pondělí
22. července 2019
Svátek slaví: Magdeléna
Prof. Ignác Antonín Hrdina na civilní fotografii
© Ivana Vodičková



Psaní jako krásná posedlost?

PRAHA-KUKS: „Nerad používám slovo tajně, zní to tak dobrodružně,“ říká po letech Ignác Antonín Hrdina. Pravdou ale je, že na kněze byl vysvěcen v Krakově 23. května, v politicky nevlídném roce 1977, a nepotřeboval se o tom nikde šířit. „Dokonce po listopadu 1989 mi kardinál Miroslav Vlk sdělil, že to o mně skutečně nevěděl,“ vzpomíná usměvavý a přátelský muž, katolický kněz, profesor v oboru teologie a kanovník Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Dodejme, že do výčtu jeho pestrých aktivit patří i profese vysokoškolského pedagoga a rozsáhlá literární činnost. Autorova prozatím poslední kniha – věnovaná příteli a učiteli P. Vladimíru Matějkovi – se stala podnětem k tomuto předvelikonočnímu  rozhovoru.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Napadlo vás jako gymnazistu, že jednou budete trávit čas psaním knih? Kdo byli vaši oblíbení literární hrdinové?

Tak to mě tehdy skutečně nenapadlo, už proto, poněvadž jsem (mimo jiné při svém kádrovém profilu) vůbec neuvažoval o profesní dráze vysokošolského učitele. Jenže na té jsem se po „sametové revoluci“ jaksi mimoděk ocitl, a tam už dávno neplatí: docens a docendo, scriptor a scribendo („učitel je od učení – od psaní je spisovatel“) – ba právě naopak: publish or perish! („publikuj – nebo zdechni!“). A právě to je hlavním důvodem, a ne snad nějaká moje grafomanie, že jen můj seznam publikací činí dnes sedmnáct stran. Prostě: ve škole se to vyžaduje.

Pokud jde o mé oblíbené hrdiny, nijak jsem nevybočoval z většiny: májovky, verneovky, kupodivu ne „foglarovky“. Později jsem „hltal“ Remarquea, ale to asi každý v tom věku.

 

Váš první autorský text vznikl tak trochu z nezbytí jako studijní skripta…

Ano, dá se to tak říct. To jsem, tuším, v roce 1994 jako externista učil úvod do práva na Teologické fakultě nově vzniklé Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Aby posluchači měli v ruce aspoň něco, načmáral jsem útlá skripta (88 stran), která mi vydal Strahovský klášter a (poněkud netypicky, zato obratem) vytiskl Ústav jaderných informací v Praze na Zbraslavi.

 

Také knihy o hraběti F. A. Šporkovi jste mnohem později psal především z hlediska své profese – soudního práva. Měl jste ambici rozšířit poměrně skrovnou literaturu o geniálním "producentu barokního areálu na Kuksu"?

Já jsem měl jedno obrovské štěstí, které bych každému přál: práce – alespoň pokud jde o psaní – byla mým koníčkem. Habilitoval jsem se v oboru právní historie, takže všechny monografie i články o soudních sporech hraběte Šporka jsem mohl vykazovat jako vědeckou činnost. Navíc jsem při tom do značné míry zúročil i znalosti z kanonického práva, získané zejména studiem na fakultě kanonického práva v polském Lublinu.

Můj zájem o postavu hraběte Šporka probudila nádherná monografie tehdy docenta FF UK Pavla Preisse Boje s dvouhlavou saní (o Šporkovi a o Kuksu), kterou v roce 1981 vydalo nakladatelství Vyšehrad. Dostal jsem ji pod stromeček a stala se – a dodnes je – mou nejoblíbenější knížkou. V té době jsem  právě začínal studovat práva na Univerzitě Karlově a výborné přednášky z českých právních dějin dokreslovaly na obecné rovině to, o čem pan profesor Preiss psal ve zvláštním, tj. Šporkově, případě. A tak jsem tenkrát spíše snil, než uvažoval o tom, že bych také z tohoto právně historického pohledu o hraběti a jeho sporech, které do té doby nebyly monograficky zpracovány, něco publikoval – obdobně jako profesor Preiss. Ten ovšem psal o Šporkovi na pozadí pojednání o barokní kultuře v Čechách. Pana profesora jsem si tenkrát přál poznat osobně, ale nevěděl jsem, jak se k takové celebritě vnutit. Díky Bohu – obojí  se mi následně splnilo: seznámili jsme se při jeho návštěvě u nás v klášteře a monografie o hraběti Šporkovi a jeho sporech mi vyšly hned tři: Kacířský proces s hrabětem Šporkem, dále Proč seděl hrabě Špork ve vězení pro dlužníky a konečně Záhady kolem sňatku A. K. Šporkové (odborné i popularizační články ani nepočítám). Tak jsem rozšířil literaturu o „geniálním producentovi barokního areálu na Kuksu“ – jen s tou drobnou korekturou, že této literatury není poskrovnu, nýbrž naopak hodně, ovšem vychází většinou z jednoho, zato naprosto vynikajícího, zdroje: z díla vídeňského univerzitního profesora, právníka Heinricha Benedikta F. A. Graf von Sporck (1662 –1738). Zur Kultur der Barockzeit in Böhmen (Vídeň 1923).

 

Co vám psaní přináší? Je to krásná posedlost?

Přiznávám se, že psaní mi přináší jisté uspokojení, ne-li radost: tu větší, tu menší. Prostě platí: littera scripta manet („Napsané slovo zůstává“) – na rozdíl od toho vysloveného, třeba při přednáškách. Nenazval bych to snad přímo posedlostí. Je v tom ta latentní odvěká touha člověka, aby po něm na tomto světě něco – pokud možno hmatatelného – zůstalo. Ale současně je třeba mít na zřeteli, že po člověku zde zůstává daleko více: všechno dobré, co za života vykonal (a ne jenom pár kilo potištěných stránek…). To vše je zapsáno, abych se vyjádřil metaforicky, v Knize života. A právě toho by si člověk měl cenit nejvíce.

 

Básník Zbyněk Hejda řekl, že psaní je snaha spoutat čas, zachytit okamžik, setkání… Soudě podle vaší poslední knihy, věnované páteru Vladimíru Matějkovi, knězi Královéhradecké diecéze, jde současně o splátku dluhu… Vděčíte mu za mnohé?        

Ano, snaha po „zachycení okamžiku“ je člověku imanentní a stojí patrně za většinou tvůrčích aktivit – spisovatelské nevyjímaje. Nikdo to asi nevyjádřil tak působivě jako Goethe ve svém Faustovi. Ale ani jemu – Faustovi – se to nepodařilo, a nakonec po něm paradoxně zbyla jen očazená díra ve stropě… Pýcha nad tím, co jsem dokázal – nebo co si myslím, že jsem dokázal –, není ta správná cesta.

Moje poslední publikace o P. Vladimíru Matějkovi je atypická potud, že nejde o vědeckou práci, jakkoli některé pasáže (např. vyhodnocování materiálů Státní bezpečnosti a soudních akt) by sem patřilo. Jde v první řadě o vzpomínky, mé i těch, kteří jej znali. Ano, je to splátka dluhu, který vůči němu dodnes pociťuji. Vždyť to byl právě on, který mě přivedl k víře a následně i ke kněžství tím, že mi ve své osobě dal příklad vzdělaného ušlechtilého Kristova kněze.

 

Musel mít na vás velký vliv, když vás přivedl k víře. Jaká byla ta jeho? V knize se zmiňujete o jeho oblibě nejveselejšího světce…

Dalo by se říci, že byl mým sociálním vzorem. Absolvoval „jen“ královéhradecký kněžský seminář, přesto byl úžasně vzdělaný (včetně jazykové vybavenosti), takže si vedle něj se všemi svými tituly „před i za“ dodnes připadám s prominutím jako polointeligent. To svědčí i o úžasné úrovni, kterou tehdejší hradecký seminář měl; kéž by takovou měly i naše dnešní teologické fakulty…

Jakkoli byl P. Vladimír teologicky nesmírně fundovaný, jeho víra byla v zásadě prostá. On nevěřil (jen) „v Boha“, ale „Bohu“; důvěřoval Ježíši Kristu, že svou církev i její jednotlivé hříšné údy neopustí, ale bude s nimi až do konce času. Ale to je přece podstata evangelia, a evangelium (doslova přeloženo) znamená „radostnou zvěst“. Radost k víře patří. Jeho víra tedy byla v tomto smyslu ne snad veselá, ale jistě radostná. Vy s tím „nejveselejším světcem“ asi narážíte na sv. Filipa Neri, zakladatele oratoriánů, který bývá tímto atributem označován: ano, byl to skutečně jeden z jeho nejoblíbenějších světců a častěji ho i při kázáních zmiňoval.

 

Práce na knize o páteru Matějkovi nebyla jen radostná. Mnoho času jste věnoval studiu už zmíněných archivních dokumentů StB. Proč v publikaci neuvádíte jména těch, kteří Vladimíru Matějkovi ublížili?

Tady bych to prohodil. Byla to práce zásadně radostná, protože jsem cítil její smysl. Ale veselá vždycky nebyla – naopak člověku bylo většinou smutno z toho, čeho se v období totality – a zvláště v padesátých letech – Češi vůči sobě navzájem dobrovolně dopouštěli. Toto tristní poznání mi umožnil perfektně vedený Archiv bezpečnostních složek v Praze a ochota jeho vedoucího pana Mgr. Petra Zemana. Literatura může klamat, ale archivní prameny většinou nelžou; proto je v oné publikaci tak často cituji. A že jsem neuváděl jménem ty, kteří P. Vladimírovi ublížili? Nejsem Cibulka a nechci nikoho soudit. A komu by to také prospělo? Pravdě? Já na žádnou abstraktní pravdu nevěřím – zpravidla se za ní skrývá tvrdost srdce: Chci-li druhého urazit, řeknu mu „pravdu do očí“. Pro mne Pravda je Kristus. A jistě i P. Vladimír by se mnou souhlasil. Byl přesvědčeným hlasatelem Kristova pokoje a uvádění jmen v takových ošklivých souvislostech by tomuto pokoji nepřispělo – spíše by jen vyvolalo nové animozity. Navíc ti lidé už nejsou mezi námi a nemohou se bránit. A jejich potomci a příbuzní za jejich jednání nemohou.

 

Sesbíral jste do knihy také vzpomínky dalších farníků. Jsou opravdu, jak říkáte, jako „přes kopírák“?

Ano, rád na tom trvám. Všichni oslovení se shodují na tom, že P. Vladimír byl člověkem mimořádně ušlechtilým, empatickým, navíc vysoce inteligentním a vzdělaným, který každému – ať věřícímu či nevěřícímu – v rámci svých možností ochotně pomohl, přirozeně aniž se mu za to vždycky dostalo vděku.

 

Místo epilogu v závěru knihy připomínáte okamžiky církve v proměnách 20. století. Vnímáte dnes paradoxně některá negativa, kterých byla církev v minulosti ušetřena?

To je poněkud ošemetná otázka, jejíž zodpovězení může leckdo vnímat různým způsobem. Za minulého režimu byla církev v Československu zbavena prakticky veškerého svého majetku a neměla v čele biskupy. Její členové (alespoň ti aktivní) byli více či méně persekuováni a věřící byli fakticky považováni za občany druhé kategorie (s tím „nevědeckým“ světovým názorem). Dnes byl církvi u nás majetek alespoň do určité míry restituován a biskupů má tolik, že je ani všechny neznám jménem. Církev se dnes u nás těší svobodě jako snad nikdy před tím v dějinách. A přesto se kostely postupně vyprazdňují, místo aby se spíše plnily, když pominul tlak ateistického režimu na věřící z dob – jak to krásně napsal Milan Kundera v jednom ze svých Sešitů směšných lásek –, kdy „kostely sice nebyly zakázány, nicméně nebylo bez jistého nebezpečí je navštěvovat“. Za těch čtyřicet let jsme se my, věřící, naučili žít v prostředí zjevného či skrytého pronásledování církve; ale žít v prostředí svobody se teprve musíme učit.

 

Přesto všechno – je třeba pokládat to, co dnes žijeme, za něco nesamozřejmého?

Záleží přirozeně na tom, co se považuje za samozřejmé a co za nesamozřejmé. Vnímat vnější svobodu, jíž se dnes těšíme, jako něco samozřejmého a automatického může být nebezpečné, protože si neuvědomujeme, jak snadno o ni lze přijít – a nemusí to být vždycky jen důsledkem násilného mocenského převratu. Halasná kriminalizace jiných než „mainstreamových“ názorů, zřetelná autocenzura v řadě hromadných sdělovacích prostředků, důsledná tabuizace nepohodlných témat, „hyperkorektnost“ vedoucí až k povinnému chování podle Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty apod. – to všechno jsou milníky na cestě k nesvobodě.

 

Čemu říkáte zakotvenost srdce?

Na tuhle otázku dal bianco odpověď už Kristus, když řekl: „Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ (Evangelium podle sv. Matouše 6, 21; podobně u sv. Lukáše 12, 33 – 34). A těsně před tím nám radí, abychom si ty své poklady neukládali na zemi, kde je kradou zloději a kde je žerou moli a kde podléhají korozi, ale abychom si shromažďovali poklady „v nebi“. Tedy nesázet na hodnoty, které nás jednou zradí a nejpozději na prahu smrti se rozpadnou v prach a popel, nýbrž na ty, které půjdou s námi na ten „druhý břeh řeky“, abych si vypůjčil metaforu Michala Tučného. Jenže to se snáze chápe ve věku, kdy už se tomuto přechodu na druhý břeh člověk blíží – dokud je ještě mladý a plný elánu, na tyhle věci moc nemyslívá. To považuji za normální, ale každý, ať mladý nebo starý, by se nad tím měl aspoň občas zamyslet. Kdo je služebníkem svých choutek, kdo je hnán jen touhou po prožitku – nakonec vždy prchavém – za každou cenu, po majetku, po společenském postavení apod., ten vsadil na falešnou kartu.

 

Kde jste zakotven vy?

Správný křesťan by měl mít svůj život zakotvený v Kristu. Zakotvený – to je silné slovo, které znamená, že ať se děje se mnou i kolem mne cokoliv, můj život má ten aristotelovský pevný bod. Ale to jednak zní dosti frázovitě, jednak je to příliš obecný požadavek, i když na něm samozřejmě mnoho je. Na základě víry, kterou mi zprostředkovával mimo jiné P. Vladimír Matějka, se o to lidsky nedokonale snažím. Ostatně nikoho jiného už ani nemám, když jako kněz žiji bez manželky a dětí, bez rodiny. Není to vždycky lehké, ale byla to moje osobní volba či (jak se dnes říká) opce.

 

Jaký máte pocit, když sloužíte mši na stejném místě jako kdysi páter Vladimír Matějka?   

Pořád je to pro mne silný zážitek. To místo v nádherném Niederöckerově barokním kostele Povýšení svatého Kříže v Choustníkově Hradišti vnímám z určitého hlediska jako posvátné – a také zavazující: Považuji-li se za jeho žáka, musím usilovat o to, aby se za mne nemusel stydět. A ať mi promine, že toto úsilí je často nedokonalé…

 

Vášeň pro krajinu kolem Kuksu je zřejmá z mnoha vašich článků a textů. Také vaše poslední práce se váže k jeho blízkému okolí… 

Ano. Královédvorsko obecně a Kuks zvláště je pro mne krajem mého dětství, kde jsem odmala trávil dva měsíce nádherných prázdnin, když jsem před tím deset měsíců v Praze ve škole živořil. A ten region mi tak přirostl k srdci, že rád využívám každé příležitosti o něm něco napsat nebo přeložit. Výborným publikačním médiem je zde Vlastivědné čtení o Královédvorsku, a jsem zavázán jeho šéfredaktorům, pánům Janu Schwarzovi (dnes již emeritnímu) a Bedřichu Machkovi, že mi tam laskavě dávají prostor. Takový časopis by Dvoru mohla závidět několikanásobně větší města

V současné době jsem z němčiny přeložil vůbec nejstarší dějiny Dvora Králové od někdejšího vynikajícího královéhradeckého hejtmana a otce české archeologie Karla Josefa Bienera von Bienenberg (1731–1798). Udělalo by mi radost, kdyby je město Dvůr Králové nad Labem mohlo příští rok vydat u příležitosti svého významného jubilea – 750 let od první písemné zmínky o městě.

 

Jak se vám žije s příjmením Hrdina?

Své příjmení vnímám jako indiferentní a necítím potřebu na něm něco měnit. Výjimku představuje situace, kdy sedím v zubařském křesle – jakkoli moje zubní lékařka paní MUDr. Zuzana Kysilková je ta nejlepší na světě. V takové chvíli bych se chtěl raději jmenovat Antonín Drobeček nebo tak nějak. (smích)

 

Vizitka

Prof. JUDr. Ignác Antonín Hrdina, DrSc., O.Præm. (nar. 1953)

Katolický kněz, kanovník Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Studoval teologii, civilní právo a kanonické právo. Doktorát práv na Právnické fakultě UK v Praze v roce 1987, habilitace v oboru právních dějin na Univerzitě Karlově v Praze v roce 2002, roku 2000 licenciát kanonického práva a roku 2004 doktorát právních věd v oboru kanonického práva na Katolické univerzitě Jana Pavla II. v Lublinu, profesura v oboru teologie (kanonické právo) na  Univerzitě Palackého v Olomouci v roce 2008. Přednáší kanonické právo na Katedře pastorálních oborů a právních věd Katolické teologické fakulty UK v Praze. Od roku 2009 působí jako náměstek pražského arcibiskupa pro výkon soudnictví (soudní vikář) a předseda Metropolitního církevního soudu v Praze.

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR, OSTRAVA: Slova našich oblíbených rapperů v životě mnohdy určují směr, jakým se vydáme dál. Rap má vliv. Proto chce ostravský RAPZZZ TÝM pod vedením Professora Caase fanouškům rapu umožnit přehledně procházet historií a vývojem rapové tvorby a dát mladým lidem možnost vybrat si, jaký rap ovlivní je.

Celá ČR, Moravskoslezský kraj
Děti a mládež, Knihy, literatura, média, Vzdělávání, Živé umění
Co se děje
22.07.2019

TEPLICE: Město je spojováno s pobyty básníka Johanna Wolfganga von Goetha, což připomíná i nově vyhlášená literární soutěž určená autorům od 16 let. Zúčastnit se jí může kdokoli odkudkoli, předávání cen proběhne v Teplicích. Soutěž připravily Regionální knihovna Teplice, mediální dům COMPUTER MEDIA a Nadační fond GRÁCIE. Poslat můžete báseň, fejeton i povídku.

Ústecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly
Co se děje
22.07.2019

ČR: Vyfoťe se s tím, co pro Vás představuje kultura. S rozečtenou knihou, při sledování filmu, na pivu s přáteli nebo na svém oblíbeném místě, uprostřed velkoměsta nebo přírodní rezervace. Fotky s námi sdílejte pod hashtagem #kulturatvorievropu na sociálních sítích: @kreativnievropa.cz.

Celá ČR
Soutěže a festivaly
Co se děje
22.07.2019

ČR: Národní soutěž muzeí Gloria musaealis je vyhlašována v souladu s ustanovením § 19 odst. 2 Nařízení vlády č. 5/2003 Sb., o oceněních v oblasti kultury, udělovaných Ministerstvem kultury ČR.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Soutěže a festivaly
Co se děje
22.07.2019