvělých akcí. Město samo čerpá hodně peněz z dotačních titulů, momentálně máme v procesu téměř dvacet podpořených projektů, čerpáme ze všech operačních programů, získali jsme podporu na obnovu památek, výstavbu kanalizace, opravy místních komunikací, modernizaci školky, regeneraci brownfieldů, výsadbu zeleně a obnovu cestní sítě, automobily pro pečovatelskou službu, nové sběrné místo, komunální techniku, obnovu vodních nádrží…. Za poslední čtyři roky jsme obdrželi podporu v souhrnné výši 200 milionů korun, což je při ročním rozpočtu města cca 70 milionů, z něhož vám na investice zbývá 20, docela slušné, šlo o projekty malé i velké. Těch velkých se nebojíme, mnohdy mají snazší administraci než některé drobnější. Snažíme se projekty pokud možno administrovat sami, ale už jich je tolik, že se opíráme i o pomoc různých agentur. Hlavně jsme rádi, že se nám daří hospodařit tak, abychom měli prostředky na kofinancování a nemuseli se zadlužit.

 

Jak vaše radnice myslí na dospívající teenagery? Volný čas rodin s malými dětmi má většinou prioritu. Jak je to u vás?

Je pravda, že nabídka pro malé děti je pestřejší. Máme několik hřišť, přírodních i s umělým povrchem, hřiště dopravní i vrbové, různé prolézačky, altánky. Ve městě je velká nabídka kroužků a volnočasových aktivit, skvěle funguje ZUŠ, dobrá je nabídka i sportovní − fotbal, jiu-jitsu, hodně rostou mladí hasiči, již několik let u nás navíc funguje fotbalová akademie FA Bohemians Praha 1905, kam se sjíždějí děti z celého okolí a rostou z nich malí klokánci. Zapojit teenagery je těžší, jednak proto, že se v tomto věku moc organizovaně zapojovat nechtějí a jsou raději bokem někde v partičce, ale hlavně proto, že u nás nemáme střední školu a mladí po škole mizí z města na střední školy. Buď bydlí na intru, nebo se vrací domů až večer, takže je tu vlastně moc nevídáme. Chtěli bychom vytvořit střední školu, aby to tu trochu omládlo, ale to jsou zatím jen vize. Takže teenagery zapojujeme aspoň do akcí veřejných, pomáhají nám s organizací koncertů a kulturních akcí, což jim umožní si i přivydělat nějakou kačku. Teď bychom je rádi vtáhli do přípravy postupové přehlídky amatérského divadla, která se bude konat na jaře a zaměří se na studentské a experimentující divadlo, tak bychom chtěli přípravu a organizaci do značné míry nechat na nich. Ale jsem rád, že omladina chodí na místní kulturní akce, a že se stejně jako my starší setkávají v komunitním centru na Učku u rybníka a společně nás to tam baví.

 

Hybatelkami kulturního a společenského dění v obcích bývají často ženy, mámy na rodičovských dovolených. Máte stejnou zkušenost?

Ano, nejvýraznějším úkazem tohoto typu u nás bylo založení již zmíněného spolku Velvarská Kostka v bývalé synagoze. Ve Velvarech byla zrušena zvláštní škola a město hledalo nové využití pro tuhle funkcionalistickou budovu (proto kostka). A podařilo se dát dohromady partu žen s malými dětmi, které se rozhodly, že založí spolek a vytvoří vzdělávací a volnočasové centrum. Každá z nich totiž před rodičovskou dělala skvělé věci mimo město, kočárek je na čas přikoval k Velvarům, tak by byla škoda je nezapojit. A tak díky nim vzniklo místo, kde se konají cvičení pro děti, kurzy keramiky, setkávání seniorů, jazykové kurzy i různé výtvarné a další programy. Pro město je to skvělá věc, protože tyhle úžasné ženy připravují samy nabídku, na kterou by jinak město muselo zřizovat celou organizaci. Takhle jim jenom poskytujeme prostor a přispíváme na energie. A věříme, že jim jejich energie vydrží a po mateřské tu třeba i pracovně zůstanou. Kostka skvěle žije a lidé tam chodí rádi. Co víc si přát? Další maminky vedou běžeckou skupinu, jiné organizují akce při mateřské škole…, ať žijí maminky a ať je jich co nejvíc!

 

Na vašem FB profilu starosty komunikujete s občany, rodáky i ojedinělými hatery. Trpělivě, s humorem i literární lehkostí odpovídáte na dotazy a přidáváte příspěvky, ať už se týkají zaběhnutých pejsků nebo plánování rozpočtu… Do jaké míry vám v tom pomáhají mediální studia a využijete i zkušenosti ochotnického herce?

Komunikace je odedávna cesta, jak se domluvit. Proto komunikuji rád, snažím se s každým, kdo má nějaký námět, osobně sejít a hledat řešení. Na malém městě to je možné, neumím si představit, jak to dělají starostové velkých měst, ale já tu mám tu výhodu, že se povětšinou známe osobně. V komunikaci se snažím hlavně město spojovat, samozřejmě to občas dělám i tak, že s některými tématy pracuji pečlivěji, je velmi snadné rozdělovat, a my, aby se městu dařilo, potřebujeme být spolu, tedy i některým tématům pomáhám. Myslím si, že je prospěšnější psát o tom, jak si rozumíme a máme se rádi, než se nimrat v tématech, která nás rozdělují, a samozřejmě ne na všem se hned shodneme. Starosta má tu důležitou roli, že může pomáhat vytvářet obraz obce navenek, tak se snažím. A zkušenosti z mediálních studií mi v tom velmi pomáhají, především v komunikaci s médii.

A ochotnické herectví? Starosta hraje spoustu krásných rolí, které bych na divadle nikdy nedostal. Jednou jste v roli vážného pána na náročných schůzkách, jindy milého strýčka při vítání občánků, někdy musíte i trochu zašaškovat, abychom se z té vší úředničiny nezbláznili. Snažím se být civilní a psát věci pochopitelně, ony státní správa a samospráva jsou docela složité oblasti a spousta nespokojenosti mezi lidmi vyplývá často i z toho, že nevědí, co vedení města může a zmůže, a co ne. A když si o tom promluvíme, tak je to hned lepší. Takže se snažím vysvětlovat a naslouchat, trpělivě, ale hlavně s úsměvem!

 

Máte také tvrdovaječnictví v krvi, ačkoli rodilý Velvarák nejste? Co vám ve funkci starosty nejvíce ztrpčuje život a co vám dodává energii? Jaká je vaše vize pro Velvary budoucnosti?

Zřejmě to tam někde bylo, nebo jsem třeba důkazem, že k tvrdovaječnictví lze konvertovat i v pozdějším věku. Ono i to tvrdovaječnictví má dvě stránky, občas je to zdravá schopnost trvat na svém a dlouhodobě jít za svým cílem, občas se ale také projeví jako zatvrzelost, takže někdy třeba trvá déle, než nějaký nový projekt prosadíte. Dobrým příkladem z minulosti je třeba stavba železnice. Místní tehdy tvrdovaječnicky trvali na tom, že neprodají pozemky. Tak trať u nás končí a nová vede jinudy. Toto rozhodnutí velvarským ubralo na historickém významu a rozvoj se ubral jinou cestou. Ale na druhou stranu jsme si díky tomu uchovali svou historickou tvář a půvab, což dnes oceníme. Takže i to tvrdovaječnictví vám často život ztrpčí. Na druhou stranu, když se pak povede dotáhnout nějaký projekt do konce, tak vám to nalije šťávu do žil. Osobně mne hodně nabíjí, když vidím, jak se daří oživovat věci, které už málem zmizely, jak se lidé spojují, jsou k sobě milí. Ono to období covidu a počátku konfliktu na Ukrajině bylo hodně náročné, ale na druhou stranu ohromně povzbudivé v tom, jak skvěle fungovala místní komunita.

Velvary budoucnosti? Stále krásné, plné lidí, kteří to tu mají rádi, umějí spolu mluvit a chtějí se domluvit. Zbytek už si zařídíme.

 

Zazpíváte si někdy tu vaši velvarskou písničku? A je vám při té spoustě dnešních starostí vůbec do zpěvu?

Píseň Ó, Velvary je naší městskou hymnou, takže nám zní několikrát denně z rozhlasu, zpívají ji děti na všech vystoupeních a třeba i Mikulášovi, společně ji zpíváme při všech významných příležitostech. Mým snem je uspořádat na náměstí hromadný zpěv všech Velvaranů, po vzoru estonských masových zpěvů. To bude síla! Osobně si zpívám pořád, ale pravda, že někdy i ze zoufalství. Ó, Velvary!

 

Medailonek - PhDr. Radim Wolák

Ve městě Velvary starostuje od roku 2014 jako zástupce sdružení velvarských spolků Oživme Velvary! Byl hybatelem dobrovolnické iniciativy, která vedla celoměstskou debatu a následnou svépomocnou opravu plovárny u Malovarského rybníku, kde si jej všimla místní starostka a motivovala ho k účasti ve volbách. Ve své práci se snaží propojovat místní, obnovovat slávu města a hodně sází na komunitní projekty. Nadšení a zápal se mu vrací v úspěchu velkých projektů zachovávajících kulturní a historický ráz města, jako je záchrana zpustlého kulturního domu či oprava památek a kostelů, hodně se zapojuje do projektů pro nápravu krajiny a přípravy na změnu klimatu. O Velvarech je pod jeho vedením stále více slyšet jako o městě, kde to žije. Je pedagog oboru mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Ve volném čase neví kam dřív skočit, má tři děti, hraje divadlo, včelaří a s manželkou provozují známou velvarskou perníkárnu. Starostování bere s humorem a s oblibou využívá různé kostýmy. Je členem spolku Natvrdlí, a proto se často označuje jako natvrdlý starosta, který se snaží razit velvarské tvrdovaječnictví jako důležitý světonázor.

https://www.velvary.cz/

Máte ve své obci nebo městě také nějaký kout, který by si zasloužil vylepšení? Chybí vám místo k setkávání se sousedy? Nadace Via už 25 let podporuje aktivní lidi, kteří vlastními silami zlepšují místa, kde žijí, a v lednu 2023 otevírá nové programy.

Máte se sousedy chuť do společných aktivit, ale na velký projekt nemáte zatím odvahu? Nevadí, vyzkoušejte si své odhodlání na menších projektech a akcích. Inspiraci najdete na https://www.nadacevia.cz.

 

Markoušovice, část obce Velké Svatoňovice, okres Trutnov, Královéhradecký kraj, 340 obyvatel

Markoušovice postihl osud jedné z mnoha obcí v pásmu Sudet. Několikrát zde, v závislosti na jednotlivých režimech, probíhalo vylidňování a opět osidlování. Vesnice chátrala, o veřejná prostranství se nikdo nestaral. V roce 1976 došlo k přidružení obce k Velkým Svatoňovicím. Původní náves zanikla a společně s tím ochabl i komunitní život ve vsi. Dnes už ale svítá na lepší časy.

 

Příběh markoušovické návsi představuje Josef Dvořák, místní aktivista, který o sobě říká:

Já jsem, jak se říká, naplavenina. V roce 2007 jsem zde koupil pozemek s rozpadající se chalupou a postavil nový dům. Nastěhoval jsem se v roce 2014. Zjistil jsem, že zde existují TJ Sokol, Sbor dobrovolných hasičů, Místní skupina Českého červeného kříže a začalo fungovat Mraveniště z.s. – školka, základní škola, komunitní centrum.

Po nastěhování nás přišli přivítat nejbližší sousedé. Konečně, jak je vidět z předchozího, stavěli jsme dost dlouho, a tak jsme se postupně i seznamovali s lidmi kolem sebe. Jak to chodí na vesnici, když něco potřebuješ, zajdi do hospody a domluvíš se.

Já jsem byl zvyklý se zapojovat do dění kolem sebe, a tak jsem začal chodit na volejbal a žena zase do ČČK. Postupně jsme navazovali kontakty s dalšími obyvateli obce.

 

Jak to celé začalo? Jak Markoušovice vypadají? Jsou něčím známé?

V roce 2015 rozpoutal, dá se říci, akci „oživení“ další naplavenina, Jakub Kubját. Ten byl v jiné pozici, neboť se sem přiženil, a jak v jednom rozhovoru uvedl, když projížděl s kočárkem po vesnici, zdálo se mu tu mrtvo. Našel výzvu Nadace VIA a vše to začalo.

Náves zde prakticky nebyla (nutno dodat, že i naše místní část se skládá ze dvou dříve samostatných obcí – Markoušovic a Starého Sedloňova, a když se podíváte do katastru, tak se vcelku zajímavě doplňují), pouze volný neudržovaný prostor mnohdy sloužící jako skládka.

Škola zde fungovala do roku 1976. Stejně tak v období po válce tady působila řada dalších spolků, které však v návaznosti na celkový vývoj upadaly, až zanikly. Na obec dolehlo jak vysídlení po roce 1945, tak zrušení textilní továrny v roce 1952 a nakonec zavření dolu v roce 1962. Tím prakticky zmizela možnost zaměstnání v obci. To, jak víte, má za následek další vystěhovávání, které bylo ještě doplněno v letech 1968−69 odchodem dalších rodin za svými příbuznými do NSR. Ze značné části obce se závěrem 60. let stala chalupářská oblast.

Zde stojí za zmínku, že jedním z chalupářů byl i pan Václav Pavel Borovička, spoluautor scénáře k TV seriálu Chalupáři (je zajímavostí, že on koupil chalupu od Romanových – rodičů Pavla a Evy, mnohonásobných mistrů Evropy a světa v tancích na ledě).

 

V roce 2015 jste se zapojili do 10. ročníku programu Nadace Via Místo, kde žijeme. Do programu se tehdy přihlásilo celkem 34 obcí a neziskových organizací. Markoušovice se staly jedním z pěti žadatelů, kteří byli finančně podpořeni. Jak vůbec vypadala spolupráce s Nadací Via? Kdo byl příjemcem dotace? Spolek, nebo obec?

Když bylo rozhodnuto, že budeme vybráni, museli jsme si zodpovědět otázku, koho postavit do čela týmu a jak jej složit. Nějak přirozeně jsme se dohodli, že by v něm měli být zástupci všech spolků v obci a lidé, kteří mají o dění nějaký zájem. Vedoucím jsme jednoznačně zvolili místního rodáka Jardu Kašpara. Pak jsme si rozdělili jednotlivé funkce. Já vzhledem k tomu, že jsem měl z dřívějška vztah k výchově, vzdělávání a tisku, jsem se uvolil zařizovat propagaci a informování o dění a to mi zůstalo dodnes.

Měli jsme i štěstí v tom, že se plně začalo rozvíjet i Mraveniště z.s., který si pronajal objekt bývalé školy od krajského úřadu a začal v něm provozovat mateřskou a základní školu.

Příjemcem dotace byla obec. My jsme nikdy jako Tým náves, jak se nazýváme, neměli a nemáme právní subjektivitu. Byli jsme také plni rozporů, velkých očekávání, ale i obav. Vše se podařilo překonat díky pomoci nadace a jejího přístupu k celé akci. Pod vedením jejich konzultantky ing. Evy Klápšťové jsme vybrali projektantku, která dostala zadání vzniklé na veřejné schůzi, kde se sešli všichni, jež věc zajímala. Po zpracování návrhu jsme svolali druhou schůzi, na které se rozhodlo o konečném řešení, na jehož základě projektantka celý úkol dokončila.

Je zajímavé, že nakonec lidé zamítli i původní myšlenku vrátit na náves sochu Josefa II., která byla před školou v letech 1883–1924 a dnes je u domu čp. 95 v horní části obce, kde byla vztyčena v roce 1969. Naopak zvítězila vize vytvořit náves jako místo, kde bychom se mohli scházet a pořádat veřejné akce.

To, že lidé mohli promluvit do plánů a vyjádřit se k tomu, co má vzniknout, mělo zásadní vliv na další dění, celý proces budování, ale i trvalý vztah k vytvořenému dílu. Samozřejmě, že se objevili i kritici. Ti jsou snad vždy a všude. Vyskytly se i názory, že by se daly peníze lépe využít, jako např. opravit často poruchový vodovod.

 

Jak probíhala výstavba? Co se při plánování projektu osvědčilo? Udělali byste dnes něco jinak? Naráželi jste na nějaké komplikace?

Po schválení konečné verze projektu nastal čas plánování výstavby. Museli jsme rozdělit celý projekt na části. Co jsme schopni udělat sami za podpory občanů, a naopak vyčlenit ty, které bude nutné zadat odborným firmám, a kde využít firmy s naší, dá se říci, neodbornou pomocí pod jejich odborným vedením. A to vše dát do časové posloupnosti. Nic ale není tak jednoduché, jak se napíše. Hned v začátku jsme narazili na nesoulad našeho plánu s územním plánem rozvoje obce. Všem doporučuji před zahájením jakéhokoli budování věc včas projednat s územními orgány a „sesouladit“ s platnou územní dokumentací.

Naštěstí jsme potřebné ve spolupráci s vedením obce dali do pořádku, ale trochu nás to zdrželo a my stáli před otázkou co a jak. Domluvili jsme se nakonec na rozdělení prací do dvou let. První rok jsme zaúkolovali spíše firmy. I tak jsme zajistili brigády na přípravu prostoru a některé pomocné práce. Velké brigády nás čekaly v roce následujícím. Opět jsme žili v pochybnostech, zda přijdou lidé, kteří měli ještě v paměti Akce Z. Ukázalo se ale naštěstí, že ten, kdo se podílel na přípravě projektu, se chce podílet i na jeho realizaci.

Osvědčilo se dobře zvolené členění na odborné práce od firmy a naše pomocné. Například tesař zhotovil kostru altánu a my při brigádě zajistili jeho olaťování a vzniklo nakonec ucelené dílo. Největší brigádou bylo osázení celého prostoru podle návrhu architektky. Až jsme se divili, ale sešla se skoro stovka lidí a vyhlášenou adopcí se všechny stromy a keře zaplatily z příspěvků brigádníků, kteří si je i sami zasadili. Přítomný zahradník jen uděloval odborné rady. To je znát i dnes po šesti letech. Lidé si váží své práce a jejich vztah k celé návsi je daleko osobnější, než když přijdou do nějakého parku.

 

Jak dlouho vše trvalo a jaký je výsledek?

Náves jsme budovali prakticky dva roky a vedle dotace od Nadace VIA, která nám dala 300.000,- Kč, jsme ještě získali dotaci od T-Mobile ve výši 100.000,- Kč. Zbylou část doplatila ze svého rozpočtu obec. Vzniklo dílo v hodnotě cca 1 milion Kč, a jak řekl při otevření v roce 2017 starosta obce, nejdříve jsem projektu nevěřil, ale když dnes vidím, co vzniklo, tak jsem rád, že jsme do toho šli. To vyjadřuje i změnu přístupu u některých dalších obyvatel. Přesto i nadále zůstali lidé, kteří s návsí nejsou plně ztotožnění a nadále ji, dá se říci, tolerují, ale nevyhledávají.

 

Nová náves je hotová. A co dál?

Tým náves pracuje i nadále. Po dokončení návsi jsme vyměnili vedoucího. Dohodli jsme se, že by to měl být někdo z mladších. Žezlo vedoucí převzala Karolína Dekker, také místní rodačka.

Postupně se snažíme náves doplňovat o další prostory. V roce dokončení se podařilo získat grant na výstavbu dětského hřiště, které bylo také součástí původního projektu. Možná je chybou, že náš „spolek“ nemá právní subjektivitu, a tak o dotace musí žádat obec. To se ne vždy daří. Malých obcí je mnoho a peněz málo. Po čtyřech letech se podařilo získat dotaci na všesportovní hřiště stojící nedaleko návsi. Nyní chceme podle zkušeností z projektu návsi svolat veřejnou schůzi k přípravě revitalizace místní tělocvičny s restaurací a celého prostoru kolem všesportovního hřiště. Vycházíme z toho, že na brigády chodí jak naši příznivci z dřívějška, tak i noví osadníci. Můžeme doplnit, že naše místní část se přes všechny prognózy o vysidlování pohraničí dnes spíše rozrůstá. Staví se nové domy a je zájem o rekonstrukci původních objektů.

 

Jak celé dění kolem revitalizace návsi ovlivnilo společenské a kulturní žití v obci? Co se tu a jak často děje? Vede oživená náves k dalšímu spolčování? Jaké kulturní akce jsou stěžejní? Přijíždějí sem i lidé z okolních obcí?

V roce 2017 se konal nultý ročník rockového festiválku Markoušovické Rubání a letos se uskutečnil již 5. ročník. Nescházejí se zde sice žádné zvučné kapely, ale dáváme příležitost začínajícím skupinám nebo muzikantům z blízkého okolí. Na velké kapely ani nemáme prostředky, ale nám jde o to, aby se lidé sešli a při poslechu hudby si i popovídali a žili pospolu. Přesto se nám nedaří mnohdy oslovit místní, kterých občas přijde poskrovnu, ale nahradí je návštěvníci z jiných, někdy i skutečně vzdálených míst, a přijíždějí i opakovaně. Ještě snad podoktnu, že díky termínu poslední sobota v srpnu jsme festival nepřerušili ani v covidových letech.

Dnes již máme dokonce propracovaný kalendář akcí. Každý rok začínáme Masopustním průvodem. Následují velmi oblíbené Markoušovické sousedské vepřové hody, Stavba májky spojená s pálením čarodějnic, které zaštiťují místní hasiči. Pokračujeme kácením Máje spojeným s folkovým podvečerem, v létě máme letní kino, na konci srpna zmíněný festival Markoušovické Rubání, v listopadu pořádáme VŘSSR – soutěž pod názvem Vepřové Řízky Se Smaží Různě, letos byl již 3. ročník, a v závěru roku se těšíme na slavnost Rozsvěcení vánočního stromu s koncertem v místním kostele sv. Jana Křtitele a vystoupením dětí ze základní školy Mraveniště z.s. S rokem se loučíme Silvestrovským setkáním u ohně na návsi. Zde si popřejeme vše nejlepší a pevné zdraví a s optimismem začneme rok nový.

Z uvedených akcí je snad znát, že si každý může vybrat podle svého gusta. Skutečně je tomu tak. Lidé přicházejí různě, někdy je jich méně, jindy více. My máme heslo, že to děláme pro svou radost, a když někdo přijde, budeme rádi, a zatím chodí. A co je důležité, přicházejí nám pomáhat i náves udržovat při pravidelných brigádách a dnes je těší, jak to tu v kterékoli části roku vypadá. Dokonce zde proběhly i tři svatby.

Nutno dodat, že naše úsilí by bylo k ničemu, kdyby nás nepodporovalo vedení obce. Vše totiž něco stojí a nadšení a ochota lidí by nestačila. A bez ní by to zase nešlo.

Mne osobně těší, že jsem na konec svého života – dnes jsem již delší dobu v důchodu – našel místo, kde jsou lidé, kterým o něco jde, a jsou rádi pospolu. Koneckonců člověk je přeci tvor společenský.

 

FB Náves Markoušovice: https://www.facebook.com/profile.php?id=100057333645484

 

Soňa Sílová pochází z malého půvabného východočeského města Luže. Chodila tu do školy, dodnes se sem hodně vrací za rodiči a známými. Troufám si říci, že tady má kořeny a že se sem třeba jednou zase vrátí z pražského působiště natrvalo. Se Soňou se známe opravdu dlouho. A ačkoli jsme se na základní škole, pokud jde o přátelství, spíše míjely, později se naše cesty propojily a teď si to vynahrazujeme. Dokonce tak, že pro zjednodušení se oslovujeme „ségro“ a mé děti nám říkají Soňa „jedna“ a Soňa „dvě“. Tak tedy Soňa, absolventka gymnázia, Karlovy univerzity, nyní pracující pro Církev adventistů sedmého dne, vdaná, matka dvou synů, zakladatelka úspěšné FB skupiny Vzpomínky na starou Luži, srdce a duše blogu Pomoc Marii, milovnice díla Terézy Novákové, přijala mé pozvání k dialogu.

 

Během covidu jsi zavedla on-line „kázání“ pro ženy. A na jedno z nich jsem se připojila i já. Přiznávám se, že jsem tě jako ateistka se zájmem poslouchala. Tvé myšlenky jsou vpravdě pokrokové, nahlížíš zajímavě na „ožehavá témata”, homosexuality například. Jak ses vůbec dostala po absolvování vysokomýtského gymnázia ke studiu Evangelické teologické fakulty?

To bylo dobrodružství. Jakmile nastal první lockdown, najednou přišel okamžik, kdy jsem si říkala, co budu dělat?!! Moje práce je založená na setkávání se s lidmi, jednotlivě i ve větším množství při shromáždění, v nemocnicích a podobně. Můj kolega ale velmi brzy přišel s nápadem využít už roky fungující techniku s on-line vysíláním a setkávat se několikrát týdně aspoň na dálku. Mě napadlo nazvat je prostě „Jsme spolu” a myslím, že to zvlášť v prvních týdnech mnoha lidem pomohlo.

To, u čeho jsi byla, to bylo on-line čtení a přemýšlení nad biblickými texty. Tehdy jsme, tuším, procházeli prý nejnudnější a nejzbytečnější biblickou knihou – Levitikem, čili 3. knihou Mojžíšovou. Jako vždy jsem zjistila, že je to naopak skvělé, dobrodružné a dodnes aktuální čtení. Zrovna dnes (21. 12.) jsme skončili s novozákonní knihou Skutků apoštolů. Pokrokové myšlenky nemám ani tak já jako právě Bible. Je až nepříjemné, jak umí hrábnout do svědomí a do toho, co by člověk nejradši zapomněl a nechal vyhnít. Ono to ale vždycky někde vypluje a biblický text vybízí k řešení traumat, pocitů viny, neschopnosti odpustit a zdravého sebepojetí a taky přijímání druhých i s jejich chybami.

Evangelická teologická fakulta UK byla pro mě volba proto, že jsem milovala historii, antiku. Učit se řečtinu a hebrejštinu a číst texty v originále byl a dodnes je silný zážitek a vůbec šlo o pronikání do základů naší kultury, do podstaty, na čem dodnes stojí naše společnost, ačkoli si to většinou neuvědomujeme.

 

Co tě přivedlo právě mezi adventisty a co přesně máš na starosti?

Mezi adventisty mě přivedla „náhoda” v podobě mé potřeby číst a poznávat. A Bible byla tajemná a tehdy pro mě nepochopitelná a tenkrát mi v mých nějakých patnácti šestnácti letech kamarádka nabídla setkávání nad Biblí s tehdejším lužským adventistickým kazatelem, a protože to dávalo dobrý smysl a tamější společenství s mnoha mladými lidmi bylo podnětné prostředí, tak jsem se stala ráda jeho součástí.

Dnes jsem v pozici kazatelky, tzn. duchovní či farářky na dvou velkých pražských sborech, což znamená poměrně intenzivní kontakt s nějakými dvěma stovkami aktivních „farníků”. V praxi to je studium a příprava každotýdenních kázání, tedy promluv a aktuálního výkladu biblického textu, příprava setkání nad Biblí, o kterých jsem už mluvila, pak setkávání se skupinami mladých lidí, dětí, návštěvy u starých „farníků” u nich doma, případně ve zdravotnických zařízeních, naslouchání, povídání i o těžkých tématech, podpora při těžkých životních situacích jako jsou všelijaké krize nebo nemoc a úmrtí, příprava pohřbů, ale zase i doprovázení a příprava ke křtu (křtíme ponořením celého člověka do vody v době, kdy se rozhodne pro křest sám za sebe) nebo příprava ke svatbě. Těch životních situací je mnoho, a tak je to práce rozmanitá a neustále vyžadující celého člověka, bez pevné pracovní doby a v případě nutnosti nonstop.

 

Pomoc Marii – představ čtenářům, oč jde, jak dlouho to trvá, co je před námi a co se dosud podařilo...

To se vám takhle ozve kolega, kaplan z ženské věznice, že do se Prahy k dětem vrací mladinká máma propuštěná na podmínku a děti nemají zimní oblečení. To jsou myslím už čtyři roky. Tak jsem zalarmovala hlavně mámy v pražských adventistických sborech a sešlo se dost použitého i nového oblečení. Ale ukázalo se, že Marie a děti nemají prakticky nic, bydlí v mizerných podmínkách v domě, kde se dělo leccos. Tak to šlo jedno za druhým, díky mým kontaktům na Vězeňskou duchovenskou péči a mnoha dalším skvělým lidem se podařilo získat městský byt, sehnat nábytek, ložní prádlo atd. atd. Marie je pro mě zjevením–- člověk, kterému vězení zachránilo život, naučila se tam třeba pečlivě uklízet, její úklidové služby jsem využila já i mnoho mých známých. Ale dostat se ze dna naše společnost v mnoha případech dost dobře neumožňuje, tak už čtvrtým rokem kousek po kousku s přispěním ochotných dárců snad posouváme Marii ke stabilitě. Vypadané zuby, autoimunitní onemocnění, nemoci a narušený vývoj dětí se zkušeností z dětského domova a zanedbávání vlastní babičkou, to je koktejl, ve kterém se tahle mladá žena motá, ale taky statečně zápasí a jsem ráda, že také troje Vánoce měli přes tebe dárky z Krabic od bot – díky za spolupráci! Letos mají možnost v Šatníku Praha i jinde a já občas pro ně udělám nákup.

 

Kdy se ti do cesty připletla Teréza Nováková a deisté, sektáři – prostě blouznivci?

Relativně pozdě – až během vysokoškolských studií. Věděla jsem, že Teréza Nováková psala o kraji, odkud pocházím a který mám ráda, a protože se hodně věnovala i pozorování náboženských poměrů, říkala jsem si, že by to mohla být fajn ročníková práce a třeba i diplomka. Tak jsem se začetla a byla jsem chycená. Nováková se nečte úplně snadno, hlavně její romány, ale třeba její povídky jsou o dost přístupnější a odborné články ukazují, jak pečlivě dělala po vsích a městečkách svůj výzkum. Spousta nářečí, které jsem už trochu znala od svého tehdy budoucího tchána a reálie typu náboženských třenic i osvícených přátelství mezi katolíky, „evanjelíky” a „blouznivci” se pro mne staly neskutečným výletem do minulosti mně známých míst a taky zdrojem pro pochopení zvláštností povah některých lidí, do kterých se tehdejší zápasy dodnes propisují. Tajnůstkářství, strach něco prozradit a potřeba naopak vyzvídat od druhých, lpění na majetku a na obraně pravé víry, s tím se dodnes setkávám. Aniž bych to tehdy věděla, tak část dětství jsem strávila s babičkou u „strejdy”, jehož manželka byla kdysi spiritistickým médiem ve vsi proslulé svojí odbojností. Já se ale v tom starém domě cítila velmi dobře, i když v něm nakonec strejda odešel ze světa vlastní rukou.

 

Vzpomínky na starou Luži – členů máme více než 1200 a je obtížné někdy korigovat názory –, ale musím říci, že skupina je velmi slušná a tolerantní. A je nádherné sledovat to propojení lidí z celé republiky. Lidí, kteří to kolem Luže znají. Co tě přivedlo k založení skupiny?

To byla úplná náhoda. Před čtyřmi lety jsem takhle na podzim na facebooku zahlédla skupinu Vzpomínky na starou Chrudim s historickými fotkami a zajímavými informacemi. Tak jsem si řekla, že si vyzkouším, jak se na facebooku zakládá skupina a cvičně a neoriginálně ji nazvala Vzpomínky na starou Luži a jako obsah jsem tam naskládala naši naskenovanou sbírku historických pohlednic Luže. Čekala jsem pár „lajků”, nic víc. Ale ono se to rozjelo nevídaným způsobem a lidé začali komentovat, vkládat své fotografie, dotazy. Lužáci, i ti dávno odstěhovaní, potomci dokonce ze Spojených států, bývalí pacienti z Hamzovy léčebny… No a pak odborníci jako jsi ty nebo ředitel skutečského muzea, z chrudimského muzea a archivů a taky místní znalci, kteří vědí o všech a všem všechno (nechci psát vyloženě drbny, ale…), to má taky svoji hodnotu. Nejvíc se mi líbí ty objasňované záhady, vzpomínání a setkávání starých známých – to je moc fajn.

 

Aby nebylo všechno tak jednoduché jeden z tvých synů je postižený. Smekám před tebou za to jak, vše zvládáš. Občas vyrážíme na vycházky se všemi našimi dětmi společně a vidím, jak obtížné je někdy korigovat synovy nálady. Ale ty to vždycky obdivuhodně zvládáš.

No není to úplně snadné. Ani nemám pocit, že to zvládám. Zároveň prostě musíš a není v tom žádné hrdinství. Ani žádnou radu vlastně nemám, jen osobní zkušenost a tím pochopení pro podobně obdarované. To obdarované říkám úmyslně. Ono totiž, co je postižení a kdo je vlastně normální? Tihle lidé (v našem případě autismus se silnou poruchou pozornosti) jsou nároční, ale také ukazují, že věci, lidé, situace se dají chápat úplně jinak, jak by mě to nikdy nenapadlo. A kdo z nás má vlastně pravdu? Když syn při snaze nás rodičů o včasný odchod do školy pronese, že želva je taky pomalá a nikomu to nevadí, tak se na sebe podíváš zvenčí a řekneš si, že idiot jsem tu spíš já. Jestli mám přece jen říct nějakou radu, tak pokud to jenom trochu jde, najděte si čas, třeba jen chvilinku pro sebe, netrapte se, co si myslí ostatní bez podobné zkušenosti a heslem je: Vydržet!

 

 

Soňa a Soňa na samotný závěr

Soňa – není to příliš časté křestní jméno. V případě nás dvou je ale nad slunce jasné, že pokud se sešly dvě osoby tohoto křestního jména, tak je to obrovské štěstí. A samozřejmě ty klikaté cesty života. Cesty, které nás svedly do stejné školy a pak k sobě znovu po letech.

Já – Soňa, co se ptala. Sama o sobě, v duchu Járy Cimrmana, říkám, že jsem bezvýhradný ateista, který se ale bojí, že ho za to Pán Bůh potrestá. Se Soňou, jež si se mnou povídala, jsme zavedly tzv. duchovní cvičení, což je jen krycí název. Odradí děti od účasti na společném výletu, a tak máme čas jen pro sebe. V čem spočívá duchovní cvičení? Povídáme, povídáme, povídáme a hodně se smějeme. Doporučuju všem! Povídejte a smějte se! A na cestě rokem 2023 se nechte třeba trochu inspirovat povídáním dvou spolužaček a přítelkyň ze základní školy.

 

Karel Mejstřík se narodil 28. října 1902 v Berouně jako poslední z pěti sourozenců. Otec – strojní zámečník, vážený občan města Berouna a také vášnivý ochotník – měl dílnu a domek přímo u městských hradeb. Jeho zákazníky byli okolní sedláci či mlynáři, pro které vyráběl a spravoval potřebné stroje. Synkovi Karlovi vyrobil vlastnoručně tříkolku a fotografie s ní je asi první fotka Karla Mejstříka. V rodině byly ještě tři starší sestry, které nejspíš nejmladšího, ale záhy ambiciózního Karla rády rozmazlovaly. S nejstarším bratrem Eduardem, později ředitelem zvláštní školy v Berouně, si byli věkově a asi i povahou vzdáleni. Karlovo klukovské dospívání, rošťárny s kamarády na tamní „Špičce“ u řeky Berounky, první citová vzplanutí i postup do tamního reálného gymnázia – „reálky“ už v době 1. světové války, jsou zaznamenány droboučkým, ale čitelným písmem v modrém sešitě se vznešeným nadpisem Vita Mea - Můj život. Válečné ozvěny tehdy třinácti-čtrnáctiletý Karel reflektuje zmínkami o oblíbených učitelích či otcích kamarádů, kteří se ztratili z jeho života, protože narukovali, či také již ve válce padli nebo zmizeli – neznámo na kterém bojišti. Projevují se tu výborné pozorovatelské schopnosti, které později uplatnil jako novinář a spisovatel. Pamatuji si i živé dědovo vyprávění, jak s ostatními studenty v Berouně pořádali slavné majáles.

Ambiciózní Karel chtěl studovat – a možná i žít – v Praze. Už po válce byl přijat na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde absolvoval přednášky u proslulého F. X. Šaldy, jehož soubor díla si později pořídil do své knihovny, i Zdeňka Nejedlého, tehdy uznávaného literárního vědce. Po krachu otcovy živnosti z důvodu velké nezaplacené zakázky a brzkém otcově úmrtí Karel Mejstřík musel studií z ekonomických důvodů zanechat a jít vydělávat peníze. I přesto, že jej zprvu v Praze finančně podporovaly i již vdané a zajištěné starší sestry. Poválečná hospodářská situace mladého Československa nebyla zjevně jednoduchá, protože všichni sourozenci se později skládali ovdovělé mamince na penzi. Karel Mejstřík však vždy s hrdostí říkal, že je narozen ve stejném dni, 28. 10., jako (o 16 let později) Československá republika.   

 

Z Berouna do Rakovníka

Mladý Karel Mejstřík se dobře uplatnil jako učitel. Nejprve krátce v Čisté u Rakovníka, pak v nedaleké malé obci Senomaty, odkud později vytěžil námět na svoji prvotinu – novelu z 19. století Na přílepském bělidle.

V této době se zde také setkal se světově slavným operním pěvcem Karlem Burianem, který v Senomatech v závěru života žil, a jehož odkaz Karel Mejstřík později jako kulturní činovník udržoval. V roce 1927 začal učit v Rakovníku. Díky, kulturnímu rozhledu, výřečnosti a schopnosti zaujmout pro téma na něj mnoho jeho žáků a žaček dlouho vzpomínalo. Protože mé vlastní zkušenosti z pozdější doby byly obdobné, nepochybuji, že pověst výborného učitele, které se mu dostalo, je pravdivá. Rakovník, kdysi královské město bohaté historií, architekturou i kulturou, si zamiloval. Poskytl mu mnoho inspirace a látky pro pozdější novinářské i kulturní aktivity a také zde našel životní partnerku, moji babičku Jitku, rozenou Tobolářovou. Dceru z vážené evangelické rodiny již však nežijícího profesora Toboláře z rakovnické reálky. Spojoval je obdobný prožitek – i Jitka byla téměř nejmladší z devíti sourozenců, bystrá, krásná, z rodiny přísně vedená, na učitelském ústavu vystudovaná učitelka, která Karla jistě obdivovala pro jeho rozhled, kulturní zájmy a již tehdy začínající literární činnost. Společnou měli i vášeň pro turistiku a pobývání v přírodě, což realizovali během učitelských prázdnin různými cestami a hlavně dlouhými pobyty u nedaleké Berounky, kde si pronajímali letní byt u některého z tamních sedláků či chalupníků. Odtud pak pochází Mejstříkova další literární inspirace, i tu však uplatní až o něco později.

Třicátá léta, doba rozkvětu republiky, přináší i rozkvět kultury. Karel Mejstřík se v Rakovníku věnuje místní kulturní a osvětové činnosti. Stává se členem někdejšího akademického spolku Krakovec, s jehož dramatickým souborem pracoval. Spoluzakládá Rakovnické noviny a po mnoho let je členem jejich redakčního kruhu (od 1930). Publikuje v nich pod šiframi -k, nebo -km své divadelní, výtvarné a literární kritiky, články a fejetony. Přispívá také do řady dalších periodik a periodických sborníků: Národní osvobození (1930–32), Věstník Muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického (1934–1940), Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a kralovického s Manětínskem (1930–34).

Z této doby pochází také velké album černobílých fotografií, které jsem si jako malá u prarodičů tak ráda prohlížela. V albu je – místy až uměleckými fotkami – zaznamenána prázdninová cesta mladé čtveřice, babičky, dědy a dvou jejich tehdejších přátel, na Podkarpatskou Rus. Tehdy nejvýchodnější část Československé republiky, s dosud nedotčenou přírodou a rázovitou kulturou nedotčenou moderní civilizací, lidmi žijícími v tvrdých horských a podhorských podmínkách, zakotvenými pevně ve své víře i tradicích. Po mnoha letech nacházím v dědově pozůstalosti asi 15 stránek rukopisu, v němž vyjadřuje své dojmy, popisuje zážitky, cituje tamní lidovou poezii, s níž se u zakarpatských horalů setkal a uvažuje nad „náturou“ zdejšího obyvatelstva.  Vybavuje se mi babiččino i dědovo vzpomínání na „Zakarpandu“, která musela být i pro ně, mladé učitele, zážitkem, a která je dnes takřka jedinou, jakž takž bezpečnou částí těžce válkou zkoušené Ukrajiny.

 

Kapitola jménem Václav Rabas

Nedaleko Rakovníka, v Krušovicích, žil a tvořil až do své smrti v roce 1954 vynikající malíř Václav Rabas. Do svého domku na stráni pod lesem, obklopeného poli, zahradou a také vlastnoručně vysázeným sadem, na nějž byl hrdý, zval umělec řadu svých přátel z tehdejší kulturní společnosti. Patřil do kruhu „pátečníků“, proto sem jezdívali i bratři Čapkovi. Častými hosty zde byli i Karel a Jitka Mejstříkovi. Zda se zde Karel Mejstřík osobně s Čapky setkal, bohužel netuším, ale obdiv k nim a pozdější dědovo členství ve Společnosti bratří Čapků by tomu nasvědčovalo. S Václavem Rabasem však vzniklo pevné přátelství. Dovedu si představit jejich diskuse nad malířovým dílem, které Mejstříka oslovilo, nad připravovanými výstavami, jimž byl také nápomocen, i nad vlastním dílem spisovatele, k němuž později přítele malíře požádal o ilustrace. V této symbióze pak byly vydány dvě knihy Karla Mejstříka: Již zmíněná – a ihned velmi kladně kritikou přijatá novela Na přílepském bělidle (1934), kde Mejstřík přitažlivě zpracoval příběh rodiny běliče Václava Fišera z kraje pod hradem Krakovec, poznamenaný povodní, morovou epidemií, ale i mnoha drobnými radostmi venkovského života. Druhým dílem s Rabasovými ilustracemi byl poválečný soubor povídek Režná zem, těžící ze znalosti tvrdého venkovského života chalupníků ve vesničkách Křivoklátských lesů poblíž Berounky. Rabasovy ilustrace i zde vyzdvihly syrovou krásu, krušný úděl, radosti i tragiku Mejstříkem zpracovaných skutečných příběhů kraje, a originály těchto perokreseb se staly i samostatným uměleckým dílem. 

Mezi Karlem Mejstříkem a Václavem Rabasem musely probíhat nejen vzrušené debaty o umění, ale i o politice. Oba muži se sociálním cítěním smýšleli víceméně levicově, avšak z pozice vzdělaných intelektuálů, tak jako řada jiných. To ale neznamenalo, že se ve všech názorech shodli, o čemž svědčí i jejich korespondence po skončení II. světové války, kdy již byla ve vzduchu další politická změna. K té se oba postavili dle svého založení – zřejmě s mnoha rozporuplnými myšlenkami ji přijali, aby se mohli oba nadále věnovat svým kariérám. Té malířské i té spisovatelské.

V roce 1954 o 17 let starší Václav Rabas zemřel. Karel Mejstřík, tehdy již respektovaný kulturní činovník na okrese Rakovník v pozici vedoucího kulturního odboru, krátce na to přesvědčí vedení města o potřebě vzniku zcela nové instituce, galerie. Nový stánek kultury dostane na jeho popud název Rabasova galerie, a soustředí řadu umělcových děl. Během let se stane uznávanou galerií (pod vedením akademického malíře Václava Zoubka, který ji vede dodnes). Karel Mejstřík je do konce svého dlouhého života s galerií spjat – píše do tisku o nových výstavách, sleduje její rozvoj. Rabasova galerie dnes také vlastní bustu Karla Mejstříka vytvořenou ke konci dědova života rakovnickým rodákem, sochařem Miroslavem Pankrácem.

 

Pokračování příště…

Karel Mejstřík (28. 10. 1902 v Berouně – 14. 9. 1994 v Rakovníku), učitel, novinář, spisovatel, dramatik, kulturní činitel