neděle
22. července 2018
Svátek slaví: Magdeléna
Historik Jakub Šlouf
© Robert Elva Frouz (archiv Jakub Šlouf)



Přednáška Plzeňská revolta proti měnové reformě 1. června 1953

PLZEŇ: V rámci probíhající výstavy "TENKRÁT V EVROPĚ. Čeští umělci v totalitních režimech 1938 – 1953", proběhne 14. prosince od 17 hodin v Západočeské galerii v Plzni doprovodná přednáška historika PhDr. Jakuba Šloufa, Ph.D. (Ústav pro studium totalitních režimů) „Plzeňská revolta proti měnové reformě 1. června 1953“.

14.12.2017
17:00 - 18:00
Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Během výstavy "TENKRÁT V EVROPĚ. Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953", která v Západočeském muzeu v Plzni probíhá už od 22. září 2017 a potrvá do 21. ledna 2018, pořádá Západočeská galerie jako doprovodný program komentované prohlídky a odborné přednášky vztahující se k tématu výstavy. Jednou z posledních je i přednáška věnovaná plzeňské revoltě v létě roku 1953.

Na přednášce bude Jakub Šlouf hovořit zejména o příčinách a o průběhu plzeňských demonstrací proti měnové reformě 1. června 1953. Pozornost však bude věnována také méně známým plzeňským protestním akcím, které se v západočeské metropoli odehrály v letech 1948-1953.

Historik navíc během přednášky představí také svou knihu Spřízněni měnou, která celou událost, jež je považována za největší protestní akci v Československu v 50. letech, dopodrobna mapuje. Kniha je vůbec první ucelenou, na detailním archivním výzkumu vystavěnou, monografií plzeňské revolty 1. června 1953. Pro západočeského čtenáře může být zajímavá zejména proto, že přináší přesný popis dění v ulicích města v průběhu protestů. Akcemi demonstrantů počínaje a jednáním představitelů strany a bezpečnostních složek konče. Zároveň kniha zachycuje též všechny významné plzeňské demonstrace a stávky z předchozího období let 1948-1953. Vůbec poprvé proto staví plzeňskou revoltu do širšího společenského kontextu.

Na toto téma přinášíme s historikem Jakubem Šloufem rozhovor.

 

Proč jste se rozhodl věnovat právě tomuto tématu?

Téma plzeňské revolty proti měnové reformě v roce 1953 mne jako západočeského rodáka zajímalo již na střední škole. Později jsem se k němu vrátil při psaní disertační práce. Revolty představují pro historika jednu z mála příležitostí jak skrze archivní prameny zachytit autentické postoje společnosti, která byla v podmínkách komunistické diktatury jindy spíše umlčena. Na příkladu podobných konfliktů je přitom možno detailně zkoumat rozdíly v postojích různých společenských skupin. Studovat prolínání sociálních, politických a kulturních motivů lidského jednání. Plzeňská revolta byla vůbec největší podobnou událostí v Československu v letech 1948 - 1967, proto jde o téma s obrovským potenciálem pro analýzu struktury společnosti. Bezprostředně po roce 1989 panovala v historické vědě zjednodušující představa, že společnost pod socialistickou vládou byla nehybná a vnitřně jednotná (podmaněná vnějším tlakem), takové závěry však zcela odporují dochovaným pramenům. Ve skutečnosti existovala rozsáhlá diferenciace postojů uvnitř společnosti a nemalá společenská dynamika, která kulminovala právě v zakladatelském období režimu v první polovině 50. let. Bez výzkumu postojů různých částí společnosti může historiografie pouze vytvářet různé černo-bílé schematické makety minulosti. Hlubší pochopení procesů, které umožnily vznik a stabilizaci komunistické diktatury, vyžaduje naopak jemnější schopnost rozlišení zájmů různých segmentů společnosti.

 

V čem se lišily reakce na měnovou reformu v Plzni a ve zbytku republiky?

Protesty proti měnové reformě probíhaly velice podobných způsobem ve všech částech republiky. Ve většině průmyslových závodů došlo na počátku června 1953 k narušení běžného provozu, k utváření diskutujících hloučků zaměstnanců a k artikulaci nesouhlasu s měnovou reformou. Z více než 129 podniků byly dokonce oficiálně hlášeny stávky. Na několika místech – například v Praze, Strakonicích, Vimperku, Bohumíně či Orlové – vyšli zaměstnanci továren protestovat do ulic měst. Atmosféra v Plzni se tedy příliš nelišila od nálad obyvatelstva v jiných regionech. Rozdíl spočíval spíše v síle protestů než v jejich podstatě. V ostatních epicentrech nepokojů se podařilo lokálním představitelům strany protesty pacifikovat prostřednictvím přesvědčování, výhružek i zásahu pořádkových sil. Situace v Plzni byla výjimečná tím, že se zcela vymkla kontrole regionálním představitelům režimu. Místní aparáty komunistické strany a bezpečnosti byly zcela paralyzovány a v podstatě vyklidily pole aktivitám demonstrujících. U většiny členů komunistické strany a příslušníků bezpečnosti se totiž projevovala silná neochota proti demonstrantům zasahovat. Ke skutečnému zásahu se komunistická strana vzmohla až po příjezdu posil z jiných regionů.

 

Co to mělo za následek?

Bezprostředním důsledkem protestů proti měnové reformě byla bezprecedentní vlna represí v západočeském regionu. Souzeny byly stovky nevinných osob, které se mnohdy k protestům pouze připletly. Docházelo k postihům účastníků demonstrací po pracovní linii v podnicích a demonstranti z řad studentů byli vylučováni ze škol. Byly vytipovány rodiny nežádoucího třídního původu, které bydlely v okolí dějiště demonstrací, a došlo k jejich preventivnímu nucenému vystěhovávání z města. Tyto represe však budily takové veřejné pohoršení i uvnitř komunistické strany, že musely být po několika týdnech zastaveny. Na toto zmírnění útlaku měla zásadní vliv skutečnost, že v červenci 1953 do Československa dorazila ze Sovětského svazu první vlna destalinizace. Vedoucí činitelé v Moskvě si pod dojmem protestů v Československu (1. června 1953) a v Německé demokratické republice (17. června 1953) uvědomili, že pokud chtějí ve středoevropských státech udržet žádoucí pořádek, budou muset zdejšímu obyvatelstvu poskytnout vyšší standardy životní úrovně. Z dlouhodobějšího hlediska tedy revolta roku 1953 znamenala zásadní mezník v přístupu režimu k problematice životní úrovně obyvatelstva. Někteří autoři dokonce hovoří v souvislosti s měnovou reformou o prvopočátcích specifického druhu socialistického konzumerizmu. Utváření konzumně orientované společnosti v rámci komunistické diktatury se sice plně projevilo až v následující dekádě, plzeňská revolta však stála na počátku tohoto procesu. Jeho konečnou fází pak byla v časech normalizace pomyslná nepsaná společenská smlouva mezi částí společnosti a představiteli režimu – my nebudeme narušovat vnější iluzi naší politické loajality a vy se postaráte o přijatelné životní podmínky.

 

Vypovídá něco tato událost o Plzeňanech?

Plzeň měla pro vznik revolty několik důležitých předpokladů. Předně zde existoval již po řadu desetiletí průmyslový koncern nadnárodního významu – Škodovy závody, přejmenované ve sledovaném období na Závody V. I. Lenina. Tento podnik koncentroval ve svých řadách více než 30 000 zaměstnanců, pro které nebylo na rozdíl od zbytku obyvatelstva problémem se shromáždit ke společnému protestu. Tito dělníci navíc oplývali dostatkem sebevědomí k prosazování svých zájmů, protože se opírali o tradice místního sociálně demokratického dělnického hnutí a v daném období i o prestiž plynoucí z plnění zakázek mezinárodního významu, včetně těch směřujících do Sovětského svazu. Velká část zaměstnanců patřila ke mzdově a sociálně preferované části společnosti, proto měnovou reformou tratila relativně nejvíce. Komunistická strana navíc průmyslové dělnictvo považovala za hlavní společenskou oporu režimu, proto proti stávkujícím nebyla schopna zasáhnout tak rychle a s takovou razancí, jako u protestů jiných složek společnosti. Škodovy závody byly umístěny blízko centra města, proto v souhrnu představovaly ideální prostředí pro vznik hromadných demonstrací.

Druhou příčinou proč demonstrace vznikly právě v Plzni, byla skutečnost, že region byl v květnu 1945 osvobozen americkou armádou. Západočeské obyvatelstvo několik měsíců hostilo americké vojáky ve svých rodinách. Mezi mládeží zde proto ve zvýšené míře zakořenily sympatie k západní kultuře – západní kinematografie, jazz, móda, angličtina a rodokapsy lákaly pozornost mládeže v nepoměrně větší míře než jejich protěžované východní alternativy. Toto prozápadní smýšlení bylo přitom rozšířené nejen mezi studenty, ale i v řadách dělnického dorostu. V továrnách ostatně na počátku padesátých let pracovalo též nemalé množství dětí z původně buržoazních rodin. Nositeli protestů v roce 1953 byli v naprosté většině právě mladí lidé do 25 let.

 

Věnuje se ještě někdo jiný tomuto tématu

Na vynikající odborné úrovni se tématem plzeňské revolty zabýval ředitel Archivu města Plzně Adam Skála, který v několika studiích analyzoval proces následného nuceného vysídlování rodin z města. Velmi přínosný vnější zahraniční pohled na plzeňské události přinesla v posledních letech studie britského historika Kevina McDermotta z Sheffield Hallam University, který se dlouhodobě věnuje dějinám Československa. Tyto texty jsou dostupné v časopise Minulostí západočeského kraje. Oba autoři výrazně přesahují ostatní českou či zahraniční produkci o plzeňské revoltě v úrovni znalosti archivních pramenů.

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Geisslers Hofcomoedianten v netradičních interiérech i pod širým nebem. Přichází léto a to patří tradičně kočovnému divadelnímu životu.

Celá ČR
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Živé umění
Co se děje
20.07.2018

MALENOVICE: Hrad v Malenovicích se stane hlavní kulisou jednoho ze třinácti dílů rodinného seriálu kriminálka 5.C. Z důvodů natáčení bude památka a její nejbližší okolí ve dnech 23.–28. 7. 2018 pro veřejnost uzavřena. Štáb děkuje všem obyvatelům Malenovic i návštěvníkům hradu za pochopení.

Zlínský kraj
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Památky
Co se děje
19.07.2018

PLZEŇ: Osm desítek účastníků z celé České republiky i ze Slovenska přijelo do Plzně na pětidenní Taneční camp seniorů Plzeň 2018. Ten pořádá Mezigenerační a dobrovolnické centrum TOTEM. Pro tanečníky připravilo dvě desítky workshopů různorodých tanečních stylů, které vedou profesionální lektoři.

Plzeňský kraj
Senioři, Vzdělávání
Co se děje
19.07.2018

ČESKÁ REPUBLIKA: V letošním roce slavíme stoleté výročí vzniku první Československé republiky. Jen o jeden rok méně bude řadě českých knihoven. Datují se totiž rokem 1919, kdy jeden z Masarykových tzv. osvětových zákonů uložil zakládání obecních knihoven. Tento zákon vyvolal doslova revoluci. Podle statistik Eurostatu je v zemích EU 63 tisíc knihoven, z toho 10 % funguje v ČR. I když současný zákon už povinnost zřizovat obecní knihovnu obcím neukládá, představují knihovny největší položku české kulturní infrastruktury (veřejných knihoven je více než 5 tisíc, muzeí je necelá pětistovka, divadel o něco méně než dvě stě). Nedivte se, že New York Times napsaly v roce 2016, že Česko je rájem knihoven.

Zlínský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Kroniky, Památky, Vzdělávání
Články a komentáře
19.07.2018