Práce se dřevem jako koníček na celý život

Foto: autorka textu

UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Dřevo je přírodní materiál, který provází člověka od počátku dějin lidstva. Během času se vyvinula celá řada technik jeho zpracování. Jednou z nich je i soustružení dřeva a jeho zdobení vyléváním kovem. Tato technologie, které se dříve používalo na vyřezávané valašky, kolovrátky, rukojeti nožů, palice a další předměty, sloužila k jejich zpevnění a tedy k prodloužení životnosti.

Právě v tomto oboru získal od ministra kultury v letošním roce ocenění Nositel tradice lidových řemesel Antonín Hájek z Uherského Hradiště. Od roku 2005 je také nositelem Ceny Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby udělované městem Uherské Hradiště.

Cesta k práci se dřevem nebyla přímá

„Vyučil jsem se strojním zámečníkem, ale kromě sportu mě nejprve lákala výroba keramiky. Obeznámil jsem se s ní díky známému keramikovi Karlu Němcovi z Ratíškovic, kterému jsem pomáhal zařizovat dílnu. V ní také vznikly mé první výtvory. Zabrousil jsem i do výroby skla, do křemíku a zkoušel různé glazury. Byla to však časově velmi náročná práce a já byl tehdy zaměstnán jako údržbář v podniku na výrobu letadel LET Kunovice. A tak jsem se rozhodl místo točení keramiky točit dřevo. Sám jsem si sestavil soustruh, další potřebné vědomosti a zkušenosti jsem získal od bývalého pracovníka Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) v Uherském Hradišti Jana Kalouse a také od Ing. arch. Vladimíra Boučka, který se věnoval problematice lidové kultury v teorii i praxi,“ přibližuje začátky své nové profese Antonín Hájek.

Od soustružení k vylévání kovem

Až do roku 1999, kdy na práci se dřevem získal živnostenský list, byla ale tato činnost pouze koníčkem. Své výrobky tehdy dodával do zlínské prodejny Díla. Od roku 1987 A. Hájek působil jako školník a správce budov na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Tady měl možnost setkávat se s umělci, pedagogy i studenty a získávat další potřebné znalosti. Dnes se věnuje téměř zapomenuté výrobě dřevěných soustružených předmětů zdobených vyléváním kovem. Základním materiálem je dřevo ze švestky, ořechu, třešně, javoru, jasanu, dubu či platanu. Stromy si původně A. Hájek sám kácel a sám si vybíral vhodné kusy dřeva, které se musely asi deset let sušit. V současné době si dřevo, kterého ročně spotřebuje kolem půl kubického metru, kupuje a nechává sušit. Pomocí vlastnoručně vyrobených dlát vrývá do dřeva rýhy – základ budoucího vzoru. Vzniklý reliéf obalí balicím papírem a následuje nejsložitější operace, tj. vylévání roztaveným cínem s příměsí olova. Potom odstraní papír a přebytečný kov, následuje vysoustružení vnitřní stěny výrobku a poté nátěr ekologicky nezávadným lakem.

Každý výrobek je originál

„Mým prvním výtvorem byla dóza, ale již od počátku jsem se snažil dělat náročnější výrobky. Mou největší pýchou jsou čtyři čutory. Každá je soustružená z jednoho kusu dřeva, vnitřek jsem vydlabal speciálním dlátem. V pelhřimovském muzeu kuriozit je vystavená v Guinnessově knize rekordů zapsaná obří kraslice, kterou jsem vyrobil z javorového dřeva a vyzdobil ornamenty vylitými horkým cínem. Toto největší velikonoční vejce o průměru 54,2 cm je vysoké 103 cm a váží 61,5 kg. Dalším kuriózním výrobkem je přes 90 cm dlouhý štafetový kolík vyrobený pro olympiádu v Aténách v roce 2004. Naopak mezi mé nejmenší výrobky patří svícínky různých tvarů nebo velikonoční vajíčka o rozměrech 4 až 5 cm,“ říká nositel prestižního titulu, jehož bohatý sortiment tvoří zejména užitkové předměty jako dózy, misky, svícny, ale i násady k bičům.

Aby řemeslo nezmizelo

Antonín Hájek se kromě práce se dřevem věnuje i sběratelství. Ve své sbírce má řadu hoblíků, dlát, součástí soustruhů, ale i tři opravené staré kompletní šlapací soustruhy, které používá při předvádění práce se dřevem na různých místech u nás. Vidět ho můžete například ve skanzenu Veselý Kopec, ve Strážnici, v Rožnově pod Radhoštěm a na jarmarcích. Své umění představoval i v sousedním Rakousku. Získané zkušenosti chce jednou předat svému vnukovi, který v současnosti studuje vysokou školu, obor design. Antonín Hájek tak vlastním životem zcela naplňuje své motto: „Život je dlouhý pro lenocha, ale pro člověka, který tvoří pro radost druhým, je neskutečně krátký.“