Ochotnické divadlo jako statek tradiční lidové kultury

Zastavme se chvíli u tohoto statku. Veřejnost zná kromě pojmu ochotnické divadlo rovněž pojem amatérské divadlo, a dokonce je vnímá jako synonyma. To je však pravda jen částečně. Od první písemné zmínky o ochotnickém divadle (ve Vysokém nad Jizerou nastudoval v r. 1796 podučitel se svými žáky tři české hry) po celé 19. století až do poloviny 20. století existoval pouze pojem ochotnické divadlo. Od 60. let se dosud celistvý statek rozdělil na amatérské divadlo s jasnou tendencí realizovat divadlo jako umění a na ochotnické soubory převážně venkovského typu, které chtějí divadlem bavit sebe a své sousedy. Je sice faktem, že po listopadu 1989 se toto pojetí poněkud rozvolnilo a mnohé nové soubory včetně mladých se začaly nazývat ochotnické, byť povahou činnosti jsou jednoznačně amatérským divadlem. Obě kategorie se od sebe liší tím, že ochotníci jsou orientovaní jednoznačně do komunity, v níž žijí a kde uvádějí a v blízkém okolí reprízují své inscenace. Výjimečně se zúčastňují přehlídek (je to jasně patrné na zájmu o účast na postupových přehlídkách Krakonošova divadelního podzimu – národní přehlídky venkovských divadelních souborů z obcí do 5 tisíc obyvatel) a nemají ani zájem o další vzdělávání. Přesto je souborů tohoto typu opravdu hodně a najdeme je samozřejmě i ve městech. Je na každém z nich, pro co se rozhodne.

Chcete příklady? Hanácké ochotnické divadlo z Prostějova oslavilo letos 90. výročí založení. V repertoáru mají jednu hru pro dospělé (Strašidlo canterwilské O.Wilda) a pohádku pro děti, což je jejich hlavní dramaturgická osa. Divadlo bratří Mrštíků Boleradice také letos slavilo, a to dokonce 125. výročí. Nepoměrně početnější multigenerační soubor z vísky o 1 tisíci obyvatel patří ke špičkám venkovského divadla a vzhledem k tomu, že starají o náplň divadelní budovy, která v 90. letech vznikla rekonstrukcí staré orlovny (divadlo také patří Orelské jednotě) musí nabízet větší divadelní spektrum. Každoročně nastudují několik her. Nejnovější je zpracování Kříže u potoka Karolíny Světlé, což byla první hra na repertoáru při vzniku souboru. Zmínka o Orlovi je záměrná (Orel je dnes součástí České obce sokolské). Sokol od svého obnovení v 90. letech se velmi stará o to, aby kulturní část jeho činnosti (vedle divadla, také sbory, taneční soubory) měla důstojné postavení, byť patrně už nikdy nebude mít tak zásadní roli jako např. v době první republiky, kdy divadelní soubory nejen činoherní, ale i loutkářské představovaly vice než polovinu všech souborů působících v té době. Ostatně v rámci Všesokolského sletu (červenec 2018) se sokolské divadlo představí dokonce v historické budově Národního divadla (spojené soubory uvedou Naše furianty Ladislava Stroupežnického v režii Bohumila Gondíka). Je dobře, že sokolské divadlo žije.

Ochotnické divadlo v sobě nese silný sociální kapitál (je formou sdílení společných hodnot), je založeno na kooperaci. Vždycky platilo, že každý člen musí být připraven plnit jakýkoliv úkol: od trhání lístků, nápovědu až třeba po nějakou roli či jenom větičku. Svému koníčku věnují mnoho volného času a neptají se, za kolik. Je to dobrovolnická aktivita, jež však přináší radost z výsledků společné práce. Po listopadu 1989, kdy se soubory rozpadaly a na chvíli to vypadlo, že s divadlem je konec, se ukázalo, že společně strávený čas různými diskusemi, zábavou i prací ve prospěch celku – což může být např. i úklid –, lidem chyběl, najednou měli ve svém životě prázdno. Vrátili se a nelitovali. Dokonce si myslím, že kdo k tomu trochu přičichne, neopustí to. Pak Divadelní tradice tak může žít i v dalších generacích, neboť jde o jakýsi veřejný závazek pečovat o dědictví. Pak se samozřejmě nemůžeme divit, že dvousetletých výročí od prvního představení přibývá (DS Krakonoš Vysoké n. Jizerou, Jiří Poděbradský Polná, Klicpera Sadská a mnohé další).

Myslím si, že to ochotnickému divadlu na Seznamu bude vedle loutkářství slušet a možná se i blíží čas, kdy i tento fenomén podobně jako loutkářství zamíří na Reprezentativní seznam UNESCO.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národní informační a poradenské středisko pro kulturu.