Články a komentáře

Pane Ženatý, kdy jste poprvé pocítil, že chcete být hudebníkem?

To vím naprosto přesně. Jako malý chlapec jsem slyšel hrát u nás v Lomnici nad Popelkou zubního lékaře pana Hejduka s amatérským Podkrkonošským orchestrem. Rozumíte – skupina nadšenců pro klasickou hudbu vytvoří těleso složené z učitelů, doktorů, právníků, prostě všech, kteří trochu uměli hrát, a scházejí se pravidelně každý týden, aby si zamuzicírovali a dostali se do toho kouzelného světa snů a tajných přání. A tahle jejich touha nebo vášeň nakazila i mě.

 

Takže o vašem osudu rozhodl zubař?

Rozhodla jeho vášeň pro umění. Ještě donedávna pan doktor jezdil na všechny moje koncerty a vždycky mezi námi proběhla obligátní konverzace. On: Vždycky jsem takhle chtěl hrát! Já: Díky vám takhle hraju!

 

V osmdesátých letech jste začal pravidelně koncertovat a hodně jste cestoval do zahraničí. Měl jste někdy problémy s výjezdem na Západ?

Po úspěchu na Čajkovského mezinárodní soutěži v Moskvě se rázem změnil můj život. Začal jsem hodně veřejně vystupovat, natáčet a cestovat po celém světě. Myslím, že existovaly dva důvody, proč mi tehdejší úřady v mých aktivitách nebránily a daly mi pokoj: Měl jsem přece diplom ze Sovětského svazu, což mi s dílem absurdity vylepšilo kádrový profil. A v neposlední řadě jsem domů přivážel valuty, z kterých mi státní agentura Pragokoncert vždy ukrojila značný díl.

 

Po sametové revoluci jste přijal profesuru na drážďanské Vysoké hudební škole, na Královské akademii v Kodani a na prestižním Hudebním institutu v Clevelandu. Proč ne v Praze?

Z Kartága vede cesta do Říma...

 

Při čtení vašeho dřívějšího rozhovoru pro Hudební rozhledy mne pobavilo a zároveň zamrazilo líčení finále oné slavné Čajkovského soutěže v Moskvě, kam jste se v roce 1982 ještě jako konzervatorista probojoval. Připodobňujete tehdejší atmosféru scénám z Bulgakova. Zažil jste i v Americe, kam často jezdíte učit i hrát, takový pocit jako z nějakého filmu nebo románu?

Rusko bylo na počátku osmdesátých let hroutící se zemí, kde panoval hlad, ale vlály rudé prapory, a propaganda mluvila o ráji pro pracující. Mnozí moji čeští hudební kolegové tehdy nahlas nebo potají platili stranické poplatky, aby své komunistické knížky později decentně ztratili. Stejně tak nám dnes ruský Putin vysvětluje, že žádnou válku nevede, podobně jako slovenský Babiš opakuje, že nikdy nepracoval pro Státní bezpečnost. Bulgakov by k tomu už jen přidal mluvícího kocoura nebo jinou absurditu. Můj americký příběh má spíše parametry idealistického filmu z Holywoodu: Jednoho pátečního večera jsme leželi s mým druhorozeným synem pod piánem a stříleli flintou gumičkami do dveří. Pak zazvonil telefon a prezident Clevelandského Institutu mi nabídl profesuru. Dostal jsem šanci, kterou mi v mé vlasti nedali. Koupil jsem dům poblíž ortodoxní synagogy v Beachwood a pomalu, ale niterně začal pociťovat, že když se k vám lidé chovají dobře, stáváte se taky jakoby lepší. Pak začaly velmi rychle přicházet koncertní nabídky – z Los Angeles, San Francisca, z Kansasu, Indiany, Floridy a konečně z Carnegie Hall v New Yorku.

 

Ohlédněme se ještě jednou zpět. Jak jste – asi hlavně zpočátku vaší kariéry, když jste začal cestovat i do západních zemí – vnímal rozdíly mezi oběma těmito světy, východním a západním? Pociťoval jste třeba v době vašeho dětství nějakou materiální nebo jinou nouzi?

Když jsem o té době vyprávěl svým přátelům v Americe, nepřipadalo jim nijak zvláštní nebo omezující, že jsme si mohli koupit pomeranče jen před vánočními svátky nebo že jsem jako šestiletý procházel po náměstí mezi sovětskými tanky. To, co ty Američany skutečně a drtivě šokovalo, bylo sdělení, že jsme ve škole museli mluvit jinak než doma, že jsme byli cíleně vychováváni ve lži a že jsme si to v tom věku samozřejmě neuvědomovali. A tak se vytvořilo rovnítko mezi osvoboditelem a okupantem, mezi budovatelem a kolaborantem a posléze mezi pravdou a lží. Proto se pro mne hudba o to více stala jakousi rajskou oázou. A je jí dodnes.

 

Jak je patrné z vašich koncertů i jinde, máte rád velké hudební plochy: Aby bylo do čeho si "kousnout". Hrajete dlouhé a náročné programy tam, kde jsou jiní střídmější. Sám také zmiňujete, že nejraději posloucháte operu, a to jsou také velké hudební celky. To všechno vyžaduje spoustu času. Dnešní doba nepřeje dlouhodobé koncentraci, jsme stále něčím rozptylováni. Vy jste vůči všem těm rušivým vlivům imunní? Jak to děláte? 

Mně šlo vždycky primárně o to, abych se mohl dotýkat velké hudby. Ta komerce, které holdují někteří moji kolegové, mě nejen nezajímá, ale dílem i odpuzuje. Já mám jiné ideály a jiné vzory. A taky si od určité doby více vážím každého takto naplněného dne, ať je to na pódiu, doma při cvičení nebo se studenty ve škole. Ty rušivé momenty, o kterých mluvíte, nám zprostředkovávají především masmédia se svou selekcí senzačních zpráv, které nevypovídají o skutečnosti jako takové, ale vytvářejí realitu virtuální, kvalitativně plochou, ale o to hlasitěji a častěji proklamovanou. Hřeje mě, že kolem sebe nalézám lidi se stejnou mentalitou, kteří mě podporují a váží si toho, že do těch laciných projektů neuhýbám.

 

Čtu právě vybranou korespondenci Antonína Dvořáka a také vzpomínky na něj. On měl svoje lokomotivy a holuby, u kterých se od hudby odreagovával. Kdy a jak si vy od hudby dokážete odpočinout?

Především – když někoho miluju, nechci si od něj odpočinout, ale chci být s ním. Hudba mnou prochází neustále a mně je v tomhle proudění dobře. A pokud se ptáte na mé lokomotivy a holuby – já mám svoje knížky, svou poezii, svoje rituály a modlitby. A taky pravidelně a celoročně plavu v jezeře.

 

Zůstaňme ještě u Dvořáka, který se svými skladbami sklízel úspěchy po celé Evropě, ale nejvíc pak v Americe. I vy tam často pobýváte. Bude to tak i letos a co vás tam čeká? Dotknete se nějak i Dvořákovy hudby?

Do Ameriky teď odjíždím na dva měsíce. S novým vedením Meadowmount School of Music v New Yorku, kde pravidelně učím, jsme naplánovali několik koncertních projektů, takže každý týden budu hrát jiný program. Začínáme mozartovským projektem, následovat bude večer s německou hudbou, ale samozřejmě jsem žádán taky o české skladby, kde Dvořák nesmí chybět.

 

David Beveridge, americký muzikolog, který žije v Česku a je velkým znalcem Dvořákova díla, říká, že pojem "česká hudba" je vlastně tak trochu nesmysl. Že když se podíváme na tvorbu Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů nebo Leoše Janáčka, jsou naprosto odlišní, a mají společného jen to, že se narodili v této zemi a mluvili jejím jazykem. Souhlasil byste s ním?

Je pro mě svatou pravdou, že velikost hudebního génia utváří především originalita jeho řeči. A nelze nesouhlasit s tím, že všichni jmenovaní Mistři k této kvalitě výsostně dospěli. Ale když jejich díla studujete opravdu detailně, musíte nutně najít zcela jasné důkazy jakéhosi kontinuálního vývoje a ovlivňování. Ale já nejsem povolán k tomu, abych se pouštěl do disputací s teoretiky, podobně jako oni nejsou obdařeni schopností hudbu vytvářet.

 

Podívejme se ale na současnou českou tvorbu. Vidíte tam z vašeho pohledu interpreta nějakého nástupce těchto velikánů? Dřívější skladatelé často neměli dobré hmotné zabezpečení, a přesto vznikala výjimečná díla. Stejně tak interpreti. Ani dnešní poměry, pokud jde o klasickou hudbu, u nás nejsou moc útěšné. V tom jsme asi ve srovnání s USA o dost jinde...

Sponzorství se v Americe odehrává více v privátní sféře, kdežto celá Evropa se v tomto smyslu proměňuje do poněkud obludného systému dotací, státních institucí a podniků ovládaných mnohdy byrokraty, kteří o umění nemají ponětí. Ale na obou kontinentech dospěla společnost do stavu, kdy majoritně podporuje štědřeji fotbalistu než symfonický orchestr. Nad tím by bylo dobré se opravdu zamyslet.

Měl jsem štěstí, že mi mnozí čeští současní skladatelé svoje skladby věnovali. Ve své době jsem se premiérami velmi aktivně zabýval, teď se víc věnuju 19. století. Ale vděčně v té souvislosti vzpomínám na takové osobnosti, jako byl Viktor Kalabis, Otmar Mácha, Ivana Loudová, Juraj Filas nebo v současnosti Jiří Gemrot a Martin Smolka.

 

Česká houslová škola je postavena na pedagogické metodě Otakara Ševčíka, o které i mnoho světových houslistů říká, že nebyla dosud překonána. Běžný domácí konzument klasiky o jejím věhlasu moc neví, zná spíš jen jména skladatelů a interpretů. Čím byl vlastně Ševčík tak výjimečný?

Otakar Ševčík vytvořil velmi detailně rozpracovaný systém týkající se takřka všech aspektů houslové a smyčcové techniky. Tvrdit, že nebyl překonán, je výrazem neznalosti, ale nelze nesouhlasit s tím, že část jeho díla je stále velmi inspirativní. Navíc byl velmi metodicky vyspělým a pracovitým pedagogem a měl také štěstí, že se v jeho třídě objevil Jan Kubelík, který se později zapsal zlatými písmeny do dějin jako fenomenální virtuóz.

 

Tak jako mnohým lidem mimo hudbu jméno Ševčík už nic neříká, platí to samé i o houslařích. Jejich jména od dob Stradivariů a Quarneriů také už běžně lidé neznají, ale vy houslisté je nezbytně potřebujete, aby vaše nástroje měly náležitý odborný servis. A pečovat o takové nástroje, na jaké hrajete vy, to není legrace, ale velká zodpovědnost. Houslař svými zásahy do značné míry také odpovídá za kvalitu zvuku, který se z nástroje line. Komu je svěřujete?

Který ze vzácných nástrojů, na něž jste měl možnost hrát, vám nejvíce přirostl k srdci?

Vy teď vlastně mluvíte o dvou poněkud odlišných oborech – o lidech, kteří stavějí nové instrumenty, a o těch, kteří ty staré nástroje seřizují tak, aby co nejlépe zněly. Pro nás houslisty jsou nedostižným ideálem italské housle z 18. století. Těžko se to vysvětluje, bylo o tom napsáno mnoho knih a je to zkrátka pravda. Já jsem ve svém životě hrál na troje výjimečné housle, které vznikly v dílnách Guarneriho, Storioniho a Vuillauma. Stará se mi o ně pan Reuning v Bostonu a pan Bzirský v Kosoři u Prahy.

 

V současné době sledujeme masivní nástup v používání umělé inteligence, a to i v oborech tak závislých na lidské invenci, jako je literatura, výtvarné umění, ale i hudba. Chtěl byste hrát skladby vytvořené AI? Jaký to může mít dopad na budoucnost klasické hudby, přemýšlel jste o tom?

Pro mě je to podobné, jako s těmi nepřekonanými a nepřekonatelnými starými italskými houslemi. Nebo jako s lidmi, kteří používají nejnovější technologie, o kterých se jejich předkům ani nezdálo, a jsou přitom v neustálém stresu a stěžují si na nedostatek času. Když Beethoven komponoval, tvrdil, že při psaní partitury rozmlouvá s Pánem Bohem. Nejsem si jistý, zda má umělá inteligence podobné konexe...

 

Na co se těšíte v příštích měsících, co vás pracovně čeká?

Budu se v příštím roce nejvíce věnovat Bachovi, budu se zavírat na dlouhé dny do ústraní a budu se pokoušet vcítit se do té nejvyšší barokní hudby, jaká byla stvořena. Podladím svoje struny o půl tón níž než se dnes běžně hraje, a budu hledat charaktery všech těch saraband, preludií, fug a allemand. A pak to pomalu a s rozmyslem natočím. A kromě toho mám samozřejmě v plánu hrát hudbu, kterou znám nejdůvěrněji, tedy české Mistry.

 

Manželé Vondruškovi byli nominováni na Cenu hejtmanky Středočeského kraje za rok 2022. Dne 21. 3. 2023 proběhlo ve Slaném vyhlášení výsledků. V kategorii Cena veřejnosti ze všech 70 nominovaných (mezi kterými byla i taková jména jako Barbora Špotáková či Jitka Čvančarová) se dostali mezi finalisty, do TOP 3.

 

Divadelní spolek VOJAN z Libice nad Cidlinou: okres Nymburk, Středočeský kraj, 1 230 obyvatel

Na anketní otázky odpovídají Jaroslav Vondruška a Helena Vondrušková, zakladatelé divadelního souboru

 

Obec je bez nadsázky jedním z center amatérského divadelního života. Zmínky o amatérském divadle v Libici nad Cidlinou jsou již z roku 1883. První historicky doložený záznam je z ustavující schůze ze dne 20. února 1969, kdy byl Divadelní soubor VOJAN Libice n. C. založen jako místní odbor Středočeského sdružení amatérského divadla (SSAD).

 

„Libický soubor je dnes velice známým a uznávaným pojmem nejen mezi ochotníky. V minulosti organizoval čtrnáct ročníků celostátní přehlídky FEMAD a v posledních letech pak pořádá nesoutěžní festival Libický divadelní podzim. Vojan se pravidelně se svými inscenacemi pro dospělé i dětské diváky úspěšně účastní mnoha různých přehlídek. Nechybí mezi nimi taková místa, jako je Vysoké nad Jizerou, Třebíč, Rakovník i Hronov. Soubor skvěle reprezentoval české amatérské divadlo na mezinárodním festivalu v belgickém městě Marche en Famenne. Do historie Vojanu patří i několik divadelních zájezdů ke krajanům v Chorvatsku nebo představení v české krajanské škole ve Vídni,“ uvedla Lenka Lázňovská, ředitelka NIPOS, v rámci slavnostního zahájení 88. ročníku festivalu Jiráskův Hronov, kdy byla souboru udělena Cena Pavla Dostála.

 

Kdy a za jakých okolností vznikl DS Vojan? Byli jste u toho?

Na podzim roku 1968 se začala scházet parta lidí, kteří chtěli hrát divadlo a my jsme byli samozřejmě u toho.

 

Pane Vondruško, vystudoval jste Stavební fakultu ČVUT, získal titul inženýr. Co bylo vaší profesí nebo profesemi? Co vás jako technicky zaměřeného člověka přivedlo k divadlu? Byla v tom rodinná tradice?

Byl jsem a ještě jsem projektantem vzduchotechniky. K divadlu jsem přišel už na základní škole, poté na Gymnáziu v Poděbradech a neminulo mě ani na vojenské základní službě. Otec hrával divadlo v Činěvsi, ale když jsme se přestěhovali do Libice n. C., věnoval jsem se divadlu už jen já.

 

DS Vojan se za více než padesát let své existence vypracoval mezi respektované neprofesionální divadelní scény, čemuž odpovídá také umístění na přehlídkách. Kolikrát jste se probojovali až na Jiráskův Hronov? Kudy vedla podle vás cesta k úspěchu?

Na Jiráskův Hronov jsme se dostali přes několik národních přehlídek: Divadelní Piknik Volyně, Krakonošův divadelní podzim Vysoké nad Jizerou, Popelka Rakovník, Seniorské divadlo Znojmo. Na Jiráskově Hronovu jsme hráli v hlavním programu celkem osmkrát a v doprovodném programu (na pozvání pořadatelů) dvakrát.

 

Do jaké míry je pro vás inspirativní hledisko poroty (lektorů) na přehlídkách? Jak moc vás stanoviska poroty posouvají vpřed?

O každém hodnocení poroty diskutujeme se souborem. Ne vždy souhlasíme se vším, co nám porotci oznámili. Někdy si naopak řekneme: „Jak to, že jsme si tohle neuvědomili?“ Když je hodnocení poroty pro herce nesrozumitelné, pak je můj úkol, abych to vysvětlil. Slova poroty, ale i dalších diváků, se kterými po představení hovoříme, jsou pro nás jakýmsi zrcadlem, co se nám podařilo či nepodařilo přenést do hlediště.

 

Bez nadšeného a motivovaného souboru by to všechno asi nešlo. V čem spočívá to kouzlo, že na diváky z jeviště během představení doléhá neuvěřitelně radostná energie?

Jsme skvělá parta lidí, táhneme za jeden provaz (mladí i staří) a máme rádi divadlo. Děláme ho s velkou pokorou. Během představení neodcházíme do šatny, ale díváme se na ostatní ze zákulisí jeviště a máme radost, když se jim vše hezky daří. Vzájemně se podporujeme.

 

Stojí za tím i pečlivý výběr dramaturgie? Co jsou vaše repertoárové stálice? Uvedli jste někdy také vlastní autorskou hru? Nasazujete do repertoáru hry, které aktuálně uvádějí profesionální divadla, např. letošní premiéra A do pyžam! Vyplatí se to?

Už při zakládání spolku jsme si řekli, že chceme hrát převážně komedie a pohádky. Téměř pravidelně tyto dva žánry střídáme. Na vlastní autorské hry a pohádky dochází až v posledních letech Vojanu. V repertoáru se nám objevily i hry, které uváděla profesionální divadla. Není to jen komedie A do pyžam!, ale např. Prázdniny snů, Popel a pálenka, Blázinec v prvním poschodí, Dva muži v šachu, Měla babka čtyři jabka a další. Profesionální divadla, která uvádějí stejné tituly, zpravidla nejezdí do míst, kde hrajeme my.

 

Spolupracujete nebo jste spolupracovali s profesionály?

Ano, spolupracujeme s profesionály, ale ne na každé inscenaci. Učili jsme se nejen od režisérů a scénografů, ale i od choreografa.

Prvním režisérem, který nás učil v začátcích Vojanu, byl Jan P. Schmidt (1931–1997) z blízkého kolínského divadla. Pod jeho metodickým vedením se Vojan poprvé probojoval v roce 1977 na národní přehlídku do Vysokého n. J. s komedií Bumerang, podruhé pak v roce 1983 s pohádkou Jak rozesmát princeznu. Naposledy J. Schmidt se souborem spolupracoval při pohádce Tři bílé šípy v roce 1988. Jeho laskavý přístup a hlavně trpělivost se začátečníky si mnozí ještě pamatují. Na několik zkoušek hry Kat a blázen přijel poradit i Miloš Švarc. Jedinou inscenací, kterou celou režíroval profesionální režisér Milan Schejbal, byla komedie Půldruhé hodiny zpoždění. Režisér s námi vždy udělal určitou část, my jsme to potom sami na zkouškách pilovali a tak to šlo až do dokončení inscenace. Byla to skvělá zkušenost, která nám hodně dala (situace, pauzy, tečky atd.) Ke spolupráci s Vojanem přistoupila i Kateřina Baranowská (Lakomec – kostýmy, Slaměný klobouk – scéna i kostýmy). Scénu a kostýmy k poslední inscenaci A do pyžam! navrhl scénograf Miroslav Král. S choreografií ve Slaměném klobouku nám velmi pomohl Martin Pacek.

 

Paní Vondrušková, jak se jako manželská dvojice v divadle doplňujete? Máte nějak rozdělené role? Jak řešíte divadelní neshody, pokud se objeví?

Rádi si spolu na jevišti zahrajeme. Proto jsme přistoupili k profesionální režii komedie Půldruhé hodiny zpoždění, která je pro manželský pár. Není dobré, když režisér sám sebe na jevišti režíruje. Některé role máme rozdělené. Já třeba vůbec nemluvím do technické části inscenace a do režie (jen někdy, trošku). Mně vyhovuje organizování všeho ostatního kolem divadla, dlouhou dobu jsem vedla i hospodaření spolku. Také vybírám a navrhuji nové hry k inscenování. Společně pak o nich diskutujeme, ale poslední slovo má tady režisér. Divadlo nás provází celý život. Shodli jsme se na tom, že mu dáme vše, co je v nás a že chceme dělat dobré divadlo. Pokud nějaké neshody byly, tak byly asi tak malé, že si je nepamatujeme.

 

Kolik premiér do roka připravíte? Kde a jak často vůbec hrajete?

Připravujeme zpravidla jednu premiéru za rok. Hrajeme po celé republice – v krásných divadlech, v kulturních domech či sokolovnách, ale i v plenéru. Navštívili jsme u nás už 201 míst, mnohá opakovaně. V poslední době (cca dvaceti let) odehrajeme za rok v průměru 27 představení. V roce 2009 jsme dokonce odehráli 54 představení. Podrobnější informace o skladbě našeho repertoáru, programu a místech zájezdů je možné najít na našich webových stránkách www.vojanlibice.cz a na facebooku www.facebook.com/vojanlibice.

 

Vrátili se po covidu vaši diváci do divadla? Zaznamenali jste pokles nebo naopak nárůst návštěvnosti?

Jsme šťastní, že se naši diváci vrátili. Mnozí pořadatelé si stěžují, že je divácká účast malá. U nás jsme zaznamenali nárůst návštěvnosti. V letošním roce jsme už třikrát vyprodali sál (vždy cca 200 diváků) na naši novou komedii A do pyžam!. V Libici nad Cidlinou ji znovu opakujeme v sobotu 1. 7. 2023. O rezervaci míst je opět velký zájem. Věříme, že nám diváci zůstanou nakloněni i v podzimních měsících, kdy náš spolek pořádá již 22. ročník přehlídky „Libický divadelní podzim 2023“.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů souboru? Jak se daří získávat nové členy?

Náš spolek má 55 členů ve velkém věkovém rozpětí (16 – 87 let). Většinu tvoří ženy, mužů je pouze 23. Nové členy získáváme hlavně výchovou v dětském divadelním kroužku, který se jmenuje Divadelní spolek Vojan junior.

 

Jak vypadá spolupráce s obcí? Podporují vás i další organizace? Z čeho hradíte výdaje?

Od začátku, tedy od vzniku DS Vojan, máme s obcí Libice nad Cidlinou velmi dobrou spolupráci. Totéž můžeme říci o obci Opolany, odkud jsou někteří členové našeho spolku. Obě obce nám každoročně přispívají na činnost finančními částkami. Další prostředky na činnost získáváme z dotací Středočeského kraje. Neméně významnou pomoc nám poskytuje několik firem v Libici n. C. a blízkém okolí zajištěním výroby dekorací a rekvizit.

 

Na jaký další výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Máte ještě nějaké cíle, kterých jste jako spolek zatím nedosáhli?

Máme radost z toho, že se divadelní spolek Vojan propracoval mezi nejlepší ochotnické spolky, o čemž svědčí i udělená Cena Pavla Dostála v roce 2018. Jsme pyšní na to, že už 16 let rozdáváme radost dětem díky nastudované pohádce Měla babka čtyři jabka (a pořád nás to baví).

 

Máte za sebou řadu mezinárodních úspěchů. Jaký je asi ten největší? Letos mohl přijít další, ale k účasti na mezinárodním festivalu v maďarském Debrecenu nakonec nedojde… Proč?

Největším úspěchem pro náš soubor byla účast na mezinárodním festivalu Estivades v belgickém Marche en Famenne v roce 2000 s inscenací Dva muži v šachu. Na festival do Debrecenu bylo navrženo 40 inscenací a do programu mohli zařadit pouze 12. My jsme byli mezi těmi vyřazenými. Co se dá dělat.

 

Co říkáte úsilí o zápis „amatérského divadla (tedy i ochotnického)“ jako kulturního fenoménu na seznam UNESCO? Jaký přínos kromě prestiže by to mohlo mít přímo pro vaše divadlo?

Pokud se to povede, tak to bude něco úžasného. Budeme pyšní na to, že můžeme být součástí tohoto fenoménu.

 

Nadělili jste si k padesátinám něco mimořádného?

Padesátiny spolku proběhly už v roce 2019 a slavilo se po celý rok. Dvě akce byly mimořádné. První premiéra Vojanu se uskutečnila 10. 4. 1969. My jsme přesně po padesáti letech, tedy 10. 4. 2019, uvedli premiéru komedie Slaměný klobouk, ve které byla zapojena většina členů spolku (celkem 32). Další velkou událostí bylo představení hry Maryša v podání profesionálního divadla A. Dvořáka Příbram.

 

Na čem právě pracujete a jaké nové projekty chystáte? Jak vidíte budoucnost souboru v nejbližších letech a jakou vizi byste pro něj měli za dalších padesát let?

V letošním roce to jsou dvě derniéry. Jedna už proběhla (13. 5. 2023 Slaměný klobouk) a druhá bude 16. 12. 2023 – Vernisáž. Chystáme se s komedií A do pyžam! na postupové přehlídky. Připravujeme premiéru pohádky „Popelka: Bylo nebylo?“ – autor a režisér Tomáš Čivrný – člen DS Vojan. V plném proudu jsou přípravy 22. ročníku přehlídky Libický divadelní podzim 2023.

Budoucnost? Věříme, že se nám všem podařilo rozjet soubor tak dobře, že ho jen tak něco nezastaví. Za dalších padesát let? Zkontrolujeme tu naši současnou mládež z „divadelního nebe“, jestli stále předávají radost z jeviště do hlediště. To by měl být jejich hlavní úkol.

 

https://vojanlibice.cz/

www.facebook.com/vojanlibice

 

Helena Vondrušková – spoluzakladatelka DS VOJAN. Dlouhá léta nepřetržitě vykonávala funkci hospodářky, archivářky a organizátorky kulturních akcí. Od 1981 pomáhala zajišťovat zázemí pro okresní a krajské přehlídky v Libici nad Cidlinou a od 1987 také národní přehlídku FEMAD – do r. 2000. Od 2002 dodnes je organizátorkou divadelní přehlídky Divadelní babí léto, později Libický divadelní podzim. Souběžně s těmito aktivitami se věnuje i herectví, za které získala řadu ocenění. 

Jaroslav Vondruška – vedoucí spolku, režisér a herec DS VOJAN. 14 let stál v čele organizování přehlídek okresních, krajských i národní přehlídky FEMAD. Je dlouholetým funkcionářem nejvyšších orgánů Svazu českých divadelních ochotníků, v současné době je místopředsedou svazu. Pracoval jako člen odborných rad NIPOS ARTAMA nebo také jako tajemník porot národních přehlídek, v současné době je členem odborné rady pro amatérské činoherní a hudební divadlo. Společnou, intenzivní a kontinuální prací vychovali několik generací amatérských divadelníků. 

 

 

Radim Vizváry se stal uměleckým šéfem souboru Laterna Magika (LM) v poněkud vykloubené době – 1. ledna 2021. Sám říká: „Nastoupil jsem do té nejhorší doby. V době covidu a v době, kdy se plánuje rekonstrukce Nové scény.“ Přesto ho to nezastavilo v tvůrčí práci, skoro se mi chce říct: Naopak. Jeho (v době natáčení) poslední premiéra, Robot Radius, dokonce reprezentovala náš stát na EXPO 2020 v Dubaji (EXPO 2020 se konalo kvůli pandemii až na podzim 2021, pozn. autora).

„Robot Radius měl naši, českou premiéru v září, světovou na EXPU v den našeho státního svátku, 28. října. V Dubaji jsme uvedli dvě představení a musím říci, že s velkým úspěchem,“ říká k tématu Radim a dodává, že LM se na EXPO vrátila po dlouhé pauze, po 50 letech. Poprvé vystoupila v roce 1958 v Bruselu, což byl vlastně trochu i impuls k jejímu vzniku – jako prvního multimediálního divadla na světě! Podruhé vystoupila v roce 1967 v Montrealu a do Robota Radia naposledy v roce 1971 v Ósace.

Robot Radius se začal připravovat již v roce 2019 s tím, že premiéru bude mít v Čapkovském roce 2020 ke 130. výročí narození Karla Čapka. Vzhledem ke covidu a posunu světové výstavy ale byly přípravy zastaveny – a to v době, kdy Radim netušil, že bude uměleckým šéfem LM – „a když jsem se jím stal, tak to do sebe tak krásně zapadlo,“ uzavírá Radim. Možná ještě lépe: I během povídání jsme totiž došli k tomu, že 100 let od použití slova „robot“ uplynulo až v roce 2021, protože světová premiéra R.U.R. se na amatérských, královéhradeckých divadelních prknech (!) odehrála 2. ledna 1921 (Národní divadlo bylo až druhé, premiéru zde mělo R.U.R. „až“ 25. ledna).

LM pro Radia využila technologii Motion Capture založenou na tom, že interpret má na sobě množství sensorů, které přenášejí jeho pohyb do počítače, resp. na plátno – a to v reálném čase. Bylo to poprvé, co byla tato technologie použita na českém divadle! A tím interpretem se 17 sensory byl Radim. Motion Capture je v Radiovi využíván v kombinaci s dalšími technologiemi, například s rozšířenou (augmentovanou) realitou, skenováním atp. Díky tomu tvůrci sdílí reálný pohyb s virtuální realitou a vytváří digitální obraz – avatara, loutku, která se na plátně pohybuje jako Radim na jevišti. Každý jeho pohyb v tomto představení získává i další rozměr, nejde jen o „hýbání se v prostoru“, Radim totiž určitým pohybem může avatara na plátně množit, zvětšovat, zmenšovat, rotovat s ním, naklánět ho a tak dál. Neovlivňuje tak pouze pohyb avatara, ale i jeho dynamiku a velikost. Jak ale Radim zdůrazňuje, nejde jen o technologie – ale také o lidství. A to nejenom v jeho postavě zápasící s rozhodnutím, zda lidstvo zničit či zachránit, ale také v tom, že je tam on sám (před obrovskou projekční plochou). Tedy sám… Je tam s ním také živý muzikant – Michal Pavlíček, autor hudby, který celé dění na jevišti doprovází živě na kytaru. A on je pro Radima tím, co robot nikdy nemůže být, nositelem emocí.

Zaujalo-li vás to, věřte, že Robot Radius se stal součástí programu LM – a má tu výhodu, že, přestože je to vlajková loď technologického pokroku a inovativního divadla, není fixován na konkrétní prostor – zůstane tak na repertoáru LM i během rekonstrukce jejích domácích prostor.

Radim již při svém nástupu do funkce uměleckého šéfa říkal, že chce pro LM objevit nové prostory, prostory nedivadelní, které však mají svého genia loci – a ty ožít. „Chci LM přivést k lidem, otevřít ji víc i českému divákovi, abychom odstranili předsudky, že LM je jen pro turisty. Inspirovalo mě k tomu i ono „bezdomovectví“, když se bude rekonstruovat Nová scéna ND, budeme muset někde hostovat. Ale zároveň je to výzva vyzkoušet si jiný formát než ten klasický (jeviště - hlediště).

Obecně bych rád LM definoval jako prostor experimentu, tak jako to bylo, tak jak vznikla. Chci navázat na tradici, ale s použitím a využitím současných možností, uměleckých prostředků, zkoumáním nových principů a postupů na divadle. Experimentovat a nebát se, být trochu progresivnější a inovativnější nejenom v technologiích, ale i v přístupu k divadlu. Nebát se experimentovat – i za cenu, že se to někdy nepovede, ale podle mě se cení i odvaha a risk toho samotného objevování.“

Radim se také podělil o to, že jako umělecký šéf se odhodlal ke kroku, který nebyl snadný – a po 40 letech se rozhodl poslat do derniéry nejreprízovanější hru LM Kouzelný cirkus. Nová éra začíná.

 

Radim Vizváry žil prvních 10 let svého života v obci Skuhrov, součásti České Třebové, kam dojížděl do školy. V roce 1989 se ovšem s rodinou přestěhoval do Poličky, kde vychodil místní gymnázium. Pro nás zásadnější je ovšem fakt, že v Poličce Radim poprvé přičichl k divadlu – v místním amatérském divadelním souboru Tyl. Jeho první rolí na prknech, co znamenají svět, byl Kašpárek v pohádce Jak vodníci vypálili rybník. „Tenkrát jsem se strašně, ale strašně styděl vystoupit, byl jsem strašně nervózní. Vystoupit před lidmi pro mě bylo nepředstavitelné,“ vzpomíná Radim. V té době hodně maloval, chodil do výtvarného kroužku, byl stydlivým, introvertním dítětem. „A najednou jsem měl vystupovat, ocitnout se na druhém břehu! Bylo to pro mě za trest,“ dodává. Pravdou ale je, že se mu divadlo po čase zalíbilo. „Při DS Tyl fungovalo také loutkové divadlo. To mě bavilo, protože jsem se mohl jako člověk schovat za loutku. Nikdo na mě nekoukal, já jsem oživoval loutky – marionety, propůjčoval jim svůj hlas. Díky loutkám jsem získal nejen zkušenost, ale hlavně sebevědomí vystupovat před diváky,“ vzpomíná Radim.

„Začínal jsem od kliky“, říká, když líčí své počátky u profesionálního divadla, protože ještě předtím, než nastoupil na AMU, stal se kulisákem v divadle Minor, kde se posléze dostal do angažmá. „To pro mě byl velmi obrovský a zásadní moment v životě, když mě jmenovali hercem, dojetím jsem plakal!“ vzpomíná. Než se tak ale stalo, prošel si snad všemi profesemi: pracoval v dílnách, dělal inspici, techniku… „Já jsem to miloval! V divadle jsem i spal!“ V Minoru si vyzkoušel nejrůznější divadelní formy „a přirozeně jsem začal inklinovat k pohybovému divadlu. To mi doporučovali i moji kolegové – a jedna kolegyně potom za mě vyplnila přihlášku na HAMU na katedru pantomimy. Já se zúčastnil přijímaček – a kupodivu jsem se dostal. Tím začala moje pantomimická dráha. Tady jsem poznal Borise Hybnera, který mi při prvním setkání řekl, že jsem ´pierot´. Na HAMU strávil, včetně doktorského studia, dvanáct let.

Ve své dizertační práci se věnuje úplným počátkům pantomimického divadla u nás – a podařilo se mu dokonce opravit několik tradovaných chyb. V rámci doktorského studia si vytvořil vlastní metodiku, která se zabývá aktualizací techniky mimu a kterou uplatnil jako pedagog – a to nejenom na českých školách, ale také v zahraničí. Je členem hnutí FEM (Evropské federace mimu), takže zůstává se svými kolegy ze zahraničí v kontaktu.

Radim již dávno překročil hranice loutkového či pantomimického divadla – s jeho jménem se můžeme setkat např. i u opery. Stál u založení pražské Tiché opery, která si dala ambiciózní cíl: propojit pantomimu a operu. „K opeře mě přivedl Bohuslav Martinů. V rámci studia na HAMU mě oslovili, abych udělal představení Salieriho (Haydn). Představení se povedlo, spolupráce byla báječná, takže na základě ní jsme vytvořili dalšího Haydna. Protože jsem dělal pantomimu, zabývali jsme se tituly, kde je pantomima přímo zapsána v partituře díla. A jednoho dne mě oslovil Dan Špinar, který režíroval Z mrtvého domu, kde je vězeňská pantomima. Poté se to na sebe začalo přirozeně nabalovat, až jsem se dostal do Zlaté kapličky a poslední dílo, které jsem tu režíroval, bylo z dílny Sergeje Prokofjeva – Láska ke třem pomerančům.“

Když jsem se Radima zeptal, zda pro něho bylo metou získání Thálie, odpověděl skromně, konečně jako vždy: „Jsem za to nesmírně rád, protože to zviditelnilo náš obor.“ Radim se již od studií snaží „aktualizovat pantomimu“, jak si přál i Boris Hybner. „Díky Thálii jsem začal hodně hrát, a to i ve městech, kde v životě pantomima nebyla. Pantomima se začala popularizovat, najednou už to není mrtvý žánr, diváci viděli, že tu stále ještě jsou mimové. Thálie je pro mě velkou událostí.“

Pravdou je, že ať už Radim vystupuje v klasickém divadle, v protiatomovém krytu nebo na Jiráskově Hronovu, všude je plno. Během povídání jsme konečně vzpomněli i na to, jak prvně hostoval právě v Modrém trpaslíkovi s Miřenkou Čechovou či jak pro oslavu narozenin svého bratra pro tento prostor vytvořil jeho slavné Týý jóó, dnes součást Sóla: „Můj bratr rapoval a ten klaun je podobný týpek, inspirovaný mojí rodinou, mými synovci. Je to skejťák, frajírek, ale v hloubi duše velmi citlivý, jemný a vlastně naivní.“

Při vzpomínce na jeho vystoupení na Jiráskově Hronovu jsme zase nemohli nevzpomenout, jak v Mekce českého amatérského divadla sháněl rekvizity pro toto vystoupení – kondomy: „A ještě velikosti XXL, ideálně. A dětský pudr a takové ty dětské ubrousky. A to je vtipné, protože já to kupuji ve velkém a mě vždycky baví reakce prodavačky, protože …. (smích) kupuju to a tamto - a najednou dětský pudr, třeba šest, pak šest balíků vlhčených ubrousků a pak 36 kusů kondomů velikosti XXL. Prodavačky se vždy zamyslí, podívají se na mne …. (smích)“

Pokud jsem ale řekl, že Radim již dávno překračuje (i svoje) hranice, nemohl jsem se neptat na nový cirkus. Letos v létě měl totiž mimo jiné premiéru nové inscenace mezi plejádou etablovaných souborů z celé Evropy na Letní Letné: „Já se soubory fyzického divadla spolupracuji už dlouho, Na Letní Letné jsem spolupracoval s Losers Cirque Company, se kterými úzce spolupracuji už také několik let, na Letní jsme měli premiéru představení Heroes, kde jsem se učil ve svých čtyřiceti letech i nějaké akrobatické kousky.“ Otázka na zdraví se v této souvislosti nabízela. Radim je totiž po operaci kyčle: „Oproti tanečníkům máme výhodu, že, když je tělo unavené, to můžeme překlopit do herečtější formy. Je to velmi individuální. Boris Hybner hrál, dokud mohl. Marcel Marceau také, Milan Sládek, kterému je 82 let, pořád hraje.“

A co by si Radim ještě rád vyzkoušel? „Možná muzikál. Bavilo by mě udělat nějaký avantgardní muzikál. V mém pojetí, vidění, cítění. Když se řekne muzikál, tak si mnozí představí to komerčno, komerční produkci. Já bych rád udělal poctivý muzikál s vysokou uměleckou kvalitou, v něčem i inovativní. Chtěl bych v něm využít jiné umělecké prostředky, než doposud muzikál využíval, takový muzikálový experiment, to by mě bavilo. V 19. století existoval žánr, o kterém dnes téměř nevíme. Jmenovalo se to kantomima, tzn. zpívající mimové. A jsme doma – chtěl bych udělat kantomimový muzikál.“

Jak by Radim zareagoval na nabídku (třeba z České Třebové nebo Poličky) zahrát si s místními poctivé amatérské loutkové divadlo? „Šel bych do toho. Já to mám děsně rád a strašně rád se vracím domů a strašně rád podporuji místní divadelníky, kulturu… I proto se svou sestrou už desátým rokem děláme festival mezinárodní pantomimy Mimfest v Poličce. Nejhorší je herec na jevišti (je jedno zda amatér nebo profesionál), který se naučí text (když je to tanečník tak choreografii) a nemyslí.“

V rámci mé osobní sondáže, jak kdo cítí pojmenování amatér vs. ochotník, Radim odpovídá, že je to jedno. „Také to může být ochotnické divadlo profesionálních herců… Někdy mám pocit, že jsem taky ochotník... (smích). Já jsem ještě ze staré školy a nám se vždycky říkalo, že profík je ten, kdo má za svůj výkon zaplaceno. A amatér je ten, který to dělá zadarmo, tudíž ochotnicky, z ochoty. Takhle to bylo dříve, dnes se to již proměnilo. Někdy si připadám jako ochotník: abych mohl pro diváky zahrát, když produkce nemá peníze, slevím. Takže jsem ochotný.

Řemeslu jsem se učil 12 let. Žil jsem bídu, asketický život. Získal jsem ale nějakou dovednost, protože jsem se rozhodl živit se uměním.“

Radim je dnes uměleckým šéfem jedné ze složek Národního divadla, ale jako životní metu to nevnímá. „Já vlastně nemám žádnou metu, proto umění nedělám. Pro mě není umění tvorba nebo kariéra. Takhle to necítím. Samozřejmě si vážím toho, že jsem byl pozván sem do Laterny Magiky, na půdu Národního divadla, ale to není meta. O to větší zodpovědnost cítím a mám.“

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Česká pivní kultura patří mezi tuzemské národní klenoty a svůj zvuk má i ve světě, přesto není zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. První krok k tomuto cíli učinil Český svaz pivovarů a sladoven, když podal loni návrh na zapsání „Pivní kultury jako fenoménu české lidové kultury“ do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Plzeňského kraje. Právě ten je kolébkou slavného spodně kvašeného ležáku, který v pivovaru Plzeňský Prazdroj poprvé uvařili před 180 lety.

 

Přihlášky se vyřizují na třech úrovních – nejprve na krajské, poté na celostátní, kde jsou posuzovány Ministerstvem kultury, a teprve následně mohou zamířit k projednání do UNESCO, takže si na případné úspěšné proměnění nominace české pivní kultury v celosvětovém kontextu ještě několik let počkáme. Pro zajímavost dodejme, že belgická pivní kultura je zapsána na celosvětovém seznamu nehmotného dědictví UNESCO od roku 2016.

 

O krok dál je Plzeňský Prazdroj se zápisem Technologie pivovarnického bednářství. Tato starodávná tradice a pivovarnické bednářské řemeslo totiž jsou již od roku 2018 na tzv. národním seznamu. 

 

Jak probíhala příprava nominace statku „Technologie pivovarnického bednářství“ na tzv. národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Jak časově náročný je to proces? Proč jste se rozhodli se o to pokusit?

Příprava nominace začala nejprve na krajské úrovni. V roce 2017 získal bednářský mistr Plzeňského Prazdroje, Josef Hrůza, titul Mistr tradiční rukodělné výroby Plzeňského kraje. A zároveň v témže roce proběhl zápis „Bednáři Plzeňského Prazdroje“ jako Nositele nemateriálního statku tradiční lidové kultury Plzeňského kraje. Příprava vlastní národní nominace pak začala počátkem roku 2018 ve spolupráci s Vlastivědným muzeem Dr. Hostaše v Klatovech, konkrétně s panem ředitelem, Mgr. Lubošem Smolíkem. Společnou motivací bylo poukázání na jedinečné řemeslo – pivovarské bednářství, které má v našem pivovaru tradici od založení v roce 1842. Jsme přesvědčeni, že stojí za to zachovat do budoucna. V rámci České republiky je Plzeňský Prazdroj jediný pivovar, který v průběhu celého roku běžně provozuje bednárnu, a naši pivovarští bednáři jsou v současné době jediní v republice, kteří umějí postavit velké ležácké sudy o objemu 40 hl.

Zároveň se jedná o raritu také v rámci Evropy. Spíše totiž existují bednářské dílny zaměřené na výrobu vinných sudů. Ty se od těch pivních liší v klíčové věci, nepotřebují totiž vysmolit. Oproti tomu pro pivní sudy je smolení naprostou nutností, aby se pivo nedostalo do kontaktu se dřevem, vytvoří smola na povrchu dřeva jakousi inertní glazuru.

Prazdroj má ve svých sklepích více než sto ležáckých dřevěných sudů, které bednáři udržují a opravují. Dvakrát v roce, na jaře a na podzim, část prázdných sudů vyvalí ze sklepů a vysmolí. Smolení je tradiční postup údržby dřevěných sudů a jde v podstatě o dezinfekci dubového sudu před jeho opětovným naplněním pivem. Velký ležácký sud má objem až 40 hektolitrů a prázdný váží 800 kg, proto práce vyžaduje přítomnost všech členů party a hodně opatrnosti. Do dubového sudu bednáři nalijí smolu ohřátou na 200 stupňů Celsia a jeho převalováním ji rovnoměrně rozlijí po celé vnitřní ploše. Tato vrstva zajistí, že pivo nebude v přímém kontaktu se dřevem, aby z něj nepřebíralo nežádoucí vůně a chutě. Vysklepení, tedy vyvalení ležáckých sudů ze sklepů na povrch, jejich smolení a následný návrat zpátky „pod zem“ zabere bednářům dva týdny.

Zato příprava nominace trvala téměř rok, protože bylo nezbytné informace z krajské úrovně rozšířit a zpracovat do větších podrobností otázky technologie.

 

S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Na přípravě se za Plzeňský Prazdroj podílelo oddělení Historických sbírek, které zahrnuje Archiv společnosti a Pivovarské muzeum v Plzni, a také samotní bednáři. Díky velkému množství archiválií, historických fotografií a muzejních sbírek a spolupráci se zmiňovaným klatovským muzeem šlo o bezproblémový projekt. Nejtěžší pak bylo paradoxně vyselektovat do nominace z velkého množství materiálu jen to podstatné.

 

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Co všechno práce pivovarnického bednáře obnáší? Co je na ní nejtěžší a hledají se snadno pokračovatelé?

V současné době je nositelem statku Mistr tradiční rukodělné výroby Plzeňského kraje pan Karel Hofmann, nástupce Josefa Hrůzy, který odešel do důchodu. Technologie pivovarského bednářství jako statek zní trošku neosobně. O udržení této technologie pečuje celá bednářská parta zahrnující osm bednářů. Hledání nového bednáře neprobíhá každý den, proto je to pro řemeslníky poměrně prestižní záležitost. S hledáním pokračovatelů tedy naštěstí nebyl dosud velký problém.

 

V čem je tato tradice unikátní? Má udržení bednářského řemesla i dnes význam v moderním provozu výroby piva?

Pivovarské bednářství se již nikde nevyučuje. Předává se v bednárně z generace na generaci, tedy z pracovníka na nově příchozího zaměstnance. Nový člen bednářské party musí být vyučený tesař, truhlář nebo dřevomodelář a po třech letech práce jako tovaryš skládá mistrovskou zkoušku, která spočívá v samostatné výrobě pivního sudu. Loni po čtyřech letech mezi sebe bednáři přijali nového člena, Milana Kubizňáka. Po mistrovské zkoušce obdržel vandrovní knížku a stal se stálým členem prazdrojské party bednářů, která je poslední pokračovatelkou tohoto kdysi tradičního pivovarnického řemesla pracující přímo v pivovaru. Vandrovní knížku dostávali bednáři v 19. století a byl to nejen výuční list, ale byly v ní uvedeny také jejich osobní údaje včetně výšky nebo barvy očí. Obsahovala také reference od mistra bednáře. Díky tomu mohli být najímáni na práci po celém Rakousku-Uhersku. Byla to vlastně kombinace životopisu a cestovního pasu, jen detailnější.

Prazdroj ve svých historických sklepích nechává v otevřených kádích kvasit a v dřevěných sudech následně zrát proslulý ležák Pilsner Urquell, který pak sládci porovnávají s tím, který zraje a kvasí v moderních cylindrokonických tancích. Díky tomu mohou zachovávat stálou a neměnnou chuť plzeňského ležáku jako v době před 180 lety.

 

Co existenci statku ohrožuje nejvíce? Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co je nejdůležitější v péči o její zachování?

V obecné rovině je možným ohrožením slábnoucí zájem o řemesla u mladé generace. Proto doufáme, že národní nominace může podpořit také prestiž řemesel. Nejdůležitější v péči o zachování je kontinuita – tedy předávání zkušeností z bednáře na bednáře a péče o zachování tradičních řemeslných postupů při použití klasických materiálů.

 

Co vám zápis na národní seznam přinesl a co očekáváte od prestižního umístění mezi památkami UNESCO?

Zápis nám umožnil jednak vlastní hlubší poznání pivovarského bednářství, jednak obecně napomáhá rozšiřovat u veřejnosti povědomí o tomto unikátním řemesle. Zápis mezi památky UNESCO bychom považovali za velmi prestižní. Jeho získání by pomohlo posílení ochrany řemesla a větší informovanosti ve veřejném prostoru, nejen mezi poměrně úzkým kruhem odborné veřejnosti.

 

Co říkáte jako Plzeňáci na to, že před pár dny byl statek „Jihočeská hospoda jako sociální a kulturní fenomén – Pivní kultura v Jihočeském kraji“ zapsán na Seznam nemateriálních tradičních statků lidové kultury Jihočeského kraje? (Pozn. red.: Jihočeský kraj je první v republice, který tento pojem nechal do svého seznamu zapsat.)

Česká pivní kultura je fenomén, který nemá ve světě obdoby. V tuzemských hospodách a pivnicích se již po staletí potkávají všechny vrstvy společnosti, vznikají zde přátelství, vedou se zde diskuze na všemožná témata a zrodilo se v nich mnoho uměleckých děl a událostí. Je to vlastně tradiční sociální síť. Česká hospoda tak má bezesporu unikátní socializační aspekt a i dnes platí, že přátelé spolu rádi chodí na pivo a kus řeči. Proto si rozhodně zaslouží zápis na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury UNESCO.

 

www.prazdroj.cz

 

 

České vize – 70. ročník celostátní přehlídky filmové tvorby. Tématem letošního ročníku jsou příznačně MOSTY – napříč generacemi i tvůrčími a technickými možnostmi. Jak vnímáte tradici, na kterou navazujete? 

České vize se mohou opravdu pochlubit bohatou tradicí celostátní přehlídky. Bohužel se její identita mnohokrát měnila, a to včetně názvů. Existovala pod označením Český videosalon, Zlaté slunce, Český lvíček… Ostatní celostátní přehlídkové systémy amatérského umění jsou dlouhodobě jednotné − každý ve veřejném prostoru zaslechl např. Jiráskův Hronov, aniž by se o amatérské divadlo nějak více zajímal. My se museli nejprve popasovat s tímto hendikepem roztříštěného názvu, vždyť za patnáct let se akce přejmenovávala třikrát. Dá se říci, že od Českého videosalonu, jehož pojmenování nám znělo spíše „devadesátkově“, jsme začali podnikat postupné kroky k tomu, abychom se otevřeli mezigeneračnímu dialogu a mladším autorům pod názvem České vize.

Co se zrodu naší přehlídky týče, tak někde na začátku toho pomyslného mostu stál v roce 1953 mentor oboru, teoretik a historik amatérského filmového hnutí, metodik amatérského filmu a autor řady kompilačních knih Emil Pražan. Zásadním předpokladem pak byl fakt, že se vyvinuly nové úzké filmové formáty 16 mm a 8 mm, tak se demokratizoval přístup k filmové surovině a i s vývojem lehčích kamer mohl točit prakticky každý, i když samozřejmě s dnešní dostupností techniky se to srovnat nedá. Natáčet ale najednou mohly nejen velké firmy a profesionální studia, ale i jednotlivci. Nejdříve to byly rodinné filmy, pak se ale začali jednotliví amatérští filmaři sdružovat do volnočasových spolků, třeba při výrobních závodech, do amatérských klubů, krásně to zpracovává třeba film Amatér od Krzysztofa Kieślowského. Neměli, kde filmy promítat, kina sloužila pro celovečerní formát, pásem krátkých filmů vznikalo málo, tak se organizace přehlídek stala jedinou cestou, jak je ukázat divákům.

Vyloženě zlaté časy prožíval amatérský film v době, kdy se postupové přehlídky konaly i na okresní úrovni; v současnosti by to ale nebylo efektivní. V ČR existuje několik dalších amatérských filmových přehlídek, některé z nich jsou naše partnerské, koná se tu např. výběr pro kategorie dětského a mladého filmu. Spolupracujeme s fungujícími akcemi, jako jsou Animánie, Juniorfilm, Zlaté slunce… v kategorii dětí a mladých lidí. Dospělí se můžou hlásit na celkově pět přehlídek. Dnes už je možné nechat film zapsat na kteroukoli přehlídku, nejen v rámci daného kraje. A samozřejmě s možností digitální distribuce se otevřely úplně nové dveře do světa, ale k tomu se ještě dostaneme.

 

V čele Českých vizí stojíte už čtyři roky. Co se zatím podařilo kromě názvu změnit?

Přebíral jsem agendu těsně před covidem po Miroslavu Tušákovi, který ji měl dříve na starosti. Za celým systémem stojí letitá práce, kterou je třeba posunout dál a umožnit užší prolínání generací, např. tím, že jsme dříve místem a termínem oddělené dospělácké a dětské kategorie přivedli k sobě. Přehlídku jsme rozdělili do tří festivalových sekcí tak, aby podchytily všechny věkové kategorie:

Malé vize / přehlídka filmové tvorby dětí, mládeže a tvůrčích skupin do 19 let

Přehlídka filmů vzniklých v prostředí škol či volnočasových kroužků nebo vytvořených jednotlivci do 19 let. Vyústění celoroční festivalové sezóny partnerských přehlídek tvorby dětí a mládeže: Animánie, Pražský filmový kufr, Juniorfilm a Zlaté slunce. V průběhu celostátní přehlídky uděluje tříčlenná porota kurátorská ocenění v kategoriích pedagogických i autorských. V průběhu akce je udělena také Cena Borise Jachnina za přínos oboru filmové výchovy. Přehlídka klade důraz na odborné semináře pro pedagogy a workshopy pro autory.

Zkrátka vize / umělecká rezidence

Zkrátka vize dává začínajícím autorům příležitost prezentovat své nápady a náměty a dostat se tak do širšího povědomí jak svých kolegů, tak filmových profesionálů. Všichni přihlášení autoři dostanou zpětnou vazbu ke svým námětům a vybraní tvůrci pak budou mít možnost prezentovat svůj projekt před odbornou porotou. Festival se snaží podporovat realizaci námětů začínajících tvůrců a hledá platformy a způsoby, jak následně hotové projekty dostat k publiku.

České vize / přehlídka filmové tvorby od 18 let

Přehlídka České vize je vyústěním celostátního postupového systému přehlídek v Praze, Červeném Kostelci, Zruči nad Sázavou, Kroměříži a Svitavách. Tříčlenná porota uděluje ocenění v kategoriích hraného filmu, dokumentárního filmu a reportáže, animovaného filmu, experimentálního filmu, videoklipu a filmů studentů filmových škol. Doprovodný program je posílen o masterclass − besedy s osobnostmi amatérského i profesionálního filmu, ale také o prezentaci kolekcí zahraničních partnerů z UNICA.

 

Jak vlastně dnes vypadá komunita amatérských filmařů kolem Českých vizí?

Pokud jde o amatérský filmový svět a komunitu kolem něj, kterou znám z Ústí nad Orlicí, tak je třeba brát v potaz, že teprve loni jsme měli první plnohodnotný ročník. Hodně je ovlivněno transformací, covidem, předchozí ročníky proběhly online nebo za odlehčených karanténních opatření. Loni na místo dorazilo cca 150 autorů, 100 diváků a pracujeme také s místními školami, za tři dny se tu sešlo asi 500 lidí. Ano, není to masová akce, přijedou hlavně lidé, kteří chodí do kina kvůli autorskému zájmu, učitelé hledající inspiraci, co předávat svým svěřencům. Letos ale chystáme novinky, které věříme, že přitáhnou úplně nové tváře i z té nejmladší generace.

 

Přehlídka zastřešuje všechny kategorie neprofesionálního filmu – amatérské, studentské i nezávislé filmaře. Je rozdělení na tyto sekce stále aktuální?

V nejstarší generaci převažuje označení amatérští filmaři, protože tak si říkali dříve. Ve střední generaci se mluví o nezávislém filmu a tito nadšenci využívají digitální technologie, rádi se spolkově sdružují a jejich velkou ambicí je dostat se do velkých kin. Většina z nich se věnuje filmu při jiné práci, ale nemají tendenci se označovat za amatérské filmaře. Drahou profesionální techniku už si totiž málokdo pořizuje, natáčí se na telefony, investice za zvuk a světla se pohybují se střihovým počítačem v řádu desítek tisíc, už to nejsou statisíce a miliony. Když si s něčím nevědí rady, na vše existuje tutorial, komunity se stáhly do online prostoru, kde jednotlivé skupiny sdílí své zájmy.

Dnes existuje velmi užitečný nástroj Film Free Way. Je to webová stránka pro filmaře, kde mohou přihlašovat svá díla na stovky filmových festivalů po celém světě. Jednoduše sem film za poplatek nahrají a ukážou ho díky digitální distribuci celoplošně, žádnou přehlídku k tomu nepotřebují. Samozřejmě, že na to musel systém Českých vizí reagovat a také se proměnit. Do popředí se nyní dostala úloha sdružovací, přehlídka je nyní více než dřív o síle osobního setkání. Poznání dalších autorů je nenahraditelný benefit, vytvářejí se zde přátelství, která pak přetrvávají jako profesní. Klademe proto důraz na doprovodný program, workshopy, dílny, poroty udělující zpětné vazby, to vše je nadmíru aktuální v dnešním digitálním věku.

 

Když je dnes možnost díky digitálním technologiím předvést svůj film na velkých zahraničních festivalech o tolik snazší, nepozbývá systém postupových přehlídek vlastně smyslu?

U celostátních přehlídek šly naše filmy do světa vždy, jsme provázaní s UNICA, což je celosvětová postupová přehlídka. (pozn. red.: Union Internationale du Cinéma je mezinárodní filmová asociace sdružující filmové amatéry a nezávislé filmaře z celého světa. Organizace funguje pod patronací UNESCO. Každoročně pořádá soutěžní přehlídku, na které jsou představovány kolekce filmů z jednotlivých členských zemí. První přehlídka proběhla v roce 1931 v Bruselu. V Československu a České republice se během své takřka devadesátileté historie odehrála třikrát: v Mariánských Lázních (1948), Hradci Králové (1994) a Blansku (2018).) Každý členský stát zde představí svou filmovou kolekci, je to velká tradice už od Alexandra Hackenschmieda (pozn. red.: jedna z nejvýznamnějších osobností české filmové a fotografické avantgardy. V roce 1965 obdržel cenu americké filmové akademie Oscar za film Žít! (To Be Alive!) v kategorii krátkometrážních filmů), ale generační obměna nutně probíhá také zde a nastavený systém se výrazně přehodnocuje.

Je ale třeba si uvědomit, že film se sice může díky nahrání na nejrůznější platformy objevit na deseti dvaceti festivalech, ale stejně to nenahrazuje postupový systém. V digitálním prostoru navíc funguje řada predátorských, parazitních festivalů, které se chlubí úžasným renomé, ale za přihlašovací poplatek prakticky nabízejí jen promítnutí filmu v místním kině a čestné uznání. Je to potom stejné jako dát film na YouTube a také ho uvidí lidé po celém světě. Ale nikdo vám nedá zpětnou vazbu, nepotkáte se s inspirací jiných lidí, mentorů…

Filmové přehlídky mají význam i v éře Netflixu a streamovacích platforem, protože pracují s publikem jinak. Není to jen pasivní forma diváctví. Také České vize jdou tomuto vývoji vstříc – dřív se odpromítaly filmy, byly rozbory a neformální družení, nyní zařazujeme více dalšího programu. V letošním roce bude opravdu členitý, pro všechny věkové kategorie autorů. Nejmladší tvůrkyně a tvůrci se mohou těšit na dílny filmové scenáristiky, filmového svícení, herní zónu věnovanou studentským projektům. Účastníci umělecké rezidence Zkrátka vize dále rozpracují své filmové náměty, aby z nich porotkyně a porotci nakonec vybrali projekty, které budou realizovány v České televizi. Vedle toho připravujeme přednášky a dílny o zvukové postprodukci, financování výroby krátkých filmů, storyboardu, dotkneme se ale také práce s analogovým filmem – účastníci můžou točit na 8mm kamery, následně film vyvolat, stříhat a promítat.  

 

A jaké novinky jste pro letošní rok vymysleli?

Letos zařazujeme téma světa her a videoher, počítačových her, chystáme gamezónu. Chceme ukázat hry, které začaly vytvářet děti na SŠ. Zatím půjde o nesoutěžní, nultý ročník, na němž spolupracujeme s kolegy z Animánie – partnerské přehlídky, kteří už mají potřebné knowhow. Stále více se totiž ukazuje, že hlavní motivací mladých autorů, důvodem, proč se filmu věnují, je fascinace hrami. Současné hry se v horizontu 10–15 let způsobem vyprávění příběhů filmu vyrovnají, graficky i uměleckou hodnotou. Inspirací mi je brněnské kino Art, kde otevřeli Gamer Pie – herní svět a kombinují přednášky a hry nezávislých vývojářů a studentů herního designu. Na Vizích budou počítače s hrami, workshop na tvorbu vizuálních novel, dílna virtuální produkce. Budeme kombinovat filmové a herní postupy, protože pro současnou generaci je to často neodlišitelné. Zkusíme si třeba virtuální produkci pro tvorbu filmů v digitálním rozhraní – z herního enginu unreallu se stáhne naprogramovaná kulisa a dozáběruje se, vznikne digitální avatar, fotorealistický.

70. ročník tedy oslavíme nikoli velkou pompou, na tu nemáme prostředky, ale posílením pestrosti programu.

 

Jaké mají České vize vize do budoucna?

Prozatím nám stačí, když se usadí nově vzniklý tým a podaří se nám jej udržet, včetně externistů. České vize jsou financovány z MK a podporuje nás velmi také město Ústí nad Orlicí, v případě Pardubického kraje bychom potřebovali tuto podporu posílit. Obecně postrádáme větší podíl regionů na financování přehlídek. S Letní filmovou školou v Uherském Hradišti se srovnávat nemůžeme, tolik lidí mít nebudeme, ale jsme celostátní přehlídkou, která má nově mediální partnerství s ČT. Tak uvidíme, v jakém pořadu se o nás objeví reportáž. Také jsme o krok blíž tomu, jak dostat námět našich účastníků k producentům z České televize a k případné realizaci jejich filmu.

Do budoucna se budeme snažit o rozvoj okruhu našich diváků. Chceme být místem, kde mohou autoři a tvůrkyně sdílet své zkušenosti, ale také bránou do světa krátkého filmu pro širší veřejnost. Myslím si, že je velký potenciál v tom, ukázat lidem, že filmové umění může být opravdu metodou k nazírání světa, který nás obklopuje – k pochopení toho, jak funguje. Dostupná digitální technologie tento proces usnadňuje – práce s digitálními nástroji je lidem vlastní. My se můžeme snažit o to, abychom tuto oblast kultivovali a posouvali dál.

 

Jste koordinátorem projektu Oborová mapa Filmové a audiovizuální výchovy, který vzniká pod hlavičkou NIPOS a ASFAV. O co jde?

Oborová mapa Filmové a audiovizuální výchovy je výstupem výzkumu „Metodika audiovizuální výchovy pro učitele a lektory“, který je součástí spolupráce Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS) a Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu (ASFAV). Projekt je realizován v letech 2021—2023. Oborová mapa FAV je takovou databází filmové výchovy pro všechny, kteří hledají orientaci v prostředí filmové tvorby. Pátráte po základní umělecké, střední či vysoké škole pro své děti s filmovým zaměřením? Hledáte lektora pro zajištění workshopu, přednášky nebo kurzu? Nevíte, na který festival přihlásit studentský film? Oborová mapa vám pomůže. Pokud tam ještě nejste, stačí vložit záznam: https://oborovamapafav.cz/

 

Vystudoval jste produkci na FAMU a věnoval se profesionálnímu filmu. Co vás přivedlo k tomu amatérskému?

Určitě filmová výchova. Loni jsem na FAMU ukončil doktorské studium disertační prací na téma filmové a audiovizuální výchovy. Připravuji zde také program pedagogického minima pro budoucí učitele. Jsem členem týmu, který se zabývá revizí rámcových vzdělávacích programů základního vzdělávání. Už v příštím roce by měla vyjít Filmouka, průvodce filmem a audiovizí pro žáky, učitele a rodiče.

 

Už žáci základních škol by se měli do budoucna setkat ve výuce nejen s hudební a výtvarnou výchovou, ale také s dramatickou, taneční/pohybovou a filmovou/audiovizuální výchovou…

Ano, přál bych si, aby zjistili, že film může být jako umění, že ho můžeme vnímat podobně jako knihu nebo výstavu, že to není jenom populární zábava. Proto je dobré, aby měl film systematické zastoupení už na základní škole, aby ukázal mladým lidem, že se na něj mohou dívat nejen kvůli prokrastinaci nebo sledovat hollywoodské herecké hvězdy, ale že díky němu mohou poznat svět, sebe sama, že se může stát způsobem vyjádření a další formou vyžití. Jsme oklopeni audiovizí, ale je třeba její recepci kultivovat co nejdříve. Třeba se pak z lidí stanou i lepší kurátoři – vyberou si kvalitnější filmy, na které jít, tím se vychovává náročnější divák, který si možná vyzkouší i vlastní tvorbu.

 

https://www.ceskevize.cz/

 

Vizitka

MgA. Jiří Forejt, Ph.D.

Metodik Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS), dramaturg, lektor, absolvent filmové a televizní produkce na FAMU. Oborem filmové výchovy se zabývá dlouhodobě na různých pozicích: dramaturg (a zakladatel) společnosti Free Cinema, lektor mezinárodního projektu Cined, etc. Věnuje se aktivitám na poli alternativní filmové distribuce a producentství krátkých filmů. Příležitostně publikuje, např. je spoluautorem knihy Malí fotografové.

 

Libor pochází z malé vesnice nedaleko České Třebové jménem Dlouhá Třebová. Jeho rodina tady vlastnila statek, který děda Bohumil, s příznačným příjmením Hlína, koupil a proměnil v zahradnictví. Pracoval tu s manželkou za vydatné pomoci svých dcer – Dany a Věry. Rodinné vzpomínky jsou skutečně tak trochu podobné televiznímu seriálu Zahradnictví, protože široká rodina žila společně a dělila se nejen o organizaci oslav, ale hlavně o péči o rostliny, sušení sena či sběr brambor. Děda Bohumil, co to jen šlo, byl živnostníkem a dařilo se mu to až do roku 1960. I poté zahradnictví jako zázrakem uniklo začlenění pod JZD, od majitele si ho pronajal Městský národní výbor. Děda tu sice nadále směl pracovat, ne však ve vedoucí pozici. Zato Liborově mamince se režim tvrdě „odvděčil“. Namísto vytouženého učebního oboru zahradnictví, hned po základní škole musela nastoupit do nedaleké textilní továrny. Polistopadových změn už se dědeček Bohumil nedočkal a Věra se ještě nějaký čas po práci v továrně snažila zahradnictví provozovat soukromě.

 

Rodina

Do Liborova života se už naštěstí rodinná minulost a s ní spojené restrikce ve studiu neotiskly. Po absolvování základní školy a gymnázia si zvolil elektrotechniku na pražské ČVUT. Listopadové události roku 1989 ho zastihly ve čtvrtém ročníku. Na tuto část svého života Libor vzpomíná s neskrývaným nadšením. Ačkoli se oné páteční demonstrace 17. listopadu nezúčastnil, rychle se zapojil do organizace dalších studentských akcí. Ve škole patřil k těm, kteří zahájili komunikaci s profesory a spolu s nimi iniciovali zavádění nových předmětů do výuky. Ve svobodné atmosféře doslova hltal zahraniční studijní zdroje a svůj zájem soustředil na podnikovou ekonomiku. V rámci studia rád učil, ale stejnou měrou si uvědomoval, že nezbytná je především praxe. Po odchodu ze školy nastoupil do zaměstnání ve Škodě Praha (ta tehdy dostavovala Temelín), následovalo českotřebovské Korado a před pár lety přesídlil do T Mobile v Praze. Před pár lety se Libor také oženil.

 

Šance pro hrad Lanšperk

Sbor, jehož hlavním cílem je záchrana chátrající hradní zříceniny nedaleko Ústí nad Orlicí, založila skupina spolužáků z gymnázia. Jeden z nich, Radim Dušek, bydlel s maminkou v těsné blízkosti hradu. A tady, na podzim roku 1992, když se aktéři budoucího Sboru setkali na zahradě u Dušků, aby pomohli se sklizní jablek, nabraly úvahy o záchraně hradu jasnější kontury. Už na jaře 1993 proběhla v hostinci na Lanšperku ustavující valná hromada a vzniklo občanské sdružení. Jedna z členek je absolventkou právnické univerzity, a tak šlo vše hladce. Tady se postupně vytvořila koncepce. Sbor začal organizovat úklidové brigády (pravidelné sekání trávy a odstraňování náletových dřevin) s romantickým přenocováním na hradě. Tehdy i skeptičtí jedinci pochopili, že parta nadšenců to myslí vážně. Občanské sdružení získávalo stále větší důvěru místních obyvatel i úřadů – podařilo se mu dosáhnout i na dotační tituly. Na hradě to žilo! Při stavebních pracích v rámci záchranných archeologických výzkumů se podařilo odkrýt i dosud neviditelné části hradu.

Sbor si kladl za cíl oživit zapomenutou zříceninu Lanšperku a vrátit ji do povědomí návštěvníků. A to se podařilo. V roce 1998 Libor Kubišta, Radim Dušek a Petr Žitný dokonce sepsali půvabnou knihu příběhů pro děti i dospělé. Zrodily se Pohádky lanšperského hradu. V příbězích ožili skuteční vladaři i pohádkové bytosti, hrdinové dávných pověstí. Kniha je dosud k dostání.

 

Turistické pochody

Gymnázium v Ústí nad Orlicí pravidelně pořádalo oblíbené turistické pochody, které po „sametové revoluci" zanikly. S tím se nehodlal smířit někdejší redaktor Mladého světa, známý pod přezdívkou „Čert“. A zase tu máme spolužáky z gymnázia v Ústí nad Orlicí. Titíž nadšenci se pod hlavičkou právě založeného Sboru pro záchranu hradu Lanšperka chopili i spoluorganizace pochodů, jejichž názvy později vykrystalizovaly na: „Hledání Stromoucha“ (první sobota v březnu) a „Podorlické putování“ (první sobota v prosinci). Pravidelné události se staly příležitostí k setkávání nejen pro pochodníky z celé republiky, ale i jejich organizátory. A tady je Liborova role zcela nepostradatelná.

Je třeba svolat všechny aktéry, zjistit, kdo se může ujmout jaké činnosti – kdo zajistí registraci účastníků, kdo bude na kontrolách razítkovat pasy, rozdávat občerstvení a povídat si s turisty. Důležitým prvkem, zcela nezbytným pro zdárný průběh akce, je vytvoření map pro jednotlivé trasy rozdělené podle kilometrů. Také je tyto trasy projít a ujistit se, zda někde nechybí značení. Včas obvolat ostatní členy Sboru, kteří pomáhají s realizací pochodů atd..

Libor vzpomíná především na rekordní návštěvnost jednoho z pochodů, jehož se za hezkého počasí zúčastnilo víc než 600 účastníků. Ale třeba i  22. ročník „Hledání Stromoucha“ v roce 2023, byť počasí zdaleka nebylo ideální, navštívilo 378 turistů.

V cíli na pochodníky vždy  čeká odměna – a ne ledajaká! Místo neosobních medailí či diplomů se stalo dobrým zvykem darovat perníčky! Na jejich výrobě se dříve dlouhá léta podílely seniorské členky Sboru pro záchranu hradu Lanšperka. Dámy si udělaly krásné odpoledne, popovídaly si a zavzpomínaly, a přitom jim pod rukama vznikaly dárky od srdce. Tuto zavazující otěž převzali mladší a stále se daří držet tradici sladké odměny. Pochodníků je stále víc a s tím roste i počet odměn, a tak kromě další členky Evy občas pomáhá péct perníčky i Libor.

Ani covid pochodníky neudržel doma. Zcela mimořádně si prošli trasu a pochod pojmenovali stručně a jasně „Organizátoři sobě!“

A aby toho nebylo málo, ve spolupráci s Regionem Orlicko Třebovsko se Sbor pro záchranu hradu Lanšperka zapojil také do organizace akce pro děti, cyklisty i pěší s názvem  „Lanšperským panstvím“.

 

Cyklista či chodec?

Ještě nedávno byl Libor vášnivým cyklistou. A to až do chvíle, než se mu do cesty dostal „Cestopisák“ od Josefa Váchala. Je to deník z pěší cesty, jež absolvoval Josef Váchal s přáteli v roce 1921. Po jeho stopách se dnes díky Regionálnímu muzeu v Litomyšli může vydat každý. Libor šel sám. A zcela propadl pěší turistice. Letos na podzim, až bude v přírodě hodně barev, půjde Libor zase a svoji trasu pojmenoval Memoriál Hanky Mackové. Anna (zvaná Hanka) Macková byla Váchalova celoživotní družka. Ve 20. letech 20. století absolvovala cestu v sukni až na zem, v korzetu a s batohem na zádech, a to ve velmi svižném tempu. A tak pojmenování právě po "Hance" bude takové osobní Liborovo vyznání.

Před časem se Libor Kubišta vydal i do Vambeřic. Ne snad z náboženských pohnutek, ale lákalo ho navštívit poutní místo, kam směřovaly generace předků. Před cestou si vždy vše pečlivě prostuduje, zmínky hledá i v literatuře, v dobových románech. A tak šel samozřejmě po stopách Babičky Boženy Němcové přes krásná místa kolem Ratibořic, Žernova, Červeného Kostelce a Police.

Tohle je příběh Libora Kubišty, narozeného v roce 1968, vysokoškoláka v roce 1989, obětavého organizátora turistických pochodů, pekaře perníčků, autora pohádkových příběhů, poutníka i neúnavného zachránce hradní zříceniny Lanšperk – jedním slovem SRDCAŘE.

V podcastu uslyšíte oběti domácího násilí z dokumentu o Divadle utlačovaných, který natočily Rozálie Kohoutová a Irena Špačková. Za možnost využití děkujeme Líze Urbanové.

Paní MUDr. Eva Nováková se mimořádně a dlouhodobě angažuje v oblasti kultury ve městě Kroměříž. Je spoluzakladatelkou klubu UNESCO v Kroměříži, který je výjimečnou občanskou iniciativou v rámci celé ČR a paní doktorka Nováková v něm působí jako předsedkyně. Podílela se na zápisu Arcibiskupského zámku a zahrad v Kroměříži na Seznam světového a kulturního dědictví UNESCO. Iniciovala mnoho i mezinárodních setkání odborníků v oblasti kulturního dědictví a také konferencí zaměřených na lidská práva, dobrovolnictví, ochranu a využívání památek UNESCO. Nadále je hybatelkou a duší dalších významných kulturních a uměleckých počinů v Kroměříži, jako je festival „Hudba v zahradách a zámku“. Čtyři roky působila jako místostarostka města Kroměříž, čtyři roky jako poslankyně ČNR ve výboru pro kulturu a vzdělávání, dva roky jako senátorka Parlamentu ČR. Oceněním práce paní doktorky je také její členství v České komisi UNESCO.

 

Je správné uvádět v souvislosti se zápisem Kroměříže na Seznam UNESCO v pořadí nejprve zahrady a až poté zámek?

Obě zahrady, tedy Květná i Podzámecká, jsou opravdu svojí původností a architekturou zcela mimořádné, a to i ve světovém měřítku, a proto název zapsané památky je i v certifikátu o zápisu takto uveden. Nelze však opomenout i návaznost na zámek s unikátní galerií, se sbírkami hudebními, ale i mincovními a medailérskými, a rovněž ceněnou knihovnu. Zapsanou památku tvoří komplex zahrad a zámku.

 

Klub UNESCO Kroměříž vznikl dne 9. září 1991 a významně se zasloužil o zapsání zahrad a Arcibiskupského zámku v Kroměříži do Seznamu světového dědictví UNESCO dne 5. prosince 1998. Založili jste klub, tedy neziskový spolek, s jasným cílem zařadit Kroměříž mezi elitní výběr památek pod ochranou UNESCO. To je dodnes zcela mimořádná záležitost v rámci celé České republiky. Na začátku 90. let vás musela určitě popohánět chuť dostat Kroměříž do prestižní společnosti nejvýznamnějších památek světa…

Právě tato snaha byla hlavním cílem zakládajících členů Klubu, navíc spojená i s myšlenkou dostat naše město „zpátky do Evropy“. Co lepšího a výjimečného jsme mohli nabídnout než naše mimořádné a zachované historické dědictví?

 

Klub vedete od roku 2004. Jaké jsou největší výzvy pro jeho další činnost? Co vás žene vpřed dnes?

Jsem i po 32 letech činnosti Klubu přesvědčena, že péče o tak vzácné historické dědictví, a to i o vše, co se děje okolo, v něm a v souvislosti s ním, nikdy nesmí skončit. Nestačí jen být na toto bohatství patřičně hrdí, ale je nutné se také o něj náležitě starat. A kdo jiný by neměl kulturní dědictví spouštět z očí, než občané města. Velkou výzvou je přitáhnout i mladší, vždyť my zakladatelé jsme již o 32 roků s Klubem zestárli a bohužel mnozí již nežijí.

Novou výzvou a iniciativou Klubu je realizace památníku díla Karla z Lichtensteinu-Castelcorna v Kroměříži. V dějinách našeho města nenajdeme osobnost, která by podobně významným způsobem ovlivnila jeho podobu až do současnosti. Připravovaný památník chápeme jako poctu symbolu, který odráží naše uvědomění síly kulturních kořenů inspirujících nás i dnes. Zároveň by památník byl významným výtvarným počinem pro zvelebení veřejného prostoru. Ostatně obdobně se Klub UNESCO v duchu připomínání významných symbolů podílel na realizaci sochy Olbrama Zoubka – Lotovy ženy na místě zničené synagogy, nebo realizací Lavičky Václava Havla.

 

Klub se stará o kulturní využití zámku a zahrad, organizuje festivaly, koncerty, konference, přednášky, ankety a podobně. Které akce, jež pravidelně pořádáte, považujete za stěžejní? Chystáte letos něco mimořádného vzhledem k výročí 25 let od zápisu na seznam UNESCO?

Především pro odbornou veřejnost, ale i pro majitele a správce historických zahrad je určena konference Historické zahrady Kroměříž 2023 „Zahradní umění v památkách světového dědictví“, která se uskuteční ve dnech 25.–26. 5. 2023 v Balkonových sálech Arcibiskupského zámku. Konference pořádá Klub UNESCO od r. 1998 cca ve dvouletých intervalech. Téma pro rok 2023, vzhledem k výročí zápisu zahrad a zámku, se bude vztahovat především ke  kroměřížským, českým a evropským zahradám „památek UNESCO“.

Pro veřejnost na 16. červen připravujeme Slavnostní setkání ve sněmovním sále Arcibiskupského zámku. Bude reminiscencí na slavnostní shromáždění starostů okresu Kroměříž a významných hostů, které se konalo při převzetí certifikátu o zápisu zahrad a zámku na Seznam světového dědictví UNESCO. Účastníci tehdy schválili MEMORANDUM o společné péči o tyto památky a odhalili pamětní desky na zámku a zahradách. K této příležitosti bude vydán PAMĚTNÍ TISK. Jeho obsahem bude: obnovené Memorandum, certifikát o zápisu, základní prezentace zahrad a zámku, texty zainteresovaných osobností.                                                                                               

Při této příležitosti zahájíme putovní výstavu: Arcibiskupský zámek a zahrady 25 let na Seznamu světového dědictví UNESCO. Z návštěvnického centra Arcibiskupského zámku bude přenesena na radnici, následně do budovy Zlínského kraje. Na velkoplošných panelech představí textem a obrazovými přílohami důležité události 25 let po zápisu na Seznam světového dědictví.

V neposlední řadě myslíme i na děti. Pozveme je na Podzámecké radovánky a do galerie na Sen biskupa Karla. Zámeckou galerií a kabinety provede díky interaktivní aplikaci sám biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna, zakladatel obrazové sbírky.

 

Vaše činnost se ale neomezuje jen na podporu památek a života v nich. Součástí klubu je také sekce Vědy a techniky…

6. října uspořádáme ve spolupráci s Muzeem Kroměřížska, Muzeem umění Olomouc – Arcidiecézním muzeem Noc vědců, letos na téma Tajemství. Sekce již 15 let pořádá besedy a Science cafe na různá témata vědy a techniky, lektory jsou osobnosti spjaté s městem nebo jeho okolí. Tuto činnost ocenila opakovaně naše čestná členka, prof. Helena Illnerová.

 

Ale zpátky ke kultuře. Klub nejen nejrůznější akce v památkově chráněných prostorách pořádá, ale také dbá o ochranu a prezentaci kulturního dědictví. Např. se kriticky vymezil vůči necitlivému umisťování moderního umění v historických zahradách… (https://mistnikultura.cz/soucasne-umeni-v-historickych-zahradach). Nehrozilo někdy Kroměříži pozastavení členství mezi památkami UNESCO nebo vyškrtnutí ze seznamu z opravdu závažných důvodů? Byl v nějaké kauze hlas Klubu zásadní?

Zásadní bylo upozornění na necitlivé pořádání výstav současného umění v Podzámecké zahradě. Pod záštitou České komise pro UNESCO jsme v r. 2021 uspořádali na toto téma konferenci a výsledkem je metodické doporučení NPÚ pro takové výstavy. V současnosti opět upozorňujeme všechny kompetentní instituce na snahu část Podzámecké zahrady využívat a upravit na sportovní areál, což by samozřejmě narušilo její původní autentickou podobu.

 

Obě zahrady, tedy jak Květná, tak Podzámecká, byly soukromou neziskovou organizací, Světovým památkovým fondem (WMF), jejímž cílem je záchrana ohroženého architektonického a kulturního dědictví na celém světě, zařazeny mezi 100 nejohroženějších světových památek pro rok 2008. O co tehdy šlo?

Jednalo se především o velmi zanedbaný stav Květné zahrady. Paradoxně to ale pomohlo realizovat velký projekt Národního centra zahradní kultury. Zde výrazně přispěla dotace z fondů EU a Květná zahrada byla zvelebena do původní podoby.

 

Na webu klubu odkazujete také na školy UNESCO, kterých je v Kroměříži hned pět z celkového počtu 53 nacházejících se v České republice. Úlohu národního koordinátora tohoto projektu v České republice vykonává Sekretariát České komise pro UNESCO. Jaká je role vašeho Klubu pro školy kroměřížské?

S přidruženými školami UNESCO úzce spolupracujeme, jsou kolektivními členy Klubu, podílí se na našich akcích. Nejméně dvakrát ročně se scházíme k vzájemné informaci a koordinaci akcí.

 

Jaká je spolupráce Klubu se zámkem, městem? Média si nedávno všímala zvláště majetkového vyrovnání s Arcibiskupstvím olomouckým a dění kolem změny vlastnictví zámku a zahrad, jejichž vyústěním je stav, kdy Arcibiskupský zámek patří církvi a Květná zahrada zůstala státu. Byl v této věci nějak aktivní také Klub?

Od založení Klubu je spolupráce s vedením zámku i města podstatná pro naši činnost a jsme přesvědčení, že akce klubu významně přispívají ke kulturnímu životu města i ochraně historického dědictví. Majitel zámku a obou zahrad byl po staletí jeden. V rozdělení spravování památky jsme viděli možné problémy. Obrátili jsme se s výzvou na nové majitele ale i město, aby památka byla nadále respektována jako celek, a vyzvali jsme k maximální spolupráci. Závažný problém má teď po majetkovém rozdělení Podzámecká zahrada, která přišla o veškeré hospodářské zázemí, včetně strojového vybavení. Navíc je velmi navštěvovaným veřejným parkem bez vstupného na rozdíl od Květné zahrady.

 

Co podle vás přinesl Kroměříži zápis na Seznam UNESCO kromě prestiže a zvýšeného zájmu turistů? Co ještě Kroměříži chybí, aby se vyrovnala jiným „unescovým“ městům podobné velikosti?

Velkou bolestí ostatně jako ve všech městech je možnost parkování, o víkendech problém se stravováním, občerstvením. Je nejvyšší čas zabývat se cestovním ruchem jinak než jeho finančním přínosem. Poznávání historického dědictví nepochybně přispívá ke kulturnosti, znalosti historie, estetickému cítění a to je dobré občanům poskytnout. Jak ale nenarušit život v místech velké a zejména nárazové návštěvnosti a neohrozit samotné památky? To je a bude narůstající problém.

 

Řada tuzemských turistů už v Kroměříži někdy byla. Proč by se měli opět vrátit a proč právě letos? Kam byste je pozvala kromě zrekonstruovaného Sněmovního sálu a nově opravené zámecké obrazárny?

Doporučila bych především navštívit některý z koncertů festivalu Hudba v zahradách a zámku. Každý z koncertů bude hudebním zážitkem, ale i prostředí skleníku a rotundy Květné zahrady jej umocní. Za návštěvu stojí i Muzeum Kroměřížska s památníkem Maxe Švabinského nebo obnovený areál „Octárny“ – bývalý františkánský klášter s lunetami Švabinského.

 

K zápisu kroměřížských památek na seznam UNESCO pomohly prý i děti ze zdejší základní umělecké školy…

Kroměříž navštívil hodnotitel zahrad a zámku pro zápis, komisař UNESCO De Jong v doprovodu Mgr. Michala Beneše. Když procházeli okolo kroměřížské ZUŠ, kde se ozývala hudba, zpěv…, vešli do budovy a setkali se s naplněnou budovou zpívajících, hrajících na různé nástroje, malujících, tančících dětí. De Jong pod dojmem z atmosféry v ZUŠ prohlásil, že nemá obavy o budoucnost péče o památky v Kroměříži.

 

Závěrem roku 2022 končilo české předsednictví v Radě Evropské unie. Při této příležitosti vystoupily děti ze základních uměleckých škol na pozvání vaší dcery, europoslankyně Michaely Šojdrové, v Evropském parlamentu. A prý to byl zcela mimořádný zážitek, který uchvátil všechny přítomné. Mezi pozvanými „zuškami“ byla také vaše, kroměřížská. Je umělecké vzdělávání právě tím fenoménem, kterým na sebe může Kroměříž ve světě upozornit?

Jsem přesvědčena, že již upozornila, neboť celá akce byla v kroměřížské režii. Nešlo jen o samotná hudební vystoupení s úžasným ohlasem, tedy aplausem poslanců vestoje, ale o představení základního uměleckého vzdělávání na příkladu Kroměřížské ZUŠ ve výboru Evropského parlamentu pro vzdělávání a kulturu.

Odkazy na vystoupení dětí ZUŠ:

Sestřih z vystoupení č. 1: https://youtu.be/QCKjwzK-HhM

Sestřih z vystoupení č. 2: https://youtu.be/SgY3jJX8yIE

Celý záznam: https://multimedia.europarl.europa.eu/en/webstreaming/czech-presidency-european-year-of-youth-2022-closing-event_20221206-1400-SPECIAL-OTHER

(první část záznamu je panelová diskuse, která byla jednou ze součástí závěrečného bloku konference, koncert začíná na 15:27).

 

www.unesco-kromeriz.cz