Fenomén českých knihoven v osmičkovém roce – Královéhradecký kraj

ČESKÁ REPUBLIKA: V roce 2018 oslavíme stoleté výročí vzniku první Československé republiky. Jen o jeden rok méně bude řadě českých knihoven. Datují se totiž rokem 1919, kdy jeden z Masarykových tzv. osvětových zákonů uložil zakládání obecních knihoven. Tento zákon vyvolal doslova revoluci. Podle statistik Eurostatu je v zemích EU 63 tisíc knihoven, z toho 10 % funguje v ČR. I když současný zákon už povinnost zřizovat obecní knihovnu obcím neukládá, představují knihovny největší položku české kulturní infrastruktury (veřejných knihoven je více než 5 tisíc, muzeí je necelá pětistovka, divadel o něco méně než dvě stě). Nedivte se, že New York Times napsaly v roce 2016, že Česko je rájem knihoven.

Autor článku:

jal

Knihovny tedy s námi prošly dlouhou cestu a samozřejmě i ony se změnily. Moderní knihovna to už není pouze místo, kde se půjčují knihy. Právě knihovny často převzaly funkci místního kulturního a vzdělávacího střediska, chcete-li komunitního prostoru, v němž se setkávají na besedách, autorských čteních, univerzitách, výstavách, kurzech všechny generace. Na druhé straně je celosvětovým trendem, že počet výpůjček klesá (mladá generace dává přednost elektronickým knihám), takže knihovny se modernizovat prostě musejí. I v těch nejmenších obcích je třeba nabídnout další služby.

Seriál Místní kultury se chce celý rok zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

JAK TO VIDÍ Z KRATONOH

Kratonohy najdete cca 12 km západně od Hradce Králové v tzv. Urbanické brázdě. Je to obec s historií dlouhou sedm století. I její knihovna má dlouhou historii. Nachází se ve středu vsi v budově obecního úřadu, kde je mimo jiné i pošta. V poslední době ji potkalo častější nečekané a nechtěné střídání knihovníků z důvodů nemoci, stěhování apod… To se však nijak nepodepsalo na fungování knihovny ani na jejích čtenářích. Ti jí zachovávají důvěru, knihovnu využívají a těší se na všechny akce a aktivity, které knihovna chystá i díky vstřícnosti svého zřizovatele. Knihovna patří do metodického obvodu Knihovny města Hradce Králové, se kterou spolupracuje ve všech směrech.

Na otázky odpovídá paní knihovnice Kateřina Pavlíčková:

1/ Připomeňte založení své knihovny, osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Kratonohy mají zdigitalizované pamětní knihy – kroniky, a tak se každý může podívat sám, co bylo pro lidi a obec důležité. Je to velmi zajímavé čtení. Když zalistujeme zápisy s daty kolem založení republiky, tj. říjen 2018, lze tam například nalézt toto:

„V hrozných dobách utrpení našli se obětaví vůdcové, kteří pochopili vážnost doby a podjali se těžkého úkolu – boje o samostatnost československého národa. Krev prolitá na bojištích nebyla marnou. Dle proroctví Komenského: „Po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se opět navrátí, ó lide český!“ – po třistaleté porobě v záplavě krve vzešlo národu našemu nové slunce „Svobody“ – 28. října 1918.

Na poštovním úřadě a místních trafikách odstraněn ihned dvouhlavý orel a děti i dospělí zdobili se stužkami národních i slovanských barev, všude zpívány národní hymny a pořádány tábory lidu. U nás oslaveno Osvobození a posvícení dne 10. listopadu zvlášť radostnou slavností. Všechny místní spolky s prapory, hasiči, sokolové v krojích, školní mládeže velké množství místního i okolního občanstva shromáždilo se na návsi u „Velké hospody“. Za hlaholu kostelních zvonů a s hudbou ubíral se průvod ke kostelu „na kopeček“, kdež starosta obce p. Jan Pražák uvítal přítomné a předal slovo slavnostnímu řečníku p. Jos. Machačovi, učiteli, jenž v krásné řeči nastínil dějinné události našeho národního osvobození. Žáci Josef Bačina a Marie Kholová přednesli přiléhavé básně a celé shromáždění nadšeně provolalo slávu našim předním osvoboditelům- prvému presidentu mladé republiky dr. T. G. Masarykovi a presidentu amerických států W. Wilsonovi. Hudba hrála a shromáždění radostně zpívá „Kde domov můj“ a „Hej, Slované“. Průvod prochází celou vesnicí a před „Velkou hospodou“ po opětovném zazpívání slovanských hymen a provolání slávy hrdinným legionářům se rozchází. Byly to nezapomenutelné nejšťastnější a nejdojemnější chvíle našeho života.“

Pan prezident Masaryk na Hradecko dorazil i osobně, jak se dočteme o několik stran dále:

„11. října 1919 projel automobilem po silnici pan president republiky, aby navštívil Králové Hradec. V Obědovicích občané postavili bránu a všude při silnici stálo mnoho lidí, aby vděčně pohlédli v tvář milovaného „tatíčka Osvoboditele“. Školní mládež se sborem učitelským, sbor dobrovolných hasičů a mnozí občané očekávali příjezd u Lhoty pod Libčany, kdež poblíž hostince „Na skladě“ postavena velká slavobrána. Již před 9. hod. ráno dostavili se k uvítání členové okresního hejtmanství a zástupci okresních a obecních správních úřadů, sbory okolních dobrovolných hasičů a školní mládež z okolních škol se svými učiteli a množství venkovského obyvatelstva. Po 10. hodině v průvodu několika aut přijíždí p. president a nadšeným voláním: Sláva! Na zdar! vítá lid drahého „tatíčka“, jenž vystoupil z auta, uvítán byl zástupci uvedených korporací, s nimiž chvíli přívětivě rozmlouvá.“

Byla to nadšená doba a z kroniky to cítíte. V souvislosti s Masarykem je nutné připomenout Zákon z 22. 7. 1919 O veřejných knihovnách (viz např. http://ipk.nkp.cz/legislativa/01_LegPod/knihovni-zakon-257-2001-sb.-a-navazne-provadeci-prepisy), který měl odkazovat na tradici četby a na potřebu povznést vzdělanost lidu. Zákon podepsaný prezidentem Masarykem měl formu „nařizovací“. Nařizoval totiž obcím, aby „na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva zřizovány byly veřejné knihovny s četbou vzdělávací, naučnou i zábavnou, která má skutečnou vnitřní hodnotu.“

Obce měly náklady se zřízením knihovny hradit jako řádná obecní vydání podle zásady ročně od 30 haléřů do 1 koruny na obyvatele. Zákon velmi pokrokový, podrobný a návodný. S povinností zřídit knihovnu se velmi rychle vypořádaly i Kratonohy. I o tom najdeme v kronice zápis z roku 1920:

„Na základě zákona o obecních knihovnách založena v tomto roce obecní knihovna „Jiří Volný“. První knihy opatřeny darem od p. Karla Dvořáka, vrchního poštmistra (ve výslužbě). – Do obecního rozpočtu na r. 1921 zařazena položka Kč 500,- na tuto knihovnu.“

Elektřina do obce byla zavedena až v roce 1921. Knihovnu tedy měla obec dříve, než elektřinu. - V tehdejším názvu se objevuje jméno Jiří Volný. Volný bylo jméno staré ovčácké rodiny, která sloužila na chlumeckém panství hrabat Kinských v 17. a 18. století. Členové rodiny prosluli veršovanými skladbami – tzv. selskou poezií. Jiří Volný byl šafář a vrchní ovčák kratonožský, ale též písmák a básník. Je vidět, že si jeho odkazu další generace obyvatel Kratonoh vážily a při zakládání jeho jméno vzpomenuly.

2/ Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

V posledních letech se často mluví o tom, že děti nečtou, anebo jen málo a že preferují vysedávání u počítače či u televize. Pravdou je, že dnes mají děti mnoho možností, jak trávit volný čas a že čtení nemusí být tou nejlákavější možností. Na druhou stranu čtení je pro vývoj dítěte skutečně důležité, má pozitivní vývoj na jeho slovní zásobu, rozvoj paměti a navíc je to prima zábava, a to na celý život. V knihách vlastně může být čtenář kýmkoliv. Udatným rytířem, kouzelníkem nebo princeznou, která čeká na záchranu. Vše je v rukách čtenáře.

Knihovna pro děti určitě není neznámé místo. Většina z našich dětí do místní knihovny zavítá s rodiči a později se základní školou. Každý rok se proto snažíme přitáhnout ke čtení víc a víc dětí. Proto pořádáme Noc s Andersenem. Jedná se o noc, kdy jsou otevřeny knihovny po celé naší republice, aby se děti mohly scházet při pohádkách, povídání a společném čtení. Užijí si spoustu zábavy, pochlubí se oblíbeným autorem a ještě se něco nového dozví. - Knihovna svoje místo obhájí. Knihy zůstanou, dokud budou takoví čtenáři, kteří se budou umět začíst se a zapomenout na svět okolo. Já to tak často a ráda dělám.

JAK TO VIDÍ Z BROUMOVA - na otázky odpověděli: bývalý ředitel knihovny PhDr. Jan Meier a současná ředitelka Mgr. Marta Lelková

1/ Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Broumov je v tomhle trochu netypický. Výraznou složkou budovaných obecních knihoven v českých městech bylo vlastenectví, šíření českých knih, povznesení češtiny, někdy i vymezení se proti Němcům. Broumov byl ovšem městem s převahou německého obyvatelstva, tady to vlastenectví bylo tedy, zejména po vzniku ČSR, spíš naopak.

Základem knihovnictví v Broumově byla klášterní knihovna, časem rozdělená na opatskou a konventní (viz publikace ing. L. Vlčkové v našem fondu). Sloužila i studentům gymnázia a do určité míry i veřejnosti. Významnou knihovnou byla soukromá knihovna Dr. Eduarda Langera-Schrolla, která sloužila i veřejnosti (viz jeho heslo v našem článkovém i monografickém katalogu).

České menšině v Broumově od konce 19. století a zejména pak po vzniku ČSR sloužila knihovna Národní jednoty severočeské (viz články dr. Ondřeje Vašaty v katalogu). Výrazem německého broumovského patriotismu bylo naopak vytvoření regionální „Broumovské vlastivědné knihovny“ po přičlenění Broumovska k Německu v roce 1938. Tento soubor je dnes uložen v SOKA v Náchodě.

2/ Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě? Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou?

Opět trochu netypické. Řada významných regionálních publikací v němčině – a také německé beletrie - se ve fondu objevila díky darům bývalých zdejších Němců, sdružených převážně ve spolku Heimatkreis Braunau ve Forchheimu a soustředěných rovněž okolo kláštera v Rohru. Odtamtud knihovna pravidelně dostává i krajanský časopis Braunauer Rundbrief. - Spolupráci a přátelské vztahy knihovna navázala i s veřejnými knihovnami v polské Nové Rudě a Radkově.

3/ Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Často používanou frázi, „že dnešní děti málo čtou“, nelze zobecnit na všechny děti, i když průzkumy dětského čtenářství s takovým závěrem často přicházejí. Některé děti čtou mnoho, některé málo, ale číst musí všechny (pokud chodí do školy). Spíše se dá tvrdit, že práce s dětským čtenářem je jiná, než byla v minulosti. Kdo křečovitě setrvává ve starých způsobech a uspokojí se jenom s konstatováním, že děti dnes nečtou, protože pořád sedí u počítačů, moc dětskému čtenářství nepomůže. Osvícení knihovníci ale vědí, že musí se čtenářem pracovat jinak, aby to přineslo své ovoce. Usilují podchytit děti už od předškolního věku a aktivně s nimi v knihovnách pracují až do konce školní docházky. Kvalita této práce a tudíž i výsledky jsou různé u každé knihovny. Knihovna proto pro děti rozhodně není místem neznámým. - Vedoucí knihoven si stále více uvědomují důležitost dobrého dětského knihovníka. Budoucnost knihoven je totiž v dětech, ze kterých se stanou věrní čtenáři a návštěvníci knihoven.

JAK TO VIDÍ Z JIČÍNA - na otázky odpovídá ředitelka knihovny Mgr. Jana Benešová

Knihovna Václava Čtvrtka v Jičíně je městská knihovna pověřená regionální funkcí. Kromě toho, že poskytuje služby lidem, kteří ve městě bydlí, studují, pracují, či jej navštíví, metodicky i prakticky pomáhá dalším 77 knihovnám v regionu.

1/ Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Zaměřím se spíš na budovu, protože je spjata s první republikou, se vzpomínkami pamětníků a také s budoucností. - Velký rozvoj jičínské knihovny začal pod vlivem nového knihovnického zákona. Do roku 1920 byla půjčovní doba 2x týdně, od 1. 3. 1921 denně. Městská veřejná knihovna sídlila střídavě na různých místech. Roku 1924 získala přízemní křídlo nově vystavěného Studentského domu, které bylo navrženo přímo pro potřeby knihovny. Studentský dům, projektovaný architektem Čeňkem Musilem, je sídlem městské knihovny i v současné době. Nyní knihovna využívá celou budovu, přesto jí prostory nestačí a nevyhovují. Je téměř symbolické, že v roce 2018, v roce 100. výročí vzniku naší republiky, bude dokončen projekt na rekonstrukci a přístavbu knihovny. Naším přáním je oslavit další stovku-100. výročí otevření jejího sídla, Studentského domu, v roce 2024, v nově zrekonstruované a rozšířené knihovně, která se stane "obývákem" města.

Zajímavé porovnání statistických výkazů:

Rok 1924: počet svazků 6 152, počet registrovaných čtenářů 651, počet výpůjček 30 063

Rok 2016: počet svazků 127 250, počet registrovaných čtenářů 3 364, počet výpůjček 203 461

Na letošní rok jsme se všichni v knihovně těšili, protože jsme společně vymysleli projekt na připomenutí významných výročí, zejména roku 1918. Chceme v něm využít to, co již „umíme“ a pokusit se o nadstavbu v podobě propojení generací a zvýraznění postavení knihovny jako komunitního centra. O finanční podporu na tento záměr jsme požádali i Ministerstvo kultury ČR. Připravujeme nejrůznější akce pro děti i seniory.Pro děti hlavně soutěže, ať už literární či výtvarnou, různé dílničky, kvízy i povídání. V rámci Klubu aktivních seniorů, který v knihovně působí již od roku 2012, to budou besedy a přednášky, z nichž nejzajímavější určitě bude přednáška významného jičínského historika prof. Roberta Kvačka. Chystáme také tradičně hojně navštěvované vycházky za historií města. Nabídneme digitální pohled na dobový tisk, vytvoříme adekvátní nabídku knih. Vše vyvrcholí netradiční dobovou módní přehlídkou.

1/ Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše město družbu s obdobným městem v zahraničí?

Jičín spolupracuje s několika zahraničními městy. Jičínští literáti pravidelně navštěvují knihovnu v Martině a jí pořádanou Martinskou poetickou jeseň. V Jičíně v roce 2016 vyšla k 20. výročí partnerství měst Jičín a Martin sbírka „Řádky bez hranic“, na které se podílela i knihovna.

2/ Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Průzkumy dávají tomuto tvrzení za pravdu. V Jičíně se snažíme dětem a jejich rodičům ukázat, že i s knížkou a s knihovnou se dá zažít spousta zábavy. Díky výborné práci kolegyň z dětského oddělení se nám to daří. Počet registrovaných dětských čtenářů stále mírně roste, v roce 2017 dokonce vzrostl výrazně. Děti k nám chodí od malička. Nejdříve s maminkami jako batolata, pak s mateřskou školkou, tradicí se stalo pasování prvňáčků na čtenáře. Díky výborné spolupráci s městem a se školami se nám za přítomnosti pana starosty nebo pánů místostarostů a ředitelů škol daří podchytit všechny děti, které chodí v Jičíně do školy. Dětem se věnujeme maximálně. Pro ty větší, které hledají místo ke společnému strávení volného času, nabízíme klub, který si ony samy nazvaly „Free Time“. Nyní se moc těšíme na nový projekt „S knížkou do života“. Chceme do knihovny přivést co nejvíce malých dětí a nejen jim představit knihovnu, ale hlavně jejich rodičům nabídnout možnost získávání potřebných informací formou besed a setkávání s odborníky.

JAK TO VIDÍ Z HRADCE KRÁLOVÉ - Bc. Vladimíra Buchtová ze Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové

V osmičkovém roce se i Studijní a vědecká knihovna může pochlubit malým výročím. Deset. Přesně tolik let totiž bude na podzim sídlit ve své stávající budově. A přesto je to pouze sedminka její existence: v příštím roce totiž oslaví sedmdesát let svého vzniku a – upřímně řečeno – ani to není její prazačátek.

Ale od Adama... Jak každý správný Hradečák ví, město samo se může pyšnit širokou sítí knihoven. Je totiž sídlem nejen naší krajské knihovny, ale mimo jiné i Knihovny města Hradce Králové s jejími početnými pobočkami a několika univerzitních knihoven. A protože je Hradec Králové skutečným salónem republiky, nabídl i svým dvěma největším knihovnám luxus nových prostor. Které město to pro své občany udělá?

Jak již bylo zmíněno v úvodu, do nové budovy se Studijní a vědecká knihovna přestěhovala v roce 2008. Od té doby je se svým půdorysem ve tvaru X, mnoha kulatými okny a šedým betonovým pláštěm nepřehlédnutelnou institucí kulturního života v Hradci Králové. Nabízí širokou škálu služeb – od těch klasických až po ty nejnovější. V minulém roce knihovna uspořádala kampaň Digitalizace v knihovnách, která se snažila přiblížit veřejnosti, co taková nová technologie obnáší. Takže nejen tradiční výpůjční, informační a rešeršní služby, ale i prostor pro zábavu a poučení, ojedinělá nabídka norem k prezenčnímu studiu, jeden z největších volných výběrů v České republice, ale i prestižní výstavy, soutěže pro děti nebo lekce informačního vzdělávání pro základní a střední školy, to vše je naše knihovna. Jsme sice knihovna „studijní“, ale ty, které by toto oficiální označení mohlo děsit, chceme uklidnit, vstoupit do naší knihovny může každý. A nemusí se ani registrovat jako čtenář. Může si u nás posedět, dát kávu, vybrat knihu z volného výběru a klidně si číst u okna s výhledem na hradecké panorama anebo si prolistovat v naší studovně denní tisk. A pokud jste si brýle zapomněli doma, ani to není problém. I brýle půjčujeme. Prší? Půjčujeme i deštníky. Studujete a máte miminko či malého neposedu? Nevadí, přebalovací pult a hrací koutek je tu pro vás. Skutečně nejsme jen pro studenty a vědce. Mnohé workshopy a soutěže jsou uspořádány pro děti a nám pak jen zbývá, abychom se ostatním návštěvníkům omluvili za přílišnou hlučnost.

Pro osmičkový rok jsme svým příznivcům připravili širokou škálu přednášek a besed, které se vztahují k nejrůznějším výročím a vyvrcholí přednáškovým cyklem k 100. výročí vzniku republiky. Snažíme se ale neopomíjet ani roky, kdy našemu národu osud nepřál. Únor 1948 či srpen 1968. Ani třicetiletá válka nebyla obdobím právě šťastným, ale protože znát dějiny znamená neopakovat stejné chyby, vzpomeneme i na ni. Výročí vzniku republiky si připomeneme i výstavami - v prvním pololetí to bude výstava československých a českých poštovních známek 1918-2018 a ve druhém pak ve spolupráci s Muzeem východních Čech poukážeme na to, co vyhlášení nezávislosti předcházelo, výstavou „Od rozpadu Rakouska‑Uherska ke vzniku Československa“. Připravena je rovněž panelová diskuse v rámci celostátního projektu Knihovna – věc veřejná, do které máme v úmyslu zapojit představitele státní správy a samosprávy, škol, kulturních zařízení i významných podniků regionu. Obsah bude zaměřen zejména na význam, současnou a budoucí roli veřejných knihoven pro komunitu v obecné rovině rozvoje regionu, na význam bezpečného veřejného prostoru, který knihovny nabízejí, jejich roli v celoživotním učení a další otázky související s jejich působením a vlivem na společnost.

Nezapomínáme ani na seniory, pro které je připraven Klub seniorů se vzdělávacím programem anebo tento rok akce přímo šitá na míru těm dříve narozeným „Věk je jen číslo“, která proběhne v únoru tohoto roku.

Studijní a vědecká knihovna je rovněž častým objektem fotografování a filmování. V jejích zdech se objevilo mnoho známých osobností, jako například Ivan Trojan anebo hvězdná Catherine Zeta-Jones. Mnoho studentů zde fotí do svého portfolia či na školní tablo, stejně tak profesionálové, kteří se věnují fotografování nových značek automobilů, modelek či svateb.

Knihovna spolupracuje s mnoha kulturními a vzdělávacími institucemi - s Akademií věd ČR, Univerzitou Hradec Králové, Muzeem východních Čech v Hradci Králové, ale i středními školami, které mnohdy překvapí. V letech 2015-2017 přibyly do exteriéru knihovny sochy – studentská díla žáků Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích. Spolupráce se Střední školou hudebních nástrojů a nábytku je již tradiční. Výstava absolventských prací žáků je vždy poukazem na šikovnost a profesionalitu, těch, kteří tuto školu opouští.

Co se týká mezinárodní spolupráce, Štátna a vedecká knižnica v Banské Bystrici je už od 90. let naší sesterskou knihovnou. Pravidelnými střídavými stážemi a návštěvami dochází k výměně zkušeností z praxe, ale i inovování služeb. Obvykle také střídavě vysíláme a představujeme literáty z obou zemí.

A knihovna v dnešní době? Je vůbec potřebná? Ano! Informací je totiž mnoho. A zdaleka ne všechny jsou seriózní. Je třeba se v nich orientovat, což znamená oddělit zrno od plev. Autor je u nás obvykle dohledatelný, a pak - jedním tématem se zabývá mnoho titulů, takže trpělivému badateli se pravda neukryje. Knihovna je zkrátka místo blízkého setkávání druhu zvaného čtenář. Kde jinde chcete diskutovat živě, kde jinde si popovídáte o umění, politice, cestování či literatuře? Měsíčně u nás totiž proběhne na dvanáct kulturních akcí – ať už jsou to přednášky, prezentace, výstavy nebo hudební vystoupení. A kde jinde chcete uspořádat seminář, či konferenci než ve stánku ověřených solidních informací? - A to není vše. Pokud chcete ještě chvíli diskutovat téma absolvované přednášky, lze navštívit kavárnu CrossCafe, která je součástí areálu knihovny.

Jak je zřejmé, knihovna od svého slavnostního otevření 4. listopadu 1949 - tehdy šlo o Státní studijní knihovnu, kdy zahrnovala ve svém základním fondu 34 000 svazků knih a časopisů - pokročila za téměř sedmdesát let o hodný kus cesty. Nejen v počtu knihovních jednotek (fond Studijní a vědecké knihovny v současnosti přesahuje 1 400 000 knihovních jednotek), ale zvlášť v přístupu ke svým čtenářům. Knihovny totiž nejsou zkostnatělými institucemi, jak se mnozí domnívají, ale živým organismem, který pečlivě anticipuje přicházející trendy a podle svého nejlepšího vědomí je akceptuje a vylepšuje ke spokojenosti svých uživatelů. A tak výzva všem, kteří se ještě obávají navštívit krajskou Studijní a vědeckou knihovnu v Hradci Králové zní: nebojte se velikosti knihovny, oficiálního názvu, ani její šedi – ta je jen na povrchu.

MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU - VYZNÁNÍ OSOBNOSTÍ

PhDr. Jan Pěta, bývalý ředitel Knihovny města Hradce Králové

Moje první setkání s veřejnou knihovnou spočívalo v čichovém vjemu: obecní (tehdy místní lidová) knihovna v mém rodném Kunštátě voněla klihem, jímž se natíraly ochranné obaly knih. Posílala mě tam celodenně zaměstnaná maminka pro čtivo, vybrané a připravené knihovnicí („však ona už ví...“). Sám jsem v dětství a mládí četl všechno, co mi přišlo pod ruku.

Jako středoškolák jsem našel útočiště v městské knihovně v Boskovicích, strávil jsem v ní často celé páteční dopoledne místo tehdy povinných „základů výroby“. Ředitel knihovny Karel Achrer organizoval ve městě začátkem šedesátých let Festival mladé kultury (tehdy začínající Věra Chytilová, Jiří Gruša aj.). Ve školní knihovně na gymnáziu, která byla královstvím naší milované profesorky češtiny Alice Mezerové, jsme se scházeli ke zkouškám na představení studentského divadla poezie Kaňka.

O nezbytnosti knihovních zdrojů pro vysokoškoláky snad nemusím přesvědčovat: v Brně jsem měl průkazku do univerzitní, pedagogické i Mahenovy knihovny už proto, abych se dostal k titulům tu neb onde dlouhodobě vypůjčeným.

Do roku 1969 procházely knihovny mým životem jako červená nit. Od roku 1970 se mi však stala ta královéhradecká (tehdy krajská, později okresní, dnes městská) knihovna osudem. Ve městě, do kterého jsem se přiženil, se nenašla práce pro čerstvého absolventa historie a filozofie. Z nouze jsem přijal brigádu ve skladu zdejší knihovny. Bylo z toho 38 let, nejdříve v ústřední půjčovně, pak přišla má oblíbená věcná katalogizace, poté akvizice fondů a nakonec židle v ředitelně. Mezitím studium knihovnictví na Univerzitě Karlově.

Jsem hluboce přesvědčen, že tak skvělé a obětavé společenství, které tvoří knihovníci, bych v jiné profesi těžko hledal. Kdybych měl jmenovat všechny vynikající kolegyně a kolegy z tuzemska i zahraničí, které jsem poznal, byl by to seznam příliš objemný a nerad bych někoho vynechal. Zástupně alespoň pár osobností z východních Čech, které už bohužel nejsou mezi námi: Jaroslav Suchý, bývalý ředitel náchodské knihovny, nedávno zemřelá Vlasta Hamplová z hradecké vědecké knihovny, přítel Lumír Lánský, který dlouho pracoval i v knihovně naší, knihovník, publicista a básník Ladislav Vacina, můj předchůdce František Vích – paměť i prostor pro tento text mají své limity.

Práce knihovníka je bohatá na setkávání s lidmi, především se čtenáři. K tomu patří i poznávání osobností, jimž zprostředkujeme setkání s veřejností prostřednictvím besed, autorských čtení, výstav a jiných akcí. Opět uvedu jen několik z mnoha literátů a výtvarníků, které jsem při těchto příležitostech poznal a kteří jsou spjatí s naším regionem:

Královéhradecký rodák a patriot, moudrý, vtipný a hluboce lidský spisovatel a diplomat Viktor Fischl. Po roce 1989 se mohl ze své druhé vlasti – Izraele – po dlouhé době vracet do té první – Československa. Spolu s manželkou Stelou tak činili často a rádi; v roce 1992 jsem ho mohl přivítat v knihovně na jednom z jeho prvních setkání s hradeckou veřejností. Opakovaně k nám z Vrchlabí přijížděla vypravěčka a pábitelka české řeči Marie Kubátová. Blízko jsem měl a mám samozřejmě především k „domácím“ autorům – Evě Bešťákové, Janu Dvořákovi, Lence Chytilové, Josefu Rodrovi, Jarmile Cmíralové, Lence Jaklové, Petru Rybářovi a dalším.

Při besedách, kterým jsme říkali „Čaj o páté“, jsem měl čest poznat i malíře Vladimíra Komárka (v žertu říkal knihovníkům knihounáři), sochaře a literáta, narozeného v Hradci Králové, Vladimíra Preclíka i dalšího hradeckého Vladimíra - Vladimíra Renčína.

Nebýt knihovny nesetkal bych se také s řadou dalších významných východočeských politiků, divadelníků, hudebníků. Ani s osobností ze všech nejobdivovanější, prezidentem Václavem Havlem. Bylo mi dopřáno přivítat ho 26. června 2000 ve staré budově městské knihovny v Tomkově ulici při veřejném setkání s jeho „šestatřicátníky“. On k nám Východočechům patřil nejen na Hrádečku.

Terezie Dubinová, PhD. - věnuje se hebraistice, žije v Jičíně

Knihovny jsem milovala od dětství. Skrývaly v sobě mnohá dobrodružství, která se dala zažít s jejich úžasnými a lákavými obyvateli - knihami. Dodnes si pamatuji na vlídnou paní knihovnici v dětské knihovně mého rodiště i na krásný, napjatý pocit hledání "té pravé knihy pro tento čas". Největší blaho bylo přijít do knihovny před letními prázdninami… toho volného času! Zalezlá s knihou!

Vlastní dcery jsem do knihovny v Jičíně, kam jsme se přistěhovali, vodila prakticky od narození. Středeční dopoledne patřila knihovně. Starší si listovala a prohlížela, mladší nasávala atmosféru (doslova s mateřským mlékem, protože jsem ji zčásti mezi knihami kojila). Skvělá knihovnice Alenka byla vstřícnou průvodkyní plnou nápadů. Jsem jí vděčná, že mne uklidňovala, když měly dcery období obrázkových Disney a Barbie knížek, že "je to fáze, která přejde". Naštěstí měla pravdu. Jsem pyšná, že se dcery plynule osamostatnily v aktivní čtenářky a dodnes je knihy provází.

Já sama čtu s ohledem na profesi spíše odborné knihy, ale velmi vítám knihovní časopisovou službu. S kvalitními zapůjčenými časopisy si odpočinu a šetřím životní prostředí i finance. S knihovnou ráda spolupracuji i na kulturních akcích a vždy mne potěší, že nejen zkušené dámy, ale i mladé slečny mají přehled a ochotný přístup. A konečně obdivuji, že i na malém městě naše knihovna drží krok s dobou a neustále se snaží své služby zlepšovat a inovovat. Nabízí CD s mluveným slovem, inovuje web, samozřejmostí je on-line katalog a správa účtu. Mému zaneprázdnění velmi pomáhá mailová připomínka konce termínu půjčky. A to nemluvím o prospěšných kulturních aktivitách pro mládež a pro seniory - skupiny často neoprávněně opomíjené.

Knihovny jsou součástí českého kulturního dědictví. Je na co navazovat - a je skvělé, že dnešní knihovnice laťku udržují vysoko.

Alexander Tomský - nakladatel, politolog a publicista (pochází z Hradce Králové, v letech 1968-1989 žil ve Velké Británii, dnes v Praze)

Knihovny, lépe řečeno knihy nakupené v oněch knihovnách, mě nejen provázely po celý život, inspirovaly a určovaly mé zájmy, rozšiřovaly mé povědomí o světě i minulosti, byly zdrojem zábavy, představivosti i vzdělání, ale nakonec se zasloužily i o mou profesní kariéru nakladatele. A co víc, některé měly zásadní vliv na mou celoživotní duševní orientaci. Je proto pro mne zcela nepochopitelné, myslí-li si dnešní gymnaziální mládež – doufám, že nevelká menšina –, že knihy nahradí internet. Jistě, někteří si s ním vystačí, pokud ale hodlá mladý člověk získat solidní vzdělání a chce se vydat na dobrodružnou cestu intelektu, musí se naučit učit i myslet sine ira et studio a měl by se mít před interaktivní obrazovkou počítače a wikipedií na pozoru. K opravdovému studiu a hloubavému čtení patří především hluboký klid a soustředění nad často složitým, obsáhlým textem, možnost meditace i návratu k předchozím pasážím s výpisky všeho podstatného. Ohromné množství faktografických informací, jaké poskytuje internet, může být pouze důležitým doplňkem nebo korekcí fakt, bez systematického vzdělání jen mate. Roztěkanost internetového čtení meditaci nepřeje a odlišná vnímavost textu na obrazovce učení i paměť znesnadňuje. Patřím ovšem ke generaci, jež vyrostla s knihou nikoli s počítačem.

Česká kultura bývala po výtce knižní, což souviselo s politickým a kulturním obrozením nestátního národa v 19. století. Patřilo kdysi k vlastenectví české knihy kupovat a tím také ekonomicky podporovat. Z této tradice těžili i exiloví nakladatelé ve 20. století; zvláště po roce 1968 kniha získala opět nebývalý význam. Během půl století válečné okupace a komunistického režimu (1939 - 89) představovala paralelní čtení a imunitu vůči politické ideologizaci kultury a stala se také jedinou útěchou diskriminovaných křesťanů.

Národní obrození nám vedle pobaltských mininárodů udělilo na počet obyvatel největší síť veřejných knihoven na světě, a zároveň i tradici velkých domácích sbírek, které vedle antikvariátů – později i pašované, exilové literatury zakázaných autorů – byly zdrojem nezávislého myšlení a kontinuity s naší západní civilizací. Ve vile mé dobrušské babičky měl můj otec tak rozsáhlou knihovnu, že v ní nechybělo nic z velkých děl evropské literatury počínaje starým Řeckem, natož něco z české klasiky. Od mládí jsem se mohl seznamovat z oběhu vyřazenými převážně katolickými, předválečnými spisovateli, namátkou si připomínám Demla, Durycha, Čepa, Reynka, Holana, Zahradníčka, Bochořáka, Knapa, Křelinu, Kostohryze nebo Bedřicha Fučíka. Soukromé knihovny tak navzdory veškeré knižní cenzuře, likvidaci knih i spisovatelů udržovaly národní literaturu v povědomí. Nezastupitelná ale zůstala i síť veřejných knihoven, které byť okleštěné o nepřijatelné autory a zahlcené oficiální a sovětskou literaturou, nicméně zajišťovaly svými fondy klasické domácí i evropské literatury kontinuitu české kultury se západní tradicí.

Hradecká městská knihovna mého dětství – ochuzená o westernové předválečné trháky (Bret Harte) či skautingem inspirované příběhy Jaroslava Foglara i s pominutím dětských komunistických hrdinů, jako byl udavač vlastního otce Pavlík Morozov –, obsahovala rozsáhlou sbírku úžasné literatury pro děti a mládež. Samozřejmě nabízela mnoho českých i cizích, dnes už většinou pozapomenutých autorů (jako např. Josefa Haise -Týneckého s jeho příběhy ze života polidštěného hmyzu nebo srdceryvného Edmonda de Amicis), ale i světových, trvalejších klasiků – pro malého knihomola přímo hody z nekončící řady hlavně anglosaských autorů: Stevensona, Twaina, Carola, Jeromea, Dickense, Londona, Grahama, Coopera, Ransomea a nezapomenutelných Francouzů Huga, Vernea a Dumase. Paní a slečny knihovnice uměly klukovi dobře poradit. Dodnes si pamatuji, jak mne ohromovaly ty dávné bestselery o klukovských partách – My tři a pes z Pětipes, Kluci hurá za ním nebo Hoši z Pavelské ulice. A dodnes nechápu, jak je možné, že v porovnání s dnešní audiovizuální fikcí na mne některé scény i scenérie dětské literatury působily daleko živěji a plastičtěji, jakýmsi magickým realismem. Snad to bylo tím, že skromné, často nebarevné knižní ilustrace pouze napovídaly a ponechávaly čtenáři velký prostor pro vlastní tvořivost.

V šedesátých letech, kdy už komunistický režim podléhal ideologické atrofii a jeho nadvláda slábla, prožívaly okresní i krajské knihovny neobvyklou kulturní renesanci. Staly se útulkem amatérských představení, tzv. malých scén, které poetickou formou reflektovaly šedý život v socialismu. Ten už sice pronikal i do publikované literatury, edice „Život kolem nás”, ale v podobě mluveného slova mimo tzv. masové sdělovací prostředky podléhal daleko méně cenzuře. „Divadélka poezie” měla nad státním dozorem výhodu metafory, jíž cenzor dobře nerozuměl, a umožňovala publikem dychtivě očekávanou protestní improvizaci. Knihovny se tak staly součástí kulturně politické vzpoury, která vyvrcholila „Pražským jarem”.

V Anglii jsem po své emigraci objevil tuto vedlejší kulturní funkci knihoven v nepolitické podobě – besedy se spisovateli, profesionální četba z knih, setkávání s nadšenci regionální kultury, kurzy předčítání a literatury pro mládež, ale hlavní aktivitou zůstávalo pochopitelně půjčování knih. Ostrovní domorodci považují knihu (přece jen na jedno, případně dvě čtení v rodině) za drahou záležitost, i když technické vynálezy jako digitální sazba, e-mail a převratná logistika offsetu zlevnily tisk během posledních dvaceti let v reálném vyjádření inflace o více než dvě třetiny. Britská vláda také nezatěžuje knihy daní z přidané hodnoty. Průměrná cena vázané knihy (80 procent ročně vydaných titulů) dnes stojí v Británii v nominálním přepočtu okolo 20 liber (600 korun) a paperback tzv. masového, druhého vydání cca 9 liber (270 korun), což ale v poměru k podstatně vyšším platům snižuje reálně pociťované výdaje za nákup při srovnání s vysokou cenou malého, českého trhu na pakatel. S výjimkou vyšší střední vrstvy zde však chybí tradice soukromých knihoven i návyk knihy kupovat či darovat na Vánoce. Pro mnohé důchodce, kteří více čtou a mají více času, poskytují městské knihovny vítanou službu. Nejen jim, ale i studentům, protože univerzitní knihovny nemají dostatečnou kapacitu.

A přesto v Anglii venkovské i maloměstské knihovny tak jako knihkupci zavírají. Internet mění svět. Relativní láci velkého trhu knih posíleného internetovým obchodem se slevou a bez poštovného, doručení do druhého dne, nemohou konkurovat. Půjčená kniha znamená dvojí návštěvu knihovny a každý ji nemá za rohem. Mnohým tak za těch pár ušetřených liber námaha i ztracený čas za tu cestu nestojí. A na čtečku lze zadarmo stáhnout všechna stěžejní díla minulosti s prošlými právy, jež zanikají sedmdesát let po smrti spisovatele.

Zcela jinak ovšem vypadá situace malého národního jazyka. Za pouhých deset korun si u nás lze drahou knihu objednat a do dvou, tří dnů si ji může zájemce vyzvednout v nedaleké knihovně. Zdá se, že ještě dlouho bude naše rozvětvená síť knihoven nezastupitelná. Ekonomika malého trhu a vysokých cen knih je však neúprosná, a nebude-li stát kvalitní českou i překladovou literaturu dotovat, nebudou mít knihovny jednou co nabízet a kulturní i politická soudržnost národa bude ohrožena.

Vyhledávání

Fenomén českých knihoven v osmičkovém roce – Královéhradecký kraj

Mohlo by vás také zajímat...