sobota
16. listopadu 2019
Svátek slaví: Otmar
Rodina Boledovičových
© Foto: Monika Kindlová



Podnikavky na mateřské: s Martinou Boledovičovou

ČR: Martina Boledovičová vlastní malé, ale úspěšné nakladatelství, které už téměř dvacet let působí na knižním trhu a specializuje se na vydávání originálních kuchařek českých autorů. Kromě toho je maminkou čtyř dětí, a přesto nebo právě proto, se jí teď splnil sen, který vznikl a uzrával během třech jejích mateřských dovolených. Byl to sen o tom, že jednou napíše svou vlastní knihu, do níž přenese to, co jí bylo předáno po přeslici - krásné rodinné tradice a přirozené rituály, které k pospolitému životu nejen na venkově patří. Přirozeně je vytvářejí a předávají z generace na generaci právě maminky či babičky. Napsala tedy v autorském tandemu s Monikou Kindlovou Tradinář, knihu o lidových svátcích a rituálech pohledem současné rodiny; je totiž přesvědčená, že v životě je důležité nejen objevování, ale i návraty…

 

Autor článku: 
Irena Koušková

Když jsem se o vás dočetla, že jste před lety vydala knihu Peru – Děti Inků, vůbec mě to nepřekvapilo, právě naopak, hádala bych vám podle vzhledu jihoamerické předky a povolání cestovatelky, fotografky… Je to ale trochu jinak, což dokládá i kniha Tradinář. Kde jsou vaše kořeny?

Narodila jsem se v jižních Čechách – tam, kde žijí starousedlíci, moc se nestěhují, ale zůstávají na svých statcích. Vyrůstala jsem na jihočeském statku – na dvoře se slepicemi, doma byla pec, ale i půda plná sena, kde se rodila koťátka. Zažívala jsem svobodné pohádkové dětství plné zážitků s kamarády ze sousedství – tvořili jsme z toho, co jsme našli, hráli jsme si s tím, co bylo na louce, v lese. S maminkou jsme zpracovávali vše, co se kde urodilo, a pekli si domácí koláče a měli domácí zabijačku. Na podzim jsme chodili do lesa pro mech a chůji /nářečně chvojí – pozn. red./ a dělali spoustu věnců na hroby našich blízkých i vzdálených předků. Vše u té pece, která hřeje dodneška.

 

Pevné jihočeské zázemí jste ale opouštěla a daleké cesty vás v životě posouvaly dále…

Vždycky jsem chtěla cestovat – byla jsem to dítě, které v létě mávalo u silnice na projíždějící auta a už tehdy snilo o tom, jaké je to tam někde dál. Cestovat mě vždy lákalo, jako dvanáctiletá jsem si lepila na čtvrtky obrázky z ciziny (tehdy nebyly žádné časopisy o cestování) a snila o tom, že se tam jednou podívám. Také jsem často koukala prostě jen do mapy a zkoumala, jestli tam mají hory, řeky… Nejvíc mě bavil zeměpis a indiáni. To mě nasměrovalo do jižní Ameriky, do Peru. Hodně mě ovlivnila cesta s Olgou Vilímkovou za koordinátory její nadace /Nadační fond Inka – pozn. red./, kdy jsem viděla život skutečných indiánů.

 

Odjela jste ale také do Spojených států…

Do USA jsem zamířila díky tomu, že tam žila má sestřenice (ta, co se mnou vyrůstala na statku) a měla jsem tedy možnost někde bydlet a rozkoukávat se ve světě. Chtěla jsem založit vlastní nakladatelství. Krátký pobyt v USA byl neuvěřitelně inspirující – chodila jsem do školy na angličtinu s Mexičany, Asiaty, každý z nich měl silný příběh o tom, jak opustili svou zemi a věřili v budoucnost, kterou si sami tvořili. Získala jsem tam odvahu. Také jsem chodila do knihkupectví a hodiny si četla v knihách a dívala se, jak vypadají, co vychází, co je místní bestseller… A obvolala jsem všechny agenty a nakladatele, že u nich chci zdarma pracovat. Ale v Los Angeles jich bylo velmi málo, jen tři lidé se se mnou sešli a jedna agentka mi prodala první knihu, kterou jsme pak vydali.

 

Doma jste v tu dobu byla zavedenou redaktorkou s ekonomickým vzděláním i s manažerskou zkušeností. Proč jste zatoužila po změně?

Nebyla jsem tehdy spokojená v zaměstnání – měla jsem manažerskou funkci a došlo mi, že mě baví spíš dělat knihy než řídit lidi. Zároveň jsem si moc přála miminko. To rozhodlo, že opustím stresové místo se sociálními výhodami. Pak se to všechno již pěkně poskládalo, uskutečnila jsem své daleké cesty, o kterých jsem se už zmínila, a najednou jsem přesně věděla, že jsem se vydala správným směrem. Navíc na svět přišlo i mé první dítě a já se stala konečně maminkou.

 

Práci v knižním prostředí jste dobře znala, přesto to chtělo hodně odvahy pustit se do vlastního podnikání a dobrý nápad… Co vám ji dodalo a kde jste se inspirovala?

Největší motivací bylo to, že jsem se dostala do programu pro mladé nakladatele, který pořádal frankfurtský veletrh – mohla jsem se zúčastnit stáže v nakladatelství Rowohlt. A můj tehdejší šéf mě představoval mnoha lidem jako „Martinu, která jednou bude mít skvělé nakladatelství“. Myslím, že tomu věřil tehdy víc než já a tolikrát tu větu upřímně pronesl, že se z toho stal pro mne závazek, ale i podpora. Velkou oporou byl pro mne také manžel, který všem mým nápadům vždy věřil. Víc než rok mne živil a posílal do světa.

 

A nakladatelství v roce 2005 opravdu vzniklo. Jaké dosud vydané knihy považujete za stěžejní?

Určitě ta první Vagina – manuál pro majitelky, zdravotní kniha provokující svým názvem, byla ta nejodvážnější. Téměř souběžně vyšla i kniha Hubneme s rozumem, zdravě a natrvalo od paní Ivy Málkové. Ta mi přivedla do cesty Hanku Zemanovou s její Biokuchařkou. To byly první knihy, na nichž Smart Press vznikl – dál nás to vedlo ke kuchařkám od českých autorů a k Ekozahradě od Jaroslava Svobody.

 

Jak je to dnes? Jak se změnil trh s knihami? Vím, že vaší specialitou je vydávat málo knížek ve skromných podmínkách, ale v nákladech na dnešní dobu velikých. Jak se vám to daří?

Vydávání knih se mění a myslím, že velmi rychle. Na začátku jsem autory osobně oslovovala, ale většinou nás najdou sami. Objeví nás přes knihy, které s láskou vydáváme a je to na nich vidět, přes témata, která nás zajímají, přes osobní kontakty. Máme za sebou více než 120 knih a pořád se daří objevovat něco nového. Tituly často dotiskujeme, protože se o ně staráme, i o jejich propagaci. Jsme tým šesti žen, většina z nich kloubí své mateřství a práci.

 

Máte čtyři děti. Lze obě role, profesní i rodinnou, uspokojivě skloubit? Jak to prakticky funguje v každodenním koloběhu? Je mateřská dovolená spíše omezující nebo inspirující?

Prakticky to funguje tak, že pracuji spíše z domova než z redakce. Tam chodím, když jsou děti ve škole a ve školce nebo je doma manžel. Hodně nám také pomohla babička a děda když jsem byla dva měsíce v porodnici a rodiče se k nám přestěhovali. Pak jezdili vždy, když byl manžel delší dobu služebně pryč. Byl to trochu zmatek, krizových momentů mnoho, ale za spolupráce všech se to zvládnout dá. Má práce má mnoho výhod i nevýhod – obvykle řeším to akutní, což jsou spíše děti a domácnost. Nevýhoda je, že jsem vlastně stále k dispozici firemním záležitostem přes mobil. Vnímám, jak to někdy narušuje mou pozornost doma. Vlastně stále hledám ideální model a přeskupuji momentální priority. Když byla dvojčata malá, pracovala jsem minimálně. Mateřská pro mě byla každá úplně jiná – první nádherná a inspirující, druhá (po roce) už trochu omezující a třetí s dvojčaty omezující velmi.

 

Inspirující byla ale určitě minimálně pro knihu Tradinář. Jak na její vznik vzpomínáte? Z jaké potřeby vznikala? Proč je důležité vracet se ke svým kořenům? Jaké tradice jsou vaše oblíbené a proč?

Je fakt, že ta poslední mateřská byla inspirující vlastně pro Tradinář. Už mě nebavilo užívat si mateřství jako u prvních dětí a chodit na plavání, do kaváren s dětskými koutky…

Kořeny potřebujeme, abychom mohli správně růst a zejména aby nám bylo dobře. Myslím, že to byla určitá kombinace, která mě ke knize přivedla – mé svobodné dětství na statku, louce, polích a lese, potřeba zabavit starší děti smysluplně, přestěhování z města blíž k přírodě, pěstování vlastního jídla, ale i chybějící maminka, která nás vždy zásobovala dobrotami ze zahrady. Mám nejraději ty tradice, které jsou propojené skrze cyklus přírody a jídlo, což je vlastně většina našich tradic, které známe. Například Masopust, velikonoční pomlázka a koledování vajíček, sklizeň a dožínky, posvícení, ale i naše domácí sklizeň rybízů a marmeláda z nich v lineckém na vánočním stole. Právě to propojení jsem objevila díky Tradináři a jsem z něho nadšená.

 

Nepřipadáte si v současné době s tímto (konzervativním) přístupem (nejen k tradicím, ale přepokládám i k rodině) poněkud nemoderní, starosvětská? Co ztrácíme, když zapomeneme na své tradice? A jak si vysvětlujete, že čtenáři mají právě o tato témata zájem?

Asi jsem nemoderní – byla jsem feministka a vždy jsem si raději vybrala cestování před pěstováním cukety, kulturní zážitek či sport před děláním marmelády. Jenže dnes máme tolik možnosti a zážitků, že už někdy nevíme, co vybrat. Navíc všechno děláme s ohledem na děti. Ale když jich je víc, stejně nejsou všichni spokojení. A tak i proto musíme mít nějakou kotvu, jistoty – a to mohou být právě rodinné tradice a rituály. A výhoda je, že ty navázané na rytmus roku jsou platné po staletí. Určitě je to složitá, až filozofická otázka a sama jsem překvapená, co se mi to stalo – moje maminka mě jistě viděla úplně jinak (myslela si, že se snad vůbec neusadím a budu pořád někde cestovat nebo s kamarádkami), než mě vidí má  dcera (vůbec nechápe, co mě na té zahradě baví a proč, připadám jí nudná).

Já myslím, že tradice vedou k přírodě a vnímání koloběhu roku anebo vlastně opačně. A naše generace je od toho odpojená – nakoupit, pracovat můžeme prakticky kdykoli, sehnat jahody i v zimě, když je u nás sníh. A připadá nám to tak normální. Myslím, že jsme možná poslední generace, která ještě vnímá, že to není úplně přirozené a běžné. My si ještě pamatujeme život našich babiček a jistou cykličnost, které se podřizovaly. Ale naše děti už přirozený běh světa nevidí, nevnímají. Myslím, že si to hodně maminek a žen v mém věku začíná uvědomovat, a právě proto se na tradice začaly dívat jinak – ne jako na nemoderní zastaralé zbytečnosti, ale jako na něco, co bude platné každý rok, na něco, na co se mohou spolehnout a co chtějí předat svými dětem. Tradinář je o tom, jak se stát tvůrkyní tradic, aktivním účastníkem. A to si myslím, že lidé hledají a chtějí, pospolitost – být někde a společně tvořit a slavit. Právě tohle je naopak docela v módě – masopust, vinobraní, oslava posvícení a svatomartinská husa, společné pečení cukroví, zpívání koled se sousedy… 

 

Máte mezi dětmi větší věkový odstup. Změnila jste se jako maminka? Dělala jste něco jinak než během první rodičovské dovolené? Co jste se o sobě díky mateřství dozvěděla?

Při prvním mateřství jsem měla náhradní babičku – kamarádku naší babičky, která žila v sousedství. Chodila s dětmi na písek, procházky. Při posledním mateřství jsem měla výpomoc na domácnost. Chtěla jsem být víc s dětmi, protože jsem cítila, jak i mezi ně musím rozdělovat čas a pozornost – dopoledne s menšími, odpoledne s většími…  Rozhodně mě mateřství naučilo plánovat, organizovat, ale i „jet jak fretka“ – třeba jsem si dávala kafe v momentě, kdy jsem uklízela kuchyň po vaření – na to, abych si sedla, nebyl čas.

 

Vaše aktivity ale s nakladatelstvím nekončí… Zajímala jste se osobně o náhradní rodičovskou péči a bylo z toho občanské sdružení Dětem rodinu a péči… A třeba jsem neobjevila všechno… Jste společensky aktivní i jinak?

Všechny mé aktivity vycházejí z osobního vnitřního pnutí – tedy i sdružení byl pokus o to, jak skutečně dostat děti z ústavů do rodin. Vůbec se nemluvilo o tom, že nejsou pěstouni.  V médiích se objevují většinou (logicky, tak média fungují) jen negativní, smutné případy a dokonce názory, že pěstouni to vše dělají jen pro peníze, tak se asi do pěstounství nikdo nepohrne. Chtěli jsme posílat pozitivní zprávy (které také existují, jen nemá o nich nikdo potřebu a důvod psát) do světa, vyšla tehdy kniha Domov je místo, odkud tě nevyhodí, ani když vyrosteš. Ale pak jsem skutečně řešila potřeby jen svých dětí, protože na nic jiného nebyl čas. Společensky aktivní jsem ještě tak, že hraju volejbal, ale jinak naše aktivity i společnost ovlivňují nejvíce naše děti a jejich kamarádi.

 

Zdá se, že jste si hodně přání už splnila. Tušíte už, kudy půjdete dál?

Nemám žádná velká přání, ale vlastně naopak zcela obyčejné – chtěla bych si více s dětmi hrát, tvořit, být doma, užívat klidu a pohody. Zabydlovat konečně domov po našem stěhování a letech, kdy nebyl na nic čas. Ale také se už zase objevuje má cestovatelská touha, a chtěla bych ukazovat svět dětem, ten skutečný.

 

Web: www.smartpress.cz

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Kompilace největších hitů Marie Rottrové Všechno nejlepší..., která původně vyšla na podzim roku 2003, patří mezi prodejem vůbec nejúspěšnější CD tituly v novodobé historii Supraphonu. Sestava dvanácti písniček, limitovaná stopáží LP záznamu, nyní vychází také na vinylu, tradičním zvukovém formátu této hudbě velmi slušícímu. Skladby si vybrala, doplnila a také seřadila paní Marie sama.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
15.11.2019

ČR: Po úspěšném albu Čtyřicítka, které zpěvačka Lenka Nová vydala před třemi lety spolu s textařem Michalem Horáčkem, chystá novinku nazvanou Dopisy. Album inspirované skutečnými dopisy jejích fanoušků vyjde na jaře roku 2020, nicméně už nyní desku předznamenává první singl s názvem Adresa: Nebe.

Celá ČR
Knihy, literatura, média, Živé umění
Co se děje
15.11.2019

ZLÍN: Největší současná osobnost v oboru dramaturgie a scenáristiky, Australanka Linda Aronson, zavítala ve dnech 2.–7. listopadu do Zlína. Světová expertka, která ve své praxi běžně spolupracuje s oscarovými tvůrci, přijela na pozvání ateliéru Audiovizuální tvorba UTB. Pro jeho studenty navíc připravila sérii odborných workshopů. Co na zlínské začínající tvůrce říká? „Měli by se méně stydět. Jsou velmi talentovaní.“    

Zlínský kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Vzdělávání
Co se děje
12.11.2019

ČR: Autorka a nakladatelka Monika Kopřivová, která se ve svých knižních počinech zaměřuje na budování mezigeneračních vztahů a uchovávání rodinných vzpomínek, uvádí na trh dlouho připravovanou knihu Naše výlety. Ta umožňuje zaznamenávat zážitky z rodinných cest. Pro milovníky beletrie pak je připraven dárkový titul – Velká kniha povídek o psech a v aktuální nabídce nechybí ani Velký rodinný kalendář 2020.

Celá ČR
Knihy, literatura, média
Co se děje
11.11.2019